Pascendi dominici gregis

Encyklika o učení modernistů (de modernistarum doctrinis) — sv. Pius X., 8. září 1907. (Acta Sanctae Sedis 40 [1907], s. 593–650.)

Encyklikou Pascendi dominici gregis odsoudil sv. Pius X. modernismus — proud v katolické teologii a exegezi, který pod vlivem Kantovy filosofie, liberální protestantské teologie a evolucionismu podřizoval víru „náboženskému citu” a proměňoval dogma v nauku podléhající neustálému „vývoji”. Encyklika nejprve soustavně vyloží modernistickou nauku podle rolí, které modernista podle papeže střídavě zastává — filosof, věřící, teolog, historik a kritik, apologeta, reformátor — a shrnuje ji jako „souhrn všech herezí”. Poté zkoumá příčiny zla (zvědavost, pýcha, neznalost scholastiky) a předepisuje léky: scholastickou filosofii sv. Tomáše jako základ seminárních studií, přísný výběr profesorů, dohled biskupů nad tiskem a knihami, omezení kněžských sjezdů a — nejtrvaleji vlivné opatření — zřízení diecézních rad bdělosti (consilia a vigilantia) sledujících šíření bludů v každé diecézi. O tři roky později doplnil Pius X. encykliku protimodernistickou přísahou (motu proprio Sacrorum antistitum, 1910), kterou museli až do roku 1967 skládat všichni duchovní před vyššími svěceními a učitelé teologie před nástupem úřadu.

Encyklice předchází o dva měsíce dekret Svatého officia Lamentabili sane exitu (3. července 1907), který tytéž bludy podává po větách — je jich 65, proto se mu říká „nový Syllabus“. Oba texty se čtou nejlépe vedle sebe: Lamentabili říká, co se zavrhuje, Pascendi vykládá, jak to drží pohromadě.

O tomto vydání. Zde je úplné znění encykliky, dvojjazyčně: latinský odstavec, pod ním český překlad. Nic není vynecháno — text jde od úvodního oslovení až po dataci. Číslování odstavců 1–58 je ustálené (tak se encyklika běžně cituje) a odpovídá členění vernakulárních vydání; latinský originál na vatican.va sám čísla nemá, ale jeho odstavce se s tímto číslováním kryjí. Tři místa se liší a jsou zde vyznačena: odstavec o svatých ostatcích tvoří v latině vlastní odstavec, ale patří ještě pod číslo 55; poslední latinský odstavec se dělí na čísla 57 a 58; závěrečná datace čísla nemá. Latinský text je převzat z vatican.va (úřední znění vyšlo v Acta Sanctae Sedis 40 [1907], s. 593–650). V elektronickém textu vatican.va zůstalo několik zjevných kazů strojového přepisu (mirabitu místo mirabitur, adradicem místo ad radicem, personates místo personatos, amrmetur místo affirmetur, dixirit místo dixerit, externa revelation e místo externa revelatione); jsou zde ponechány tak, jak stojí v prameni, a upozorňuje na ně poznámka v hranatých závorkách. Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latinského originálu; pro závazné znění platí latinský text. Existuje i starší, církevně schválený český překlad celé encykliky od P. Václava Smolíka CSsR (Praha, Dědictví sv. Prokopa, 1911, oceněn Karlachovou nadací teologické fakulty pražské univerzity) — dohledatelný v digitálních knihovnách, zde z něj ale neotiskujeme. Mezititulky jsou redakční (v originálu nejsou), pro snazší orientaci; sledují členění, které encyklice dávala už dobová vydání.

---

PIA X., NEJVYŠŠÍHO VELEKNĚZE, ENCYKLIKA O UČENÍ MODERNISTŮ CTIHODNÝM BRATŘÍM PATRIARCHŮM, PRIMASŮM, ARCIBISKUPŮM, BISKUPŮM A JINÝM MÍSTNÍM ORDINÁŘŮM, KTEŘÍ MAJÍ POKOJ A SPOLEČENSTVÍ S APOŠTOLSKÝM STOLCEM

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Úvod

1.

Pascendi dominici gregis mandatum Nobis divinitus officium id munus in primis a Christo assignatum habet, ut traditae sanctis fidei depositum vigilantissime custodiat, repudiatis profanis vocum novitatibus atque oppositionibus falsi nominis scientiae. Quae quidem supremi providentia pastoris nullo plane non tempore catholico agmini necessaria fuit; etenim, auctore humani generis hoste, numquam defuere viri loquentes perversa (Act. xx. 30), vaniloqui et seductores (Tit. i. 10), errantes et in errorem mittentes (II. Tim. iii. 13). Verumtamen inimicorum crucis Christi, postrema hac aetate, numerum crevisse admodum fatendum est; qui, artibus omnino novis astuque plenis, vitalem Ecclesiae vim elidere, ipsumque, si queant, Christi regnum evertere funditus nituntur. Quare silere Nobis diutius haud licet, ne muneri sanctissimo deesse videamur, et benignitas, qua, spe sanioris consilii, huc usque usi sumus, officii oblivio reputetur.

Úkol pást Hospodinovo stádce, jenž nám byl svěřen z Boží vůle, nám ukládá především to poslání, které sám Kristus dal na první místo: se svrchovanou bdělostí střežit svatý poklad předané víry a odmítat bezbožné novoty ve slovech i námitky vědy, jež toto jméno nese neprávem. Prozřetelnost nejvyššího pastýře byla katolickému lidu potřebná v každé době — z popudu nepřítele lidského pokolení totiž nikdy nechyběli lidé mluvící převrácené věci (Sk 20,30), prázdní mluvkové a svůdci (Tit 1,10), bloudící a svádějící do bludu (2 Tim 3,13). Přesto je třeba přiznat, že v této poslední době počet nepřátel Kristova kříže značně vzrostl; tito lidé se zcela novými a lstivými způsoby snaží podlomit životní sílu Církve, ba pokud by mohli, i úplně zvrátit samo Kristovo království. Proto nám již déle mlčet nesluší, abychom se nezdálo, že opouštíme svůj nejsvětější úkol, a aby shovívavost, kterou jsme až dosud v naději na lepší smýšlení projevovali, nebyla pokládána za zapomnění na povinnost.

2.

Qua in re ut moram ne interponamus illud in primis exigit, quod fautores errorum iam non inter apertos hostes quaerendi sunt modo; verum, quod dolendum maxime verendumque est, in ipso latent sinu gremioque ecclesiae, eo sane nocentiores, quo minus perspicui. Loquimur, Venerabiles Fratres, de multis e catholicorum laicorum numero, quin, quod longe miserabilius, ex ipso sacerdotum coetu, qui, fucoso quodam Ecclesiae amore, nullo solido philosophiae ac theologiae praesidio, immo adeo veneratis imbuti penitus doctrinis quae ab Ecclesiae osoribus traduntur, Ecclesiae eiusdem renovatores, omni posthabita modestia animi, se iactitant; factoque audacius agmine, quidquid sanctius est in Christi opere impetunt, ipsa haud incolumi divini Reparatoris persona, quam ausu sacrilege, ad purum putumque hominem extenuant.

Aby se s tím dále neotálelo, je třeba mít na paměti především to, že šiřitele bludů už nelze hledat jen mezi otevřenými nepřáteli; skrývají se — a to je nejbolestnější a nejobávanější — v samotném lůně a klíně Církve, a jsou tím škodlivější, čím méně jsou nápadní. Mluvíme, ctihodní bratři, o mnohých z řad katolických laiků, ba, což je mnohem žalostnější, i o mnohých z řad samotného kněžstva, kteří se pod záminkou jakési přetvářené lásky k Církvi, bez pevné opory ve filosofii a teologii, ba prodchnuti naukami, jež šíří nepřátelé Církve, vydávají bez špetky studu za její obnovitele; a smělejším šikem útočí na vše, co je v Kristově díle nejposvátnější, a samotnou osobu božského Vykupitele svatokrádežnou opovážlivostí zužují na pouhého člověka.

3.

Homines huiusmodi Ecclesiae Nos hostibus adscribere, etsi mirantur ipsi, nemo tamen mirabitu [sic, správně mirabitur] iure, qui, mente animi seposita cuius penes Deum arbitrium est, illorum doctrinas et loquendi agendique rationes cognorit. Enimvero non is a veritate discedat, qui eos Ecclesiae adversarios quovis alio perniciosiores habeat. Nam non hi extra Ecclesiam, sed intra, ut diximus, de illius pernicie consilia agitant sua: quamobrem in ipsis fere Ecclesiae venis atque in visceribus periculum residet, eo securiore damno quo illi intimius Ecclesiam norunt. Adde quod securim non ad ramos surculosque ponunt; sed ad radicem ipsam, fidem nimirum fideique fibras altissimas. Icta autem radice hac immortalitatis, virus per omnem arborem sic propagare pergunt, ut catholicae veritatis nulla sit pars unde manus abstineant, nulla quam corrumpere non elaborent. Porro, mille nocendi artes dum adhibent, nihil illis callidius nihil insidiosius: nam et rationalistam et catholicum promiscue agunt, idque adeo simulatissime, ut incautum quemque facile in errorem pertrahant; cumque temeritate maxime valeant, nullum est consecutionum genus quod horreant aut non obfirmate secureque obtrudant. Accedit praeterea in illis, aptissime ad fallendos animos, genus vitae cum maxime actuosum, assidua ac vehemens ad omnem eruditionem occupatio, moribus plerumque austeris quaesita laus. Demum, quod fere medicinae fiduciam tollit, disciplinis ipsi suis sic animo sunt comparati, ut dominationem omnem spernant nullaque recipiant frena; et freti mendaci quadam conscientia animi, nituntur veritatis studio tribuere quod uni reapse superbiae ac pervicaciae tribuendum est. Equidem speravimus huiusmodi quandoque homines ad meliora revocare: quo in genere suavitate primum tamquam cum filiis, tum vero severitate, demum, quanquam inviti, animadversione publica usi sumus. Nostis tamen, Venerabiles Fratres, quam haec facerimus inaniter: cervicem, ad horam deflexam, mox extulerunt superbius. Iam si illorum solummodo res ageretur, dissimulare forsitan possemus: sed catholici nominis e contra securitas agitur. Quapropter silentium, quod habere diutius piaculum foret, intercipere necesse est; ut personates [sic, správně personatos] male homines, quales reapse sunt, universae Ecclesiae demonstremus.

Že tyto lidi počítáme mezi nepřátele Církve, jakkoli se tomu oni sami diví, nebude se právem divit nikdo, kdo pozná jejich nauky a jejich způsob mluvy i jednání — pomineme-li vnitřní smýšlení, jehož posouzení náleží Bohu. Vskutku se neodchýlí od pravdy, kdo je pokládá za protivníky Církve škodlivější než kterékoli jiné. Neboť tito neosnují své plány na zkázu Církve mimo ni, nýbrž — jak jsme řekli — uvnitř; proto nebezpečí sídlí takřka v samých žilách a útrobách Církve, a škoda je tím jistější, čím důvěrněji Církev znají. Přidej k tomu, že sekeru nepřikládají k větvím a výhonkům, nýbrž k samému kořeni, totiž k víře a k nejhlubším vláknům víry. A když zasáhli tento kořen nesmrtelnosti, pokračují v rozšiřování jedu po celém stromě tak, že není části katolické pravdy, od níž by ruku odtáhli, ani žádné, kterou by se nesnažili porušit. Užívají přitom tisícerých způsobů, jak škodit, a nic není nad ně lstivější ani zákeřnější: hrají si totiž zároveň na racionalistu i na katolíka, a to s tak dokonalou přetvářkou, že každého neopatrného snadno strhnou do bludu; a poněvadž vynikají především opovážlivostí, není důsledku, kterého by se hrozili anebo který by neurvale a bezstarostně nevnucovali. Přistupuje u nich navíc to, co je nanejvýš vhodné ke klamání myslí: nadmíru činorodý způsob života, vytrvalé a usilovné zaujetí pro veškerou učenost a chvála, kterou si získávají zpravidla přísnými mravy. Konečně — a to takřka bere naději na uzdravení — jsou svými vlastními naukami v mysli tak nastrojeni, že pohrdají veškerou nadvládou a nepřijímají žádnou uzdu; a spoléhajíce na jakési lživé sebevědomí, snaží se přičítat lásce k pravdě to, co je ve skutečnosti třeba přičíst jedině pýše a zatvrzelosti. Doufali jsme ovšem, že takové lidi někdy přivedeme k lepšímu: v té věci jsme užili nejprve vlídnosti jako vůči synům, potom přísnosti a nakonec — ač neradi — veřejného pokárání. Víte však, ctihodní bratři, jak marně jsme to činili: šíji, na chvíli skloněnou, brzy vztyčili ještě pyšněji. Kdyby šlo pouze o jejich věc, mohli bychom to snad přehlížet; jde však naopak o bezpečnost katolického jména. Proto je nutné přerušit mlčení, jež by déle zachovávat bylo hříchem, a ukázat celé Církvi tyto zlé lidi v masce takové, jací ve skutečnosti jsou.

4.

Quia vero modernistarum (sic enim iure vulgus audiunt) callidissimum artificium est, ut doctrinas suas non ordine digestas proponant atque in unum collectas, sed sparsas veluti atque invicem seiunctas, ut nimirum ancipites et quasi vagi videantur, cum e contra firmi sint et constantes; praestat, Venerabiles Fratres, doctrinas easdem uno heic conspectu exhibere primum, nexumque indicare quo invicem coalescunt, ut deinde errorum caussas scrutemur, ac remedia ad averruncandam perniciem praescribamus.

Poněvadž však nejlstivějším úskokem modernistů (tak se totiž obecně a právem nazývají) je předkládat své nauky nikoli uspořádaně a shromážděné v jeden celek, nýbrž jakoby roztroušené a navzájem oddělené, aby se zdálo, že jsou nerozhodní a takřka kolísaví, kdežto naopak jsou pevní a důslední — bude lépe, ctihodní bratři, tytéž nauky zde nejprve předložit v jediném přehledu a naznačit souvislost, jíž se navzájem spojují, abychom potom prozkoumali příčiny bludů a předepsali léky k odvrácení zkázy.

5.

Ut autem in abstrusiore re ordinatim procedamus, illud ante omnia notandum est, modernistarum quemlibet plures agere personas ac veluti in se commiscere; philosophum nimirum, credentem, theologum, historicum, criticum, apologetam, instauratorem: quas singulatim omnes distinguere oportet, qui eorum systema rite cognoscere et doctrinarum antecessiones consequutionesque pervidere velit.

Abychom však v této nesnadné věci postupovali spořádaně, je třeba si především povšimnout toho, že každý z modernistů hraje několik rolí a takřka je v sobě mísí: totiž filosofa, věřícího, teologa, historika, kritika, apologetu a obnovitele. Ty všechny musí jednotlivě rozlišit ten, kdo chce jejich soustavu náležitě poznat a prohlédnout předpoklady i důsledky jejich nauk.

§ I. Modernista jako filosof

Agnosticismus

6.

Iam, ut a philosopho exordiamur, philosophiae religiosae fundamentum in doctrina illa modernistae ponunt, quam vulgo agnosticismum vocant. Vi huius humana ratio phaenomenis omnino includitur, rebus videlicet quae apparent eaque specie qua apparent: earumdem praetergredi terminos nec ius nec potestatem habet. Quare nec ad Deum se erigere potis est, nec illius existentiam, ut ut per ea quae videntur, agnoscere. Hinc infertur, Deum scientiae obiectum directe nullatenus esse posse; ad historiam vero quod attinet, Deum subiectum historicum minime censendum esse. His autem positis, quid de naturali theologia, quid de motivis credibilitatis, quid de externa revelatione fiat, facile quisque perspiciet. Ea nempe modernistae penitus e medio tollunt, et ad intellectualismum amandant; ridendum, inquiunt, systema ac iamdiu emortuum. Neque illos plane retinet quod eiusmodi errorum portenta apertissime damnarit Ecclesia: siquidem Vaticana Synodus sic sanciebat: Si quis dixerit Deum unum et verum, Creatorem et Dominum nostrum, per ea quae facta sunt, naturali rationis humanae lumine certo cognosci non posse, anathema sit (De Revel., can. i.), itemque: Si quis dixerit fieri non posse, aut non expedire, ut per revelationem divinam homo de Deo cultuque ei exhibendo edoceatur, anathema sit (Ibid. can. ii.); ac demum: Si quis dixerit revelationem divinam externis signis credibilem fieri non posse, ideoque sola interna cuiusque experientia aut inspiratione privata homines ad fidem moveri debere, anathema sit (De Fide, can. iii.). Qua vero ratione ex agnosticismo, ad atheismum scientificum atque historicum modernistae transeant, qui contra totus est in inficiatione positus: quo idcirco ratiocinationis iure; ex eo quod ignoretur utrum humanarum gentium historiae intervenerit Deus necne, fiat gressus ad eamdem historiam neglecto omnino Deo explicandam, ac si reapse non intervenerit; novit plane qui possit. Id tamen ratum ipsis fixumque est, atheam debere esse scientiam itemque historiam; in quarum finibus non nisi phaenomenis possit esse locus, exturbato penitus Deo et quidquid divinum est. Qua ex doctrina absurdissima quid de sanctissima Christi persona, quid de Ipsius vitae mortisque mysteriis, quid pariter de anastasi deque in caelum ascensu tenendum sit, mox plane videbimus.

Začněme tedy filosofem. Modernisté kladou základ náboženské filosofie do nauky, kterou obecně nazývají agnosticismem. Podle ní je lidský rozum zcela uzavřen do jevů, totiž do věcí, jak se jeví a v jaké podobě se jeví; nemá právo ani moc překročit jejich hranice. Nemůže se tedy pozdvihnout k Bohu, ani jeho existenci poznat, byť jen prostřednictvím toho, co je vidět. Z toho se vyvozuje, že Bůh nemůže být přímo předmětem vědy; a pokud jde o dějiny, Bůh v žádném případě nemá být pokládán za dějinný subjekt. Snadno každý pochopí, co se za těchto předpokladů stane s přirozenou teologií, s důvody věrohodnosti a s vnějším zjevením: modernisté je totiž zcela odstraňují a odkazují je k intelektualismu — směšnému, jak říkají, a už dávno mrtvému systému. Nezadržuje je přitom vůbec, že takové zrůdnosti bludu Církev nanejvýš zřetelně odsoudila: vždyť I. vatikánský koncil stanovil: Kdo by řekl, že jednoho a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze přirozeným světlem lidského rozumu z toho, co bylo stvořeno, jistotně poznat, budiž vyobcován (De Revel., kán. 1), a rovněž: Kdo by řekl, že není možné anebo není užitečné, aby byl člověk skrze Boží zjevení poučen o Bohu a o úctě, kterou mu má prokazovat, budiž vyobcován (tamtéž, kán. 2); a konečně: Kdo by řekl, že Boží zjevení nelze učinit věrohodným vnějšími znameními, a proto že se lidé mají k víře pohybovat jedině vnitřní zkušeností každého jednotlivce nebo soukromou inspirací, budiž vyobcován (De Fide, kán. 3). Jakou cestou pak modernisté přecházejí od agnosticismu k vědeckému a dějinnému ateismu, jenž naopak zcela spočívá v popírání — a jakým právem úsudku se z toho, že se neví, zda do dějin lidských národů zasáhl Bůh či nikoli, dělá krok k výkladu týchž dějin bez jakéhokoli ohledu na Boha, jako by skutečně nezasáhl — to ať pochopí, kdo dovede. Pevně u nich přesto stojí jedno: věda i dějiny musí být bezbožné a v jejich hranicích nesmí být místo pro nic než jevy, zatímco Bůh a vše božské je odtud úplně vyhnáno. Co z této nanejvýš nesmyslné nauky plyne o přesvaté osobě Kristově, o tajemstvích jeho života a smrti a rovněž o zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, uvidíme brzy zcela jasně.

Životní imanence

7.

Hic tamen agnosticismus, in disciplina modernistarum, non nisi ut pars negans habenda est: positiva, ut aiunt, in immanentia vitali constituitur. Harum nempe ad aliam ex altera sic procedunt. Religio, sive ea naturalis est sive supra naturam, ceu quodlibet factum, explicationem aliquam admittat oportet. Explicatio autem, naturali theologia deleta adituque ad revelationem ob reiecta credibilitatis argumenta intercluso, immo etiam revelatione qualibet externa penitus sublata extra hominem inquiritur frustra. Est igitur in ipso homine quaerenda: et quoniam religio vitae quaedam est forma, in vita omnino hominis reperienda est. Ex hoc immanentiae religiosae principium asseritur. Vitalis porro cuiuscumque phaenomeni, cuiusmodi religionem esse iam dictum est, prima veluti motio ex indigentia quapiam seu impulsione est repetenda: primordia vero, si de vita pressius loquamur, ponenda sunt in motu quodam cordis, qui sensus dicitur. Eam ob rem, cum religionis obiectum sit Deus, concludendum omnino est, fidem, quae initium est ac fundamentum cuiusvis religionis, in sensu quodam intimo collocari debere, qui ex indigentia divini oriatur. Haec porro divini indigentia, quia nonnisi certis aptisque in complexibus sentitur, pertinere ad conscientiae ambitum ex se non potest; latet autem primo infra conscientiam, seu, ut mutuato vocabulo a moderna philosophia loquuntur, in subconscientia, ubi etiam illius radix occulta manet atque indeprehensa. Petet quis forsan, haec divini indigentia, quam homo in se ipse percipiat, quo demum pacto in religionem evadat. Ad haec modernistae: Scientia atque historia, inquiunt, duplici includuntur termino; altero externo, aspectabili nimirum mundo, altero interno, qui est conscientia. Alterutrum ubi attigerint, ultra quo procedant non habent: hos enim praeter fines adest incognoscibile. Coram hoc incognoscibili, sive illud sit extra hominem ultraque aspectabilem naturam rerum, sive intus in subconscientia lateat, indigentia divini in animo ad religionem prono, nullo, secundum fideismi scita, praevertente mentis iudicio, peculiarem quemdam commovet sensum: hic vero divinam ipsam realitatem, tum tamquam obiectum tum tamquam sui caussam intimam, in se implicatam habet atque hominem quodammodo cum Deo coniungit. Est porro hic sensus quem modernistae fidei nomine appellant, estque illis religionis initium.

Tento agnosticismus je však v soustavě modernistů třeba pokládat jen za stránku popírající; kladnou stránku prý tvoří vitální imanence. Od jedné k druhé postupují takto: náboženství, ať přirozené, či nadpřirozené, musí jako každá skutečnost připouštět nějaké vysvětlení. Vysvětlení se však marně hledá mimo člověka, když byla zrušena přirozená teologie, uzavřen přístup ke zjevení odmítnutím důvodů věrohodnosti, ba i každé vnější zjevení úplně odstraněno. Musí se tedy hledat v samém člověku; a poněvadž náboženství je jistou formou života, musí se nalézat právě v lidském životě. Odtud se tvrdí zásada náboženské imanence. Dále první jakýsi popud každého životního jevu — a že takovým jevem je náboženství, bylo již řečeno — je třeba odvozovat z jakési potřeby či pohnutky; mluvíme-li však o životě přesněji, je třeba klást počátky do jakéhosi hnutí srdce, které se nazývá citem. Poněvadž tedy předmětem náboženství je Bůh, je nutno vyvodit, že víra, jež je počátkem a základem každého náboženství, musí být umístěna v jakémsi niterném citu, který vzniká z potřeby božství. A ježto se tato potřeba božství pociťuje jen za jistých příhodných okolností, nemůže sama o sobě náležet do oblasti vědomí; skrývá se zprvu pod vědomím, čili — jak říkají slovem vypůjčeným z moderní filosofie — v podvědomí, kde také zůstává její kořen skrytý a nepostřehnutelný. Někdo se snad zeptá, jakým způsobem se tato potřeba božství, kterou člověk v sobě pociťuje, nakonec promění v náboženství. Na to modernisté odpovídají: věda i dějiny jsou sevřeny dvojí hranicí — jednou vnější, totiž viditelným světem, druhou vnitřní, kterou je vědomí. Jakmile dorazí k jedné či druhé, nemají kam dál postupovat: za těmito hranicemi je totiž nepoznatelné. Tváří v tvář tomuto nepoznatelnému — ať je mimo člověka a nad viditelnou přirozeností věcí, ať se skrývá uvnitř v podvědomí — vzbuzuje potřeba božství v duši nakloněné k náboženství, aniž by tomu podle zásad fideismu předcházel nějaký úsudek mysli, jistý zvláštní cit; ten pak v sobě zahrnuje samu božskou skutečnost, jak jako předmět, tak jako svou vnitřní příčinu, a jistým způsobem spojuje člověka s Bohem. A právě tento cit modernisté nazývají jménem víry a je jim počátkem náboženství.

Zjevení

8.

Sed non hic philosophandi, seu rectius delirandi, finis. In eiusmodi enim sensu modernistae non fidem tantum reperiunt; sed, cum fide inque ipsa fide, prout illam intelligunt, revelationi locum esse affirmant. Enimvero ecquid amplius ad revelationem quis postulet? An non revelationem dicemus, aut saltem revelationis exordium, sensum illum religiosum in conscientia apparentem: quin et Deum ipsum, etsi confusius, sese, in eodem religioso sensu, animis manifestantem? Subdunt vero: cum fidei Deus obiectum sit aeque et caussa, revelatio illa et de Deo pariter et a Deo est; habet Deum videlicet revelantem simul ac revelatum. Hinc autem, Venerabiles Fratres, affirmatio illa modernistarum perabsurda, qua religio quaelibet, pro diverso adspectu, naturalis una ac supernaturalis dicenda est. Hinc conscientiae ac revelationis promiscua significatio. Hinc lex, qua conscientia religiosa ut regula universalis traditur, cum revelatione penitus aequanda, cui subesse omnes oporteat, supremam etiam in Ecclesia potestatem, sive haec doceat sive de sacris disciplinave statuat.

Ale zde není konec filosofování, či spíše blouznění. V takovém citu totiž modernisté nenalézají jen víru; tvrdí, že spolu s vírou a v samé víře — jak jí rozumějí — je místo i pro zjevení. Vždyť co více by kdo pro zjevení požadoval? Nenazveme snad zjevením, anebo aspoň počátkem zjevení, onen náboženský cit objevující se ve vědomí? Ba nezjevuje se v témž náboženském citu duším sám Bůh, byť poněkud nejasněji? Dodávají pak: poněvadž je Bůh předmětem víry i její příčinou zároveň, je ono zjevení stejně tak o Bohu jako od Boha; má tedy Boha zjevujícího a zároveň zjevovaného. Odtud pochází, ctihodní bratři, ono nanejvýš nesmyslné tvrzení modernistů, že každé náboženství je podle různého hlediska třeba nazvat zároveň přirozeným i nadpřirozeným. Odtud ono zaměňování vědomí a zjevení. Odtud zásada, podle níž se náboženské vědomí předkládá jako všeobecné pravidlo, jež je třeba naprosto postavit naroveň zjevení a jemuž se musí podřídit všichni, i nejvyšší moc v Církvi, ať už učí, nebo rozhoduje o posvátných věcech či o kázni.

9.

Attamen in toto hoc processu, unde, ex modernistarum sententia, fides ac revelatio prodeunt, unum est magnopere attendendum, non exigui quidem momenti ob consequutiones historico-criticas, quas inde illi eruunt. Nam Incognoscibile, de quo loquuntur, non se fidei sistit ut nudum quid aut singulare; sed contra in phaenomeno aliquo arcte inhaerens, quod, quamvis ad campum scientiae aut historiae pertinet, ratione tamen aliqua praetergreditur; sive hoc phaenomenon sit factum aliquod naturae, arcani quidpiam in se continens, sive sit quivis unus ex hominibus, cuius ingenium acta verba cum ordinariis historiae legibus componi haud posse videntur. Tum vero fides, ab Incognoscibili allecta quod cum phaenomeno iungitur, totum ipsum phaenomenon complectitur ac sua vita quodammodo permeat. Ex hoc autem duo consequuntur. Primum, quaedam phaenomeni transfiguratio, per elationem scilicet supra veras illius conditiones, qua aptior fiat materia ad induendam divini formam, quam fides est inductura. Secundum, phaenomeni eiusdem aliquapiam, sic vocare liceat, defiguratio inde nata, quod fides illi, loci temporisque adiunctis exempto, tribuit quae reapse non habet: quod usu venit praecipue, quum de phaenomenis agitur exacti temporis, eoque amplius quo sunt vetustiora. Ex gemino hoc capite binos iterum modernistae eruunt canones; qui, alteri additi iam ex agnosticismo habito, critices historicae fundamenta constituunt. Exemplo res illustrabitur; sitque illud e Christi persona petitum. In persona Christi, aiunt, scientia atque historia nil praeter hominem offendunt. Ergo, vi primi canonis ex agnosticismo deducti, ex eius historia quidquid divinum redolet delendum est. Porro, vi alterius canonis, Christi persona historica transfigurata est a fide: ergo subducendum ab ea quidquid ipsam evehit supra conditiones historicas. Demum, vi tertii canonis, eadem persona Christi a fide defigurata est; ergo removenda sunt ab illa sermones, acta; quidquid, uno verbo, ingenio, statui, educationi eius, loco ac tempori quibus vixit, minime respondet. Mira quidem ratiocinandi ratio: sed haec modernistarum critice.

