Slavnost Božího Těla
Pojďme za naším Králem
Jednou do roka opouští Kristus zlatou bránu svatostánku a vychází mezi nás — do ulic, na náves, mezi pole. To, co po celý rok ukrýváme za zavřenými dvířky tabernáklu, neseme tento den s nejvyšší slávou pod nebesy, aby celý svět viděl, že náš Bůh je opravdu zde.
Co vlastně slavíme
V Nejsvětější Svátosti Oltářní je Ježíš Kristus přítomen skutečně, pravdivě a podstatně — ne jen jako vzpomínka, ne jako pouhé znamení, ale celý a živý. Pod způsobou chleba a vína je s námi týž Pán, který se narodil z Panny Marie, zemřel na kříži a vstal z mrtvých.
A právě v tom je celé jádro věci. Neslavíme krásnou tradici, dojemnou náladu ani vůni kadidla a kvítí — to vše je jen služebné. V monstranci není symbol Boha, není tam připomínka Boha, není tam ani „něco svatého”. Je tam Bůh sám. Tatáž osoba, k níž se modlíme, tentýž Stvořitel nebe i země — skutečně přítomný, jen pár kroků před námi. Kdyby tomu tak nebylo, byl by celý průvod jen průvodem; protože tomu tak je, klečíme. Nehledejme tedy v tento den nic jiného sladkého než tuto jedinou, závratnou skutečnost: Bůh je zde. Tato svátost je svátostí Boží přítomnosti a sjednocení s námi! Toť vše.
Již Mojžíš se ptal vyvoleného národa: „Není zajisté jiného národa tak velikého, který by měl bohy tak blízké sobě, jako jest Bůh náš přítomen všem prosbám našim” (Dt 4, 7). Co bylo řečeno o Izraeli, naplňuje se měrou nad pomyšlení v Eucharistii: žádné pohanské náboženství, ba ani sám Starý Zákon neměl svého Boha tak blízko, jako jej máme my v každém — i v tom nejchudším — kostele.
Proč právě průvod
Mohli bychom Krista uctívat za zavřenými dveřmi chrámu. Ale láska se nedá zavřít mezi čtyři zdi. Proto církev volí průvod: chce, aby Kristus Pán vykročil ven a ve vítězném průvodu přijímal hold celého tvorstva.
Tento den má pro nás trojí smysl:
- Veřejné vyznání víry. Alespoň jednou do roka veřejně a okázale vyznáváme před celým světem, že věříme v Krista přítomného v Eucharistii, a děkujeme mu za jeho lásku.
- Smír. Klademe Pánu k nohám dostiučinění za všechny urážky, kterých se mu v této Svátosti lásky dostává — od nevěřících, ale bohužel někdy i od katolíků.
- Prosba o požehnání. V našich zemích má průvod též ráz prosebný. U čtyř oltářů, obrácených ke všem světovým stranám, uděluje se požehnání, aby se rozlilo po veškeré přírodě a aby nám Pán dal úrodu polí a požehnal naší práci.
Stará a krásná historie
Slavnost má své kořeny ve 13. století. Pán si k jejímu zavedení vyvolil prostou klášterní pannu, svatou Julianu z Lutychu, které se ve vidění zjevoval zářící měsíc s temným místem na okraji — Bůh jí dal poznat, že tou skvrnou je chybějící svátek ke cti Nejsvětější Svátosti.
Pán pak Julianino úsilí brzy potvrdil zázrakem — a co je nám obzvlášť milé, prostřednictvím kněze z Čech. Tento kněz, sužovaný pochybnostmi o skutečné přítomnosti Krista ve Svátosti, sloužil cestou do Říma roku 1263 mši svatou v italské Bolzeně. Při proměňování začala z hostie prýštit krev a prosákla korporálem, na němž zanechala stopy v podobě hostií. Zkrvavený korporál se dodnes uchovává v nedalekém Orvietu, kde tehdy sídlil papež Urban IV. Pohnut touto událostí předepsal bulou Transiturus (1264) slavnost Božího Těla pro celou církev. Officium k ní složil sám andělský učitel, svatý Tomáš Akvinský.
Celá příroda jásá
Když Kristus prochází mezi námi, neslaví jen lidé. Sám Guéranger píše, jak se nebesa radují, země plesá a lesy jásají; pahorky nabízejí své zelené ratolesti a stromy podél cest proplétají větve, aby utvořily stinnou klenbu Králi, jenž tudy kráčí.
Pohleďme na ten obraz: prapory se lesknou ve slunci, cesty jsou posypány kvítím, zvonky zvoní, kadidlo stoupá k nebi a Kristus v zářící monstranci je nesen pod baldachýnem, jejž lid příznačně nazývá „nebesa”. V tu chvíli mizí rozdíly mezi lidmi — všichni jsme jen jedním zástupem, který kráčí za svým Pánem.
Pozvání
Nezůstávejme tedy letos doma. Náš Král vychází ven a čeká, kdo ho doprovodí. Ozdobme okna, posypme cestu květinami, vezměme s sebou děti. Nejde o pouhý zvyk či folklor — jde o to, abychom svému Bohu, který se nám dal celý, prokázali alespoň tuto jednu nepatrnou poctu.
„Aj, stánek Boží s lidmi. A oni budou jeho lidem a sám Bůh s nimi bude jejich Bohem” (Zj 21, 3).
Pojďme za ním.
