Sacrorum antistitum

Motu proprio, jímž se stanoví některé zákony k odvrácení nebezpečí modernismu — 1. září 1910, sv. Pius X. (Acta Apostolicae Sedis 2 [1910], s. 655–680.)

Tři roky po dekretu Lamentabili sane exitu a encyklice Pascendi dominici gregis se Pius X. k modernismu vrací potřetí — a tentokrát ne proto, aby k odsouzení něco přidal. Text sám říká proč: masku sice někdo strhl, ale nic tím neskončilo, protože se pokračuje pod cizím nebo potlačeným jménem. Papež proto neopakuje nauku, nýbrž shání se po vymahatelnosti: dohled nad tím, co se v seminářích učí, povinnost učitele předložit předem osnovu přednášek — a nakonec přísaha, kterou musí každý dotčený složit vlastnoručně podepsanou a která se zakládá do spisů.

Ta přísaha je to, proč se dokument dodnes cituje. Nese název Iusiurandum contra errores modernismi a skládal ji každý, kdo přijímal vyšší svěcení, zpovídal, kázal, nastupoval na faru nebo do církevního úřadu a učil na církevní škole. Zavazovala až do roku 1967, kdy ji spolu s tridentským vyznáním víry nahradila kratší formule vyznání víry.

O tomto vydání. Je zde celý dokument, v pořadí originálu: úvod, normy I–VII opakované z Pascendi, oddíl o seminářích, zavedení přísahy, úplné znění přísahy, instrukce O posvátném kázání a závěr s datací. Vynecháno není nic; zkráceny nejsou ani obě dlouhé části, které Pius X. doslova přetiskuje odjinud.

Latinské znění je vzato z Acta Apostolicae Sedis 2 (1910), s. 655–680 (sken s OCR) a porovnáno s elektronickým textem na vatican.va. Pozor: nejsou to dva nezávislí svědkové — obojí čte na desítkách míst tytéž kazy, elektronický text je tedy touž OCR vrstvou, jen jinak upravenou. Proto jsou přibrány dva prameny sázené nezávisle: pro přísahu Denzinger–Schönmetzer (Enchiridion symbolorum, vyd. 1957, sken, tam DS 3537–3550, ve starším číslování DB 2145–2147; čísla DS jsou u jednotlivých vět uvedena), pro normy I–VII znění samotné encykliky Pascendi, kterou tu papež cituje.

Ponechána jsou sporná čtení, pro něž nemáme nezávislého svědka: perfectis (v úvodu; smysl žádá spíš perlectis, „když se znovu pročtou“ — tak je i přeloženo) a fleto (v oddíle o seminářích; smysl žádá spíš ficto, „naoko“ — tak je přeloženo). Ponecháno je i criticen (řecký akusativ), kde Denzinger tiskne criticem, a pravopis coecum, reiicio, subiicio, quum, nunquam, tamquam podle AAS — Denzinger je modernizuje. Jedno souvětí je v obou pramenech porušené — závěr oddílu 5 části o kázání („…praesertim si magnificis illis illecti centies resonantibus…“); je vytištěno tak, jak stojí v AAS, a český překlad podává smysl.

Český překlad je pracovní a nezávazný; pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny, závazné je latinské znění. Překlad norem I–VII se drží znění, které u nás nese stránka Pascendi, aby se táž věta na dvou místech webu nečetla dvojím způsobem. Mezititulky jsou redakční, číslování oddílů je z dokumentu.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Proč papež zasahuje znovu

Sacrorum antistitum neminem latere arbitramur, vaferrimum hominum genus, modernistas, persona quam induerant illis detracta per encyclicas Litteras Pascendi dominici gregis, consilia pacis in Ecclesia turbandae non abiecisse. Haud enim intermiserunt novos aucupari et in clandestinum foedus ascire socios, cum iisque in christianae reipublicae venas opinionum suarum virus inserere, editis libris commentariisque suppresso aut mentito scriptorum nomine. Haec audaciae maturitas, per quam tantus Nobis inustus est dolor, si perfectis iterum memoratis Litteris Nostris, consideretur attentius, facile apparebit, eius moris homines haud alios esse quam quos ibi descripsimus, adversarios eo magis timendos, quo propiores; ministerio suo abutentes ut venenatam hamis escam imponant ad intercipiendos incautos, doctrinae speciem circumferentes, in qua errorum omnium summa continetur.

