Auctorem fidei

Apoštolská konstituce, jíž se odsuzuje 85 vět synody v Pistoji — Pius VI., 28. srpna 1794.

V září 1786 se v toskánské Pistoji sešla diecézní synoda. Svolal ji biskup Scipione de’ Ricci s podporou velkovévody Leopolda Toskánského (bratra Josefa II.) a přijala program, v němž se spojil jansenismus, galikanismus a josefinismus: moc v Církvi prý pochází od společenství věřících k pastýřům, biskup je ve své diecézi pánem kázně, diecézní synoda přezkoumává rozhodnutí Říma, čtyři galikánské články z roku 1682 se vkládají do dekretu „o víře“. K tomu přistoupil rozsáhlý plán liturgické a řeholní reformy. Pius VI. nechal akta osm let zkoumat a 28. srpna 1794 vydal tuto konstituci: vybral z nich 85 vět a ke každé připojil vlastní censuru.

Pro čtenáře tradičního ritu je to text mimořádně konkrétní. Mezi zavrženými větami stojí vedle sebe: aby byl v každém kostele jen jeden oltář (věta 31), aby se z oltářů odstranily ostatky a květiny (32), aby se liturgie „uvedla k větší jednoduchosti obřadů, vyložila v lidovém jazyce a pronášela hlasitě“ (33), aby se lidu usnadnilo „spojit svůj hlas s hlasem celé Církve“ zavedením lidového jazyka do liturgických modliteb (66), aby se svátky přeložily na neděli a zrušila povinnost mše (74), aby se od katedrál odstranil „drobný klérus“ nižších svěcení (55), aby se v klášteře sloužila nanejvýš jedna či dvě mše denně a ostatní kněží se spokojili se společným sloužením (věta 84, čl. VIII). Právě pro tuto konkrétnost se na Auctorem fidei ve 20. století tolik odkazovalo.

Bula je zároveň učebnicí censur. Papež neříká jen „blud“ — každou větu váží zvlášť. Nejtěžší známkou je haeretica (heretická: odporuje článku víry), pak erronea (mylná v teologické nauce), temeraria (opovážlivá: odporuje obecnému smýšlení Církve bez dostatečného důvodu), scandalosa (pohoršlivá), captiosa (záludná, chytácká), piarum aurium offensiva (urážející zbožný sluch), schismatica (rozkolná), iniuriosa (urážlivá vůči někomu), suspecta de haeresi (podezřelá z bludu), favens haeresi (nahrávající bludu). Mnoho vět je odsouzeno podmíněně — obratem quatenus („pokud…“): zavrhuje se určité čtení věty, ne kterékoli.

O tomto vydání. Zde je operativní část konstituce: krátký úryvek z úvodu, všech 85 zavržených vět s jejich censurami a závěrečná ustanovení — tedy přesně to, co otiskuje Denzinger (Enchiridion symbolorum, DS 2600–2700 = starší číslování DB 1501–1599) a podle čeho se bula odjakživa cituje. Historický úvod a formální části bully zde nejsou. Latinský text pochází z Denzinger–Schönmetzer, Enchiridion symbolorum (1957), a je porovnán se starším vydáním Denzinger–Bannwart (11. vyd., 1911; sken); obě vydání se navzájem doplňují — vydání z roku 1957 vynechává větu 22 a zkracuje závěr věty 84, obojí je zde doplněno z vydání z roku 1911. Úplné znění bully i s úvodem je v Bullarii Romani continuatio, sv. IX, dok. XCV (sken); jeho strojové čtení je však natolik porušené, že z něj překládat nelze. Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny; závazné je latinské znění. Mezititulky jsou redakční; čísla vět jsou z bully, čísla „DS“ odkazují na Denzingera.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Text

PIUS, BISKUP, SLUŽEBNÍK SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, NA VĚČNOU PAMÁTKU VĚCI.

Z úvodu bully · DS 2600

… Postquam Synodus haec Pistoriensis e latebris erupit, in quibus aliquamdiu abdita delituit, nemo fuit de summa religione pie sapienterque sentiens, qui non continuo adverterit, hoc fuisse auctorum consilium, ut quae antea per multiplices libellos pravarum doctrinarum semina sparserant, ea in unum velut corpus compingerent, proscriptos dudum errores suscitarent, Apostolicis quibus proscripti sunt decretis fidem auctoritatemque derogarent. (Surgenti malo comprimendo studentes)… Synodum ab episcopo editam primum quattuor episcopis aliisque adiunctis e clero saeculari theologis examinandam commisimus; tum etiam plurium S.R.E cardinalium aliorumque episcoporum congregationem deputavimus, qui totam actorum seriem diligenter perpenderent, loca inter se dissita conferrent, excerptas sententias discuterent. Quorum suffragia coram Nobis voce et scripto edita excepimus; qui et Synodum universe reprobandam et plurimas inde collectas propositiones, alias quidem per sese, alias attenta sententiarum connexione plus minus acribus censuris perstringendas censuerunt; quorum auditis perpensisque animadversionibus illud quoque Nobis curae fuit, ut selecta ex tota Synodo praecipua quaedam pravarum doctrinarum capita, ad quae potissimum fusae per Synodum reprobandae sententiae directe vel indirecte referuntur, in certum deinceps ordinem redigerentur, eisdemque sua cuique peculiaris censura subiiceretur. (Ad depellendam subdolam excusationem,) quod quae alicubi durius dicta exciderint, ea locis aliis planius explicata aut etiam correcta reperiantur, … non alia potior via inita est, quam ut iis exponendis sententiis, quae sub latibulo ambiguitatis periculosam suspiciosamque involvunt discrepantiam sensuum, perversa significatio notaretur, cui subesset error, quem catholica sententia reprobaret. …

… Poté, co tato pistojská synoda vyšla z úkrytů, v nichž se nějaký čas skrytá tajila, nebylo nikoho, kdo by o věcech nejvyššího náboženství smýšlel zbožně a moudře a hned nepostřehl, že úmyslem jejích původců bylo shrnout v jakési jedno tělo to, co dříve rozseli jako semena zvrácených nauk v četných spiscích, vzkřísit dávno zavržené bludy a upřít víru i autoritu apoštolským rozhodnutím, jimiž byly zavrženy. (Snažíce se potlačit vzmáhající se zlo)… svěřili jsme synodu, kterou biskup vydal, nejprve k přezkoumání čtyřem biskupům a dalším k nim přibraným teologům ze světského kléru; potom jsme ustanovili komisi několika kardinálů svaté římské Církve a dalších biskupů, aby pečlivě zvážili celou řadu akt, porovnali mezi sebou místa od sebe vzdálená a probrali vybrané věty. Jejich hlasy, přednesené před Námi ústně i písemně, jsme přijali; usoudili, že synoda má být všeobecně zavržena a že mnohé věty z ní sebrané mají být — jedny samy o sobě, jiné se zřetelem k souvislosti vět — stiženy více či méně ostrými censurami. Když jsme jejich připomínky vyslechli a zvážili, dbali jsme také o to, aby byly z celé synody vybrány hlavní kusy zvrácených nauk, k nimž se přímo či nepřímo vztahují věty rozseté po synodě a hodné zavržení, aby byly uvedeny v pevný pořádek a aby ke každé z nich byla připojena její vlastní censura. (Abychom odrazili úskočnou výmluvu,) že to, co bylo někde řečeno tvrději, se prý jinde nachází vyloženo jasněji nebo dokonce opraveno, … nebyla nalezena lepší cesta než ta, aby se u vět, které pod rouškou dvojznačnosti skrývají nebezpečný a podezřelý rozpor smyslů, označil zvrácený význam, pod nímž je blud, jejž katolická nauka zavrhuje. …

I. O Církvi, její moci a jednotě

1. · DS 2601

1. Propositio, quae asserit, „postremis hisce saeculis sparsam esse generalem obscurationem super veritates gravioris momenti, spectantes ad religionem, et quae sunt basis fidei et moralis doctrinae Jesu Christi: haeretica.

Věta, která tvrdí, že „v posledních staletích se rozšířilo obecné zatemnění pravd závažnějšího významu, jež se týkají náboženství a jsou základem víry a mravní nauky Ježíše Krista“ — heretická.

2. · DS 2602

2. Propositio, quae statuit, „potestatem a Deo datam Ecclesiae, ut communicaretur pastoribus, qui sunt eius ministri pro salute animarum“; sic intellecta, ut a communitate fidelium in pastores derivetur ecclesiastici ministerii ac regiminis potestas: — haeretica.

Věta, která stanoví, že „moc byla dána od Boha Církvi, aby byla sdělena pastýřům, kteří jsou jejími služebníky ke spáse duší“, chápaná tak, že se moc církevní služby a řízení odvozuje od společenství věřících na pastýře — heretická.

3. · DS 2603

3. Insuper, quae statuit, „Romanum Pontificem esse caput ministeriale“ sic explicata, ut Romanus Pontifex non a Christo in persona beati Petri, sed ab Ecclesia potestatem ministerii accipiat, qua velut Petri successor, verus Christi vicarius ac totius Ecclesiae caput pollet in universa Ecclesia: — haeretica.

Dále věta, která stanoví, že „římský velekněz je služebná hlava“, vyložená tak, že římský velekněz nepřijímá od Krista v osobě blaženého Petra, nýbrž od Církve tu moc služby, jíž jako Petrův nástupce, pravý Kristův náměstek a hlava celé Církve vládne v Církvi veškeré — heretická.

4. · DS 2604

4. Propositio affirmans, „abusum fore auctoritatis Ecclesiae, transferendo illam ultra limites doctrinae ac morum, et eam extendendo ad res exteriores, et per vim exigendo id, quod pendet a persuasione et corde“, tum etiam, „multo minus ad eam pertinere, exigere per vim exteriorem subiectionem suis decretis; quatenus indeterminatis illis verbis „extendendo ad res exteriores“ notet velut abusum auctoritatis Ecclesiae usum eius potestatis acceptae a Deo, qua usi sunt et ipsimet Apostoli in disciplina exteriore constituenda et sancienda: — haeretica.

Věta tvrdící, že „by bylo zneužitím autority Církve přenášet ji za meze nauky a mravů a rozšiřovat ji na věci vnější a mocí vymáhat to, co závisí na přesvědčení a na srdci“, a dále, že „tím méně jí přísluší vymáhat vnější mocí podřízenost svým dekretům“ — pokud oněmi neurčitými slovy „rozšiřovat na věci vnější“ označuje za zneužití autority Církve to užívání moci přijaté od Boha, jehož užili i sami apoštolové při ustanovování a schvalování vnější kázně — heretická.

5. · DS 2605

5. Qua parte insinuat, Ecclesiam non habere auctoritatem subiectionis suis decretis exigendae aliter quam per media, quae pendent a persuasione; quatenus intendat, Ecclesiam „non habere collatam sibi a Deo potestatem, non solum dirigendi per consilia et suasiones, sed etiam iubendi per leges, ac devios contumacesque exteriore iudicio ac salubribus poenis coercendi atque cogendi“ — inducens in systema alias damnatum ut haereticum.

V té části, kde naznačuje, že Církev nemá pravomoc vymáhat podřízenost svým dekretům jinak než prostředky, které závisejí na přesvědčení; pokud tím míní, že Církvi „nebyla od Boha dána moc nejen vést radami a domluvami, nýbrž i přikazovat zákony a bloudící a zatvrzelé vnějším soudem a spasitelnými tresty krotit a nutit“ — vedoucí do soustavy jinde zavržené jako heretická.

6. · DS 2606

6. Doctrina synodi, qua profitetur, „persuasum sibi esse, episcopum accepisse a Christo omnia jura necessaria pro bono regimine suae dioecesis“; perinde ac si ad bonum regimen cuiusque dioecesis necessariae non sint superiores ordinationes spectantes sive ad fidem et mores sive ad generalem disciplinam, quarum ius est penes Summos Pontifices et Concilia generalia pro universa Ecclesia: — schismatica, ad minus erronea.

Nauka synody, v níž vyznává, že „je přesvědčena, že biskup přijal od Krista všechna práva nutná k dobré správě své diecéze“ — jako by k dobré správě každé diecéze nebyla nutná vyšší nařízení, ať už se týkají víry a mravů, nebo obecné kázně, k nimž mají právo nejvyšší velekněží a obecné sněmy pro celou Církev — rozkolná, přinejmenším mylná.

7. · DS 2607

7. Item, in eo quod hortatur episcopum „ad prosequendam naviter perfectiorem ecclesiasticae disciplinae constitutionem“; idque, „contra omnes contrarias consuetudines, exemptiones, reservationes, quae adversantur bono ordini dioecesis, maiori gloriae Dei et maiori aedificationi fidelium“; per id quod supponit, episcopo fas esse proprio suo iudicio et arbitratu statuere et decernere contra consuetudines, exemptiones, reservationes, sive quae in universa Ecclesia, sive etiam in unaquaque provincia locum habent, sine venia et interventu superioris hierarchicae potestatis, a qua inductae sunt aut probatae et vim legis obtinent: — inducens in schisma et subversionem hierarchici regiminis, erronea.

Rovněž v tom, že vybízí biskupa, „aby horlivě sledoval dokonalejší uspořádání církevní kázně“, a to „proti všem opačným zvyklostem, exempcím a reservacím, které odporují dobrému řádu diecéze, větší slávě Boží a většímu vzdělání věřících“ — tím, že předpokládá, že biskup smí vlastním úsudkem a podle vlastního uvážení stanovit a rozhodovat proti zvyklostem, exempcím a reservacím platným buď v celé Církvi, nebo i v jednotlivé provincii, bez svolení a zásahu vyšší hierarchické moci, kterou byly zavedeny nebo schváleny a mají sílu zákona — vedoucí k rozkolu a k rozvratu hierarchického řízení, mylná.

8. · DS 2608

8. Item, quod et sibi persuasum esse ait, „iura episcopi a Jesu Christo accepta pro gubernanda Ecclesia nec alterari nec impediri posse, et ubi contigerit, horum iurium exercitium quavis de causa fuisse interruptum, posse semper episcopum ac debere in originalia sua iura regredi, quotiescumque id exigit maius bonum suae ecclesiae“; in eo, quod innuit, iurium episcopalium exercitium nulla superiore potestate praepediri aut coerceri posse, quandocumque episcopus proprio iudicio censuerit, minus id expedire maiori bono suae ecclesiae: — inducens in schisma et subversionem hierarchici regiminis, erronea.

Rovněž to, že prohlašuje, že „je přesvědčena, že práva biskupa, přijatá od Ježíše Krista pro řízení Církve, nemohou být měněna ani omezována, a stane-li se, že výkon těchto práv byl z jakékoli příčiny přerušen, může se biskup a má vždy vrátit ke svým původním právům, kdykoli to vyžaduje větší dobro jeho církve“ — tím, že naznačuje, že výkon biskupských práv nemůže být žádnou vyšší mocí zadržen ani omezen, kdykoli biskup vlastním úsudkem usoudí, že to méně prospívá většímu dobru jeho církve — vedoucí k rozkolu a k rozvratu hierarchického řízení, mylná.

9. · DS 2609

9. Doctrina, quae statuit, „reformationem abusuum circa ecclesiasticam disciplinam in synodis dioecesanis ab episcopo et parochis aequaliter pendere ac stabiliri debere, ac sine libertate decisionis indebitam fore subiectionem, suggestionibus et Jussionibus episcoporum“: — falsa, temeraria, episcopalis auctoritatis laesiva, regiminis hierarchici subversiva, favens haeresi Aerianae a Calvino innovatae.

