Vatikán poprvé jednal s konfuciány. Uctívání Konfucia přitom Řím katolíkům dvě století zakazoval

Vatikánské Dikasterium pro mezináboženský dialog uspořádalo spolu s Korejskou biskupskou konferencí a konfuciánskou akademií Songgjunkwan vůbec první katolicko-konfuciánské kolokvium. Sešlo se 4. a 5. srpna na univerzitě Sogang v jihokorejském Soulu a mělo asi 150 účastníků z více než tuctu zemí. Další dvě konference jsou plánovány na rok 2028 v Indonésii a na rok 2030 v Hongkongu.

Společné prohlášení

Text schválený katolickými i konfuciánskými učenci uznává, že „naše tradice vyrůstají z odlišných náboženských a filosofických základů”, ale že „náš dialog odhalil důležitá sdílená přesvědčení”. Obě strany se shodly, že „rozkvět člověka začíná formováním ctnostných, soucitných a odpovědných jedinců” a že „osobní proměna, mravný život a péče o druhé jsou základem zdravých rodin, společenství a společností”. Dále že „spravedlivá a pokojná společnost závisí na vedení zakotveném v poctivosti, pokoře, službě a zájmu o obecné dobro” a že dobré instituce „mohou společnosti opravdu sloužit jen tehdy, jsou-li vedeny mravní moudrostí a veřejnou odpovědností”. Shoda padla i na péči o zranitelné, budoucí pokolení a „náš společný domov”. U umělé inteligence našli účastníci podobnost mezi konfuciánským duchem blahovůle a křesťanskou láskou — obojí podle nich míří k tomu, aby technický pokrok posiloval lidskou důstojnost.

Prohlášení zároveň uvádí, že obě tradice chápou poslední skutečnost, naplnění člověka i proměnu společnosti odlišně, ale že „tyto rozdíly nejsou překážkou přátelství; spíše vybízejí k hlubšímu naslouchání, vzájemnému učení, pokoře a pokračujícímu dialogu”.

Tématem setkání byla dvojice pojmů: křesťanské nové nebe a nová země z knihy Zjevení a konfuciánské datong, „velká jednota” či „velký soulad”. Podsekretář dikasteria P. Paulin Batairwa Kubuya SX to pro EWTN News přiblížil tak, že obojí popisuje ideální stav, kde se společnost stará o slabé a sirotky a „kde se brány nikdy nezavírají, protože je bezpečno; totéž se říká o novém Jeruzalémě”. Prefekt dikasteria kard. George Jacob Koovakad mluvil v úvodní řeči o „souladu zrozeném z rozdílů, jako když se tóny hudby slévají v jedinou melodii”. Batairwa přitom upozornil, že konfucianismus dosud formálně nespadá pod působnost dikasteria; podle něj teprve nyní „dozrály podmínky k oficiálnímu zahájení rozhovorů s konfuciány”. Účastníci navštívili buddhistický chrám ovlivněný konfucianismem, konfuciánskou akademii a místa křesťanského mučednictví.

Spor o čínské rity

Před třemi sty lety znělo hodnocení opačně: katolíkovi v Číně, který se obřadů ke cti Konfucia zúčastnil, mohlo být řečeno, že odpadl od víry. Nešlo přitom o pouhou zdvořilost — li (礼), obvykle překládané jako rity či obřadná náležitost, je pro konfuciánské myšlení základní.

Jezuita Matteo Ricci, který do Číny přišel roku 1582, pozoroval, jak vzdělaní Číňané zapalují svíce a klanějí se před Konfuciem, a usoudil, že jde o obřady občanské, nikoli náboženské. Dominikáni a františkáni s ním nesouhlasili: podle nich nešlo obětiny, poklony a chrámové prostředí od náboženského kultu oddělit. Ve hře byla i císařská autorita — kult Konfucia byl spjat s nárokem císařů vládnout z Mandátu Nebes a úředníci a učenci museli rity vykonávat, chtěli-li zastávat úřad nebo získat hodnost.

Papežové rozhodovali několik staletí a rozhodnutí se střídala. Inocenc X. rity roku 1645 odsoudil, o deset let později je Alexandr VII. dovolil; když se roku 1669 někdo zeptal, které z obou rozhodnutí platí, odpovědělo Svaté oficium, že obě. Klement XI. rity znovu odsoudil a potvrdil to bulou roku 1715, Benedikt XIV. ji roku 1742 podepřel a uložil misionářům přísahu, že otázku už nikdy nevznesou. To věc uzavřelo na téměř dvě století — až roku 1939 přísahu za Pia XII. Řím zrušil s tím, že obřady mezitím nabyly čistě občanského významu. Nezměnila se tedy katolická nauka, nýbrž úsudek o tom, co dané gesto znamená.

Otevřená zůstává otázka, čím konfucianismus vlastně je — náboženstvím, náboženskou filosofií, kulturním statkem, nebo něčím mimo tyto západní kategorie; sami konfuciáni odpovídají různě. P. Gianni Criveller z PIME, účastník soulského setkání, k tomu poznamenal, že konfucianismus je veřejně či státně uznán jako náboženství v Jižní Koreji, Indonésii, Malajsii, na Tchaj-wanu a v Hongkongu, kdežto v pevninské Číně mezi pět úředně uznaných náboženství nepatří — ačkoli jej tamní úřady propagují jako původní jádro čínského myšlení.