Máme za to, že žádnému z biskupů není neznámo, že nejlstivější druh lidí, modernisté, neopustili záměry rušit v Církvi pokoj — třebaže jim encyklika Pascendi dominici gregis strhla masku, kterou si nasadili. Nepřestali totiž lovit nové stoupence a přibírat je do tajného spolku a spolu s nimi vstřikovat do žil křesťanské obce jed svých názorů: vydávají knihy a časopisy s potlačeným nebo smyšleným jménem pisatele. Uváží-li se tato dozrálá troufalost pozorněji a pročtou-li se znovu zmíněné naše Listy, snadno se ukáže, že lidé toho ražení nejsou nikdo jiný než ti, které jsme tam popsali: protivníci tím nebezpečnější, čím jsou bližší. Zneužívají svého úřadu, aby na udice nasadili otrávenou návnadu a lapili neopatrné, a roznášejí zdání nauky, v němž je obsažen souhrn všech bludů.

Hac lue diffluente per agri Domini partem, unde laetiores essent exspectandi fructus, quum omnium Antistitum est in catholicae fidei defensione laborare, summaque diligentia cavere, ne integritas divini depositi quidquam detrimenti capiat, tum ad Nos maxime pertinet Christi Servatoris imperata facere, qui Petro, cuius principatum, licet indigni, obtinemus, dixit: Confirma fratres tuos. Hac nempe de causa, hoc est, ut in praesenti dimicatione subeunda confirmentur bonorum animi, opportunum duximus memorati Nostri documenti sententias et praescripta referre hisce verbis expressa:

Když se tato nákaza rozlévá po té části Páně pole, od níž bylo možno čekat radostnější úrodu, je věcí všech biskupů pracovat na obraně katolické víry a s největší pečlivostí bdít, aby neporušenost svěřeného Božího pokladu neutrpěla žádnou újmu. Nám pak především náleží plnit příkaz Krista Spasitele, který Petrovi — jehož prvenství, byť nehodni, zastáváme — řekl: Utvrzuj své bratry. Právě proto, totiž aby se v boji, který je třeba podstoupit, utvrdila mysl dobrých, uznali jsme za vhodné znovu uvést výroky a předpisy zmíněného našeho dokumentu, vyjádřené těmito slovy:

Normy z Pascendi, znovu vyhlášené

Tato část je citace. Pius X. tu opakuje závěrečné normy encykliky Pascendi dominici gregis, proto ji celou drží v uvozovkách — otevírají se zde a zavírají se až na konci oddílu VII. Od znění encykliky se liší jen v drobnostech: chybí úvodní Primo igitur, hodnost se udílí jen z theologie (encyklika má „a z kanonického práva“), praecipimus je změněno na volumus — a naopak je zde navíc citát z Akvinského „Malý omyl na počátku…“, který elektronické znění encykliky na vatican.va vypouští.

I. Scholastická filosofie základem posvátných studií

«Vos oramus et obsecramus, ne in re tam gravi vigilantiam, diligentiam, fortitudinem vestram desiderari vel minimum patiamini. Quod vero a vobis petimus et expectamus, idipsum et petimus aeque et expectamus a ceteris animarum pastoribus, ab educatoribus et magistris sacrae iuventutis, imprimis autem a summis religiosarum familiarum magistris.

Prosíme vás a zapřísaháme, abyste v tak závažné věci nedopustili, aby se byť jen v nejmenším postrádala vaše bdělost, pečlivost a statečnost. A co žádáme a očekáváme od vás, totéž žádáme a očekáváme stejně tak od ostatních pastýřů duší, od vychovatelů a učitelů posvátné mládeže, a především od nejvyšších představených řeholních rodin.