Nauka, která stanoví, že „náprava zlořádů v církevní kázni má na diecézních synodách záviset stejnou měrou na biskupovi i na farářích a jimi být stanovena, a že bez svobody rozhodování by šlo o nepatřičné podrobení návrhům a rozkazům biskupů“ — nepravdivá, opovážlivá, urážející biskupskou autoritu, rozvracející hierarchické řízení, nahrávající aeriánskému bludu obnovenému Kalvínem.

10. · DS 2610

10. Item doctrina, qua parochi aliive sacerdotes in synodo congregati pronuntiantur una cum episcopo iudices fidei, et simul innuitur, iudicium in causis fidei ipsis competere iure proprio, et quidem etiam per ordinationem accepto: — falsa, temeraria, ordinis hierarchici subversiva, detrahens firmitati definitionum iudiciorumve dogmaticorum Ecclesiae, ad minus erronea.

Rovněž nauka, jíž se faráři či jiní kněží shromáždění na synodě prohlašují spolu s biskupem za soudce víry a zároveň se naznačuje, že jim soud ve věcech víry přísluší vlastním právem, a to dokonce z přijatého svěcení — nepravdivá, opovážlivá, rozvracející hierarchický řád, ubírající na pevnosti definicím a dogmatickým soudům Církve, přinejmenším mylná.

11. · DS 2611

11. Sententia enuntians, vetere maiorum instituto, ab apostolicis usque temporibus ducto, per meliora Ecclesiae saecula servato, receptum fuisse, „ut decreta, aut definitiones, aut sententiae etiam maiorum sedium non acceptarentur, nisi recognitae fuissent et approbatae a synodo dioecesana“: — falsa, temeraria, derogans pro sua generalitate oboedientiae debitae constitutionibus Apostolicis, tum et sententiis ab hierarchica superiore legitima potestate manantibus, schisma fovens et haeresim.

Výrok hlásající, že podle starobylého ustanovení předků, vedeného už od apoštolských dob a zachovávaného v lepších staletích Církve, bylo přijato, „aby dekrety, definice nebo rozsudky i vyšších stolců nebyly přijímány, dokud by nebyly uznány a schváleny diecézní synodou“ — nepravdivý, opovážlivý, ve své obecnosti ubírající na poslušnosti povinné apoštolským konstitucím i rozhodnutím vycházejícím od hierarchicky vyšší zákonné moci, podporující rozkol a blud.

12. · DS 2612

12. Assertiones Synodi complexive acceptae circa decisiones in materia fidei ab aliquot saeculis emanatas, quas perhibet velut decreta ab una particulari ecclesia vel paucis pastoribus profecta, nulla sufficienti auctoritate suffulta, nata corrumpendae puritati fidei ac turbis excitandis, intrusa per vim, e quibus inflicta sunt vulnera nimium adhuc recentia: — falsae, captiosae, temerariae, scandalosae, in Romanos Pontifices et Ecclesiam iniuriosae, debitae Apostolicis constitutionibus oboedientiae derogantes, schismaticae, perniciosae, ad minus erroneae.

Tvrzení synody, vzatá souhrnně, o rozhodnutích ve věci víry vydaných v několika posledních staletích, která líčí jako dekrety vzešlé od jediné partikulární církve nebo od několika pastýřů, neopřené o dostatečnou autoritu, zrozené k porušení čistoty víry a k vyvolání zmatků, vnucené násilím, z nichž vzešly rány dosud příliš čerstvé — nepravdivá, záludná, opovážlivá, pohoršlivá, urážlivá vůči římským velekněžím a Církvi, ubírající na poslušnosti povinné apoštolským konstitucím, rozkolná, zhoubná, přinejmenším mylná.

13. · DS 2613

13. Propositio relata inter acta Synodi, quae innuit, Clementem IX pacem Ecclesiae reddidisse per approbationem distinctionis iuris et facti in subscriptione formulari ab Alexandro VII praescripti: — falsa, temeraria, Clementi IX iniuriosa.

Věta uvedená mezi akty synody, která naznačuje, že Klement IX. vrátil Církvi pokoj tím, že schválil rozlišení práva a skutku při podpisu formule předepsané Alexandrem VII. — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči Klementu IX.

14. · DS 2614

14. Quatenus vero ei distinctioni suffragatur, eiusdem fautores laudibus extollendo et eorum adversarios vituperando: — temeraria, perniciosa, Summis Pontificibus iniuriosa, schisma fovens et haeresim.

V té části, kde tomu rozlišení přisvědčuje, vynášejíc chválami jeho zastánce a haníc jejich odpůrce — opovážlivá, zhoubná, urážlivá vůči nejvyšším velekněžím, podporující rozkol a blud.

15. · DS 2615

15. Doctrina, quae proponit Ecclesiam „considerandam velut unum corpus mysticum coagmentatum ex Christo capite et fidelibus, qui sunt eius membra per unionem ineffabilem, qua mirabiliter evadimus cum ipso unus solus sacerdos, una sola victima, unus solus adorator perfectus Dei Patris in spiritu et veritate“; intellecta hoc sensu, ut ad corpus Ecclesiae non pertineant nisi fideles, qui sunt perfecti adoratores in spiritu et veritate: — haeretica.

Nauka, která předkládá Církev, že „je ji třeba považovat za jedno tajemné tělo, složené z Krista jako hlavy a z věřících, kteří jsou jeho údy skrze nevýslovné spojení, jímž se podivuhodně stáváme s ním jediným knězem, jedinou obětí, jediným dokonalým klanitelem Boha Otce v duchu a v pravdě“ — chápaná v tom smyslu, že k tělu Církve nepatří nikdo než věřící, kteří jsou dokonalými klaniteli v duchu a v pravdě — heretická.

II. O prvotním stavu, milosti a ospravedlnění

16. · DS 2616

16. Doctrina Synodi de statu felicis innocentiae, qualem eum repraesentat in Adamo ante peccatum, complectentem non modo integritatem, sed et iustitiam interiorem cum impulsu in Deum per amorem caritatis, atque primaevam sanctitatem aliqua ratione post lapsum restitutam; quatenus complexive accepta innuit, statum illum sequelam fuisse creationis, debitum ex naturali exigentia et condicione humanae naturae, non gratuitum Dei beneficium: falsa, alias damnata in Baio, et Quesnellio, erronea, favens haeresi Pelagianae.

Nauka synody o stavu blažené nevinnosti, jak jej líčí v Adamovi před hříchem, zahrnující nejen neporušenost, ale i vnitřní spravedlnost s puzením k Bohu láskou, a prvotní svatost jistým způsobem po pádu obnovenou — pokud vzata souhrnně naznačuje, že onen stav byl důsledkem stvoření, dlužným z přirozeného požadavku a stavu lidské přirozenosti, a nikoli nezaslouženým Božím dobrodiním — nepravdivá, jinde zavržená u Baia a Quesnela, mylná, nahrávající pelagiánskému bludu.

17. · DS 2617

17. Propositio his verbis enuntiata: „Edocti ab Apostolo, spectamus mortem non iam ut naturalem condicionem hominis, sed revera ut iustam poenam culpae originalis; quatenus sub nomine Apostoli subdole allegato insinuat, mortem, quae in praesenti statu inflicta est velut iusta poena peccati per iustam subtractionem immortalitatis, non fuisse naturalem condicionem hominis, quasi immortalitas non fuisset gratuitum beneficium, sed naturalis condicio: — captiosa, temeraria, Apostolo iniuriosa, alias damnata.

Věta vyjádřená těmito slovy: „Poučeni apoštolem hledíme na smrt už ne jako na přirozený stav člověka, nýbrž vpravdě jako na spravedlivý trest za prvotní vinu“ — pokud pod úskočně uvedeným jménem apoštolovým vsouvá, že smrt, která byla v nynějším stavu uložena jako spravedlivý trest za hřích spravedlivým odnětím nesmrtelnosti, nebyla přirozeným stavem člověka, jako by nesmrtelnost nebyla bývala nezaslouženým dobrodiním, nýbrž přirozeným stavem — záludná, opovážlivá, urážlivá vůči apoštolovi, jinde zavržená.

18. · DS 2618

18. Doctrina Synodi enuntians, „post lapsum Adami Deum annuntiasse promissionem futuri liberatoris, et voluisse consolari genus humanum per spem salutis, quam Jesus Christus allaturus erat“; tamen „Deum voluisse, ut genus humanum transiret per varios status, antequam veniret plenitudo temporum“; ac primum, ut in statu naturae „homo relictus propriis luminibus disceret de sua caeca ratione diffidere, et ex suis aberrationibus moveret se ad desiderandum auxilium superioris luminis“; doctrina, ut iacet, captiosa, atque intellecta de desiderio adiutorii superioris luminis in ordine ad salutem promissam per Christum, ad quod concipiendum homo relictis suis propriis luminibus supponatur sese potuisse movere: — suspecta, favens haeresi Semipelagianae.

Nauka synody hlásající, že „po Adamově pádu Bůh oznámil zaslíbení budoucího vysvoboditele a chtěl potěšit lidský rod nadějí spásy, kterou měl přinést Ježíš Kristus“, avšak že „Bůh chtěl, aby lidský rod prošel různými stavy, dříve než přijde plnost času“, a nejprve aby ve stavu přirozenosti „člověk ponechaný vlastnímu světlu se naučil nedůvěřovat svému zaslepenému rozumu a svým blouděním byl pohnut k touze po pomoci vyššího světla“ — nauka, jak stojí, záludná; a chápána o touze po pomoci vyššího světla ve vztahu ke spáse zaslíbené skrze Krista, k jejímuž pojetí by se člověk ponechaný vlastnímu světlu mohl pohnout sám — podezřelá, nahrávající semipelagiánskému bludu.

19. · DS 2619

19. Item, quae subiungit, hominem sub Lege, „cum esset impotens ad eam observandam, praevaricatorem evasisse, non quidem culpa Legis, quae sanctissima erat, sed culpa hominis, qui sub Lege sine gratia magis magisque praevaricator evasit: superadditque, Legem, si non sanavit cor hominis, effecisse, ut sua mala cognosceret, et de sua infirmitate convictus desideraret gratiam mediatoris“; qua parte generaliter innuit, hominem praevaricatorem evasisse per inobservantiam Legis, quam impotens esset observare, quasi „impossibile aliquid potuerit imperare, qui iustus est, aut damnaturus sit hominem pro eo, quod non potuit evitare, qui pius est“: — falsa, scandalosa, impia, in Baio damnata.

Rovněž to, co dodává, že člověk pod Zákonem, „ježto nebyl s to jej zachovávat, stal se přestupníkem — ne ovšem vinou Zákona, který byl přesvatý, nýbrž vinou člověka, který se pod Zákonem bez milosti stával přestupníkem stále více“; a připojuje, že Zákon, „neuzdravil-li srdce člověka, způsobil aspoň, že poznal svá zla a přesvědčen o své slabosti zatoužil po milosti prostředníkově“ — v té části, kde obecně naznačuje, že se člověk stal přestupníkem nezachováváním Zákona, který nebyl s to zachovávat, jako by „mohl přikázat něco nemožného ten, jenž je spravedlivý, nebo odsoudit člověka za to, čemu nemohl uniknout, ten, jenž je dobrotivý“ — nepravdivá, pohoršlivá, bezbožná, zavržená u Baia.

20. · DS 2620

20. Qua parte datur intelligi, hominem sub lege sine gratia potuisse concipere desiderium gratiae mediatoris ordinatum ad salutem promissam per Christum; quasi „non ipsa gratia faciat, ut invocetur a nobis“ (Cc. Araus. II, can. 3: — propositio, ut iacet, captiosa, suspecta, favens haeresi Semipelagianae.

V té části, kde se dává rozumět, že člověk pod Zákonem bez milosti mohl pojmout touhu po milosti prostředníkově zaměřenou ke spáse zaslíbené skrze Krista, jako by „nepůsobila sama milost, abychom ji vzývali“ — věta, jak stojí, záludná, podezřelá, nahrávající semipelagiánskému bludu.

21. · DS 2621

21. Propositio, quae asserit, lumen gratiae, quando sit solum, non praestare, nisi ut cognoscamus infelicitatem nostri status et gravitatem nostri mali; gratiam in tali casu producere eundem effectum, quem Lex producebat: ideo necesse esse, ut Deus creet in corde nostro sanctum amorem, et inspiret sanctam delectationem contrariam amori in nobis dominanti; hunc amorem sanctum, hanc sanctam delectationem esse proprie gratiam Jesu Christi, inspirationem caritatis, qua cognita sancto amore faciamus; hanc esse illam radicem, e qua germinantur bona opera; hanc esse gratiam Novi Testamenti, quae nos liberat a servitute peccati, constituit filios Dei“; quatenus intendat, eam solam esse proprie gratiam Jesu Christi, quae creet in corde sanctum amorem et quae facit, ut faciamus, sive etiam, qua homo liberatus a servitute peccati constituitur filius Dei; et non sit etiam proprie gratia Christi ea gratia, qua cor hominis tangitur per illuminationem Spiritus Sancti (Cc. Trid. sess. VI c. 5) nec vera detur interior gratia Christi cui resistitur: — falsa, captiosa, inducens in errorem in secunda propositione Jansenii damnatum ut haereticum, eumque renovans.

Věta, která tvrdí, že „světlo milosti, je-li samo, nepůsobí nic než to, že poznáváme neštěstí svého stavu a tíži svého zla; že milost v takovém případě působí týž účinek, jaký působil Zákon; že je proto nutné, aby Bůh stvořil v našem srdci svatou lásku a vdechl svatou zálibu protivnou lásce v nás vládnoucí; že tato svatá láska, tato svatá záliba je vlastní milostí Ježíše Krista, vdechnutím lásky, jíž konáme z poznané svaté lásky; že toto je onen kořen, z něhož raší dobré skutky; že toto je milost Nového zákona, která nás osvobozuje z otroctví hříchu a činí syny Božími“ — pokud tím míní, že vlastní milostí Ježíše Krista je jen ona, která tvoří v srdci svatou lásku a působí, abychom konali, či jíž je člověk osvobozený z otroctví hříchu učiněn synem Božím, a že vlastní milostí Kristovou není také ona milost, jíž se srdce člověka dotýká osvícením Ducha svatého, a že se nedává pravá vnitřní milost Kristova, které se odporuje — nepravdivá, záludná, uvádějící do bludu zavrženého jako heretický ve druhé Jansenově větě a jej obnovující.

22. · DS 2622

22. Propositio, quae innuit fidem, a qua incipit series gratiarum, et per quam velut primam vocem vocamur ad salutem et ad Ecclesiam, esse ipsammet excellentem virtutem fidei, qua homines fideles nominantur et sunt; perinde ac prior non esset gratia illa, quae, ut praevenit voluntatem, sic praevenit et fidem: — suspecta de haeresi, eamque sapiens, alias in Quesnellio damnata, erronea.

Věta, která naznačuje, že víra, jíž počíná řada milostí a jíž jsme jakoby prvním zavoláním voláni ke spáse a k Církvi, je sama ona vynikající ctnost víry, jíž se lidé nazývají věřícími a jsou jimi — jako by dřívější nebyla ona milost, která, jako předchází vůli, tak předchází i víru — podezřelá z bludu a jím zavánějící, jinde zavržená u Quesnela, mylná.

