Letnice – opustit „já“ a vstoupit do řádu lásky

Bratři a sestry,

dovolte mi začít příběhem.

Žil jeden člověk v překrásném kraji. Louky, hluboké lesy, skalnaté stráně, ptáci zpívali od svítání do soumraku. Byla to nedotčená, panenská příroda – jako ráj.

Jednoho dne se ten člověk rozhodl, že najde poklad. Hledal dlouho, až vstoupil do jedné jeskyně. A tam, hluboko v té tmě ve světle svíčky, uviděl něco neuvěřitelného: obrovský balvan z čistého zlata. Celá skála ze zlata.

Jenže balvan byl příliš veliký, nedalo se s ním pohnout. A ven jít taky nemohl – co kdyby přišel někdo jiný a poklad mu vzal?

A tak se rozhodl, že zůstane. Žil tam při svíčce, protože v jeskyni byla tma. Zařídil se tam. Časem si přivedl ženu, narodily se mu děti. A děti tam vyrostly, založily vlastní rodiny, a další pokolení, a další. Až jejich potomci zapomněli, že venku vůbec nějaký svět existuje.

Občas, vzácně, někoho z nich napadlo: „Co když je venku něco krásnějšího? Co když je tam slunce, květiny, ptáci?“ Ale hned tu myšlenku zaplašili. Jak by mohli opustit ten zlatý balvan? Vždyť je to poklad.

A tak žili dál ve tmě. U svíčky. Vedle své hroudy zlata. A skutečný svět – ten krásný, Bohem stvořený svět za vchodem jeskyně – pro ně neexistoval.

Bratři a sestry, tou jeskyní jsme my. A tím zlatým balvanem je naše vlastní „já“.

Myslíme si, že je to největší poklad, který máme. Hlídáme si ho, bojíme se o něj, organizujeme kolem něj celý svůj život. Vychováváme v tom své děti. A celá pokolení žijí v té tmě připoutaná ke svému „já“ – přesvědčená, že je to to nejcennější, co mají.

A přitom celou dobu venku, hned za vchodem, je něco nesrovnatelně krásnějšího. Je tam ten řád kosmické lásky, který Bůh od počátku vepsal do stvoření. Řád, ve kterém se všechno navzájem daruje: slunce se daruje zemi, země květinám, květiny včelám, včely zase květinám, déšť řekám, řeky moři, moře oblakům. Nic si nic nenechává pro sebe. Všechno žije z toho, že se rozdává. A právě v tomto neustálém sebedarování se celý vesmír drží pohromadě a zpívá Bohu chválu.

Tak to mělo být i s námi. Měli jsme být součástí toho extatického tance – darovat se Bohu, darovat se druhým, a přijímat sebe samé zpátky jako dar. To je ten panenský, nedotčený svět, který nás od počátku čeká za vchodem jeskyně.

Ale my jsme uvnitř. U svíčky. U svého zlata.

Letnice nejsou jen výročí. Letnice jsou pořád. Každý den, na každém místě. Duch svatý vane neustále – v té rozkvetlé louce, ve zpěvu ptáků, v lásce mezi lidmi, v celém tom kosmickém řádu sebedarování. Normálně bychom v něm měli žít všichni, zcela přirozeně – jako květiny žijí ve slunci.

Ale my nedokážeme vyjít. Jsme příliš připoutáni ke svému zlatému teleti.

A tehdy se děje to nepochopitelné, proti všem pravidlům: Bůh ve své milosti sám vstupuje do té jeskyně. Světlo, které by tam přirozeně nemělo proniknout, najednou prozáří celou tu temnotu, jakoby nadpřirozeným zásahem a darem Božím. Prozáří naše nitro. A my poprvé uvidíme, že ten balvan, který jsme si tak hlídali, byl jen kus chladného kovu. Že naše „já“, ke kterému jsme byli připoutáni, nebylo pokladem – bylo žalářem.

A v tom světle, na okamžik, na sebe zapomeneme! Vyjdeme ven. A spatříme to, co tu pro nás bylo od počátku připraveno: nadvesmírnou Lásku, která vše prostupuje, která drží hvězdy i stébla trávy, a která čekala, až se konečně přidáme k té velké symfonii darování. Zapomeneme na sebe – a poprvé budeme skutečně sami sebou. Protože člověk je nejvíc sám sebou tehdy, když přestane patřit sobě a začne patřit Bohu, a skrze Boha celému řádu jeho lásky.

