Katechismus

Drazí bratři a sestry,
dnes slavíme tajemství velkého okamžiku. Anděl vchází do domu v Nazaretě a začíná se psát nová kapitola dějin spásy. Často se zastavujeme u slov archanděla Gabriela, u Mariina úžasu nebo u otázky „jak se to stane?“. Ale dnes nás chce Pán vzít hlouběji. Chce nás vzít do toho nejtajnějšího místa, kde se nebesa dotýkají země – dovnitř nás samotných.
Co se vlastně stalo v onen den v Nazaretě? Stalo se něco, co se děje neustále, co se děje právě teď, když zde sedíte. Bůh hledá prostor.
Starý mistr jednoho dne řekl: „Bůh je připraven dát se nám neustále, ale my nejsme připraveni Ho přijmout.“ Proč? Protože jsme plní. Jsme plní starostí o zítřek, plní našich plánů, plní našeho vlastního „já“. A Bůh, který je čisté světlo a čisté bytí, nemůže vstoupit tam, kde již něco jiného zaujímá místo.
Mysleme na Marii. Proč se mohla stát Matkou Boží? Nebylo to proto, že měla nejkrásněji vyvinuté tělo, že byla nejučenější nebo nejsilnější. Bylo to proto, že byla ochotna stát se ničím! Ano, stát se ničím. Vytvořila v sobě prázdný prostor. Řekla své „fiat“ – „staň se“. A v tom okamžiku, kdy se vzdala své vlastní vůle, vzdala se i svého „já“, otevřela se brána nebes.
V každém z nás, v nejhlubším středu naší duše, je skrytý prostor pro Boha. Je to místo, které je stvořeno pro jediný účel: aby se tam narodil Bůh. Je to místo, které hřích ani ďábel nemůže zničit, ale které bohužel můžeme zahltit. Můžeme ho zahltit naším hlukem, našimi obrazy, naším neustálým přáním „něco dělat“, dokonce i pro Boha.
A přicházíme k tomu nejdůležitějšímu: Panna Maria je obrazem každé duše. Bůh chce v každé duši vykonat duchovně to, co vykonal tělesně v Panně Marii. Co tedy máme dělat, aby žil Kristus i v nás?
Nemáme dělat nic. To zní zvláštně, že? Chceme se více modlit, konat více skutků, abychom si zasloužili Boží příchod. Ale zákon lásky je jiný. Aby se Slovo mohlo vtělit, musí nastat ticho. Musíme přestat „být něco“.
Cesta k zrození Syna v duši je cestou odnímání. Je to odvaha sundat ze stolu své vlastní představy o tom, kdo jsme, a nechat tam jen čistou lásku. Bůh Otec totiž nemůže nečinit. Pán Ježíš říká, že Otec je neustále činný. Jeho přirozeností je plodit Syna. On touží rodit své Slovo v naší duši neustále. On chce, abyste se vy stali jeho matkou duchovně, stejně jako Maria se stala jeho matkou tělesně.
Bůh ale čeká na naši ochotu odejít. Odejít od hluku tohoto světa, odejít od upjatosti na výsledky, odejít dokonce i od vlastních náboženských tužeb. Když se duše stane prostou a prázdnou jako lůno matky, Bůh neodolává a vstupuje.
V tom spočívá veliká radost Zvěstování. Není to jen o tom, že se Bůh stal člověkem před dvěma tisíci lety. Je to o tom, že se Bůh stává člověkem dnes, tady na tomto místě, ve vašem srdci.
Nechte dnes všechno, co vás svazuje. Otevřete svá srdce. Nestarejte se o to, jak se to stane. Jen buďte. Buďte tiší. Buďte prázdní. A v tom tichu a prázdnotě uvidíte světlo, které nikdy nezhasíná. Toto je cesta, kterou se stanete skutečně svobodnými. Amen.

Na otázku: Jaké jsou dnešní zprávy v církvi?

Jedna z odpovědí byla:

V úterý 7. dubna přijalo jedenáct řeholních sester v kapli Pražského hradu službu akolytátu — jde o sestry dominikánky, karmelitky a salesiánky.

Otázka: co budou v tom akolytátu dělat?

Odpověď:

Akolytát je ustanovená církevní služba (ministerium), ne svátost ani řád. Konkrétně jde o tyto úkoly:

Při liturgii

Akolyta asistuje knězi a jáhnovi při mši — připravuje oltář, kalichy a patény, podává víno a vodu při přípravě darů. Hlavní a nejviditelnější úkol je podávání eucharistie věřícím při přijímání, a to jak při mši, tak mimo ni — například nemocným v nemocnicích nebo domácnostech.

Mimoliturgicky

Akolyta může jako mimořádný přisluhovatel odnášet eucharistii těm, kdo se nemohou účastnit mše — starým lidem, nemocným, umírajícím. Může také vést pobožnosti s vystavením Nejsvětější svátosti (mimo slavnostní benedikci, která přísluší knězi nebo jáhnovi).

Historická poznámka

Původně byl akolytát jedním ze čtyř nižších svěcení pro muže na cestě ke kněžství. Po roce 1972 ho Pavel VI. reformoval jako samostatné laické ministerium. Dlouho byl vyhrazen pouze mužům — teprve v roce 2021 papež František otevřel tuto službu také ženám, což je právě případ těchto řeholních sester v Praze.

