Zatmění a Boží matematika

Komentář Miguela Escrivy, otištěný v den úplného zatmění Slunce 12. srpna viditelného ve Španělsku, vychází z geometrické shody, díky níž zatmění vůbec může nastat: Slunce je zhruba čtyřistakrát větší než Měsíc a zároveň zhruba čtyřistakrát dál od Země, takže oba kotouče mají ze Země prakticky stejnou zdánlivou velikost a Měsíc zakryje sluneční disk tak přesně, že zůstane vidět jen koróna. Žádný fyzikální zákon tu dvojí úměru nevyžaduje a v žádné jiné soustavě planety a měsíců sluneční soustavy se neopakuje; protože se Měsíc od Země vzdaluje asi o čtyři centimetry ročně, platí jen po omezenou dobu kosmických dějin.

Autor pak obrací měřítka: v jediném nehtu je řádově tolik atomů, kolik hvězd astronomové odhadují v celém pozorovatelném vesmíru, zatímco počet možných partií šachu převyšuje počet atomů v kosmu o mnoho řádů. Připomíná, že právě úplné zatmění Slunce roku 1919 umožnilo potvrdit Einsteinovu obecnou teorii relativity, když poprvé ukázalo, jak gravitace Slunce zakřivuje světlo vzdálených hvězd.

Sám podotýká, že nic z toho není matematickým důkazem Boží existence. Odkazuje na verš knihy Moudrosti „Všechno jsi uspořádal podle míry, počtu a váhy” (Mdr 11,20) a na žalm o nebesích vypravujících Boží slávu a uzavírá, že přesná míra věcí není nutností, nýbrž darem.