Dvě fáze medžugorských poselství a námitka poslušnosti: Chiron a Masciullo pod jedním komentářem

Poznámka redakce. Co pojem synodalita znamená podle tradice — v tom významu, v jakém se s ním pracuje dnes — se nám nepodařilo dohledat. Slovo synoda (řecky σύνοδος, „shromáždění“) je starobylé a označuje sněm biskupů; podstatné jméno synodalita jsme však nenašli ani v Písmu svatém, ani u církevních Otců, ani v Katechismu katolické církve. Není to jen náš dojem: sama Mezinárodní teologická komise v dokumentu Synodalita v životě a poslání církve (2018) píše, že v teologické, kanonické a pastorační literatuře posledních desetiletí se ujalo nově ražené podstatné jméno „synodalita“ a že tato jazyková novota si žádá pečlivé teologické ujasnění (č. 5). Zdá se, že s pojmem synodality, má zkušenost spíše protestantské prostředí, než Katolická církev. Následující text proto referuje o tom, co bylo řečeno, aniž by pojem sám vykládal.

InfoVaticana otiskla 22. srpna v rubrice Tribuna, kterou vede jako komentář, text podepsaný pseudonymem „Una católica (ex)perpleja“. Navazuje na konzultaci z roku 2016, kterou zveřejnil italský novinář David Murgia, a přináší k ní dvě věci, které dosavadní přehled námitek neobsahoval.

Chiron: poselství se lámou rokem 1984

Prvním pramenem je kniha francouzského historika Yvese Chirona Medjugorje démasqué (1981–2010), vydaná roku 2006 a v přepracované a rozšířené podobě 2010. Chironův terénní výzkum pochází z Velikonoc 1993, kdy do Medžugorje přijel se skupinovou poutí za balkánské války; setkal se s několika vidoucími i s průvodci, byl přítomen „zjevením“ a navštívil mostarského biskupa.

Chiron rozlišuje dvě fáze. Od roku 1981 do 1983 si vidoucí počínali samostatně, byť v těsné blízkosti farních františkánů, a poselství, která tehdy tlumočili, měla velmi různorodý obsah — některé podle něj zdánlivě odporovaly katolické nauce. Od roku 1983, respektive od počátku 1984, kdy šíření poselství převzala charismatická obnova a Cyrille Auboyneau, se texty stávají opakovanými, stereotypními, pokaždé stejně dlouhými a bez nových prvků.

Totéž rozhraní potvrdil Chironovi i řeholník, kterého oba texty uvádějí jen jako P. Slavka: před březnem 1984 podle něj nešlo o poselství ve vlastním smyslu, nýbrž o „opakující se pedagogiku, jako když matka mluví s dítětem“. Na námitku, že diecézní autorita jev odmítá, týž kněz odpověděl, že uznání ze strany církve není důležité a že Panna Maria na ně nečeká.

Při rozhovoru roku 1993 doplnil koadjutor mostarské diecéze Ratko Perić — jmenovaný v květnu 1992, zatímco sídelní biskup Žanić byl hospitalizován ve Splitu — údaj, který jinde nezaznívá: většina věřících diecéze zjevením nevěří a věří jim jen část farníků ve farnostech spravovaných františkány.

Masciullo: kritériem rozlišování je poslušnost

Druhým pramenem je článek Gaetana Masciulla, italského dopisovatele listu The Remnant, z 15. srpna 2026. Masciullo připomíná, že normy Dikasteria pro nauku víry ze 17. května 2024 zavedly zásadní upřesnění: zpravidla se v nich nepočítá s tím, že by církevní autorita kladně uznala božský původ domnělých nadpřirozených jevů. Nejvýš může udělit nihil obstat — jak se stalo u Medžugorje — což neznamená uznání nadpřirozenosti, nýbrž že se bez jistoty o pravosti uznávají mnohé známky působení Ducha Svatého.

Proti důrazu na „pastorační plody“ staví Masciullo starší kritérium. Připouští, že plody nelze pominout, protože Pán sám řekl, že strom se pozná po ovoci (Mt 7,20), ale připomíná i výzvu zkoumat duchy, zda jsou z Boha (1 Jan 4,1), a namítá, že dobro, které Bůh vyvodí ze zlé situace, tu situaci nečiní dobrou. Jako doklad uvádí případ Magdaleny od Kříže, španělské františkánky 16. století, jež platila přes dvacet let za živou světici a roku 1543 se v těžké nemoci přiznala k předstírání.

Kritérium, které podle něj zastírá důraz na pastoraci, je poslušnost — a to ve dvou rovinách: poslušnost víře církve, jíž jsou vázáni všichni, a z ní odvozená poslušnost zákonitým rozhodnutím církevní autority, jedná-li v mezích své pravomoci. Věřící podle něj smí žádat vysvětlení, vyslovit nesouhlas i obrátit se výš, ale nesmí neuposlechnout — tím spíš ne s odvoláním na neuznané soukromé zjevení. Odtud jeho teze, že se případ Medžugorje „v tomto hříchu počal“: vidoucí vedli dva františkáni, které biskup Žanić krátce předtím napomenul pro neposlušnost, a domnělá zjevení se do sporu vložila v jejich prospěch. (Podrobnosti hercegovinského případu shrnuje dřívější přehled.)

Ekonomický rozměr

Masciullo k jevu připojuje čísla, která ve výběru dosud nezazněla. Podle odhadů sociologa Vencela Čuljaka přesáhl obrat spojený s Medžugorjem mezi lety 1981 a 2013 jedenáct miliard eur a místo dnes vytváří ročně kolem devadesáti milionů eur. Ze zmíněného obratu zůstaly v samotném Medžugorji zhruba tři miliardy a v místní diecézi 290 milionů eur mimo dary. Sám autor předesílá, že to neuvádí proto, aby náboženský jev vykládal ziskem — trh podle něj vzniká i kolem Fatimy, Guadalupe či Lurd — nýbrž jako okolnost, která pomáhá porozumět tomu, proč se věc neuzavřela.

Závěr obou textů se shoduje: jde-li o jev, u něhož se úsudek odkládá už pětačtyřicet let, není podle nich hlavní otázkou pravost zjevení, nýbrž to, zda je církev ještě ochotna soud vyslovit.