V celém tomto postupu, z něhož podle mínění modernistů vychází víra a zjevení, je však třeba věnovat velkou pozornost jedné věci, nikoli nepatrné důležitosti pro dějinně-kritické důsledky, které z ní vyvozují. Ono Nepoznatelné, o němž mluví, se totiž víře nepředstavuje jako něco holého či samostatného, nýbrž naopak jako těsně lpící na nějakém jevu, který — ačkoli náleží do oblasti vědy či dějin — přece jakýmsi způsobem tuto oblast přesahuje; ať je tímto jevem nějaká skutečnost přírody obsahující v sobě cosi tajemného, ať kterýkoli z lidí, jehož nadání, činy a slova se zdají neslučitelné s obvyklými zákony dějin. Tehdy pak víra, přilákaná Nepoznatelným, jež se s jevem spojuje, obejme celý ten jev a jistým způsobem jej pronikne svým životem. Z toho pak plyne dvojí. Za prvé jakési přetvoření jevu, totiž povýšením nad jeho skutečné podmínky, jímž se stane vhodnější látkou k přijetí božské podoby, kterou mu víra vtiskne. Za druhé jakési — dovolme si to tak nazvat — znetvoření téhož jevu, vzniklé z toho, že mu víra, vyňatému z okolností místa a času, přisuzuje, co ve skutečnosti nemá; k tomu dochází zvláště tehdy, jde-li o jevy minulé, a to tím více, čím jsou starší. Z této dvojí věci opět modernisté vyvozují dvě pravidla, která — přidána k třetímu, jež se má již z agnosticismu — tvoří základy dějinné kritiky. Věc objasní příklad; a ten vezměme z osoby Kristovy. V osobě Kristově, říkají, věda a dějiny nenacházejí nic než člověka. Tedy podle prvního pravidla, odvozeného z agnosticismu, je třeba z jeho dějin vymazat vše, co zavání božstvím. Dále podle druhého pravidla byla dějinná osoba Kristova přetvořena vírou: je tedy třeba od ní odejmout vše, co ji povyšuje nad dějinné podmínky. Konečně podle třetího pravidla byla táž osoba Kristova vírou znetvořena; je tedy třeba od ní odstranit řeči a činy — jedním slovem vše, co naprosto neodpovídá jeho povaze, stavu, vzdělání, místu a době, v nichž žil. Podivuhodný věru způsob usuzování — ale taková je kritika modernistů.

Původ náboženství

10.

Religiosus igitur sensus, qui per vitalem immanentiam e latebris subconscientiae erumpit, germen est totius religionis ac ratio pariter omnium, quae in religione quavis fuere aut sunt futura. Rudis quidem initio ac fere informis, eiusmodi sensus paullatim atque influxu arcani illius principii unde ortum habuit, adolevit una cum progressu humanae vitae, cuius, ut diximus, quaedam est forma. Habemus igitur religionis cuiuslibet, etsi supernaturalis, originem: sunt nempe illae religiosi sensus merae explicationes. Nec quis catholicam exceptam putet; immo vero ceteris omnino parem: nam ea in conscientia Christi, electissimae naturae viri, cuiusmodi nemo unus fuit nec erit, vitalis processu immanentiae, non aliter, nata est. Stupent profecto, qui haec audiant, tantam ad asserendum audaciam, tantum sacrilegium! Attamen, Venerabiles Fratres, non haec sunt solum ab incredulis effutita temere. Catholici homines, immo vero e sacerdotibus plures; haec palam edisserunt; talibusque deliramentis Ecclesiam se instauraturos iactant! Non heic iam de veteri errore agitur, quo naturae humanae supernaturalis ordinis veluti ius tribuebatur. Longius admodum processum est: ut nempe sanctissima religio nostra, in homine Christo aeque ac in nobis, a natura, ex se suaque sponte, edita amrmetur [sic, správně affirmetur]. Hoc autem nil profecto aptius ad omnem supernaturalem ordinem abolendum. Quare a Vaticana Synodo iure summo sancitum fuit: Si quis dixirit [sic, správně dixerit] hominem ad cognitionem et perfectionem quae naturalem superet, divinitus evehi non posse, sed ex seipso ad omnis tandem veri et boni possessionem iugi profectu pertingere posse et debere, anathema sit (De Revel., can. iii.).

Náboženský cit tedy, který vytryskne skrze vitální imanenci ze skrýší podvědomí, je zárodkem veškerého náboženství a zároveň důvodem všeho, co v jakémkoli náboženství bylo a bude. Zprvu sice hrubý a takřka beztvarý, vzrůstal takový cit ponenáhlu a vlivem onoho tajemného počátku, z něhož vzešel, spolu s pokrokem lidského života, jehož je — jak jsme řekli — jistou formou. Máme tedy počátek každého náboženství, byť nadpřirozeného: jsou to totiž pouhé projevy náboženského citu. Ať si nikdo nemyslí, že je z toho vyňato náboženství katolické; naopak, je ostatním zcela rovné — vždyť i ono se zrodilo ve vědomí Kristově, muže nejvybranější povahy, jakého nikdy nebylo a nebude, a to procesem vitální imanence, a nijak jinak. Kdo to slyší, jistě žasne nad takovou opovážlivostí tvrzení, nad takovým svatokrádežstvím! A přece, ctihodní bratři, tyto věci nevyslovují lehkomyslně jen nevěřící. Katoličtí lidé, ba dokonce mnozí z kněží, je otevřeně hlásají a takovými bludy se chlubí, že prý obnoví Církev! Nejde tu již o starý blud, jímž se lidské přirozenosti přisuzovalo jakési právo na nadpřirozený řád. Pokročilo se mnohem dále: totiž tak, že se tvrdí, že naše přesvaté náboženství vzešlo z přirozenosti, samo od sebe a samovolně, v člověku Kristu právě tak jako v nás. A nic není vskutku vhodnější k zrušení celého nadpřirozeného řádu. Proto I. vatikánský koncil zcela oprávněně stanovil: Kdo by řekl, že člověk nemůže být Boží mocí pozdvižen k poznání a dokonalosti přesahující přirozenost, ale že může a musí sám od sebe neustálým pokrokem dosáhnout nakonec vlastnictví veškeré pravdy a dobra, budiž vyobcován (De Revel., kán. 3).

Účast rozumu na víře

11.

Huc usque tamen, Venerabiles Fratres, nullum dari vidimus intellectui locum. Habet autem et ipse, ex modernistarum doctrina, suas in actu fidei partes. Quo dein pacto, advertisse praestat. In sensu illo, inquiunt, quem saepius nominavimus, quoniam sensus est non cognitio, Deus quidem se homini sistit; verum confuse adeo ac permixte, ut a subiecto credente vix aut minime distinguatur. Necesse igitur est aliquo eumdem sensum collustrari lumine, ut Deus inde omnino exiliat ac secernatur. Id nempe ad intellectum pertinet, cuius est cogitare, et analysim instituere; per quem homo vitalia phaenomena in se exsurgentia in species primum traducit, tum autem verbis significat. Hinc vulgata modernistarum enunciatio: debere religiosum hominem fidem suam cogitare. Mens ergo, illi sensui adveniens, in eumdem se inflectit, inque eo elaborat pictoris instar, qui obsoletam tabulae cuiusdam diagraphen collustret ut nitidius efferat: sic enim fere quidam modernistarum doctor rem explicat. In eiusmodi autem negotio mens dupliciter operatur: primum, naturali, actu et spontaneo, redditque rem sententia quadam simplici ac vulgari; secundo vero reflexe ac penitus, vel, ut aiunt, cogitationem elaborando, eloquiturque cogitata secundariis sententiis derivatis quidem a prima illa simplici, limatioribus tamen ac distinctioribus. Quae secundariae sententiae, si demum a supremo Ecclesiae magisterio sancitae fuerint, constituent dogma.

Až dosud jsme však, ctihodní bratři, viděli, že se rozumu nedává žádné místo. Podle nauky modernistů má však i on svůj podíl na úkonu víry. Jakým způsobem, stojí za povšimnutí. V onom citu, říkají, který jsme již častěji jmenovali, se Bůh sice člověku představuje — poněvadž však jde o cit, a nikoli o poznání, činí tak tak nejasně a smíšeně, že se od věřícího podmětu sotva nebo vůbec neodlišuje. Je tedy nutné, aby byl týž cit ozářen nějakým světlem, aby z něho Bůh zcela vystoupil a byl rozlišen. To pak náleží rozumu, jehož úkolem je myslet a provádět rozbor; jeho prostřednictvím člověk životní jevy, které v něm vyvstávají, nejprve převádí do představ a potom je vyjadřuje slovy. Odtud ono rozšířené tvrzení modernistů: náboženský člověk musí svou víru promýšlet. Mysl tedy, přistupujíc k onomu citu, se k němu sklání a pracuje v něm po způsobu malíře, který osvěží vybledlou kresbu nějakého obrazu, aby jasněji vynikla — tak totiž věc zhruba vykládá jeden z učitelů modernistů. Při takové práci pak mysl působí dvojím způsobem: nejprve přirozeným, bezděčným a samovolným úkonem, a vyjadřuje věc jakousi jednoduchou a běžnou větou; potom však reflexivně a do hloubky, čili — jak říkají — zpracováváním myšlenky, a vyslovuje myšlené větami druhotnými, odvozenými sice z oné první jednoduché, avšak vytříbenějšími a určitějšími. Budou-li tyto druhotné věty nakonec potvrzeny nejvyšším učitelským úřadem Církve, budou tvořit dogma.

Dogma podle modernistické filosofie

12.

Sic igitur in modernistarum doctrina ventum est ad caput quoddam praecipuum, videlicet ad originem dogmatis atque ad ipsam dogmatis naturam. Originem enim dogmatis ponunt quidem in primigeniis illis formulis simplicibus, quae, quodam sub respectu, necessariae sunt fidei; nam revelatio, ut reapse sit, manifestam Dei notitiam in conscientia requirit. Ipsum tamen dogma secundariis proprie contineri formulis affirmare videntur. Eius porro ut assequamur naturam, ante omnia inquirendum est, quaenam intercedat relatio inter formulas religiosas et religiosum animi sensum. Id autem facile intelliget, qui teneat formularum eiusmodi non alium esse finem, quam modum suppeditare credenti, quo sibi suae fidei rationem reddat. Quamobrem mediae illae sunt inter credentem eiusque fidem; ad fidem autem quod attinet, sunt inadaequatae eius obiecti notae, vulgo symbola vocitant; ad credentem quod spectat, sunt mera instrumenta. Quocirca nulla confici ratione potest, eas veritatem absolute continere: nam, qua symbola, imagines sunt veritatis, atque idcirco sensui religioso accommodandae, prout hic ad hominem refertur; qua instrumenta, sunt veritatis vehicula atque ideo accommodanda vicissim homini, prout refertur ad religiosum sensum. Obiectum autem sensus religiosi, utpote quod absolute continetur, infinitos habet adspectus, quorum modo hic modo alius apparere potest. Similiter homo, qui credit, aliis atque aliis uti potest conditionibus. Ergo et formulas, quas dogma appellamus, vicissitudini eidem subesse oportet, ac propterea varietati esse obnoxias. Ita vero ad intimam evolutionem dogmatis expeditum est iter. Sophismatum profecto coacervatio infinita, quae religionem omnem pessum dat ac delet!

Tak se tedy v nauce modernistů došlo k jakémusi hlavnímu bodu, totiž k původu dogmatu a k samé jeho povaze. Původ dogmatu kladou sice do oněch prvotních jednoduchých formulí, které jsou v jistém ohledu pro víru nutné; neboť zjevení, má-li vskutku být, vyžaduje ve vědomí zjevnou známost Boha. Zdá se však, že tvrdí, že vlastní dogma je obsaženo ve formulích druhotných. Abychom pak pochopili jeho povahu, je třeba především zkoumat, jaký je vztah mezi náboženskými formulemi a náboženským citem duše. To snadno pochopí ten, kdo má na paměti, že takové formule nemají jiný účel než poskytnout věřícímu způsob, jak si dát počet ze své víry. Proto jsou jakoby uprostřed mezi věřícím a jeho vírou; a pokud jde o víru, jsou nedostatečnými známkami jejího předmětu — obecně je nazývají symboly; pokud jde o věřícího, jsou pouhými nástroji. Proto nelze žádným způsobem dovodit, že by obsahovaly pravdu absolutně: neboť jako symboly jsou obrazy pravdy, a proto se musí přizpůsobovat náboženskému citu, pokud se ten vztahuje k člověku; jako nástroje jsou nositelkami pravdy, a proto se musí zase přizpůsobovat člověku, pokud se vztahuje k náboženskému citu. Předmět náboženského citu však, poněvadž je obsažen absolutně, má nekonečně mnoho stránek, z nichž se může objevit hned ta, hned ona. Podobně člověk, který věří, se může nacházet v stále jiných podmínkách. Tedy i formule, které nazýváme dogmatem, musí podléhat téže proměnlivosti, a proto být vystaveny různosti. A tak je otevřena cesta k niternému vývoji dogmatu. Věru nekonečné nakupení sofismat, které ničí a hubí veškeré náboženství!

Vývoj dogmatu

13.

Evolvi tamen ac mutari dogma non posse solum sed oportere, et modernistae ipsi perfracte affirmant et ex eorum sententiis aperte consequitur. Nam inter praecipua doctrinae capita hoc illi habent, quod ab immanentiae vitalis principio deducunt: formulas religiosas, ut religiosae reapse sint nec solum intellectus commentationes, vitales esse debere vitamque ipsam vivere sensus religiosi. Quod non ita intelligendum est, quasi hae formulae, praesertim si mere imaginativae, sint pro ipso religioso sensu inventae; nihil enim refert admodum earum originis, ut etiam numeri vel qualitatis: sed ita, ut eas religiosus sensus, mutatione aliqua, si opus est, adhibita, vitaliter sibi adiungat. Scilicet, ut aliis dicamus, necesse est ut formula primitiva acceptetur a corde ab eoque sanciatur; itemque sub cordis ductu sit labor, quo secundariae formulae progignuntur. Hinc accidit quod debeant hae formulae, ut vitales sint, ad fidem pariter et ad credentem accommodatae esse ac manere. Quamobrem, si quavis ex causa huiusmodi accommodatio cesset, amittunt illae primigenias notiones ac mutari indigent. Haec porro formularum dogmaticarum cum sit vis ac fortuna instabilis, mirum non est illas modernistis tanto esse ludibrio ac despectui; qui nihil e contra loquuntur atque extollunt nisi religiosum sensum vitamque religiosam. Ideo et Ecclesiam audacissime carpunt tamquam devio itinere incedentem, quod ab externa formularum significatione religiosam vim ac moralem minime distinguat, et formulis notione carentibus casso labore ac tenacissime inhaerens, religionem ipsam dilabi permittat. Caeci equidem et duces caecorum, qui superbo scientiae nomine inflati usque eo insaniunt ut aeternam veritatis notionem et germanum religionis sensum pervertant: novo invecto systemate quo, ex proiecta et effrenata novitatum cupiditate, veritas, ubi certo consistit, non quaeritur, sanctisque et apostolicis traditionibus posthabitis, doctrinae aliae inanes, futiles, incertae nec ab Ecclesia probatae adsciscuntur, quibus veritatem ipsam fulciri ac sustineri vanissimi homines arbitrantur (Gregor. XVI. Ep. Encycl., „Singulari Nos” 7 kal. Iul. 1834).

Že se však dogma nejen může, ale musí vyvíjet a měnit, modernisté sami rozhodně tvrdí a z jejich zásad to zjevně vyplývá. Mezi hlavní body své nauky totiž řadí i tuto větu, kterou odvozují ze zásady vitální imanence: náboženské formule, mají-li být vskutku náboženské, a nikoli pouhé výmysly rozumu, musí být životné a musí žít samým životem náboženského citu. Tomu se nemá rozumět tak, jako by tyto formule — zvláště jsou-li pouze obrazné — byly vynalezeny pro sám náboženský cit; na jejich původu totiž vůbec nezáleží, stejně jako na počtu či jakosti, nýbrž tak, že si je náboženský cit, užije-li v případě potřeby nějaké změny, životně přivlastní. Jinými slovy: je nutné, aby byla prvotní formule přijata srdcem a jím potvrzena; a rovněž aby pod vedením srdce probíhala práce, jíž se rodí formule druhotné. Odtud plyne, že tyto formule musí být — mají-li být životné — přizpůsobeny víře i věřícímu a takové zůstávat. Proto přestane-li z jakéhokoli důvodu toto přizpůsobení, ztrácejí formule svůj původní smysl a je třeba je změnit. Poněvadž je tedy síla a osud dogmatických formulí takto nestálý, není divu, že jsou modernistům předmětem tolikého posměchu a pohrdání; oni sami naproti tomu nemluví o ničem jiném a nevyzdvihují nic jiného než náboženský cit a náboženský život. Proto také s největší opovážlivostí vytýkají Církvi, že jde scestnou cestou, protože prý nikterak nerozlišuje mezi vnějším významem formulí a jejich náboženskou a mravní silou, a lpíc marnou prací a nanejvýš houževnatě na formulích zbavených smyslu, nechává hynout samo náboženství. Slepci a vůdcové slepých, nadutí pyšným jménem vědy, až natolik blouzní, že převracejí věčný pojem pravdy a ryzí smysl náboženství: zavádějí nový systém, v němž se z bezuzdné a rozpoutané touhy po novotách pravda, kde jistě stojí, nehledá, a s odsunutím svatých a apoštolských tradic se přijímají jiné nauky, prázdné, liché, nejisté a Církví neschválené, o nichž si tito nanejvýš marniví lidé myslí, že jimi lze pravdu samu podepřít a udržet (Řehoř XVI., encyklika Singulari Nos, 25. června 1834).

§ II. Modernista věřící

Rozdíl mezi filosofem a věřícím; náboženská zkušenost jednotlivce

14.

Atque haec, Venerabiles Fratres, de modernista ut philosopho. Iam si, ad credentem progressus, nosse qui velit unde hic in modernistis a philosopho distinguatur, illud advertere necesse est, etsi philosophus realitatem divini ut fidei obiectum admittat, hanc tamen ab illo realitatem non alibi reperiri nisi in credentis animo, ut obiectum sensus est et affirmationis atque ideo phaenomenorum ambitum non excedit: utrum porro in se illa extra sensum existat atque affirmationem huiusmodi, praeterit philosophus ac negligit. E contra modernistae credenti ratum ac certum est, realitatem divini reapse in se ipsam existere nec prorsus a credente pendere. Quod si postules, in quo tandem haec credentis assertio nitatur; reponent: in priva cuiusque hominis experientia. In qua affirmatione, dum equidem hi a rationalistis dissident, in protestantium tamen ac pseudomysticorum opinionem discedunt. Rem enim sic edisserunt: in sensu religioso quendam esse agnoscendum cordis intuitum; quo homo ipsam, sine medio, Dei realitatem attingit, tantamque de existentia Dei haurit persuasionem deque Dei tum intra tum extra hominem actione, ut persuasionem omnem, quae ex scientia peti possit, longe antecellat. Veram igitur ponunt experientiam, eamque rationali qualibet experientia praestantiorem: quam si quis, ut rationalistae, inficiatur, inde fieri affirmant, quod nolit is in eis se ipse constituere moralibus adiunctis, quae ad experientiam gignendam requirantur. Haec porro experientia, cum quis illam fuerit assequutus, proprie vereque credentem efficit. Quam hic longe absumus a catholicis institutis! Commenta eiusmodi a Vaticana Synodo improbata iam vidimus. His semel admissis una cum erroribus ceteris iam memoratis, quo pacto ad atheismum pateat via, inferius dicemus. Nunc statim advertisse iuverit, ex hac experientiae doctrina, coniuncta alteri de symbolismo, religionem quamlibet, ethnicorum minime excepta, ut veram esse habendam. Quidni etenim in religione quavis experientiae huiusmodi occurrant? Occurrisse vero non unus asserit. Quo iure autem modernistae veritatem experientiae abnuent, quam turca affirmet; verasque experientias unis catholicis vindicabunt? Neque id reapse modernistae denegant; quin immo, subobscure alii, alii apertissime, religiones omnes contendunt esse veras. Secus autem sentire nec posse, manifestum est. Nam religioni cuipiam quo tandem ex capite, secundum illorum praecepta, foret falsitas tribuenda? Certe vel ex fallacia sensus religiosi, vel quod falsiloqua sit formula ab intellectu prolata. Atqui sensus religiosus unus semper idemque est, etsi forte quandoque imperfectior: formula autem intellectus, ut vera sit, sufficit ut religioso sensui hominique credenti respondeat, quidquid de huius perspicuitate ingenii esse queat. Unum, ad summum, in religionum diversarum conflictu, modernistae contendere forte possint, catholicam, utpote vividiorem, plus habere veritatis; itemque christiano nomine digniorem eam esse, ut quae christianismi exordiis respondeat plenius. Has consecutiones omnes ex datis antecedentibus fluere, nemini erit absonum. Illud stupendum commaxime, catholicos dari viros ac sacerdotes, qui etsi, ut autumari malumus, eiusmodi portenta horrent, agunt tamen ac si plene probent. Eas etenim errorum talium magistris tribuunt laudes, eos publice habent honores, ut sibi quisque suadeat facile, illos non homines honorare, aliquo forsan numero non expertes, sed errores potius, quos hi aperte asserunt inque vulgus spargere omni ope nituntur.

A to tedy, ctihodní bratři, budiž řečeno o modernistovi jako filosofovi. Chce-li nyní někdo, přejdeme-li k věřícímu, poznat, čím se u modernistů věřící liší od filosofa, je třeba si povšimnout tohoto: ačkoli filosof připouští skutečnost božství jako předmět víry, tuto skutečnost nenachází nikde jinde než v duši věřícího, jakožto předmět citu a tvrzení, a proto nepřesahuje okruh jevů; zda pak ona existuje sama v sobě mimo tento cit a mimo takové tvrzení, to filosof pomíjí a nedbá toho. Naproti tomu je pro modernistu-věřícího jisté a nepochybné, že skutečnost božství vskutku existuje sama v sobě a naprosto nezávisí na věřícím. Zeptáte-li se, na čem se konečně toto tvrzení věřícího zakládá, odpovědí: na soukromé zkušenosti každého jednotlivého člověka. Tímto tvrzením se sice rozcházejí s racionalisty, přiklánějí se však k názoru protestantů a pseudomystiků. Věc totiž vykládají takto: v náboženském citu je třeba uznat jakýsi vhled srdce, jímž člověk bezprostředně dosahuje samé skutečnosti Boží a nabývá o existenci Boží i o Božím působení uvnitř i vně člověka takového přesvědčení, že daleko předčí každé přesvědčení, jehož lze nabýt z vědy. Kladou tedy pravou zkušenost, a to zkušenost převyšující jakoukoli rozumovou zkušenost; kdo by ji popíral, jako to činí racionalisté, tomu prý je to proto, že v sobě nechce vytvořit mravní podmínky, jichž je k dosažení této zkušenosti třeba. Tato zkušenost pak, jakmile jí kdo dosáhne, činí ho ve vlastním a pravém smyslu věřícím. Jak jsme zde vzdáleni od katolických zásad! Viděli jsme již, že takové výmysly I. vatikánský koncil zavrhl. Níže povíme, jak se — připustí-li se toto spolu s ostatními již zmíněnými bludy — otevírá cesta k ateismu. Nyní však bude prospěšné hned upozornit, že z této nauky o zkušenosti, spojené s druhou naukou o symbolismu, plyne, že za pravé je třeba pokládat každé náboženství, pohanská nevyjímaje. Proč by se totiž takové zkušenosti nevyskytovaly v kterémkoli náboženství? A že se vyskytly, tvrdí nejeden. Jakým právem však modernisté upřou pravdivost zkušenosti, kterou tvrdí Turek, a pravé zkušenosti budou přiznávat jen katolíkům? A modernisté to vskutku ani nepopírají; ba naopak, jedni skrytěji, druzí zcela otevřeně, tvrdí, že všechna náboženství jsou pravdivá. Že ani nemohou soudit jinak, je zjevné. Neboť z jakého důvodu by se podle jejich zásad mělo některému náboženství přisoudit, že je nepravdivé? Zajisté buď z klamnosti náboženského citu, anebo proto, že je nepravdivá formule vyslovená rozumem. Avšak náboženský cit je vždy jeden a týž, byť snad někdy nedokonalejší; a aby byla formule rozumu pravdivá, stačí, aby odpovídala náboženskému citu a věřícímu člověku, ať už je bystrost jeho nadání jakákoli. Nanejvýš jedno by snad mohli modernisté ve sporu různých náboženství tvrdit: že katolické náboženství, jakožto životnější, má více pravdy, a rovněž že je hodnější jména křesťanského, protože plněji odpovídá počátkům křesťanství. Že všechny tyto důsledky plynou z daných předpokladů, nebude nikomu znít nepatřičně. Nejvíce udivující je, že se najdou katoličtí muži a kněží, kteří — i když, jak raději věříme, před takovými zrůdnostmi couvají — přesto jednají, jako by je zcela schvalovali. Vzdávají totiž takovým učitelům bludů chválu, veřejně jim prokazují pocty, takže si každý snadno pomyslí, že nectí lidi, kteří snad v jistém ohledu nejsou bez zásluh, nýbrž spíše bludy, které tito otevřeně tvrdí a ze všech sil se snaží rozšířit mezi lid.

Zkušenost a tradice

15.

Est aliud praeterea in hoc doctrinae capite quod catholicae veritati est omnino infestum. Nam istud de experientia praeceptum ad traditionem etiam transfertur, quam Ecclesia huc usque asseruit, eamque prorsus adimit. Enimvero modernistae sic traditionem intelligunt, ut sit originalis experientiae quaedam cum aliis communicatio per praedicationem, ope formulae intellectivae. Cui formulae propterea, praeter vim, ut aiunt, repraesentativam, suggestivam quandam adscribunt virtutem, tum in eo qui credit, ad sensum religiosum forte torpentem excitandum, instaurandamque experientiam aliquando habitam, tum in eis qui nondum credunt, ad sensum religiosum primo gignendum et experientiam producendam. Sic autem experientia religiosa late in populos propagatur; nec tantummodo in eos qui nunc sunt per praedicationem, sed in posteros etiam, tam per libros quam per verborum de aliis in alios replicationem. Haec vero experientiae communicatio radices quandoque agit vigetque; senescit quandoque statim ac moritur. Vigere autem, modernistis argumentum veritatis est: veritatem enim ac vitam promiscue habent. Ex quo inferre denuo licebit: religiones omnes quotquot extant veras esse, nam secus nec viverent.

Je v tomto bodě nauky ještě něco jiného, co je katolické pravdě naprosto nepřátelské. Ona zásada o zkušenosti se totiž přenáší i na tradici, kterou Církev až dosud hájila, a zcela ji ruší. Modernisté totiž chápou tradici tak, že je jakýmsi sdílením původní zkušenosti s druhými skrze kázání, pomocí rozumové formule. Této formuli proto kromě takzvané síly představovací přisuzují jakousi moc sugestivní — jednak v tom, kdo věří, k probuzení snad ochablého náboženského citu a k obnovení zkušenosti kdysi prožité, jednak v těch, kdo dosud nevěří, k prvotnímu vzbuzení náboženského citu a vyvolání zkušenosti. Tak se pak náboženská zkušenost šíří široko mezi národy, a to nejen kázáním mezi těmi, kdo žijí nyní, ale i mezi potomky, jak knihami, tak předáváním slov od jedněch k druhým. Toto sdílení zkušenosti někdy zapouští kořeny a vzkvétá; jindy záhy zestárne a umírá. A vzkvétat je modernistům důkazem pravdivosti: mají totiž pravdu a život za jedno a totéž. Z toho pak lze znovu vyvodit, že všechna náboženství, kolik jich existuje, jsou pravdivá, neboť jinak by nežila.

Poměr mezi vírou a vědou

16.

Re porro huc adducta, Venerabiles Fratres, satis superque habemus ad recte cognoscendum, quem ordinem modernistae statuant inter fidem et scientiam: quo etiam scientiae nomine historia apud illos notatur. Ac primo quidem tenendum est, materiam uni obiectam materiae obiectae alteri externam omnino esse ab eaque seiunctam. Fides enim id unice spectat, quod scientia incognoscibile sibi esse profitetur. Hinc diversum utrique pensum; scientia versatur in phaenomenis, ubi nullus fidei locus; fides e contra versatur in divinis, quae scientia penitus ignorat. Unde demum conficitur, inter fidem et scientiam nunquam esse posse discidium: si enim suum quaeque locum teneat, occurrere sibi invicem nunquam poterunt, atque ideo nec contradicere. Quibus si qui forte obiiciant, quaedam in aspectabili occurrere natura rerum quae ad fidem etiam pertineant uti humanam Christi vitam; negabunt. Nam, etsi haec phaenomenis accensentur, tamen, quatenus vita fidei imbuuntur, et a fide, quo supra dictum est modo, transfigurata ac defigurata fuerunt, a sensibili mundo sunt abrepta et in divini materiam translata. Quamobrem poscenti ulterius, an Christus vera patrarit miracula vereque futura praesenserit, an vere revixerit atque in caelum conscenderit; scientia agnostica abnuet, fides affirmabit; ex hoc tamen nulla erit inter utramque pugna. Nam abnuet alter ut philosophus philosophos alloquens, Christum scilicet unice contemplatus secundum realitatem historicam: affirmabit alter ut credens cum credentibus loquutus, Christi vitam spectans prout iterum vivitur a fide et in fide.

Když jsme věc dovedli až sem, ctihodní bratři, máme více než dost k tomu, abychom správně poznali, jaký poměr modernisté stanoví mezi vírou a vědou — kterýmžto jménem vědy se u nich označují i dějiny. A především je třeba mít za to, že látka předložená jedné je zcela vnější látce předložené druhé a od ní oddělená. Víra totiž hledí jedině k tomu, co věda o sobě prohlašuje za nepoznatelné. Odtud má každá jiný úkol: věda se zabývá jevy, kde není místa pro víru; víra se naopak zabývá věcmi božskými, které věda naprosto nezná. Z toho se nakonec vyvozuje, že mezi vírou a vědou nikdy nemůže být rozpor: drží-li se totiž každá svého místa, nikdy se nemohou setkat, a proto si ani odporovat. Namítne-li snad někdo, že se ve viditelné přirozenosti věcí vyskytuje leccos, co náleží i k víře, jako lidský život Kristův, popřou to. Neboť ačkoli se tyto věci počítají mezi jevy, přece — pokud jsou prodchnuty životem víry a byly vírou oním výše řečeným způsobem přetvořeny a znetvořeny — byly vyrvány ze smyslového světa a přeneseny do látky božství. Proto tomu, kdo se dále ptá, zda Kristus konal pravé zázraky a vskutku předvídal budoucí věci, zda vpravdě vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, agnostická věda odpoví záporně a víra kladně; z toho však mezi nimi nevznikne žádný spor. Neboť jeden popře jako filosof mluvící k filosofům, hledě totiž na Krista jedině podle dějinné skutečnosti; druhý potvrdí jako věřící mluvící s věřícími, hledě na život Kristův, jak je znovu prožíván vírou a ve víře.

