Podobné příspěvky
Ptal jsem se umělé inteligence
Na otázku: Jaké jsou dnešní zprávy v církvi?
Jedna z odpovědí byla:
V úterý 7. dubna přijalo jedenáct řeholních sester v kapli Pražského hradu službu akolytátu — jde o sestry dominikánky, karmelitky a salesiánky.
Otázka: co budou v tom akolytátu dělat?
Odpověď:
Akolytát je ustanovená církevní služba (ministerium), ne svátost ani řád. Konkrétně jde o tyto úkoly:
Při liturgii
Akolyta asistuje knězi a jáhnovi při mši — připravuje oltář, kalichy a patény, podává víno a vodu při přípravě darů. Hlavní a nejviditelnější úkol je podávání eucharistie věřícím při přijímání, a to jak při mši, tak mimo ni — například nemocným v nemocnicích nebo domácnostech.
Mimoliturgicky
Akolyta může jako mimořádný přisluhovatel odnášet eucharistii těm, kdo se nemohou účastnit mše — starým lidem, nemocným, umírajícím. Může také vést pobožnosti s vystavením Nejsvětější svátosti (mimo slavnostní benedikci, která přísluší knězi nebo jáhnovi).
Historická poznámka
Původně byl akolytát jedním ze čtyř nižších svěcení pro muže na cestě ke kněžství. Po roce 1972 ho Pavel VI. reformoval jako samostatné laické ministerium. Dlouho byl vyhrazen pouze mužům — teprve v roce 2021 papež František otevřel tuto službu také ženám, což je právě případ těchto řeholních sester v Praze.
Proč je to pro řeholnice praktické
Sestry, které pracují v nemocnicích, hospicích nebo školách, tak mohou přinášet eucharistii nemocným a umírajícím jako řádní, ustanovení přisluhující — ne jen jako výpomoc v nouzi, ale jako stálou a uznanou službu.
Otázka: je možné aby ženy podávaly svaté přijímání?
Odpověď:
Ano, je to možné, a církev to výslovně připouští — ve dvou různých formách.
Mimořádný přisluhovatel eucharistie
Tato možnost existuje od roku 1973. Jde o laiky — muže i ženy — které biskup pro tuto službu pověří tehdy, když je nedostatek kněží nebo jáhnů, nebo když je přijímajících tolik, že by liturgie trvala nepřiměřeně dlouho. V praxi je tato forma velmi rozšířená ve farnostech po celém světě.
Ustanovená akolytka
To je přesně případ těch jedenácti sester z Prahy. Jde o vyšší a trvalejší formu — ne jen příležitostné pověření, ale liturgické ustanovení do služby. Jak bylo řečeno, tuto možnost pro ženy otevřel František v roce 2021 apoštolským listem Spiritus Domini, kterým změnil příslušný kánon církevního práva. Dříve kánon výslovně vyhrazoval tato ministeria pouze mužům.
Co se nezměnilo
Je důležité rozlišovat: ženy mohou podávat eucharistii jako přisluhovatelky, ale sloužit mši (být knězem nebo jáhnem) ženy nemohou. Tato otázka je disciplinárně i teologicky zcela oddělená a Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio Sacerdotalis prohlásil, že církev nemá pravomoc kněžské svěcení ženám udělovat — toto stanovisko zůstává závazné.
Takže podávání přijímání ženami je běžná a plně legitimní praxe, nijak kontroverzní z hlediska církevního práva.
Otázka: Bylo by něco takového možné před 100 lety?
Odpověď:
Ne, nebylo — a je zajímavé sledovat, jak se tato praxe vyvíjela.
Stav před 100 lety (kolem roku 1926)
Podávání eucharistie bylo tehdy výhradně vyhrazeno kněžím, případně jáhnům — a ti byli výlučně muži, protože akolytát byl součástí svěcení na cestě ke kněžství. Laik jakéhokoli pohlaví by eucharistii podávat nemohl za žádných okolností. Byl by to považován za závažné porušení liturgického řádu.
Navíc tehdejší liturgická kultura kladla mimořádný důraz na nedotknutelnost konsekrovaných způsob — eucharistii směly dotýkat pouze posvěcené ruce kněze. Věřící přijímali výhradně na jazyk, vkleče, a myšlenka, že by eucharistii podávala žena, by byla tehdy naprosto nepředstavitelná.
