Den, který učinil Pán

https://zasveceni.neposkvrnene.cz

Drazí bratři a sestry,
dnes slavíme tajemství velkého okamžiku. Anděl vchází do domu v Nazaretě a začíná se psát nová kapitola dějin spásy. Často se zastavujeme u slov archanděla Gabriela, u Mariina úžasu nebo u otázky „jak se to stane?“. Ale dnes nás chce Pán vzít hlouběji. Chce nás vzít do toho nejtajnějšího místa, kde se nebesa dotýkají země – dovnitř nás samotných.
Co se vlastně stalo v onen den v Nazaretě? Stalo se něco, co se děje neustále, co se děje právě teď, když zde sedíte. Bůh hledá prostor.
Starý mistr jednoho dne řekl: „Bůh je připraven dát se nám neustále, ale my nejsme připraveni Ho přijmout.“ Proč? Protože jsme plní. Jsme plní starostí o zítřek, plní našich plánů, plní našeho vlastního „já“. A Bůh, který je čisté světlo a čisté bytí, nemůže vstoupit tam, kde již něco jiného zaujímá místo.
Mysleme na Marii. Proč se mohla stát Matkou Boží? Nebylo to proto, že měla nejkrásněji vyvinuté tělo, že byla nejučenější nebo nejsilnější. Bylo to proto, že byla ochotna stát se ničím! Ano, stát se ničím. Vytvořila v sobě prázdný prostor. Řekla své „fiat“ – „staň se“. A v tom okamžiku, kdy se vzdala své vlastní vůle, vzdala se i svého „já“, otevřela se brána nebes.
V každém z nás, v nejhlubším středu naší duše, je skrytý prostor pro Boha. Je to místo, které je stvořeno pro jediný účel: aby se tam narodil Bůh. Je to místo, které hřích ani ďábel nemůže zničit, ale které bohužel můžeme zahltit. Můžeme ho zahltit naším hlukem, našimi obrazy, naším neustálým přáním „něco dělat“, dokonce i pro Boha.
A přicházíme k tomu nejdůležitějšímu: Panna Maria je obrazem každé duše. Bůh chce v každé duši vykonat duchovně to, co vykonal tělesně v Panně Marii. Co tedy máme dělat, aby žil Kristus i v nás?
Nemáme dělat nic. To zní zvláštně, že? Chceme se více modlit, konat více skutků, abychom si zasloužili Boží příchod. Ale zákon lásky je jiný. Aby se Slovo mohlo vtělit, musí nastat ticho. Musíme přestat „být něco“.
Cesta k zrození Syna v duši je cestou odnímání. Je to odvaha sundat ze stolu své vlastní představy o tom, kdo jsme, a nechat tam jen čistou lásku. Bůh Otec totiž nemůže nečinit. Pán Ježíš říká, že Otec je neustále činný. Jeho přirozeností je plodit Syna. On touží rodit své Slovo v naší duši neustále. On chce, abyste se vy stali jeho matkou duchovně, stejně jako Maria se stala jeho matkou tělesně.
Bůh ale čeká na naši ochotu odejít. Odejít od hluku tohoto světa, odejít od upjatosti na výsledky, odejít dokonce i od vlastních náboženských tužeb. Když se duše stane prostou a prázdnou jako lůno matky, Bůh neodolává a vstupuje.
V tom spočívá veliká radost Zvěstování. Není to jen o tom, že se Bůh stal člověkem před dvěma tisíci lety. Je to o tom, že se Bůh stává člověkem dnes, tady na tomto místě, ve vašem srdci.
Nechte dnes všechno, co vás svazuje. Otevřete svá srdce. Nestarejte se o to, jak se to stane. Jen buďte. Buďte tiší. Buďte prázdní. A v tom tichu a prázdnotě uvidíte světlo, které nikdy nezhasíná. Toto je cesta, kterou se stanete skutečně svobodnými. Amen.