17.

Ex his tamen fallitur vehementer qui reputet posse opinari, fidem et scientiam alteram sub altera nulla penitus ratione esse subiectam. Nam de scientia quidem recte vereque existimabit; secus autem de fide, quae, non uno tantum sed triplici ex capite, scientiae subiici dicenda est. Primum namque advertere oportet, in facto quovis religioso, detracta divina realitate quamque de illa habet experientiam qui credit, cetera omnia, praesertim vero religiosas formulas, phaenomenorum ambitum minime transgredi, atque ideo cadere sub scientiam. Liceat utique credenti, si volet, de mundo excedere; quamdiu tamen in mundo deget, leges, obtutum, iudicia scientiae atque historiae numquam, velit nolit, effugiet. Praeterea, quamvis dictum est Deum solius fidei esse obiectum, id de divina quidem realitate concedendum est, non tamen de idea Dei. Haec quippe scientiae subest; quae, dum in ordine, ut aiunt, logico philosophatur, quidquid etiam absolutum est attingit atque ideale. Quocirca philosophia seu scientia cognoscendi de idea Dei ius habet, eamque in sui evolutione moderandi et, si quid extrarium invaserit, corrigendi. Hinc modernistarum effatum: evolutionem religiosam cum morali et intellectuali componi debere; videlicet, ut quidam tradit quem magistrum sequuntur, eisdem subdi. Accedit demum quod homo dualitatem in se ipso non patitur, quamobrem credentem quaedam intima urget necessitas fidem cum scientia sic componendi, ut a generali ne discrepet idea, quam scientia exhibet de hoc mundo universo. Sic ergo conficitur, scientiam a fide omnino solutam esse, fidem contra, ut scientiae extranea praedicetur, eidem subesse. Quae omnia, Venerabiles Fratres, contraria prorsus sunt iis quae Pius IX, decessor Noster tradebat, docens (Brev. ad Ep. Wratislav. 15 Iun. 1857): Philosophiae esse, in iis quae ad religionem pertinent, non dominari sed ancillari, non praescribere quid credendum sit, sed rationabili obsequio amplecti, neque altitudinem scrutari mysteriorum Dei, sed illam pie humiliterque revereri. Modernistae negotium plane invertunt: quibus idcirco applicari queunt, quae Gregorius IX item decessor Noster de quibusdam suae aetatis theologis scribebat (Ep. ad Magistros theol. paris. non. Iun. 1223): Quidam apud vos, spiritu vanitatis ut uter distenti, positos a Patribus terminos profana transferre satagunt novitate; coelestis paginae intellectum … ad doctrinam philosophicam rationalium inclinando, ad ostentationem scientiae, non profectum aliquem auditorum. … Ipsi, doctrinis variis et peregrinis abducti, redigunt caput in caudam, et ancillae cogunt famulari reginam.

Velmi by se však mýlil, kdo by z toho usuzoval, že lze mít za to, že víra a věda nejsou jedna druhé nikterak podřízeny. O vědě by soudil správně a pravdivě, avšak jinak o víře, o níž je třeba říci, že je vědě podřízena nikoli jen z jednoho, nýbrž ze trojího důvodu. Především je totiž třeba si povšimnout, že v každé náboženské skutečnosti — odečteme-li božskou skutečnost a zkušenost, kterou o ní má věřící — vše ostatní, a zvláště náboženské formule, nikterak nepřekračuje okruh jevů, a proto spadá pod vědu. Ať si tedy věřící, chce-li, vystoupí ze světa; dokud však bude žít ve světě, nikdy neunikne — chtěj nechtěj — zákonům, pohledu a soudům vědy a dějin. Dále, ačkoli bylo řečeno, že Bůh je předmětem pouze víry, je to třeba připustit o božské skutečnosti, nikoli však o ideji Boha. Ta totiž podléhá vědě, jež — filosofujíc v takzvaném logickém řádu — dosahuje i všeho, co je absolutní a ideální. Proto má filosofie čili věda právo poznávat ideu Boha, řídit ji v jejím vývoji a opravovat ji, vniklo-li do ní něco cizorodého. Odtud pochází výrok modernistů: náboženský vývoj se musí srovnávat s mravním a rozumovým — totiž, jak učí kdosi, koho následují jako učitele, musí jim být podřízen. Přistupuje konečně to, že člověk nesnáší v sobě dvojakost, a proto věřícího tísní jakási niterná nutnost srovnat víru s vědou tak, aby se nerozcházela s obecnou ideou, kterou věda podává o tomto veškerém světě. Tak se tedy vyvozuje, že věda je na víře zcela nezávislá, kdežto víra, ačkoli se hlásá, že je vědě cizí, je jí podřízena. To vše, ctihodní bratři, je naprosto v rozporu s tím, čemu učil náš předchůdce Pius IX., když pravil (breve vratislavskému biskupovi, 15. června 1857): Filosofii přísluší ve věcech náležejících k náboženství nikoli vládnout, nýbrž sloužit; nepředpisovat, co je třeba věřit, nýbrž přijímat to rozumnou poslušností; a nezkoumat hlubinu tajemství Božích, nýbrž je zbožně a pokorně ctít. Modernisté věc zcela obracejí; proto na ně lze vztáhnout to, co rovněž náš předchůdce Řehoř IX. psal o některých teolozích své doby (list pařížským mistrům teologie, 7. června 1223): Někteří u vás, nadutí duchem marnivosti jako měch, usilují bezbožnou novotou přenášet meze stanovené Otci; chápání nebeské stránky … nakloňujíce k filosofické nauce rozumářů, k okázalému předvádění vědy, nikoli k nějakému prospěchu posluchačů. … Sami, svedeni různými a cizími naukami, obracejí hlavu v ocas a nutí královnu, aby sloužila služebné.

Jak modernisté podle toho jednají

18.

Quod profecto apertius patebit intuenti quo pacto modernistae agant, accommodate omnino ad ea quae docent. Multa enim ab eis contrarie videntur scripta vel dicta, ut quis facile illos aestimet ancipites atque incertos. Verumtamen consulte id et considerate accidit: ex opinione scilicet quam habent de fidei atque scientiae seiunctione mutua. Hinc in eorum libris, quaedam offendimus quae catholicus omnino probet; quaedam, aversa pagina, quae rationalistam dictasse autumes. Hinc historiam scribentes, nullam de divinitate Christi mentionem iniiciunt; ad concionem vero in templis eam firmissime profitentur. Item, enarrantes historiam, Concilia et Patres nullo loco habent; catechesim autem si tradunt, illa atque illos cum honore afferunt. Hinc etiam exegesim theologicam et pastoralem a scientifica et historica secernunt. Similiter, ex principio quod scientia a fide nullo pacto pendeat, quum de philosophia, de historia, de critice disserunt, Lutheri sequi vestigia non exhorrentes (Prop. 29 damn. a Leone X. Bull. „Exsurge Domine” 16 maii 1520), despicientiam praeceptorum catholicorum, sanctorum Patrum, oecumenicarum synodorum, magisterii ecclesiastici omni modis ostentant; de qua si carpantur, libertatem sibi adimi conqueruntur. Professi demum fidem esse scientiae subiiciendam, Ecclesiam passim aperteque reprehendunt quod sua dogmata philosophiae opinionibus subdere et accommodare obstinatissime renuat; ipsi vero, veteri ad hunc finem theologia sublata, novam invehere contendunt, quae philosophorum delirationibus obsecundet.

To se jistě ukáže zřetelněji tomu, kdo pohlédne na to, jak modernisté jednají — zcela ve shodě s tím, čemu učí. Mnohé se totiž zdá být od nich napsáno nebo řečeno protichůdně, takže by je někdo snadno pokládal za nerozhodné a nejisté. Děje se to však úmyslně a s rozvahou: totiž z názoru, který mají o vzájemném oddělení víry a vědy. Proto v jejich knihách nacházíme leccos, co by katolík zcela schválil, a na protější stránce leccos, o čem bys soudil, že to nadiktoval racionalista. Proto, píší-li dějiny, nečiní žádnou zmínku o božství Kristově; při kázání v chrámech je však vyznávají co nejpevněji. Rovněž, vypravují-li dějiny, nedávají koncilům a Otcům žádné místo; učí-li však katechismu, uvádějí je s úctou. Proto také oddělují teologickou a pastorační exegezi od vědecké a dějinné. Podobně, ze zásady, že věda nikterak nezávisí na víře, pojednávají-li o filosofii, o dějinách či o kritice, neostýchají se jít ve šlépějích Lutherových (věta 29, zavržená Lvem X. v bule Exsurge Domine, 16. května 1520) a všemi způsoby dávají najevo pohrdání katolickými předpisy, svatými Otci, ekumenickými sněmy i církevním učitelským úřadem; jsou-li za to káráni, stěžují si, že se jim bere svoboda. Konečně, vyznávajíce, že víra má být podřízena vědě, Církvi všude a otevřeně vytýkají, že se nanejvýš tvrdošíjně zdráhá podřídit a přizpůsobit svá dogmata názorům filosofie; sami pak, odstranivše za tím účelem starou teologii, usilují zavést novou, která by vyhovovala blouznění filosofů.

§ III. Modernistická teologie

Teologická imanence a symbolismus

19.

Hic iam, Venerabiles Fratres, nobis fit aditus ad modernistas in theologico agone spectandos. Salebrosum quidem opus: sed paucis absolvendum. Agitur nimirum de concilianda fide cum scientia, idque non aliter quam una alteri subiecta. Eo in genere modernista theologus eisdem utitur principiis, quae usui philosopho esse vidimus, illaque ad credentem aptat; principia inquimus immanentiae et symbolismi. Sic autem rem expeditissime perficit. Traditur a philosopho principium fidei esse immanens; a credente additur hoc principium Deum esse; concludit ipse: Deus ergo est immanens in homine. Hinc immanentia theologica. Iterum: philosopho certum est repraesentationes obiecti fidei esse tantum symbolicas; credenti pariter certum est fidei obiectum esse Deum in se: theologus igitur colligit: repraesentationes divinae realitatis esse symbolicas. Hinc symbolismus theologicus. Errores profecto maximi: quorum uterque quam sit perniciosus, consequentiis inspectis patebit. Nam, ut de symbolismo statim dicamus, cum symbola talia sint respectu obiecti, respectu autem credentis sint instrumenta; cavendum primum, inquiunt, credenti, ne ipsi formulae ut formula est plus nimio inhaereat, sed illa utendum unice ut absolutae adhaerescat veritati, quam formula retegit simul ac tegit niriturque exprimere quin unquam assequatur. Addunt praeterea, formulas eiusmodi esse a credente adhibendas quatenus ipsum iuverint; ad commodum enim datae sunt non ad impedimentum: incolumi utique honore qui, ex sociali respectu, debetur formulis, quas publicum magisterium aptas ad communem conscientiam exprimendam iudicarit, quamdiu scilicet idem magisterium secus quidpiam non edixerit. De immanentia autem quid reapse modernistae sentiant, difficile est indicare; non enim eadem omnium opinio. Sunt qui in eo collocant, quod Deus agens intime adsit in homine, magis quam ipse sibi homo; quod plane, si recte intelligitur, reprehensionem non habet. Alii in eo ponunt, quod actio Dei una sit cum actione naturae ut causae primae cum causae secundae; quod ordinem supernaturalem reapse delet. Alii demum sic explicant, ut suspicionem efficiant pantheisticae significationis; id autem cum ceteris eorum doctrinis cohaeret aptius.

Zde se nám, ctihodní bratři, otevírá přístup k tomu, abychom modernisty pozorovali na teologickém kolbišti. Je to práce věru drsná, ale odbudeme ji krátce. Jde totiž o smíření víry s vědou, a to nijak jinak než tak, že se jedna podřídí druhé. V tomto oboru užívá modernistický teolog týchž zásad, o nichž jsme viděli, že jich užíval filosof, a přizpůsobuje je věřícímu — míníme zásady imanence a symbolismu. Věc pak provede nanejvýš snadno. Filosof předává, že počátek víry je imanentní; věřící dodává, že tímto počátkem je Bůh; teolog sám uzavírá: Bůh je tedy imanentní v člověku. Odtud teologická imanence. A opět: filosofovi je jisté, že představy předmětu víry jsou pouze symbolické; věřícímu je rovněž jisté, že předmětem víry je Bůh sám v sobě; teolog tedy usuzuje: představy božské skutečnosti jsou symbolické. Odtud teologický symbolismus. Jsou to věru bludy největší; jak je každý z nich zhoubný, ukáže se, pohlédneme-li na jejich důsledky. Neboť — abychom hned pověděli o symbolismu — poněvadž symboly jsou takové vzhledem k předmětu, kdežto vzhledem k věřícímu jsou nástroji, musí se prý věřící především mít na pozoru, aby na formuli samé, pokud je formulí, nelpěl přespříliš, nýbrž aby jí užíval jedině k tomu, aby přilnul k absolutní pravdě, kterou formule zároveň odhaluje i zakrývá a snaží se ji vyjádřit, aniž jí kdy dosáhne. Dodávají mimoto, že věřící má takových formulí užívat, pokud mu prospívají; jsou totiž dány k užitku, nikoli na překážku — ovšem při zachování úcty, která z ohledu společenského náleží formulím, jež veřejný učitelský úřad uznal za vhodné k vyjádření společného vědomí, totiž dokud týž učitelský úřad nerozhodne jinak. Co však modernisté o imanenci vlastně soudí, je nesnadné určit; neboť názor všech není týž. Někteří ji kladou v to, že Bůh je činně přítomen v člověku vnitřněji, než je člověk sám sobě; a to, rozumí-li se tomu správně, není hodno výtky. Jiní ji kladou v to, že Boží působení je jedno s působením přirozenosti jako působení první příčiny s působením příčiny druhotné; a to ve skutečnosti ruší nadpřirozený řád. Jiní konečně to vykládají tak, že vzbuzují podezření z panteistického smyslu; a to s ostatními jejich naukami souvisí lépe.

Božská permanence

20.

Huic vero immanentiae pronunciato aliud adiicitur, quod a permanentia divina vocare possumus: quae duo inter se eo fere modo differunt, quo experientia privata ab experientia per traditionem transmissa. Exemplum rem collustrabit: sitque ab Ecclesia et Sacramentis deductum. Ecclesia, inquiunt, et Sacramenta a Christo ipso instituta minime credenda sunt. Cavet id agnosticismus, qui in Christo nil praeter hominem novit, cuius conscientia religiosa, ut ceterorum hominum, sensim efformata est: cavet lex immanentiae, quae externas, ut aiunt, applicationes respuit: cavet item lex evolutionis, quae ut germina evolvantur tempus postulat et quandam adiunctorum sibi succedentium seriem: cavet demum historia, quae talem reapse rei cursum fuisse ostendit. Attamen Ecclesiam et Sacramenta mediate a Christo fuisse instituta retinendum est. Qui vero? Conscientias Christianas omnes in Christi conscientia virtute quodammodo inclusas affirmant, ut in semine planta. Quoniam autem germina vitam seminis vivunt; christiani omnes vitam Christi vivere dicendi sunt. Sed Christi vita, secundum fidem, divina est: ergo et christianorum vita. Si igitur haec vita, decursu aetatum, Ecclesiae et Sacramentis initium dedit: iure omnino dicetur initium huiusmodi esse a Christo ac divinum esse. Sic omnino conficiunt divinas esse etiam Scripturas sacras, divina dogmata. His porro modernistarum theologia ferme absolvitur. Brevis profecto supellex: sed ei perabundans, qui profiteatur, scientiae, quidquid praeceperit, semper esse obtemperandum. Horum ad cetera quae dicemus applicationem quisque facile per se viderit.

K tomuto výroku o imanenci se přidává další, který můžeme nazvat výrokem o božské permanenci; ty dva se od sebe liší zhruba tak, jako se liší soukromá zkušenost od zkušenosti předané tradicí. Věc objasní příklad, vezmeme-li jej z Církve a svátostí. O Církvi a svátostech prý vůbec nelze věřit, že by byly ustanoveny samotným Kristem. Brání tomu agnosticismus, který v Kristu nezná nic než člověka, jehož náboženské vědomí se — jako u ostatních lidí — utvářelo ponenáhlu; brání tomu zákon imanence, který odmítá takzvaná vnější použití; brání tomu rovněž zákon vývoje, který k rozvinutí zárodků vyžaduje čas a jistou řadu po sobě následujících okolností; brání tomu konečně dějiny, které ukazují, že běh věcí byl skutečně takový. A přece je třeba trvat na tom, že Církev a svátosti byly zprostředkovaně ustanoveny Kristem. Jak? Tvrdí se, že veškerá křesťanská vědomí byla jistým způsobem mocně obsažena ve vědomí Kristově, jako rostlina v semeni. Poněvadž však zárodky žijí životem semene, je třeba říci, že všichni křesťané žijí životem Kristovým. Kristův život je však podle víry božský: tedy i život křesťanů. Jestliže tedy tento život dal v průběhu věků počátek Církvi a svátostem, bude se zcela právem říkat, že tento počátek pochází od Krista a je božský. Takto pak úplně stejně vyvozují, že jsou božské i Písmo svaté a božská dogmata. Tím je teologie modernistů takřka vyčerpána. Věru skrovná výbava — ale nadmíru bohatá pro toho, kdo vyznává, že vědě je vždy třeba uposlechnout, ať přikáže cokoli. Jak se toto použije na ostatní, o čem budeme mluvit, snadno každý sám nahlédne.

Zárodky víry: dogma, bohoslužba a svátosti

21.

De origine fidei deque eius natura attigimus huc usque. Fidei autem cum multa sint germina, praecipua vero Ecclesia, dogma, sacra et religiones, libri quos sanctos nominamus; de his quoque quid modernistae doceant, inquirendum. Atque ut a dogmate initium ponamus, huius quae sit origo et natura iam supra indicatum est. Oritur illud ex impulsione quadam seu necessitate, vi cuius qui credit in suis cogitatis elaborat, ut conscientia tam sua quam aliorum illustretur magis. Est hic labor in rimando totus expoliendoque primigeniam mentis formulam, non quidem in se illam secundum logicam explicationem, sed secundum circumstantia, seu, ut minus apte ad intelligendum inquiunt, vitaliter. Inde fit ut, circa illam, secundariae quaedam, ut iam innuimus, sensim enascantur formulae; quae postea in unum corpus coagmentatae vel in unum doctrinae aedificium, cum a magisterio publico sancitae fuerint utpote communi conscientiae respondentes, dicuntur dogma. Ab hoc secernendae sunt probe theologorum commentationes: quae ceteroqui, quamvis vitam dogmatis non vivunt, non omnino tamen sunt inutiles, tum ad religionem cum scientia componendam et oppositiones inter illas tollendas, tum ad religionem ipsam extrinsecus illustrandam protuendamque; forte etiam utilitati fuerint novo cuidam futuro dogmati materiam praeparando. De cultu sacrorum haud foret multis dicendum, nisi eo quoque nomine Sacramenta venirent; de quibus maximi modernistarum errores. Cultum ex duplici impulsione seu necessitate oriri perhibent; omnia etenim, ut vidimus, in eorum systemate impulsionibus intimis seu necessitatibus gigni asseruntur. Altera est ad sensibile quiddam religioni tribuendum, altera ad eam proferendam, quod fieri utique nequaquam possit sine forma quadam sensibili et consecrantibus actibus; quae Sacramenta dicimus. Sacramenta autem modernistis nuda sunt symbola seu signa; quamvis non vi carentia. Quam vim ut indicent, exemplo ipsi utuntur verborum quorundam; quae vulgo fortunam dicuntur sortita, eo quod virtutem conceperint ad notiones quasdam propagandas, robustas maximeque percellentes animos. Sicut ea verba ad notiones, sic Sacramenta ad sensum religiosum ordinata sunt: nihil praeterea. Clarius profecto dicerent, si Sacramenta unice ad nutriendam fidem instituta affirmarent. Hoc tamen Tridentina Synodus damnavit (Sess. vii., de Sacramentis in genere, can. 5): Si quis dixerit haec sacramenta propter solam fidem nutriendam instituta fuisse, anathema sit.

Až dosud jsme se dotkli původu víry a její povahy. Poněvadž však má víra mnoho výhonků — a to hlavně Církev, dogma, posvátné obřady a náboženství a knihy, které nazýváme svatými — je třeba prozkoumat i to, čemu o nich modernisté učí. A začneme-li dogmatem, jaký je jeho původ a povaha, bylo již naznačeno výše. Vzniká z jakéhosi popudu čili nutnosti, jejíž mocí ten, kdo věří, pracuje na svých myšlenkách, aby se vědomí jeho i druhých více objasnilo. Tato práce spočívá celá ve zkoumání a vybrušování prvotní formule mysli — nikoli však o sobě podle logického rozvinutí, nýbrž podle okolností, čili — jak říkají, méně srozumitelně — životně. Odtud pochází, že kolem oné formule ponenáhlu vznikají, jak jsme již naznačili, jakési formule druhotné; ty pak, spojeny v jedno tělo či v jednu stavbu nauky, jsou-li potvrzeny veřejným učitelským úřadem jakožto odpovídající společnému vědomí, nazývají se dogmatem. Od toho je třeba dobře odlišovat úvahy teologů, které — ačkoli nežijí životem dogmatu — přesto nejsou zcela neužitečné, jednak k srovnání náboženství s vědou a odstranění rozporů mezi nimi, jednak k objasnění a obhájení samotného náboženství navenek; snad by mohly být užitečné i tím, že připraví látku nějakému budoucímu novému dogmatu. O bohoslužbě by nebylo třeba mnoho mluvit, kdyby pod tímto jménem nespadaly i svátosti, o nichž jsou bludy modernistů největší. Tvrdí, že bohoslužba vzniká z dvojího popudu čili nutnosti; vše se totiž, jak jsme viděli, v jejich soustavě rodí z niterných popudů čili nutností. Jedna směřuje k tomu, aby se náboženství dalo cosi smyslového, druhá k tomu, aby se navenek projevilo, což se ovšem nikterak nemůže stát bez jakési smyslové formy a posvěcujících úkonů, jež nazýváme svátostmi. Svátosti jsou však modernistům holými symboly čili znameními, byť ne bez účinnosti. Aby tuto účinnost naznačili, užívají příkladu jistých slov, o nichž se obecně říká, že měla štěstí, protože nabyla schopnosti šířit jisté představy, mocné a duše nanejvýš uchvacující. Jako se tato slova vztahují k představám, tak jsou svátosti zařízeny k náboženskému citu — a nic více. Vyjádřili by se věru jasněji, kdyby tvrdili, že svátosti byly ustanoveny jedině k živení víry. To však tridentský sněm zavrhl (sess. VII., o svátostech obecně, kán. 5): Kdo by řekl, že tyto svátosti byly ustanoveny pouze k živení víry, budiž vyobcován.

Písmo svaté a inspirace

22.

De librorum etiam sacrorum natura et origine aliquid iam delibavimus. Eos, ad modernistarum scita, definire probe quis possit syllogen experientiarum, non cuique passim advenientium, sed extraordinariarum atque insignium, quae in quapiam religione sunt habitae. Sic prorsus modernistae docent de libris nostris tum veteris tum novi testamenti. Ad suas tamen opiniones callidissime notant quamvis experientia sit praesentis temporis, posse tamen illam de praeteritis aeque ac de futuris materiam sumere, prout videlicet qui credit vel exacta rursus per recordationem in modum praesentium vivat, vel futura per praeoccupationem. Id autem explicat quomodo historici quoque et apocalyptici in libris sacris censeri queant. Sic igitur in hisce libris Deus quidem loquitur per credentem; sed, uti fert theologia modernistarum, per immanentiam solummodo et permanentiam vitalem. Quaeremus, quid tum de inspiratione? Haec, respondent, ab impulsione illa, nisi forte vehementia, nequaquam secernitur, qua credens ad fidem suam verbo scriptove aperiendam adigitur. Simile quid habemus in poetica inspiratione; quare quidam aiebat: Est Deus in nobis, agitante calescimus illo. Hoc modo Deus initium dici debet inspirationis sacrorum librorum. De qua praeterea inspiratione modernistae addunt, nihil omnino esse in sacris libris quod illa careat. Quod quum affirmant, magis eos crederes orthodoxos quam recentiores alios, qui inspirationem aliquantum coangustant, ut, exempli causa, quum tacitas sic dictas citationes invehunt. Sed haec illi verbotenus ac simulate. Nam si Biblia ex agnosticismi praeceptis iudicamus, humanum scilicet opus, ab hominibus pro hominibus exaratum, licet ius theologo detur ea per immanentiam divina praedicandi; qui demum inspiratio coarctari possit? Generalem utique modernistae sacrorum librorum inspirationem asseverant; catholico tamen sensu nullam admittunt.

I o povaze a původu posvátných knih jsme se již něčeho dotkli. Podle zásad modernistů by je někdo mohl výstižně vymezit jako sbírku zkušeností — nikoli takových, jaké se dostávají komukoli běžně, nýbrž mimořádných a význačných, jichž se dostalo v tom kterém náboženství. Přesně tak učí modernisté o našich knihách Starého i Nového zákona. Ke svým názorům však nanejvýš lstivě poznamenávají, že ačkoli je zkušenost věcí přítomné doby, může přesto brát látku jak z minulosti, tak z budoucnosti — podle toho, zda věřící vzpomínkou znovu prožívá minulé věci jako přítomné, anebo předjímá budoucí. To pak vysvětluje, jak lze mezi posvátné knihy počítat i knihy dějepisné a apokalyptické. Tak tedy v těchto knihách sice mluví Bůh skrze věřícího — ale, jak s sebou nese teologie modernistů, pouze skrze imanenci a životní permanenci. Zeptáme se: co tedy s inspirací? Ta se prý nikterak neliší od onoho popudu — leda snad prudkostí — jímž je věřící puzen otevřít svou víru slovem či písmem. Něco podobného máme v básnické inspiraci; proto kdosi říkával: Je v nás Bůh, jeho popudem se rozehříváme. Tímto způsobem je třeba nazývat Boha počátkem inspirace posvátných knih. O této inspiraci modernisté mimoto dodávají, že v posvátných knihách není naprosto nic, co by ji postrádalo. Když to tvrdí, věřil bys, že jsou pravověrnější než jiní novější, kteří inspiraci poněkud zužují, například když zavádějí takzvané mlčky uvedené citace. Ale to říkají jen naoko a slovně. Neboť posuzujeme-li Bibli podle zásad agnosticismu, totiž jako lidské dílo, sepsané lidmi pro lidi — byť se teologovi dává právo prohlašovat je skrze imanenci za božské — jak by konečně bylo možno inspiraci zúžit? Modernisté sice tvrdí všeobecnou inspiraci posvátných knih, v katolickém smyslu však nepřipouštějí žádnou.

Církev: její původ, podstata a autorita

23.

Largiorem dicendi segetem offerunt, quae modernistarum schola de Ecclesia imaginatur. Ponunt initio eam ex duplici necessitate oriri, una in credente quavis, in eo praesertim qui primigeniam ac singularem aliquam sit nactus experientiam, ut fidem suam cum aliis communicet: altera, postquam fides communis inter plures evaserit, in collectivitate, ad coalescendum in societatem et ad commune bonum tuendum, augendum, propagandum. Quid igitur Ecclesia? partus est conscientiae collectivae seu consociationis conscientiarum singularium; quae vi permanentiae vitalis, a primo aliquo credente pendeant, videlicet, pro catholicis, a Christo. Porro societas quaepiam moderatrice auctoritate indiget, cuius sit officium consociatos omnes in communem finem dirigere, et compagis elementa tueri prudenter, quae in religioso coetu, doctrina et cultu absolvuntur. Hinc in Ecclesia catholica auctoritas tergemina: disciplinaris, dogmatica, cultualis. Iam auctoritatis huius natura ex origine colligenda est; ex natura vero iura atque officia repetenda. Praeteritis aetatibus vulgaris fuit error quod auctoritas in Ecclesiam extrinsecus accesserit nimirum immediate a Deo; quare autocratica merito habebatur. Sed haec nunc temporis obsolevere. Quo modo Ecclesia e conscientiarum collectivitate emanasse dicitur, eo pariter auctoritas ab ipsa Ecclesia vitaliter emanat. Auctoritas igitur, sicut Ecclesia, ex conscientia religiosa oritur, atque ideo eidem subest; quam subiectionem si spreverit, in tyrannidem vertitur. Ea porro tempestate nunc vivimus, quum libertatis sensus in fastigium summum excrevit. In civili statu conscientia publica populare regimen invexit. Sed conscientia in homine, aeque atque vita, una est. Nisi ergo in hominum conscientiis intestinum velit excitare bellum ac fovere, auctoritati Ecclesiae officium inest democraticis utendi formis: eo vel magis quod, ni faxit, exitium imminet. Nam amens profecto fuerit, qui in sensu libertatis, qualis nunc viget, regressum posse fieri aliquando autumet. Constrictus vi atque inclusus, fortior se profundet, Ecclesia pariter ac religione deleta. Haec omnia modernistae ratiocinantur; qui propterea toti sunt in indagandis viis ad auctoritatem Ecclesiae cum credentium libertate componendam.