23. · DS 2623

23. Doctrina Synodi de duplici amore dominantis cupiditatis et caritatis dominantis enuntians, hominem sine gratia esse sub virtute peccati ipsumque in eo statu per generalem cupiditatis dominantis influxum omnes suas actiones inficere et corrumpere; quatenus insinuat, in homine dum est sub servitute sive in statu peccati, destitutus gratia illa, qua liberatur a servitute peccati et constituitur filius Dei, sic dominari cupiditatem, ut per generalem huius influxum omnes illius actiones in se inficiantur et corrumpantur, aut opera omnia, quae ante iustificationem fiunt, quacumque ratione fiant, sint peccata; quasi in omnibus suis actibus peccator serviat dominanti cupiditati: — falsa, perniciosa, inducens in errorem a Tridentino damnatum ut haereticum, iterum in Baio damnatum art. 40.

Nauka synody o dvojí lásce — vládnoucí žádostivosti a vládnoucí lásce — hlásající, že člověk bez milosti je pod mocí hříchu a že v tomto stavu obecným vlivem vládnoucí žádostivosti nakazuje a kazí všechny své skutky; pokud naznačuje, že v člověku, dokud je v otroctví čili ve stavu hříchu, zbaven oné milosti, jíž je osvobozován z otroctví hříchu a činěn synem Božím, vládne žádostivost tak, že se jejím obecným vlivem všechny jeho skutky samy v sobě nakazují a kazí, anebo že všechny skutky, které se konají před ospravedlněním, ať se konají jakkoli, jsou hříchy — jako by hříšník ve všech svých úkonech sloužil vládnoucí žádostivosti — nepravdivá, zhoubná, uvádějící do bludu zavrženého Tridentským sněmem jako heretický a znovu zavrženého u Baia v článku 40.

24. · DS 2624

24. Qua vero parte inter dominantem cupiditatem et caritatem dominantem nulli ponuntur affectus medii, a natura ipsa insiti suapteque natura laudabiles qui una cum amore beatitudinis naturalique propensione ad bonum „remanserunt velut extrema lineamenta et reliquiae imaginis Dei“; perinde ac si „inter dilectionem divinam, quae nos perducit ad regnum, et dilectionem humanam illicitam, quae damnatur“, non daretur „dilectio humana licita, quae non reprehenditur“: — falsa alias damnata.

V té části, kde mezi vládnoucí žádostivostí a vládnoucí láskou neklade žádné střední náklonnosti, vštípené samou přirozeností a samy o sobě chvályhodné, které spolu s láskou k blaženosti a přirozeným sklonem k dobru „zůstaly jako poslední rysy a zbytky obrazu Božího“; jako by „mezi láskou božskou, která nás přivádí do království, a nedovolenou lidskou láskou, která se zavrhuje“, nebyla „dovolená lidská láska, které se nic nevytýká“ — nepravdivá, jinde zavržená.

25. · DS 2625

25. Doctrina, quae timorem poenarum generatim perhibet „dumtaxat non posse dici malum, si saltem pertingit ad cohibendam manum“; quasi timor ipse gehennae, quam fides docet peccato infligendam, non sit in se bonus et utilis, velut donum supernaturale ac motus a Deo inspiratus praeparans ad amorem iustitiae: — falsa, temeraria perniciosa, divinis donis iniuriosa, alias damnata, contraria doctrinae Concilii Tridentini, tum et communi Patrum sententiae, „opus esse“, iuxta consuetum ordinem praeparationis ad iustitiam, „ut intret timor primo, per quem veniat caritas: timor medicamentum, caritas sanitas.

Nauka, která o strachu z trestů obecně praví, že „se aspoň nemůže nazývat zlem, dosahuje-li aspoň toho, že zadrží ruku“; jako by sám strach z pekla, o němž víra učí, že má být za hřích uloženo, nebyl sám o sobě dobrý a užitečný jakožto nadpřirozený dar a od Boha vdechnuté hnutí, jež připravuje k lásce ke spravedlnosti — nepravdivá, opovážlivá, zhoubná, urážlivá vůči Božím darům, jinde zavržená, odporující nauce Tridentského sněmu i obecnému mínění Otců, že podle obvyklého řádu přípravy ke spravedlnosti „je třeba, aby vstoupil nejprve strach, jímž přichází láska: strach je lék, láska zdraví“.

26. · DS 2626

26. Doctrina, quae velut fabulam Pelagianam explodit locum illum inferorum (quem limbi puerorum nomine fideles passim designant), in quo animae decedentium cum sola originali culpa poena damni citra poenam ignis puniantur; perinde ac si hoc ipso, quod, qui poenam ignis removent, inducerent locum illum et statum medium expertem culpae et poenae inter regnum Dei et damnationem aeternam, qualem fabulabantur Pelagiani: — falsa, temeraria, in scholas catholicas iniuriosa.

Nauka, která jako pelagiánskou bajku zavrhuje ono místo v podsvětí (jež věřící obecně označují jménem limbus dětí), v němž jsou duše zemřelých s pouhou prvotní vinou trestány trestem ztráty bez trestu ohně; jako by tím samým, že ti, kdo odmítají trest ohně, zaváděli ono místo a onen střední stav bez viny a bez trestu mezi královstvím Božím a věčným zavržením, jak si jej vybájili pelagiáni — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči katolickým školám.

III. O svátostech: křest a mše svatá

27. · DS 2627

27. Deliberatio Synodi, quae praetextu adhaesionis ad antiquos canones in casu dubii baptismatis propositum suum declarat de omittenda formae condicionalis mentione: — temeraria, praxi, legi auctoritati Ecclesiae contraria.

Usnesení synody, které pod záminkou přidržení se starých kánonů prohlašuje svůj úmysl vynechat v případě pochybného křtu zmínku o podmínečné formě — opovážlivé, odporující praxi, zákonu a autoritě Církve.

28. · DS 2628

28. Propositio Synodi, qua, postquam statuit, „victimae participationem esse partem sacrificio essentialem“, subiungit „non tamen se damnare ut illicitas Missas illas, in quibus adstantes sacramentaliter non communicant, ideo quia isti participant, licet minus perfecte de ipsa victima, spiritu illam recipiendo“; quatenus insinuat, ad sacrificii essentiam deesse aliquod in eo sacrificio, quod peragatur sive nullo adstante, sive adstantibus, qui nec sacramentaliter nec spiritualiter de victima participant; et quasi damnandae essent ut illicitae Missae illae, in quibus, solo sacerdote communicante, nemo adsit, qui sive sacramentaliter sive spiritualiter communicet: — falsa, erronea, de haeresi suspecta eamque sapiens.

Věta synody, která poté, co stanovila, že „účast na oběti je podstatnou částí oběti“, dodává, že „přece nezavrhuje jako nedovolené ty mše, při nichž přítomní svátostně nepřijímají, protože se — byť méně dokonale — účastní samé oběti tím, že ji přijímají duchem“ — pokud naznačuje, že podstatě oběti něco schází v té oběti, která se koná buď bez přítomnosti kohokoli, nebo za přítomnosti těch, kdo se oběti neúčastní ani svátostně, ani duchovně; a jako by měly být zavrženy jako nedovolené ty mše, při nichž — když přijímá pouze kněz — není přítomen nikdo, kdo by přijímal svátostně nebo duchovně — nepravdivá, mylná, podezřelá z bludu a jím zavánějící.

29. · DS 2629

29. Doctrina Synodi, qua parte tradere instituens fidei doctrinam de ritu consecrationis remotis quaestionibus scholasticis circa modum quo Christus est in Eucharistia, a quibus parochos docendi munere fungentes abstinere hortatur, duobus his tantum propositis 1) Christum post consecrationem vere, realiter, substantialiter esse sub speciebus; 2) tunc omnem panis et vini substantiam cessare, solis remanentibus speciebus, prorsus omittit ullam mentionem facere transsubstantiationis seu conversionis totius substantiae panis in corpus, et totius substantiae vini in sanguinem quam velut articulum fidei Tridentinum Concilium definivit, et quae in solemni fidei professione continetur; quatenus per inconsultam istiusmodi suspiciosamque omissionem notitia subtrahitur tum articuli ad fidem pertinentis, tum etiam vocis ab Ecclesia consecratae ad illius tuendam professionem adversus haereses, tenditque adeo ad eius oblivionem inducendam, quasi ageretur de quaestione mere scholastica: — perniciosa, derogans expositioni veritatis catholicae circa dogma transsubstantiationis, favens haereticis.

Nauka synody, pokud v ní zamýšlí podat nauku víry o obřadu konsekrace tak, že odsouvá scholastické otázky o způsobu, jímž je Kristus v Eucharistii — od nichž vybízí faráře konající učitelský úřad, aby se jich zdrželi —, a klade jen tyto dvě věty: 1) že Kristus je po konsekraci pravdivě, skutečně a podstatně pod způsobami; 2) že tehdy přestává veškerá podstata chleba a vína a zůstávají jen způsoby, přičemž zcela pomíjí jakoukoli zmínku o transsubstanciaci čili o proměnění celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kterou Tridentský sněm definoval jako článek víry a která je obsažena ve slavném vyznání víry — pokud se takovým nerozvážným a podezřelým vynecháním odnímá známost jak článku, jenž patří k víře, tak i slova, které Církev posvětila k ochraně jeho vyznávání proti bludařům, a směřuje se tak k tomu, aby upadlo v zapomenutí, jako by šlo o pouhou scholastickou otázku — zhoubná, ubírající na výkladu katolické pravdy o dogmatu transsubstanciace, nahrávající bludařům.

30. · DS 2630

30. 30. Doctrina Synodi, qua, dum profitetur „credere, sacrificii oblationem extendere se ad omnes, ita tamen, ut in liturgia fieri possit specialis commemoratio aliquorum tam vivorum quam defunctorum, precando Deum peculiariter pro ipsis“, dein continuo subicit: „non tamen, quod credamus, in arbitrio esse sacerdotis applicare fructus sacrificii cui vult, immo damnamus hunc errorem velut magnopere offendentem iura Dei, qui solus distribuit fructus sacrificii cui vult, et secundum mensuram, quae ipsi placet: unde et consequenter traducit velut „falsam opinionem invectam in populum, quod illi, qui eleemosynam subministrant sacerdoti sub condicione, quod celebret unam Missam, specialem fructum ex ea percipiant; sic intellecta, ut, praeter peculiarem commemorationem et orationem, specialis ipsa oblatio seu applicatio sacrificii, quae fit a sacerdote, non magis prosit ceteris paribus illis, pro quibus applicatur, quam alis quibusque; quasi nullus specialis fructus proveniret ex speciali applicatione, quam pro determinatis personis aut personarum ordinibus faciendam commendat ac praecipit Ecclesia, speciatim a pastoribus pro suis ovibus, quod velut ex divino praecepto descendens a sacra Tridentina Synodo (sess. XXIII, De reform. c. 1) diserte est expressum — falsa, temeraria, perniciosa, Ecclesiae iniuriosa, inducens in errorem alias damnatum in Wicleffo.

Nauka synody, která — vyznávajíc, že „věří, že se obětování oběti vztahuje na všechny, avšak tak, že se v liturgii může konat zvláštní připomínka některých, jak živých, tak zemřelých, když se za ně Bůh zvlášť prosí“ — hned nato dodává: „nikoli však, že bychom věřili, že je v libovůli kněze přivlastnit plody oběti komu chce; ba zavrhujeme tento blud jako těžce urážející práva Boží, neboť Bůh sám rozděluje plody oběti komu chce a podle míry, která se mu líbí“; a proto dále líčí jako „mylné mínění vnesené do lidu, že ti, kdo dávají knězi almužnu s podmínkou, aby sloužil jednu mši, z ní přijímají zvláštní plod“ — chápáno tak, že kromě zvláštní připomínky a modlitby samo zvláštní obětování čili přivlastnění oběti, které koná kněz, neprospívá za jinak stejných okolností více těm, za něž se přivlastňuje, než komukoli jinému; jako by ze zvláštního přivlastnění, které Církev doporučuje a přikazuje konat za určité osoby nebo stavy osob — zvláště od pastýřů za jejich ovce, což Tridentský sněm výslovně vyjádřil jako pocházející z božského příkazu — nevzcházel žádný zvláštní plod — nepravdivá, opovážlivá, zhoubná, urážlivá vůči Církvi, uvádějící do bludu jinde zavrženého u Viklefa.

31. · DS 2631

31. Propositio Synodi enuntians, conveniens esse, pro divinorum officiorum ordine et antiqua consuetudine, ut in unoquoque templo unum tantum sit altare, sibique adeo placere morem illum restituere: — temeraria, perantiquo, pio, multis abhinc saeculis in Ecclesia, praesertim Latina, vigenti et probato mori iniuriosa.

Věta synody hlásající, že „je vhodné, aby podle řádu bohoslužeb a starobylého zvyku byl v každém chrámu jen jediný oltář“, a že se jí proto zamlouvá tento zvyk obnovit — opovážlivá, urážlivá vůči prastarému, zbožnému a po mnoho staletí v Církvi, zvláště latinské, platnému a schválenému zvyku.

32. · DS 2632

32. Item, praescriptio vetans, ne super altaria sacrarum reliquiarum thecae floresve apponantur: — temeraria, pio ac probato Ecclesiae mori iniuriosa.

Rovněž předpis zakazující klást na oltáře schránky s ostatky svatých nebo květiny — opovážlivý, urážlivý vůči zbožnému a schválenému zvyku Církve.

33. · DS 2633

33. Propositio Synodi, qua cupere se ostendit, ut causae tollerentur, per quas ex parte inducta est oblivio principiorum ad liturgiae ordinem spectantium, „revocando illam ad maiorem rituum simplicitatem, eam vulgari lingua exponendo et elata voce proferendo“; quasi vigens ordo liturgiae ab Ecclesia receptus et probatus aliqua ex parte manasset ex oblivione principiorum, quibus illa regi debet: — temeraria, piarum aurium offensiva, in Ecclesiam contumeliosa, favens haereticorum in eam conviciis.

Věta synody, jíž dává najevo, že si přeje odstranit příčiny, jimiž se zčásti zavedlo zapomenutí zásad týkajících se řádu liturgie, totiž „tím, že by se liturgie uvedla zpět k větší jednoduchosti obřadů, vyložila se v lidovém jazyce a pronášela se hlasitě“ — jako by platný řád liturgie, Církví přijatý a schválený, vzešel zčásti ze zapomenutí zásad, jimiž se má řídit — opovážlivá, urážející zbožný sluch, potupná vůči Církvi, nahrávající hanobení bludařů proti ní.

IV. O pokání, zpovědi a odpustcích

34. · DS 2634

34. Declaratio Synodi, qua, postquam praemisit, ordinem paenitentiae canonicae sic ad Apostolorum exemplum ab Ecclesia statutum fuisse ut esset communis omnibus, nec tantum pro punitione culpae, sed praecipue pro dispositione ad gratiam, subdit, se „in ordine illo mirabili et augusto totam agnoscere dignitatem sacramenti adeo necessarii, liberam a subtilitatibus, quae ipsi decursu temporis adiunctae sunt“; quasi per ordinem, quo sine peracto canonicae paenitentiae cursu hoc sacramentum per totam Ecclesiam administrari consuevit, illius fuisset dignitas imminuta: — temeraria, scandalosa, inducens in contemptum dignitatis sacramenti, prout per Ecclesiam totam consuevit administrari, Ecclesiae ipsi iniuriosa.

Prohlášení synody, v němž — poté, co předeslala, že řád kanonického pokání byl Církví podle příkladu apoštolů ustanoven tak, aby byl společný všem, a to nejen k potrestání viny, nýbrž především k přípravě na milost — dodává, že „v onom podivuhodném a vznešeném řádu poznává celou důstojnost svátosti tak nutné, prostou jemností, které k ní během času přibyly“; jako by tím řádem, jímž se tato svátost obvykle udílí po celé Církvi bez vykonání běhu kanonického pokání, byla její důstojnost umenšena — opovážlivé, pohoršlivé, uvádějící v pohrdání důstojností svátosti, jak se v celé Církvi obvykle udílí, a urážlivé vůči samé Církvi.

