Grichting: synodalita je anachronismus, protože vtahuje laiky do církevních struktur místo do světa

Poznámka redakce. Co pojem synodalita znamená podle tradice — v tom významu, v jakém se s ním pracuje dnes — se nám nepodařilo dohledat. Slovo synoda (řecky σύνοδος, „shromáždění“) je starobylé a označuje sněm biskupů; podstatné jméno synodalita jsme však nenašli ani v Písmu svatém, ani u církevních Otců, ani v Katechismu katolické církve. Není to jen náš dojem: sama Mezinárodní teologická komise v dokumentu Synodalita v životě a poslání církve (2018) píše, že v teologické, kanonické a pastorační literatuře posledních desetiletí se ujalo nově ražené podstatné jméno „synodalita“ a že tato jazyková novota si žádá pečlivé teologické ujasnění (č. 5). Zdá se, že s pojmem synodality, má zkušenost spíše protestantské prostředí, než Katolická církev. Následující text proto referuje o tom, co bylo řečeno, aniž by pojem sám vykládal.

InfoVaticana otiskla 20. srpna 2026 v rubrice Tribuna, kterou vede jako komentář, text švýcarského kanonisty Martina Grichtinga z diecéze Chur. O dva dny později na něj upozornil blog Fr. Johna Zuhlsdorfa.

Stát se rozdělil, církev to podle Grichtinga nedomyslela

Grichting vychází z toho, že Druhý vatikánský koncil nezaložil novou církev, ale hledal pro ni novou společenskou podobu. Rozhodující politickou novinkou od Tridentského koncilu (1545–1563) je podle něj proměna státu: z absolutistického státu vznikl osvícenstvím a demokratizací sekulární právní stát, který už si nenárokuje ovládat celou společnost a přestal být societas perfecta. Vedle něj se otevřela široká sféra občanské společnosti — hospodářství, média, kultura, část školství, zájmové skupiny, zábavní průmysl, sport, spolky a nadace.

Koncilní otcové z toho podle Grichtinga vyvodili, že tutéž rozlišenost má provést i církev ve vztahu ke světu — aniž by rušila svůj hierarchicko-svátostný řád. Laici pak v občanské společnosti nejednají jako úřední zástupci církve, nýbrž sami za sebe, jako občané, kteří jsou křesťané. Své vyjádření to podle něj našlo ve čtvrté kapitole Lumen gentium (č. 30–38); tatáž konstituce v čísle 31 říká, že laici mají posvěcovat svět „zevnitř, jako kvas“.

Synodalitu čte jako protiprojekt

Prosazování synodality považuje Grichting za doklad, že se nepochopil ani dnešní svět, ani poslední koncil. Tento formát podle něj volá laiky, aby se začlenili do úřední struktury církve a tam pod vedením hierarchie hledali oficiální odpovědi na otázky světské skutečnosti; výsledky se pak mají do politiky a společnosti přenášet jako dokumenty a usnesení opatřené pečetí hierarchie. Laici tak podle něj čekají, až jim synodální shromáždění řekne, co mají dělat, místo aby zpřítomňovali Krista — proroka, kněze a krále — uprostřed rozdrobené skutečnosti občanské společnosti.

Jádrem námitky je, že se v synodálních orgánech laici „bez rozlišení mísí s nástupci apoštolů“. Proti tomu staví Lumen gentium 10. Koncilní text tam skutečně mluví o rozdílu v podstatě, a nejen ve stupni, mezi obecným kněžstvím věřících a kněžstvím služebným čili hierarchickým — dodává však v téže větě, že obojí je „přesto navzájem zaměřeno“ a že každé svým způsobem má účast na jediném Kristově kněžství. Tuhle druhou půli Grichting neuvádí.

Jako poslední příklad snahy o zrovnoprávnění kléru a laiků i v místních církvích jmenuje Poznámky pro biskupy a synodální týmy, vydané Apoštolským stolcem koncem července 2026. Jde o dokument generálního sekretariátu synody nazvaný Recollecting („Připomínat si“), datovaný 27. července 2026, jehož původní znění je italské. Má doprovodit místní církve při přípravě hodnotícího shromáždění, které se má konat v prvním pololetí 2027 a jímž skončí diecézní etapa provádění synody.

Tridentští, aniž o tom vědí

Rozšíření synodality čte Grichting jako opakování něčeho, co se anachronismem už stalo. Připomíná, že když reformátoři popřeli viditelnost církve jako instituce, musela ji katolická strana zdůraznit — Robert Bellarmin (1542–1621) tvrdil, že církev je viditelná jako Benátská republika. Odtud podle něj vzešlo, že se církevní život začal chápat především jako to, co se odehrává uvnitř církevních institucí: od baroka převládající role farnosti se spolky a bratrstvy, výš pak katolické nátlakové skupiny i politické strany.

Z toho Grichting vyvozuje svou pointu: dnešní synodalisté, kteří podle něj shlížejí s opovržením na ty, kdo se drží tridentské liturgie, jsou sami — ekleziologicky a politicky — tridentští, jen si to neuvědomují.