Bratři a sestry, o to prosme dnes. Ne o nové dary, ne o nové zážitky. Prosme, aby Duch svatý vstoupil do našich jeskyní. Aby prozářil naše nitro. Abychom zapomněli na sebe a opustili sebe – a vyšli konečně do toho krásného, panenského světa, kde všechno žije z lásky a pro lásku, jak to Bůh od počátku ustanovil.

Letnice jsou pořád. Slunce svítí. Ptáci zpívají. Duch vane. Řád lásky čeká.

Stačí vyjít z jeskyně.

Amen.


🇩🇪 Němčina

Pfingsten – das „Ich“ verlassen und in die Ordnung der Liebe eintreten

Brüder und Schwestern,

erlaubt mir, mit einer Geschichte zu beginnen.

Es lebte einst ein Mann in einer wunderschönen Gegend. Wiesen, tiefe Wälder, felsige Hänge, Vögel sangen vom Morgengrauen bis zur Abenddämmerung. Es war eine unberührte, jungfräuliche Natur – wie ein Paradies.

Eines Tages beschloss dieser Mann, einen Schatz zu finden. Er suchte lange, bis er in eine Höhle eintrat. Und dort, tief in der Dunkelheit, im Licht einer Kerze, erblickte er etwas Unglaubliches: einen riesigen Felsblock aus reinem Gold. Ein ganzer Felsen aus Gold.

Doch der Felsblock war zu groß, er ließ sich nicht bewegen. Und hinausgehen konnte er auch nicht – was, wenn ein anderer käme und ihm den Schatz wegnähme?

Und so entschied er sich zu bleiben. Er lebte dort beim Licht einer Kerze, denn in der Höhle war es dunkel. Er richtete sich dort ein. Mit der Zeit nahm er sich eine Frau, ihm wurden Kinder geboren. Und die Kinder wuchsen dort auf, gründeten eigene Familien, und eine weitere Generation, und noch eine. Bis ihre Nachkommen vergaßen, dass draußen überhaupt eine Welt existiert.

Manchmal, selten, fiel einem von ihnen ein: „Was, wenn draußen etwas Schöneres ist? Was, wenn dort Sonne, Blumen, Vögel sind?“ Doch sofort verscheuchten sie diesen Gedanken. Wie könnten sie den goldenen Felsblock verlassen? Es ist doch ein Schatz.

Und so lebten sie weiter in der Dunkelheit. Bei der Kerze. Neben ihrem Goldklumpen. Und die wirkliche Welt – jene schöne, von Gott geschaffene Welt vor dem Eingang der Höhle – existierte für sie nicht.

Brüder und Schwestern, jene Höhle sind wir. Und jener goldene Felsblock ist unser eigenes „Ich“.

Wir denken, es sei der größte Schatz, den wir haben. Wir bewachen es, wir bangen um es, wir organisieren um es herum unser ganzes Leben. Wir erziehen unsere Kinder darin. Und ganze Generationen leben in dieser Dunkelheit, an ihr „Ich“ gebunden – überzeugt, dass es das Wertvollste sei, was sie haben.

Und dabei ist die ganze Zeit draußen, gleich vor dem Eingang, etwas unvergleichlich Schöneres. Dort ist jene Ordnung der kosmischen Liebe, die Gott von Anfang an in die Schöpfung eingeschrieben hat. Eine Ordnung, in der sich alles gegenseitig schenkt: die Sonne schenkt sich der Erde, die Erde den Blumen, die Blumen den Bienen, die Bienen wieder den Blumen, der Regen den Flüssen, die Flüsse dem Meer, das Meer den Wolken. Nichts behält etwas für sich. Alles lebt davon, dass es sich verschenkt. Und gerade in dieser ständigen Selbsthingabe hält sich das ganze Universum zusammen und singt Gott Lob.