Bohatší látku k řeči poskytuje to, co si modernistická škola představuje o Církvi. Na počátku kladou, že vzniká z dvojí potřeby: jedné v každém věřícím, zvláště v tom, jemuž se dostalo nějaké prvotní a mimořádné zkušenosti, totiž potřeby sdílet svou víru s druhými; druhé, poté co se víra mezi více lidmi stala společnou, v kolektivitě, totiž potřeby spojit se ve společnost a chránit, rozmnožovat a šířit společné dobro. Co je tedy Církev? Je plodem kolektivního vědomí, čili sdružení jednotlivých vědomí, jež na základě vitální permanence závisí na nějakém prvním věřícím — u katolíků totiž na Kristu. Dále, každá společnost potřebuje řídící autoritu, jejímž úkolem je vést všechny sdružené ke společnému cíli a prozíravě chránit prvky pojiva, jež se v náboženském společenství vyčerpávají naukou a bohoslužbou. Odtud je v katolické Církvi trojí autorita: kázeňská, dogmatická a bohoslužebná. Povahu této autority je pak třeba vyvodit z jejího původu; z povahy pak odvodit práva a povinnosti. V minulých dobách býval rozšířen blud, že autorita přistoupila k Církvi zvenčí, totiž bezprostředně od Boha; proto byla právem pokládána za samovládnou. To však v nynější době zastaralo. Jakým způsobem se říká, že Církev vzešla z kolektivity vědomí, týmž způsobem vyvěrá autorita životně ze samotné Církve. Autorita tedy, stejně jako Církev, vzniká z náboženského vědomí, a proto je mu podřízena; a pohrdne-li touto podřízeností, obrátí se v tyranii. Žijeme pak nyní v době, kdy smysl pro svobodu vzrostl na nejvyšší vrchol. Ve státě zavedlo veřejné vědomí lidovládu. Ale vědomí je v člověku jedno, právě tak jako život. Nechce-li si tedy autorita Církve v lidských vědomích vyvolávat a živit vnitřní válku, má povinnost užívat demokratických forem — tím spíše, že jinak jí hrozí zkáza. Neboť byl by věru blázen, kdo by se domníval, že ve smyslu pro svobodu, jaký nyní vládne, může někdy nastat návrat zpět. Sevřen násilím a uzavřen, vyvalí se tím silněji a zničí zároveň Církev i náboženství. To vše modernisté takto vyvozují; a proto se zcela věnují hledání cest, jak sladit autoritu Církve se svobodou věřících.

Církev a stát

24.

Sed enim non intra domesticos tantum parietes habet Ecclesia, quibuscum amice cohaerere illam oporteat; habet et extra. Non una namque ipsa occupat mundum; occupant aeque consociationes aliae, quibuscum commercium ut usus necessario intercedat. Quae iura igitur, quae sint Ecclesiae officia cum civilibus consociationibus determinandum est etiam, nec aliter determinandum nisi ex ipsius Ecclesiae natura, qualem nimirum modernistae nobis descripsere. In hoc autem eisdem plane regulis utuntur, quae supra pro scientia atque fide sunt allatae. Ibi obiectis sermo erat, heic de finibus. Sicut igitur ratione obiecti fidem ac scientiam extraneas ab invicem vidimus: sic Status et Ecclesia alter ab altera extranea sunt ob fines quos persequuntur, temporalem ille, haec spiritualem. Licuit profecto alias temporale spirituali subiici; licuit de mixtis quaestionibus sermonem interseri, in quibus Ecclesia ut domina ac regina intererat, quia nempe Ecclesia a Deo, sine medio, ut ordinis supernaturalis est auctor, instituta ferebatur. Sed iam haec a philosophis atque historicis respuuntur. Status ergo ab Ecclesia dissociandus sicut etiam catholicus a cive. Quamobrem catholicus quilibet, quia etiam civis, ius atque officium habet, Ecclesiae auctoritate neglecta, eius optatis consiliis praeceptisque posthabitis, spretis immo reprehensionibus, ea persequendi quae civitatis utilitati conducere arbitretur. Viam ad agendum civi praescribere praetextu quolibet, abusus ecclesiasticae potestatis est, toto nisu reiiciendus. Ea nimirum, Venerabiles Fratres, unde haec omnia dimanant, eadem profecto sunt, quae Pius VI. decessor Noster, in Constitutione apostolica Auctorem fidei, solemniter damnavit.

Církev však nemá jen ty, s nimiž má přátelsky souviset, uvnitř svých zdí; má i takové vně. Nezaujímá totiž svět sama; zaujímají jej stejně jiná sdružení, s nimiž nutně dochází ke styku i jednání. Je tedy třeba určit i to, jaká práva a jaké povinnosti má Církev vůči občanským sdružením — a nelze to určit jinak než z povahy samotné Církve, jak nám ji ovšem modernisté popsali. V tom pak užívají zcela týchž pravidel, jaká byla výše uvedena pro vědu a víru. Tam byla řeč o předmětech, zde o cílech. Jako jsme tedy viděli, že si víra a věda jsou z hlediska předmětu navzájem cizí, tak jsou si stát a Církev navzájem cizí z hlediska cílů, které sledují: onen časný, tato duchovní. Bylo sice kdysi možné, aby se časné podřizovalo duchovnímu; bylo možné vést řeč o smíšených otázkách, v nichž Církev vystupovala jako paní a královna, protože se totiž tvrdilo, že Církev byla ustanovena Bohem bezprostředně jakožto původcem nadpřirozeného řádu. To však už filosofové a historikové odmítají. Stát tedy má být oddělen od Církve, tak jako i katolík od občana. Proto má každý katolík — poněvadž je zároveň občanem — právo a povinnost sledovat to, co pokládá za prospěšné státu, nedbaje autority Církve, odsunuv její přání, rady a příkazy, ba pohrdnuv i jejími výtkami. Předepisovat občanu pod jakoukoli záminkou cestu jednání je zneužitím církevní moci, které je třeba ze všech sil odmítnout. To vše, ctihodní bratři, pramení věru z týchž zásad, které náš předchůdce Pius VI. slavnostně odsoudil v apoštolské konstituci Auctorem fidei.

25.

Sed modernistarum scholae satis non est debere Statum ab Ecclesia seiungi. Sicut fidem, quoad elementa, ut inquiunt, phaenomenica scientiae subdi oportet, sic in temporalibus negotiis Ecclesiam subesse Statui. Hoc quidem illi aperte nondum forte asserunt; ratiocinationis tamen vi coguntur admittere. Posito etenim quod in temporalibus rebus Status possit unus, si accidat credentem, intimis religionis actibus haud contentum, in externos exilire, ut puta administrationem susceptionemve Sacramentorum; necesse erit haec sub Status dominium cadere. Ecquid tum de ecclesiastica auctoritate? Cum haec nisi per externos actus non explicetur; Statui, tota quanta est, erit obnoxia. Hac nempe consecutione coacti, multi e protestantibus liberalibus cultum omnem sacrum externum, quin etiam externam quamlibet religiosam consociationem e medio tollunt, religionemque, ut aiunt, individualem invehere adnituntur. Quod si modernistae nondum ad haec palam progrediuntur, petunt interea ut Ecclesia quo ipsi impellunt sua se sponte inclinet seseque ad civiles formas aptet. Atque haec de auctoritate disciplinari. Nam de doctrinali et dogmatica potestate longe peiora sunt ac perniciosiora quae sentiunt. De magisterio Ecclesiae sic scilicet commentantur. Consociatio religiosa in unum vere coalescere nequaquam potest, nisi una sit consociatorum conscientia, unaque, qua utantur, formula. Utraque autem haec unitas mentem quandam quasi communem expostulat, cuius sit reperire ac determinare formulam, quae communi conscientiae rectius respondeat; cui quidem menti satis auctoritatis inesse oportet ad formulam quam statuerit communitati imponendam. In hac porro coniunctione ac veluti fusione tum mentis formulam eligentis tum potestatis eandem perscribentis, magisterii ecclesiastici notionem modernistae collocant. Cum igitur magisterium ex conscientiis singularibus tandem aliquando nascatur, et publicum officium in earumdem conscientiarum commodum mandatum habeat; consequitur necessario, illud ab eisdem conscientiis pendere, ac proinde ad populares formas esse inflectendum. Quapropter singularium hominum conscientias prohibere quominus impulsiones quas sentiunt palam aperteque profiteantur, et criticae viam praepedire qua dogma ad necessarias evolutiones impellat, potestatis ad utilitatem permissae non usus est sed abusus. Similiter in usu ipso potestatis modus temperatioque sunt adhibenda. Librum quemlibet, auctore inscio, notare ac proscribere, nulla explicatione admissa, nulla disceptatione, tyrannidi profecto est proximum. Quare heic etiam medium est quoddam iter reperiendum, ut auctoritati simul ac libertati integra sint iura. Interea temporis catholico sic est agendum, ut auctoritatis quidem observantissimum se publice profiteatur, suo tamen obsequi ingenio non intermittat. Generatim vero sic de Ecclesia praescribunt: quoniam ecclesiasticae potestatis finis ad spiritualia unice pertinet; externum apparatum omnem esse tollendum, quo illa ad intuentium oculos magnificentius ornatur. In quo illud sane negligitur, religionem, etsi ad animos pertineat, non tamen unice animis concludi; et honorem potestati impensum in Christum institutorem recidere.

Modernistické škole však nestačí, že stát má být oddělen od Církve. Jako se prý víra musí ve svých takzvaně jevových prvcích podřídit vědě, tak se má Církev v časných záležitostech podřídit státu. To sice snad ještě otevřeně netvrdí; silou úsudku jsou však nuceni to připustit. Připustíme-li totiž, že v časných věcech může rozhodovat sám stát, pak stane-li se, že věřící, nespokojen s niternými úkony náboženství, přejde k vnějším — jako je udílení či přijímání svátostí — bude nutné, aby tyto věci spadly pod nadvládu státu. Co tedy s církevní autoritou? Poněvadž se ta neprojevuje jinak než vnějšími úkony, bude státu podřízena celá, jak je. Donuceni tímto důsledkem, mnozí z liberálních protestantů odstraňují veškerou vnější bohoslužbu, ba i jakékoli vnější náboženské sdružení, a snaží se zavést takzvané individuální náboženství. Jestliže modernisté k tomu ještě otevřeně nepokročili, žádají zatím, aby se Církev sama od sebe naklonila tam, kam ji ženou, a přizpůsobila se občanským formám. A to budiž řečeno o autoritě kázeňské. Neboť o moci naukové a dogmatické je jejich smýšlení mnohem horší a zhoubnější. O učitelském úřadu Církve totiž uvažují takto. Náboženské sdružení nemůže vpravdě srůst v jedno, není-li jedno vědomí sdružených a jedna formule, které užívají. Obojí tato jednota však vyžaduje jakousi takřka společnou mysl, jejímž úkolem je nalézt a určit formuli, která by správněji odpovídala společnému vědomí; a této mysli musí příslušet dost autority, aby formuli, kterou stanovila, uložila společenství. A právě v tomto spojení a takřka splynutí mysli formuli volící a moci ji předpisující kladou modernisté pojem církevního učitelského úřadu. Poněvadž se tedy učitelský úřad nakonec rodí z jednotlivých vědomí a má veřejný úkol svěřený k prospěchu týchž vědomí, plyne nutně, že na týchž vědomích závisí, a proto že se má klonit k lidovým formám. Proto bránit vědomím jednotlivých lidí, aby veřejně a otevřeně vyznávala popudy, které cítí, a zatarasit cestu kritice, jíž se dogma pohání k nutným vývojům, není užitím moci povolené k užitku, nýbrž jejím zneužitím. Podobně je třeba užít míry a umírněnosti v samém výkonu moci. Označit a zakázat kteroukoli knihu bez vědomí autora, bez připuštění jakéhokoli vysvětlení a jakékoli rozpravy, je věru blízko tyranii. Proto je i zde třeba nalézt jakousi střední cestu, aby zůstala nedotčena práva autority i svobody zároveň. Zatím pak má katolík jednat tak, aby se veřejně vyznával jako nanejvýš oddaný autoritě, avšak nepřestával se řídit svým vlastním nadáním. Obecně pak o Církvi předpisují toto: poněvadž se cíl církevní moci týká jedině věcí duchovních, má se odstranit veškerá vnější okázalost, jíž se Církev před očima diváků nádherněji zdobí. Přitom se ovšem přehlíží, že náboženství, ačkoli se týká duší, přesto není uzavřeno pouze do duší, a že úcta prokázaná moci se vztahuje na Krista, jejího ustanovitele.

Vývoj zárodků víry

26.

Porro ut totam hanc de fide deque vario eius germine materiam absolvamus, restat, Venerabiles Fratres, ut de utrorumque explicatione postremo loco modernistarum praecepta audiamus. Principium hic generale est: in religione, quae vivat, nihil variabile non esse, atque idcirco variandum. Hinc gressum faciunt ad illud, quod in eorum doctrinis fere caput est, videlicet ad evolutionem. Dogma igitur, ecclesia, sacrorum cultus, libri, quos ut sanctos veremur, quin etiam fides ipsa, nisi inter mortua haec omnia velimus, evolutionis teneri legibus debent. Neque hoc mirum videri queat, si ea prae oculis habeantur, quae sunt de horum singulis a modernistis tradita. Posita igitur evolutionis lege, evolutionis rationem a modernistis ipsis descriptam habemus. Et primo quoad fidem. Primigenia, inquiunt, fidei forma rudis et universis hominibus communis fuit, ut quae ex ipsa hominum natura atque vita oriebatur. Evolutio vitalis progressum dedit; nimirum non novitate formarum extrinsecus accedentium, sed ex perversione in dies auctiore sensus religiosi in conscientiam. Dupliciter autem progressio ipsa est facta: negative primum, elementum quodvis extraneum, ut puta ex familia vel gente adveniens, eliminando; dehinc positive, intellectiva ac morali hominis expolitione, unde notio divini amplior ac lucidior sensusque religiosus exquisitior evasit. Progredientis vero fidei eaedem sunt causae afferendae, quam quae superius sunt allatae ad eius originem explicandam. Quibus tamen extraordinarios quosdam homines addi oportet (quos nos prophetas appellamus, quorumque omnium praestantissimus est Christus); tum quia illi in vita ac sermonibus arcani quidpiam prae se tulerunt, quod fides divinitati tribuebat; tum quia novas nec ante habitas experientias sunt nacti, religiosae cuiusque temporis indigentiae respondentes. Dogmatis autem progressus inde potissimum enascitur, quod fidei impedimenta sint superanda, vincendi hostes, contradictiones refellendae. Adde his nisum quemdam perpetuum ad melius penetranda quae in arcanis fidei continentur. Sic, ut exempla cetera praetereamus, de Christo factum est: in quo divinum illud qualecumque, quod fides admittebat, ita pedetentim et gradatim amplificatum est, ut demum pro Deo haberetur. Ad evolutionem cultus facit praecipue necessitas ad mores traditionesque populorum sese accommodandi; item quorundam virtute actuum fruendi, quam sunt ex usu mutuati. Tandem pro Ecclesia evolutionis causa inde oritur, quod componi egeat cum adiunctis historicis cumque civilis regiminis publice invectis formis. Sic illi de singulis. Hic autem, antequam procedamus, doctrina haec de necessitatibus seu indigentiis (vulgo dei bisogni significantius appellant) probe ut notetur velimus; etenim, praeterquam omnium quae vidimus, est veluti basis ac fundamentum famosae illius methodi, quam historicam dicunt.

Abychom pak celou tuto látku o víře a o jejích rozličných výhoncích dokončili, zbývá, ctihodní bratři, abychom na posledním místě vyslechli zásady modernistů o rozvíjení obojího. Obecnou zásadou zde je: v náboženství, které žije, není nic, co by nebylo proměnlivé, a proto se to musí měnit. Odtud dělají krok k tomu, co je v jejich naukách takřka hlavní věcí, totiž k evoluci. Dogma tedy, Církev, bohoslužba, knihy, které ctíme jako svaté, ba i sama víra musí podléhat zákonům vývoje, nechceme-li je všechny počítat mezi mrtvé. A nemůže se to zdát divné, máme-li na zřeteli to, co modernisté učí o každé z těchto věcí. Položíme-li tedy zákon vývoje, máme způsob vývoje popsaný samotnými modernisty. A nejprve pokud jde o víru. Prvotní podoba víry, říkají, byla hrubá a všem lidem společná, jakožto vznikající ze samé přirozenosti a života lidí. Vitální vývoj jí dal pokrok — ovšem nikoli novostí forem přistupujících zvenčí, nýbrž z den ode dne většího pronikání náboženského citu do vědomí. Sám pokrok se pak dál dvojím způsobem: nejprve záporně, odstraňováním jakéhokoli cizího prvku, například přicházejícího z rodiny či z národa; potom kladně, rozumovým a mravním vytříbením člověka, čímž vzešel širší a jasnější pojem božství a vytříbenější náboženský cit. Za příčiny pokračující víry je pak třeba uvést tytéž, jaké byly uvedeny výše k vysvětlení jejího původu. K nim je však třeba přidat jisté mimořádné lidi (které nazýváme proroky a z nichž nejvýtečnější je Kristus) — jednak protože ti ve svém životě a řečech projevovali cosi tajemného, co víra přisuzovala božství, jednak protože se jim dostalo nových, dříve neprožitých zkušeností, odpovídajících náboženské potřebě té které doby. Pokrok dogmatu pak vzniká hlavně z toho, že je třeba překonávat překážky víry, přemáhat nepřátele a vyvracet námitky. Přidej k tomu jakési ustavičné úsilí lépe proniknout to, co je obsaženo v tajemstvích víry. Tak — abychom pominuli ostatní příklady — se to stalo s Kristem: v něm bylo ono jakékoli božství, které víra připouštěla, krok za krokem a postupně tak rozšířeno, že byl nakonec pokládán za Boha. K vývoji bohoslužby přispívá hlavně nutnost přizpůsobit se mravům a tradicím národů; rovněž užívat účinnosti jistých úkonů, kterou si vypůjčily ze zvyku. Konečně pro Církev vzniká příčina vývoje z toho, že se potřebuje srovnat s dějinnými okolnostmi a s veřejně zavedenými formami občanské správy. Tak oni o jednotlivých věcech. Zde pak, dříve než postoupíme dál, bychom rádi, aby si čtenář dobře povšiml této nauky o nutnostech čili potřebách (obecně je výstižněji nazývají dei bisogni); je totiž — kromě všeho, co jsme viděli — takřka základem a podkladem oné pověstné metody, kterou nazývají dějinnou.

Živel konservativní a pokrokový v Církvi

27.

In evolutionis doctrina ut adhuc sistamus, illud praeterea est advertendum quod, etsi indigentiae seu necessitates ad evolutionem impellunt; his tamen unis acta, evolutio transgressa facile traditionis fines atque ideo a primigenio vitali principio avulsa, ad ruinam potius quam ad progressionem traheret. Hinc modernistarum mentem plenius sequuti, evolutionem ex conflictione duarum virium evenire dicemus, quarum altera ad progressionem agit, altera ad conservationem retrahit. Vis conservatrix viget in Ecclesia, contineturque traditione. Eam vero exerit religiosa auctoritas; idque tam iure ipso, est enim in auctoritatis natura traditionem tueri; tam re, auctoritas namque, a commutationibus vitae reducta, stimulis ad progressionem pellentibus nihil aut vix urgetur. E contra vis ad progrediendum rapiens atque intimis indigentiis respondens latet ac molitur in privatorum conscientiis, illorum praecipue qui vitam, ut inquiunt, propius atque intimius attingunt. En hic, Venerabiles Fratres, doctrinam illam exitiosissimam efferre caput iam cernimus, quae laicos homines in Ecclesiam subinfert ut progressionis elementa. Ex convento quodam et pacto inter binas hasce vires, conservatricem et progressionis fautricem, inter auctoritatem videlicet et conscientias privatorum, progressus ac mutationes oriuntur. Nam privatorum conscientiae, vel harum quaedam, in conscientiam collectivam agunt; haec vero in habentes auctoritatem, cogitque illos pactiones conflare atque in pacto manere. Ex his autem pronum est intelligere, cur modernistae mirentur adeo, quum reprehendi se vel puniri sciunt. Quod eis culpae vertitur, ipsi pro officio habent religiose explendo. Necessitates conscientiarum nemo melius novit quam ipsi, eo quod propius illas attingunt, quam ecclesiastica auctoritas. Eas igitur necessitates omnes quasi in se colligunt: unde loquendi publice ac scribendi officio devinciuntur. Carpat eos, si volet, auctoritas; ipsi conscientia officii fulciuntur, intimaque experientia norunt non sibi reprehensiones deberi sed laudes. Utique non ipsos latet progressiones sine certaminibus haud fieri, nec sine victimis certamina: sint ergo ipsi pro victimis, sicut prophetae et Christus. Nec ideo quod male habentur, auctoritati invident: suum illam exsequi munus ultro concedunt. Queruntur tantum quod minime exaudiuntur; sic enim cursus animorum tardatur: hora tamen rumpendi moras certissime veniet, nam leges evolutionis coerceri possunt, infringi omnino non possunt. Instituto ergo itinere pergunt: pergunt, quamvis redarguti et damnati; incredibilem audaciam fucatae demissionis velamine obducentes. Cervices quidem simulate inflectunt; manu tamen atque animo quod susceperunt persequuntur audacius. Sic autem volentes omnino prudentesque agunt: tum quia tenent, auctoritatem stimulandam esse non evertendam; tum quia necesse illis est intra Ecclesiae septa manere, ut collectivam conscientiam sensim immutent: quod tamen quum aiunt, fateri se non advertunt conscientiam collectivam ab ipsis dissidere, atque ideo nullo eos iure illius se interpretes venditare.

Abychom se u nauky o vývoji ještě zastavili, je mimoto třeba si povšimnout toho, že ačkoli potřeby čili nutnosti pohánějí k vývoji, přesto by vývoj, hnaný jimi samotnými, snadno překročil meze tradice, a tím odtržen od prvotního životního počátku, vedl by spíše ke zkáze než k pokroku. Sledujeme-li tedy myšlenku modernistů plněji, řekneme, že vývoj vzniká ze střetu dvou sil, z nichž jedna pohání k pokroku, druhá zdržuje k zachování. Síla zachovávající působí v Církvi a je obsažena v tradici. Uplatňuje ji pak náboženská autorita — a to jak už samým právem, neboť je v povaze autority chránit tradici, tak i fakticky, neboť autorita, odvrácená od proměn života, není podněty pohánějícími k pokroku tísněna vůbec nebo jen stěží. Naopak síla ženoucí k pokroku a odpovídající niterným potřebám se skrývá a pracuje ve vědomích soukromých osob, zvláště těch, kdo se — jak říkají — dotýkají života blíže a niterněji. A hle, ctihodní bratři, zde již vidíme pozvedat hlavu onu nanejvýš zhoubnou nauku, která vsouvá do Církve laiky jako prvky pokroku. Z jakési dohody a smlouvy mezi těmito dvěma silami, zachovávající a podporující pokrok, totiž mezi autoritou a vědomími soukromých osob, vznikají pokroky a změny. Neboť vědomí soukromých osob, či některá z nich, působí na vědomí kolektivní; to pak na ty, kdo mají autoritu, a nutí je uzavírat dohody a v dohodě setrvat. Z toho je pak snadné pochopit, proč se modernisté tolik diví, když se dozvědí, že jsou káráni nebo trestáni. Co se jim klade za vinu, to sami pokládají za povinnost, kterou je třeba svědomitě plnit. Potřeby vědomí nezná nikdo lépe než oni, protože se jich dotýkají blíže než církevní autorita. Všechny tyto potřeby tedy takřka shromažďují v sobě; proto se cítí vázáni povinností veřejně mluvit a psát. Ať je autorita kárá, chce-li; oni se opírají o vědomí povinnosti a z niterné zkušenosti vědí, že jim nenáleží výtky, nýbrž chvála. Ovšem není jim neznámo, že pokroky se nedějí bez zápasů ani zápasy bez obětí: ať jsou tedy oni oběťmi, jako proroci a Kristus. A nezazlívají autoritě, že se s nimi zle nakládá: ochotně připouštějí, že koná svůj úkol. Stěžují si jen na to, že nejsou vyslyšeni; tím se totiž zpožďuje běh duchů — hodina protržení překážek však zcela jistě přijde, neboť zákony vývoje lze zdržet, zlomit však naprosto nelze. Pokračují tedy v nastoupené cestě; pokračují, ač usvědčeni a odsouzeni, zastírajíce neuvěřitelnou opovážlivost rouškou strojené pokory. Šíji sice naoko sklánějí, avšak rukou i myslí sledují tím opovážlivěji, co si předsevzali. A jednají tak zcela úmyslně a prozíravě: jednak protože mají za to, že autoritu je třeba pobízet, nikoli vyvracet, jednak protože je pro ně nutné zůstat uvnitř hradeb Církve, aby ponenáhlu proměnili kolektivní vědomí. Když to však říkají, nevšímají si, že tím doznávají, že se kolektivní vědomí s nimi rozchází, a že proto nemají žádné právo vydávat se za jeho vykladače.

28.

Sic igitur, Venerabiles Fratres, modernistis auctoribus atque actoribus, nihil stabile nihil immutabile in Ecclesia esse oportet. Qua equidem in sententia praecursoribus non caruere, illis nimirum, de quibus Pius IX. decessor Noster iam scribebat: Isti divinae revelationis inimici humanum progressum summis laudibus efferentes, in catholicam religionem temerario plane ac sacrilego ausu illum inducere vellent, perinde ac si ipsa religio non Dei, sed hominum opus esset aut philosophicum aliquod inventum, quod humanis modis perfici queat (Encycl. „Qui pluribus” 9 Nov. 1846). De revelatione praesertim ac dogmate nulla doctrinae modernistarum novitas; sed eadem illa est, quam in Pii IX. syllabo reprobatam reperimus, sic enunciatam: Divina revelatio est imperfecta et idcirco subiecta continuo et indefinito progressui, qui humanae rationis progressioni respondeat (Syll. Prop. 5): solemnius vero in Vaticana Synodo per haec verba: Neque enim fidei doctrina, quam Deus revelavit, velut philosophicum inventum proposita est humanis ingeniis perficienda, sed tamquam divinum depositum Christi sponsae tradita, fideliter custodienda et infallibiliter declaranda. Hinc sacrorum quoque dogmatum is sensus perpetuo est retinendus, quem semel declaravit Sancta Mater Ecclesia, nec unquam ab eo sensu altioris intelligentiae specie et nomine recedendum (Const. „Dei Filius,” cap. iv.): quo profecto explicatio nostrarum notionum, etiam circa fidem, tantum abest ut impediatur, ut immo adiuvetur ac provehatur. Quamobrem eadem Vaticana Synodus sequitur: Crescat igitur et multum vehementerque proficiat tam singulorum quam omnium, tam unius hominis quam totius Ecclesiae, aetatum ac saeculorum gradibus, intelligentia, scientia, sapientia; sed in suo dumtaxat genere, in eodem scilicet dogmate, eodem sensu eademque sententia (Loc. cit.).

Tak tedy, ctihodní bratři, podle původců a strůjců modernismu nemá být v Církvi nic pevného, nic nezměnitelného. V tomto mínění ovšem neměli nedostatek předchůdců — totiž těch, o nichž již psal náš předchůdce Pius IX.: Tito nepřátelé Božího zjevení, vynášejíce lidský pokrok nejvyššími chválami, chtěli by jej zcela opovážlivým a svatokrádežným pokusem zavést do katolického náboženství, jako by samo náboženství nebylo dílem Božím, nýbrž lidským či jakýmsi filosofickým vynálezem, který lze lidskými způsoby zdokonalovat (encyklika Qui pluribus, 9. listopadu 1846). Zvláště o zjevení a o dogmatu není v nauce modernistů žádná novota; je to táž nauka, kterou nacházíme zavrženou v Syllabu Pia IX., vyjádřenou takto: Boží zjevení je nedokonalé, a proto podléhá ustavičnému a neomezenému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu (Syll., věta 5); slavnostněji pak na I. vatikánském koncilu těmito slovy: Neboť nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla předložena jako filosofický vynález, jejž mají lidské rozumy zdokonalovat, nýbrž byla svěřena Kristově snoubence jako božský poklad, aby jej věrně střežila a neomylně vykládala. Proto je také třeba navždy podržet ten smysl posvátných dogmat, který jednou prohlásila svatá matka Církev, a nikdy se od tohoto smyslu neodchylovat pod zdáním a jménem hlubšího porozumění (konstituce Dei Filius, kap. 4). Tím věru není rozvíjení našich pojmů, i pokud jde o víru, ani zdaleka bráněno, naopak je podporováno a rozmnožováno. Proto týž I. vatikánský koncil pokračuje: Ať tedy roste a mocně a vydatně prospívá poznání, věda a moudrost jednotlivců i všech, jednoho člověka i celé Církve, podle stupňů věků a století; avšak jedině ve svém vlastním druhu, totiž v témž dogmatu, v témž smyslu a v témž pojetí (tamtéž).

§ IV. Dějepis a kritika podle modernismu

29.

Sed postquam in modernismi assectatoribus philosophum, credentem, theologum observavimus, iam nunc restat ut pariter historicum, criticum, apologetam, reformatorem spectemus.

Když jsme však u stoupenců modernismu pozorovali filosofa, věřícího a teologa, zbývá nyní, abychom si stejně tak prohlédli historika, kritika, apologetu a reformátora.

Modernistický dějepisec

30.

