Burke a Sarah vyzývají Lva XIV., aby jednou také řekl: „Už dost!“

Stefano Fontana, ředitel Mezinárodní observatoře kardinála Van Thuâna pro sociální nauku Církve, dal v deníku La Nuova Bussola Quotidiana dohromady dvě nedávná vystoupení kardinálů Raymonda Lea Burkeho a Roberta Saraha a čte je jako společnou výzvu papeži Lvu XIV., aby v probíhajících procesech jednou také řekl „už dost“. Text převzal 27. července 2026 německy Katholisches.info a 29. července 2026 francouzsky Le Salon Beige (Michel Janva).

Fontana podotýká, že ani jeden z kardinálů není v těchto věcech nováčkem, tentokrát však byl podle něj patrný naléhavější tón a implicitní hodnocení, že se v některých důležitých bodech postupuje příliš pomalu.

Kardinál Burke: zastavit synodalitu

Burke se vyjádřil v rozhovoru pro The College of Cardinals Report dne 28. června 2026, tedy po konzistoři svolané papežem Lvem na 26.–27. června; rozhovor vyšel 15. července 2026. Uvítal, že se kardinálové znovu sešli — což se podle jeho poznámky za pontifikátu papeže Františka dlouhá léta nedělo.

Žádá, aby „celý ten příběh synodality skončil“, a aby se místo toho vedlo „velmi vážné zkoumání celé té otázky, protože mluvíme o samotném životě Církve a o spáse duší“. Tvrdí přitom, že pro synodalitu chybí naukový základ a že jde o pokusné dobrodružství: neexistuje podle něj ani její definice, ani její dějiny v Církvi. Synodální cesta má naopak podle Burkeho nechat pojem synodality teprve vzejít ze samotné synodální praxe.

Značná část jeho vlastního vystoupení ve volné diskusi konzistoře se týkala zprávy synodální studijní skupiny č. 9, kterou pozorovatelé kritizovali jako pokus podkopat učení Církve normalizací homosexuálních vztahů. „Pravda se týká povahy věcí a jejich vlastních cílů,“ řekl Burke. „Nejde o sklony, které mám, ani o touhy či záměry, které mám a které jsou velmi subjektivní, takže bych učení Církve přizpůsoboval svým touhám nebo sklonům.“

Burke hovořil krátce před nedovoleným svěcením čtyř biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X., které pokládá za závažný schizmatický čin, a upozornil, že se ani o této věci na konzistoři nejednalo.

Kritizoval rovněž omezení uložená motu proprio Traditionis custodes a označil je za „pronásledování“ těch, kdo se duchovně sytí bohoslužbou podle starobylejšího úzu (usus antiquior) římského ritu. „O tom nemůže být v ničí mysli pochyb a papež Benedikt XVI. to řekl tak jasně: [starý ritus] je věčným dobrem Církve,“ uvedl a naznačil, že Lev XIV. by mohl tuto legislativu přehodnotit nebo změnit — papežské dokumenty lze měnit.

Kardinál Sarah: čtyři žádosti a otázka staré mše

Sarah mluvil v rozhovoru s novinářkou Diane Montagnou. Rozhovor byl pořízen 29. června 2026, o slavnosti svatých Petra a Pavla, na závěr druhé mimořádné kardinálské konzistoře pontifikátu Lva XIV., a zveřejněn 16. července 2026. Guinejský kardinál je emeritním prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Namítá, že synodalita v tradici Církve chybí a že jejímu smyslu není rozumět; naopak se prý vždy bránilo tomu, aby se biskupská synoda proměnila ve shromáždění, jak se to podle něj děje dnes. Stejně jako Burke tvrdí, že definice synodality neexistuje a že samo slovo je nepřeložitelné do mnoha afrických jazyků — mimo jiné proto, že definovat ji jako „Církev, která kráčí“, nedává smysl; Církev je totiž misijní. Po rozhovoru svou kritiku doplnil: synodalita je podle něj abstraktní pojem bez zakotvení v Písmu.

Po papeži Lvu XIV. žádá čtyři věci:

• aby si osobně prostudoval zprávu synodální studijní skupiny č. 9;
• aby nedovolil její rozeslání do diecézí celého světa bez náležitého přezkoumání;
• aby vyjasnil postoj Církve k homosexualitě;
• aby se neopakovaly škody, které následovaly po zveřejnění deklarace Fiducia supplicans.