So hätte es auch mit uns sein sollen. Wir hätten Teil dieses ekstatischen Tanzes sein sollen – uns Gott zu schenken, uns den anderen zu schenken, und uns selbst als Geschenk zurückzuempfangen. Das ist jene jungfräuliche, unberührte Welt, die uns von Anfang an vor dem Eingang der Höhle erwartet.

Aber wir sind drinnen. Bei der Kerze. Bei unserem Gold.

Pfingsten ist nicht nur ein Jahrestag. Pfingsten ist immer. Jeden Tag, an jedem Ort. Der Heilige Geist weht unaufhörlich – auf jener blühenden Wiese, im Gesang der Vögel, in der Liebe zwischen Menschen, in der ganzen kosmischen Ordnung der Selbsthingabe. Eigentlich sollten wir alle darin leben, ganz natürlich – wie die Blumen in der Sonne leben.

Aber wir können nicht hinausgehen. Wir sind zu sehr an unser goldenes Kalb gebunden.

Und dann geschieht das Unbegreifliche, gegen alle Regeln: Gott in seiner Gnade tritt selbst in jene Höhle ein. Das Licht, das dort eigentlich nicht eindringen dürfte, durchstrahlt plötzlich diese ganze Finsternis, gleichsam durch ein übernatürliches Eingreifen und Geschenk Gottes. Es durchstrahlt unser Inneres. Und wir sehen zum ersten Mal, dass jener Felsblock, den wir so behütet haben, nur ein Stück kaltes Metall war. Dass unser „Ich“, an das wir gebunden waren, kein Schatz war – sondern ein Gefängnis.

Und in diesem Licht vergessen wir, für einen Moment, uns selbst! Wir gehen hinaus. Und wir erblicken das, was hier von Anfang an für uns bereitet war: die überkosmische Liebe, die alles durchdringt, die die Sterne und Grashalme hält, und die darauf gewartet hat, dass wir uns endlich jener großen Symphonie des Schenkens anschließen. Wir vergessen uns selbst – und zum ersten Mal sind wir wirklich wir selbst. Denn der Mensch ist am meisten er selbst, wenn er aufhört, sich selbst zu gehören, und beginnt, Gott zu gehören, und durch Gott der ganzen Ordnung seiner Liebe.

Brüder und Schwestern, darum lasst uns heute bitten. Nicht um neue Gaben, nicht um neue Erlebnisse. Lasst uns bitten, dass der Heilige Geist in unsere Höhlen eintritt. Dass er unser Inneres durchstrahlt. Dass wir uns selbst vergessen und uns selbst verlassen – und endlich hinausgehen in jene schöne, jungfräuliche Welt, in der alles aus Liebe und für die Liebe lebt, wie Gott es von Anfang an angeordnet hat.

Pfingsten ist immer. Die Sonne scheint. Die Vögel singen. Der Geist weht. Die Ordnung der Liebe wartet.

Es genügt, aus der Höhle herauszugehen.

Amen.


🇵🇱 Polština

Zesłanie Ducha Świętego – porzucić „ja“ i wejść w porządek miłości

Bracia i siostry,

pozwólcie, że zacznę od opowieści.

Żył pewien człowiek w przepięknej krainie. Łąki, głębokie lasy, skaliste zbocza, ptaki śpiewały od świtu do zmierzchu. Była to nietknięta, dziewicza przyroda – jak raj.

Pewnego dnia ten człowiek postanowił znaleźć skarb. Szukał długo, aż wszedł do pewnej jaskini. I tam, głęboko w ciemności, w świetle świecy, ujrzał coś niewiarygodnego: ogromny głaz z czystego złota. Cała skała ze złota.

Lecz głaz był zbyt wielki, nie dało się nim ruszyć. A wyjść również nie mógł – co by było, gdyby przyszedł ktoś inny i zabrał mu skarb?

I tak postanowił zostać. Żył tam przy świecy, bo w jaskini było ciemno. Urządził się tam. Z czasem sprowadził sobie żonę, urodziły mu się dzieci. A dzieci tam dorastały, zakładały własne rodziny, i kolejne pokolenie, i jeszcze jedno. Aż ich potomkowie zapomnieli, że na zewnątrz w ogóle istnieje jakiś świat.