Modernistarum quidam, qui componendis historiis se dedunt, solliciti magnopere videntur ne credantur philosophi; profitentur quin immo philosophiae se penitus expertes esse. Astute id quam quod maxime: ne scilicet cuipiam sit opinio, eos praeiudicatis imbui philosophiae opinationibus, nec esse propterea, ut aiunt, omnino obiectivos. Verumtamen est, historiam illorum aut criticem meram loqui philosophiam; quaeque ab iis inferuntur, ex philosophicis eorum principiis iusta ratiocinatione concludi. Quod equidem facile consideranti patet. Primi tres huiusmodi historicorum aut criticorum canones, ut diximus, eadem illa sunt principia, quae supra ex philosophis attulimus: nimirum agnosticismus, theorema de transfiguratione rerum per fidem, itemque aliud quod de defiguratione dici posse visum est. Iam consecutiones ex singulis notemus. Ex agnosticismo historia, non aliter ac scientia, unice de phaenomenis est. Ergo tam Deus quam quilibet in humanis divinus interventus ad fidem reiiciendus est, utpote ad illam pertinens unam. Quapropter si quid occurrat duplici constans elemento, divino atque humano, cuiusmodi sunt Christus, Ecclesia, Sacramenta aliaque id genus multa; sic partiendum erit ac secernendum, ut quod humanum fuerit historiae, quod divinum tribuatur fidei. Ideo vulgata apud modernistas discretio inter Christum historicum et Christum fidei, Ecclesiam historiae et Ecclesiam fidei, Sacramenta historiae et Sacramenta fidei, aliaque similia passim. Deinde hoc ipsum elementum humanum, quod sibi historicum sumere videmus, quale illud in monumentis apparet, a fide per transfigurationem ultra conditiones historicas elatum dicendum est. Adiectiones igitur a fide factas rursus secernere oportet, easque ad fidem ipsam amandare atque ad historiam fidei; sic, quum de Christo agitur, quidquid conditionem hominis superat, sive naturalem, prout a psychologia exhibetur, sive ex loco atque aetate, quibus ille vixit, conflatam. Praeterea, ex tertio philosophiae principio, res etiam, quae historiae ambitum non excedunt, cribro veluti cernunt, eliminantque omnia ac pariter ad fidem amandant quae ipsorum iudicio, in factorum logica, ut inquiunt, non sunt vel personis apta non fuerint. Sic volunt Christum ea non dixisse, quae audientis vulgi captum excedere videntur. Hinc de reali eius historia delent et fidei permittunt allegorias omnes quae in sermonibus eius occurrunt. Quaeremus forsitan qua lege haec segregentur? Ex ingenio hominis, ex conditione qua sit in civitate usus, ex educatione, ex adiunctorum facti cuiusquam complexu: uno verbo, si bene novimus, ex norma, quae tandem aliquando in mere subiectivam recidit. Nituntur scilicet Christi personam ipsi capere et quasi gerere: quidquid vero paribus in adiunctis ipsi fuissent acturi, id omne in Christum transferunt. Sic igitur, ut concludamus, a priori et ex quibusdam philosophiae principiis, quam tenent quidem sed ignorare asserunt, in reali, quam vocant, historia Christum Deum non esse affirmant nec quidquam divini egisse; ut hominem vero ea tantum patrasse aut dixisse, quae ipsi, ad illius se tempora referentes, patrandi aut dicendi ius tribuunt.

Někteří z modernistů, kteří se věnují psaní dějin, se zdají velmi úzkostliví o to, aby nebyli pokládáni za filosofy; ba dokonce prohlašují, že filosofie naprosto neznalí. Je to lstivé jako nic jiného: totiž aby snad někdo neměl za to, že jsou prodchnuti předem pojatými filosofickými názory, a že proto nejsou — jak říkají — zcela objektivní. Přesto však je pravda, že jejich dějepis či kritika mluví čirou filosofií a že to, co vyvozují, se z jejich filosofických zásad odvozuje správným úsudkem. To ostatně snadno vysvitne tomu, kdo věc uváží. První tři pravidla takových dějepisců či kritiků jsou, jak jsme řekli, tytéž zásady, které jsme výše uvedli u filosofů: totiž agnosticismus, poučka o přetvoření věcí vírou a rovněž ona druhá, o níž se zdálo, že ji lze nazvat znetvořením. Povšimněme si nyní důsledků každé z nich. Podle agnosticismu se dějiny — nijak jinak než věda — týkají jedině jevů. Tedy jak Bůh, tak jakýkoli božský zásah do lidských věcí musí být odkázán víře, jakožto náležející jedině jí. Vyskytne-li se proto něco, co se skládá z dvojího prvku, božského a lidského — jako je Kristus, Církev, svátosti a mnoho jiného toho druhu — bude třeba to tak rozdělit a oddělit, aby se to, co je lidské, přisoudilo dějinám a to, co je božské, víře. Proto je u modernistů všude rozšířeno rozlišení mezi Kristem dějinným a Kristem víry, Církví dějin a Církví víry, svátostmi dějin a svátostmi víry a jiná podobná. Dále je třeba říci, že sám tento lidský prvek, o němž vidíme, že si jej dějepisec bere pro sebe — jak se jeví v památkách — byl vírou skrze přetvoření povýšen nad dějinné podmínky. Je tedy třeba znovu oddělit přídavky učiněné vírou a odkázat je samotné víře a dějinám víry; tak, jde-li o Krista, vše, co přesahuje stav člověka, ať přirozený, jak jej podává psychologie, ať utvořený místem a dobou, v nichž žil. Mimoto podle třetí zásady filosofie prosívají takřka sítem i věci, které nepřesahují okruh dějin, a vylučují a rovněž odkazují víře vše, co podle jejich úsudku není v takzvané logice skutečností anebo se nehodilo k osobám. Tak chtějí, že Kristus neřekl to, co se zdá přesahovat chápavost naslouchajícího lidu. Proto z jeho skutečných dějin vymazávají a víře přenechávají všechna podobenství, která se v jeho řečech vyskytují. Zeptáme se snad, podle jakého pravidla se to odděluje? Podle povahy člověka, podle postavení, jaké zaujímal v obci, podle vzdělání, podle souhrnu okolností každé skutečnosti — jedním slovem, rozumíme-li dobře, podle měřítka, které nakonec spadá v čistě subjektivní. Usilují totiž sami Kristovu osobu pochopit a takřka ji hrát: a cokoli by oni sami byli za týchž okolností učinili, to všechno přenášejí na Krista. Tak tedy, abychom uzavřeli: a priori a z jistých filosofických zásad, které sice zastávají, ale tvrdí, že je neznají, tvrdí, že v takzvaných skutečných dějinách Kristus není Bůh a nevykonal nic božského; a jako člověk že vykonal nebo řekl jen to, k čemu mu oni sami — přenášejíce se do jeho doby — přiznávají právo.

Modernistický kritik

31.

Ut autem historia ab philosophia, sic critice ab historia suas accipit conclusiones. Criticus namque, indicia sequutus ab historico praebita, monumenta partitur bifariam. Quidquid post dictam triplicem obtruncationem superat reali historiae assignat; cetera ad fidei historiam seu internam ablegat. Has enim binas historias accurate distinguunt; et historiam fidei, quod bene notatum volumus, historiae reali ut realis est opponunt. Hinc, ut iam diximus, geminus Christus; realis alter, alter qui nunquam reapse fuit sed ad fidem pertinet: alter qui certo loco certaque vixit aetate, alter qui solummodo in piis commentationibus fidei reperitur: eiusmodi, exempli causa, est Christus, quem Ioannis evangelium exhibet; quod utique, aiunt, totum quantum est commentatio est.

Jako však dějiny přijímají své závěry od filosofie, tak kritika od dějin. Kritik totiž, sleduje ukazatele podané dějepiscem, rozděluje památky nadvakrát. Vše, co zbude po zmíněném trojím osekání, přiděluje skutečným dějinám; ostatní odkazuje dějinám víry čili vnitřním. Tyto dvoje dějiny totiž přesně rozlišují a dějiny víry — což chceme mít dobře poznamenáno — stavějí proti dějinám skutečným jakožto skutečným. Odtud, jak jsme již řekli, dvojí Kristus: jeden skutečný, druhý, který nikdy vskutku nebyl, ale náleží víře; jeden, který žil na určitém místě a v určité době, druhý, který se nachází pouze ve zbožných úvahách víry. Takový je například Kristus, kterého podává Janovo evangelium — o němž ovšem říkají, že celé, jak je, je úvahou.

32.

Verum non his philosophiae in historiam dominatus absolvitur. Monumentis, ut diximus, bifariam distributis, adest iterum philosophus cum suo dogmate vitalis immanentiae; atque omnia dicit, quae sunt in Ecclesiae historia, per vitalem emanationem esse explicanda. Atqui vitalis cuiuscumque emanationis aut caussa aut conditio est in necessitate seu indigentia quapiam ponenda: ergo et factum post necessitatem concipi oportet, et illud historice huic esse posterius. Quid tum historicus? Monumenta iterum, sive quae in libris sacris continentur sive aliunde adducta, scrutatus, indicem ex iis conficit singularum necessitatum, tum ad dogma tum ad cultum sacrorum tum ad alia spectantium, quae in Ecclesia, altera ex altera, locum habuere. Confectum indicem critico tradit. Hic vero ad monumenta, quae fidei historiae destinantur, manum admovet; illaque per aetates singulas sic disponit, ut dato indici respondeant singula; eius semper praecepti memor, factum necessitate, narrationem facto anteverti. Equidem fieri aliquando possit, quasdam Bibliorum partes, ut puta epistolas, ipsum esse factum a necessitate creatum. Quidquid tamen sit, lex est, monumenti cuiuslibet aetatem non aliter determinandam esse, quam ex aetate exortae in Ecclesia uniuscuiusque necessitatis. Distinguendum praeterea est inter facti cuiuspiam exordium eiusdemque explicationem: quod enim uno die nasci potest, non nisi decursu temporis incrementa suscipit. Hanc ob causam debet criticus monumenta, per aetates, ut diximus, iam distributa bipartiri iterum, altera quae ad originem rei altera quae ad explicationem pertineant secernens; eaque rursus ordinare per tempora.

Tímto se však nadvláda filosofie nad dějinami nevyčerpává. Když byly památky, jak jsme řekli, rozděleny nadvakrát, přichází opět filosof se svou naukou o vitální imanenci a říká, že vše, co je v dějinách Církve, je třeba vysvětlovat životním vyzařováním. Avšak příčinu či podmínku každého životního vyzařování je třeba klást do jakési nutnosti či potřeby: tedy i skutečnost je třeba pojímat až po nutnosti a dějinně je klást za ni. Co tedy dějepisec? Prozkoumav znovu památky, ať už obsažené v posvátných knihách, ať vzaté odjinud, sestaví z nich seznam jednotlivých potřeb, vztahujících se k dogmatu, k bohoslužbě i k jiným věcem, které v Církvi nastaly jedna po druhé. Hotový seznam předá kritikovi. Ten pak přiloží ruku k památkám určeným dějinám víry a rozvrhne je podle jednotlivých dob tak, aby každá odpovídala danému seznamu — pamětliv vždy oné zásady, že nutnost předchází skutečnost a skutečnost předchází vyprávění. Ovšem někdy by se mohlo stát, že jisté části Bible, například listy, jsou samy skutečností vytvořenou nutností. Ať je tomu jakkoli, zákonem je, že stáří kterékoli památky se nemá určovat jinak než podle doby vzniku té které potřeby v Církvi. Mimoto je třeba rozlišovat mezi počátkem nějaké skutečnosti a jejím rozvinutím: neboť co se může zrodit v jednom dni, přijímá přírůstky až během času. Z toho důvodu musí kritik památky, již rozdělené podle dob, jak jsme řekli, rozdělit opět nadvakrát, oddělovaje ty, které se týkají původu věci, od těch, které se týkají rozvinutí; a znovu je uspořádat podle časů.

33.

Tum denuo philosopho locus est; qui iniungit historico sua studia sic exercere, uti evolutionis praecepta legesque praescribunt. Ad haec historicus monumenta iterum scrutari; inquirere curiose in adiuncta conditionesque, quibus Ecclesia per singulas aetates sit usa, in eius vim conservatricem, in necessitates tam internas quam externas quae ad progrediendum impellerent, in impedimenta quae obfuerunt, uno verbo, in ea quaecumque quae ad determinandum faxint quo pacto evolutionis leges fuerint servatae. Post haec tandem explicationis historiam, per extrema veluti lineamenta, describit. Succurrit criticus aptatque monumenta reliqua. Ad scriptionem adhibetur manus: historia confecta est. Cui iam, petimus, haec historia inscribenda? Historico ne an critico? Neutri profecto; sed philosopho. Tota ibi per apriorismum res agitur: et quidem per apriorismum haeresibus scatentem. Miseret sane hominum eiusmodi de quibus Apostolus diceret: Evanuerunt in cogitationibus suis … dicentes enim se esse sapientes, stulti facti sunt (Ad Rom. i, 21 et 22); at bilem tamen commovent quum Ecclesiam criminantur monumenta sic permiscere ac temperare ut suae utilitati loquantur. Nimirum affingunt Ecclesiae, quod sua sibi conscientia apertissime improbari sentiunt.

Poté má opět místo filosof, který ukládá dějepisci, aby svá bádání vedl podle pravidel a zákonů evoluce. Nato dějepisec znovu zkoumá památky; pečlivě pátrá po okolnostech a podmínkách, v nichž Církev v jednotlivých dobách žila, po její zachovávající síle, po potřebách jak vnitřních, tak vnějších, které poháněly k pokroku, po překážkách, které stály v cestě — jedním slovem po všem, co by mohlo přispět k určení, jak byly zachovávány zákony vývoje. Nakonec pak, alespoň v hlavních rysech, popisuje dějiny tohoto vývoje. Přispěchá kritik a upraví zbylé památky. Přiloží se ruka k sepsání: dějiny jsou hotovy. Komu je tedy třeba tyto dějiny připsat? Historikovi, nebo kritikovi? Vskutku ani jednomu, ale filosofovi. Celá věc se tam děje na základě apriorismu, a to apriorismu oplývajícího bludy. Je vskutku líto takových lidí, o nichž by Apoštol řekl: Marní se stali ve svých myšlenkách … neboť se prohlašovali za moudré, stali se blázny (Řím 1,21–22); přesto však vyvolávají hněv, když obviňují Církev, že takto přehazuje a upravuje památky, aby vyhovovaly jejímu zájmu. Vždyť Církvi připisují to, co — jak sami zcela jasně pociťují ve svém svědomí — dělají oni sami.

Kritika posvátných knih

34.

Ex illa porro monumentorum per aetates partitione ac dispositione sequitur sua sponte non posse libros sacros iis auctoribus tribui, quibus reapse inscribuntur. Quam ob causam modernistae passim non dubitant asserere, illos eosdem libros, Pentateuchum praesertim ac prima tria Evangelia, ex brevi quadam primigenia narratione, crevisse gradatim accessionibus, interpositionibus nempe in modum interpretationis sive theologicae sive allegoricae, vel etiam iniectis ad diversa solummodo inter seiungenda. Nimirum, ut paucis clariusque dicamus, admittenda est vitalis evolutio librorum sacrorum, nata ex evolutione fidei eidemque respondens. Addunt vero, huius evolutionis vestigia adeo esse manifesta, ut illius fere historia describi possit. Quin immo et reapse describunt, tam non dubitanter, ut suis ipsos oculis vidisse crederes scriptores singulos, qui singulis aetatibus ad libros sacros amplificandos admorint manum. Haec autem ut confirment, criticen, quam textualem nominant, adiutricem appellant; nitunturque persuadere hoc vel illud factum aut dictum non suo esse loco, aliasque eiusmodi rationes proferunt. Diceres profecto eos narrationum aut sermonum quosdam quasi typos praestituisse sibi, unde certissime iudicent quid suo quid alieno stet loco. Hac via qui apti esse queant ad decernendum, aestimet qui volet. Verumtamen qui eos audiat de suis exercitationibus circa sacros libros affirmantes, unde tot ibi incongrue notata datum est deprehendere, credet fere nullum ante ipsos hominum eosdem libros volutasse, neque hos infinitam prope modum Doctorum multitudinem quaquaversus rimatam esse, ingenio plane et eruditione et sanctitudine vitae longe illis praestantiorem. Qui equidem Doctores sapientissimi tantum abfuit ut Scripturas sacras ulla ex parte reprehenderent, ut immo, quo illas scrutabantur penitius, eo maiores divino Numini agerent gratias, quod ita cum hominibus loqui dignatum esset. Sed heu! non iis adiumentis Doctores nostri in sacros libros incubuerunt, quibus modernistae! scilicet magistrum et ducem non habuere philosophiam, quae initia duceret a negatione Dei, nec se ipsi iudicandi normam sibi delegerunt. Iam igitur patere arbitramur, cuiusmodi in re historica modernistarum sit methodus. Praeit philosophus; illum historicus excipit; pone ex ordine legunt critice tum interna tum textualis. Et quia primae causae hoc competit ut virtutem suam cum sequentibus communicet, evidens fit, criticen eiusmodi non quampiam esse criticen, sed vocari iure agnosticam immanentistam, evolutionistam: atque ideo, qui eam profitetur eaque utitur, errores eidem implicitos profiteri et catholicae doctrinae adversari. Quamobrem mirum magnopere videri possit, apud catholicos homines id genus critices adeo hodie valere. Id nempe geminam habet causam: foedus in primis, quo historici criticique huius generis arctissime inter se iunguntur, varietate gentium ac religionum dissensione posthabita: tum vero audacia maxima, qua, quae quisque effutiat, ceteri uno ore extollunt et scientiae progressioni tribuunt; qua, qui novum portentum aestimare per se volet, facto agmine adoriuntur; qui neget, ignorantiae accusent; qui amplectitur ac tuetur, laudibus exornent. Inde haud pauci decepti qui, si rem attentius considerarent, horrerent. Ex hoc autem praepotenti errantium dominio, ex hac levium animorum incauta assensione quaedam circumstantis aeris quasi corruptio gignitur, quae per omnia permeat luemque diffundit. Sed ad apologetam transeamus.

Z onoho rozdělení a uspořádání památek podle dob pak samo od sebe vyplývá, že posvátné knihy nelze připsat těm autorům, jimž jsou skutečně přisuzovány. Proto modernisté všude neváhají tvrdit, že tytéž knihy — zvláště Pentateuch a první tři evangelia — vyrostly z jakéhosi krátkého prvotního vyprávění postupnými přírůstky, totiž vsuvkami po způsobu výkladu buď teologického, nebo alegorického, anebo i vloženými jen k tomu, aby se oddělily různé věci. Jinými slovy, stručně a jasněji řečeno: je třeba připustit vitální evoluci posvátných knih, zrozenou z evoluce víry a jí odpovídající. Dodávají pak, že stopy této evoluce jsou tak zjevné, že lze takřka popsat její dějiny. Ba dokonce je skutečně popisují, a to tak bez váhání, že bys věřil, že na vlastní oči viděli každého ze spisovatelů, kteří v jednotlivých dobách přiložili ruku k rozšiřování posvátných knih. Aby to však potvrdili, volají na pomoc kritiku, kterou nazývají textovou, a snaží se přesvědčit, že ta či ona skutečnost nebo výrok nestojí na svém místě, a uvádějí jiné takové důvody. Věru bys řekl, že si předem stanovili jakési vzory vyprávění či řečí, podle nichž s naprostou jistotou soudí, co stojí na svém a co na cizím místě. Ať posoudí, kdo chce, jak by touto cestou mohli být způsobilí k rozhodování. Kdo je však slyší tvrdit o jejich zkoumáních posvátných knih, kde se jim podařilo objevit tolik nesrovnalostí, ten téměř uvěří, že před nimi nikdo ty knihy neprolistoval a že je nezkoumalo ze všech stran takřka nekonečné množství učitelů, nadáním, vzdělaností i svatostí života daleko nad ně vynikajících. Tito nejmoudřejší učitelé měli tak daleko k tomu, aby Písmo svaté v jakékoli části kárali, že naopak čím hlouběji je zkoumali, tím větší díky vzdávali Božímu Majestátu, že se ráčil takto mluvit s lidmi. Ale běda! Naši učitelé se nesklonili nad posvátnými knihami s těmi pomůckami, jaké mají modernisté! Neměli totiž za učitelku a vůdkyni filosofii, která by své počátky brala z popírání Boha, ani si nezvolili sami sebe za měřítko soudu. Domníváme se tedy, že je již zřejmé, jaká je v dějinné oblasti metoda modernistů. Napřed jde filosof; po něm následuje historik; za nimi pak podle pořadí čtou kritika vnitřní i textová. A poněvadž první příčině přísluší sdílet svou moc s následujícími, je zjevné, že taková kritika není jen tak nějakou kritikou, ale právem se nazývá agnostickou, imanentistickou, evolucionistickou; a proto kdo ji vyznává a užívá jí, vyznává v ní zahrnuté bludy a staví se proti katolické nauce. Proto se může zdát velmi podivné, že takový druh kritiky má dnes u katolíků takovou platnost. To má dvojí příčinu: především spolek, jímž jsou historikové a kritikové tohoto druhu mezi sebou nejtěsněji spjati, odsunuvše rozdílnost národů a různost náboženství; a pak nesmírnou opovážlivost, s níž to, co kdo z nich vyslepičí, ostatní jedněmi ústy vynášejí a připisují pokroku vědy; s níž napadají sevřeným šikem toho, kdo by chtěl novou zrůdnost posoudit sám; kdo popírá, toho obviňují z nevědomosti; kdo přijímá a hájí, toho zahrnují chválami. Odtud nemálo oklamaných, kteří by se zhrozili, kdyby věc uvážili pozorněji. Z této přemocné nadvlády bloudících a z tohoto neopatrného souhlasu lehkých duchů se pak rodí jakási zkaženost okolního ovzduší, která proniká vším a šíří nákazu. Ale přejděme k apologetovi.

§ V. Modernistická apologetika

35.

Hic apud modernistas dupliciter a philosopho et ipse pendet. Non directe primum, materiam sibi sumens historiam, philosopho, ut vidimus, praecipiente conscriptam: directe dein, mutuatus ab illo dogmata ac iudicia. Inde illud vulgatum in schola modernistarum praeceptum, debere novam apologesim controversias de religione dirimere historicis inquisitionibus et psychologicis. Quamobrem apologetae modernistae suum opus aggrediuntur rationalistas monendo, se religionem vindicare non sacris libris neve ex historiis vulgo in Ecclesia adhibitis, quae veteri methodo descriptae sint; sed ex historia reali, modernis praeceptionibus modernaque methodo conflata. Idque non quasi ad hominem argumentati asserunt, sed quia reapse hanc tantum historiam vera tradere arbitrantur. De adserenda vero sua in scribendo sinceritate securi sunt: iam apud rationalistas noti sunt, iam, ut sub eodem vexillo stipendia merentes, laudati: de qua laudatione, quam verus catholicus respueret, ipsi sibi gratulantur, eamque reprehensionibus Ecclesiae opponunt. Sed iam quo pacto apologesim unus aliquis istorum perficiat videamus. Finis, quem sibi assequendum praestituit, hic est: hominem fidei adhuc expertem eo adducere ut eam de catholica religione experientiam assequatur, quae ex modernistarum scitis unicum fidei est fundamentum. Geminum ad hoc patet iter: obiectivum alterum, alterum subiectivum. Primum ex agnosticismo procedit; eoque spectat, ut eam in religione, praesertim catholica, vitalem virtutem inesse monstret, quae psychologum quemque itemque historicum bonae mentis suadeat, oportere in illius historia incogniti aliquid celari. Ad hoc, ostendere necessum est, catholicam religionem, quae modo est, eam omnino esse quam Christus fundavit, seu non aliud praeter progredientem eius germinis explicationem, quod Christus invexit. Primo igitur germen illud quale sit, determinandum. Id ipsum porro hac formula exhiberi volunt: Christum adventum regni Dei nunciasse, quod brevi foret constituendum, eiusque ipsum fore Messiam, actorem nempe divinitus datum atque ordinatorem. Post haec demonstrandum, qua ratione id germen, semper immanens in catholica religione ac permanens, sensim ac secundum historiam sese evolverit aptaritque succedentibus adiunctis, ex iis ad se vitaliter trahens quidquid doctrinalium, cultualium, ecclesiasticarum formarum sibi esset utile: interea vero impedimenta si quae occurrerent superans, adversarios profligans, insectationibus quibusvis pugnisque superstes. Postquam autem haec omnia, impedimenta nimirum, adversarios, insectationes, pugnas, itemque vitam foecunditatemque Ecclesiae id genus fuisse monstratum fuerit, ut, quamvis evolutionis leges in eiusdem Ecclesiae historia incolumes appareant, non tamen eidem historiae plene explicandae sint pares; incognitum coram stabit, suaque sponte se offeret. Sic illi. In qua tota ratiocinatione unum tamen non advertunt, determinationem illam germinis primigenii deberi unice apriorismo philosophi agnostici et evolutionistae, et germen ipsum sic gratis ab eis definiri ut eorum causae congruat.

Zde závisí u modernistů apologeta na filosofovi dvojím způsobem. Nejprve nepřímo, když si za látku bere dějiny sepsané — jak jsme viděli — podle filosofova návodu; potom přímo, když si od něho vypůjčuje zásady a soudy. Odtud pochází onen v modernistické škole rozšířený požadavek, že nová apologetika má spory o náboženství řešit dějinnými a psychologickými bádáními. Proto se modernističtí apologeté pouštějí do svého díla tak, že upozorňují racionalisty, že hájí náboženství nikoli z posvátných knih ani z dějin obecně v Církvi užívaných, sepsaných starou metodou, nýbrž ze skutečných dějin, utvořených podle moderních zásad a moderní metodou. A tvrdí to nikoli jako by argumentovali ad hominem, nýbrž protože se vskutku domnívají, že jen tyto dějiny podávají pravdu. O potvrzení své upřímnosti v psaní jsou klidní: jsou už u racionalistů známí a už chváleni jako ti, kdo slouží pod týmž praporem; z této chvály, kterou by pravý katolík odmítl, si sami blahopřejí a stavějí ji proti výtkám Církve. Podívejme se však, jak některý z nich apologetiku provádí. Cíl, který si stanovil dosáhnout, je tento: přivést člověka dosud bez víry k tomu, aby dosáhl oné zkušenosti o katolickém náboženství, jež je podle zásad modernistů jediným základem víry. K tomu se otevírá dvojí cesta: jedna objektivní, druhá subjektivní. První vychází z agnosticismu a směřuje k tomu, aby ukázala, že v náboženství, zvláště katolickém, je vitální síla, která přesvědčí každého psychologa a rovněž každého dějepisce dobré mysli, že se v jeho dějinách musí skrývat cosi nepoznaného. K tomu je nutné ukázat, že katolické náboženství, jaké je nyní, je zcela totéž, které založil Kristus, čili není nic jiného než pokračující rozvinutí onoho zárodku, který Kristus vložil. Nejprve je tedy třeba určit, jaký je onen zárodek. A ten chtějí vyjádřit touto formulí: Kristus zvěstoval příchod Božího království, jež mělo být zakrátko ustaveno, a on sám že bude jeho Mesiášem, totiž Bohem daným původcem a pořadatelem. Poté je třeba prokázat, jakým způsobem se tento zárodek, stále imanentní a permanentní v katolickém náboženství, ponenáhlu a podle dějin rozvíjel a přizpůsoboval následujícím okolnostem, přitahuje si z nich životně vše, co mu z naukových, bohoslužebných a církevních forem bylo užitečné; zatím však překonával překážky, které se vyskytly, potíral protivníky a přežil všechna pronásledování i zápasy. A až bude prokázáno, že to vše — totiž překážky, protivníci, pronásledování, zápasy, a rovněž život a plodnost Církve — bylo takového druhu, že ačkoli se zákony vývoje jeví v dějinách téže Církve neporušené, přece nestačí tyto dějiny plně vysvětlit, pak bude nepoznané stát před námi a nabídne se samo od sebe. Tak oni. V celé této úvaze si však neuvědomují jedno: že ono určení prvotního zárodku závisí jedině na apriorismu agnostického a evolucionistického filosofa, a že si sám zárodek takto zdarma definují, aby se to hodilo k jejich vlastní věci.

36.

Dum tamen catholicam religionem recitatis argumentationibus asserere ac suadere elaborant apologetae novi, dant ultro et concedunt, plura in ea esse quae animos offendant. Quin etiam, non obscura quadam voluptate, in re quoque dogmatica errores contradictionesque reperire se palam dictitant: subdunt tamen, haec non solum admittere excusationem, sed, quod mirum esse oportet, iuste ac legitime esse prolata. Sic etiam, secundum ipsos, in sacris libris, plurima in re scientifica vel historica errore afficiuntur. Sed, inquiunt, non ibi de scientiis agi aut historia, verum de religione tantum ac re morum. Scientiae illic et historia integumenta sunt quaedam, quibus experientiae religiosae et morales obteguntur ut facilius in vulgus propagarentur: quod quidem vulgus cum non aliter intelligeret, perfectior illi scientia aut historia non utilitati sed nocumento fuisset. Ceterum, addunt, libri sacri, quia natura sunt religiosi, vitam necessario vivunt: iam vitae sua quoque est veritas et logica, alia profecto a veritate et logica rationali, quin immo alterius omnino ordinis, veritas scilicet comparationis ac proportionis tum ad medium (sic ipsi dicunt) in quo vivitur, tum ad finem ob quem vivitur. Demum eo usque progrediuntur ut, nulla adhibita temperatione, asserant, quidquid per vitam explicatur, id omne verum esse ac legitimum. Nos equidem, Venerabiles Fratres, quibus una atque unica est veritas, quique sacros libros sic aestimamus quod Spiritu Sancto inspirante conscripti Deum habent auctorem (Conc. Vat. De Rev., c. 2), hoc idem esse affirmamus ac mendacium utilitatis seu officiosum ipsi Deo tribuere; verbisque Augustini asserimus: Admisso semel in tantum auctoritatis fastigium officioso aliquo mendacio, nulla illorum librorum particula remanebit, quae non ut cuique videbitur vel ad mores difficilis vel ad fidem incredibilis, eadem perniciosissima regula ad mentientis auctoris consilium officiumque referatur (Epist. 28). Unde nec quod idem sanctus Doctor adiungit: In eis, scilicet Scripturis, quod vult quisque credet, quod non vult non credet. Sed modernistae apologetae progrediuntur alacres. Concedunt praeterea, in sacris libris eas subinde ratiocinationes occurrere ad doctrinam quampiam probandam, quae nullo rationali fundamento regantur; cuiusmodi sunt quae in prophetiis nituntur. Verum has quoque defendunt quasi artificia quaedam praedicationis, quae a vita legitima fiunt. Quid amplius? Permittunt, immo vero asserunt, Christum ipsum in indicando tempore adventus regni Dei manifeste errasse: neque id mirum, inquiunt, videri debet: nam et ipse vitae legibus tenebatur! Quid post haec de Ecclesiae dogmatibus? Scatent haec etiam apertis oppositionibus; sed, praeterquam quod a logica vitali admittuntur, veritati symbolicae non adversantur; in iis quippe de infinito agitur cuius infiniti sunt respectus. Demum, adeo haec omnia probant tuenturque ut profiteri non dubitent, nullum Infinito honorem haberi excellentiorem quam contradicentia de ipso affirmando! Probata vero contradictione, quid non probabitur?

