Zavržené věty, se kterými se dnes setkáváme: bula Auctorem fidei má 232 let

Osmadvacátého srpna 1794 podepsal papež Pius VI. apoštolskou konstituci Auctorem fidei. Vybral v ní 85 vět jedné jediné diecézní synody a ke každé připojil vlastní odsudek.

Zní to jako spor dávno vyhaslý. Jenže kdo si těch 85 vět přečte, zarazí se: mezi věcmi, které papež zavrhl, stojí několik návrhů, které dnes v Církvi vidíme příliš často. Tenhle článek nejdříve vysvětluje okolnosti, co ta synoda byla a proč ji papež nepřijal, a teprve pak ukazuje některá místa, kde se zavržené věty staly skutečností. Ke každému připojujeme i to, co z toho neplyne.

Co byla synoda v Pistoji

Diecézní synoda je shromáždění kněží jedné diecéze s jejich biskupem. Obvykle řeší místní kázeň: jak se u nás vede matrika, jak se má připravovat k biřmování, co s poutním místem. Není to sněm a nerozhoduje o víře.

V září 1786 se taková synoda sešla v toskánské Pistoji. Svolal ji biskup Scipione de’ Ricci, který měl za sebou svého panovníka velkovévodu Leopolda Toskánského, bratra císaře Josefa II. A nezůstalo u místní kázně. Synoda přijala program, který chtěl přestavět Církev jako celek.

Sešly se v něm tři dobové proudy:

• jansenismus — přísnost v pokání a v přístupu ke svátostem, nedůvěra k lidové zbožnosti;
• galikanismus (a jeho německá obdoba febronianismus) — moc Říma je omezená, pravým pánem ve své diecézi je biskup;
• josefinismus — o církevních věcech nakonec rozhoduje stát.

Z toho vzešly teze, které stojí za zapamatování, protože se k nim ještě vrátíme: moc v Církvi prý přechází od společenství věřících na pastýře; biskup je ve své diecézi pánem kázně; diecézní synoda přezkoumává rozhodnutí Říma. K tomu synoda připojila rozsáhlý plán liturgické a řeholní reformy.

Leopold počítal s tím, že program převezme národní koncil toskánských biskupů a stane se z něj závazná norma pro celé velkovévodství. K tomu nedošlo. Už v roce 1787 se toskánští biskupové sešli a program z Pistoie odmítli.

Papež ji nepřijal — po zkoumání osmi let

Papež Pius VI. nereagoval obratem. Akta synody nechal osm let zkoumat: nejprve čtyřmi biskupy a přizvanými teology, potom zvláštní komisí kardinálů a biskupů, kteří měli, jak píše sám papež v úvodu buly, „pečlivě zvážit celý sled akt, srovnat od sebe vzdálená místa a prodiskutovat vybrané věty“.

Výsledek byl jednoznačný: komise soudila, že synodu je třeba zavrhnout jako celek, a věty z ní vybrané že je třeba postihnout censurami (tresty) „hned ostřejšími, hned mírnějšími“. Papež pak dal ještě sestavit z celé synody hlavní nadpisy špatných nauk a ke každé z 85 vět připojil censuru zvlášť.

V závěru buly pak přikazuje všem věřícím, aby se neopovažovali o těchto větách „smýšlet, učit nebo kázat proti tomu, co se v této Naší konstituci prohlašuje“ — kdo by tak činil, upadá samým činem pod církevní tresty. A dodává, že tímto zavržením nemíní schválit ostatní, co v aktech synody stojí.

Censura — co to je?

Stojí za to rozumět tomu, jak papež mluví. Neříká prostě „blud“. Váží každou větu zvlášť a dává jí známku:

• haeretica (heretická) — odporuje článku víry; nejtěžší;
• erronea (mylná) — chybná v teologické nauce;
• temeraria (opovážlivá) — jde proti obecnému smýšlení Církve bez dostatečného důvodu;
• schismatica (rozkolná), scandalosa (pohoršlivá), piarum aurium offensiva (urážející zbožný sluch), favens haeresi (nahrávající bludu) a další.

A hlavně: mnoho vět je odsouzeno podmíněně. Latinsky obratem quatenus, česky „pokud…“. Papež tím říká: tahle věta se dá číst dvojím způsobem, a já zavrhuji jedno určité čtení, ne kterékoli. U věty 2 například nezavrhuje slova „moc byla dána od Boha Církvi, aby byla udělena pastýřům“ — ta by sama o sobě obstála. Zavrhuje je „chápaná tak, že se moc církevní služby a řízení odvozuje od společenství věřících na pastýře“.