Vlastní téma rozhovoru byla ovšem tradiční latinská mše. Sarah má vzkaz pro biskupy celého světa: ať napodobí velkorysost Lva XIV. vůči starému ritu. Papežův nedávný dopis, který vyzývá francouzské biskupy k otevřenosti vůči kněžím a společenstvím lnoucím k vetus ordo, má podle něj zavazovat každého biskupa římského ritu, nejen francouzské: „Co bylo napsáno francouzským biskupům, musí platit pro všechny biskupy.“

Jeho výzva přichází v době, kdy nabývá na váze rok staré zjištění, že vatikánský průzkum mezi biskupy celého světa ve skutečnosti odporoval samotným důvodům, jimiž papež František v roce 2021 zdůvodnil přísná omezení tradiční mše v motu proprio Traditionis custodes. „Nemůžeme říci, že to, co se dělalo 1600 let, dnes už neplatí,“ říká Sarah a zpochybňuje samu legitimitu dekretu, který by rušil staletí liturgické praxe. Fontana shrnuje, že Sarah si přeje, aby byl Traditionis custodes zrušen, nebo aspoň umlčen a učiněn neškodným.

O liturgii obecně Sarah varuje před tím, co nastává, když se bohoslužba stane „jakousi zábavou“.

Pachamama a „pohanské infiltrace“

Velmi tvrdě se kardinál vyslovil o Pachamamě, která zůstala vystavena po celou dobu amazonské synody v roce 2019. Ptal se, proč nebyl zvolen obraz Panny Marie uctívané ve španělské Americe, například Panny Marie Guadalupské. Místo toho podle něj „přinesli inckou modlu“, která vstoupila do baziliky svatého Petra a byla nesena v průvodu až do auly Pavla VI. „Nesli jsme ji v průvodu od baziliky do auly Pavla VI. a zůstala před námi po celou dobu synody,“ říká. Připomíná, že misionáři kdysi africkým konvertitům přikazovali takové modly pálit — „a teď přinášíme Pachamamu do baziliky“.

Odtud jeho žádost uchránit Církev před pohanskými infiltracemi, ať už pocházejí z primitivních náboženství, nebo z rozvinutých západních kultur, které uvažují o demokratické synodalitě.

Na otázku, zda bude Církev ještě v roce 2050 oním světlem, Sarah odpovídá poukazem na to, že „Církev patří Kristu; není naše“ — není něčím, co bychom „vyráběli“, přetvářeli či přejmenovávali podle ducha doby.

Co k tomu dodává Fontana

Podle Fontany proces zahájený za Františka pokračuje v novém pontifikátu nerušeně: poslední dvě konzistoře převzaly jeho formu, zpráva studijní skupiny č. 9 ukázala, kam nová synodální praxe vede, a Fiducia supplicans — podle něj jeden z nejhorších plodů nové synodality — byla fakticky potvrzena úskočným rozlišením, že formální požehnání ne, neformální ano.

Souhrnně podle Fontany oba kardinálové žádají papeže, aby řekl „už dost“ nové synodalitě, katolickému homosexualismu, Fiducia supplicans i Traditionis custodes. Až k Amoris laetitia se přitom podle něj nedostali.

Naléhavost obou vystoupení Fontana dokládá výčtem toho, co se v Církvi odehrálo v témže období:

• Erio Castellucci, biskup v Modeně, navrhuje, aby liturgii slova při mši předsedala žena;
• bruselský arcibiskup se jménem belgických biskupů zasazuje o ženaté kněze, kteří by prý byli pro Církev obohacením;
• P. James Martin žádá, aby mohl být na kněze vysvěcen i homosexuál;
• kardinál Timothy Radcliffe předsedá v kostele bohoslužbě k výročí stejnopohlavního páru;
• v Los Angeles se konala „Misa Azteca“ s pohanskými tanci;
• katedrála v San Diegu slaví mši „otevřenou všem“ s tematikou LGBT;
• biskupem v Eichstättu byl jmenován Christian Würtz, nakloněný německé synodální cestě a žehnání stejnopohlavním párům v kostele;
• Vatican News normalizuje umělé oplodnění;
• L’Osservatore Romano popírá dědičný hřích a existenci satana;
• kardinál Mauro Gambetti otevírá restauraci-bistro na terase baziliky svatého Petra.

Vlastním hodnotícím soudem autora — odlišeným od referovaných výroků obou kardinálů — je teze, že se tyto procesy vymkly kontrole a že je rozhodující načasování: nebudou-li uzly rozeteny rozhodně, náprava už během běžících řízení nebude možná.

Souvislost

Výzvy zaznívají v době, kdy Generální sekretariát synody zveřejnil (27. července 2026) pokyny „Hacer memoria“ pro hodnocení uplatňování synody v diecézích, s diecézními shromážděními v první polovině roku 2027 a závěrečným církevním shromážděním ve Vatikánu v říjnu 2028.