Svatý Goar, patron roztržitých

Historik Roberto de Mattei uveřejnil 29. července 2026 v agentuře Corrispondenza Romana text o svatém Goarovi; téhož dne vyšel německy na Katholisches.info (překlad Giuseppe Nardi) a španělsky na Adelante la Fe.

Dvojí roztržitost

De Mattei rozlišuje dva různé jevy. Roztržitost sama o sobě není předností — dokonalost spočívá v tom, dělat vždy dobře to, co právě děláme, a dokonalým příkladem je v tom náš Pán. Rozhodující však je, kam se mysl obrací, když věnuje malou pozornost tomu, co koná.

Kardinál Giuseppe Siri podle autora mluví o „roztržitosti“ tam, kde se mysl odvrací od podstatných věcí k pomíjivým, proměnlivým a nestálým; roztržitost se pak stává ustavičným přebíháním od jednoho k druhému, aniž by kdy člověk pronikl do hloubky.

Existuje ale i roztržitost, která nevychází ze zlé vůle, nýbrž z tvořivé inteligence nebo z živé obrazotvornosti, kdy mozek neustále procházejí asociace myšlenek a vnuknutí. Je to věc temperamentu: takoví lidé se obtížně soustředí na praktické stránky každodenního života. Za „roztržité“ byli považováni mnozí umělci, vynálezci, vědci a spisovatelé — byli tak ponořeni do svého světa, že zapomínali na čas, na věci kolem sebe, ba i na jídlo.

Roztržitost mezi svatými

Také mezi svatými se najdou lidé od přírody roztržití. Mnozí svatí byli krajně věcní a organizovaní — de Mattei uvádí svatého Jana Boska, který dokázal spravovat svá díla s mimořádnou přesností. Jiní naopak působili jako nepřítomní, protože byli zcela ponořeni do rozjímání o vysokých a božských otázkách.

Autor proto rozlišuje roztržitost jako lidskou křehkost od zdánlivé „roztržitosti“ dané soustředěností mysli, která se odpoutává od konkrétních věcí, aby se ponořila do vyšších. Mysl, která se občas ztrácí, může mít srdce hluboce spojené s Bohem — a srdce spojené s Bohem se i přes ledajakou zapomnětlivost může stát opravdu svatým. Známo je například, že svatý Filip Neri býval někdy natolik pohroužen do modlitby, že ztrácel pojem o čase.

Někteří svatí byli metodičtí (jako svatý Ignác z Loyoly), jiní impulzivní (jako svatý Petr), další se jevili roztržití proto, že žili silným vnitřním životem. Svatost podle de Matteie nespočívá v tom mít určitou povahu, nýbrž v tom nechat každý rys vlastní osobnosti proměnit Boží láskou.

Poustevník v porýnském údolí

Svatý Goar se narodil v Akvitánii, pravděpodobně na konci 6. nebo na počátku 7. století, na úsvitu Franské říše. Po kněžském svěcení toužil po usebranějším životě v Boží blízkosti, a proto opustil svou zemi a nechal si vystavět poustevnu v porýnském údolí, tehdy ještě zčásti pohanském, v diecézi trevírské. Zvolil si život poustevníka, nikoli však v odloučení: postavil malou kapli a celu a své dny věnoval modlitbě a přijímání pocestných.

Proslulým jej učinila pohostinnost. Kdokoli zaklepal na jeho dveře, našel jídlo, lůžko, slovo útěchy i duchovní vedení. V době, kdy byly cesty dlouhé a nebezpečné, se jeho obydlí stalo bezpečným útočištěm poutníků, kupců a rýnských lodníků. Proto je ctěn jako patron hostinských, hospodských, lodníků, vinařů a hrnčířů.

Plášť na slunečním paprsku

Goarova obliba vzbudila závist některých duchovních, kteří jej křivě obvinili před trevírským biskupem, že ze své poustevny udělal hospodu — protože na rozdíl od zvyku poustevníků jídal obklopen zástupem pocestných, jimž předkládal výborné pokrmy.

Stalo se však, že oba jeho žalobci na zpáteční cestě do Trevíru ztratili zásoby, které si na cestu vezli. Vyčerpaní a hladem zmožení čekali u cesty, až jim někdo pomůže — a jejich zachráncem byl právě Goar. Světec, který šel touž cestou, aby se před biskupem ospravedlnil, se o ně postaral a nasytil je, čímž je přesvědčil o své nevině.

Když pak dorazil do Trevíru a vstoupil do předsíně biskupského paláce, pověsil svůj plášť na sluneční paprsek — spletl si jej s holí. Plášť však před očima všech přítomných zázračně zůstal viset ve vzduchu. Tento zázrak, vzešlý z jeho roztržitosti, prokázal jeho nevinu a odhalil zlobu jeho žalobců.

Šlo podle de Matteie o „svatou roztržitost“, která nepramenila z povrchnosti, nýbrž ze srdce tak úzce spojeného s Bohem, že už nebylo vězněm lidských výpočtů.

Odmítnutý biskupský stolec

Svatý Goar bývá vzýván také proti pomluvám a křivým obviněním. Král Sigebert III. jej chtěl jmenovat trevírským biskupem, Goar však odmítl — nikoli proto, že by biskupským úřadem pohrdal, nýbrž protože byl přesvědčen, že jej Bůh povolal ke službě ve skrytosti. Dal přednost návratu do své chudé cely a dalšímu přijímání poutníků.

(Poznámka německého vydání: podle tradičního datování by ovšem šlo spíše o Sigeberta I. nebo některého z jeho předchůdců.)

Po jeho smrti, k níž došlo 6. července — podle tradice roku 575, podle jiných chronologií roku 649 — se jeho hrob stal cílem poutí. Kolem jeho poustevny vzniklo městečko, které dodnes nese jeho jméno: Sankt Goar na břehu Rýna.

Staré Vitae jej popisují jako člověka hluboce usebraného v Bohu, jehož kontemplace jej však nevzdalovala od bližních: kdo přišel k jeho dveřím, byl vždy přijat s laskavostí. Nejkontemplativnější svatí se někdy vůči hmotným věcem zdají nepřítomní, ale stávají se překvapivě přítomnými, jde-li o lásku k Bohu a k bližnímu — a právě to podle de Matteie připomíná svatý Goar, jehož by si autor rád představoval jako možného patrona roztržitých.