Jak se to postupně měnilo
Druhý vatikánský koncil (1962–1965) otevřel cestu k liturgické reformě. Pavel VI. v roce 1972 reformoval nižší ministeria a oddělil akolytát od svěcení — ale stále jen pro muže. V roce 1973 pak připustil mimořádné přisluhování eucharistie pro laiky včetně žen, nejprve velmi opatrně a pro výjimečné situace. V praxi se tato výjimka postupně stala běžnou součástí farního života. A jak bylo řečeno, teprve v roce 2021 František formálně otevřel ženám i samotné ustanovené ministerium akolytátu.
Širší pohled
Je to zajímavý příklad toho, jak církev rozlišuje mezi tím, co považuje za neměnné (kněžské svěcení vyhrazené mužům jako věc víry) a tím, co je disciplinární praxe podléhající historickému vývoji. Podávání eucharistie laiky patří do druhé kategorie — a za 100 let prošlo zásadní proměnou.
Takže to, co se stalo minulý týden v kapli na Pražském hradě, by bylo před stem let doslova nemyslitelné.
Pramen a cisterna
Bylo nebylo, stalo se nestalo.
Když Adam se svou ženou byli vyhnáni z ráje, usadili se v hornaté krajině poblíž dnešního Jeruzaléma. Pod jedním kopcem, kde vyvěral z hlubin vydatný pramen. Obhospodařovali pole, chovali stáda a z toho pramene brali vodu pro sebe i pro dobytek. Měli mnoho dětí, a děti vyrostly v silné muže a krásné ženy.
A když Adam zestárnul, řekl si: „Předám svůj dům, pole a stáda svému synu Sétovi. Ale ještě než mu vše odevzdám, chci po sobě zanechat jedno poslední dílo. Vykopu a vyhloubím vedle pramene velkou, krásnou cisternu. Pak se stáhnu do ústraní.“
I dal se Adam do práce. Kopal v skále, nosil kameny, zdil, omítal. Tři měsíce neúnavně pracoval. A třetího měsíce bylo skvělé dílo hotovo: cisterna pevná, prostorná, dokonale vyzděná, s těžkým dřevěným víkem.
Toho večera, kdy Adam cisternu poprvé naplnil vodou, byl spokojen. Odešel s Evou do ústraní, neboť se chtěl ještě jednou vydat na cestu po světě, aby uviděl, jak jeho děti žijí v různých krajích země.
Té noci spal Adam tvrdě, znaven svou prací. A byl úplněk. Měsíc stříbrně osvěcoval onu stráň, kde poprvé v dějinách stály vedle sebe pramen a cisterna.
A ta cisterna – první ze všech cisteren – byla matkou všech cisteren, které kdy byly a budou.
Pod stejným kopcem stáli tedy pramen a cisterna.
Cisterna byla velká, krásně vyzděná, s těžkým dřevěným víkem. Pyšnila se: „Hleď, sousede, jaká jsem stavba! Sám otec Adam mě stavěl tři měsíce. Mám pevné stěny, hladkou omítku, víko proti prachu. A ve mně – kolik vody! Sto věder, dvě stě věder! Já jsem bohatá. Já jsem pevná. Já jsem paní svého obsahu. A co jsi ty? Díra v zemi. Žádné stěny, žádné víko, žádná míra. Bída.“
Pramen tiše odpověděl: „Máš pravdu. Já jsem jen díra v zemi. Sám o sobě nic nemám. Co ve mně teče, není mé – přichází z hlubin, které neznám. A zase odtéká, kam nevidím. Já jen nechávám proudit.“
Cisterna se zasmála: „Vidíš! Sám přiznáváš, že nic nejsi. Já alespoň vím, co mám a kolik toho mám. Ty ani nevíš, co tebou prošlo včera.“
„Nevím,“ řekl pramen. „Vím jen, že to nikdy nepřestává téct.“
Cisterna se rozohnila: „A víš, že já tě přežiji? Já jsem postavena na věky. Mé kameny vydrží sto let, dvě stě let. Tebe zasype jediný déšť a kámen, co spadne shora. Pomíjivý. Křehký. Jednoho dne tě nikdo nenajde.“
Pramen řekl: „Možná. Ale pokud mě zasype kámen – voda si vždycky najde jinou cestu. Pramen umřít nemůže – jen se přesunout dál. Ptej se vody.“
A cisterna umlkla. Tato myšlenka jí byla nepříjemná. A bylo ticho.