35. · DS 2635

35. Propositio his verbis concepta: „Si caritas in principio semper debilis est, de via ordinaria ad obtinendum augmentum huius caritatis oportet, ut sacerdos praecedere faciat eos actus humiliationis et paenitentiae, qui fuerunt omni aetate ab Ecclesia commendati: redigere hos actus ad paucas orationes aut ad aliquod ieiunium post iam collatam absolutionem, videtur potius materiale desiderium conservandi huic sacramento nudum nomen paenitentiae, quam medium illuminatum et aptum ad augendum illum fervorem caritatis, qui debet praecedere absolutionem; longe quidem absumus ab improbanda praxi imponendi paenitentias etiam post absolutionem adimplendas: si omnia nostra bona opera semper adiunctos habent nostros defectus, quanto magis vereri debemus, ne plurimas imperfectiones admiserimus in difficillimo et magni momenti opere nostrae reconciliationis; quatenus innuit, paenitentias, quae imponuntur adimplendae post absolutionem, spectandas potius esse velut supplementum pro defectibus admissis in opere nostrae reconciliationis, quam ut paenitentias vere sacramentales et satisfactorias pro peccatis confessis; quasi, ut vera ratio sacramenti, non nudum nomen servetur, oporteat de via ordinaria, ut actus humiliationis et paenitentiae, qui imponuntur per modum satisfactionis sacramentalis, praecedere debeant absolutionem: — falsa, temeraria, communi praxi Ecclesiae iniuriosa, inducens in errorem haereticali nota in Petro de Osma confixum.

Věta pojatá těmito slovy: „Je-li láska na počátku vždy slabá, je k dosažení jejího vzrůstu obyčejnou cestou třeba, aby kněz nechal předcházet ony úkony pokoření a pokání, jež Církev v každé době doporučovala; omezit tyto úkony na několik modliteb nebo na nějaký půst po již udělené absoluci se zdá spíše hmotnou touhou zachovat této svátosti holé jméno pokání než osvíceným a vhodným prostředkem ke zvětšení oné vroucnosti lásky, jež má absoluci předcházet; jsme ovšem daleci toho, abychom zavrhovali praxi ukládat pokání, jež se má vykonat i po absoluci: mají-li všechny naše dobré skutky vždy připojeny naše nedostatky, oč více se musíme obávat, že jsme se dopustili přemnohých nedokonalostí v nejtěžším a nanejvýš závažném díle svého smíření“ — pokud naznačuje, že pokání ukládaná k vykonání po absoluci je třeba pokládat spíše za doplněk nedostatků, jichž jsme se dopustili v díle svého smíření, než za pokání vpravdě svátostná a zadostčinící za vyznané hříchy; jako by k tomu, aby se zachovala pravá povaha svátosti, a nejen holé jméno, bylo obyčejnou cestou třeba, aby úkony pokoření a pokání ukládané způsobem svátostného zadostiučinění musely předcházet absoluci — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči obecné praxi Církve, uvádějící do bludu stiženého známkou hereze u Petra z Osmy.

36. · DS 2636

36. Doctrina Synodi, qua, postquam praemisit, quando habebuntur signa non aequivoca amoris Dei dominantis in corde hominis, posse illum merito iudicari dignum, qui admittatur ad participationem sanguinis Jesu Christi, quae fit in sacramentis, subdit, supposititias conversiones, quae fiunt per attritionem, nec efficaces esse solere nec durabiles“, consequenter „pastorem animarum debere insistere signis non aequivocis caritatis dominantis, antequam admittat suos paenitentes ad sacramenta“; quae signa, ut deinde tradit ( 17), „pastor deducere poterit ex stabili cessatione a peccato et fervore in operibus bonis“; quem insuper „fervorem caritatis“ perhibet (De paenit. 10) velut dispositionem, quae „debet praecedere absolutionem“; sic intellecta, ut non solum contritio imperfecta, quae passim attritionis nomine donatur, etiam quae iuncta sit cum dilectione, qua homo incipit diligere Deum tamquam omnis iustitiae fontem (cf: DS 1526), nec modo contritio caritate formata, sed et fervor caritatis dominantis, et ille quidem diuturno experimento per fervorem in operibus bonis probatus, generaliter et absolute requiratur, ut homo ad sacramenta et speciatim paenitentes ad absolutionis beneficium admittantur: — falsa, temeraria, quietis animarum perturbativa, tutae ac probatae in Ecclesia praxi contraria, sacramenti efficaciae detrahens et iniuriosa.

Nauka synody, která — poté, co předeslala, že „jsou-li tu nedvojznačná znamení lásky Boží vládnoucí v srdci člověka, lze jej právem soudit za hodna, aby byl připuštěn k účasti na krvi Ježíše Krista, která se děje ve svátostech“ — dodává, že „podvržená obrácení, k nimž dochází skrze atrici, nebývají ani účinná, ani trvalá“, a proto že „pastýř duší musí naléhat na nedvojznačná znamení vládnoucí lásky, dříve než připustí své kajícníky ke svátostem“; a tato znamení, jak dále učí, „bude moci pastýř odvodit ze stálého ustání od hříchu a z horlivosti v dobrých skutcích“; kteroužto „vroucnost lásky“ mimoto líčí jako přípravu, která „má absoluci předcházet“ — chápáno tak, že se obecně a nepodmíněně vyžaduje nejen nedokonalá lítost, která se obecně nazývá atricí (i taková, jež je spojena s láskou, kterou člověk začíná milovat Boha jako pramen vší spravedlnosti), a nejen lítost láskou utvářená, nýbrž i vroucnost vládnoucí lásky, a to ověřená dlouhou zkušeností skrze horlivost v dobrých skutcích, aby byl člověk připuštěn ke svátostem a zvláště kajícníci k dobrodiní absoluce — nepravdivá, opovážlivá, rušící pokoj duší, odporující bezpečné a schválené praxi v Církvi, ubírající na účinnosti svátosti a urážlivá.

37. · DS 2637

37. Doctrina Synodi, quae de auctoritate absolvendi accepta per ordinationem enuntiat, „post institutionem dioecesium et parochiarum conveniens esse, ut quisque iudicium hoc exerceat super personas sibi subditas sive ratione territorii sive iure quodam personali, propterea quod aliter confusio induceretur et perturbatio; quatenus post institutas dioeceses et parochias enuntiat tantummodo, „conveniens esse ad praecavendam confusionem, ut absolvendi potestas exerceatur super subditos“; sic intellecta, tamquam ad validum usum huius potestatis non sit necessaria ordinaria vel subdelegata illa iurisdictio, sine qua Tridentinum declarat, nullius momenti esse absolutionem a sacerdote prolatam: — falsa, temeraria, perniciosa, Tridentino contraria et iniuriosa, erronea.

Nauka synody, která o pravomoci rozhřešovat, přijaté skrze svěcení, hlásá, že „po zřízení diecézí a farností je vhodné, aby každý vykonával tento soud nad osobami sobě podřízenými, ať už z důvodu území, nebo nějakým osobním právem, protože jinak by nastal zmatek a nepokoj“ — pokud po zřízení diecézí a farností hlásá pouze, že „je vhodné k předejití zmatku, aby se moc rozhřešovat vykonávala nad podřízenými“; chápáno tak, jako by k platnému užití této moci nebyla nutná ona řádná nebo delegovaná jurisdikce, bez níž Tridentský sněm prohlašuje rozhřešení pronesené knězem za neplatné — nepravdivá, opovážlivá, zhoubná, odporující Tridentskému sněmu a vůči němu urážlivá, mylná.

38. · DS 2638

38. Item, doctrina, qua, postquam Synodus professa est, „se non posse non admirari illam adeo venerabilem disciplinam antiquitatis, quae (ut ait) ad paenitentiam non ita facile et forte numquam eum admittebat, qui post primum peccatum et primam reconciliationem relapsus esset in culpam, subiungit, per timorem perpetuae exclusionis a communione et pace, etiam in articulo mortis, magnum frenum illis iniectum iri, qui parum considerant malum peccati et minus illud timent“: — contraria can. 13 Concilii Nicaeni I, Decretali Innocentii I ad Exsuperium Tolos., tum et Decretali Caelestini I ad episcopos Vienn. et Narbonen. provinciae, redolens pravitatem, quam in ea Decretali sanctus Pontifex exhorret.

Rovněž nauka, v níž synoda — poté, co vyznala, že „se nemůže neobdivovat oné tak ctihodné kázni starobylosti, která (jak praví) nepřipouštěla k pokání tak snadno, a snad nikdy, toho, kdo po prvním hříchu a po prvním smíření znovu upadl do viny“ — dodává, že „strachem z trvalého vyloučení ze společenství a z pokoje, a to i v hodině smrti, bude vložena veliká uzda těm, kdo málo uvažují o zlu hříchu a méně se ho bojí“ — odporující 13. kánonu I. nicejského sněmu, dekretálu Inocence I. Exsuperiovi Toulouskému i dekretálu Celestina I. biskupům provincie vienneské a narbonské, zavánějící zvráceností, nad níž se v onom dekretálu svatý papež zhrozil.

39. · DS 2639

39. Declaratio Synodi de peccatorum venialium confessione, quam optare se ait non tantopere frequentari, ne nimium contemptibiles reddantur huiusmodi confessiones: — temeraria, perniciosa, Sanctorum ac piorum praxi a sacro Concilio Tridentino probatae contraria.

Prohlášení synody o zpovědi z všedních hříchů, o níž praví, že si přeje, aby nebyla tak velmi častá, „aby se takové zpovědi nestaly příliš málo váženými“ — opovážlivé, zhoubné, odporující praxi svatých a zbožných lidí, schválené posvátným Tridentským sněmem.

40. · DS 2640

40. Propositio asserens, „indulgentiam secundum suam praecisam notionem aliud non esse quam remissionem partis eius paenitentiae, quae per canones statuta erat peccanti“; quasi indulgentia praeter nudam remissionem poenae canonicae non etiam valeat ad remissionem poenae temporalis pro peccatis actualibus debitae apud divinam iustitiam: — falsa, temeraria, Christi meritis iniuriosa, dudum in art. 19 Lutheri damnata.

Věta tvrdící, že „odpustek podle svého přesného pojmu není nic jiného než prominutí té části pokání, která byla kánony hříšníkovi stanovena“ — jako by odpustek mimo pouhé prominutí kanonického trestu neplatil také k prominutí časného trestu, který je za skutečné hříchy dlužen před Boží spravedlností — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči zásluhám Kristovým, dávno zavržená v 19. článku Lutherově.

41. · DS 2641

41. Item in eo, quod subditur, „scholasticos suis subtilitatibus inflatos invexisse thesaurum male intellectum meritorum Christi et Sanctorum, et clarae notioni absolutionis a poena canonica substituisse confusam et falsam applicationis meritorum“; quasi thesauri Ecclesiae, unde Papa dat indulgentias, non sint merita Christi et Sanctorum: — falsa, temeraria, Christi et Sanctorum meritis iniuriosa dudum in art. 17 Lutheri damnata.

Rovněž v tom, co se dodává, že „scholastikové, nadutí svými jemnostmi, zavedli špatně chápaný poklad zásluh Krista a svatých a jasný pojem rozhřešení od kanonického trestu nahradili zmateným a nepravým pojmem přivlastňování zásluh“ — jako by poklady Církve, z nichž papež uděluje odpustky, nebyly zásluhy Krista a svatých — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči zásluhám Krista a svatých, dávno zavržená v 17. článku Lutherově.

42. · DS 2642

42. Item in eo, quod superaddit „luctuosius adhuc esse, quod chimaerea isthaec applicatio transferri volita sit in defunctos“ : — falsa, temeraria, piarum aurium offensiva, in Romanos Pontifices et in praxim et sensum universalis Ecclesiae iniuriosa inducens in errorem haereticali nota in Petro de Osma confixum, iterum damnatum in art. 22 Lutheri.

Rovněž v tom, co k tomu přidává, že „ještě žalostnější je, že se toto přeludné přivlastňování chtělo přenášet i na zemřelé“ — nepravdivá, opovážlivá, urážející zbožný sluch, urážlivá vůči římským velekněžím a vůči praxi i smýšlení všeobecné Církve, uvádějící do bludu stiženého známkou hereze u Petra z Osmy a znovu zavrženého ve 22. článku Lutherově.

43. · DS 2643

43. In eo demum, quod impudentissime invehitur in tabellas indulgentiarum, altaria privilegiata etc.: — temeraria, piarum aurium offensiva, scandalosa, in Summos Pontifices atque in praxim tota Ecclesia frequentatam contumeliosa.

Konečně v tom, že se nanejvýš nestoudně obořuje na listiny odpustků, na privilegované oltáře a podobně — opovážlivé, urážející zbožný sluch, pohoršlivé, potupné vůči nejvyšším velekněžím i vůči praxi rozšířené v celé Církvi.

44. · DS 2644

44. Propositio Synodi asserens, „reservationem casuum nunc temporis aliud non esse quam improvidum ligamen pro inferioribus sacerdotibus, et sonum sensu vacuum pro paenitentibus assuetis non admodum curare hanc reservationem“: — falsa, temeraria, male sonans, perniciosa, Concilio Tridentino contraria, superioris hierarchicae potestatis laesiva.

Věta synody tvrdící, že „vyhrazení případů není dnes nic jiného než neprozřetelné pouto pro nižší kněze a zvuk prázdný smyslu pro kajícníky, kteří jsou zvyklí si tohoto vyhrazení příliš nevšímat“ — nepravdivá, opovážlivá, zle znějící, zhoubná, odporující Tridentskému sněmu, urážející vyšší hierarchickou moc.

45. · DS 2645

45. Item, de spe, quam ostendit, fore, „ut reformato Rituali et ordine paenitentiae nullum amplius locum habiturae sint huiusmodi reservationes“; prout attenta generalitate verborum innuit, per reformationem Ritualis et ordinis paenitentiae factam ab episcopo vel synodo aboleri posse casus, quos Tridentina Synodus (sess. XIV, c. 7) declarat Pontifices maximos potuisse pro suprema potestate sibi in universa Ecclesia tradita peculiari suo iudicio reservare: — propositio falsa, temeraria, Concilio Tridentino et summorum Pontificum auctoritati derogans et iniuriosa.

Rovněž o naději, kterou dává najevo, že „až bude reformován rituál a řád pokání, nebudou už mít taková vyhrazení místo“ — pokud vzhledem k obecnosti slov naznačuje, že reformou rituálu a řádu pokání, provedenou biskupem nebo synodou, lze zrušit případy, o nichž Tridentský sněm prohlašuje, že si je nejvyšší velekněží mohli z nejvyšší moci, jim v celé Církvi svěřené, vyhradit svým zvláštním rozhodnutím — nepravdivá, opovážlivá, ubírající na Tridentském sněmu a na autoritě nejvyšších velekněží a vůči nim urážlivá.

V. O církevních trestech

46. · DS 2646

46. Propositio asserens, „effectum excommunicationis exteriorem dumtaxat esse, quia tantummodo natura sua excludit ab exteriore communicatione Ecclesiae; quasi excommunicatio non sit poena spiritualis, ligans in caelo, animas obligans: — falsa, perniciosa, in art. 23 Lutheri damnata, ad minus erronea.

