Proč se ptát právě na Krista
Technika je velká pomoc, ale často se obrací proti člověku. Ten paradox není nový — je starý jako sama technika. A protože vzorem člověka dokonalého je Kristus, má smysl ptát se, jak se k nástrojům své doby choval On. Písmo nám nedává žádné výslovné „učení o technice”, ale dává nám něco lepšího: doklad, jak se Vtělené Slovo s nástroji skutečně chovalo. Z toho lze vyčíst měřítko.
Kristus techniku užíval
Kristus nebyl asketou, který by se nástrojů štítil. Naopak — největší část svého pozemského života byl řemeslníkem. V Nazaretě ho lidé znají jako tesaře (Mk 6,3), a jako syna tesařova (Mt 13,55). Řecké tektón znamená šíře řemeslníka pracujícího se dřevem i kamenem; tedy člověka, který denně bral do rukou nástroje a ovládal techniku své doby. Vtělené Slovo posvětilo manuální, technickou práci tím, že jí věnovalo desítky tichých let.
Ve veřejném působení techniku užíval samozřejmě a bez okolků:
- Oděv. První a nejstarší technika člověka, kterou pro něj Bůh zhotovil hned po pádu (Gn 3,21). Kristus nosil šaty zcela přirozeně — třásně jeho roucha se dotýká nemocná žena (Mt 9,20), na Táboře jeho roucho zbělelo (Mk 9,3), pod křížem byla jeho suknice nesešívaná, inconsutilis (J 19,23).
- Doprava. Chodil pěšky (J 4,6), na Genezaretském jezeře se plavil lodí (Mk 4,38) a do Jeruzaléma vjel na oslátku — záměrně si nevybral koně mocných, nýbrž pokorné pracovní zvíře (Mt 21,5).
- Oheň a jídlo. Po vzkříšení sám rozdělal oheň na žhavém uhlí a připravil rybu a chléb (J 21,9). Lze předpokládat užívání nože k přípravě jídla, nádobí, ohniště atd.
- Kniha a písmo. V synagoze rozvinul svitek Izaiášův, našel místo, četl, svinul jej a vrátil (Lk 4,20). Psal prstem do země – znal písmo (J 8,6).
- Nádoby a stavby. V Káně použil šest kamenných džbánů (J 2,6); učil v domech, jejichž ploché střechy bylo možné rozkrýt (Mk 2,4).
- …
Společným rysem je, že žádný z těchto nástrojů Kristus nepovýšil nad to, čemu měl sloužit. Užíval techniku prostou, „nízkou” — chůzi, osla, loď, oheň, džbán — a vždy podřízenou osobě a vůli Otcově. Nikdy se nestal otrokem nástroje.
Kristus techniku omezoval a překračoval
Stejně důležité je, co Kristus s technikou nedělal.
Při vyslání učedníků řeší, co s sebou nebrat: ne mošnu, ne dvě suknice, ne hůl a obuv navíc (Mt 10,10). Běžné cestovní vybavení záměrně omezuje na minimum — nástroj nemá zatěžovat poslání.
V rozhodujících chvílích techniku překračuje. Nasycení zástupů, uzdravení, proměna vody ve víno nejdou cestou vylepšeného postupu, nýbrž obcházejí instrumentální řešení úplně. Tím Kristus ukazuje, že nástroj nikdy není poslední instancí; tou je živá osoba a Boží moc.
A jeden nástroj výslovně zavrhuje jako cestu — meč. Apoštolové meč měli, a Pán o něm při poslední večeři dokonce mluví (Lk 22,36–38). Ale když Petr v Getsemanech tasí a usekne Malchovi ucho (J 18,10), Kristus zbraň rázně odmítne: „Kdo bere meč, mečem zahyne” (Mt 26,52). To ucho ještě uzdraví (Lk 22,51) — gesto, které ránu zbraní jakoby odčiní. Meč je tak v evangeliu názorným případem nástroje, který se obrací proti člověku; pravým „nástrojem” Krista není zbraň, nýbrž uzdravující ruka.
Odložení techniky na kříži
Vrcholný paradox přichází na Golgotě, a je dvojí.
Za prvé, technika doby se proti Kristu obrátila. Kříž byl propracovaný nástroj římské popravčí techniky — vrchol dobového „inženýrství” určeného k tomu, aby ničil člověka co nejdéle a nejviditelněji.
