Numinózno v římském ritu: kairos, liturgické zajíkání a velesvatyně

Michael P. Foley pokračuje na New Liturgical Movement v úvaze o numinóznu — posvátné bázni — a ukazuje tři způsoby, jimiž je podle něj nese misál z roku 1962: vnímání posvátného času, „liturgické zajíkání” a narážky na velesvatyni.

Tradiční mše podle něj nezačíná pozdravem lidu, ale zachvěním před Bohem. Týž oltář, kterého se kněz před chvílí dotýkal takřka všedně, když chystal kalich, se po znamení kříže stává místem, před nímž opakovaně prosí o odpuštění: vstoupil do času, který Nový zákon označuje slovem kairos, „čas, kdy jedná Bůh”, na rozdíl od běžně plynoucího chronos.

Opakované prosby o očištění — Aufer a nobis a Oramus te — bývají vytýkány jako jansenistická skrupulozita. Foley se opírá o Catherine Pickstockovou, podle níž jde o „zajíkání”, jaké má Mojžíšův těžký jazyk či Izaiášovy nečisté rty: liturgie nepostupuje přímočaře, ale dělá dva kroky vpřed a jeden zpět.

Modlitba Aufer a nobis pak prosí o vstup do velesvatyně s čistou myslí — prostor kolem oltáře chápe po vzoru jeruzalémského chrámu.