Zatímco se noví apologeté snaží uvedenými argumenty dokázat a obhájit katolické náboženství, sami ochotně přiznávají a připouštějí, že je v něm mnoho věcí, jež urážejí mysl. Ba dokonce s jakousi nezastřenou zálibou veřejně opakují, že i v oblasti dogmatické nacházejí omyly a rozpory; dodávají však, že tyto věci nejen připouštějí omluvu, ale — což musí být podivné — že byly předneseny právem a oprávněně. Tak i v posvátných knihách je podle nich velmi mnoho věcí stiženo omylem ve věci vědecké nebo dějinné. Ale, říkají, nejde tam o vědy ani o dějiny, nýbrž pouze o náboženství a o mravy. Vědy a dějiny jsou tam jakési obaly, jimiž se zahalují náboženské a mravní zkušenosti, aby se snáze rozšířily mezi lid; a poněvadž by tento lid nerozuměl jinak, byla by mu dokonalejší věda nebo dějiny nikoli k užitku, nýbrž ke škodě. Ostatně, dodávají, posvátné knihy, protože jsou svou přirozeností náboženské, nutně žijí životem; a život má také svou pravdu a svou logiku, věru jinou než pravda a logika rozumová, ba zcela jiného řádu — totiž pravdu vztahu a úměry jednak k prostředí (tak sami říkají), v němž se žije, jednak k cíli, pro který se žije. Nakonec dospívají až tam, že bez jakéhokoli zmírnění tvrdí, že vše, co se rozvíjí životem, je pravdivé a oprávněné. My však, ctihodní bratři, pro něž je pravda jedna jediná, a kdo posvátné knihy pokládáme za takové, že sepsány z vnuknutí Ducha svatého mají Boha za původce (I. vat. koncil, De Rev., kap. 2), tvrdíme, že totéž znamená připisovat samému Bohu užitečnou čili úslužnou lež; a se slovy Augustinovými prohlašujeme: Jakmile se jednou na takový vrchol autority připustí nějaká úslužná lež, nezůstane žádná částečka oněch knih, která by — jakmile se komu bude zdát buď obtížná pro mravy, nebo neuvěřitelná pro víru — nebyla podle téhož nanejvýš zhoubného pravidla vztažena k záměru a úsluze lhoucího autora (list 28). Odtud i to, co týž svatý učitel dodává: V nich, totiž v Písmech, uvěří každý tomu, čemu chce, a čemu nechce, tomu neuvěří. Ale modernističtí apologeté pokračují čile dál. Připouštějí mimoto, že se v posvátných knihách občas vyskytují takové úvahy k dokázání nějaké nauky, které se neřídí žádným rozumovým základem — jako jsou ty, které se opírají o proroctví. Ale i ty hájí jako jakési umělé prostředky kazatelství, které jsou životem oprávněné. Co více? Dovolují, ba dokonce tvrdí, že se sám Kristus při udávání doby příchodu Božího království zjevně zmýlil; a to prý se nemá zdát divné, neboť i on sám podléhal zákonům života! Co tedy potom o dogmatech Církve? I ta oplývají zjevnými rozpory; avšak kromě toho, že je připouští vitální logika, neodporují prý symbolické pravdě — jde v nich totiž o nekonečno, jehož vztahy jsou nekonečné. Nakonec to vše natolik dokazují a hájí, že neváhají prohlásit, že žádná pocta prokázaná Nekonečnu není vznešenější než tvrzení protikladných výroků o něm! A je-li jednou dokázán rozpor, co pak nebude možné dokázat?

37.

Attamen qui nondum credat non obiectivis solum argumentis ad fidem disponi potest, verum etiam subiectivis. Ad quem finem modernistae apologetae ad immanentiae doctrinam revertuntur. Elaborant nempe ut homini persuadeant, in ipso atque in intimis eius naturae ac vitae recessibus celari cuiuspiam religionis desiderium et exigentiam, nec religionis cuiuscumque sed talis omnino qualis catholica est: hanc enim postulari prorsus inquiunt ab explicatione vitae perfecta. Hic autem queri vehementer Nos iterum oportet, non deesse e catholicis hominibus, qui, quamvis immanentiae doctrinam ut doctrinam reiiciunt, ea tamen pro apologesi utuntur; idque adeo incaute faciunt, ut in natura humana non capacitatem solum et convenientiam videantur admittere ad ordinem supernaturalem, quod quidem apologetae catholici opportunis adhibitis temperationibus demonstrarunt semper, sed germanam verique nominis exigentiam. Ut tamen verius dicamus, haec catholicae religionis exigentia a modernistis invehitur, qui volunt moderatiores audiri. Nam qui integralistae appellari queunt, ii homini nondum credenti ipsum germen in ipso latens demonstrari volunt, quod in Christi conscientia fuit atque ab eo hominibus transmissum est. Sic igitur, Venerabiles Fratres, apologeticam modernistarum methodum, summatim descriptam, doctrinis eorum plane congruentem agnoscimus: methodum profecto, uti etiam doctrinas, errorum plenas, non ad aedificandum aptas sed ad destruendum, non ad catholicos efficiendos sed ad catholicos ipsos ad haeresim trahendos, immo etiam ad religionis cuiuscumque omnimodam eversionem!

Kdo však dosud nevěří, může být k víře připraven nejen argumenty objektivními, nýbrž i subjektivními. K tomuto cíli se modernističtí apologeté vracejí k nauce o imanenci. Pracují totiž na tom, aby člověka přesvědčili, že se v něm samém a v nejniternějších skrýších jeho přirozenosti a života tají touha a požadavek nějakého náboženství — a nikoli náboženství jakéhokoli, nýbrž právě takového, jaké je katolické; to se prý naprosto vyžaduje z dokonalého rozvinutí života. Zde je však třeba, abychom si znovu důrazně postěžovali, že nechybějí katoličtí lidé, kteří — ačkoli nauku o imanenci jako nauku odmítají — přesto jí užívají k apologetice; a činí to tak neopatrně, že se zdá, jako by v lidské přirozenosti připouštěli nejen schopnost a přiměřenost k nadpřirozenému řádu, což ovšem katoličtí apologeté s náležitým zmírněním vždy dokazovali, nýbrž vlastní a v pravém smyslu tak zvaný požadavek. Abychom však řekli pravdivěji: tento požadavek katolického náboženství zavádějí ti modernisté, kteří chtějí být slyšeni jako umírněnější. Neboť ti, které lze nazvat integralisty, chtějí člověku dosud nevěřícímu prokázat sám zárodek v něm skrytý, který byl ve vědomí Kristově a od něho byl lidem předán. Tak tedy, ctihodní bratři, poznáváme, že apologetická metoda modernistů, souhrnně popsaná, se zcela shoduje s jejich naukami: metoda věru, stejně jako nauky, plná bludů, nezpůsobilá k budování, nýbrž k boření, nikoli k tomu, aby se z lidí stali katolíci, nýbrž aby se i katolíci strhli k herezi, ba dokonce k naprostému rozvrácení jakéhokoli náboženství!

§ VI. Modernistická reforma

38.

Pauca demum superant addenda de modernista ut reformator est. Iam ea, quae huc usque loquuti sumus, abunde manifestant quanto et quam acri innovandi studio hi homines ferantur. Pertinet autem hoc studium ad res omnino omnes quae apud catholicos sunt. Innovari volunt philosophiam in sacris praesertim Seminariis: ita ut, amandata philosophia scholastica ad historiam philosophiae inter cetera quae iam obsoleverunt systemata, adolescentibus moderna tradatur philosophia, quae una vera nostraeque aetati respondens. Ad theologiam innovandam, volunt, quam nos rationalem dicimus, habere fundamentum modernam philosophiam. Positivam vero theologiam, niti maxime postulant in historia dogmatum. Historiam quoque scribi et tradi expetunt ad suam methodum praescriptaque moderna. Dogmata eorumdemque evolutionem cum scientia et historia componenda edicunt. At catechesim quod spectat, ea tantum in catecheticis libris notari postulant dogmata, quae innovata fuerint sintque ad vulgi captum. Circa sacrorum cultum, minuendas inquiunt externas religiones prohibendumve ne crescant. Quamvis equidem alii, qui symbolismo magis favent, in hac re indulgentiores se praebeant. Regimen Ecclesiae omni sub respectu reformandum clamitant, praecipue tamen sub disciplinari ac dogmatico. Ideo intus forisque cum moderna, ut aiunt, conscientia componendum, quae tota ad democratiam vergit: ideo inferiori clero ipsisque laicis suae in regimine partes tribuendae, et collecta nimirum contractaque in centrum auctoritas dispertienda. Romana consilia sacris negotiis gerendis immutari pariter volunt; in primis autem tum quod a Sancto Officio tum quod ab Indice appellatur. Item ecclesiastici regiminis actionem in re politica et sociali variandam contendunt, ut simul a civilibus ordinationibus exulet, eisdem tamen se aptet ut suo illas spiritu imbuat. In re morum, illud asciscunt americanistarum scitum, activas virtutes passivis anteponi oportere, atque illas prae istis exercitatione promoveri. Clerum sic comparatum petunt ut veterem referat demissionem animi et paupertatem; cogitatione insuper et facto cum modernismi praeceptis consentiat. Sunt demum qui, magistris protestantibus dicto lubentissime audientes, sacrum ipsum in sacerdotio coelibatum sublatum desiderent. Quid igitur in Ecclesia intactum relinquunt, quod non ab ipsis nec secundum ipsorum pronunciata sit reformandum?

Zbývá konečně dodat několik slov o modernistovi jako reformátorovi. Již to, co jsme až dosud pověděli, hojně ukazuje, jak velikou a jak prudkou touhou po novotách jsou tito lidé unášeni. Tato touha se pak vztahuje naprosto na všechny věci, které u katolíků jsou. Chtějí obnovit filosofii, zvláště v posvátných seminářích, a to tak, aby se — po odsunutí scholastické filosofie do dějin filosofie mezi ostatní systémy, které již zastaraly — mladíkům předávala moderní filosofie, jako jediná pravdivá a odpovídající naší době. K obnovení teologie chtějí, aby ta, kterou nazýváme rozumovou, měla za základ moderní filosofii. U pozitivní teologie pak co nejvíce žádají, aby se opírala o dějiny dogmat. Rovněž požadují, aby se dějiny psaly a předávaly podle jejich metody a moderních předpisů. Prohlašují, že dogmata a jejich vývoj je třeba srovnat s vědou a dějinami. Pokud jde o katechismus, žádají, aby se v katechetických knihách uváděla jen ta dogmata, která byla obnovena a jsou přiměřená chápavosti lidu. Co se týče bohoslužby, říkají, že se mají omezit vnější projevy zbožnosti nebo zabránit jejich růstu — ačkoli ovšem jiní, kteří více přejí symbolismu, se v této věci ukazují shovívavější. Hlasitě volají, že správa Církve má být reformována ve všech ohledech, avšak především v oblasti kázeňské a dogmatické. Proto se prý má uvnitř i navenek srovnat s takzvaným moderním vědomím, které se celé kloní k demokracii; proto se má nižšímu kléru i laikům přiznat jejich podíl na správě a autorita shromážděná a stažená do středu se má rozdělit. Rovněž chtějí, aby se změnily římské úřady spravující posvátné záležitosti, a to především ten, který se nazývá Svaté officium, a ten, který se nazývá Index. Podobně tvrdí, že se má změnit působení církevní správy ve věcech politických a sociálních tak, aby se zároveň vzdálila občanským zřízením, avšak přizpůsobila se jim, aby je prodchnula svým duchem. Ve věci mravů přijímají onu zásadu amerikanistů, že se činné ctnosti mají klást před trpné a že se mají oproti nim podporovat cvičením. Žádají klérus utvořený tak, aby připomínal starobylou pokoru a chudobu; a aby se mimoto myšlením i skutkem shodoval se zásadami modernismu. Jsou konečně i takoví, kteří — poslouchajíce nanejvýš ochotně protestantské učitele — si přejí zrušení samotného posvátného kněžského celibátu. Co tedy v Církvi ponechávají nedotčené, co by podle nich a podle jejich výroků nemělo být reformováno?

§ VII. Modernismus je souhrnem všech herezí a vede k ateismu

39.

In tota hac modernistarum doctrina exponenda, Venerabiles Fratres, videbimur forte alicui diutius immorati. Id tamen omnino oportuit, tum ne, ut assolet, de ignoratione rerum suarum ab illis reprehendamur; tum ut pateat, quum de modernismo est quaestio, non de vagis doctrinis agi nulloque inter se nexu coniunctis, verum de uno compactoque veluti corpore, in quo si unum admittas, cetera necessario sequantur. Ideo didactica fere ratione usi sumus, nec barbara aliquando respuimus verba, quae modernistae usurpant. Iam systema universum uno quasi obtutu respicientes, nemo mirabitur si sic illud definimus, ut omnium haereseon conlectum esse affirmemus. Certe si quis hoc sibi proposuisset, omnium quotquot fuerunt circa fidem errores succum veluti ac sanguinem in unum conferre; rem nunquam plenius perfecisset, quam modernistae perfecerunt. Immo vero tanto hi ulterius progressi sunt, ut, non modo catholicam religionem, sed omnem penitus, quod iam innuimus, religionem deleverint. Hinc enim rationalistarum plausus: hinc qui liberius apertiusque inter rationalistas loquuntur, nullos se efficaciores quam modernistas auxiliatores invenisse gratulantur. Redeamus enimvero tantisper, Venerabiles Fratres, ad exitiosissimam illam agnosticismi doctrinam. Ea scilicet, ex parte intellectus, omnis ad Deum via praecluditur homini, dum aptior sterni putatur ex parte cuiusdam animi sensus et actionis. Sed hoc quam perperam, quis non videat? Sensus enim animi actioni rei respondet, quam intellectus vel externi sensus proposuerint. Demito intellectum; homo externos sensus ad quos iam fertur, proclivius sequetur. Perperam iterum; nam phantasiae quaevis de sensu religioso communem sensum non expugnabunt; communi autem sensu docemur, perturbationem aut occupationem animi quampiam, non adiumento sed impedimento esse potius ad investigationem veri, veri inquimus ut in se est; nam verum illud alterum subiectivum, fructus interni sensus et actionis, si quidem ludendo est aptum, nihil admodum homini confert, cuius scire maxime interest sitne necne extra ipsum Deus, cuius in manus aliquando incidet. Experientiam enimvero tanto operi adiutricem inferunt. Sed quid haec ad sensum illum animi adiiciat? Nil plane, praeterquam quod vehementiorem faciat; ex qua vehementia fiat proportione firmior persuasio de veritate obiecti. Iam haec duo profecto non efficiunt ut sensus ille animi desinat esse sensus, neque eius immutant naturam, semper deceptioni obnoxiam, nisi regatur intellectu; immo vero illam confirmant et iuvant, nam sensus quo intensior, eo potiore iure est sensus. Cum vero de religioso sensu hic agamus deque experientia in eo contenta, nostis probe, Venerabiles Fratres, quanta in hac re prudentia sit opus, quanta item doctrina quae ipsam regat prudentiam. Nostis ex animorum usu, quorumdam praecipue in quibus eminet sensus; nostis ex librorum consuetudine, qui de ascesi tractant; qui quamvis modernistis in nullo sunt pretio, doctrinam tamen longe solidiorem subtilioremque ad observandum sagacitatem prae se ferunt, quam ipsi sibi arrogant. Equidem Nobis amentis esse videtur aut saltem imprudentis summopere pro veris, nulla facta investigatione, experientias intimas habere, cuiusmodi modernistae venditant. Cur vero, ut per transcursum dicamus, si harum experientiarum tanta vis est ac firmitas, non eadem tribuatur illi, quam plura catholicorum millia se habere asserunt de devio itinere, quo modernistae incedunt? Haecne tantum falsa atque fallax? Hominum autem pars maxima hoc firmiter tenet tenebitque semper, sensu solum et experientia, nullo mentis ductu atque lumine, ad Dei notitiam pertingi nunquam posse. Restat ergo iterum atheismus ac religio nulla. Nec modernistae meliora sibi promittant ex asserta symbolismi doctrina. Nam si quaevis intellectualia, ut inquiunt, elementa nihil nisi Dei symbola sunt; ecquid symbolum non sit ipsum Dei nomen aut personalitatis divinae? quod si ita, iam de divina personalitate ambigi poterit, patetque ad pantheismum via. Eodem autem, videlicet ad purum putumque pantheismum, ducit doctrina alia de immanentia divina. Etenim hoc quaerimus: an eiusmodi immanentia Deum ab homine distinguat necne. Si distinguit, quid tum a catholica doctrina differt, aut doctrinam de externa revelatione cur reiicit? Si non distinguit, pantheismum habemus. Atqui immanentia haec modernistarum vult atque admittit omne conscientiae phaenomenon ab homine ut homo est proficisci. Legitima ergo ratiocinatio inde infert unum idemque esse Deum cum homine: ex quo pantheismus. Distinctio demum quam praedicant inter scientiam et fidem, non aliam admittit consecutionem. Obiectum enim scientiae in cognoscibilis realitate ponunt; fidei e contra in incognoscibilis. Iamvero incognoscibile inde omnino constituitur, quod inter obiectam materiam et intellectum nulla adsit proportio. Atqui hic proportionis defectus nunquam, nec in modernistarum doctrina, auferri potest. Ergo incognoscibile credenti aeque ac philosopho incognoscibile semper manebit. Ergo siqua habebitur religio, haec erit realitatis incognoscibilis; quae cur etiam mundi animus esse nequeat, quem rationalistae quidam admittunt, non videmus profecto. Sed haec modo sufficiant ut abunde pateat quam multiplici itinere doctrina modernistarum ad atheismum trahat et ad religionem omnem abolendam. Equidem protestantium error primus hac via gradum iecit; sequitur modernistarum error; proxime atheismus ingredietur.

Při celém tomto výkladu nauky modernistů se snad bude někomu zdát, ctihodní bratři, že jsme se u ní zdrželi příliš dlouho. Bylo to však naprosto nutné — jednak abychom nebyli od nich káráni, jak bývá zvykem, z neznalosti jejich věcí, jednak aby bylo zřejmé, že jde-li o modernismus, nejde o roztroušené nauky navzájem ničím nespojené, nýbrž o jakési jedno a sevřené tělo, v němž připustíš-li jedno, ostatní nutně následuje. Proto jsme užili takřka vyučovacího způsobu a neodmítali jsme někdy ani barbarská slova, kterých modernisté užívají. Pohlédneme-li nyní na celý tento systém jakoby jedním pohledem, nikdo se nebude divit, definujeme-li jej tak, že prohlásíme, že je souhrnem všech herezí. Kdyby si to totiž někdo předsevzal — shromáždit v jedno jakoby výtažek a krev všech bludů, jaké kdy byly ve víře — nikdy by to nedokázal dokonaleji, než to dokázali modernisté. Ba naopak, postoupili ještě dále, takže zničili nejen katolické náboženství, ale úplně každé náboženství vůbec. Odtud pochází potlesk racionalistů; odtud si ti, kdo mezi racionalisty mluví svobodněji a otevřeněji, blahopřejí, že nenašli účinnějších pomocníků než modernisty. Vraťme se však na chvíli, ctihodní bratři, k oné nanejvýš zhoubné nauce agnosticismu. Tou se totiž člověku uzavírá ze strany rozumu veškerá cesta k Bohu, zatímco se má za to, že se vhodnější cesta prostírá ze strany jakéhosi citu duše a jednání. Kdo však nevidí, jak nesprávné to je? Cit duše totiž odpovídá jednání ohledně věci, kterou předložil rozum nebo vnější smysly. Odejmi rozum — a člověk bude tím ochotněji následovat vnější smysly, k nimž je už tak nakloněn. A opět nesprávně: neboť žádné výmysly o náboženském citu nepřemohou zdravý rozum; a zdravý rozum nás učí, že jakékoli rozrušení či zaujetí mysli je spíše překážkou než pomocí ke zkoumání pravdy — pravdy, pravíme, jak je sama v sobě; neboť ona druhá, subjektivní pravda, plod vnitřního citu a jednání, i kdyby se hodila ke hře, člověku nijak neprospívá, jemuž nejvíce záleží na tom, aby věděl, zda mimo něho je či není Bůh, do jehož rukou jednou padne. Přivádějí ovšem k takovému dílu na pomoc zkušenost. Co však ta onomu citu duše přidá? Naprosto nic, kromě toho, že jej učiní prudším; a z této prudkosti vzejde úměrně pevnější přesvědčení o pravdivosti předmětu. Tyto dvě věci však věru nezpůsobí, aby onen cit duše přestal být citem, ani nemění jeho povahu, vždy podléhající klamu, není-li řízena rozumem; ba naopak ji potvrzují a posilují, neboť čím je cit prudší, tím větším právem je citem. Poněvadž pak zde jednáme o náboženském citu a o zkušenosti v něm obsažené, dobře víte, ctihodní bratři, jak veliké je v této věci třeba prozíravosti a jak veliké nauky, která by tuto prozíravost řídila. Víte to ze zacházení s dušemi, zvláště s některými, u nichž cit vyniká; víte to z obeznámenosti s knihami, které pojednávají o askezi — knihami, které ačkoli u modernistů nemají žádnou cenu, přesto vykazují nauku daleko pevnější a bystrost v pozorování jemnější, než jakou si oni sami osobují. Zdá se nám věru, že je vlastní člověku pominutému, nebo přinejmenším nanejvýš neprozíravému, pokládat bez jakéhokoli zkoumání za pravé takové niterné zkušenosti, jaké modernisté vychvalují. Proč však — abychom to řekli mimochodem — je-li síla a pevnost těchto zkušeností tak veliká, nepřiznává se táž oné zkušenosti, o níž mnoho tisíc katolíků tvrdí, že ji mají o scestné cestě, po níž modernisté kráčejí? Je snad jen tato nepravdivá a klamná? Největší část lidí však pevně drží a vždy držet bude, že pouhým citem a zkušeností, bez jakéhokoli vedení a světla mysli, nelze nikdy dojít k poznání Boha. Zbývá tedy opět ateismus a žádné náboženství. Ať si modernisté neslibují nic lepšího ani z tvrzené nauky o symbolismu. Neboť jsou-li jakékoli takzvané rozumové prvky pouhými symboly Boha, což není symbolem i samo jméno Boha nebo božské osobnosti? A je-li tomu tak, bude už možné pochybovat o božské osobnosti a otevírá se cesta k panteismu. K témuž, totiž k čirému panteismu, vede i druhá nauka o božské imanenci. Ptáme se totiž: rozlišuje taková imanence Boha od člověka, či nikoli? Rozlišuje-li, čím se pak liší od katolické nauky, anebo proč odmítá nauku o vnějším zjevení? Nerozlišuje-li, máme panteismus. Avšak tato imanence modernistů chce a připouští, že každý jev vědomí vychází z člověka jako takového. Správný úsudek z toho tedy vyvozuje, že Bůh je jedno a totéž s člověkem — z čehož plyne panteismus. Konečně ani rozlišení, které hlásají mezi vědou a vírou, nepřipouští jiný důsledek. Předmět vědy totiž kladou do skutečnosti poznatelného, předmět víry naopak do skutečnosti nepoznatelného. Nepoznatelné se však ustavuje právě tím, že mezi předloženou látkou a rozumem není žádná úměra. Avšak tento nedostatek úměry nelze nikdy — ani v nauce modernistů — odstranit. Tedy nepoznatelné zůstane věřícímu právě tak jako filosofovi vždy nepoznatelným. Bude-li tedy nějaké náboženství, bude to náboženství nepoznatelné skutečnosti; a proč by touto skutečností nemohla být i duše světa, kterou někteří racionalisté připouštějí, věru nevidíme. Ale to budiž prozatím dost, aby bylo hojně zřejmé, kolika různými cestami vede nauka modernistů k ateismu a ke zrušení veškerého náboženství. Protestantský blud udělal na této cestě první krok; následuje jej blud modernistů; nejblíže pak nastoupí ateismus.

§ VIII. Příčiny modernismu

Zvědavost a pýcha

40.

II. Ad penitiorem modernismi notitiam, et ad tanti vulneris remedia aptius quaerenda, iuvat nunc, Venerabiles Fratres, causas aliquantum scrutari unde sit ortum aut nutritum malum. Proximam continentemque causam in errore mentis esse ponendam, dubitationem non habet. Remotas vero binas agnoscimus, curiositatem et superbiam. Curiositas, ni sapienter cohibeatur, sufficit per se una ad quoscumque explicandos errores. Unde Gregorius XVI. decessor Noster iure scribebat (Ep. Encycl., Singulari Nos 7 kal. Iul. 1834): Lugendum valde est quonam prolabantur humanae rationis deliramenta, ubi quis novis rebus studeat, atque contra Apostoli monitum nitatur plus sapere quam oporteat sapere, sibique nimirum praefidens, veritatem quaerendam autumet extra catholicam Ecclesiam, in qua absque vel levissimo erroris coeno ipsa invenitur. Sed longe maiorem ad obcaecandum animum et in errorem inducendum vim habet superbia: quae in modernismi doctrina quasi in domicilio collocata, ex ea undequaque alimenta concipit, omnesque induit aspectus. Superbia enim sibi audacius praefidunt, ut tamquam universorum normam se ipsi habeant ac proponant. Superbia vanissime gloriantur quasi uni sapientiam possideant, dicuntque elati atque inflati: Non sumus sicut ceteri homines; et ne cum ceteris comparentur, nova quaeque etsi absurdissima amplectuntur et somniant. Superbia subiectionem omnem abiiciunt contenduntque auctoritatem cum libertate componendam. Superbia sui ipsorum obliti, de aliorum reformatione unice cogitant, nullaque est apud ipsos gradus, nulla vel supremae potestatis reverentia. Nulla profecto brevior et expeditior ad modernismum est via, quam superbia. Si qui catholicus e laicorum coetu, si quis etiam sacerdos christianae vitae praecepti sit immemor, quo iubemur abnegare nos ipsos si Christum sequi velimus, nec auferat superbiam de corde suo; nae is ad modernistarum errores amplectendos aptissimus est quam qui maxime! Quare, Venerabiles Fratres, hoc primum vobis officium esse oportet superbis eiusmodi hominibus obsistere, eos tenuioribus atque obscurioribus muneribus occupare, ut eo amplius deprimantur quo se tollunt altius et ut, humiliore loco positi, minus habeant ad nocendum potestatis. Praeterea tum ipsi per vos tum per Seminariorum moderatores, alumnos sacri cleri scrutemini diligentissime; et si quos superbo ingenio repereritis, eos fortissime a sacerdotio repellatis. Quod utinam peractum semper fuisset ea qua opus erat vigilantia et constantia!

Pro hlubší poznání modernismu a pro vhodnější hledání léků na tak velkou ránu je nyní užitečné, ctihodní bratři, poněkud prozkoumat příčiny, z nichž toto zlo vzešlo nebo je živeno. Že bezprostřední a trvalou příčinu je třeba spatřovat v bludu mysli, o tom není pochyb. Vzdálené příčiny pak uznáváme dvě: zvědavost a pýchu. Zvědavost, není-li moudře držena na uzdě, stačí sama o sobě k vysvětlení jakýchkoli bludů. Proto náš předchůdce Řehoř XVI. právem psal (encyklika Singulari Nos, 25. června 1834): Je velmi třeba želet toho, kam se řítí blouznění lidského rozumu, když se kdo žene za novotami a proti napomenutí Apoštolovu usiluje vědět více, než je třeba vědět, a spoléhaje příliš sám na sebe, domnívá se, že pravdu je třeba hledat mimo katolickou Církev, v níž se nachází bez sebemenšího kalu bludu. Mnohem větší sílu k zaslepení mysli a k uvedení do bludu má však pýcha, jež si v nauce modernismu zřídila takřka svůj domov: ze všech stran z ní čerpá výživu a přijímá všechny podoby. Pýchou totiž příliš opovážlivě spoléhají sami na sebe, takže se sami pokládají a předkládají za měřítko všech věcí. Pýchou se nanejvýš marnivě chlubí, jako by moudrost vlastnili jen oni, a povzneseni a nadutí říkají: Nejsme jako ostatní lidé; a aby nebyli srovnáváni s ostatními, přijímají a vysnívají si všechny novoty, byť nanejvýš nesmyslné. Pýchou odmítají veškerou podřízenost a tvrdí, že autorita se má srovnat se svobodou. Pýchou zapomínají sami na sebe a myslí jedině na reformu druhých, a není u nich žádné úcty k hodnosti, ba ani k nejvyšší moci. Vskutku není kratší a snadnější cesty k modernismu než pýcha. Zapomene-li některý katolík z řad laiků, či dokonce některý kněz, na přikázání křesťanského života, jímž je nám nařízeno zapřít sama sebe, chceme-li následovat Krista, a neodstraní-li pýchu ze svého srdce — ten je věru nade všechny způsobilý přijmout bludy modernistů! Proto, ctihodní bratři, vaší první povinností musí být postavit se takovým pyšným lidem na odpor, zaměstnávat je skromnějšími a méně nápadnými úkoly, aby byli tím více poníženi, čím výše se povyšují, a aby v nižším postavení měli méně možnosti škodit. Mimoto co nejpečlivěji zkoumejte chovance posvátného kléru, jak vy sami, tak skrze představené seminářů; a najdete-li nějaké pyšného ducha, co nejrozhodněji je odežeňte od kněžství. Kéž by se to bylo vždy dělo s tou bdělostí a vytrvalostí, jaké bylo třeba!

Nevědomost

41.

Quod si a moralibus causis ad eas quae ab intellectu sunt veniamus, prima ac potissima occurret ignorantia. Enimvero modernistae, quotquot sunt, qui doctores in Ecclesia esse ac videri volunt, modernam philosophiam plenis buccis extollentes aspernatique scholasticam, non aliter illam, eius fuco et fallaciis decepti, sunt amplexi, quam quod alteram ignorantes prorsus, omni argumento caruerunt ad notionum confusionem tollendam et ad sophismata refellenda. Ex connubio autem falsae philosophiae cum fide illorum systema, tot tantisque erroribus abundans, ortum habuit.