Všimněme si, jak precizně hodnotí církevní autorita jednotlivé věty a výroky.

Některá místa, kde se zavržené věty staly skutečností

1. Laici místo duchovních s nižším svěcením (věta 55)

Synoda si přála, aby se od katedrálních a kolegiátních chrámů odstranil „drobný klérus“ — tak nazývala kleriky nižších svěcení — a aby se posluhování při mši svěřilo někomu jinému:

…totiž skrze počestné laiky pokročilejšího věku, jimž by byl přiznán přiměřený plat, aby posluhovali při mších a jiných úkonech jako akolyté a podobně, jak prý se kdysi dělávalo…

Připomeňme, oč šlo. Cestou ke kněžství se dřív procházelo stupni: tonzura, pak čtyři nižší svěcení — ostiář (vrátný), lektor (předčitatel), exorcista, akolyta (přisluhující u oltáře) — potom vyšší svěcení — podjáhenství, jáhenství a kněžství. Nebyly to tituly. Kdo je přijal, byl klerik (člen duchovního stavu) a jeho úkoly u oltáře byly jeho vlastní.

Papežova censura je tvrdá — a všimněte si, že míří na návrh sám, ne jen na to, kdo si ho troufá vyhlásit:

opovážlivý návrh, urážející zbožný sluch, rušící církevní službu, umenšující důstojnost, kterou je při slavení tajemství pokud možno třeba zachovávat v úkolech a úkonech nižších svěcení, urážlivý vůči kázni schválené kánony a zvláště Tridentským sněmem …

O 178 let později vyšlo motu proprio Pavla VI. Ministeria quaedam (15. srpna 1972, v platnosti od 1. ledna 1973). Jeho úvodní body zní takto:

• I. Tonzura se už neuděluje; vstup do stavu klerického se spojuje s jáhenstvím.
• II. Svěcení, která se dosud nazývala nižší, se napříště mají nazývat „služby“.
• III. Služby lze svěřit laickým věřícím tak, že nejsou vyhrazeny kandidátům svátosti kněžství.
• IV. V celé latinské Církvi zůstávají dvě: lektor a akolyta. Úkoly dosud svěřené podjáhnovi se svěřují jim — a podjáhenství v latinské Církvi už není.

Tedy: nižší svěcení přestala být svěceními a to, co konali klerici, konají pokřtění laici. Návrh z Pistoje a norma z roku 1972 se v tomhle bodě potkávají skoro doslova. Roku 2021 navíc motu proprio Spiritus Domini změnilo kánon 230 § 1 tak, že se k oběma službám připouštějí i ženy — Ministeria quaedam je ještě výslovně vyhrazovala mužům.

Rozdíly zde ale jsou. Tak např. Pistoia chtěla laiky „pokročilejšího věku“ a s platem; Ministeria quaedam naopak v bodě XII. výslovně říká, že udělení služby nezakládá nárok na vydržování ani odměnu.

2. Liturgie v lidovém jazyce a nahlas (věty 33 a 66)

Synoda si přála, jak papež cituje, uvést liturgii

… zpět k větší jednoduchosti obřadů, vyložit ji v lidovém jazyce a pronášet ji hlasitě …

Censura: opovážlivá, urážející zbožný sluch, potupná vůči Církvi, nahrávající hanobení bludařů proti ní. Papež přitom vysvětluje proč ji tak hodnotí: synoda mluvila, jako by platný řád liturgie vzešel zčásti ze zapomenutí zásad, jimiž se dříve liturgie řídila, jako by Církev zapomněla, jak se má liturgie slavit.

Ještě zajímavější je věta 66, protože zavrhuje samotný důvod, kterým se lidový jazyk hájí dodnes:

Věta tvrdící, že „by bylo proti apoštolské praxi a proti Božím záměrům, kdyby se lidu nepřipravily snadnější cesty, jak spojit svůj hlas s hlasem celé Církve“, chápána o zavedení lidového jazyka do liturgických modliteb — nepravdivá, opovážlivá, rušící řád předepsaný pro slavení tajemství, snadno plodící přemnohá zla.