Věta tvrdící, že „účinek exkomunikace je pouze vnější, protože svou povahou vylučuje jen z vnějšího společenství Církve“ — jako by exkomunikace nebyla trestem duchovním, který váže na nebi a zavazuje duše — nepravdivá, zhoubná, zavržená ve 23. článku Lutherově, přinejmenším mylná.

47. · DS 2647

47. Item, quae tradit, necessarium esse iuxta leges naturales et divinas, ut sive ad excommunicationem sive ad suspensionem praecedere debeat examen personale; atque adeo sententias dictas ipso facto non aliam vim habere, nisi seriae comminationis sine ullo actuali effectu: — falsa, temeraria, perniciosa, Ecclesiae potestati iniuriosa, erronea.

Rovněž nauka, která učí, že podle přirozených a božských zákonů je nutné, aby jak exkomunikaci, tak suspenzi předcházelo osobní vyšetření, a že tedy rozsudky vynesené „samým činem“ (ipso facto) nemají jiné síly než vážné pohrůžky bez jakéhokoli skutečného účinku — nepravdivá, opovážlivá, zhoubná, urážlivá vůči moci Církve, mylná.

48. · DS 2648

48. Item, quae pronuntiat, „inutilem ac vanam esse formulam nonnullis abhinc saeculis inductam absolvendi generaliter ab excommunicationibus, in quas fidelis incidere potuisset“; — falsa, temeraria, praxi Ecclesiae iniuriosa.

Rovněž ta, která prohlašuje, že „je neužitečná a marná formule zavedená před několika staletími, jíž se obecně rozhřešuje z exkomunikací, do nichž mohl věřící upadnout“ — nepravdivá, opovážlivá, urážlivá vůči praxi Církve.

49. · DS 2649

49. Item, quae damnat ut nullas et invalidas „suspensiones ex informata conscientia“: — falsa, perniciosa, in Tridentinum iniuriosa.

Rovněž ta, která zavrhuje jako nulitní a neplatné „suspenze ze zpraveného svědomí“ (ex informata conscientia) — nepravdivá, zhoubná, urážlivá vůči Tridentskému sněmu.

50. · DS 2650

50. Item, in eo, quod insinuat, soli episcopo fas non esse uti potestate, quam tamen ei defert Tridentinum (sess. XIV, c. 1 de reform.), suspensionis „ex informata conscientia“ legitime infligendae: — iurisdictionis praelatorum Ecclesiae laesiva.

Rovněž v tom, že vsouvá, že samotnému biskupovi není dovoleno užívat moci — kterou mu však Tridentský sněm dává — zákonně ukládat suspenzi „ze zpraveného svědomí“ — urážející jurisdikci církevních představených.

VI. O svěcení a služebnících Církve

51. · DS 2651

51. Doctrina Synodi, quae perhibet, in promovendis ad ordines hanc de more et instituto veteris disciplinae rationem servari consuevisse, „ut si quis clericorum distinguebatur sanctitate vitae, et dignus aestimabatur, qui ad ordines sacros ascenderet, ille solitus erat promoveri ad diaconatum vel sacerdotium, etiamsi inferiores ordines non suscepisset: neque tum talis ordinatio dicebatur per saltum, ut postea dictum est“.

Nauka synody, která tvrdí, že se při povyšování ke svěcení podle zvyku a ustanovení staré kázně obvykle zachovával tento postup: „byl-li některý z kleriků vynikající svatostí života a byl-li pokládán za hodna vystoupit ke svatým svěcením, býval povýšen k jáhenství nebo ke kněžství, i kdyby nebyl přijal nižší svěcení; a takové svěcení se tehdy nenazývalo »přeskočením« (per saltum), jak se říkalo později“.

52. · DS 2652

52. Item, quae innuit, non alium titulum ordinationum fuisse, quam deputationem ad aliquod speciale ministerium, qualis praescripta est in Concilio Chalcedonensi (can. 6); subiungens ( 6), quamdiu Ecclesia sese his principiis in delectu sacrorum ministrorum conformavit, ecclesiasticum ordinem floruisse; verum beatos illos dies transiisse, novaque principia subinde introducta, quibus corrupta fuit disciplina in delectu ministrorum sanctuarii.

Rovněž ta, která naznačuje, že jiného titulu svěcení nebylo než určení k nějaké zvláštní službě, jak je předepsáno na Chalkedonském sněmu; a dodává, že dokud se Církev ve volbě posvátných služebníků řídila těmito zásadami, církevní stav vzkvétal; že však ony blažené dny minuly a byly zavedeny nové zásady, jimiž byla kázeň při volbě služebníků svatyně porušena.

53. · DS 2653

53. Item, quod inter haec ipsa corruptionis principia refert, quod recessum sit a vetere instituto, quo, ut ait ( 5), Ecclesia insistens Apostoli vestigiis neminem ad sacerdotium admittendum statuerat, nisi qui conservasset innocentiam baptismalem: quatenus innuit, corruptam fuisse disciplinam per decreta et instituta: 1) Sive quibus ordinationes per saltum vetitae sunt; 2) Sive quibus pro ecclesiarum necessitate et commoditate probatae sunt ordinationes sine titulo specialis officii, velut speciatim a Tridentino ordinatio ad titulum patrimonii, salva oboedientia, qua sic ordinati ecclesiarum necessitatibus deservire debent iis obeundis officiis, quibus pro loco ac tempore ab episcopo admoti fuerint, quemadmodum ab apostolicis temporibus in primitiva Ecclesia fieri consuevit; 3) Sive quibus iure canonico facta est criminum distinctio, quae delinquentes reddunt irregulares; quasi per hanc distinctionem Ecclesia recesserit a spiritu Apostoli, non excludendo generaliter et indistincte ab ecclesiastico ministerio omnes quoscumque, qui baptismalem innocentiam non conservassent: — doctrina singulis suis partibus falsa, temeraria, ordinis pro ecclesiarum necessitate et commoditate inducti perturbativa, in disciplinam per canones et speciatim per Tridentini decreta probatam iniuriosa.

Rovněž to, že mezi tyto zásady porušení počítá odklon od starého ustanovení, jímž prý Církev, kráčejíc ve stopách apoštolových, stanovila, že nemá být ke kněžství připuštěn nikdo než ten, kdo zachoval křestní nevinnost — pokud naznačuje, že kázeň byla porušena dekrety a ustanoveními: 1) jimiž byla zakázána svěcení „přeskočením“; 2) jimiž byla pro potřebu a prospěch církví schválena svěcení bez titulu zvláštního úřadu, jak zvláště Tridentský sněm schválil svěcení na titul patrimonia — při zachování poslušnosti, jíž takto vysvěcení mají sloužit potřebám církví konáním úkolů, k nimž budou podle místa a času biskupem přibráni, jak bývalo zvykem od apoštolských dob v prvotní Církvi; 3) jimiž bylo kanonickým právem zavedeno rozlišení zločinů, které činí provinilce irregulárními — jako by se Církev tímto rozlišením odchýlila od ducha apoštolova tím, že obecně a bez rozdílu nevylučuje z církevní služby všechny, kdo nezachovali křestní nevinnost — nauka ve všech svých částech nepravdivá, opovážlivá, rušící řád zavedený pro potřebu a prospěch církví, urážlivá vůči kázni schválené kánony a zvláště dekrety Tridentského sněmu.

54. · DS 2654

54. Item, quae velut turpem abusum notat umquam praetendere eleemosynam pro celebrandis Missis et sacramentis administrandis sicuti et accipere quemlibet proventum dictum „stolae“ et generatim quodcumque stipendium et honorarium, quod suffragiorum aut cuiuslibet parochialis functionis occasione offerretur; quasi turpis abusus crimine notandi essent ministri Ecclesiae, dum secundum receptum et probatum Ecclesiae morem et institutum utuntur iure promulgato ab Apostolo accipiendi temporalia ab his, quibus spiritualia ministrantur (Gal 6, 6): — falsa, temeraria, ecclesiastici ac pastoralis iuris laesiva, in Ecclesiam eiusque ministros iniuriosa.

Rovněž ta, která označuje za hanebné zneužití vůbec kdy žádat almužnu za sloužení mší a udílení svátostí, jakož i přijímat jakýkoli příjem zvaný „štolový“ a vůbec jakékoli stipendium či honorář nabídnutý při příležitosti přímluv nebo kterékoli farní funkce — jako by měli být služebníci Církve stiženi zločinem hanebného zneužití, když podle přijatého a schváleného zvyku a ustanovení Církve užívají práva vyhlášeného apoštolem, totiž přijímat časné věci od těch, jimž se udílejí věci duchovní (Gal 6,6) — nepravdivá, opovážlivá, urážející církevní a pastýřské právo, urážlivá vůči Církvi a jejím služebníkům.

55. · DS 2655

55. Item, qua vehementer optare se profitetur, ut aliqua ratio inveniretur minutuli cleri (quo nomine inferiorum ordinum clericos designat) a cathedralibus et collegiatis submovendi, providendo aliter, nempe per probos et provectioris aetatis laicos, congruo assignato stipendio ministerio inserviendi Missis et aliis officiis velut acolythi, etc., ut olim inquit, fieri solebat, quando eius generis officia non ad meram speciem pro maioribus ordinibus suscipiendis redacta erant; quatenus reprehendit institutum, quo cavetur, ut minorum ordinum functiones per eos tantum praestentur exerceanturve, qui in illis constituti adscriptive sunt, idque ad mentem Tridentini (sess. XXIII, De reform. c. 17) „ut sanctorum ordinum a diaconatu ad ostiariatum functiones ab apostolicis temporibus in Ecclesia laudabiliter receptae et in pluribus locis aliquamdiu intermissae iuxta sacros canones revocentur, nec ab haereticis tamquam otiosae traducantur: — suggestio temeraria, piarum aurium offensiva, ecclesiastici ministerii perturbativa, servandae quoad fieri potest in celebrandis mysteriis decentiae imminutiva in minorum ordinum munera et functiones, tum in disciplinam per canones et speciatim per Tridentinum probatam iniuriosa, favens haereticorum in eam conviciis et calumniis.

Rovněž ta, jíž prohlašuje, že si vroucně přeje, aby se nalezl nějaký způsob, jak od katedrálních a kolegiátních chrámů odstranit „drobný klérus“ (tímto jménem označuje kleriky nižších svěcení) a postarat se jinak, totiž skrze počestné laiky pokročilejšího věku, jimž by byl přiznán přiměřený plat, aby posluhovali při mších a jiných úkonech jako akolyté a podobně, jak prý se kdysi dělávalo, když úkoly toho druhu nebyly sníženy na pouhé zdání kvůli přijetí vyšších svěcení — pokud kárá ustanovení, jímž se dbá, aby úkony nižších svěcení konali jen ti, kdo jsou v nich ustanoveni nebo k nim přiřazeni, a to podle mysli Tridentského sněmu, „aby úkony svatých svěcení od jáhenství až po ostiariát, chvályhodně přijaté v Církvi od apoštolských dob a na mnoha místech na čas přerušené, byly podle posvátných kánonů obnoveny a aby je bludaři nehaněli jako zbytečné“ — opovážlivý návrh, urážející zbožný sluch, rušící církevní službu, umenšující důstojnost, kterou je při slavení tajemství pokud možno třeba zachovávat v úkolech a úkonech nižších svěcení, urážlivý vůči kázni schválené kánony a zvláště Tridentským sněmem, nahrávající hanobení a pomluvám bludařů proti ní.

56. · DS 2656

56. Doctrina, quae statuit, conveniens videri in impedimentis canonicis quae proveniunt ex delictis in iure expressis, ullam umquam nec concedendam nec admittendam esse dispensationem: — aequitatis et moderationis canonicae a sacro Concilio Tridentino probatae laesiva auctoritati et iuribus Ecclesiae derogans.

Nauka, která stanoví, že se zdá vhodné, aby u kanonických překážek pocházejících ze zločinů v právu vyjádřených nebyla nikdy udělována ani připouštěna žádná dispens — urážející kanonickou slušnost a mírnost schválenou posvátným Tridentským sněmem, ubírající na autoritě a právech Církve.

57. · DS 2657

57. Praescriptio Synodi, quae generaliter et indiscriminatim velut abusum reicit quamcumque dispensationem, ut plus quam unum residentiale beneficium uni eidemque conferatur; item, in eo quod subiungit, certum sibi esse iuxta Ecclesiae spiritum plus quam uno beneficio tametsi simplici neminem frui posse: — pro sua generalitate, derogans moderationi Tridentini (Decreta de reform.: sess. VII, c. 5 et sess. XXIV c. 17).

Předpis synody, který obecně a bez rozdílu zavrhuje jako zneužití jakoukoli dispens, aby bylo jednomu a témuž uděleno více než jedno rezidenční obročí; rovněž v tom, co dodává, že je si jista, že podle ducha Církve nemůže nikdo požívat více než jedno obročí, byť jednoduché — ve své obecnosti ubírající na mírnosti Tridentského sněmu.

VII. O zásnubách a manželství

58. · DS 2658

58. Propositio, quae statuit, sponsalia proprie dicta actum mere civilem continere, qui ad matrimonium celebrandum disponit, eademque civilium legum praescripto omnino subiacere: quasi actus disponens ad sacramentum non subiaceat sub hac ratione iuri Ecclesiae : — falsa, iuris Ecclesiae quoad effectus etiam e sponsalibus vi canonicarum sanctionum profluentes laesiva, disciplinae ab Ecclesia constitutae derogans.

Věta, která stanoví, že zásnuby ve vlastním smyslu obsahují úkon čistě občanský, jenž připravuje k uzavření manželství, a že podléhají zcela předpisu občanských zákonů — jako by úkon připravující ke svátosti z tohoto titulu nepodléhal právu Církve — nepravdivá, urážející právo Církve i co do účinků, které ze zásnub vyplývají silou kanonických ustanovení, ubírající na kázni Církví stanovené.

59. · DS 2659

59. Doctrina Synodi asserens, „ad supremam civilem potestatem dumtaxat originarie spectare, contractui matrimonii apponere impedimenta eius generis, quae ipsum nullum reddunt dicunturque dirimentia“ quod „ius originarium“ praeterea dicitur cum „iure dispensandi essentialiter conexum“; subiungens, „supposito assensu vel coniventia principum, potuisse Ecclesiam iuste constituere impedimenta dirimentia ipsum contractum matrimonii“, quasi Ecclesia non semper potuerit ac possit in Christianorum matrimoniis iure proprio impedimenta constituere, quae matrimonium non solum impediant, sed et nullum reddant quoad vinculum, quibus Christiani obstricti teneantur etiam in terris infidelium, in eisdemque dispensare: canonum 3 4 9 12 sessionis XXIV Concilii Tridentini eversiva, haeretica.

Nauka synody tvrdící, že „nejvyšší občanské moci přísluší původně klást manželské smlouvě překážky toho druhu, které ji činí neplatnou a nazývají se rozlučující“, a že toto „původní právo“ je mimoto „podstatně spojeno s právem dispensovat“; a dodávající, že „za předpokladu souhlasu nebo mlčky daného svolení knížat mohla Církev spravedlivě zřídit překážky rozlučující samu smlouvu manželskou“ — jako by Církev nebyla vždy mohla a nemohla v manželstvích křesťanů vlastním právem zřizovat překážky, které manželství nejen brání, nýbrž je činí i neplatným co do svazku, jimiž jsou křesťané vázáni i v zemích nevěřících, a od nich dispensovat — rušící kánony 3, 4, 9 a 12 XXIV. zasedání Tridentského sněmu, heretická.