Milovaní bratři a sestry,
jistě všichni milujeme Květnou neděli, ten radostný vjezd Pána do Jerusaléma i rozjímání nad Pánovým utrpením.
Musím se vám přiznat, že dnešní krásný den bývám vždy zmatený a nevím, jestli se mám radovat nebo truchlit. Také liturgie, jak se zdá, je nerozhodná, nejdříve červená barva a potom fialová.
Měl bych tu jedno řešení: Dnešní den je radostný, musíme ovšem poznat, v čem spočívá pravá radost.
Stává se, že lidé neustále zaměňují emoční veselost za radost. Překypujícím emocím, ať už je to veselost nebo smutek, nadšení a euforie, nebo také strach, sklíčenost, tomu všemu bychom se měli nejraději vyhýbat, nebo si toho alespoň nevšímat.
Pravá radost je cosi nebeského, je to i jakýsi důkaz toho, že je člověk blízko Boha.
Emocionální výkyvy (strhující radost i drtivý smutek) jsou čímsi povrchním. Jsou jako vlny na hladině oceánu – jdou nahoru a dolů. Kdo je jimi unášen, nespočívá v Bohu.
Pravá radost není vlna, ale spíše klid oceánu v jeho hlubinách. Je to hluboké vnitřní uspokojení, které pramení z toho, že duše je na svém místě – v Bohu.
Bůh je radost. Kde je Bůh, tam je radost. Když se spojíme v naší duši s Bohem, jsme v trvalém stavu radosti. Tato radost se nemění, ať už prožíváme slavný vjezd s Kristem do Jerusaléma, nebo, a to je paradox, stojíme pod jeho křížem na Kalvárii. I tam je ta radost stejná. Tuto radost nikdo nemůže vzít, je neotřesitelná, nezávislá a věčná.
Pravá radost je jako když poutník konečně dorazí domů. Necítí euforii, ale hluboké, tiché uspokojení: „Jsem doma.“
Tato radost se popisuje i jiným slovem: BLAŽENOST. To je ono. Nebeský stav. Nejedná se o hlučnou veselost, ale o stav dokonalého naplnění a klidu.
Když přijdete o majetek nebo vás někdo urazí, „vnější člověk“ trpí. Ale „vnitřní člověk“ (který je spojen s Bohem) zůstává v radosti.
Jistý středověký mistr říká: „Kdybych měl být nemocný, byl bych nemocný pro Boha, měl bych v tom radost.“
Tady je ten rozdíl: My si myslíme, že radost je opak smutku. Pravá radost je ovšem nadřazená smutku i veselosti. Je to vnitřní klid, který dokáže „být rád“ i uprostřed bolesti, protože ví, že bolest nemůže narušit podstatu duše – spojení s Bohem.
Tato pravá radost, o které mluvíme, se opírá o poznání Pravdy a ústí v dokonalou svobodu. Není to radost z něčeho, není to prožitek, je to stav bytí.
Ve středověku někdo řekl: „Kdo hledá radost mimo sebe, ten ji nikdy nenajde. Kdo má Boha v sobě, ten má radost v sobě, ať se venku děje cokoliv.“ Abychom měli Boha v sobě, musíme opustit všechno i sami sebe.
Milovaní bratři a sestry, odložme dnes na Květnou neděli na přímluvu Panny Marie naše emocionální houpačky a vstupme S KRISTEM DÍKY JEHO VYKOUPENÍ do hlubokého, tichého, věčného klidu, který je nejčistší formou radosti. Amen.

(Obohatilo vás kázání? Tak se o něj podělte.)

Drazí přátelé,
obrátila se na mě matka, jejíž dcera velmi trpí. Ta dcera má 14 let a celý život se jí drží jakési zlo. Lékaři to kvalifikují jako psychickou nemoc jednou takovou a jindy makovou. Když se ale seznámíte s celým životem dítěte i rodičů, zjistíte, že je to něco víc.

Nedávná zpráva dcery své matce: „mami me proste boli jak mi nic nepomaha nic se nezlepsuje je mi porad spatne a chci umrit kazdou sekundu v mym zivote…lidi mi jeste vic ublizujou a nemam nikoho. A vazne chci umrit mami nemuzu myslet na nic jinyho jenom na smrt. Nezvladam to tady a celkove vsude. Chtela bych aby se to zmenilo ale nezmeni a to proste vim. Je mi tak spatne mami a nemuzu s tim nic delat. Nemuzu si ani pro sosku protoze pak rikate ze jsem zavisla na rivotrilu a ze chci jenom prasky. Ty holky se me tady boji a sestricky taky. Nezvladam zit a boli me to, boli me zit a kazdej den je pro me neskutecne tezkej.  Mami chci umrit.“

Je někdo ochoten se za tuto dívenku a její matku modlit a případně něco obětovat?

Rozhodně nepotřebujeme zaručená rychlá řešení katolických všeználků.

Pán Bůh zaplať.