Francouzský zákon o eutanazii: od hlasování k promulgaci a výhradám Ústavní rady

Francouzský zákon otevírající „právo na pomoc při umírání” byl promulgován ráno 19. srpna 2026 a vyhlášen v Journal officiel pod identifikátorem JORFTEXT000054706877. Podle Le Salon Beige jej prezident Emmanuel Macron podepsal z Fort de Brégançon, letního sídla hlavy státu. Vyhlášení připadlo něco přes měsíc před papežovou cestou do Francie, jejíž pařížská část je ohlášena na 25. a 26. září.

Jak se zákon prosazoval

Zákonodárná cesta trvala víc než rok a podpora textu při ní klesala. V květnu 2025 pro něj v Národním shromáždění hlasovalo 305 poslanců, v březnu 2026 už 299 a při dalším čtení 30. června 2026 celkem 295 — o jednatřicet hlasů víc, než činí absolutní většina. Z osmnácti set pozměňovacích návrhů podaných k červnovému čtení prošly dvacet tři. Text pak putoval do Senátu s projednáním určeným k 15. červenci.

Souběžně běžely přípravy, které výsledek zákonodárného procesu předjímaly: Haute Autorité de santé dostala za úkol definovat látky a protokoly použitelné při eutanazii a pracovní skupina k tomu zasedla od 9. července, tedy ještě před dokončením projednávání. Otázka sama je ve francouzské veřejné debatě starší — pařížský arcibiskup ve svém poselství připomíná, že už členy Občanské konvence o konci života, která přijímala představitele náboženských společností před bezmála čtyřmi lety, zaměstnávalo, co zákon způsobí rodinám.

Ústavní rada zákon potvrdila, ale vepsala do něj výhrady

Poslední překážkou byla Ústavní rada. Ta zákon potvrdila, do textu ale doplnila klauzule svědomí, které v něm původně nebyly. Eutanazie tak zůstane zakázána ve všech soukromých zařízeních, která se tak rozhodnou — katolická nevyjímaje; stačí, aby úctu k životu vyjádřila ve svých stanovách nebo v etickém kodexu. Právo na výhradu svědomí bylo přiznáno také lékárníkům.

V původně schváleném znění měl vedoucí zařízení povinnost umožnit vstup profesionálům zapojeným do procedury i komukoli, kdo doprovázel žadatele o smrt, a to bez výjimky i tehdy, když mělo zařízení námitky; lékárníkům se žádná klauzule svědomí nezaručovala.

Ostatní ustanovení Ústavní rada potvrdila, včetně toho, že se o úkonu nevyrozumívají rodinní příslušníci, že proti němu není opravný prostředek a že se vztahuje i na osoby pod opatrovnictvím.

Luca Volontè v La Nuova Bussola Quotidiana upozorňuje, že mezi členy rozhodující Ústavní rady byli Jacques Mézard a Alain Juppé, které označuje za propagátory a aktivisty eutanazie, a že to podle něj činí rozhodnutí o ústavnosti napadnutelným. K podkladům, o něž se výhrady opíraly, patřilo i stanovisko zvláštní zpravodajky OSN pro svobodu náboženství a přesvědčení Nazily Ghaneaové, zaslané Ústavní radě 30. července a vůči schválenému textu silně kritické.

Kdo se z církve postavil proti

Pařížský arcibiskup Laurent Ulrich vydal v den promulgace, 19. srpna, poselství věřícím nazvané „Konec života: povoláni jednat a modlit se”. Píše v něm, že země stojí „před zásadním rozporem”: paliativní péče, jejíž rozvoj parlament schválil jednomyslně a která je národní prioritou dostupnou všem, má být dostupná všem „kromě těch nejkřehčích, jimž bude smrt nabídnuta a předložena jako péče” dřív, než se vůbec podaří zajistit rovnoměrné pokrytí paliativní péče na území státu.

„Tento zákon je od nynějška součástí našeho právního řádu. Není to však konec zápasu, který vedeme, aby převládlo bratrství,” pokračuje arcibiskup. Vyzývá k trojí odpovědi. Především k osobnímu rozhodnutí nového „práva” nevyužít: „Eutanazie a asistovaná sebevražda od nynějška existují jako možnost; nic nás nesmí nutit, abychom z nich udělali skutečnost svých životů.” Dále k činu — zapojit se do sdružení, která organizují přítomnost u umírajících, s odkazem na Mt 25,36 („byl jsem nemocen, a navštívili jste mě”). A konečně k modlitbě za umírající, za zdravotníky, kteří budou čelit žádostem o smrt, i za rodiny, které podle něj mohou zůstat „bezradné nebo natrvalo rozvrácené”.

Výhrady Ústavní rady označuje Ulrich za „příležitost”: zařízení, jejichž smyslem je doprovázení vážně nemocných a jejichž odborností je paliativní péče, v nich mají najít povzbuzení, aby si podržela svůj zvláštní ráz a zůstala „místy, kde se nebude zabíjet”.

Dříve v průběhu projednávání varoval nanterreský biskup Matthieu Rougé v rozhovoru pro Le Figaro, že křesťanská zdravotnická zařízení by se mohla dostat do takového střetu s novou normou, že budou muset ve Francii zavřít nebo zemi opustit.

Na podíl katolíků včetně biskupů na tom, že Ústavní rada klauzuli svědomí požadovala, poukazuje i citovaný komentář v La Nuova Bussola. Mezi předkladateli stanovisek adresovaných Ústavní radě bylo Evropské centrum pro právo a spravedlnost (ECLJ); jeho ředitel Gregor Puppinck k výsledku řekl: „Můžeme za to vítězství děkovat Bohu. Ve Francii zůstanou útočiště, kde zranitelným lidem nebude hrozit smrtelné nebezpečí.” Dodal, že se chystá napadnout prováděcí dekrety, které má vláda přijmout v následujících měsících.