Ratzinger roku 1976 o „starém“ a „novém“ misálu

Peter Kwasniewski zveřejnil a P. John Zuhlsdorf (Fr. Z) na svém blogu připomněl dopis, který v prosinci 1976 napsal tehdejší profesor Josef Ratzinger — pozdější papež Benedikt XVI. — právnímu historikovi Wolfgangu Waldsteinovi. Ratzinger v něm hájí svobodu užívat „starý“ misál, odmítá pojmy „tridentská mše“ a „misál Pia V.“ jako historicky nepřesné a způsob zavedení nového misálu označuje za odklon od církevní právní tradice. Vzhledem k trvající aktuálnosti sporu o tradiční liturgii přinášíme celý dopis v doslovném českém překladu (z německého originálu; ten je i s anglickým překladem k dispozici ve zdroji).

.“)

---

Velevážený pane kolego Waldsteine,

velice Vám děkuji za Vaše laskavé řádky. Abych rovnou přešel k jádru věci: podle mého mínění by se mělo dosáhnout toho, aby všichni kněží směli i nadále užívat starý misál, pokud jen zároveň uznávají rovněž oprávněnost misálu nového; předpisy, které pro pořádek a k zamezení zmatku jistě budou nutné, by přesto měly být formulovány tak, aby otevíraly širokou svobodu v užívání starého misálu. Abych Vám svůj názor objasnil, dovoluji si k tomuto dopisu přiložit fotokopii dopisu, který jsem před první nedělí postní napsal kardinálu Volkovi ve věci misálu. Věci již bohužel pokročily tak daleko, že se neshledalo možným mým návrhům vyhovět — návrhům, které však kardinál Volk osobně zjevně pokládal za správné.

V této souvislosti je asi třeba poukázat na to, že způsob, jímž byl nový misál zaveden, se odchyluje od dosavadních církevních právních zvyklostí, jak je zachovával například Pius V. při své reformě mešní knihy, kde bylo výslovně řečeno, že papež v žádném případě neruší (nequaquam auferimus) více než dvě stě let nepřetržitě zachovávaný obyčej (consuetudo); v souladu s tím zůstal například v Kolíně a v Trevíru až do 18. století a v Miláně až do Druhého vatikánského koncilu v platnosti poněkud odlišný typ liturgie, stejně jako v dominikánském řádu — příkladů by se dalo snadno uvést více. „Misál Pia V.“ přitom nebyl vůbec žádným novým misálem, nýbrž jen podle pramenů nepatrně upravenou podobou dosavadního misálu města Říma, a potud jen letokruhem uvnitř procesu, který od Hippolyta probíhal přímočaře. Proto pokládám řeč o „tridentské mši“ a o „misálu Pia V.“ za historicky nesprávnou a teologicky neblahou. Problém nového misálu naproti tomu tkví v tom, že vystupuje z těchto souvislých, před Piem V. i po něm stále dále pokračujících dějin a vytváří vskutku novou knihu (byť ze starého materiálu), jejíž objevení provází typ zákazu dosavadního, který je dějinám církevního práva a liturgie zcela cizí. Ze své znalosti koncilní debaty a z opětovné četby tehdejších projevů koncilních otců mohu s jistotou říci, že toto zamýšleno nebylo.

Ovšem vyslovit a hájit něco takového je dnes obtížné proto, že se až příliš nabízí záměna s ve skutečnosti zcela jinak založeným postojem Lefebvrovým, který ve skutečnosti musí popírat jakýkoli růst, a staví se tím do rozporu i s Piem V. a vůbec s katolickým principem papežské a biskupské plné moci. Proto se mi zdůraznění plné oprávněnosti nového misálu jeví jako důležité; za tohoto předpokladu se však pak přece může a musí člověk zasazovat o to, aby byl onen tradici odporující typ zákazu revidován, a aby se tím vývoj opět narovnal. Pak lze budoucnosti ponechat, zda se „nový misál“ opět vlije zpět do starého a splyne s ním tak, že bude nakonec prostě jen etapou v jeho růstu — ustrnutí starého misálu by přece bylo natrvalo jeho zánikem; právě proto je třeba si přát, aby byl opět vtažen do živého liturgického vývoje.

Vaše adventní a vánoční přání srdečně opětuji a zůstávám s nejlepšími pozdravy

Váš zcela oddaný

Josef Ratzinger