Nejvyšší soud USA zamítl žádost katolické matky o odklad newyorské očkovací povinnosti

Nejvyšší soud Spojených států tento týden zamítl naléhavou žádost katolické matky, jež chtěla svého pětiletého syna poslat do školky ve městě Eastchester bez očkování, které vyžaduje newyorský zákon. Matka, v soudních spisech vedená jako Jane Doe, se domáhá náboženské výjimky; New York ji ze školních očkovacích pravidel vyřadil roku 2019 po epidemii spalniček, zdravotní výjimky zůstaly. Žádost o předběžné opatření předtím odmítl federální soudce i tříčlenný senát odvolacího soudu pro druhý obvod. Předložena byla soudkyni Sonii Sotomayorové jako obvodní soudkyni druhého obvodu, která ji postoupila plénu; nepodepsané usnesení se nevyjadřuje k podstatě věci a samotné odvolání u druhého obvodu dál běží. Soudci Samuel Alito a Neil Gorsuch by žádosti byli vyhověli.

Zástupci státu namítají, že náboženská výjimka by podkopala snahu zabránit šíření nemocí mezi dětmi, a odkazují na starší rozhodnutí odvolacího soudu, které zákon ponechalo v platnosti. Newyorské právo ukládá dětem neočkovaným ze zdravotních důvodů zůstat během epidemie doma; matka se zavázala, že by se tím v případě udělení výjimky řídila. V dubnovém prohlášení pro školu napsala, že jí její přesvědčení přikazuje očkování pro sebe i pro děti kategoricky odmítat, protože vakcíny byly původně vyvinuty z buněk získaných z potracených dětí: usmrcení nevinného lidského života je těžký hřích a očkování by pro ni i pro syna bylo „opravdovým, těžkým hříchem“.

Nóta, o kterou se v této otázce opírá učení církve, vyšla 21. prosince 2020 pod názvem O mravnosti používání některých vakcín proti covidu-19; papež František ji schválil na audienci 17. prosince a podepsali ji prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Luis Ladaria a sekretář arcibiskup Giacomo Morandi. Týká se vakcín, při jejichž výzkumu a výrobě se užily buněčné linie z tkání získaných ze dvou potratů minulého století, a výslovně neposuzuje jejich bezpečnost a účinnost, to přísluší biomedicínskému výzkumu a lékovým agenturám.

Nejsou-li k dispozici vakcíny mravně bezúhonné, je podle nóty jejich užití mravně přijatelné, protože spolupráce na potratu je u toho, kdo vakcínu přijímá, vzdálená (pasivní materiální spolupráce), a povinnost takové spolupráci se vyhnout není závazná tam, kde hrozí vážné nebezpečí, například jinak nezvladatelné šíření závažného původce nákazy. Dovolené užití přitom není ani nepřímým ospravedlněním potratu a předpokládá, že ten, kdo k vakcíně sáhne, je této praxi na odpor; nóta proto žádá farmaceutické podniky i státní zdravotnické úřady, aby vyráběly a nabízely vakcíny, které svědomí nezatěžují.

Následuje věta, na niž se odvolávají odpůrci povinného očkování: praktickému rozumu je zřejmé, že „očkování zpravidla není mravní povinností, a musí tedy být dobrovolné“. Nóta zároveň dodává, že mravnost očkování nezávisí jen na povinnosti chránit vlastní zdraví, nýbrž i na úsilí o obecné dobro, které může očkování doporučovat zvláště k ochraně nejslabších, a že ti, kdo z důvodů svědomí vakcíny odmítnou, se musí jinými ochrannými prostředky a vhodným chováním vyvarovat toho, aby se stali přenašeči, a zvlášť se vyhnout každému ohrožení lidí, kteří očkováni být nemohou. Nóta navazuje na instrukci Dignitas personae z roku 2008 (č. 34 a 35) a na vyjádření Papežské akademie pro život z 5. června 2005; sama se týká vakcín proti covidu-19, kdežto newyorský spor se vede o očkování požadovaná při nástupu do školy.