Přejdeme-li pak od mravních příčin k těm, které pocházejí z rozumu, vyskytne se jako první a hlavní nevědomost. Vždyť modernisté, kolik jich je, kteří chtějí být a jevit se učiteli v Církvi, vynášejíce plnými ústy moderní filosofii a pohrdajíce scholastickou, přijali onu první, oklamáni jejím leskem a klamy, z žádného jiného důvodu, než že druhou naprosto neznajíce, postrádali jakýkoli důvod k odstranění zmatku pojmů a k vyvrácení sofismat. Ze sňatku falešné filosofie s vírou pak vzešel jejich systém, oplývající tolika a tak velikými bludy.

§ IX. Praktiky modernistů při šíření jejich nauky

Boj proti scholastice, tradici a učitelskému úřadu

42.

Cui propagando utinam minus studii et curarum impenderent! Sed eorum tanta est alacritas, adeo indefessus labor, ut plane pigeat tantas insumi vires ad Ecclesiae perniciem, quae, si recte adhibitae, summo forent adiumento. Geminam vero ad fallendos animos utuntur arte; primum enim complanare quae obstant nituntur, tum autem quae prosint studiosissime perquirunt atque impigre patientissimeque adhibent. Tria sunt potissimum quae suis illi conatibus adversari sentiunt: scholastica philosophandi methodus, Patrum auctoritas et traditio, magisterium ecclesiasticum. Contra haec acerrima illorum pugna. Idcirco philosophiam ac theologiam scholasticam derident passim atque contemnunt. Sive id ex ignoratione faciant sive ex metu, sive potius ex utraque causa, certum est studium novarum rerum cum odio scholasticae methodi coniungi semper; nullumque est indicium manifestius quod quis modernismi doctrinis favere incipiat, quam quum incipit scholasticam horrere methodum. Meminerint modernistae ac modernistarum studiosi damnationem, qua Pius IX. censuit reprobandam propositionem quae diceret (Syll. prop. 13): Methodus et principia, quibus antiqui doctores scholastici theologiam excoluerunt, temporum nostrorum necessitatibus scientiarumque progressui minime congruunt. Traditionis vero vim et naturam callidissime pervertere elaborant, ut illius momentum ac pondus elidant. Stabit tamen semper catholicis auctoritas Nicaenae Synodi II., quae damnavit eos, qui audent … secundum scelestos haereticos ecclesiasticas traditiones spernere et novitatem quamlibet excogitare … aut excogitare prave aut astute ad subvertendum quidquam ex legitimis traditionibus Ecclesiae catholicae. Stabit Synodi Constantinopolitanae IV. professio: Igitur regulas, quae sanctae catholicae et apostolicae Ecclesiae tam a sanctis famosissimis Apostolis, quam ab orthodoxorum universalibus necnon et localibus Conciliis vel etiam a quolibet deiloquo Patre ac magistro Ecclesiae traditae sunt, servare ac custodire profitemur. Unde Romani Pontifices Pius IV. itemque huius nominis IX. in professione fidei haec quoque addi voluerunt: Apostolicas et ecclesiasticas traditiones, reliquasque eiusdem Ecclesiae observationes et constitutiones firmissime admitto et amplector. Nec secus quam de Traditione, iudicant modernistae de sanctissimis Ecclesiae Patribus. Eos temeritate summa traducunt vulgo ut omni quidem cultu dignissimos, ast in re critica et historica ignorantiae summae, quae, nisi ab aetate qua vixerunt, excusationem non habeat. Denique ipsius ecclesiastici magisterii auctoritatem toto studio minuere atque infirmare conantur, tum eius originem, naturam, iura sacrilege pervertendo, tum contra illam adversariorum calumnias libere ingeminando. Valent enim de modernistarum grege, quae moerore summo Decessor Noster scribebat: Ut mysticam Sponsam Christi, qui lux vera est, in contemptum et invidiam vocarent tenebrarum filii, consuevere in vulgus eam vecordi calumnia impetere, et, conversa rerum nominumque ratione et vi, compellare obscuritatis amicam, altricem ignorantiae, scientiarum lumini et progressui infensam (Motu pr. „Ut mysticam” 14 Martii 1891). Quae cum sint ita, Venerabiles Fratres, mirum non est, si catholicos homines, qui strenue pro Ecclesia decertant, summa malevolentia et livore modernistae impetunt. Nullum est iniuriarum genus, quo illos non lacerent: sed ignorantiae passim pervicaciaeque accusant. Quod si refellentium eruditionem et vim pertimescant: efficaciam derogant coniurato silentio. Quae quidem agendi ratio cum catholicis eo plus habet invidiae, quod, eodem tempore nulloque modo adhibito, perpetuis laudibus evehunt quotquot cum ipsis consentiunt; horum libros nova undique spirantes grandi plausu excipiunt ac suspiciunt; quo quis audentius vetera evertit, traditionem et magisterium ecclesiasticum respuit, eo sapientiorem praedicant; denique, quod quisque bonus horreat, si quem Ecclesia damnatione perculerit, hunc, facto agmine, non solum palam et copiosissime laudant, sed ut veritatis martyrem pene venerantur. Toto hoc, tum laudationum tum improperiorum strepitu, percussae ac turbatae iuniorum mentes, hinc ne ignorantes audiant inde ut sapientes videantur, cogente intus curiositate ac superbia, dant victas saepe manus ac modernismo se dedunt.

Kéž by tomuto šíření věnovali méně horlivosti a péče! Avšak jejich čilost je tak veliká a práce tak neúnavná, že je věru líto, že se tolik sil vynakládá na zkázu Církve, ačkoli by — kdyby byly správně použity — byly největší pomocí. Ke klamání myslí užívají dvojího umění: nejprve se snaží srovnat se zemí to, co překáží, potom pak co nejhorlivěji vyhledávají to, co prospívá, a čile a nanejvýš trpělivě toho užívají. Tři věci pociťují jako nejvíce protivné svým záměrům: scholastickou metodu filosofování, autoritu Otců a tradice a církevní učitelský úřad. Proti nim vedou nejprudší boj. Proto všude scholastickou filosofii a teologii zesměšňují a pohrdají jí. Ať to činí z nevědomosti, či ze strachu, či spíše z obou příčin, jisté je, že touha po novotách je vždy spojena s nenávistí ke scholastické metodě; a není zjevnějšího příznaku toho, že někdo začíná přát naukám modernismu, než když se začne hrozit scholastické metody. Ať modernisté a přívrženci modernistů pamatují na odsouzení, jímž Pius IX. uznal za hodnu zavržení větu, která by tvrdila (Syll., věta 13): Metoda a zásady, jimiž staří scholastičtí učitelé pěstovali teologii, nikterak neodpovídají potřebám naší doby a pokroku věd. Sílu a povahu tradice se pak nanejvýš lstivě snaží převrátit, aby oslabili její význam a váhu. Katolíkům však vždy zůstane pevná autorita II. nicejského sněmu, který odsoudil ty, kdo se opovažují … po způsobu zlořečených bludařů pohrdat církevními tradicemi a vymýšlet jakoukoli novotu … nebo zvráceně či lstivě vymýšlet cokoli k podvrácení něčeho z oprávněných tradic katolické Církve. Zůstane pevné vyznání IV. cařihradského sněmu: Vyznáváme tedy, že zachováváme a střežíme pravidla, která byla svaté katolické a apoštolské Církvi předána jak od svatých a nejproslulejších apoštolů, tak od všeobecných i místních sněmů pravověrných, ba i od kteréhokoli bohomluvného Otce a učitele Církve. Proto římští papežové Pius IV. a rovněž Pius IX. chtěli, aby se do vyznání víry přidalo i toto: Apoštolské a církevní tradice i ostatní zvyklosti a ustanovení téže Církve co nejpevněji přijímám a objímám. A nejinak než o tradici soudí modernisté o nejsvětějších Otcích Církve. S nejvyšší opovážlivostí je obecně vydávají za muže sice nanejvýš hodné veškeré úcty, avšak ve věci kritické a dějinné za lidi nejvyšší nevědomosti, která nemá omluvu, leda z doby, v níž žili. Konečně se ze všech sil snaží oslabit a podkopat autoritu samotného církevního učitelského úřadu, jak tím, že svatokrádežně převracejí jeho původ, povahu i práva, tak tím, že proti němu volně opakují pomluvy protivníků. O houfu modernistů totiž platí to, co s nejvyšším zármutkem psal náš předchůdce: Aby uvedli mystickou Snoubenku Krista, který je pravé světlo, v opovržení a nenávist, mívali synové temnot ve zvyku napadat ji před lidem nesmyslnou pomluvou a — obrátivše smysl a význam věcí i jmen — nazývat ji přítelkyní temnoty, živitelkou nevědomosti, nepřátelskou světlu a pokroku věd (motu proprio Ut mysticam, 14. března 1891). Když je tomu tak, ctihodní bratři, není divu, že modernisté s nejvyšší zlovolností a závistí napadají katolíky, kteří statečně bojují za Církev. Není druhu příkoří, jímž by je nesužovali: obviňují je všude z nevědomosti a zatvrzelosti. Bojí-li se pak vzdělanosti a síly těch, kdo je vyvracejí, upírají jim účinnost smluveným mlčením. A tento způsob jednání s katolíky je tím nenávistnější, že zároveň a bez jakékoli zdrženlivosti vynášejí ustavičnými chválami všechny, kdo s nimi souhlasí; jejich knihy, ze všech stran dýchající novotami, přijímají s velikým potleskem a obdivují je; čím opovážlivěji kdo boří staré věci a odmítá tradici a církevní učitelský úřad, tím moudřejším jej prohlašují; konečně — z čehož by se každý dobrý člověk zhrozil — postihne-li koho Církev odsouzením, toho sevřeným šikem nejen veřejně a nadmíru hojně chválí, ale takřka jej ctí jako mučedníka pravdy. Tímto veškerým hlukem chval i výtek jsou mysli mladých zasaženy a zmateny, a hnány vnitřní zvědavostí a pýchou — aby buď neslyšely, že jsou nevědomé, anebo aby vypadaly jako moudré — často se poddávají a oddávají se modernismu.

Prostředky kladné

43.

Sed iam ad artificia haec pertinent, quibus modernistae merces suas vendunt. Quid enim non moliuntur ut asseclarum numerum augeant? In sacris Seminariis, in Universitatibus studiorum magisteria aucupantur, quae sensim in pestilentiae cathedras vertunt. Doctrinas suas, etsi forte implicite, in templis ad concionem dicentes inculcant; apertius in congressibus enunciant; in socialibus institutis intrudunt atque extollunt. Libros, ephemerides, commentaria suo vel alieno nomine edunt. Unus aliquando idemque scriptor multiplici nomine utitur, ut simulata auctorum multitudine incauti decipiantur. Brevi, actione, verbis, proelo nihil non tentant, ut eos febri quadam phreneticos diceres. Haec autem omnia quo fructu? Iuvenes magno numero deflemus, egregiae quidem illos spei, quique Ecclesiae utilitatibus optimam navarent operam, a recto tramite deflexisse. Plurimos etiam dolemus, qui, quamvis non eo processerint, tamen, corrupto quasi aere hausto, laxius admodum cogitare, eloqui, scribere consuescunt quam catholicos decet. Sunt hi de laicorum coetu, sunt etiam de sacerdotum numero; nec, quod minus fuisset expectandum, in ipsis religiosorum familiis desiderantur. Rem biblicam ad modernistarum leges tractant. In conscribendis historiis, specie adserendae veritatis, quidquid Ecclesiae maculam videtur aspergere id, manifesta quadam voluptate, in lucem diligentissime ponunt. Sacras populares traditiones, apriorismo quodam ducti, delere omni ope conantur. Sacras Reliquias vetustate commendatas despectui habent. Vano scilicet desiderio feruntur ut mundus de ipsis loquatur; quod futurum non autumant si ea tantum dicant, quae semper quaeque ab omnibus sunt dicta. Interea suadent forte sibi obsequium se praestare Deo et Ecclesiae: reapse tamen offendunt gravissime, non suo tantum ipsi opere, quantum ex mente qua ducuntur, et quia perutilem operam modernistarum ausibus conferunt.

Ale to už patří k oněm úskokům, jimiž modernisté prodávají své zboží. Čeho se totiž nechápou, aby rozmnožili počet svých stoupenců? V posvátných seminářích a na univerzitách si vyhlížejí učitelské stolice, jež ponenáhlu obracejí ve stolice nákazy. Své nauky, byť snad nepřímo, vštěpují v chrámech při kázání; otevřeněji je hlásají na sjezdech; vsouvají je do sociálních institucí a vynášejí je tam. Vydávají knihy, noviny a časopisy pod svým jménem nebo pod cizím. Někdy jeden a týž spisovatel užívá mnoha jmen, aby předstíraným množstvím autorů oklamal neopatrné. Zkrátka jednáním, slovy i tiskem nezkoušejí nic jiného, takže bys řekl, že jsou jakousi horečkou pominutí. A s jakým výsledkem to vše? Oplakáváme velký počet mladíků výtečné naděje, kteří by byli Církvi prokázali nejlepší službu, a odchýlili se od přímé cesty. Želíme také přemnohých, kteří — ačkoli tak daleko nedošli — přece, nadýchavše se takřka zkaženého vzduchu, si zvykají myslet, mluvit a psát mnohem volněji, než se katolíkům sluší. Jsou to lidé z řad laiků, jsou i z počtu kněží; a nechybějí — což by se bylo dalo méně očekávat — ani v samotných řeholních rodinách. Biblickou vědu pěstují podle zákonů modernistů. Při psaní dějin, pod záminkou hájení pravdy, co nejpečlivěji a s jakousi zjevnou zálibou vynášejí na světlo vše, co se zdá vrhat na Církev skvrnu. Posvátné lidové tradice se vedeni jakýmsi apriorismem ze všech sil snaží vyhladit. Svatými ostatky, doporučenými starobylostí, pohrdají. Jsou totiž unášeni marnou touhou, aby o nich svět mluvil; a nemyslí si, že se to stane, budou-li říkat jen to, co se říkalo vždy a co říkali všichni. Zatím si snad namlouvají, že prokazují službu Bohu a Církvi; ve skutečnosti však urážejí nanejvýš těžce — ani ne tak svým vlastním dílem, jako spíše smýšlením, jímž se řídí, a protože přinášejí nadmíru užitečnou pomoc opovážlivostem modernistů.

§ X. Léky proti modernismu

44.

III. Huic tantorum errorum agmini clam aperteque invadenti Leo XIII. decessor Noster fel. rec., praesertim in re biblica, occurrere fortiter dicto actuque conatus est. Sed modernistae, ut iam vidimus, non his facile terrentur armis: observantiam demissionemque animi affectantes summam, verba Pontificis Maximi in suas partes detorserunt, actus in alios quoslibet transtulere. Sic malum robustius in dies factum. Quamobrem, Venerabiles Fratres, moras diutius non interponere decretum est, atque efficaciora moliri. Vos tamen oramus et obsecramus, ne in re tam gravi vigilantiam, diligentiam, fortitudinem vestram desiderari vel minimum patiamini. Quod vero a vobis petimus et expectamus, id ipsum et petimus aeque et expectamus a ceteris animarum pastoribus, ab educatoribus et magistris sacrae iuventutis, imprimis autem a summis religiosarum familiarum magistris.

Proti tomuto zástupu tak velikých bludů, jenž vpadal skrytě i zjevně, se náš předchůdce blahé paměti Lev XIII., zvláště v otázce biblické, statečně snažil postavit slovem i skutkem. Modernisté se však, jak jsme již viděli, těmito zbraněmi tak snadno nedají zastrašit: předstírajíce nejvyšší uctivost a pokoru ducha, překroutili slova nejvyššího velekněze ve svůj prospěch a jeho činy vztáhli na kohokoli jiného. Tak se zlo den ode dne stávalo silnějším. Proto jsme se rozhodli, ctihodní bratři, déle již neotálet, ale zavést účinnější opatření. Vás však prosíme a zapřísaháme, abyste v tak závažné věci nedopustili, aby se byť jen v nejmenším postrádala vaše bdělost, pečlivost a statečnost. A co žádáme a očekáváme od vás, totéž žádáme a očekáváme stejně tak od ostatních pastýřů duší, od vychovatelů a učitelů posvátné mládeže, a především od nejvyšších představených řeholních rodin.

I. Scholastická filosofie základem posvátných studií

45.

I. Primo igitur ad studia quod attinet, volumus probeque mandamus ut philosophia scholastica studiorum sacrorum fundamentum ponatur. Utique, si quid a doctoribus scholasticis vel nimia subtilitate quaesitum, vel parum considerate traditum; si quid cum exploratis posterioris aevi doctrinis minus cohaerens vel denique quoquo modo non probabile; id nullo pacto in animo est aetati nostrae ad imitandum proponi (Leo XIII., Enc. Aeterni Patris). Quod rei caput est, philosophiam scholasticam quum sequendam praescribimus, eam praecipue intelligimus, quae a sancto Thoma Aquinate est tradita; de qua quidquid a Decessore Nostro sancitum est, id omne vigere volumus, et qua sit opus instauramus et confirmamus, stricteque ab universis servari iubemus. Episcoporum erit, sicubi in Seminariis neglecta haec fuerint, ea ut in posterum custodiantur urgere atque exigere. Eadem religiosorum Ordinum moderatoribus praecipimus. Magistros autem monemus ut rite hoc teneant, Aquinatem deserere, praesertim in re metaphysica, non sine magno detrimento esse.

Především tedy, pokud jde o studia, chceme a přísně nařizujeme, aby scholastická filosofie byla položena za základ posvátných studií. Ovšem bylo-li něco scholastickými učiteli zkoumáno s přílišnou jemností nebo předáno málo uváženě; je-li něco méně soudržné s bezpečně zjištěnými naukami pozdější doby, anebo konečně jakkoli nepřijatelné — to nikterak nemíníme předkládat naší době k napodobení (Lev XIII., encyklika Aeterni Patris). Co je však hlavní věcí: když přikazujeme následovat scholastickou filosofii, míníme tím především tu, kterou předal svatý Tomáš Akvinský; a chceme, aby vše, co o ní ustanovil náš předchůdce, mělo plnou platnost, a nakolik je třeba, obnovujeme to a potvrzujeme a přísně přikazujeme, aby to všichni zachovávali. Bude věcí biskupů, aby tam, kde by se to v seminářích zanedbávalo, naléhali a vymáhali, aby se to napříště zachovávalo. Totéž přikazujeme představeným řeholních řádů. Učitele pak napomínáme, ať si dobře uvědomí, že opustit Akvinského, zvláště v otázkách metafyzických, se neobejde bez velké škody.

46.

Hoc ita posito philosophiae fundamento, theologicum aedificium extruatur diligentissime. Theologiae studium, Venerabiles Fratres, quanta potestis ope provehite, ut clerici e seminariis egredientes praeclara illius existimatione magnoque amore imbuantur, illudque semper pro deliciis habeant. Nam in magna et multiplici disciplinarum copia quae menti veritatis cupidae obiicitur, neminem latet sacram Theologiam ita principem sibi locum vindicare, ut vetus sapientium effatum sit, ceteris scientiis et artibus officium incumbere, ut ei inserviant ac velut ancillarum more famulentur (Leo XIII., Litt. ap. In magna 10 Dec. 1889). Addimus heic, eos etiam Nobis laude dignos videri, qui, incolumi reverentia erga Traditionem et Patres et ecclesiasticum magisterium, sapienti iudicio catholicisque usi normis (quod non aeque omnibus accidit) theologiam positivam, mutuato a veri nominis historia lumine, collustrare studeant. Maior profecto quam antehac positivae theologiae ratio est habenda; id tamen sic fiat, ut nihil scholastica detrimenti capiat, iique reprehendantur, utpote qui modernistarum rem gerunt, quicumque positivam sic extollunt ut scholasticam theologiam despicere videantur.

Když je takto položen základ filosofie, ať se co nejpečlivěji buduje stavba teologie. Studium teologie, ctihodní bratři, podporujte vší silou, jakou můžete, aby klerici vycházející ze seminářů byli prodchnuti jeho výtečným oceněním a velikou láskou k němu a měli je vždy za svou radost. Neboť ve velikém a rozmanitém množství oborů, které se předkládá mysli toužící po pravdě, nikomu není neznámo, že si posvátná teologie osobuje první místo natolik, že bývá starým výrokem mudrců, že ostatním vědám a uměním přísluší povinnost jí sloužit a posluhovat jí po způsobu služebnic (Lev XIII., apoštolský list In magna, 10. prosince 1889). Dodáváme zde, že se nám zdají hodni chvály i ti, kdo — při zachování neporušené úcty k Tradici, k Otcům a k církevnímu učitelskému úřadu — usilují osvětlit pozitivní teologii světlem vypůjčeným od dějin v pravém slova smyslu, užívajíce moudrého úsudku a katolických měřítek (což se ovšem nedaří všem stejně). Na pozitivní teologii je věru třeba brát větší ohled než dříve; ať se to však děje tak, aby scholastika neutrpěla žádnou škodu; a ať jsou káráni jakožto ti, kdo konají dílo modernistů, všichni, kdo pozitivní teologii vynášejí tak, že se zdá, jako by scholastickou teologií pohrdali.

47.

De profanis vero disciplinis satis sit revocare quae Decessor Noster sapientissime dixit: In rerum naturalium consideratione strenue adlaboretis: quo in genere nostrorum temporum ingeniosa inventa et utiliter ausa, sicut iure admirantur aequales, sic posteri perpetua commendatione et laude celebrabunt (Alloc. 7 Martii 1880). Id tamen nullo sacrorum studiorum damno; quod idem Decessor Noster gravissimis hisce verbis prosequutus monuit: Quorum causam errorum, si quis diligentius investigaverit, in eo potissimum sitam esse intelliget, quod nostris hisce temporibus, quanto rerum naturalium studia vehementius fervent, tanto magis severiores altioresque disciplinae defloruerint: quaedam enim fere in oblivione hominum conticescunt; quaedam remisse leviterque tractantur, et, quod indignum est, splendore pristinae dignitatis deleto, pravitate sententiarum et immanibus opinionum portentis inficiuntur (Loc. cit.). Ad hanc igitur legem naturalium disciplinarum studia in sacris seminariis temperari praecipimus.

O světských oborech pak budiž dost připomenout, co nanejvýš moudře pravil náš předchůdce: Ve zkoumání přírodních věcí horlivě pracujte: v tomto oboru budou důmyslné vynálezy naší doby a užitečně podniknuté odvahy, jak je právem obdivují současníci, tak potomci slavit ustavičným doporučením a chválou (alokuce 7. března 1880). To však bez jakékoli škody posvátným studiím; což týž náš předchůdce dodal a napomenul těmito nanejvýš závažnými slovy: Kdo by pečlivěji prozkoumal příčinu těchto bludů, pochopí, že spočívá především v tom, že v naší době tím více odkvetly přísnější a vyšší obory, čím prudčeji vzplála studia přírodních věcí: neboť některé takřka umlkají v zapomnění lidí; s některými se zachází ledabyle a povrchně, a — což je nedůstojné — když byl zničen lesk jejich dávné důstojnosti, jsou nakaženy zvráceností názorů a nestvůrnými zrůdnostmi mínění (tamtéž). Nařizujeme tedy, aby se studium přírodních oborů v posvátných seminářích řídilo tímto pravidlem.

II. Volba představených a učitelů

48.

II. His omnibus praeceptionibus tum Nostris tum Decessoris Nostri oculos adiici oportet, quum de Seminariorum vel Universitatum catholicarum moderatoribus et magistris eligendis agendum erit. Quicumque modo quopiam modernismo imbuti fuerint, ii, nullo habito rei cuiusvis respectu, tum a regundi tum a docendi munere arceantur; eo si iam funguntur, removeantur: item qui modernismo clam aperteve favent, aut modernistas laudando eorumque culpam excusando, aut Scholasticam et Patres et Magisterium ecclesiasticum carpendo, aut ecclesiasticae potestati, in quocumque ea demum sit, obedientiam detrectando: item qui in historica re, vel archeologica, vel biblica nova student: item qui sacras negligunt disciplinas, aut profanas anteponere videntur. Hoc in negotio, Venerabiles Fratres, praesertim in magistrorum delectu, nimia nunquam erit animadversio et constantia; ad doctorum enim exemplum plerumque componuntur discipuli. Quare, officii conscientia freti, prudenter hac in re at fortiter agitote.

Ke všem těmto pokynům, jak našim, tak našeho předchůdce, je třeba přihlížet při volbě představených a učitelů seminářů či katolických univerzit. Kdokoli byl jakýmkoli způsobem prodchnut modernismem, ať je bez jakéhokoli ohledu na cokoli jiného vyloučen jak z řídící, tak z učitelské funkce; a zastává-li ji už, ať je odvolán. Rovněž ti, kdo modernismu skrytě či zjevně přejí — buď chválením modernistů a omlouváním jejich viny, nebo hanobením scholastiky, Otců a církevního učitelského úřadu, nebo odpíráním poslušnosti církevní moci, ať je kdekoli. Rovněž ti, kdo se ženou za novotami ve věci dějinné, archeologické či biblické. Rovněž ti, kdo zanedbávají posvátné obory nebo se zdají dávat přednost světským. V této záležitosti, ctihodní bratři, zvláště při výběru učitelů, nikdy nebude pozornost a vytrvalost přílišná; podle příkladu učitelů se totiž zpravidla utvářejí žáci. Proto, opřeni o vědomí povinnosti, jednejte v této věci prozíravě, avšak rozhodně.

49.

Pari vigilantia et severitate ii sunt cognoscendi ac deligendi, qui sacris initiari postulent. Procul, procul esto a sacro ordine novitatum amor: superbos et contumaces animos odit Deus! Theologiae ac Iuris canonici laurea nullus in posterum donetur, qui statum curriculum in scholastica philosophia antea non elaboraverit. Quod si donetur, inaniter donatus esto. Quae de frequentandis Universitatibus Sacrum Consilium Episcoporum et Religiosorum negotiis praepositum clericis Italiae tum saecularibus tum regularibus praecepit anno MDCCCXCVI; ea ad nationes omnes posthac pertinere decernimus. Clerici et sacerdotes qui catholicae cuipiam Universitati vel Instituto item catholico nomen dederint, disciplinas, de quibus magisteria in his fuerint, in civili Universitate ne ediscant. Sicubi id permissum, in posterum ut ne fiat edicimus. Episcopi, qui huiusmodi Universitatibus vel Institutis moderandis praesunt, curent diligentissime ut quae hactenus imperavimus, ea constanter serventur.

S touž bdělostí a přísností je třeba zkoumat a vybírat ty, kdo žádají o přijetí posvátných svěcení. Daleko, daleko budiž od posvátného stavu láska k novotám: pyšné a vzpurné duchy Bůh nenávidí! Ať se napříště nikomu neudělí hodnost v teologii a kanonickém právu, kdo předtím neabsolvoval stanovený běh scholastické filosofie. A byla-li by udělena, budiž udělena neplatně. Co posvátná Kongregace pro záležitosti biskupů a řeholníků nařídila roku 1896 o navštěvování univerzit italskému kléru, jak světskému, tak řeholnímu, to napříště rozhodujeme vztáhnout na všechny národy. Klerici a kněží, kteří se zapsali na některou katolickou univerzitu nebo do katolického ústavu, ať se neučí oborům, pro něž jsou na těchto ústavech učitelské stolice, na univerzitě světské. Bylo-li to někde dovoleno, nařizujeme, aby se to napříště nedělo. Biskupové, kteří stojí v čele správy takových univerzit či ústavů, ať co nejpečlivěji dbají, aby se to, co jsme dosud přikázali, stále zachovávalo.

III. Dohled biskupů nad tiskem a četbou

50.

III. Episcoporum pariter officium est modernistarum scripta quaeve modernismum olent provehuntque, si in lucem edita, ne legantur cavere, si nondum edita prohibere ne edantur. Item libri omnes, ephemerides, commentaria quaevis huius generis neve adolescentibus in Seminariis neve auditoribus in Universitatibus permittantur: non enim minus haec nocitura, quam quae contra mores conscripta; immo etiam magis, quod christianae vitae initia vitiant. Nec secus iudicandum de quorumdam catholicorum scriptionibus, hominum ceteroqui non malae mentis, sed qui theologicae disciplinae expertes ac recentiori philosophia imbuti, hanc cum fide componere nituntur et ad fidei, ut inquiunt, utilitates transferre. Hae, quia nullo metu versantur ob auctorum nomen bonamque existimationem, plus periculi afferunt ut sensim ad modernismum quis vergat.

Rovněž je povinností biskupů dbát na to, aby se nečetly spisy modernistů nebo takové, jež modernismem zavánějí a jej podporují, jsou-li již vydané, a bránit jejich vydání, nejsou-li dosud vydané. Rovněž ať se všechny knihy, noviny a časopisy tohoto druhu nedovolují ani mladíkům v seminářích, ani posluchačům na univerzitách; neuškodí totiž méně než spisy psané proti mravům, ba dokonce více, protože kazí počátky křesťanského života. A nejinak je třeba soudit o spisech některých katolíků, lidí jinak ne zlého smýšlení, kteří však — neznalí teologické nauky a prodchnuti novější filosofií — se ji snaží srovnat s vírou a přenést ji k takzvanému prospěchu víry. Tyto spisy, poněvadž se čtou bez jakékoli obavy kvůli jménu autorů a jejich dobré pověsti, přinášejí větší nebezpečí, že se někdo ponenáhlu přikloní k modernismu.

51.

