Burke: proti nahodilému papežovu výroku lze oprávněně vznést námitku, úctu k Petrovu úřadu to nesmí narušit

Kardinál Raymond Leo Burke se v úvodním dílu nového videocyklu o sedmi římských poutních kostelích zastavil u zmatku, který mezi věřícími vyvolávají některá papežova vyjádření. Cyklus vydala na svém kanálu YouTube svatyně Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu — tedy svatyně, kterou Burke založil v době, kdy byl místním biskupem. Vedle něj v prvním dílu vystupují P. Chad Ripperger a Sean Pilcher, průvodní slovo má David Bates z pořadu „Pints with Jack”. Díl je věnován bazilice svatého Petra.

Kdy papež mluví jako člověk

Kolem některých výroků a činů římského velekněze podle kardinála vznikly nemalé spory: „A někteří lidé z toho byli zmateni, protože měli námitky například proti nějakému výroku papeže nebo proti nějakému jeho činu — což učinit mohli.”

Papež sice zastává vyvýšený a Bohem ustanovený úřad Kristova náměstka na zemi, zůstává však pouhým člověkem. „Někdy papež mluví jako člověk. A někdy mluví jako Kristův náměstek na zemi. Utrousí-li papež nahodilou poznámku vůči nějakému novináři, není to nauka víry. A proti tomu, co papež řekl, by bylo možné oprávněně vznést námitku,” řekl Burke.

Dřívější papežové podle něj v tomto ohledu zachovávali větší obezřetnost: „V minulosti se papežové zdráhali mluvit. Mluvili velmi málo, protože nechtěli, aby věřící byli jakkoli zmateni v tom, co mohou být jejich osobní myšlenky a názory, a co hlásají jako hlava apoštolského sboru.”

Toto rozlišení pokládá za důležité i dnes: „Myslím, že je to pro nás dnes tolik důležité — i když máme námitky proti něčemu, co ten který papež mohl říci a udělat; není to poprvé, co se to v dějinách církve stalo.”

Úcta k úřadu

Zároveň kardinál zdůraznil, že žádná námitka, soukromá ani veřejná, nesmí narušit úctu k samotnému úřadu: „Nikdy, vůbec nikdy nesmíme ztratit úctu k úřadu svatého Petra, k úřadu, který svěřil sám Kristus. Kristus to tak chtěl. Je to z Boží vůle pro život církve, aby tu byl svatý Petr jako onen pevný, hlavní základ jednoty církve.”

Tento základ podle něj trvá od Kristových časů po všechna staletí, „i když byli papežové, kteří svou službu nekonali důstojným způsobem. Přesto úřad Kristova náměstka na zemi stojí a v katolické církvi stát bude vždycky.”

Sedm poutních kostelů

Pobožnost sedmi kostelů v její dnešní podobě rozšířil v polovině 16. století svatý Filip Neri, zvaný druhý apoštol Říma; podle textu z Liturgical Arts Journal z roku 2022 ji rozvinul jako zbožnou alternativu k bouřlivému římskému karnevalu, zvláště v přípravě na postní dobu. Trasa vede k sedmi bazilikám úzce spjatým s ranými římskými světci a mučedníky: k Lateránské arcibazilice, k bazilice svatého Petra, k bazilice svatého Pavla za hradbami, k bazilice Panny Marie Sněžné, k bazilice svatého Vavřince za hradbami, k bazilice svatého Šebestiána za hradbami a k bazilice Svatého Kříže Jeruzalémského. Čtyři z nich byly jako poutní kostely určeny už dřívějšími papeži; Neriho itinerář z návštěvy všech sedmi udělal společnou duchovní zkušenost.

První díl začíná u hrobu apoštola Petra. Bates připomíná, že rybář z Galileje přišel do hlavního města světa se slovy svého Mistra „Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev”; Petr byl popraven za Nerona a pohřben na vatikánském pahorku, přičemž vykopávky roku 1939 potvrdily pohřebiště z prvního století s raně křesťanským nápisem „Petr je zde”.

Burke k tomu dodává: „Hlavní oltář svatopetrské baziliky je vystavěn přímo nad Petrovým hrobem. A tak jsme právě tam, na místě onoho svědectví svatého Petra, jeho věrnosti Kristu jako hlavy apoštolského sboru.”

Ripperger mluví o povaze pouti jako takové — historicky sloužila jednak jako úkon zbožnosti, jednak jako uložené pokání: „Lidé to konali proto, aby budovali ctnost, kázeň, umrtvování. Zesilovali svůj modlitební život… především proto, aby to bylo více úkonem zbožnosti, ačkoli je to úkon kající.” Pilcher vykládá renesanční baziliku, jež vyrostla nad původním konstantinovským chrámem, a připomíná, že čtyři velké pilíře nesoucí Michelangelovu kupoli uchovávají významné relikvie: velký úlomek svatého Kříže spjatý se svatou Helenou, hlavu svatého Ondřeje, Veroničinu roušku a Longinovo kopí.

Závěrečnou myšlenku dílu vyslovuje Bates u oltáře Vyznání, kde se mše slouží přímo nad apoštolovým hrobem: poutník, který zde poklekne, „poklekne na místě, kde se setkává křehkost s vírou, kde Bůh staví svou církev z rozbitých kamenů”.