Czasem, rzadko, komuś z nich przychodziło do głowy: „A co, jeśli na zewnątrz jest coś piękniejszego? Co, jeśli tam jest słońce, kwiaty, ptaki?“ Lecz natychmiast odpędzali tę myśl. Jak mogliby porzucić ten złoty głaz? Przecież to skarb.

I tak żyli dalej w ciemności. Przy świecy. Obok swojej bryły złota. A prawdziwy świat – ten piękny, stworzony przez Boga świat przed wejściem do jaskini – dla nich nie istniał.

Bracia i siostry, tą jaskinią jesteśmy my. A tym złotym głazem jest nasze własne „ja“.

Sądzimy, że to największy skarb, jaki mamy. Strzeżemy go, boimy się o niego, organizujemy wokół niego całe swoje życie. Wychowujemy w tym swoje dzieci. I całe pokolenia żyją w tej ciemności przywiązane do swojego „ja“ – przekonane, że to jest najcenniejsze, co mają.

A przez cały czas na zewnątrz, tuż za wejściem, jest coś nieporównywalnie piękniejszego. Jest tam ten porządek kosmicznej miłości, który Bóg od początku wpisał w stworzenie. Porządek, w którym wszystko wzajemnie się daruje: słońce daruje się ziemi, ziemia kwiatom, kwiaty pszczołom, pszczoły znowu kwiatom, deszcz rzekom, rzeki morzu, morze chmurom. Nic niczego nie zatrzymuje dla siebie. Wszystko żyje z tego, że się rozdaje. I właśnie w tym nieustannym darze z siebie cały wszechświat trzyma się razem i śpiewa Bogu chwałę.

Tak miało być i z nami. Mieliśmy być częścią tego ekstatycznego tańca – darować się Bogu, darować się drugim, a samych siebie przyjmować z powrotem jako dar. To jest ten dziewiczy, nietknięty świat, który od początku czeka na nas przed wejściem do jaskini.

Lecz my jesteśmy w środku. Przy świecy. Przy naszym złocie.

Zesłanie Ducha Świętego nie jest tylko rocznicą. Pięćdziesiątnica jest zawsze. Każdego dnia, w każdym miejscu. Duch Święty wieje nieustannie – na tej kwitnącej łące, w śpiewie ptaków, w miłości między ludźmi, w całym tym kosmicznym porządku daru z siebie. Normalnie powinniśmy wszyscy w nim żyć, całkiem naturalnie – jak kwiaty żyją w słońcu.

Lecz nie potrafimy wyjść. Jesteśmy zbyt przywiązani do swojego złotego cielca.

I wtedy dzieje się to niepojęte, wbrew wszelkim regułom: Bóg w swojej łasce sam wchodzi do tej jaskini. Światło, które naturalnie nie powinno tam przeniknąć, nagle rozjaśnia całą tę ciemność, jakby przez nadprzyrodzoną interwencję i dar Boży. Rozjaśnia nasze wnętrze. I po raz pierwszy widzimy, że ten głaz, którego tak strzegliśmy, był tylko kawałkiem zimnego metalu. Że nasze „ja“, do którego byliśmy przywiązani, nie było skarbem – było więzieniem.

I w tym świetle, na chwilę, zapominamy o sobie! Wychodzimy na zewnątrz. I dostrzegamy to, co od początku było tu dla nas przygotowane: ponadkosmiczną Miłość, która wszystko przenika, która trzyma gwiazdy i źdźbła trawy, i która czekała, aż wreszcie dołączymy do tej wielkiej symfonii darowania. Zapominamy o sobie – i po raz pierwszy jesteśmy naprawdę sobą. Bo człowiek jest najbardziej sobą wtedy, gdy przestaje należeć do siebie i zaczyna należeć do Boga, a przez Boga do całego porządku Jego miłości.

Bracia i siostry, o to prośmy dzisiaj. Nie o nowe dary, nie o nowe przeżycia. Prośmy, aby Duch Święty wszedł do naszych jaskiń. Aby rozjaśnił nasze wnętrze. Abyśmy zapomnieli o sobie i porzucili siebie – i wyszli wreszcie do tego pięknego, dziewiczego świata, gdzie wszystko żyje z miłości i dla miłości, jak Bóg to od początku ustanowił.

