Cordileone: latina je společné katolické dědictví

Arcibiskup San Franciska Salvatore J. Cordileone kázal v neděli 9. srpna 2026 při mši ve farnosti svaté Moniky. Arcidiecéze otiskla text kázání týž den večer, anglicky i ve vlastním španělském překladu, pod názvem „Věrné přijetí evangelia: cesta k pokoji, naději a důvěře”.

Kázání vychází ze čtení dne

Podle rubrik 1962 připadala na neděli 9. srpna 2026 11. neděle po Svatém Duchu (Dominica XI post Pentecosten), II. třídy, se zelenou barvou. Kázání sleduje obě čtení jejího formuláře: lekci 1 Kor 15, 1–10 („Připomínám vám evangelium, které jsem vám hlásal, které jste přijali… Neboť jsem vám především odevzdal, co jsem i sám přijal”) a evangelium Mk 7, 31–37 o uzdravení hluchoněmého.

Cordileone začal obřadem křtu: „Pán Ježíš působil, že hluší slyšeli a němí mluvili. Ať se brzy dotkne tvých uší, abys přijímal jeho slovo, a tvých úst, abys hlásal jeho víru, ke chvále a slávě Boha Otce.” Hluchota je podle něj v Písmu obrazem hluchoty duchovní — těch, kdo odmítají slyšet Boží slovo.

Na Markově líčení upozornil na zeměpis: Ježíš šel od Tyru přes Sidon k Genezaretskému jezeru do Dekapole, tedy na sever, pak na východ a teprve pak na jih. „Místo aby šel rovnou na východ do Jeruzaléma, zašel si daleko z cesty právě proto, aby byl s lidmi odlišnými od sebe, mimo svou vlastní skupinu.” Svatý Marek tím podle arcibiskupa představuje Krista jako vzor Církve, která jde za hranice každé kultury, v níž se ocitá.

„Církev není mezinárodní organizace”

Na vlastní arcidiecézi, odedávna cíli přistěhovalců, ukázal, co z toho plyne: „Církev ale není mezinárodní organizace; Církev je univerzální.” Dala všem svým dětem společnou kulturu a zároveň respektuje ty jednotlivé, ze kterých přicházejí.

K té společné kultuře patří i jazyk:

Jako všechny kultury mluví i Církev společným jazykem. Tím jazykem je samozřejmě latina, a proto Druhý vatikánský koncil žádal, aby se latina v liturgii zachovala, i když připustil určité užívání národního jazyka. Latina je naše společné katolické dědictví, které nás sjednocuje z různých ras a jazyků, a svůj hudební výraz nachází v gregoriánském chorálu a polyfonii, o nichž koncil rovněž řekl, že mají být zachovány a rozvíjeny.

Společný jazyk Církve tím podle něj nekončí: Církev mluví i řečí svátostnou, tedy vidí, jak tělesná skutečnost zprostředkuje skutečnost duchovní — a tělesná hluchota je toho příkladem. Svátostně mluví i skutky lásky: sdílet Kristovu lásku znamená víc než dát potřebnému, znamená to vložit do daru sebe sama.

Evangelium se přijímá

Odtud přešel k Pavlovu textu. „Evangelium, které uvádíme ve skutek, jsme si nevymysleli ani nesestavili; přijímá se.” Následuje věta, kterou pak přebíraly další weby: „Jsou tací, kdo by chtěli změnit evangelium, které jsme přijali, evangelium, jež Církev předává v každém pokolení od dob apoštolů až podnes. To nás ale nepřivádí k životu v nebi.”

Protikladem je mu sám Pavel: pronásledoval Boží Církev, ale přijetí plné pravdy evangelia ho přivedlo k lítosti a zároveň naplnilo pokojem, nadějí a důvěrou — týž Pavel, který pak snášel bití, ztroskotání, zradu a nakonec mučednickou smrt stětím.

Závěr mířil na dnešek: „Žijeme v čase nejistoty, velkého zmatku, kdy je mnoho lidí plných strachu o svou budoucnost. Nejhorší, co bychom si v takové situaci mohli udělat, by bylo obrátit se k Pánu zády a tvářit se, že je s námi spokojen, když žijeme, jak si zvolíme, bez ohledu na to, čemu nás učí.”

Jak zprávu podaly přebírající weby

InfoVaticana referát otiskla 11. srpna a jako jediná odkázala na originál. Z citace o latině ale vypustila vedlejší větu „i když připustil určité užívání národního jazyka” a rozdělila souvětí na dva samostatné citáty; koncilní požadavek tak v její verzi vyznívá bez výhrady, kterou arcibiskup vyslovil. Vynechala rovněž celý úvod kázání o křestním obřadu.

Slovenská Misia Fatima text téhož dne rozepsala na vlastní úvahu; doložených Cordileonových vět je v ní několik a jednu ponechala ve španělštině, tedy v jazyce přebíraného zdroje, ačkoli arcibiskup kázal anglicky.