Brandmüller: pojetí synodality s „rovným hlasem“ pro všechny je neslučitelné s katolickou eklesiologií

Kardinál Walter Brandmüller, sedmadevadesátiletý církevní historik a v letech 1998 až 2009 předseda Papežského výboru pro historické vědy, vydal 8. září na blogu vatikanisty Sandra Magistera Settimo Cielo esej nazvanou „K synodalitě“. Vychází v ní z toho, že se o synodalitě mluví od Františkova pontifikátu stále častěji, v různých souvislostech a s různým významem, jasná a jednoznačná definice pojmu však chybí. Připomíná k tomu výjev z Goethova Fausta: Mefistofeles v profesorském taláru radí studentovi, aby se držel slov; když student namítne, že slovům musí odpovídat i myšlenka, odpoví mu, že tam, kde myšlenky chybějí, se slovo dostaví vždycky včas.

Proti tomu klade vlastní vymezení. V klasickém katolickém pojetí je synoda shromážděním biskupů svolaným ke kolegiálnímu výkonu jejich učitelského a pastýřského úřadu. Sejdou-li se všichni biskupové církve pod předsednictvím papeže nebo jeho delegátů, jde o všeobecný, tedy ekumenický koncil, jemuž cum et sub Petro přísluší nejvyšší učitelská a pastýřská autorita a který vyhlašuje definitivní a neomylné nauky, k nimž je třeba přilnout v poslušnosti víry. Shromáždí-li se biskupové jedné církevní provincie či oblasti, jde o partikulární koncil s řádným učitelským úřadem, jehož dekrety potřebují potvrzení Svatého stolce. V obou případech jednají biskupové mocí, kterou přijali svátostným svěcením.

Synod biskupů, zřízený Pavlem VI. motu proprio Apostolica sollicitudo z roku 1965, je podle Brandmüllera poradním orgánem papeže: účastníky svolává papež jednotlivě a případ od případu a jejich úkolem je radit, nikoli vyhlašovat nauku, rozhodovat či zákonodárně jednat. Už u něj by proto bylo kvůli pojmové jasnosti lepší slovo „synoda“ nepoužívat. Totéž platí o nedávno zřízených orgánech, v nichž vedle biskupů zasedají kněží a věřící obojího pohlaví: synodou být nemohou, protože učitelskou a pastýřskou službu svěřuje svátost kněžství jen biskupům. Odbornou úlohu lze způsobilým laikům svěřit, jen se u ní mají pečlivě vynechat slova „synoda“ a „synodalita“.

Zřizování takových orgánů odvozuje kardinál od snahy zavést do života církve světské struktury a demokratické postupy, aby držela krok s dobou. Do katolického prostředí se tím podle něj vnáší typ synody inspirovaný protestantským modelem, jehož členové jsou demokraticky voleni mezi pastory a muži i ženami z různých profesí a prostředí a všichni mají rovný hlas. Tyto myšlenky formuloval Luther v polemických spisech z roku 1520: popřel, že by ustanovení svátosti kněžství pocházelo od Ježíše Krista, a tvrdil, že ke kněžství, biskupství i papežství stačí křest. Takové pojetí synodality je proto podle Brandmüllera s katolickou eklesiologií neslučitelné.

Druhou polovinu eseje věnuje biskupským konferencím. Jejich vznik spojuje s koncem ancien régime, evropským systémem trůnu a oltáře a nástupem moderního světského státu: když v první polovině 19. století vznikaly, nebyla jejich vztažným rámcem hierarchická struktura církve, nýbrž příslušný stát, a jejich působnost se omezovala na postavení a působení církve v něm. Věrouka, liturgie a svátosti z ní byly vyňaty, s jedinou spornou výjimkou manželství, jehož právní úpravu si podle napoleonského vzoru nárokovaly i světské státy. Za „vysoce problematické“ proto Brandmüller pokládá, že jim František v Evangelii gaudium přiznal „pravou učitelskou autoritu, byť omezenou“; dokument na uvedeném místě (č. 32, ve své poznámce odkazující na Apostolos suos Jana Pavla II.) říká, že statut biskupských konferencí, který by je pojal jako nositele konkrétních pravomocí „včetně jisté pravé učitelské autority“, dosud nebyl dostatečně vyjasněn. Biskupská konference není podle kardinála ani mezistupněm hierarchie, ani orgánem národní církve, jenž by mohl soupeřit s učitelským úřadem všeobecné církve nebo ohrozit věroučný primát papeže.

V tom, že od konce 19. století synody zvláště v Evropě ustoupily biskupským konferencím, jejichž podoba i způsob práce se řídí politickými vzory, vidí projev rostoucí sekularizace pojetí církve a mluví o „eklesiologickém neoariánství“, které nadpřirozený ráz církve výslovně nepopírá, ale odsouvá jej do pozadí, až v ní vidí pouze společenský útvar. Navrhuje proto vrátit synodům partikulárních církví jejich původní význam a slavit je, jak je zvykem od 6. století, podle obnovených liturgických forem Ceremoniálu biskupů; tím by se dal zastavit proces sekularizace církve a učinit krok k „desekularizaci“, na jejíž naléhavé nutnosti trval Benedikt XVI. Esej doprovází devět poznámek pod čarou s odkazy na odbornou literaturu i na kánony 447 až 459 Kodexu z roku 1983.

Magister v úvodu připomíná, že Lev XIV. odmítl německým biskupům dát souhlas se zřízením stálé „synodální konference“ složené ze sedmadvaceti biskupů, sedmadvaceti zástupců laického ústředního výboru německých katolíků a dalších sedmadvaceti zvolených katolíků, kteří by měli rovné hlasovací právo a nejen poradní, ale i rozhodovací pravomoc ve významných otázkách církevního života přesahujících jednu diecézi; ustavení plánované na 6. listopadu ve Stuttgartu bylo odloženo na neurčito. Motu proprio z 29. srpna naproti tomu podle Magistera rozšířilo rozhodovací pravomoc synodů východních katolických církví a větších arcibiskupství až k sesazení patriarchy, byl-li by „posvátný svazek mezi pater et caput a ostatními biskupy nenapravitelně narušen“.