Pięćdziesiątnica jest zawsze. Słońce świeci. Ptaki śpiewają. Duch wieje. Porządek miłości czeka.

Wystarczy wyjść z jaskini.

Amen.

Přepošli dál:

Podobné příspěvky

  • Novéna Svatodušní

    Osmý den – pátek

    Zlom zatvrzelá srdce i vůli,
    zahřej, co je studené,
    veď kroky, jež bloudí.

    Dar moudrosti

    V sobě obsahuje všechny ostatní dary, podobně jako láska zahrnuje všechny ostatní ctnosti; moudrost je nejdokonalejší z darů. O moudrosti je psáno: „Spolu s ní mi přišlo všechno dobré a nesčíslné bohatství jejíma rukama.“ Je to dar moudrosti, který posiluje naši víru, upevňuje naději, zdokonaluje lásku a podporuje konání ctností v nejvyšší míře. Moudrost osvěcuje mysl, aby rozeznávala a vychutnávala věci božské; v jejím ocenění ztrácí pozemská radost svou chuť, kdežto Kristův kříž přináší božskou sladkost podle slov Spasitele: „Vezmi svůj kříž a následuj mě, neboť mé jho je sladké a mé břemeno lehké.“

    Modlitba

    Přijď, ó Duchu moudrosti, a zjev mé duši tajemství nebeských věcí, jejich přesahující velikost, moc a krásu. Nauč mě milovat je nad všechny pomíjející radosti a uspokojení země. Pomoz mi dosáhnout jich a vlastnit je navěky. Amen.

    Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.

    Akt zasvěcení Duchu svatému

    (Recituje se každý den novény.)

    Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost, | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude: | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.

    Modlitba o sedm darů Ducha svatého

    (Recituje se každý den novény.)

    Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.

    Přepošli dál:
  • Novéna Svatodušní

    Pátý den – úterý

    Světlo nesmrtelné! Světlo Boží!
    Navštiv srdce svých věrných
    a naplň jejich nitro.

    Dar umění (vědění)

    Dar umění uschopňuje duši hodnotit stvořené věci v jejich pravé ceně — ve vztahu k Bohu. Umění odhaluje předstírání tvorů, ukazuje jejich prázdnotu a poukazuje na jejich jediný pravý účel: být nástroji ve službě Bohu. Ukazuje nám láskyplnou péči Boží i v protivenství a vede nás oslavovat Ho v každé situaci života. Vedeni jeho světlem dáváme přednost tomu, co je první, a přátelství s Bohem ceníme nade vše. „Umění je pramenem života tomu, kdo je má.“

    Modlitba

    Přijď, ó blažený Duchu umění,
    a uděl, abych poznával vůli Otcovu;
    ukaž mi nicotnost pozemských věcí,
    abych poznal jejich marnost
    a užíval jich pouze pro Tvou slávu
    a své vlastní spasení,
    stále hledě až za ně k Tobě
    a k Tvým věčným odměnám. Amen.

    Otče náš a Zdrávas Maria JEDNOU. Sláva Otci SEDMKRÁT.

    Akt zasvěcení Duchu svatému

    (Recituje se každý den novény.)

    Na svých kolenou | před nesmírným zástupem nebeských svědků | obětuji sebe sama, s duší i tělem | Tobě, věčný Duchu Boží. | Klaním se jasu Tvé čistoty | neomylné pronikavosti Tvé spravedlnosti | a moci Tvé lásky. | Ty jsi silou | a světlem mé duše. | V Tobě žiji, hýbám se a jsem. | Toužím Tě nikdy nezarmoutit | nevěrností Tvé milosti | a prosím z celého srdce, | abych byl uchráněn i sebemenšího hříchu proti Tobě. | Milosrdně střež každou mou myšlenku | a dej, ať vždy bdím nad Tvým světlem | a naslouchám Tvému hlasu | a následuji Tvá milostivá vnuknutí. | Lnu k Tobě | a odevzdávám se Tobě | a prosím Tě | pro Tvé milosrdenství, | abys nade mnou bděl v mé slabosti. | Drže probodené nohy Ježíšovy | a hledě na jeho pět ran | a důvěřuje v jeho předrahou Krev | a klaně se otevřenému boku a probodenému Srdci | úpěnlivě Tě prosím, | přeúctyhodný Duchu, | pomocníku mé slabosti, | abys mě tak uchoval ve své milosti, | abych nikdy nezhřešil proti Tobě. | Dej mi milost, | ó Duchu svatý, | Duchu Otce i Syna, | abych Ti říkal vždy a všude: | „Mluv, Pane | neboť Tvůj služebník slyší.“ Amen.