60. · DS 2660

60. Item rogatio Synodi ad potestatem civilem, ut „e numero impedimentorum tollat cognationem spiritualem atque illud, quod dicitur publicae honestatis, quorum origo reperitur in collectione Justiniani“; tum ut „restringat impedimentum affinitatis et cognationis, ex quacunque licita aut illicita coniunctione provenientis, ad quartum gradum iuxta civilem computationem per lineam lateralem et obliquam; ita tamen, ut spes nulla relinquatur dispensationis obtinendae“; quatenus civili potestati ius attribuit sive abolendi sive restringendi impedimenta Ecclesiae auctoritate constituta vel comprobata; item qua parte supponit, Ecclesiam per potestatem civilem spoliari posse iure dispensandi super impedimentis ab ipsa constitutis vel comprobatis: — libertatis ac potestatis Ecclesiae subversiva, Tridentino contraria, ex haereticali supra damnato principio profecta.

Rovněž žádost synody k občanské moci, aby „z počtu překážek odstranila duchovní příbuzenství a tu, která se nazývá překážkou veřejné počestnosti, jejichž původ se nachází v Justiniánově sbírce“, a dále aby „omezila překážku švagrovství a příbuzenství, pocházejícího z jakéhokoli dovoleného či nedovoleného spojení, na čtvrtý stupeň podle občanského počítání po pobočné a šikmé linii, avšak tak, aby nezůstala žádná naděje na získání dispense“ — pokud přiznává občanské moci právo rušit nebo omezovat překážky zřízené či schválené autoritou Církve; rovněž v té části, kde předpokládá, že Církev může být občanskou mocí zbavena práva dispensovat od překážek jí zřízených nebo schválených — rozvracející svobodu a moc Církve, odporující Tridentskému sněmu, vzešlá z výše zavrženého heretického principu.

VIII. O úctě k lidství a Srdci Kristovu a o pobožnostech

61. · DS 2661

61. Propositio, quae asserit, „adorare directe humanitatem Christi, magis vero aliquam eius partem, fore semper honorem divinum datum creaturae“; quatenus per hoc verbum directe intendat reprobare adorationis cultum, quem fideles dirigunt ad humanitatem Christi, perinde ac si talis adoratio, qua humanitas ipsaque caro vivifica Christi adoratur, non quidem propter se et tamquam nuda caro, sed prout unita divinitati, foret honor divinus impertitus creaturae, et non potius una eademque adoratio, qua Verbum incarnatum cum propria ipsius carne adoratur (Cc. C“polit. II, can. 9): — falsa, captiosa, pio ac debito cultui humanitati Christi a fidelibus praestito ac praestando detrahens et iniuriosa.

Věta, která tvrdí, že „klanět se přímo lidství Kristovu, a tím spíše některé jeho části, by vždy bylo vzdáváním božské pocty tvoru“ — pokud tímto slovem „přímo“ zamýšlí zavrhnout klanění, které věřící obracejí k lidství Kristovu, jako by takové klanění, jímž se lidství a samo oživující tělo Kristovo uctívá — nikoli ovšem pro ně samo a jakožto holé tělo, nýbrž jako spojené s božstvím —, bylo božskou poctou udělenou tvoru, a nikoli spíše jedním a týmž klaněním, jímž se vtělené Slovo uctívá spolu s vlastním svým tělem — nepravdivá, záludná, ubírající na zbožné a povinné úctě, kterou věřící vzdávají a mají vzdávat lidství Kristovu, a vůči ní urážlivá.

62. · DS 2662

62. Doctrina, quae devotionem erga sacratissimum Cor Jesu reicit inter devotiones, quas notat velut novas, erroneas aut saltem periculosas; intellecta de hac devotione, qualis est ab Apostolica Sede probata: — falsa, temeraria, perniciosa, piarum aurium offensiva, in Apostolicam Sedem iniuriosa.

Nauka, která zavrhuje pobožnost k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu tím, že ji řadí mezi pobožnosti, jež označuje za nové, mylné či aspoň nebezpečné — chápána o této pobožnosti tak, jak je Apoštolským stolcem schválena — nepravdivá, opovážlivá, zhoubná, urážející zbožný sluch, urážlivá vůči Apoštolskému stolci.

63. · DS 2663

63. Item, in eo, quod cultores Cordis Jesu hoc etiam nomine arguit, quod non advertant, sanctissimam carnem Christi, aut eius partem aliquam, aut etiam humanitatem totam cum separatione aut praecisione a divinitate adorari non posse cultu latriae; quasi fideles Cor Jesu adorarent cum separatione vel praecisione a divinitate, dum illud adorant ut est cor Jesu, cor nempe personae Verbi, cui inseparabiliter unitum est, ad eum modum, quo exsangue corpus Christi in triduo mortis sine separatione aut praecisione a divinitate adorabile fuit in sepulcro: — captiosa, in fideles Cordis Christi cultores iniuriosa.

Rovněž v tom, že ctitelům Srdce Ježíšova vytýká i to, že prý nepozorují, že nejsvětější tělo Kristovo ani některá jeho část, ba ani celé lidství se nemůže uctívat klaněním, je-li odděleno nebo odmyšleno od božství — jako by se věřící klaněli Srdci Ježíšovu odděleně či odmyšleně od božství, když se mu klanějí jako Srdci Ježíšovu, totiž Srdci osoby Slova, s nímž je nerozlučně spojeno — tak jako bezkrevné tělo Kristovo bylo ve třídenní smrti hodno klanění v hrobě, bez oddělení nebo odmyšlení od božství — záludná, urážlivá vůči věřícím ctitelům Srdce Kristova.

64. · DS 2664

64. Doctrina, quae velut superstitiosam universe notat quamcumque efficaciam, quae ponatur in determinato numero precum et piarum salutationum“; tamquam superstitiosa censenda esset efficacia, quae sumitur non ex numero in se spectato, sed ex praescripto Ecclesiae certum numerum precum vel externarum actionum praefinientis pro indulgentüs consequendis, pro adimplendis paenitentiis, et generatim pro sacro et religioso cultu rite et ex ordine peragendo: — falsa, temeraria, scandalosa, perniciosa, pietati fidelium iniuriosa, Ecclesiae auctoritati derogans, erronea.

Nauka, která obecně označuje za pověrčivou „jakoukoli účinnost, která se klade v určitý počet modliteb a zbožných pozdravení“ — jako by se měla pokládat za pověrčivou účinnost, která se nebere z počtu samého o sobě, nýbrž z předpisu Církve, jež určitý počet modliteb nebo vnějších úkonů vymezuje k získání odpustků, k vykonání pokání a vůbec k tomu, aby se posvátná a náboženská bohopocta konala řádně a podle pořádku — nepravdivá, opovážlivá, pohoršlivá, zhoubná, urážlivá vůči zbožnosti věřících, ubírající na autoritě Církve, mylná.

65. · DS 2665

65. Propositio enuntians, „irregularem strepitum novarum institutionum, quae dictae sunt exercitia vel missiones…, forte numquam aut saltem perraro eo pertingere, ut absolutam conversionem operentur; et exteriores illos commotionis actus, qui apparuere, nil aliud fuisse quam transeuntia naturalis concussionis fulgura“ — temeraria, male sonans, perniciosa, mori pie ac salutariter per Ecclesiam frequentato et in verbo Dei fundato iniuriosa.

Věta hlásající, že „nepravidelný hluk nových zařízení, jež se nazvala exercicie nebo misie, … snad nikdy nebo aspoň jen velmi zřídka dospěje k tomu, aby způsobilo úplné obrácení, a že ony vnější projevy pohnutí, které se objevily, nebyly nic jiného než přeletující blesky přirozeného otřesu“ — opovážlivá, zle znějící, zhoubná, urážlivá vůči zvyku zbožně a spasitelně v Církvi rozšířenému a založenému ve slově Božím.

66. · DS 2666

66. Propositio asserens, „fore contra apostolicam praxim et Dei consilia, nisi populo faciliores viae pararentur vocem suam iungendi cum voce totius Ecclesiae“; intellecta de usu vulgaris linguae in liturgicas preces inducendae: — falsa, temeraria, ordinis pro mysteriorum celebratione praescripti perturbativa, plurium malorum facile productrix.

Věta tvrdící, že „by bylo proti apoštolské praxi a proti Božím záměrům, kdyby se lidu nepřipravily snadnější cesty, jak spojit svůj hlas s hlasem celé Církve“ — chápána o zavedení lidového jazyka do liturgických modliteb — nepravdivá, opovážlivá, rušící řád předepsaný pro slavení tajemství, snadno plodící přemnohá zla.

67. · DS 2667

67. Doctrina perhibens, a lectione sacrarum Scripturarum nonnisi veram impotentiam excusare; subiungens, ultro se prodere obscurationem, quae ex huiusce praecepti neglectu orta est super primarias veritates religionis: — falsa, temeraria, quietis animarum perturbativa, alias in Quesnellio damnata.

Nauka tvrdící, že od četby Písma svatého omlouvá jedině pravá nemožnost, a dodávající, že ze zanedbání tohoto přikázání samo sebou vyšlo najevo zatemnění prvořadých pravd náboženství — nepravdivá, opovážlivá, rušící pokoj duší, jinde zavržená u Quesnela.

68. · DS 2668

68. Laudatio, qua summopere Synodus commendat Quesnelli commentationes in Novum Testamentum aliaque aliorum Quesnellianis erroribus faventium opera, licet proscripta, eademque parochis proponit, ut ea tamquam solidis religionis principiis referta in suis quisque paroeciis populo post reliquas functiones perlegant: — falsa, scandalosa, temeraria, seditiosa, Ecclesiae iniuriosa, schisma fovens et haeresim .

Chvála, jíž synoda nadmíru doporučuje Quesnelovy výklady k Novému zákonu a jiná díla autorů nahrávajících quesnelovským bludům, ačkoli byla zakázána, a jíž je předkládá farářům, aby je jakožto naplněné pevnými zásadami náboženství každý ve své farnosti po ostatních úkonech lidu předčítal — nepravdivá, pohoršlivá, opovážlivá, buřičská, urážlivá vůči Církvi, podporující rozkol a blud.

IX. O obrazech a svátcích

69. · DS 2669

69. Praescriptio, quae generaliter et indistincte inter imagines ab Ecclesia auferendas, velut rudibus erroris occasionem praebentes, notat imagines Trinitatis incomprehensibilis: — propter sui generalitatem, temeraria, ac pio per Ecclesiam frequentato mori contraria, quasi nullae exstent imagines sanctissimae Trinitatis communiter approbatae ac tuto permittendae.

Předpis, který obecně a bez rozdílu počítá mezi obrazy, jež má Církev odstranit jakožto poskytující prostým lidem příležitost k bludu, obrazy nepochopitelné Trojice — pro svou obecnost opovážlivý a odporující zbožnému zvyku v Církvi rozšířenému, jako by neexistovaly žádné obrazy nejsvětější Trojice obecně schválené a bezpečně dovolené.

70. · DS 2670

70. Item, doctrina et praescriptio generatim reprobans omnem specialem cultum, quem alicui speciatim imagini solent fideles impendere, et ad ipsam potius quam ad aliam confugere: — temeraria, perniciosa, pio per Ecclesiam frequentato mori, tum et illi providentiae ordini iniuriosa, quo „ita Deus nec in omnibus memoriis Sanctorum ista fieri voluit, qui dividit propria unicuique prout vult“.

Rovněž nauka a předpis obecně zavrhující každou zvláštní úctu, kterou věřící obvykle prokazují některému určitému obrazu a k němuž se spíše než k jinému utíkají — opovážlivé, zhoubné, urážlivé vůči zbožnému zvyku v Církvi rozšířenému, a také vůči onomu řádu prozřetelnosti, jímž „Bůh nechtěl, aby se to dálo u všech památek svatých — on, který rozděluje každému, co je jeho, jak chce“.

71. · DS 2671

71. Item, quae vetat, ne imagines, praesertim beatae Virginis, ullis titulis distinguantur, praeterquam denominationibus, quae sint analogae mysteriis, de quibus in sacra Scriptura expressa fit mentio: quasi nec adscribi possent imaginibus piae aliae denominationes, quas vel in ipsismet publicis precibus Ecclesia probat et commendat: — temeraria, piarum aurium offensiva, venerationi beatae praesertim Virgini debitae iniuriosa.

Rovněž ten, který zakazuje, aby se obrazy, zvláště blahoslavené Panny, rozlišovaly jakýmikoli tituly kromě názvů odpovídajících tajemstvím, o nichž se výslovně mluví v Písmu svatém — jako by se obrazům nemohly připisovat i jiné zbožné názvy, které Církev schvaluje a doporučuje i v samých veřejných modlitbách — opovážlivý, urážející zbožný sluch, urážlivý vůči úctě, jež náleží zvláště blahoslavené Panně.

72. · DS 2672

72. Item, quae velut abusum exstirpari vult morem, quo velatae asservantur certae imagines: — temeraria, frequentato in Ecclesia et ad fidelium pietatem fovendam inducto mori contraria.

Rovněž ten, který chce jako zneužití vykořenit zvyk, podle něhož se některé obrazy uchovávají zahalené — opovážlivý, odporující zvyku v Církvi rozšířenému a zavedenému k podpoře zbožnosti věřících.

73. · DS 2673

73. Propositio enuntians, novorum festorum institutionem ex neglectu in veteribus observandis et ex falsis notionibus naturae et finis earundem solemnitatum originem duxisse: — falsa, temeraria, scandalosa, Ecclesiae iniuriosa, favens haereticorum in dies festos per Ecclesiam celebratos conviciis.

Věta hlásající, že zavádění nových svátků vzalo původ ze zanedbávání starých a z nesprávných pojmů o povaze a účelu těchto slavností — nepravdivá, opovážlivá, pohoršlivá, urážlivá vůči Církvi, nahrávající hanobení bludařů proti svátečním dnům Církví slaveným.

74. · DS 2674

74. Deliberatio Synodi de transferendis in diem dominicum festis per annum institutis, idque pro iure, quod persuasum sibi esse ait episcopo competere super disciplinam ecclesiasticam in ordine ad res mere spirituales: ideoque et praeceptum Missae audiendae abrogandi diebus, in quibus ex pristina Ecclesiae lege viget etiamnum id praeceptum; tum etiam in eo, quod superaddit de transferendis in Adventum episcopali auctoritate ieiuniis per annum ex Ecclesiae praecepto servandis; quatenus adstruit, episcopo fas esse iure proprio transferre dies ab Ecclesia praescriptos pro festis ieiuniisve celebrandis, aut indictum (al. inductum) Missae audiendae praeceptum abrogare: — propositio falsa, iuris Conciliorum generalium et Summorum Pontificum laesiva, scandalosa, schismati favens.

Usnesení synody o přeložení svátků zavedených během roku na neděli, a to z práva, o němž praví, že je přesvědčena, že biskupu přísluší nad církevní kázní ve věcech čistě duchovních; a proto také o zrušení přikázání slyšet mši ve dnech, v nichž toto přikázání podle dávného zákona Církve dosud platí; a rovněž v tom, co k tomu přidává o přeložení postů, které se mají podle přikázání Církve zachovávat během roku, biskupskou autoritou do adventu — pokud tvrdí, že biskup smí vlastním právem přeložit dny Církví předepsané ke slavení svátků nebo postů anebo zrušit uložené přikázání slyšet mši — věta nepravdivá, urážející právo obecných sněmů a nejvyšších velekněží, pohoršlivá, nahrávající rozkolu.

