Burke: kdo miluje tradiční mši, ať dá najevo, že nezpochybňuje platnost koncilu

Poznámka redakce. Co pojem synodalita znamená podle tradice — v tom významu, v jakém se s ním pracuje dnes — se nám nepodařilo dohledat. Slovo synoda (řecky σύνοδος, „shromáždění“) je starobylé a označuje sněm biskupů; podstatné jméno synodalita jsme však nenašli ani v Písmu svatém, ani u církevních Otců, ani v Katechismu katolické církve. Není to jen náš dojem: sama Mezinárodní teologická komise v dokumentu Synodalita v životě a poslání církve (2018) píše, že v teologické, kanonické a pastorační literatuře posledních desetiletí se ujalo nově ražené podstatné jméno „synodalita“ a že tato jazyková novota si žádá pečlivé teologické ujasnění (č. 5). Zdá se, že s pojmem synodality, má zkušenost spíše protestantské prostředí, než Katolická církev. Následující text proto referuje o tom, co bylo řečeno, aniž by pojem sám vykládal.

Kardinál Raymond Leo Burke poskytl videorozhovor Michaelu Knowlesovi, moderátorovi podcastu na platformě The Daily Wire. LifeSiteNews z něj otiskly dvě různé věci: 17. srpna zpravodajský referát Douga Mainwaringa o tom, co dává kardinálovi naději, a 18. srpna komentář Johna-Henryho Westena, spoluzakladatele a ředitele téhož webu, který se zastavil u jediné vedlejší věty.

Co Burke řekl

Nadějí je mu podle vlastních slov množství mladých lidí, kteří touží vést dobrý a svatý život: „Řeholní společenství, která jsou nejnáročnější, dostávají velký počet povolání. Mnozí mladí lidé, kteří se vracejí do kostela, chtějí starší úzus římského ritu, krásu klasické římské liturgie.“

Na to navázal radou, jak si počínat: „Nejdůležitější pro ty, kdo milují tradiční latinskou mši, je dát svým biskupům a především Svatému otci najevo svou touhu uctívat Boha touto formou — a že nezpochybňují platnost II. vatikánského koncilu.“

Kardinál dále vzpomněl na vysoce postaveného církevního činitele, který mu kdysi řekl, že „až starší lidé vymřou, nebude už o tradiční latinskou mši nikdo žádat“. Burke to komentoval slovy, že ho to pobavilo: „Zjevně nikdy na žádné takové mši nebyl! Jsou plné mladých rodin!“

O poměru obou forem citoval svého přítele kardinála Willema Eijka, arcibiskupa v Utrechtu: novější úzus je platný, o tom není pochyb. „Ale starší úzus sděluje plněji a bohatěji ono božské jednání: je to náš Pán Ježíš Kristus, který sestoupil, aby na oltáři obnovil — aby svátostně zpřítomnil — svou oběť na Kalvárii,“ dodal Burke. „Mladí lidé jsou tím přitahováni a chtějí to.“

Podle kardinála chtějí mladí lidé vědět, co církev učí, a chtějí, aby se s nimi mluvilo pravdivě. Rozhovor uzavřel předpovědí, že „bude stále větší počet katolíků, kteří budou Boha uctívat tak, jak jsme jej uctívali po více než patnáct století“, a otázkou: nachází-li stále víc lidí v této formě duchovní pokrm a stávají-li se díky ní oddanějšími víře, proč by se jim to mělo upírat?

Westenova námitka

John-Henry Westen označil větu o platnosti koncilu za spornou a míní, že si žádá vysvětlení, protože si ji řada lidí vyloží tak, že je koncil nedotknutelný. Sám Burke je přitom podle něj kritikem některých jeho částí: pokoncilní liturgickou reformu popisuje jako zneužití koncilu — nikoli jako důsledek jeho učení, nýbrž toho, jak s ním bylo naloženo — a mluví o radikálním zestručnění ritu vzešlém z chybných výkladů. Burke podle Westena odmítá to, čemu se říká „hermeneutika roztržky“, a hájí názor, že koncilní otcové byli pozdějšími výklady své práce zrazeni.

Proti tomu Westen staví vyjádření kardinála Waltera Kaspera, jednoho z koncilních účastníků. Ten podle něj v článku pro L’Osservatore Romano z roku 2013 napsal, že koncilní otcové museli užívat „kompromisní formulace, v nichž jsou postoje většiny často položeny bezprostředně vedle postojů menšiny, aby je ohraničily“, takže „samotné koncilní texty mají obrovský potenciál ke konfliktu a otevírají dveře k výběrovému přijímání v obou směrech“. Westen připomíná, že týž Kasper byl tím, na koho se papež František obrátil na začátku úvah, jež vedly k Amoris laetitia.

Vedle toho Westen odkazuje na biskupa Athanasia Schneidera, podle něhož koncil v některých oblastech potřebuje opravu a jeho nejednoznačné formulace úpravu, a na ostřejší kritiku ze strany biskupa Josepha Stricklanda a arcibiskupa Carla Marii Viganò.

Rozpor, který z toho podle Westena plyne, je tento: koncily nejsou prohlášeními ex cathedra, jsou však úkonem řádného učitelského úřadu — a stejně tak jsou jím i nauková vyjádření papeže vydaná v učitelských dokumentech. Kdo tedy trvá na závaznosti koncilu, ocitá se v nesnázích u dokumentů, jako je Amoris laetitia, s nimiž Burke sám nesouhlasí.

Souvislost se staršími výroky

Burkeho výzva navazuje na to, co řekl 28. června portálu The College of Cardinals Report po konzistoři svolané Lvem XIV. na 26. a 27. června. Tam žádal, aby se „celá ta věc se synodalitou zastavila“ a aby se o ní vedlo velmi vážné studium, protože jde „o samotný život církve a spásu duší“. Tvrdil, že pro synodalitu neexistuje definice ani tradice v církvi, a varoval před přestavbou zavedených struktur — konzistoř podle něj proběhla v podobě odvozené od synodálních postupů, s kardinály rozdělenými do malých skupin a s předem danými otázkami, takže se do závěrečných zpráv dostalo jen to, na čem se všichni shodli. Řekl rovněž, že „církev nezná změny paradigmatu“.

Ve stejném rozhovoru označil omezení daná Traditionis custodes za „pronásledování“ těch, kdo se duchovně sytí starším územ římského ritu, a navrhl zřídit vatikánský úřad, u něhož by tito věřící mohli přijímat všechny svátosti v dřívějších liturgických formách. Toto vyjádření vyšlo 15. července a v překladech je od té doby přebíráno dál — 18. srpna je francouzsky otiskl Le Salon Beige.