Tommasi vytýká encyklice Magnifica Humanitas nerozlišený odsudek otroctví a bulu citovanou proti jejímu smyslu

Portál OnePeterFive otiskl 25. srpna 2026 text P. Romana Tommasiho, kněze, který působil v římské kurii a desítky let přednášel filosofii a teologii na papežských fakultách. Tommasi v něm rozebírá tři články encykliky Lva XIV. Magnifica Humanitas, podepsané 15. května 2026, a označuje je za místo, které křesťanům přináší spíš zmatek než jasno. Navazuje tím na svou vlastní stať z 28. května, v níž encykliku ocenil a otázky kolem otroctví zmínil jen mimochodem.

Co encyklika říká

Články 174 až 176 stojí v části o umělé inteligenci a digitální proměně. Boj proti novým podobám otroctví v nich Lev XIV. označuje za rozhodující zkoušku etického rozlišování v této oblasti a v návaznosti na Lva XIII. obnovuje „pevné odsouzení každé formy otroctví, obchodu s lidmi a zacházení s osobami jako se zbožím”. Bez etického a zlidšťujícího uvážení podle něj rostoucí moc digitálních systémů hrozí přivést k novým ukrutnostem, které nebudou méně hanebné než ty minulé, jež dnes odsuzujeme.

Článek 175 označuje obchod s lidmi za současnou podobu otroctví a za těžké porušení lidské důstojnosti; kdo na to nereaguje rázně nebo to jakkoli toleruje, stává se podle textu do jisté míry spoluviníkem vin spáchaných dříve, kdy se otroctví ospravedlňovalo nebo zamlčovalo.

Článek 176 přiznává zpoždění, s nímž Církev i společnost otroctví odsoudily. Ve starověku a středověku měly otroky mnohé osoby i církevní instituce; už v novověku pak Apoštolský stolec na žádost panovníků několikrát zasáhl, aby upravil a legitimizoval způsoby podrobení a v některých případech i zotročení „nevěřících”. Formální, absolutní a všeobecné odsouzení otroctví přichází podle encykliky až v 19. století, zvláště u Lva XIII. v encyklice In Plurimis z 5. května 1888. Poznámka pod čarou k tomu dodává, že ještě roku 1866 rozlišovalo Svaté oficium v odpovědi na dotazy apoštolského vikáře Massaii mezi mravnými a nemravnými stránkami otroctví, aniž je plně odsoudilo. Osmnáct století trvalo, než byla neslučitelnost otroctví s důstojností člověka výslovně vyslovena; encyklika to nazývá ranou v křesťanské paměti a papež v ní jménem Církve prosí za odpuštění.

Otroctví, nebo služebnost

Tommasiho hlavní námitka se týká pojmu. Pod obecné označení služebnost (v latinské tradici servitus) podle něj spadá vše, co právně nebo společensky vynucuje stav, v němž je jeden člověk zavázán konat práci pro druhého, aniž má běžnou svobodu ji ukončit — tedy i nucená práce vězně odsouzeného za zločin nebo smlouva, jíž se osadník zavázal odpracovat si cestu přes moře. Vlastnictví člověka jako věci, s právem s ním obchodovat, je oproti tomu jen jedna, nejtvrdší podoba téhož rodu; právě tu Tommasi vyhrazuje slovu otroctví.

Encyklika podle něj tento rozdíl nedělá a odsuzuje „všechny formy otroctví” bez rozlišení. „V nejmenším nevěřím, že by Lev XIV. chtěl zrušit vězení pro zločince, ale jeho neprostudovaný a nepřesný jazyk nelze v současné podobě uvést v soulad s Písmem, Otci a scholastiky,” píše. Na jiném místě formuluje důsledek ostřeji: v rovině filosofie, teologie a římského práva prý papež nedopatřením otevřel všechny brány věznic a zrušil všechny formy dobrovolných smluv, které vynucenou službu předpokládají.