Generatim vero, Venerabiles Fratres, ut in re tam gravi praecipiamus, quicumque in vestra uniuscuiusque dioecesi prostant libri ad legendum perniciosi, ii ut exulent fortiter, contendite, solemni etiam interdictione usi. Etsi enim Apostolica Sedes ad huiusmodi scripta e medio tollenda omnem operam impendat; adeo tamen iam numero crevere, ut vix notandis omnibus pares sint vires. Ex quo fit, ut serior quandoque paretur medicina, quum per longiores moras malum invaluit. Volumus igitur ut sacrorum Antistites, omni metu abiecto, prudentia carnis deposita, malorum clamoribus posthabitis, suaviter quidem sed constanter suas quisque partes suscipiant; memores quae Leo XIII. in Constitutione apostolica Officiorum praescribebat: Ordinarii, etiam tamquam Delegati Sedis Apostolicae, libros aliaque scripta noxia in sua dioecesi edita vel diffusa proscribere et e manibus fidelium auferre studeant. Ius quidem his verbis tribuitur, sed etiam officium mandatur. Nec quispiam hoc munus officii implevisse autumet, si unum alterumve librum ad Nos detulerit, dum alii bene multi dividi passim ac pervulgari sinuntur. Nihil autem vos teneat, Venerabiles Fratres, quod forte libri alicuius auctor ea sit alibi facultate donatus, quam vulgo Imprimatur appellant: tum quia simulata esse possit, tum quia vel negligentius data vel benignitate nimia nimiave fiducia de auctore concepta, quod postremum in Religiosorum forte ordinibus aliquando evenit. Accedit quod, sicut non idem omnibus convenit cibus, ita libri qui altero in loco sint adiaphori, nocentes in altero ob rerum complexus esse queunt. Si igitur Episcopus, audita prudentum sententia, horum etiam librorum aliquem in sua dioecesi notandum censuerit, potestatem ultro facimus immo et officium mandamus. Res utique decenter fiat, prohibitionem, si sufficiat, ad clerum unum coercendo; integro tamen bibliopolarum catholicorum officio libros ab Episcopo notatos minime venales habendi. Et quoniam de his sermo incidit, vigilent Episcopi ne, lucri cupiditate, malam librarii mercentur mercem: certe in aliquorum indicibus modernistarum libri abunde nec parva cum laude proponuntur. Hos, si obedientiam detrectent, Episcopi, monitione praemissa, bibliopolarum catholicorum titulo privare ne dubitent; item potioreque iure si episcopales audiant: qui vero pontificio titulo ornantur, eos ad Sedem Apostolicam deferant. Universis demum in memoriam revocamus, quae memorata apostolica Constitutio Officiorum habet, articulo XXVI.: Omnes, qui facultatem apostolicam consecuti sunt legendi et retinendi libros prohibitos, nequeunt ideo legere et retinere libros quoslibet aut ephemerides ab Ordinariis locorum proscriptas, nisi eis in apostolico indulto expressa facta fuerit potestas legendi ac retinendi libros a quibuscumque damnatos.

Obecně pak, ctihodní bratři, nařizujeme v tak závažné věci toto: kdekoli se ve vaší diecézi nacházejí knihy škodlivé ke čtení, usilujte rozhodně o to, aby byly vypuzeny, a to i slavnostním zákazem. Neboť ačkoli Apoštolský stolec vynakládá veškerou práci na odstranění takových spisů, přesto jejich počet vzrostl natolik, že sotva stačí síly k označení všech. Z toho pochází, že se lék někdy opatří příliš pozdě, když zlo delším odkladem zesílilo. Chceme tedy, aby biskupové, odloživše veškerý strach, zanechavše tělesnou opatrnost, nedbajíce na křik zlých lidí, každý přijal vlídně, ale rozhodně svůj díl odpovědnosti, pamětlivi toho, co Lev XIII. předepsal v apoštolské konstituci Officiorum: Ordináři, i jakožto delegáti Apoštolského stolce, ať usilují zakázat knihy a jiné škodlivé spisy vydané nebo šířené ve své diecézi a odejmout je z rukou věřících. Těmito slovy se sice přiznává právo, ale ukládá se i povinnost. A ať si nikdo nemyslí, že tento úkol povinnosti splnil, oznámil-li nám jednu či druhou knihu, zatímco se jiným, hodně mnohým, dovoluje, aby se všude rozdělovaly a rozšiřovaly. Ať vás nikterak nezdržuje, ctihodní bratři, že autor některé knihy snad obdržel jinde ono povolení, které se obecně nazývá Imprimatur: jednak protože může být předstírané, jednak protože bylo uděleno buď nedbaleji, nebo z přílišné vlídnosti či z přílišné důvěry pojaté k autorovi — což poslední se snad někdy stalo v řeholních řádech. Přistupuje k tomu, že jako není všem vhodný týž pokrm, tak knihy, které jsou na jednom místě lhostejné, mohou být na jiném pro souvislost okolností škodlivé. Uzná-li tedy biskup, vyslechnuv mínění prozíravých mužů, že je i některou z těchto knih třeba ve své diecézi označit, dáváme mu k tomu ochotně moc, ba ukládáme mu to jako povinnost. Ať se to ovšem děje slušně, omezí-li se zákaz, stačí-li to, na samotný klérus; při zachování neporušené povinnosti katolických knihkupců nemít knihy biskupem označené na prodej. A když už o tom přišla řeč, ať biskupové bdí, aby knihkupci z touhy po zisku neobchodovali se špatným zbožím: v seznamech některých se totiž knihy modernistů nabízejí hojně a nikoli s malou chválou. Odpírají-li tito poslušnost, ať biskupové neváhají po předchozím napomenutí zbavit je titulu katolických knihkupců; a tím spíše, nazývají-li se biskupskými; ty pak, kdo jsou ozdobeni titulem papežským, ať oznámí Apoštolskému stolci. Konečně všem připomínáme, co má zmíněná apoštolská konstituce Officiorum v článku XXVI.: Všichni, kdo obdrželi apoštolské povolení číst a podržet zakázané knihy, nemohou proto číst a podržet jakékoli knihy nebo noviny zakázané místními ordináři, ledaže by jim v apoštolském indultu byla výslovně dána moc číst a podržet knihy odsouzené kýmkoli.

IV. Censoři a povolení k vydání

52.

IV. Nec tamen pravorum librorum satis est lectionem impedire ac venditionem; editionem etiam prohiberi oportet. Ideo edendi facultatem Episcopi severitate summa impertiant. Quoniam vero magno numero ea sunt ex Constitutione Officiorum, quae Ordinarii permissionem ut edantur postulent, nec ipse per se Episcopus praecognoscere universa potest; in quibusdam dioecesibus ad cognitionem faciendam censores ex officio sufficienti numero destinantur. Huiusmodi censorum institutum laudamus quam maxime: illudque ut ad omnes dioeceses propagetur non hortamur modo sed omnino praescribimus. In universis igitur curiis episcopalibus censores ex officio adsint, qui edenda cognoscant: hi autem e gemino clero eligantur, aetate, eruditione, prudentia commendati, quique in doctrinis probandis improbandisque medio tutoque itinere eant. Ad illos scriptorum cognitio deferatur, quae ex articulis XLI. et XLII. memoratae Constitutionis venia ut edantur indigent. Censor sententiam scripto dabit. Ea si faverit, Episcopus potestatem edendi faciet per verbum Imprimatur, cui tamen praeponetur formula Nihil obstat, adscripto censoris nomine. In Curia romana, non secus ac in ceteris omnibus, censores ex officio instituantur. Eos, audito prius Cardinali in Urbe Pontificis Vicario, tum vero annuente ac probante ipso Pontifice Maximo, Magister sacri Palatii apostolici designabit. Huius erit ad scripta singula cognoscenda censorem destinare. Editionis facultas ab eodem Magistro dabitur nec non a Cardinali Vicario Pontificis vel Antistite eius vices gerente, praemissa a censore, prout supra diximus, approbationis formula, adiectoque ipsius censoris nomine. Extraordinariis tantum in adiunctis ac perquam raro, prudenti Episcopi arbitrio, censoris mentio intermitti poterit. Auctoribus censoris nomen patebit nunquam, antequam hic faventem sententiam ediderit; ne quid molestiae censori exhibeatur vel dum scripta cognoscit, vel si editionem non probarit. Censores e religiosorum familiis nunquam eligantur, nisi prius moderatoris provinciae vel, si de Urbe agatur, moderatoris generalis secreto sententia audiatur: is autem de eligendi moribus, scientia, de doctrinae integritate pro officii conscientia testabitur. Religiosorum moderatores de gravissimo officio monemus nunquam sinendi aliquid a suis subditis typis edi, nisi prius ipsorum et Ordinarii facultas intercesserit. Postremum edicimus et declaramus, censoris titulum, quo quis ornatur, nihil valere prorsus nec unquam posse afferri ad privatas eiusdem opiniones firmandas.

Nestačí však jen bránit četbě a prodeji špatných knih; je třeba zabránit i jejich vydávání. Proto ať biskupové udělují povolení k vydání s nejvyšší přísností. Poněvadž je však podle konstituce Officiorum velké množství věcí, které k vydání vyžadují povolení ordináře, a biskup sám nemůže vše předem prozkoumat, ustanovují se v některých diecézích k tomuto zkoumání úřední censoři v dostatečném počtu. Takové zřízení censorů chválíme co nejvíce a nejen vybízíme, ale zcela nařizujeme, aby se rozšířilo do všech diecézí. Ve všech biskupských kuriích ať jsou tedy úřední censoři, kteří budou zkoumat, co se má vydat; ať jsou vybíráni z obojího kléru, doporučeni věkem, vzdělaností a prozíravostí, a ať jdou při schvalování a zamítání nauk střední a bezpečnou cestou. Ať se jim předkládá ke zkoumání to ze spisů, co podle článků XLI. a XLII. zmíněné konstituce potřebuje povolení k vydání. Censor dá svůj úsudek písemně. Bude-li příznivý, udělí biskup moc k vydání slovem Imprimatur, jemuž však bude předeslána formule Nihil obstat s připojeným jménem censora. V římské kurii, ne jinak než ve všech ostatních, ať jsou ustanoveni úřední censoři. Ty určí Mistr posvátného apoštolského paláce, vyslechnuv nejprve kardinála papežova vikáře v Městě a se souhlasem a schválením samotného nejvyššího velekněze. Jeho věcí bude určit censora ke zkoumání jednotlivých spisů. Povolení k vydání dá týž Mistr a rovněž kardinál papežův vikář nebo prelát, který jej zastupuje, po předeslání schvalovací formule od censora, jak jsme řekli výše, a s připojením jména samotného censora. Jen za mimořádných okolností a naprosto zřídka bude možno podle prozíravého uvážení biskupa zmínku o censorovi vynechat. Autorům ať se jméno censora nikdy neprozradí dříve, než tento vydá příznivý úsudek; aby se censorovi nezpůsobila nějaká nesnáz, ať už zatímco spisy zkoumá, ať kdyby vydání neschválil. Censoři ať se nikdy nevybírají z řeholních rodin, aniž by se nejprve tajně vyslechlo mínění provinčního představeného, nebo jde-li o Město, generálního představeného; ten pak podle svědomí svého úřadu dosvědčí o mravech, vědění a neporušenosti nauky toho, kdo má být vybrán. Představené řeholníků napomínáme o nanejvýš závažné povinnosti nikdy nedovolit, aby jejich podřízení něco vydali tiskem, aniž by předtím došlo k povolení jejich i ordináře. Konečně nařizujeme a prohlašujeme, že titul censora, jímž je kdo ozdoben, nemá naprosto žádnou platnost a nikdy nemůže být uváděn na podporu jeho soukromých názorů.

53.

His universe dictis, nominatim servari diligentius praecipimus, quae articulo XLII. Constitutionis Officiorum in haec verba edicuntur: Viri e clero saeculari prohibentur quominus, absque praevia Ordinariorum venia, diaria vel folia periodica moderanda suscipiant. Qua si qui venia perniciose utantur, ea, moniti primum, priventur. Ad sacerdotes quod attinet, qui correspondentium vel collaboratorum nomine vulgo veniunt, quoniam frequentius evenit eos in ephemeridibus vel commentariis scripta edere modernismi labe infecta; videant Episcopi ne quid hi peccent, si peccarint moneant atque a scribendo prohibeant. Idipsum religiosorum moderatores ut praestent gravissime admonemus: qui si negligentius agant, Ordinarii auctoritate Pontificis Maximi provideant. Ephemerides et commentaria, quae a catholicis scribuntur, quoad fieri possit, censorem designatum habeant. Huius officium erit folia singula vel libellos, postquam sint edita, opportune perlegere: si quid dictum periculose fuerit, id quam primum corrigendum iniungat. Eadem porro Episcopis facultas esto, etsi censor forte faverit.

Když bylo toto řečeno obecně, nařizujeme, aby se jmenovitě pečlivěji zachovávalo to, co se článkem XLII. konstituce Officiorum stanoví těmito slovy: Mužům ze světského kléru se zakazuje přijímat bez předchozího povolení ordinářů vedení deníků nebo periodických listů. Užívali-li by někteří tohoto povolení zhoubně, ať jsou ho po předchozím napomenutí zbaveni. Pokud jde o kněze, kteří obecně vystupují pod jménem dopisovatelů nebo spolupracovníků — poněvadž se častěji stává, že v novinách nebo časopisech vydávají spisy nakažené poskvrnou modernismu — ať biskupové hledí, aby v ničem nechybovali; a chybili-li, ať je napomenou a zakážou jim psát. Co nejdůrazněji napomínáme, aby totéž zajistili představení řeholníků; a jednali-li by nedbale, ať se postarají ordináři autoritou nejvyššího velekněze. Noviny a časopisy psané katolíky ať mají, pokud je to možné, určeného censora. Jeho povinností bude vhodně pročíst jednotlivá čísla nebo sešity poté, co byly vydány; bylo-li by něco řečeno nebezpečně, ať uloží, aby se to co nejdříve opravilo. A táž moc ať náleží biskupům, i kdyby snad censor byl příznivý.

V. Kněžské sjezdy

54.

V. Congressus publicosque coetus iam supra memoravimus, utpote in quibus suas modernistae opiniones tueri palam ac propagare student. Sacerdotum conventus Episcopi in posterum haberi ne siverint, nisi rarissime. Quod si siverint, ea tantum lege sinent, ut nulla fiat rerum tractatio, quae ad Episcopos Sedemve Apostolicam pertinent; ut nihil proponatur vel postuletur, quod sacrae potestatis occupationem inferat; ut quidquid modernismum sapit, quidquid presbyterianismum vel laicismum, de eo penitus sermo conticescat. Coetibus eiusmodi, quos singulatim, scripto, aptaque tempestate permitti oportet, nullus ex alia dioecesi sacerdos intersit, nisi litteris sui Episcopi commendatus. Omnibus autem sacerdotibus animo ne excidant, quae Leo XIII. gravissime commendavit (Litt. Enc. Nobilissima Gallorum, 10 Febr. 1884): Sancta sit apud sacerdotes Antistitum suorum auctoritas: pro certo habeant sacerdotale munus, nisi sub magisterio Episcoporum exerceatur, neque sanctum, nec satis utile, neque honestum futurum.

Veřejné sjezdy a shromáždění jsme již výše zmínili jako místa, kde se modernisté snaží veřejně hájit a šířit své názory. Biskupové ať napříště nedovolují konání kněžských sjezdů, leda nanejvýš zřídka. Povolí-li je, ať to učiní jen s tou podmínkou, že se na nich nebude jednat o ničem, co náleží biskupům nebo Apoštolskému stolci; že se nebude nic navrhovat ani požadovat, co by znamenalo zásah do posvátné moci; a že se zcela zamlčí vše, co zavání modernismem, co presbyterianismem nebo laicismem. Takových shromáždění, jež je třeba povolovat jednotlivě, písemně a ve vhodnou dobu, ať se neúčastní žádný kněz z jiné diecéze, není-li doporučen listem svého biskupa. Všem kněžím pak ať nevymizí z mysli to, co co nejdůrazněji doporučil Lev XIII. (encyklika Nobilissima Gallorum, 10. února 1884): Ať je kněžím posvátná autorita jejich biskupů; ať mají za jisté, že kněžský úřad, není-li vykonáván pod vedením biskupů, nebude ani svatý, ani dosti užitečný, ani počestný.

VI. Diecézní rady bdělosti

55.

VI. Sed enim, Venerabiles Fratres, quid iuverit iussa a Nobis praeceptionesque dari, si non haec rite firmiterque serventur? Id ut feliciter pro votis cedat, visum est ad universas dioeceses proferre, quod Umbrorum Episcopi (Act. Consess. Epp. Umbriae, Novembri 1849, Tit. II., art. 6), ante annos plures, pro suis prudentissime decreverunt. Ad errores sic illi, iam diffusos expellendos atque ad impediendum quominus ulterius divulgentur, aut adhuc extent impietatis magistri per quos perniciosi perpetuentur effectus, qui ex illa divulgatione manarunt, sacer Conventus, sancti Caroli Borromaei vestigiis inhaerens, institui in unaquaque dioecesi decernit probatorum utriusque cleri consilium, cuius sit pervigilare an et quibus artibus novi errores serpant aut disseminentur atque Episcopum de hisce docere, ut collatis consiliis remedia capiat, quibus id mali ipso suo initio extingui possit, ne ad animarum perniciem magis magisque diffundatur vel, quod peius est, in dies confirmetur et crescat. Tale igitur Consilium, quod a vigilantia dici placet, in singulis dioecesibus institui quam primum decernimus. Viri, qui in illud adsciscantur, eo fere modo cooptabuntur, quo supra de censoribus statuimus. Altero quoque mense statoque die cum Episcopo convenient: quae tractarint decreverint, ea arcani lege custodiunto. Officii munere haec sibi demandata habeant. Modernismi indicia ac vestigia tam in libris quam in magisteriis pervestigent vigilanter: pro cleri iuventaeque incolumitate prudenter sed prompte et efficaciter praescribant. Vocum novitatem caveant meminerintque Leonis XIII. monita (Instruct. S. C. NN. EE. EE. 27 Ian. 1902): Probari non posse in catholicorum scriptis eam dicendi rationem quae, pravae novitati studens, pietatem fidelium ridere videatur loquaturque de novo christianae vitae ordine, de novis Ecclesiae praeceptionibus, de novis moderni animi desideriis, de nova sociali cleri vocatione, de nova christiana humanitate, aliaque id genus multa. Haec in libris praelectionibusque ne patiantur. Libros ne negligant, in quibus piae cuiusque loci traditiones aut sacrae Reliquiae tractantur. Neu sinant eiusmodi quaestiones agitari in ephemeridibus vel in commentariis fovendae pietati destinatis, nec verbis ludibrium aut despectum sapientibus, nec stabilibus sententiis, praesertim, ut fere accidit, si quae affirmantur probabilitatis fines non excedunt vel praeiudicatis nituntur opinionibus.

Nač by ale bylo, ctihodní bratři, dávat příkazy a nařízení, kdyby nebyly řádně a pevně zachovávány? Aby to šťastně vyšlo podle přání, uznali jsme za dobré rozšířit na všechny diecéze to, co před mnoha lety nanejvýš prozíravě rozhodli pro své diecéze biskupové Umbrie (akta shromáždění umbrijských biskupů, listopad 1849, tit. II., čl. 6). K vypuzení již rozšířených bludů a k zabránění tomu, aby se dále šířily, anebo aby ještě existovali učitelé bezbožnosti, jimiž by se udržovaly zhoubné následky vzešlé z onoho rozšíření, rozhodlo posvátné shromáždění, jdouc ve šlépějích svatého Karla Boromejského, ustanovit v každé diecézi radu složenou z osvědčených kněží obojího kléru, jejímž úkolem je bedlivě sledovat, zda a jakými způsoby se nové bludy plíží nebo šíří, a informovat o tom biskupa, aby po společné poradě přijal opatření, jimiž by se toto zlo dalo vyhladit hned v počátku, aby se ke zkáze duší více a více nešířilo anebo — což je horší — aby se den ode dne neupevňovalo a nerostlo. Rozhodujeme tedy, aby taková rada, jíž se má říkat rada bdělosti (a vigilantia), byla co nejdříve zřízena v každé jednotlivé diecézi. Muži, kteří do ní budou přibráni, ať se vybírají zhruba týmž způsobem, jaký jsme výše stanovili o censorech. Ať se scházejí s biskupem každý druhý měsíc ve stanovený den; a co projednají a rozhodnou, ať střeží pod zákonem tajemství. Za povinnost svého úřadu ať pokládají toto. Ať bedlivě zkoumají příznaky a stopy modernismu jak v knihách, tak ve výuce; ať prozíravě, avšak rychle a účinně nařizují opatření k ochraně kléru i mládeže. Ať se varují novot ve slovech a pamatují na napomenutí Lva XIII. (instrukce Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, 27. ledna 1902): Nelze schvalovat ve spisech katolíků ten způsob mluvy, který — ženoucí se za zvrácenou novotou — se zdá vysmívat zbožnosti věřících a mluví o novém řádu křesťanského života, o nových předpisech Církve, o nových touhách moderního ducha, o novém sociálním povolání kléru, o novém křesťanském lidství a o mnoha jiných věcech toho druhu. Ať to nestrpí v knihách a přednáškách. Ať nezanedbávají knihy, v nichž se pojednává o zbožných tradicích toho kterého místa nebo o svatých ostatcích. A ať nedovolují, aby se takové otázky rozviřovaly v novinách nebo v časopisech určených k pěstování zbožnosti, ani slovy zavánějícími posměchem či opovržením, ani pevnými soudy — zvláště, jak se zpravidla stává, nepřesahují-li tvrzené věci meze pravděpodobnosti nebo opírají-li se o předsudky.

De sacris Reliquiis haec teneantur. Si Episcopi, qui uni in hac re possunt, certo norint Reliquiam esse subditiciam, fidelium cultu removeant. Si Reliquiae cuiuspiam auctoritates, ob civiles forte perturbationes vel alio quovis casu, interierint; ne publice ea proponatur nisi rite ab Episcopo recognita. Praescriptionis argumentum vel fundatae praesumptionis tunc tantum valebit, si cultus antiquitate commendetur; nimirum pro decreto anno MDCCCXCVI a sacro Consilio indulgentiis sacrisque Reliquiis cognoscendis edito, quo edicitur: Reliquias antiquas conservandas esse in ea veneratione in qua hactenus fuerunt, nisi in casu particulari certa adsint argumenta eas falsas vel supposititias esse. Quum autem de piis traditionibus iudicium fuerit, illud meminisse oportet: Ecclesiam tanta in hac re uti prudentia, ut traditiones eiusmodi ne scripto narrari permittat nisi cautione multa adhibita praemissaque declaratione ab Urbano VIII. sancita; quod etsi rite fiat, non tamen facti veritatem asserit, sed, nisi humana ad credendum argumenta desint, credi modo non prohibet. Sic plane sacrum Consilium legitimis ritibus tuendis, abhinc annis XXX, edicebat (Decr. 2 Maii 1877): Eiusmodi apparitiones seu revelationes neque approbatas neque damnatas ab Apostolica Sede fuisse, sed tantum permissas tamquam pie credendas fide solum humana, iuxta traditionem quam ferunt, idoneis etiam testimoniis ac monumentis confirmatam. Hoc qui teneat, metu omni vacabit. Nam Apparitionis cuiusvis religio, prout factum ipsum spectat et relativa dicitur, conditionem semper habet implicitam de veritate facti: prout vero absoluta est, semper in veritate nititur, fertur enim in personas ipsas Sanctorum qui honorantur. Similiter de Reliquiis affirmandum. Illud demum Consilio vigilantiae demandamus, ut ad socialia instituta itemque ad scripta quaevis de re sociali assidue ac diligenter adiiciant oculos, ne quid in illis modernismi lateat, sed Romanorum Pontificum praeceptionibus respondeant.

O svatých ostatcích ať se drží toto. Vědí-li biskupové, kteří jediní v této věci mohou rozhodovat, s jistotou, že je ostatek podvržený, ať jej odejmou úctě věřících. Zanikla-li snad kvůli občanským zmatkům nebo z jakéhokoli jiného důvodu ověřovací listina nějakého ostatku, ať se veřejně nevystavuje, dokud jej biskup řádně nepřezkoumá. Důvod vydržení nebo podložené domněnky bude platit jen tehdy, doporučuje-li úctu starobylost — totiž podle dekretu vydaného roku 1896 posvátnou Kongregací pro odpustky a svaté ostatky, jímž se stanoví: Staré ostatky je třeba zachovat v té úctě, v níž byly dosud, ledaže by v jednotlivém případě byly jisté důvody, že jsou nepravé nebo podvržené. Půjde-li pak o soud o zbožných tradicích, je třeba pamatovat na toto: Církev užívá v této věci takové prozíravosti, že takové tradice nedovoluje ani písemně vyprávět, aniž by se užilo velké obezřetnosti a předeslalo prohlášení stanovené Urbanem VIII.; a děje-li se to i řádně, netvrdí se tím přesto pravdivost skutečnosti, nýbrž se jen nezakazuje věřit, nechybějí-li lidské důvody k víře. Tak zcela zřetelně stanovila posvátná Kongregace pro ochranu oprávněných obřadů před třiceti lety (dekret z 2. května 1877): Taková zjevení či zjevení nebyla Apoštolským stolcem ani schválena, ani odsouzena, nýbrž pouze dovolena jako hodná zbožné víry pouze vírou lidskou, podle tradice, kterou uvádějí, potvrzené i vhodnými svědectvími a památkami. Kdo se toho drží, bude prost veškeré obavy. Neboť úcta ke kterémukoli zjevení, pokud hledí k samé skutečnosti a nazývá se vztažnou, má vždy implicitní podmínku o pravdivosti té skutečnosti; pokud je však absolutní, opírá se vždy o pravdu, neboť se nese k samým osobám svatých, kteří jsou uctíváni. Totéž je třeba tvrdit o ostatcích. Konečně ukládáme radě bdělosti, aby ustavičně a pečlivě obracela zrak k sociálním institucím a rovněž ke všem spisům o sociální otázce, aby se v nich neskrývalo nic z modernismu, nýbrž aby odpovídaly nařízením římských papežů.

VII. Tříleté zprávy Apoštolskému stolci

56.

VII. Haec quae praecepimus ne forte oblivioni dentur, volumus et mandamus ut singularum dioecesum Episcopi, anno exacto ab editione praesentium litterarum, postea vero tertio quoque anno, diligenti ac iurata enarratione referant ad Sedem Apostolicam de his quae hac Nostra Epistola decernuntur, itemque de doctrinis quae in clero vigent, praesertim autem in Seminariis ceterisque catholicis Institutis, iis non exceptis quae Ordinarii auctoritati non subsunt. Idipsum Moderatoribus generalibus ordinum religiosorum pro suis alumnis iniungimus.

Aby se na tato naše nařízení náhodou nezapomnělo, chceme a nařizujeme, aby biskupové jednotlivých diecézí rok po vydání tohoto listu, a poté vždy po třech letech, podávali Apoštolskému stolci pod přísahou pečlivou zprávu o tom, co je touto naší epištolou nařízeno, a rovněž o naukách, jež panují v kléru, zvláště pak v seminářích a ostatních katolických ústavech, nevyjímaje ty, které nepodléhají autoritě ordináře. Totéž ukládáme generálním představeným řeholních řádů ohledně jejich chovanců.

Zakončení

57.

Haec vobis, Venerabiles Fratres, scribenda duximus ad salutem omni credenti. Adversarii vero Ecclesiae his certe abutentur ut veterem calumniam refricent, qua sapientiae atque humanitatis progressioni infesti traducimur. His accusationibus, quas christianae religionis historia perpetuis argumentis refellit, ut novum aliquod opponamus, mens est peculiare Institutum omni ope provehere, in quo, iuvantibus quotquot sunt inter catholicos sapientiae fama insignes, quidquid est scientiarum, quidquid omne genus eruditionis, catholica veritate duce et magistra, promoveatur. Faxit Deus ut proposita feliciter impleamus, suppetitias ferentibus quicumque Ecclesiam Christo sincero amore amplectuntur. Sed de his alias.

Toto jsme, ctihodní bratři, pokládali za nutné vám napsat ke spáse každého věřícího. Protivníci Církve toho ovšem jistě zneužijí, aby oživili starou pomluvu, jíž jsme vydáváni za nepřátele pokroku vzdělanosti a lidskosti. Abychom těmto obviněním, která dějiny křesťanského náboženství vyvracejí ustavičnými důkazy, postavili naproti něco nového, máme v úmyslu vší silou podporovat zvláštní ústav, v němž by se — s pomocí všech, kdo mezi katolíky vynikají pověstí moudrosti — pěstovalo vše, co je z věd a co je z veškerého druhu vzdělanosti, s katolickou pravdou za vůdkyni a učitelku. Kéž dá Bůh, abychom tyto záměry šťastně naplnili, s přispěním všech, kdo Církev objímají upřímnou láskou ke Kristu. Ale o tom jindy.

58.

Interea vobis, Venerabiles Fratres, de quorum opera et studio vehementer confidimus, superni luminis copiam toto animo exoramus ut, in tanto animorum discrimine ex gliscentibus undequaque erroribus, quae vobis agenda sint videatis, et ad implenda quae videritis omni vi ac fortitudine incumbatis. Adsit vobis virtute sua Iesus Christus, auctor et consummator fidei nostrae; adsit prece atque auxilio Virgo immaculata, cunctarum haeresum interemptrix. Nos vero, pignus caritatis Nostrae divinique in adversis solatii, Apostolicam Benedictionem vobis, cleris populisque vestris amantissime impertimus.

Zatím pak vám, ctihodní bratři, o jejichž práci a horlivosti pevně důvěřujeme, z celé duše vyprošujeme hojnost světla shůry, abyste v tak velikém nebezpečí duší, plynoucím z bludů bujících ze všech stran, viděli, co máte činit, a abyste se vší silou a statečností přiložili k naplnění toho, co uvidíte. Ať vám svou mocí pomáhá Ježíš Kristus, původce a dokonavatel naší víry; ať vám pomáhá svou přímluvou a pomocí neposkvrněná Panna, zhoubkyně všech herezí. My pak vám, vašemu kléru i vašim lidem co nejláskyplněji udělujeme apoštolské požehnání jako záruku své lásky a Boží útěchy v protivenstvích.

Datum Romae, apud Sanctum Petrum, die VIII Septembris MCMVII., Pontificatus Nostri Anno quinto.

PIUS PP. X.

Dáno v Římě u svatého Petra dne 8. září roku 1907, pátého roku Našeho pontifikátu.

PIUS PP. X.

---

Latinské znění: Acta Sanctae Sedis 40 (1907), s. 593–650; elektronicky na vatican.va. Český překlad je pracovní a nezávazný; závazné je latinské znění.