Dnes se mše slouží běžně v lidovém jazyce a hlavní modlitby kněze se pronášejí nahlas. Všeobecné pokyny k Římskému misálu to v článku 32 přímo žádají: povaha „předsednických“ částí vyžaduje, aby se pronášely nahlas a zřetelně a aby je všichni pozorně poslouchali. Kánon, který se v misálu z roku 1962 říká potichu, se v obnovených obřadech říká nahlas.

Ale pozor. Druhý vatikánský koncil tohle nenařídil. Konstituce Sacrosanctum Concilium v článku 36 § 1 říká pravý opak toho, co se jí často připisuje: „Užívání latinského jazyka ať se v latinských ritech zachovává.“ Teprve § 2 dodává, že lidový jazyk může být „nezřídka velmi užitečný“ a že mu lze poskytnout širší místo, především ve čteních a v některých modlitbách a zpěvech. Cesta od „širšího místa“ k úplnému vytlačení latiny se odehrála v následujících letech, v povoleních a v praxi.

3. Odkud se v Církvi bere moc (věty 2, 3, 9, 10, 11 a 85)

Tohle je nejtěžší blok a zároveň nejaktuálnější. Papež tu vyslovil dvě věty jako heretické, nejtěžší známkou, jakou má:

Věta, která stanoví, že „moc byla dána od Boha Církvi, aby byla sdělena pastýřům, kteří jsou jejími služebníky ke spáse duší“, chápaná tak, že se moc církevní služby a řízení odvozuje od společenství věřících na pastýře — heretická. (věta 2)

Dále věta, která stanoví, že „římský velekněz je služebná hlava“, vyložená tak, že římský velekněz nepřijímá od Krista v osobě blaženého Petra, nýbrž od Církve tu moc služby, jíž jako Petrův nástupce, pravý Kristův náměstek a hlava celé Církve vládne v Církvi veškeré — heretická. (věta 3)

K tomu přistupují čtyři věty o tom, jak se v Církvi rozhoduje:

• věta 9 — že náprava kázně má na diecézní synodě záviset stejnou měrou na biskupovi i na farářích, protože jinak by šlo o „nepatřičné podrobení“; censura: nepravdivá, opovážlivá, urážející biskupskou autoritu, rozvracející hierarchické řízení;
• věta 10 — že kněží shromáždění na synodě jsou soudci víry vlastním právem, a to už z přijatého svěcení; censura: rozvracející hierarchický řád … přinejmenším mylná;
• věta 11 — že rozhodnutí i vyšších stolců se nepřijímají, dokud je neschválí diecézní synoda; censura: podporující rozkol a blud;
• věta 85 — že národní koncil je cesta, jíž se v církvi daného národa „končí spory týkající se náboženství“, chápáno tak, že by je končil nezvratným rozsudkem; censura: rozkolná, heretická.

Papež Pius VI. zavrhuje upřílišenou důležitost národních synod a podtrhává hierarchické zřízení Církve, kde nejvyšší moc je v nástupci sv. Petra, tedy papeži.

Biskup Osla, který letos v srpnu svolal diecézní synodu, ji uvedl slovy, která by Pius VI. podepsal: „Diecézní synoda není demokratické shromáždění… Není na nás rozhodovat o otázkách víry a mravů.”

Auctorem fidei tedy nemluví proti poradě, naslouchání ani synodě — mluví proti odvození moci zdola a proti hlasování jako zdroji určování ve věcech víry. Současná praxe sklouzává k takovému uvažování, které bula odsuzuje.

Odnést si můžeme

Že řád liturgie, který Církev po staletí užívá, není plodem zapomnění. Že důstojnost bohoslužby něco stojí, že službu u oltáře nelze bez ztráty přesunout na kohokoli. A že moc v Církvi nejde zdola nahoru. Tyhle věty platí stějně dobře v roce 1794 i dnes.

---

Chcete číst dál? Přeložili jsme celý nosný text buly do češtiny — všech 85 vět i s censurami, česky, latinu odkryje tlačítko nad textem:

→ Auctorem fidei (Pius VI., 1794) — všech 85 zavržených vět

Latinské znění je z Denzingerova Enchiridion symbolorum (DS 2600–2700), podle něhož se bula odjakživa cituje. Citace v tomto článku jsou z našeho pracovního překladu; závazné je latinské znění. Odkazy na dokumenty 20. a 21. století míří na vatican.va.