X. O přísahách, scholastice a církevní kázni

75. · DS 2675

75. Doctrina, quae perhibet, beatis temporibus nascentis Ecclesiae iuramenta visa esse a documentis divini praeceptoris atque ab aurea evangelica simplicitate adeo aliena, ut „ipsummet iurare sine extrema et ineluctabili necessitate reputatus fuisset actus irreligiosus, homine christiano indignus“; insuper „continuatam Patrum seriem demonstrare iuramenta communi sensu pro vetitis habita fuisse“; indeque progreditur ad improbanda iuramenta, quae curia ecclesiastica iurisprudentiae feudalis, ut ait, normam secuta, in investituris et in sacris ipsis episcoporum ordinationibus adoptavit; statuique, adeo implorandam a saeculari potestate legem pro abolendis iuramentis, quae in curiis etiam ecclesiasticis exiguntur pro suscipiendis muniis et officiis et generatim pro omni actu curiali: — falsa, Ecclesiae iniuriosa, iuris ecclesiastici laesiva, disciplinae per canones inductae et probatae subversiva.

Nauka, která tvrdí, že v blažených dobách rodící se Církve se přísahy zdály tak vzdálené naukám božského Učitele a zlaté evangelijní prostotě, že „přísahat samo o sobě, bez krajní a nevyhnutelné nutnosti, bylo pokládáno za úkon nenáboženský, křesťana nehodný“, a mimoto že „nepřetržitá řada Otců dokazuje, že přísahy byly obecným smýšlením pokládány za zakázané“; a odtud postupuje k zavržení přísah, které církevní kurie — jak praví — podle vzoru feudální právní vědy přijala při investiturách a při samých posvátných svěceních biskupů; a stanoví, že je proto třeba vyprosit si od světské moci zákon rušící přísahy, jež se i v církevních kuriích vyžadují při přijímání úkolů a úřadů a vůbec při každém kuriálním úkonu — nepravdivá, urážlivá vůči Církvi, urážející církevní právo, rozvracející kázeň kánony zavedenou a schválenou.

76. · DS 2676

76. Insectatio, qua Synodus scholasticam exagitat velut eam, quae „viam aperuit inveniendis novis et inter se discordantibus systematibus quoad veritates maioris pretii, ac demum adduxit ad probabilismum et laxismum“; quatenus in scholasticam reicit privatorum vitia, qui abuti ea potuerunt aut abusi sunt: — falsa, temeraria, in sanctissimos viros et doctores, qui magno catholicae religionis bono scholasticam excoluere, iniuriosa, favens infestis in eam haereticorum conviciis.

Napadání, jímž synoda hanobí scholastiku jako to, co „otevřelo cestu k vynalézání nových a vzájemně si odporujících soustav o pravdách vyšší ceny a posléze dovedlo k probabilismu a laxismu“ — pokud na scholastiku svaluje chyby jednotlivců, kteří jí mohli zneužít nebo zneužili — nepravdivé, opovážlivé, urážlivé vůči přesvatým mužům a učitelům, kteří scholastiku pěstovali s velikým prospěchem katolického náboženství, nahrávající nepřátelskému hanobení bludařů proti ní.

77. · DS 2677

77. Item, in eo, quod subdit, „mutationem formae regiminis ecclesiastici, qua factum est, ut ministri Ecclesiae in oblivionem venirent suorum iurium, quae simul sunt eorum obligationes, eo demum rem adduxisse, ut obliterari faceret primitivas notiones ministerii ecclesiastici et sollicitudinis pastoralis“; quasi per mutationem regiminis congruentem disciplinae in Ecclesia constitutae et probatae obliterari umquam potuerit et amitti primitiva notio ecclesiastici ministerii pastoralisve sollicitudinis: — propositio falsa, temeraria, erronea.

Rovněž v tom, co dodává, že „změna formy církevního řízení, jíž se stalo, že služebníci Církve zapomněli na svá práva, která jsou zároveň jejich povinnostmi, dovedla věc konečně tam, že způsobila vymazání původních pojmů církevní služby a pastýřské péče“ — jako by změnou řízení, odpovídající kázni v Církvi ustanovené a schválené, mohl kdy být vymazán a ztracen původní pojem církevní služby či pastýřské péče — věta nepravdivá, opovážlivá, mylná.

78. · DS 2678

78. Praescriptio Synodi de ordine rerum tractandarum in collationibus, qua, posteaquam praemisit, „in quolibet articulo distinguendum id, quod pertinet ad fidem et ad essentiam religionis, ab eo, quod est proprium disciplinae, subiungit, in hac ipsa (disciplina) distinguendum quod est necessarium aut utile ad retinendos in spiritu fideles, ab eo quod est inutile aut onerosius quam libertas filiorum novi foederis patiatur, magis vero ab eo, quod est periculosum aut noxium, utpote inducens ad superstitionem et materialismum“; quatenus pro generalitate verborum comprehendat et praescripto examini subiciat etiam disciplinam ab Ecclesia constitutam et probatam, quasi Ecclesia, quae Spiritu Dei regitur, disciplinam constituere posset non solum inutilem et onerosiorem quam libertas christiana patiatur, sed et periculosam, noxiam, inducentem in superstitionem et materialismum: — falsa, temeraria, scandalosa, perniciosa, piarum aurium offensiva, Ecclesiae ac Spiritui Dei, quo ipsa regitur, iniuriosa, ad minus erronea.

Předpis synody o pořadu věcí, o nichž se má jednat na kněžských konferencích, v němž — poté, co předeslala, že „v každém článku je třeba rozlišovat to, co patří k víře a k podstatě náboženství, od toho, co je vlastní kázni“ — dodává, že „v této kázni je třeba rozlišovat to, co je nutné nebo užitečné k udržení věřících v duchu, od toho, co je neužitečné nebo tíživější, než snáší svoboda synů nové smlouvy, a tím spíše od toho, co je nebezpečné či škodlivé, jakožto vedoucí k pověře a materialismu“ — pokud pro obecnost slov zahrnuje a předepsanému zkoumání podrobuje i kázeň Církví ustanovenou a schválenou, jako by Církev, kterou řídí Duch Boží, mohla ustanovit kázeň nejen neužitečnou a tíživější, než snáší křesťanská svoboda, nýbrž i nebezpečnou, škodlivou a vedoucí k pověře a materialismu — nepravdivý, opovážlivý, pohoršlivý, zhoubný, urážející zbožný sluch, urážlivý vůči Církvi a Duchu Božímu, jímž je řízena, přinejmenším mylný.

79. · DS 2679

79. Assertio, quae conviciis et contumeliis insectatur sententias in scholis catholicis agitatas, et de quibus Apostolica Sedes nihil adhuc definiendum aut pronuntiandum censuit: — falsa, temeraria, in scholas catholicas iniuriosa, debitae Apostolicis Constitutionibus oboedientiae derogans.

Tvrzení, které hanobením a potupami napadá mínění probíraná v katolických školách, o nichž Apoštolský stolec dosud neuznal za vhodné cokoli definovat nebo prohlásit — nepravdivé, opovážlivé, urážlivé vůči katolickým školám, ubírající na poslušnosti povinné apoštolským konstitucím.

XI. O řeholích a jejich „reformě“

80. · DS 2680

80. Regula I, quae statuit universe et indiscriminatim: „statum regularem aut monasticum natura sua componi non posse cum animarum cura cumque vitae pastoralis muneribus, nec adeo in partem venire posse ecclesiasticae hierarchiae, quin ex adverso pugnet cum ipsiusmet vitae monasticae principiis; — falsa, perniciosa in sanctissimos Ecclesiae Patres et Praesules, qui regularis vitae instituta cum clericalis ordinis muneribus consociarunt, iniuriosa, pio, vetusto, probato Ecclesiae mori Summorumque Pontificum sanctionibus contraria: quasi „monachi, quos morum gravitas et vitae ac fidei institutio sancta commendat“, non rite, nec modo sine religionis offensione, sed et cum multa utilitate Ecclesiae „clericorum officiis aggregentur.“

Pravidlo I., které obecně a bez rozdílu stanoví, „že řeholní čili mnišský stav se svou povahou nesnáší s péčí o duše a s úkoly pastýřského života, a nemůže se tedy stát součástí církevní hierarchie, aniž by to odporovalo samým zásadám mnišského života“ — nepravdivé, zhoubné, urážlivé vůči přesvatým Otcům a představeným Církve, kteří spojili ustanovení řeholního života s úkoly klerického stavu, odporující zbožnému, starobylému a schválenému zvyku Církve i ustanovením nejvyšších velekněží; jako by „mniši, které doporučuje vážnost mravů a svatý řád života a víry“, nebyli řádně — a nejen bez urážky náboženství, nýbrž i s velikým užitkem Církve — „přidružováni k úkolům kleriků“.

81. · DS 2681

81. Item, in eo, quod subiungit, sanctos Thomam et Bonaventuram sic in tuendis adversus summos homines mendicantium institutis versatos esse, ut in eorum defensionibus minor aestus, accuratio maior desideranda fuisset: — scandalosa, in sanctissimos doctores iniuriosa, impiis damnatorum auctorum contumeliis favens.

Rovněž v tom, co dodává, že sv. Tomáš a sv. Bonaventura si při obraně žebravých řádů proti významným mužům počínali tak, že v jejich obhajobách bylo možno postrádat menší zápal a větší pečlivost — pohoršlivé, urážlivé vůči přesvatým učitelům, nahrávající bezbožným potupám zavržených autorů.

82. · DS 2682

82. Regula II, „multiplicationem ordinum ac diversitatem naturaliter inferre perturbationem et confusionem“; item, in eo quod praemittit 4, regularium „fundatores“ qui post monastica instituta prodierunt, „ordines superaddentes ordinibus, reformationes reformationibus, nihil aliud effecisse, quam primariam mali causam magis magisque dilatare“; intellecta de ordinibus et institutis a Sancta Sede probatis, quasi distincta piorum munerum varietas, quibus distincti ordines addicti sunt, natura sua perturbationem et confusionem parere debeat: — falsa, calumniosa, in sanctos fundatores eorumque fideles alumnos, tum et in ipsos Summos Pontifices iniuriosa.

Pravidlo II., že „množení řádů a jejich rozmanitost přirozeně přináší zmatek a nepokoj“; rovněž v tom, co předesílá, že zakladatelé řeholí, kteří vystoupili po mnišských ustanoveních, „přidávajíce řády k řádům a reformy k reformám, neučinili nic jiného, než že prvotní příčinu zla stále více rozšiřovali“ — chápáno o řádech a ústavech schválených Svatým stolcem, jako by rozličnost zbožných úkolů, jimž jsou jednotlivé řády určeny, musela svou povahou plodit zmatek a nepokoj — nepravdivé, pomlouvačné, urážlivé vůči svatým zakladatelům a jejich věrným žákům i vůči samým nejvyšším velekněžím.

83. · DS 2683

83. Regula III, qua, postquam praemisit, „parvum corpus degens intra civilem societatem, quin vere sit pars eiusdem parvamque monarchiam figit in statu, semper esse periculosum“, subinde hoc nomine criminatur privata monasteria, communis instituti vinculo sub uno praesertim capite consociata, velut speciales totidem monarchias civili reipublicae periculosas et noxias: — falsa, temeraria, regularibus institutis a Sancta Sede ad religionis profectum approbatis iniuriosa, favens haereticorum in eadem instituta insectationibus et calumniis.

Pravidlo III., v němž — poté, co předeslala, že „malé těleso žijící uvnitř občanské společnosti, aniž by bylo vpravdě její částí, a zřizující ve státě malou monarchii, je vždy nebezpečné“ — z toho pak obviňuje jednotlivé kláštery spojené poutem společného ustanovení, zvláště pod jednou hlavou, jako tolikéž zvláštních monarchií nebezpečných a škodlivých občanskému státu — nepravdivé, opovážlivé, urážlivé vůči řeholním ustanovením schváleným Svatým stolcem k prospěchu náboženství, nahrávající pronásledování a pomluvám bludařů proti týmž ustanovením.

84. · DS 2684

84. Art. I. De uno dumtaxat ordine in Ecclesia retinendo, ac de seligenda prae ceteris regula sancti Benedicti, cum ob sui praestantiam tum ob praeclara illius ordinis merita, sic tamen, ut in his, quae forte occurrent temporum condicioni minus congrua, instituta vitae ratio apud Portum-Regium lucem praeferat ad explorandum, quid addere, quid detrahere conveniat;

Čl. I. O tom, že se v Církvi má podržet pouze jediný řád a že má být přede všemi vybrána řehole svatého Benedikta, jak pro její znamenitost, tak pro vynikající zásluhy onoho řádu — avšak tak, aby v tom, co se snad ukáže jako méně vyhovující stavu doby, sloužil za světlo způsob života zavedený v Port-Royal, aby se zkoumalo, co je vhodné přidat a co ubrat;

DS 2685

Art. IL. Ne compotes fiant ecclesiasticae hierarchiae, qui se huic ordini adiunxerint; nec ad sacros ordines promoveantur, praeterquam ad summum unus vel duo, initiandi tamquam curati vel capellani monasterii, reliquis in simplici laicorum ordine remanentibus;

Čl. II. Aby se ti, kdo se k tomuto řádu připojí, nestávali účastnými církevní hierarchie a aby nebyli povyšováni ke svatým svěcením, kromě nanejvýš jednoho nebo dvou, kteří mají být vysvěceni jako duchovní správce nebo kaplan kláštera, zatímco ostatní zůstanou v prostém stavu laiků;

DS 2686

Art. III. Unum (Acta: unicum) in unaquaque civitate admittendum monasterium, idque extra moenia civitatis in locis abditioribus et remotioribus collocandum;

Čl. III. Aby se v každém městě připustil jediný klášter, a to umístěný za hradbami města na místech skrytějších a odlehlejších;

DS 2687

Art. IV. Inter occupationes vitae monasticae pars sua labori manuum inviolate servanda, relicto tamen congruo tempore psalmodiae impendendo, aut etiam si cui libuerit litterarum studio; psalmodia deberet esse moderata, quia nimia eius prolixitas parit praecipitantiam, molestiam, evagationem; quo plus auctae sunt psalmodiae, orationes, preces, tantundem peraequa proportione omni tempore imminutus fervor est sanctitasque regularium;

Čl. IV. Aby se mezi zaměstnáními mnišského života neporušeně zachovávala příslušná část pro práci rukou, s ponecháním přiměřeného času na žalmy, případně — komu by se líbilo — na studium literatury; že žalmy by měly být mírné, protože jejich přílišná délka plodí ukvapenost, obtíž a roztěkanost; a že čím více se rozmnožily žalmy, modlitby a prosby, tím více v stejném poměru ve všech dobách ubývalo horlivosti a svatosti řeholníků;

DS 2688

Art. V. Nulla foret admittenda distinctio monachos inter sive choro, sive ministeriis addictos; inaequalitas isthaec gravissimas omni tempore lites excitavit ac discordias, et a communitatibus regularium spiritum caritatis expulit;

Čl. V. Aby se nepřipouštěl žádný rozdíl mezi mnichy určenými ke chóru a mnichy určenými ke službám; tato nerovnost vzbudila v každé době nejtěžší spory a nesváry a vypudila z řeholních společenství ducha lásky;

DS 2689

Art. VI. Votum perpetuae stabilitatis numquam tolerandum; non illud norant veteres monachi, qui tamen Ecclesiae consolatio et christianismi ornamentum exstiterunt: vota castitatis, paupertatis et oboedientiae non admittentur instar communis et stabilis regulae. Si quis ea vota, aut omnia, aut aliqua facere voluerit, consilium et veniam ab episcopo postulabit, qui tamen numquam permittet, ut perpetua sint nec anni fines excedent; tantummodo facultas dabitur ea renovandi sub iisdem condicionibus;