    Modlitba o sedm darů Ducha svatého

    (Recituje se každý den novény.)

    Pane Ježíši Kriste, | který jsi před svým vstoupením na nebesa | slíbil seslat Ducha svatého, | aby dokonal Tvé dílo | v duších Tvých apoštolů a učedníků, | rač i mně udělit téhož svatého Ducha, | aby zdokonalil v mé duši | dílo Tvé milosti a Tvé lásky. | Uděl mi Ducha moudrosti, | abych pohrdal pomíjejícími věcmi tohoto světa | a toužil jen po věcech, | které jsou věčné; | Ducha rozumu, | aby osvítil mou mysl | světlem Tvé božské pravdy; | Ducha rady, | abych vždy volil | nejjistější cestu, jak se líbit Bohu a získat nebe; | Ducha síly, | abych s Tebou nesl svůj kříž | a abych s odvahou přemáhal | všechny překážky, které se staví v cestu mému spasení; | Ducha umění, | abych poznával Boha a poznával sám sebe | a rostl v dokonalosti vědy svatých; | Ducha zbožnosti, | abych nacházel službu Boží sladkou a milou; | Ducha bázně Boží, | abych byl naplněn láskyplnou úctou k Bohu a hrozil se Ho jakýmkoli způsobem urazit. | Označ mě, milý Pane, | znamením Tvých pravých učedníků | a oživuj mě ve všem Tvým Duchem. | Amen.

    Přepošli dál:
  • Malacia – bezvětří

    Milovaní bratři a sestry,

    v lidském životě jsou chvíle, kdy člověku nezbývá nic jiného než čekat. Modlit se a čekat. Takový čas nastal apoštolům po Kristově Nanebevstoupení. Pán je opustil – Duch Svatý ještě nepřišel. A Pán Ježíš jim pro tuto dobu dokonce modlitbu nařizuje jako jediný účinný prostředek, protože nic jiného se ani dělat nedá. Jakákoliv jiná činnost, stejně nebude nic platná.

    My už tuto zkušenost nemáme, ale staří římští mořeplavci pro stav bezvětří měli zvláštní slovo – malacia. Zajímavé je, že v něm slyšíme i naše české slovo malátný. Malacia bychom mohli přeložit jako bezvětří, ale i jako ochablost.

    Co to znamená? Plachetnice stojí na moři. Plachty visí, lana ochabla, loď se nehýbe. Slunce pálí. Voda v sudech klesá. A nikam se nepluje. Čeká se a čeká. Buďto přijde vítr nebo jistá smrt. V bouři člověk alespoň bojuje, v krvi adrenalin, za krátký čas je po všem. V bezvětří přichází smrt v daleko krutější podobě – ochablost, beznaděj, zoufalství.

    Píše se rok Páně 1519. Portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan – muž, jehož výprava poprvé obeplula svět a dokázala, že země je kulatá, vyplouvá s pěti loděmi a dvěma sty šedesáti muži ze Sevilly, pod praporem Panny Marie, jako věrný katolík. – . Hledá cestu na západ k Ostrovům koření. Nikdo jiný před ním cestu nenašel.

    A tu, u břehů Afriky u Sierry Leone, pod žhavým rovníkovým sluncem, vítr utichl.

    Plachty splaskly. Lana ochabla. Lodě stály. Stály den, dva, celý týden. Celkem dvacet dní trvalo to bezvětří. Za celou tu dobu lodě upluly devět námořních mil – tolik, co dnes ujede člověk autem za deset minut.

    Posádka začala reptat. Žízeň, hlad, kurděje. Někteří námořníci začali kout vzpouru – několik za to později skončilo v okovech, jiní na popravišti.