Tommasi k tomu připomíná, co podle jeho soudu měl dokument zodpovědět předem. Mojžíšův zákon dvojí služebnost výslovně připouštěl: šestileté otroctví Hebreje, často za dluhy, omezené řadou humanitárních pravidel, a vedle toho držení otroků z okolních národů podle Lv 25,44. Mojžíš je podle Tommasiho připouští, ale nepřikazuje. Odsoudit „všechny formy otroctví” bez dalšího rozlišení znamená podle něj nechat bez odpovědi otázku, jak rozumět otrokům patriarchů a samotnému textu Zjevení.

Bula, která zakazuje, uvedená mezi doklady povolování

Tvrzení encykliky, že Apoštolský stolec podrobení upravoval a legitimizoval, se opírá o poznámku pod čarou se čtyřmi bulami: Sicut Dudum z 13. ledna 1435 a Etsi Suscepti z 9. ledna 1442 od Evžena IV. a Dum Diversas z 18. června 1452 a Romanus Pontifex z 8. ledna 1455 od Mikuláše V. Poznámka k nim dodává, že politické a někdy i hospodářské potřeby převážily nad požadavky evangelia.

Tommasi namítá, že zatímco jeden z uvedených dokumentů papežskou účast na obchodu s otroky doloží správně, jiný je citován tak, že ukazuje pravý opak. Bulu nejmenuje. Text Sicut Dudum nese název Proti zotročování černých domorodců z Kanárských ostrovů a je zákazem: Evžen IV. v ní vytýká křesťanům, kteří k ostrovům připluli s ozbrojenou silou, že tamní obyvatele — část z nich už pokřtěnou a část nalákanou na slib křtu — odvlekli, uvrhli do trvalého otroctví a prodali. Přikazuje všem věřícím, aby do patnácti dnů od vyhlášení buly vrátili všechny takto zajaté na svobodu, „úplně a natrvalo” a bez vymáhání či přijetí peněz. Kdo tak neučiní, upadá podle buly do exkomunikace samotným činem, z níž nemůže být rozhřešen — kromě okamžiku smrti — dokud zajatce nepropustí a nevrátí jim majetek; týž trest bula ukládá i tomu, kdo by pokřtěné obyvatele ostrovů nebo ty, kdo o křest sami žádají, zajímal, prodával či zotročoval.

Odkud podle Tommasiho posun pochází

Nepřesnost podle Tommasiho nevznikla v Magnifica Humanitas, ale dřív. Ukazuje na článek 27 pastorální konstituce Gaudium et spes, který mezi tím, co je v rozporu s důstojností člověka, vypočítává vedle otroctví a obchodu se ženami a dětmi také „svévolné věznění” a deportace, aniž upřesňuje, že u otroctví jde o vlastnictví osoby. Sám obsah té věty Tommasi za sporný nepokládá; vadí mu chybějící upřesnění.

Druhý krok vidí ve Veritatis splendor, kde Jan Pavel II. v článku 80 předřadil celému seznamu z Gaudium et spes pojem činů, které jsou „vnitřně zlé” — tedy vždy a bez ohledu na okolnosti nedovolené. Školený gramatik pak podle Tommasiho snadno přečte papeže tak, že za vnitřně zlé prohlašuje i „svévolné věznění”. Obecná kategorie věznění ale zlá být nemůže, jinak by byla vždy zlá každá věznice; zlým je čin činí až okolnost vyjádřená slovem svévolné. Magnifica Humanitas podle něj tuto nepřesnost dovršuje a míjí přitom jemná rozlišení, která k otroctví a panství nad osobou zavedl v 19. století Lev XIII.

Co Tommasi encyklice přiznává

Text navazuje na Tommasiho stať z 28. května 2026, nazvanou poděkováním Lvu XIV. za to, že do Magnifica Humanitas vložil tomistickou stavbu. Autor v ní ocenil, že papež přijal tomistické zásady za nejvyšší pravidlo dokumentu, a napsal, že ze všeho, co ze Svatého stolce vyšlo po odstoupení Benedikta XVI., tento text nejvíc naznačuje ochotu vrátit se k dřívějším vodítkům. Sám tehdy upozornil, že o pasážích k služebnosti se zmiňuje jen mimochodem — a právě je nyní rozebral samostatně. Závěrem srpnového textu žádá, aby se tématu dostalo mnohem důkladnějšího zpracování, než jaké mu podle něj encyklika věnovala.