Proč je to pro řeholnice praktické

Sestry, které pracují v nemocnicích, hospicích nebo školách, tak mohou přinášet eucharistii nemocným a umírajícím jako řádní, ustanovení přisluhující — ne jen jako výpomoc v nouzi, ale jako stálou a uznanou službu.

Otázka: je možné aby ženy podávaly svaté přijímání?

Odpověď:

Ano, je to možné, a církev to výslovně připouští — ve dvou různých formách.

Mimořádný přisluhovatel eucharistie

Tato možnost existuje od roku 1973. Jde o laiky — muže i ženy — které biskup pro tuto službu pověří tehdy, když je nedostatek kněží nebo jáhnů, nebo když je přijímajících tolik, že by liturgie trvala nepřiměřeně dlouho. V praxi je tato forma velmi rozšířená ve farnostech po celém světě.

Ustanovená akolytka

To je přesně případ těch jedenácti sester z Prahy. Jde o vyšší a trvalejší formu — ne jen příležitostné pověření, ale liturgické ustanovení do služby. Jak bylo řečeno, tuto možnost pro ženy otevřel František v roce 2021 apoštolským listem Spiritus Domini, kterým změnil příslušný kánon církevního práva. Dříve kánon výslovně vyhrazoval tato ministeria pouze mužům.

Co se nezměnilo

Je důležité rozlišovat: ženy mohou podávat eucharistii jako přisluhovatelky, ale sloužit mši (být knězem nebo jáhnem) ženy nemohou. Tato otázka je disciplinárně i teologicky zcela oddělená a Jan Pavel II. v roce 1994 v listu Ordinatio Sacerdotalis prohlásil, že církev nemá pravomoc kněžské svěcení ženám udělovat — toto stanovisko zůstává závazné.

Takže podávání přijímání ženami je běžná a plně legitimní praxe, nijak kontroverzní z hlediska církevního práva.

Otázka: Bylo by něco takového možné před 100 lety?

Odpověď:

Ne, nebylo — a je zajímavé sledovat, jak se tato praxe vyvíjela.

Stav před 100 lety (kolem roku 1926)

Podávání eucharistie bylo tehdy výhradně vyhrazeno kněžím, případně jáhnům — a ti byli výlučně muži, protože akolytát byl součástí svěcení na cestě ke kněžství. Laik jakéhokoli pohlaví by eucharistii podávat nemohl za žádných okolností. Byl by to považován za závažné porušení liturgického řádu.

Navíc tehdejší liturgická kultura kladla mimořádný důraz na nedotknutelnost konsekrovaných způsob — eucharistii směly dotýkat pouze posvěcené ruce kněze. Věřící přijímali výhradně na jazyk, vkleče, a myšlenka, že by eucharistii podávala žena, by byla tehdy naprosto nepředstavitelná.

Jak se to postupně měnilo

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) otevřel cestu k liturgické reformě. Pavel VI. v roce 1972 reformoval nižší ministeria a oddělil akolytát od svěcení — ale stále jen pro muže. V roce 1973 pak připustil mimořádné přisluhování eucharistie pro laiky včetně žen, nejprve velmi opatrně a pro výjimečné situace. V praxi se tato výjimka postupně stala běžnou součástí farního života. A jak bylo řečeno, teprve v roce 2021 František formálně otevřel ženám i samotné ustanovené ministerium akolytátu.

Širší pohled

Je to zajímavý příklad toho, jak církev rozlišuje mezi tím, co považuje za neměnné (kněžské svěcení vyhrazené mužům jako věc víry) a tím, co je disciplinární praxe podléhající historickému vývoji. Podávání eucharistie laiky patří do druhé kategorie — a za 100 let prošlo zásadní proměnou.

Takže to, co se stalo minulý týden v kapli na Pražském hradě, by bylo před stem let doslova nemyslitelné.

Drazí přátelé,
obrátila se na mě matka, jejíž dcera velmi trpí. Ta dcera má 14 let a celý život se jí drží jakési zlo. Lékaři to kvalifikují jako psychickou nemoc jednou takovou a jindy makovou. Když se ale seznámíte s celým životem dítěte i rodičů, zjistíte, že je to něco víc.

Nedávná zpráva dcery své matce: „mami me proste boli jak mi nic nepomaha nic se nezlepsuje je mi porad spatne a chci umrit kazdou sekundu v mym zivote…lidi mi jeste vic ublizujou a nemam nikoho. A vazne chci umrit mami nemuzu myslet na nic jinyho jenom na smrt. Nezvladam to tady a celkove vsude. Chtela bych aby se to zmenilo ale nezmeni a to proste vim. Je mi tak spatne mami a nemuzu s tim nic delat. Nemuzu si ani pro sosku protoze pak rikate ze jsem zavisla na rivotrilu a ze chci jenom prasky. Ty holky se me tady boji a sestricky taky. Nezvladam zit a boli me to, boli me zit a kazdej den je pro me neskutecne tezkej.  Mami chci umrit.“

Je někdo ochoten se za tuto dívenku a její matku modlit a případně něco obětovat?

Rozhodně nepotřebujeme zaručená rychlá řešení katolických všeználků.

Pán Bůh zaplať.