    A Magellan? Víme z deníků jeho výpravy, že na lodích se konaly denní modlitby a bohoslužby. V čase nebezpečí dával vyvěšovat obraz Panny Marie a posádka se modlila.

    A vítr přišel. Magellan plul dál. Proplul průlivem, který nese jeho jméno. Přeplul Tichý oceán. Sám padl na Filipínách – ale jeho výprava pokračovala. A v září 1522 se jediná z jeho lodí, „Victoria“ (pojmenována podle kaple Panny Marie Vítězné), vrátila do Sevilly s osmnácti vyhublými muži. Tak, drazí, poprvé v dějinách lidstva obeplula loď zeměkouli. Začalo to dvaceti dny bezvětří. A modlitbou na palubě.

    V tropickém pásu okolo rovníku existuje oblast, kterou námořníci nazývají Doldrums – pás rovníkového bezvětří. Tam mohly plachetnice stát celé týdny. Magellan, Kolumbus, Vasco da Gama, Walter Raleigh – všichni tím prošli. Někteří přežili, jiní ne. Raleigh tam strávil čtyřicet dní a polovinu mužstva pohřbil do moře.

    A co dělali katoličtí námořníci, když uvízli v Doldrums?

    Modlili se. Kapitán svolával posádku na palubu. Modlili se růžence, hodinky a pobožnosti pod plachtami; mše svaté mohly být až při zakotvení na pobřeží. Slibovali pouti – do Compostely, do Lorety, do Říma – pokud Pán pošle vítr.

    Stavěli Pannu Marii na příď lodi. Sošku Stella Maris – Hvězdy mořské. Té, která sama nebyla námořnicí, ale která stála na lodi Církve v hořejší síni Jeruzaléma a učila apoštoly čekat na Ducha Svatého.

    Čistili lana, plachty, palubu. Aby loď byla připravena, až vítr přijde, ovšem mnohem více, aby nemalomyslněli, aby se nepomátli.

    Bratři a sestry, to je přesně obraz apoštolů ve večeřadle po Nanebevstoupení. Čekají, modlí se, a pak?! Desátého dne – přichází vítr. „A tu se náhle objevil zvuk z nebe, jako když se žene silný vítr.“ (Sk 2,2) Plachty Církve se naplnily. Loď se vydala na cestu – až do nejzazších končin země.

    A co my? Žijeme v podivné době. V době, která je bez ducha. Nikdy v dějinách lidstva nebylo tolik slov, tolik knih, tolik obrazů, tolik hluku – a tak málo Ducha. Čím více počítačů, umělé inteligence, tím méně ducha. Naše doba je jedna velká malacia. Pás duchovního bezvětří, kde lidstvo stojí a duchovně se nikam nehýbe. Také my křesťané jsme malátní. Naše modlitba je malátná. Naše víra je malátná. Sedíme na palubě Církve a čekáme – ne na vítr Ducha, ale kdy už skončí mše, aby přišla nějaká zábava …

    Apoštolové se neúnavně modlí. V modlitbách se střídají dnem i nocí. I my bychom tak měli konat. Ale upřímně. Nemodlíme se. Anebo se modlíme a srdce nám utíká pryč – do práce, do telefonu, do starostí, do televize. Plachty visí. Plamen v srdci uhasl. Malacia.

    Drazí, tento týden máme úkol. Tento týden je týden mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Týden, kdy se Církev modlí. Papež Lev XIII. blahé paměti napsal: Proto nařizujeme a přikazujeme, aby se v celé katolické církvi, v tomto roce i v každém následujícím roce, konala před svátkem Svatodušní neděle novéna ve všech farních kostelech a také, pokud to místní ordináři uznají za vhodné, v dalších kostelech a kaplích.

    Drazí bratři a sestry, naučme se rádi modlit. Lidí, jejichž srdce rádo tíhne k modlitbě je málo. Učme se rádi modlit. Pán nás nenechá v bezvětří. Tak jako neopustil Magellana, neopustí ani nás. Vítr přijde. Letnice přijdou. Osobnosti povstanou. Duch Boží bude vát světem. Ale ne jinak než skrze srdce, která se ráda modlí.

    Amen.

    Přepošli dál:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *