Antipapež uctívaný jako světec: co stojí za Felixem v liturgických knihách

Gregory DiPippo, editor webu New Liturgical Movement, otiskl 29. července 2026 text o jednom z nejstarších sporů římského kalendáře: o Felixovi, kterého liturgické knihy po staletí uváděly jako „papeže Felixe II.“, ačkoli je dnes veden mezi vzdoropapeži.

Komemorace 29. července

Dne 29. července se slaví svátek svaté Marty s komemorací čtyř římských mučedníků — Felixe, Simplicia, Faustina a Beatrix. Tato komemorace vznikla ze dvou původně samostatných slavení, která byla podle DiPippa spojena zřejmě proto, že Felix byl pohřben v katakombě nesoucí jeho jméno při via Portuensis (velké starověké silnici vedoucí k římskému přístavu), zatímco zbývající tři byli pohřbeni dále při téže cestě v katakombě Generosy.

Ve starších liturgických knihách je Felix nazýván „papež Felix II.“ — a to i ve vydáních tištěných ještě na počátku 50. let 20. století, přestože od revize Annuario Pontificio z roku 1947 je oficiálně veden jako vzdoropapež. Obě mše — mše svatých Simplicia, Faustina a Beatrix i mše svatého Felixe, uváděného pouze jako mučedník — se nacházejí už v sakramentáři z Gellone (fol. 97v) z doby kolem roku 780 (Bibliothèque nationale de France, Latin 12048).

Kdo Felix byl

Felix byl římským arcijáhnem v polovině 4. století, v době, kdy Církev, teprve nedávno osvobozená císařem Konstantinem od pohanského pronásledování, čelila prvnímu „křesťanskému“ pronásledování ze strany jeho syna Konstancia, horlivého stoupence ariánské hereze.

V roce 355 Konstancius vypověděl papeže Liberia do Řecka pro jeho odpor vůči ariánství a Felix byl na jeho místo vysvěcen třemi ariánskými biskupy. Většina římského duchovenstva jej podle všeho jako svého biskupa uznala, laici s ním však nechtěli mít nic společného. O dva roky později, když bylo Liberiovi dovoleno vrátit se z vyhnanství, pokusili se Felix a jeho stoupenci neúspěšně obsadit baziliku papeže Julia I. (dnes známou jako Santa Maria in Trastevere); Felix byl poté senátem vypovězen z Říma a nikdy se nevrátil. Po osmi letech tichého ústraní poblíž Porta zemřel v roce 365.

Co říkalo martyrologium před rokem 1960

Záznam Římského martyrologia před rokem 1960 líčil věc jinak: „V Římě, na Via Aurelia, (smrt) svatého Felixe Druhého, papeže a mučedníka, který byl ariánským císařem Konstanciem vyhnán ze svého stolce pro obranu katolické víry a slavně zemřel v Caere v Toskánsku, tajně sťat mečem.“

Podle přepracovaného vydání Butler’s Lives of the Saints od Herberta Thurstona SJ a Donalda Attwatera byl Felix zaměněn se dvěma osobami: nejprve se svým sokem Liberiem, což je těžké vysvětlit, a za druhé s mučedníkem jménem Felix pohřbeným při Via Aurelia, kde tento Felix vystavěl malý kostel. (Felix bylo ve starověkém Římě mimořádně běžné jméno.) Titíž autoři podotýkají, že tato záměna je doložena už v dokumentech 6. století.

Revidované liturgické knihy z roku 1960, ve shodě s aktualizovaným Annuario Pontificio, proto z jeho jména odstranily titul „papež“ i číslovku „II.“, samostatný záznam z martyrologia zcela vypustily a jeho jméno připojily ke jménům tří výše uvedených mučedníků.

Spor o kardinála Baronia

Přepracovaný Butler označuje celou věc za „smutnou památku na dosud zaostalý stav kritické vědy v době, kdy martyrologium redigoval kardinál Baronius“. Konstatuje, že „vsunutí Felixe jako papeže a mučedníka nebylo žádným nedopatřením, neboť Baronius ve svém komentovaném vydání martyrologia odkazuje čtenáře k objasnění věci na svazek svého velkého díla, Annales, který měl právě vyjít“, a celou záměnu přičítá Liber Pontificalis, proslulé sbírce papežských životopisů, jež je jako historický pramen pověstně nespolehlivá.

DiPippo proti tomu namítá několik věcí:

• Baronius Felixe do martyrologia nevsunul — byl v římských liturgických knihách (misálu, breviáři i martyrologiu) už před tridentskou reformou.
• V předtridentském římském breviáři, který by Baronius jako člen římského Oratoria jistě používal, vypráví první čtení matutina 29. července příběh Felixe II. podobně jako zmíněný záznam martyrologia. Následuje po něm ale další čtení s dějinami papeže svatého Felixe III., který vládl v letech 483–492 a rovněž se rozhodně postavil herezi podporované římským císařem, byť pro to nebyl umučen. Orace tohoto oficia však jmenuje jen jednoho Felixe — což podle DiPippa silně naznačuje, že sestavovatelé tohoto staršího vydání breviáře si nechávali otevřená vrátka, který z papežů jménem Felix je vlastně svátkem uctíván. Doklad nabízí římský breviář vytištěný v Benátkách roku 1481: vlevo dole je historické čtení pro Felixe II., vpravo nahoře čtení pro Felixe III., zatímco v názvu svátku i v kolektě je zmíněn jediný Felix.
• V tridentském breviáři byla obě historická čtení zcela vypuštěna, spolu se čteními zbývajících tří mučedníků, a jejich společný svátek byl zredukován na pouhou komemoraci ve svátek svaté Marty. To je podle DiPippa jasné znamení, že si redaktoři — Baronius mezi nimi — byli vědomi, že údaje starších čtení nelze pokládat za historicky spolehlivé.

Proč Baronius Felixe ponechal

V příslušném místě Bároniových Annales (Liberii ann. 4, 56–58), na něž Butler odkazuje, se podle DiPippa ukazuje skutečný důvod, proč byla zmínka o Felixovi jako „papeži“ zachována.

Baronius upozorňuje, že Felix byl osobně věrný nicejskému vyznání víry, ačkoli se proto neoddělil od společenství s ariány ani neodmítl svěcení z jejich rukou; opírá se přitom o svědectví dvou starověkých církevních dějepisců — Sózomena a Theodoréta z Kyrrhu. Protože byl Felix jáhnem za Liberia, který se rovněž pevně držel nicejské víry, pokládal Baronius za nepravděpodobné, že by Liberius povýšil přesvědčeného heretika do významného úřadu arcijáhna nebo jej v něm ponechal. Felix si navíc musel být vědom, že nemůže být zákonným papežem, byl-li Liberius protiprávně sesazen heretickým císařem.

Baronius proto zastával názor, že Felix přijal biskupské svěcení nikoli jako nezákonná náhrada Liberia, nýbrž jako chorepiskop — tedy biskup pečující o venkovské oblasti bez pevného sídla ve městě, prakticky to, čemu bychom dnes říkali pomocný biskup. Přijal by tuto úlohu proto, aby římská církev nezůstala během vyhnanství svého právoplatného pastýře bez správy.

Baronius pak výslovně uvádí, že „to, co se o Felixově svěcení říká v knize o římských papežích nepravdivě připisované jménu papeže Damasa“ — tedy v Liber Pontificalis — „se nezdá být vůbec pravdivé“; DiPippo v tom vidí důležité uznání toho, jakou hodnotu (či spíše nehodnotu) tato kniha jako historický pramen má. Dále (Liberii ann. 6, 58) Baronius poznamenává, že se starověké prameny neshodují ani na Felixově konci — zda zemřel v pokoji poblíž Porta, jak se dnes soudí, či byl Konstanciem odsouzen a zabit v Caere v Toskánsku, jak dříve uvádělo martyrologium.

Nález z roku 1582

Baronius podává (tamtéž 62) zprávu o události ze své vlastní doby. Píše, že učenci už dlouho uznávali, že Felix byl v papežském úřadě vetřelcem a že se starověké prameny neshodují na okolnostech jeho smrti. Za papeže Řehoře XIII. (1572–1585) se v Římě sešlo několik učených mužů, aby pracovali na revizi martyrologia, a právě o Felixově případu mezi nimi proběhla velmi intenzivní diskuse. Sám Baronius se výrazně klonil k tomu, aby byl Felix vypuštěn úplně, a sepsal na obranu tohoto stanoviska rozsáhlé pojednání, které našlo mezi kolegy značnou podporu a souhlas.

V roce 1582 však byl v prastarém kostele svatých Kosmy a Damiána na Foru přesunut boční oltář a objevila se mramorová schrána rozdělená kamennou deskou na dvě části. Na jedné straně byly ostatky tří mučedníků — svatých Marka, Marcelliána a Tranquillina —, na druhé kosti a na malé kamenné tabulce nápis: „Tělo svatého Felixe, papeže a mučedníka, který odsoudil Konstancia.“ K nálezu došlo shodou okolností v předvečer jeho svátku.

Baronius k tomu píše: „K údivu všech se zdálo, že se sám Felix zjevil jako ten, kdo se vrátil k životu, aby se osobně ujal své vlastní věci, neboť byl velmi zdrcen pery těch, kdo psali proti němu. Já sám, zasažen nemalým úžasem nad událostí takové velikosti… jsem pak s křesťanskou umírněností zadržel své pero, které jsem nabrousil v horlivosti pro pravdu, a usoudil jsem, že mi bylo nejšťastněji dopřáno být od Felixe poražen.“

Závěr autora

DiPippo zdůrazňuje, že tím nechce říci, že Bároniovo posouzení historické otázky bylo nutně správné, ani že se revizoři liturgických knih v roce 1960 mýlili, když Felixe připojili k ostatním mučedníkům. Chce však říci, že ať už měl Baronius nakonec pravdu, nebo ne, nepočínal si nedbale: jednal v dobré víře a v přesvědčení, že Boží prozřetelnost zasáhla, aby zabránila potlačení dlouhodobé úcty ke světci.

Proti tomu autor staví — jako svůj vlastní hodnotící soud — pohrdavý postoj domněle mnohem pokročilejších moderních badatelů, kteří o Bároniově díle mluví jako o plodu „zaostalého“ stavu věcí, ale nezmiňují ani nález ostatků v této souvislosti, ani důvod, proč Baronius svůj názor na svatého Felixe změnil.