Dvanáctá neděle po Svatém Duchu: od kamene k srdci

P. John Zuhlsdorf uveřejnil 14. srpna na OnePeterFive výklad formuláře dvanácté neděle po Svatém Duchu, která letos připadá právě na dnešek.

Epištola (2 Kor 3, 4–9) je posledním čtením z listů Korinťanům, než řada přejde ke Galaťanům; pořadí těchto čtení je podle autora starší než rozvinutá podoba breviáře. Epištola, offertorium Precatus est Moyses z Exodu 32 a evangelium o milosrdném Samaritánu (Lk 10, 23–37) tvoří podle něj jeden celek: Mojžíš se přimlouvá za Izrael, Pavel za Korinťany, Kristus jako pravý Samaritán přichází k padlému člověku. Pohyb jde od kamene k srdci, od znalosti Zákona k jeho konání v lásce.

Souvislosti epištoly. Pavlovu obranu vyvolali odpůrci, kteří za ním do Korintu přišli s doporučujícími listy a zpochybnili jeho apoštolské pověření. Pavel obrátil jejich argument proti nim: doporučujícím listem jsou mu sami Korinťané, list „napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenné desky, nýbrž na desky lidských srdcí” (2 Kor 3, 2–3). Argumentace běží a minore ad maius, od menšího k většímu — přišel-li Zákon vytesaný do kamene se ctí, oč slavnější musí být smlouva, kterou Bůh píše Duchem uvnitř člověka. Mojžíše to nesnižuje: sláva na jeho tváři byla skutečná, ale odražená a pomíjející. K větě „litera zabíjí, ale duch oživuje” autor odkazuje na Augustinův spis De spiritu et littera, věnovaný právě tomuto Pavlovu výroku.

Na spojitost offertoria s epištolou upozornil podle Zuhlsdorfa blahoslavený Ildefons Schuster: epištola mluví o kamenných deskách a offertorium vede zpět k hoře, z níž Mojžíš s deskami sestupoval poté, co Izrael ulil zlaté tele.

Evangelium. Otázku klade nomikos, znalec Zákona, a to bezprostředně poté, co Kristus promluvil o vzájemném poznání Otce a Syna (Lk 10, 22). Lukáš pro jeho počínání užívá slovesa ekpeirazō, „pokoušet, zkoušet” — téhož kořene jako v odpovědi satanovi na poušti (Lk 4, 12). Kristova protiotázka „Jak čteš?” míří dál než na schopnost odříkat verš: stará hebrejština neměla psané samohlásky, takže vokalizace patřila k výkladu — souhlásky מלך mohou dát melech, „král”, i Moloch, jméno spojené s kultem dětských obětí.

Znalec Zákona spojil Šema z Deuteronomia 6 s Levitikem 19, 18b. Kristus odpověděl „to čiň a budeš živ” — a on se chtěl ospravedlnit (dikaiōsai heauton), postavit se mimo výtku, a proto se zeptal, kdo je jeho bližní. Citoval přitom jen druhou polovinu verše; první mluví o „synech tvého lidu”, což svádí postavit kolem pojmu bližního plot.

Zuhlsdorf odmítá obvyklé vysvětlení, že kněz a levita obešli zraněného kvůli rituální nečistotě: šli z Jeruzaléma, tedy od chrámové služby, a raněný byl viditelně živý — hēmithanēs, „polomrtvý”; rabínská péče o rituální čistotu navíc opuštěné tělo u cesty řešit přikazovala. Samaritán byl přitom v židovských očích představitelem rozkolu a poskvrny; autor připomíná Josefa Flavia, podle něhož Samaritáni rozházeli v chrámovém okrsku o Velikonocích lidské kosti. Sloveso, jímž Lukáš popisuje jeho pohnutí (splagchnistheis, od splagchnon, „vnitřnosti”), míří na tělesně pociťovaný soucit.

Augustinův výklad. Raněný je Adam, tedy lidský rod; Jeruzalém nebeské město pokoje, z jehož blaženosti člověk klesl; Jericho smrtelnost; lupiči ďábel a jeho andělé; kněz a levita starozákonní kněžství a služba, které padlého člověka spasit nemohly; Samaritán sám Pán. „Hostinec je Církev, kde se občerstvují poutníci vracející se z pouti do věčné vlasti” (Quaestiones Evangeliorum II, 19); jinde Augustin totéž shrnuje slovy, že jej „dovedl do hostince, to jest do Církve” (en. ps. 125, 15). Soumar znamená Kristovo tělo, takže vložení na něj značí víru ve vtělení.

Autor z toho vyvozuje i mravní čtení: sestup z Jeruzaléma do Jericha jako pád z milosti do těžkého hříchu, obvázání ran jako zpytování a lítost, dveře hostince jako zpovědnice. Právě to podle něj platí i pro ty, které pohoršení a zmatek v Církvi svádějí odejít — hostinec může mít neschopnou obsluhu, ale Samaritán zraněného donesl tam.