Druhá eucharistická modlitba a takzvaná Hippolytova anafora

New Liturgical Movement uveřejnil 12. a 14. srpna první dva díly hostující studie Ignacia Gallarda Tampeho o vztahu druhé eucharistické modlitby k takzvané Hippolytově anafoře. Studie je ohlášena jako třídílná; třetí díl zatím nevyšel.

Východisko. Druhou eucharistickou modlitbu představilo Consilium ad exsequendam Constitutionem de Sacra Liturgia — komise zřízená Pavlem VI. motu proprio Sacram Liturgiam z 25. ledna 1964 — jako organické navrácení k anafoře obsažené v Apoštolské tradici (kolem r. 215), textu tradičně připisovaném Hippolytu Římskému. Autor tvrdí, že šlo o rozsáhlý redakční zásah, ne o opis, a že bádání posledních desetiletí zpochybnilo Hippolytovo autorství, římský původ textu i jeho stáří.

Spis. Apoštolská tradice patří k žánru ordines, starých systematických příruček s kázeňskými a liturgickými normami. Objevena byla v 19. století pod názvem Egyptský církevní řád. Řecký originál se nedochoval; text je znám jen z pozdějších překladů koptských (sahidského a bohairského), ge’ezského, arabského a z latinského překladu ze 4. století ve Veronském zlomku, každý s citelnými mezerami.

Socha. Název Apoštolská tradice i připsání Hippolytovi stojí podle studie na dohadu. Roku 1551 našel architekt a starožitník Pirro Ligorio (asi 1512–1583) na tiburtinském pohřebišti nedaleko Castro Pretorio sochu, kterou sám popsal jako „rozbitou a zle poznamenanou” — chyběl jí celý horní trup, a byl to Ligorio, kdo jej doplnil. Na bohatě zdobeném trůnu jsou tři skupiny řeckých nápisů: lunární kalendář rozdělený do sedmi šestnáctiletých období, stodvanáctiletá velikonoční tabulka a seznam spisů, z nichž některé se shodují s těmi, které Eusebios z Cesareje připisuje jistému „Hippolytovi, představenému kterési jiné církve” — Eusebios ho přitom označuje jen slovem proestós, „představený”, nikoli biskup. Na trůnu je výslovně zmíněna i apostolikē paradosis. Pius IV. dal na podstavec nápis, který mluví o „biskupu portuenském”, ne římském.

Margherita Guarducciová (1902–1999) při přednášce na Papežské římské archeologické akademii roku 1973 upozornila, že spodní roucho sahající po kotníky je v řeckém sochařství typicky ženský šat, a shrnula to větou, že „svatý učitel” je ve skutečnosti učitelka. John Baldovin píše, že původní postava nejspíš není biskup, nýbrž žena. Guarducciová zpochybnila i dataci nápisů do 3. století. Socha dnes stojí u vchodu do Vatikánské knihovny; nápis vedle ní uvádí, že ji tam dal umístit Jan XXIII. 16. července 1959.

Původ textu. Baldovin uzavírá, že spis se nejmenuje Apoštolská tradice, nelze jej připsat Hippolytovi a nepodává jistou informaci o liturgii římské církve počátku 3. století; jinde píše, že je zcela reálná možnost, že popisuje liturgie, které nikdy neexistovaly. Michael Uwe Lang uvádí, že vliv spisu na vývoj západní liturgie byl až do reforem 20. století nepatrný. Paul Bradshaw jej popisuje jako snůšku látky z různých pramenů, oblastí a období, snad od poloviny 2. do poloviny 4. století. Kenneth Stevenson klade jeho původ k syrskému presbyterovi, Jean Michel Hanssens do Alexandrie.

Vznik modlitby. Druhý díl klade oba texty vedle sebe a dokládá, že se výrazně liší. Annibale Bugnini, sekretář a faktická hlava Consilia, v knize The Reform of the Liturgy 1948–1975 píše, že cílem byla anafora krátká a myšlenkově velmi prostá, že Hippolytova anafora posloužila jako vzor, ale že druhá eucharistická modlitba není jejím novým vydáním: strukturu předlohy nebylo možné zachovat, protože nemá Sanctus, konsekrační epiklezi před zprávou o ustanovení, komemoraci svatých ani přímluvy, a některé její obraty jsou podle něj archaické nebo těžko srozumitelné.

Text sestavili Dom Bernard Botte a Louis Bouyer. Bouyer ve svých pamětech popisuje, v jakých poměrech práce vznikala: měli text poskládat „na zítřek” a poslední úpravy dělali na terase kavárny v Zátibeří, než se s ním dostavili k Bronzové bráně. Sám pak mluví o „neuvěřitelných slabinách” výsledku a o tom, že takový výtvor může vyvolat posměch či rozhořčení.

Studie dále uvádí, že Sanctus vstoupil do liturgie až počátkem 5. století, že komemorace svatých a přímluvy napodobují římský kánon, a že se vypustily obraty o přemožení smrti a rozlomení pout pekla. V téže souvislosti připomíná i vypuštění tří celých žalmů z denní modlitby církve a veršů z dalších devatenácti pro jejich „prokletbovou” povahu, jak to odůvodňuje čl. 131 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve slovy o „jistých psychologických obtížích”, a vynechání věty „mnoho je povolaných, ale málo vyvolených” z jedné z nedělních perikop nového lekcionáře.