Za druhé, Kristus je při tom techniky zbaven. Vojáci se dělí o jeho šaty a o netkanou suknici losují (J 19,23). Onen první oděv, kterým Bůh kdysi v ráji přikryl nahotu člověka, je z Krista strhán; vrací se k nahotě, jako by se kruh uzavíral. Odložen je i poslední „nástroj” — vlastní tělo, to se stává předmětem techniky pohřbu: plátno, myrha a aloe, vytesaný hrob s odvaleným kamenem (J 19,39–40; Mt 27,60).
A přece právě tady dochází k proměně. Nástroj určený k ničení člověka Bůh proměňuje v nástroj spásy. Kříž — dokonalá technika smrti — se stává znamením života. To je možná nejhlubší odpověď na úzkost, že „technika se obrací proti člověku”: v Boží prozřetelnosti může být i obrácený, zlovolný nástroj přetvořen k dobru, je-li podřízen lásce, která se vydává.
Měřítko, které z toho plyne
Z Kristova příkladu lze vyčíst několik zásad, které platí pro každý nástroj — od oslátka po nejnovější techniku:
- Nástroj je dobrý, ale není cílem. Kristus techniku neodmítá jako zlou, ani ji nepovyšuje na poslední instanci.
- Člověk zůstává pánem nástroje. Měřítkem není, kolik nástrojů člověk má, ale zda jim nepropadne.
- Některé nástroje mají vlastní logiku, která člověka pohltí. Meč není neutrální; kdo po něm sáhne, vstupuje do jeho logiky. Existují nástroje, které je třeba odmítnout, ne jen umírněně užívat.
- Vrcholné věci se nedějí skrze techniku. Láska, oběť, spása obcházejí instrumentální řešení.
- I zvrácený nástroj lze přetvořit k dobru — je-li podřízen osobě a jejímu poslednímu cíli.
Vyústění: jak tedy užívat techniku
Umělá inteligence je dnešní velká pomůcka, která se často obrací proti člověku. Kristovo měřítko se na ni dá přiložit překvapivě přesně.
AI je nástroj, a smí se užívat. Kdyby Kristus žil dnes, sotva bychom čekali, že by se počítače štítil tak, jako se neštítil sekery, lodi či svitku. Nástroj sám není zlý. Užívat AI k práci, učení, službě druhým je legitimní — tak jako bylo legitimní vzít do ruky tesařské dláto.
Ale AI patří mezi nástroje s vlastní logikou — blíž meči než oslu. Některé techniky člověka jen unaví, když je přetíží (proto Kristus omezoval cestovní výbavu). Jiné mají moc pohltit toho, kdo po nich sáhne. AI dokáže formovat pozornost, myšlení, vztahy i pravdu samu; dokáže člověka zbavit námahy, která ho dělá člověkem. Vůči ní tedy neplatí jen „užívej střídmě”, ale i Kristovo „vrať meč do pochvy” — pohotovost rozpoznat, kde už nástroj přestává sloužit a začíná vládnout.
Vrcholné věci se ani dnes nedějí skrze techniku. Modlitba, odpuštění, láska k bližnímu, oběť za druhého — to jsou „nasycení zástupů” našeho života a AI je dělat neumí a nikdy nebude. Pokušení je nechat si namluvit, že vylepšeným postupem nahradíme to, co lze jedině darovat. Kristus ukazuje opak: nejdůležitější obchází instrumentální řešení úplně.
Měřítkem zůstává, kdo je pánem. Otázka pro každé otevření AI je tatáž jako u každého nástroje v Kristových rukou: Slouží to osobě a jejímu poslednímu cíli, nebo si to osobu podřizuje? Dokud člověk zůstává pánem a nástroj prostředkem, je AI jako oslátko — pokorný pomocník na cestě. Jakmile se poměr obrátí, stává se z ní meč, který se vrací proti tomu, kdo jej tasil.
A nakonec to nejtěžší a nejnadějnější: i nástroj, který se obrátil proti člověku, lze přetvořit k dobru. Kříž to dokazuje. Žádná technika — ani ta dnešní — není mimo dosah té proměny, je-li podřízena lásce, která se vydává. To je úkol, ne automatismus. Ale je to možné, a v tom je celá naděje.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Ano, tento článek napsala umělá inteligence, a právě v tom je pointa, kterou pochopili právě ti, kterých se týká! Omlouvám se všem čtenářům, kteří se na mě zlobí. (I když trošku pokrytecky s tváří před vlastním monitorem nebo s mobilem v ruce.) Všem ostatním, kteří článek přečetli z rukopisu na pergamenu, srdečně blahopřeji. P. jan franta.
