Dvě dubia: „pochybnosti mlčících" — znovu otištěný Madiranův esej z roku 1989

Web Katholisches.info znovu otiskl esej francouzského spisovatele Jeana Madirana (1920–2013) nazvaný „Duo dubia. Les doutes des silencieux“ (Dvě dubia. Pochybnosti mlčících), který původně vyšel v revui Itinéraires (č. 330, únor 1989). Redakce jej uvádí jako historický dokument „vzácné jasnosti a trvalého významu“ a vyzdvihuje Madiranovu diferencovanost, intelektuální poctivost a to, že „vzácně ukázněně“ nenahrazuje otázky předčasnými tezemi; výslovné zarámování do současnosti text nepřináší.

Kontext

Arcibiskup Marcel Lefebvre vysvětil 30. června 1988 v Écône čtyři biskupy bez papežského pověření, a to navzdory výslovnému zákazu papeže Jana Pavla II. (dopis z 9. června a Monitum ze 17. června 1988).

„Mlčící“

Madiran popisuje třetí skupinu vedle hlasitých zastánců obou stran — věřící, kteří dosud šli za arcibiskupem Lefebvrem, avšak po 30. červnu 1988 zůstávají vnitřně rozpolceni. Žijí ve stejných farnostech a institucích jako předtím, ale prožívají hlubokou nejistotu: nejsou ani přesvědčeni, že svěcení byla nutná, a tedy dovolená, ani nevěří, že jde o schisma v klasickém a plném smyslu. Duchovní na ně podle Madirana naléhají, aby se veřejně přihlásili ke svěcením, a hrozí, že jinak budou označeni za „dezertéry“ a „spoluviníky zrádců“. Pro tyto mlčící Madiran formuluje dvě pochybnosti (dubia).

První pochybnost: „držet se toho, co Církev vždy činila“

Madiran rekonstruuje původní „úmluvu“ mezi Lefebvrem a jeho stoupenci: arcibiskup jim nabízel jistotu tím, že sliboval nikoli novoty, nýbrž pouze věrnost dvoutisícileté tradici. Podle Madirana Lefebvre říkal, že nemá „žádnou vlastní nauku“ a „neučinil nic nového“, a že „nelze se mýlit, drží-li se člověk toho, co Církev učila dva tisíce let“.

30. června 1988 však činí něco bezprecedentního — světí biskupy proti výslovnému papežskému zákazu. Nelze už podle Madirana říci, že tak biskupové činili po staletí: Církev ani během dvou tisíc let, ani ve francouzském semináři v Římě neučila, že smí být přebit výslovný papežský zákaz nových biskupských svěcení. Tím se ona záruka „bezpečné půdy“ vytrácí — Lefebvre „opustil půdu, na níž se nelze mýlit“. Madiran zdůrazňuje, že to ještě neznamená, že se mýlil; jeho stoupenci však už nemohou opřít svou poslušnost o princip, který dosud vše stabilizoval.

Druhá pochybnost: poslušnost papeži, „když potvrzuje tradici“

Druhá záruka zněla, že stoupenci nikdy neupadnou do schismatu, protože Lefebvre výslovně sliboval poslušnost papeži. V dopise abbé de Nantesovi z 19. března 1975 napsal: „Roztrhne-li nějaký biskup svazek s Římem, nebudu to já.“ Opakovaně uváděl i podmínku té poslušnosti: přijímají vše, co je ve shodě s katolickou vírou učenou dva tisíce let, a odmítají, co jí odporuje; s papežem jsou zajedno, „když opakuje apoštolskou tradici“, a jsou papeži poslušni, „kdykoli potvrzuje tradici“.

Jenže dopisy Jana Pavla II. z 9. a 17. června 1988, které svěcení bez mandátu zakazovaly, podle Madirana činily právě to, co Lefebvre sám označil za důvod k poslušnosti — potvrzovaly tradici. Zákaz každého biskupského svěcení bez papežského pověření prý znamenal potvrzení tradice, nikoli její porušení: Jan Pavel II. tím v podstatné věci apoštolské posloupnosti katolickou tradici „uchoval, potvrdil a hájil“, když žádal, aby se výběr a svěcení biskupů neděly proti výslovně sdělené papežově vůli. Odepřít poslušnost právě zde tedy znamená vstoupit na „neznámou půdu“ a opustit onu záruku proti schismatu.

Role Ratzingerova citátu

Madiran cituje kardinála Josepha Ratzingera (projev k chilským biskupům 13. července 1988): proti „progresistům“, kteří otevřeně popírají „základní pravdy víry“, prý „v jediném případě nebyl uložen kanonický trest; zůstalo jen u napomenutí“. Touto asymetrií — Řím toleruje těžkou heterodoxii, ale tvrdě tlačí na Lefebvrovu institucionální obranu tradice — Madiran svěcení neospravedlňuje; používá ji k argumentu, že Řím měl Lefebvrův seminář spíše podpořit a chránit než na něj naléhat.

Bez konečného verdiktu

Madiran se nápadně zdržuje toho, aby Lefebvra prohlásil za bloudícího. Mlčící prý „nemají ani přání, ani pravomoc jej odsoudit“; váhají jen dát mu bezvýhradný souhlas a necítí se povinni ani schopni osobně převzít odpovědnost za tento krok. Uzavírá, že je snad nemoudré tlačit na okamžité vyřešení obou pochybností — rozumnější by bylo otázky, které vyvolávají, důkladně promyslet než je unáhleně řešit nebo si vynucovat souhlas.