Přísaha, kterou skládal každý kněz: protimodernistické přísaze je 116 let

Prvního září 1910 vydal papež sv. Pius X. krátký dokument, který na konci nesl něco neobvyklého: hotový text, jejž bylo od té chvíle nutné odpřisáhnout. Dostal jméno protimodernistická přísaha a skládal ji každý, kdo se stával knězem, kazatelem, zpovědníkem, farářem nebo učitelem v semináři. Trvalo to sedmapadesát let.

Dokumentu se říká Sacrorum antistitum — jsou to jeho první slova, „biskupů“. Církevní texty se odjakživa označují svým začátkem, podobně jako se písničky někdy jmenují po prvním verši. S obsahem to nesouvisí.

Proč papež sáhl po podpisu

Tři roky předtím vyšly proti modernismu dva velké texty: seznam 65 zavržených vět (Lamentabili, červenec 1907) a encyklika, která tytéž bludy vyložila jako soustavu (Pascendi, září 1907). Obojí říkalo, co Církev odmítá.

Jenže odsouzení samo nic nezastavilo — a papež v roce 1910 popisuje proč. Píše, že se v tom pokračuje dál, jenom pod cizím nebo zamlčeným jménem: knihy a časopisy vycházejí bez podpisu nebo pod smyšleným autorem, takže se nedá říct, kdo za nimi stojí. A že jsou to lidé uvnitř Církve, což je podle něj horší než útok zvenčí.

Proto papež v roce 1910 už neopakuje nauku. Ptá se, jak to vymáhat — a jeho odpověď je administrativní: podpis, datum, uložení do spisů.

Co je „modernismus“

Nejde o to být moderní. Slovo tehdy označovalo konkrétní soubor názorů, který se rozšířil mezi vzdělanými katolíky, a přísaha jej odmítá bod po bodu. Zjednodušeně řečeno šlo o tři myšlenky:

• Víra je cit. Že víra není souhlas rozumu s něčím, co bylo zvenčí sděleno, ale niterné hnutí, které se v člověku vynoří samo — jakási náboženská potřeba.
• Dogma se vyvíjí a mění smysl. Že co Církev vyznává dnes, může znamenat něco jiného, než co vyznávala dřív, a že se to tak má.
• Věřící a dějepisec smějí říkat opak. Že týž člověk může jako badatel tvrdit, co jako věřící popírá — a nemusí to nijak srovnávat.

Tomu odpovídá i to, co přísaha vyžaduje.

Co se přísahou slibovalo

Přísaha má pět kladných vět a k nim několik odmítnutí. V běžné češtině:

1. Boha lze poznat rozumem — ze světa, který stvořil, jako se z účinku pozná příčina. Není to jen věc citu nebo výchovy.
2. Zázraky a proroctví platí jako důkaz — a platí i dnes, ne jen pro dávné lidi, kteří prý byli důvěřivější.
3. Církev založil sám Kristus — přímo, když žil na zemi, a postavil ji na Petrovi a jeho nástupcích. Nevznikla až později z náboženského hnutí.
4. Víra znamená pořád totéž. Přísahající odmítá, že by se dogma mohlo posunout z jednoho smyslu do jiného. Nauka může být hlouběji pochopena, ale nemůže začít znamenat něco jiného.
5. Víra není slepý cit z podvědomí, nýbrž souhlas rozumu s pravdou, kterou člověk slyšel zvenčí — a věří jí proto, že ji řekl Bůh, který nemůže lhát.

Následuje odmítnutí toho, že by víra mohla odporovat dějinám, a odmítnutí „dvojí osoby“ — že by týž člověk mohl jako dějepisec zastávat, co jako věřící popírá. A na konec slib, že se od toho přísahající neuchýlí ani v učení, ani v tom, co napíše.

Poslední věta zní: Tak slibuji, tak přísahám, k tomu mi dopomáhej Bůh a toto svaté Boží evangelium.

Kdo ji musel složit

Seznam je v dokumentu vypsaný a je dlouhý:

• kdo přijímal vyšší svěcení (podjáhenství a výš),
• zpovědníci a kazatelé, než dostali pověření,
• faráři, kanovníci a beneficiáti, než nastoupili,
• úředníci biskupských úřadů a církevních soudů, včetně soudců,
• postní kazatelé,
• úředníci římských kongregací,
• představení a učitelé řeholních řádů.

Přísaha se skládala před biskupem, vlastnoručně podepsaná, a doklad se zakládal do zvláštních spisů biskupské kurie. Kdo by ji porušil, měl být ihned udán Svatému officiu — tehdejšímu úřadu pro nauku víry.

Co je v dokumentu ještě

Přísaha je jen konec. Před ní stojí pokyny o seminářích a jsou nečekaně konkrétní. Představený má sledovat, jestli chovanec plní povinnosti opravdově, nebo jen naoko a ze strachu; kdo se ani po roce nezmění, má být propuštěn tak, aby ho nepřijal už žádný biskup. Učitel musí na začátku roku předložit biskupovi osnovu přednášek a během roku se prověřuje, jak učí. A bohoslovcům se zakazuje číst noviny a časopisy — „byť sebelepší“ — aby je to neodvádělo od studia.

Je z toho vidět, oč Piu X. šlo: ne dopsat další odsouzení, ale dostat se k tomu, kde se kněží tvoří.

Jak to skončilo

Přísaha platila do roku 1967, kdy ji spolu s tridentským vyznáním víry nahradila kratší formule vyznání víry. Dnes se tedy neskládá.

To ale neznamená, že by její obsah přestal platit. Těch pět vět — že Boha lze poznat rozumem, že zázraky jsou znamení, že Církev založil Kristus, že dogma nemění smysl a že víra je souhlas rozumu — není zvláštní nauka roku 1910. Je to obyčejné katolické učení, jen shrnuté nezvykle stručně a na jednom místě. Právě proto se přísaha dodnes cituje: je z ní na jedné stránce vidět, co se tehdy pokládalo za nutné říct nahlas.

---

Chcete číst dál? Přeložili jsme celý dokument do češtiny — úvod, normy proti modernismu, oddíl o seminářích, celé znění přísahy, část o kázání i závěr. Latinu odkryje tlačítko nad textem:

→ Sacrorum antistitum (sv. Pius X., 1910) — protimodernistická přísaha

Na webu máme i oba starší texty, na které se přísaha odvolává: Lamentabili sane exitu (65 zavržených vět) a Pascendi dominici gregis (encyklika o modernismu). Citace v tomto článku jsou z našeho pracovního překladu; závazné je latinské znění.