Adam se mezitím vydal na cesty. Jako stařec-poutník obcházel svět. Navštívil Kaina v jeho zemi, navštívil syny synů svých, viděl města, viděl pouště, viděl moře, kterých dříve nebylo. A po mnoha měsících se vracel zpátky domů.
Byl celý znavený. Vysílený. Vyprahlý žízní. Klopýtal po stezce, kterou kdysi sám vyšlapal.
A došel ke kopci, kde stál jeho dům. Šel nejprve k cisterně. Té cisterně, kterou sám stavěl třemi měsíci práce. Odsunul dřevěné víko a sklonil se k vodě –
– a couvl. Voda uvnitř stála už dlouho, byla zelená, hustá, páchla bahnem. Stála tam tak dlouho, že už nebyla vodou, ale jen vzpomínkou na vodu. „Tohle není voda,“ zašeptal Adam a otřel si ústa.
Otočil se a uviděl pramen. Tu nepatrnou díru v zemi, z níž tiše vytékal čistý proud. Klekl si. Sklonil tvář. A pil. Pil dlouho, dychtivě, až mu voda stékala po vousech. A když zvedl hlavu, oči měl plné slz.
Uvědomil si něco, něco mu bylo jasné.
Pochopil v tu chvíli, co celá léta tušil, ale nikdy si to neodvážil přiznat. Že on sám, dokud byl v ráji, byl pramenem. Pramenem, kterým protékalo Boží stvoření od Otce směrem do světa, do přírody, do tváří všech tvorů. Byl průchodem, otevřeným kanálem napojeným na Boha. Skrze něho proudilo poznání, láska, jméno věcí – Bůh dával, on předával.
Až přišel den, kdy se Adam u stromu poznání rozhodl, že to uchopí. Že to pojme, pohltí, podrží. Že si přivlastní ten průtok, který skrze něho tekl. Že řekne: „Toto je moje vědění. Já vím, já to chápu.“
A v tu chvíli se v něm pramen uzavřel. Stal se cisternou. Cisternou sám pro sebe. A všechno, co dříve protékalo k druhým a jako chvála tvorů k Bohu zpět, zůstalo v něm stát. A začalo hnít.
Z prvního člověka-pramene se stal první člověk-cisterna. A v něm se celé hmotné bytí, kterým měl Bůh proudit do světa, zkazilo.
Adam plakal u pramene a vzpomínal na ráj.
Bratři a sestry, a teď slyšte radostnou zvěst dnešního evangelia.
Pán Ježíš nám slibuje, že skrze Ducha Svatého můžeme být znovu napojeni na Boha. Že se z nás může opět stát pramen – kterým proudí Boží život do světa.
A to je ono prosit ve jménu Ježíšově, jednat ve jménu Jeho, v Jeho Duchu. Opět se máme stát prameny, které Bůh užívá a které dávají živou vodu. Ne jako cisterna, která chce něco držet pro sebe, ale jako otevřený průchod, který nechce nic, jen nechává plynout to, co je z Boha, dál.
Sám Pán to slíbil samařské ženě u Jákobovy studny:
„Kdo by se napil vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky; ale voda, kterou já mu dám, učiní se v něm pramenem vody pramenící do života věčného.“ (Jan 4,14)
Slyšte dobře, drazí: pramenem v nás. Ne cisternou. Pramenem, který tryská a vytéká do života věčného.
A přece – v každém z nás žije dál starý Adam. Cisterna se v nás ozývá znovu a znovu. Chce počítat, srovnávat, hromadit, vlastnit. Chce pochopit Boha, uchopit neohraničeného. Nový člověk v nás musí naopak nechat věci být. Nechat být. Nezasahovat příliš do díla Božího. Důvěřovat, že pramen pracuje sám.
A sám Bůh ústy proroka Jeremiáše naříká nad svým lidem:
„Dvojí zlo spáchal lid můj: Mne opustili, pramen vody živé, a vykopali si cisterny rozpukané, které vody udržet nemohou.“ (Jer 2,13)
Drazí, již brzy budou Letnice – buďme prameny. Pak skrze nás přijde k druhým živá voda. A my sami nikdy nevyschneme. Protože pramen není náš – ale teče z Boha.
Amen.