Tribuna na InfoVaticaně: „Synodalita proti kněžství“

Španělský portál InfoVaticana zveřejnil 30. července v rubrice Tribuna text Pedra Gómeze Carriza nazvaný Synodalita proti kněžství. Rubrika je podle redakční poznámky prostorem pro názory autorů, které nemusejí vyjadřovat redakční linii listu.

Autor vychází z toho, že Lev XIV. právě potvrdil, že synodalita zůstává v platnosti a nabírá na síle: učinil tak novými pokyny adresovanými biskupům a synodálním týmům pro přípravu diecézních shromáždění v roce 2027. Řím podle něj tedy synodální aparát dál rozšiřuje.

Hlavní tezí textu je, že synodalita a plné pojetí kněžství se navzájem vylučují. Rozšiřování synodálních struktur podle autora potřebuje prázdný prostor a daří se mu tam, kde byla kněžská autorita oslabena; shromáždění může aspirovat na to, že bude o všem rozlišovat, teprve poté, co je kněz přesvědčen, že mu skoro nic rozhodovat nepřísluší. Za „nasloucháním“ a „spoluodpovědností“ se podle něj skrývá přesun autority od kněze ke komunitě, která nakonec určuje pastorační odpověď.

Kněz je podle autora pro synodalitu překážkou proto, že jeho moc nepochází ze společenství: slaví in persona Christi a vede svěřené stádo, Kristus povolává určité muže a uděluje jim moc, kterou ostatní pokřtění nemají. Slovo hierarchie znamená přesně vládu posvátného původu — pokud se na tento původ zapomene, degeneruje hierarchie v organigram a kněz v úředníka.

Jednou ze strategií, jak kněze odsunout, je podle textu zdiskreditovat výkon jeho autority: kampaň proti klerikalismu označovala nejprve skutečné zneužívání moci, než se z ní stalo obecné podezření vůči každému knězi, který se opováží chovat jako kněz. Farář, který rozhoduje, může působit autoritářsky, kdo se brání předat řízení týmu, je „rigidní“, a kdo připomene rozdíl mezi kněžstvím služebným a všeobecným, prý pohrdá laiky.

Podobnou deformaci autor vidí u některých církevních hnutí, jejichž paralelní struktura má nakonec větší váhu než farnost; nejviditelnějším příkladem je mu Neokatechumenátní cesta, kde se kněz stává svátostným garantem díla, jehož metodu a směřování určili jiní. O zakladateli Cesty Kiku Argüellovi autor píše, že dal najevo přání, aby Benedikt XVI. zemřel, protože to byla podle něj jediná záchrana pro Cestu, a že s nadšením přivítal příchod Bergogliův.

K dosažení své plnosti podle textu synodalitě stačí rozostřit hranici mezi knězem a laikem — přibližovat laické služby svěcení, otevírat možnost ženského jáhenství a předkládat ženatého kněze jako lék na nedostatek povolání. Zatímco protestantská revoluce popřela obětní kněžství a odešla z církve, „synodální revoluce“ je podle autora ponechává uvnitř, postupně redukované na dodavatele svátostí pro společenství, které se chce spravovat samo.

Na povolání to má podle textu zřejmý dopad: nikdo se nevzdá založení rodiny proto, aby předsedal schůzím, ani nepřijme doživotní poslušnost kvůli spravování farních konsensů. Krize povolání podle autora nespadla z nebe — desítky let se rozmazávala kněžská identita a pak se oplakával úbytek povolání; synodalita krizi zhoršuje, ale zároveň se jí živí, protože nedostatek kněží slouží k rozšíření laických struktur.

Jako doklad autor uvádí srovnání: Kněžské bratrstvo svatého Petra vysvětilo letos pětadvacet kněží — tolik, kolik jich za rok 2025 vysvětilo dohromady sedmadvacet německých diecézí.

Odpověď na otázku, proč Lev XIV. v tomto směru pokračuje, hledá autor v jeho životopise: Robert Prevost se formoval na Catholic Theological Union v Chicagu, v pokoncilním prostředí, které oceňovalo společnou přípravu na různé služby. Sami augustiniáni mu připisují prosazování „služby v týmu“ a farností rozdělených na pastorační zóny vedené z velké části laiky, mezi nimi ženami v širokých pastoračních odpovědnostech; toto uspořádání zpětně popisují jako synodální. V Chiclayu model pokračoval sítěmi pastorační animace a smíšenými naslouchacími týmy, až si u jednoho ze spolupracovníků vysloužil označení „synodální laboratoř“. Bergoglio podle autora Prevosta obracet nemusel, spíš se od něj možná učil, a proto ho postavil do čela Dikasteria pro biskupy.

V závěru autor klade otázku cui prodest? a odpovídá, že kněz vědomý si toho, kým je, je „katechon“ rozkladu a živé popření synodální církve — a proto je jeho odzbrojení podle něj v zájmu ďábla. Pronásledovaný klérus dává mučedníky, kdežto klérus, který se za svou autoritu stydí, odzbrojuje sám sebe.