Čl. VI. Aby se nikdy netrpěl slib trvalé stálosti; neznali jej staří mniši, kteří přece byli útěchou Církve a ozdobou křesťanství. Sliby čistoty, chudoby a poslušnosti ať se nepřipouštějí jako obecné a trvalé pravidlo. Bude-li chtít někdo tyto sliby — buď všechny, nebo některé — složit, vyžádá si radu a dovolení od biskupa, který však nikdy nedovolí, aby byly trvalé ani aby překročily hranici roku; dá se pouze možnost je za týchž podmínek obnovovat;

DS 2690

Art. VII. Omnem episcopus habebit inspectionem in eorum vitam, studia, progressum in pietate; ad ipsum pertinebit monachos admittere et expellere, semper tamen accepto contubernalium consilio;

Čl. VII. Biskup bude mít veškerý dohled nad jejich životem, studiem a pokrokem ve zbožnosti; jemu bude náležet mnichy přijímat a vylučovat, vždy však po vyslechnutí rady spolubratří;

DS 2691

Art. VIII. Regulares ordinum, qui adhuc remanent, licet sacerdotes, in hoc monasterium admitti etiam possent, modo in silentio et solitudine propriae sanctificationi vacare cuperent; quo casu dispensationi locus fieret in generali regula n. II statuta, sic tamen, ne vitae institutionem sequantur ab aliis discrepantem, adeo ut non plus quam una aut ad summum duae in diem Missae celebrentur, satisque ceteris sacerdotibus esse debeat una cum communitate concelebrare;

Čl. VIII. Řeholníci dosud zbylých řádů, byť kněží, by mohli být do tohoto kláštera též přijati, pokud by si přáli oddat se v mlčení a samotě vlastnímu posvěcení; v tom případě by nastalo místo pro dispens od obecného pravidla stanoveného v čl. II., avšak tak, aby se neřídili jiným způsobem života než ostatní — takže by se sloužila nanejvýš jedna nebo dvě mše denně a ostatním kněžím by mělo stačit sloužit společně se společenstvím;

DS 2692

Item pro reformatione monialium: Vota perpetua usque ad annum 40 aut 45 non admittenda; moniales solidis exercitationibus, speciatim labori, addicendae, a carnali spiritualitate, qua pleraeque distinentur, avocandae; expendendum, utrum, quod ad ipsas attinet, satius foret monasterium in civitate relinqui. — Systema vigentis atque iam antiquitus probatae ac receptae disciplinae subversivum, perniciosum, constitutionibus apostolicis et plurium Conciliorum, etiam generalium, tum speciatim Tridentini sanctionibus oppositum et iniuriosum, favens haereticorum in monastica vota et regularia instituta, stabiliori consiliorum evangelicorum professioni addicta, conviciis et calumniis.

Rovněž k reformě řeholnic: aby trvalé sliby nebyly připouštěny až do 40. či 45. roku; aby byly řeholnice určeny k pevným cvičením, zvláště k práci, a odváděny od tělesné duchovnosti, jíž je většina z nich držena; aby se zvážilo, zda by co do nich nebylo lepší ponechat klášter ve městě. — Soustava rozvracející platnou a již odedávna schválenou a přijatou kázeň, zhoubná, odporující apoštolským konstitucím a ustanovením mnoha sněmů, i obecných, a zvláště Tridentského, a vůči nim urážlivá, nahrávající hanobení a pomluvám bludařů proti mnišským slibům a řeholním ustanovením, jež jsou zasvěcena stálejšímu vyznávání evangelijních rad.

XII. O národním koncilu

85. · DS 2693

85. Propositio enuntians, qualemcumque cognitionem ecclesiasticae historiae sufficere, ut fateri quisque debeat, convocationem concilii nationalis unam esse ex viis canonicis, qua finiantur in Ecclesia respectivarum nationum controversiae spectantes ad religionem; sic intellecta, ut controversiae ad fidem et mores spectantes in Ecclesia quacumque subortae per nationale concilium irrefragabili iudicio finiri valeant; quasi inerrantia in fidei et morum quaestionibus nationali concilio competeret: — schismatica, haeretica.

Věta hlásající, že jakákoli znalost církevních dějin stačí k tomu, aby každý musel uznat, že „svolání národního koncilu je jednou z kanonických cest, jíž se v církvi příslušných národů končí spory týkající se náboženství“ — chápaná tak, že spory týkající se víry a mravů, které v Církvi kdekoli vzniknou, mohou být národním koncilem ukončeny nezvratným rozsudkem, jako by národnímu koncilu příslušela neomylnost v otázkách víry a mravů — rozkolná, heretická.

Závěrečná ustanovení bully

DS 2694

Mandamus igitur omnibus utriusque sexus Christi fidelibus, ne de dictis propositionibus et doctrinis sentire, docere, praedicare praesumant, contra quam in hac Nostra Constitutione declaratur: ita ut, quicumque illas vel earum aliquam coniunctim vel divisim docuerit, defenderit, ediderit aut de eis, etiam disputando, publice vel privatim tractaverit, nisi forsitan impugnando, ecclesiasticis censuris aliisque contra similia perpetrantes a iure statutis poenis ipso facto absque alia declaratione subiaceat.

Přikazujeme tedy všem věřícím v Krista obojího pohlaví, aby se neopovažovali o řečených větách a naukách smýšlet, učit nebo kázat proti tomu, co se v této Naší konstituci prohlašuje; a to tak, že kdokoli by je nebo některou z nich, ať spojeně nebo odděleně, učil, hájil, vydal nebo o nich — třeba i v disputaci — veřejně či soukromě jednal, leda snad vyvracením, upadne samým činem, bez jakéhokoli dalšího prohlášení, pod církevní censury a jiné tresty právem stanovené proti těm, kdo se podobného dopouštějí.

DS 2695

Ceterum, per hanc expressam praefatarum propositionum et doctrinarum reprobationem alia in eodem libro contenta nullatenus approbare intendimus: cum praesertim in eo complures deprehensae fuerint propositiones et doctrinae, sive illis, quae supra damnatae sunt, affines, sive quae communis ac probatae cum doctrinae et disciplinae temerarium contemptum tum maxime infensum in Romanos Pontifices et Apostolicam Sedem animum prae se ferunt.

Ostatně tímto výslovným zavržením řečených vět a nauk nemíníme nikterak schválit ostatní, co je v téže knize obsaženo — zvláště když v ní bylo shledáno mnoho vět a nauk buď příbuzných těm, jež jsou výše zavrženy, nebo takových, které dávají najevo jak opovážlivé pohrdání obecnou a schválenou naukou i kázní, tak především smýšlení nanejvýš nepřátelské římským velekněžím a Apoštolskému stolci.

DS 2696

Duo vero speciatim notanda censemus, quae de augustissimo sanctissimae Trinitatis mysterio, § 2 Decreti de fide, si non pravo animo, imprudentius certe Synodo exciderunt, quae facile rudes praesertim et incautos in fraudem impellere valeant:

Za zvlášť hodné zmínky však pokládáme dvě věci, které o nejvznešenějším tajemství nejsvětější Trojice vyklouzly synodě v § 2 dekretu o víře — ne-li se zlým úmyslem, tedy jistě nerozvážněji — a které snadno mohou zvláště nevzdělané a neopatrné svést v omyl:

DS 2697

Primum, dum posteaquam rite praemisit, Deum in suo Esse unum et simplicissimum permanere, continuo subiungens, ipsum Deum in tribus personis distingui, perperam discedit a communi et probata in christianae doctrinae institutionibus formula, qua Deus unus quidem „ in tribus personis distinctis „ dicitur, non „ in tribus personis distinctus „: cuius formulae commutatione hoc vi verborum subrepit erroris periculum, ut essentia divina distincta in personis putetur, quam fides catholica sic unam in personis distinctis confitetur, ut eam simul profiteatur in se prorsus indistinctam.

Předně: když synoda náležitě předeslala, že Bůh zůstává ve svém bytí jeden a nanejvýš jednoduchý, a hned dodává, že se týž Bůh „rozlišuje ve třech osobách“, nesprávně se odchyluje od obecné a schválené formule učebnic křesťanské nauky, podle níž se říká, že Bůh je jeden „v rozlišených třech osobách“, nikoli „rozlišený ve třech osobách“; touto záměnou formule se silou slov vkrádá nebezpečí bludu, totiž aby se božská podstata pokládala za rozlišenou v osobách — kterou katolická víra vyznává jako jednu v rozlišených osobách tak, že ji zároveň vyznává jako samu v sobě zcela nerozlišenou.

DS 2698

Alterum quod de ipsismet tribus divinis personis tradit, eas secundum earum proprietates personales et incommunicabiles exactius loquendo exprimi seu appellari Patrem, „ Verbum „ et Spiritum Sanctum: quasi minus propria et exacta foret appellatio „ Filii „, tot Scripturae locis consecrata, voce ipsa Patris e caelis et e nube delapsa, tum formula baptismi a Christo praescripta, tum et praeclara illa confessione, qua „ beatus „ ab ipsomet Christo Petrus est pronuntiatus; ac non potius retinendum esset, quod, edoctus ab Augustino, angelicus praeceptor vicissim ipse docuit, in nomine Verbi eandem proprietatem importari, quae in nomine Filii, dicente nimirum Augustino: Eo dicitur Verbum, quo Filius.

Za druhé to, co učí o samých třech božských osobách: že se podle jejich osobních a nesdělitelných vlastností přesněji řečeno vyjadřují či nazývají Otec, „Slovo“ a Duch svatý — jako by název „Syn“ byl méně vlastní a přesný, ačkoli je posvěcen tolika místy Písma, samým hlasem Otcovým, který zazněl z nebes a z oblaku, i formulí křtu předepsanou Kristem a také oním slavným vyznáním, pro něž byl Petr samým Kristem prohlášen za „blahoslaveného“; a spíše by se mělo držet toho, co — poučen Augustinem — učil zase sám andělský učitel, že totiž ve jméně Slovo je obsažena táž vlastnost jako ve jméně Syn; Augustin totiž praví: „Tím je nazýván Slovem, čím Synem.“

DS 2699

Neque silentio praetereunda insignis et fraudis plena Synodi temeritas, quae pridem improbatam ab Apostolica Sede Conventus Gallicani declarationem anni 1682 ausa sit non amplissimis modo laudibus exornare, sed, quo maiorem illi auctoritatem conciliaret, eam in decretum „de fide“ inscriptum insidiose includere, articulos in illa contentos palam adoptare, et quae sparsim per hoc ipsum decretum tradita sunt, horum articulorum publica et solemni professione obsignare. Quo sane non solum gravior longe se Nobis offert de Synodo, quam praedecessoribus Nostris fuerit de comitiis illis expostulandi ratio, sed et ipsimet Gallicanae ecclesiae non levis iniuria irrogatur, quam dignam Synodus existimaverit, cuius auctoritas in patrocinium vocaretur errorum, quibus illud est contaminatum decretum.

Ani nelze mlčením pominout význačnou a lstí naplněnou opovážlivost synody, která se odvážila prohlášení galikánského shromáždění z roku 1682, Apoštolským stolcem již dříve zavržené, nejen zahrnout nejštědřejšími chválami, nýbrž — aby mu získala větší autoritu — úskočně je vložit do dekretu nadepsaného „o víře“, veřejně přijmout články v něm obsažené a to, co je roztroušeně po tomtéž dekretu podáno, stvrdit veřejným a slavným vyznáním těchto článků. Tím se Nám ovšem naskýtá důvod ke stížnosti na synodu mnohem těžší, než jaký měli Naši předchůdci na ono shromáždění; a mimoto se působí nemalá křivda i samé galikánské církvi, kterou synoda uznala za hodnou toho, aby se její autorita volala na obranu bludů, jimiž je onen dekret nakažen.

DS 2700

Quamobrem, quae acta Conventus Gallicani, mox ut prodierunt praedecessor Noster venerabilis Innocentius XI per Litteras in forma Brevis („Paternae caritati“ ) die 11. Aprilis anni 1682, post autem expressius Alexander VIII Constitutione „Inter multiplices“ die 4. Aug. 1690 pro apostolici sui muneris ratione improbarunt, resciderunt, nulla et irrita declararunt; multo fortius exigit a Nobis pastoralis sollicitudo, recentem horum factam in Synodo tot vitiis affectam adoptionem velut temerariam, scandalosam ac praesertim post edita praedecessorum Nostrorum decreta huic Apostolicae Sedi summopere iniuriosam reprobare ac damnare, prout eam praesenti hac Nostra Constitutione reprobamus et damnamus ac pro reprobata et damnata haberi volumus.

Proto tedy: akta galikánského shromáždění, která — jakmile vyšla — Náš předchůdce ctihodný Inocenc XI. listem ve formě breve (Paternae caritati) dne 11. dubna 1682 a potom výslovněji Alexandr VIII. konstitucí Inter multiplices dne 4. srpna 1690 podle povinnosti svého apoštolského úřadu zavrhli, zrušili a prohlásili za nulitní a neplatná — tím spíše od Nás pastýřská starostlivost žádá, abychom nedávné přijetí těchto článků na synodě, tolika vadami stižené, zavrhli a odsoudili jako opovážlivé, pohoršlivé a zvláště po vydání dekretů Našich předchůdců nanejvýš urážlivé vůči tomuto Apoštolskému stolci — jak je také touto Naší konstitucí zavrhujeme a odsuzujeme a chceme, aby bylo pokládáno za zavržené a odsouzené.

Textové poznámky

Elektronický text obou Denzingerů vznikl strojovým čtením skenu. Opravili jsme tato porušená místa (vlevo čtení skenu, vpravo znění, které tato stránka otiskuje); rozhodovalo srovnání obou vydání:

• in quibus - aliquamdiu abdita delituit → bez vsuvky
• minus 1d expedire → id
• doctrina, ut lacet → ut iacet
• imaginis Dei’5; → Dei’; · Ünter dilectionem → inter
• před větou 30 vsunut nadpis „De applicatione fructus sacrificii“ → odstraněn
• fervorem caritatis! → caritatis’
• subdelegata illa lurisdictio → iurisdictio
• apud divinam 1ustitiam → iustitiam
• sententias 2255 dictas ipso facto → bez čísla
• apponere impedi menta → impedimenta
• civili potestati 1us attribuit → ius
• T7. Item → 77. · Deliberatio Synodi**.** quae → Synodi**,** quae
• in liturgicas**.** preces · cum clericalis**.** ordinis · altaria privilegiata**.** etc. → bez teček
• za větou 85 vsunuty tiskové hlavičky („Denzinger (latin) 2564…“) → odstraněny
• nis! forsitan impugnando → nisi
• sanctissime Trinitatis mysterio, 2 Decreti → sanctissimae, § 2
• constitutione „Inter multiplices**!“ → „Inter multiplices’**“

Dále jsme z latinského textu vypustili Denzingerovy vnitřní odkazy (typu „DS 1642 1652“), protože patří jeho aparátu, ne bulle; a sjednotili jsme uvozovky, jimiž Denzinger odlišuje citovaná slova pistojské synody od papežova výkladu.

---

Latinské znění: H. Denzinger — A. Schönmetzer, Enchiridion symbolorum, DS 2600–2700 (porovnáno s vydáním Denzinger–Bannwart 1911, DB 1501–1599). Úplné znění bully: Bullarii Romani continuatio, sv. IX, dok. XCV. Český překlad je pracovní a nezávazný; závazné je latinské znění.