I. Ad studia quod attinet, volumus probeque mandamus ut philosophia scholastica studiorum sacrorum fundamentum ponatur. — Utique, si quid a doctoribus scholasticis vel nimia subtilitate quaesitum, vel parum considerate traditum; si quid cum exploratis posterioris aevi doctrinis minus cohaerens, vel denique quoquo modo non probabile; id nullo pacto in animo est aetati nostrae ad imitandum proponi. — Quod rei caput est, philosophiam scholasticam quum sequendam praescribimus, eam praecipue intelligimus quae a sancto Thoma Aquinate est tradita: de qua quidquid a Decessore Nostro sancitum est, id omne vigere volumus, et qua sit opus instauramus et confirmamus, stricteque ab universis servari iubemus. Episcoporum erit, sicubi in Seminariis neglecta haec fuerint, ea ut in posterum custodiantur urgere atque exigere. Eadem religiosorum Ordinum moderatoribus praecipimus. Magistros autem monemus ut rite hoc teneant, Aquinatem vel parum deserere, praesertim in re metaphysica, non sine magno detrimento esse. Parvus error in principio, sic verbis ipsius Aquinatis licet uti, est magnus in fine.

Pokud jde o studia, chceme a přísně nařizujeme, aby scholastická filosofie byla položena za základ posvátných studií. Ovšem bylo-li něco scholastickými učiteli zkoumáno s přílišnou jemností nebo předáno málo uváženě; je-li něco méně soudržné s bezpečně zjištěnými naukami pozdější doby, anebo konečně jakkoli nepřijatelné — to nikterak nemíníme předkládat naší době k napodobení (Lev XIII., encyklika Aeterni Patris). Co je však hlavní věcí: když přikazujeme následovat scholastickou filosofii, míníme tím především tu, kterou předal svatý Tomáš Akvinský; a chceme, aby vše, co o ní ustanovil náš předchůdce, mělo plnou platnost, a nakolik je třeba, obnovujeme to a potvrzujeme a přísně přikazujeme, aby to všichni zachovávali. Bude věcí biskupů, aby tam, kde by se to v seminářích zanedbávalo, naléhali a vymáhali, aby se to napříště zachovávalo. Totéž přikazujeme představeným řeholních řádů. Učitele pak napomínáme, ať si dobře uvědomí, že opustit Akvinského, byť jen málo, zvláště v otázkách metafyzických, se neobejde bez veliké škody. Malý omyl na počátku — smíme-li užít slov samotného Akvinského — je veliký na konci (O jsoucnu a bytnosti, předmluva).

Hoc ita posito philosophiae fundamento, theologicum aedificium extruatur diligentissime. — Theologiae studium, Venerabiles Fratres, quanta potestis ope provehite, ut clerici e seminariis egredientes praeclara illius existimatione magnoque amore imbuantur, illudque semper pro deliciis habeant. Nam in magna et multiplici disciplinarum copia quae menti veritatis cupidae obiicitur, neminem latet sacram Theologiam ita principem sibi locum vindicare, ut vetus sapientum effatum sit, ceteris scientiis et artibus officium incumbere, ut ei inserviant ac velut ancillarum more famulentur. — Addimus heic, eos etiam Nobis laude dignos videri, qui, incolumi reverentia erga Traditionem et Patres et ecclesiasticum magisterium, sapienti iudicio catholicisque usi normis (quod non aeque omnibus accidit) theologiam positivam, mutuato ab historia lumine, collustrare studeant. Maior profecto quam antehac positivae theologiae ratio est habenda: id tamen sic fiat, ut nihil scholastica detrimenti capiat, iique reprehendantur ut pote qui modernistarum rem gerunt, quicumque positivam sic extollunt ut scholasticam theologiam despicere videantur.

Když je takto položen základ filosofie, ať se co nejpečlivěji buduje stavba theologie. Studium theologie, ctihodní bratři, podporujte vší silou, jakou můžete, aby klerici vycházející ze seminářů byli prodchnuti jeho výtečným oceněním a velikou láskou k němu a měli je vždy za svou radost. Neboť ve velikém a rozmanitém množství oborů, které se předkládá mysli toužící po pravdě, nikomu není neznámo, že si posvátná theologie osobuje první místo natolik, že bývá starým výrokem mudrců, že ostatním vědám a uměním přísluší povinnost jí sloužit a posluhovat jí po způsobu služebnic (Lev XIII., apoštolský list z 10. prosince 1889). Dodáváme zde, že se nám zdají hodni chvály i ti, kdo — při zachování neporušené úcty k Tradici, k Otcům a k církevnímu učitelskému úřadu — usilují osvětlit pozitivní theologii světlem vypůjčeným od dějin, užívajíce moudrého úsudku a katolických měřítek (což se ovšem nedaří všem stejně). Na pozitivní theologii je věru třeba brát větší ohled než dříve; ať se to však děje tak, aby scholastika neutrpěla žádnou škodu; a ať jsou káráni jakožto ti, kdo konají dílo modernistů, všichni, kdo pozitivní theologii vynášejí tak, že se zdá, jako by scholastickou theologií pohrdali.

De profanis vero disciplinis satis sit revocare quae Decessor Noster sapientissime dixit: In rerum etiam naturalium consideratione strenue adlaboretis: quo in genere nostrorum temporum ingeniose inventa et utiliter ausa, sicut iure admirantur aequales, sic posteri perpetua commendatione et laude celebrabunt. Id tamen nullo sacrorum studiorum damno; quod idem Decessor Noster gravissimis hisce verbis monuit: Quorum causam errorum, si quis diligentius investigaverit, in eo potissimum sitam esse intelliget, quod nostris hisce temporibus, quanto rerum naturalium studia vehementius fervent, tanto magis severiores altioresque disciplinae defloruerint: quaedam enim fere in oblivione hominum conticescunt; quaedam remisse leviterque tradantur, et quod indignius est, splendore pristinae dignitatis deleto, pravitate sententiarum et immanibus opinionum portentis inficiuntur. Ad hanc igitur legem naturalium disciplinarum studia in sacris seminariis temperari volumus.

O světských oborech pak budiž dost připomenout, co nanejvýš moudře pravil náš předchůdce: I ve zkoumání přírodních věcí horlivě pracujte: co v tomto oboru naše doba důmyslně vynalezla a užitečně odvážila, to — jak právem obdivují současníci — budou potomci slavit ustavičným doporučením a chválou (alokuce Pergratus Nobis, 7. března 1880). To však bez jakékoli škody posvátným studiím; týž náš předchůdce k tomu napomenul těmito nanejvýš závažnými slovy: Kdo by pečlivěji prozkoumal příčinu těchto bludů, pochopí, že spočívá především v tom, že v naší době tím více odkvetly přísnější a vyšší obory, čím prudčeji vzplála studia přírodních věd: neboť některé takřka umlkají v zapomnění lidí; některé se předávají ledabyle a povrchně, a — což je ještě nedůstojnější — když byl zničen lesk jejich dávné důstojnosti, jsou nakaženy zvráceností názorů a nestvůrnými zrůdnostmi mínění (tamtéž). Chceme tedy, aby se studium přírodních oborů v posvátných seminářích řídilo tímto pravidlem.

II. Volba představených a učitelů

II. His omnibus praeceptionibus tum Nostris tum Decessoris Nostri oculos adiici oportet, quum de Seminariorum vel Universitatum catholicarum moderatoribus et magistris eligendis agendum erit. Quicumque modo quopiam modernismo imbuti fuerint, ii, nullo habito rei cuiusvis respectu, tum a regundi tum a docendi munere arceantur; eo si iam funguntur, removeantur: item qui modernismo clam aperteve favent, aut modernistas laudando eorumque culpam excusando, aut Scholasticam et Patres et Magisterium ecclesiasticum carpendo, aut ecclesiasticae potestati, in quocumque ea demum sit, obedientiam detrectando: item qui in historica re, vel archeologica, vel biblica nova student: item qui sacras negligunt disciplinas, aut profanas anteponere videntur. — Hoc in negotio, Venerabiles Fratres, praesertim in magistrorum delectu, nimia nunquam erit animadversio et constantia; ad doctorum enim exemplum plerumque componuntur discipuli. Quare, officii conscientia freti, prudenter hac in re et fortiter agitote.

Ke všem těmto pokynům, jak našim, tak našeho předchůdce, je třeba přihlížet při volbě představených a učitelů seminářů či katolických univerzit. Kdokoli byl jakýmkoli způsobem prodchnut modernismem, ať je bez jakéhokoli ohledu na cokoli jiného vyloučen jak z řídící, tak z učitelské funkce; a zastává-li ji už, ať je odvolán. Rovněž ti, kdo modernismu skrytě či zjevně přejí — buď chválením modernistů a omlouváním jejich viny, nebo hanobením scholastiky, Otců a církevního učitelského úřadu, nebo odpíráním poslušnosti církevní moci, ať je kdekoli. Rovněž ti, kdo se ženou za novotami ve věci dějinné, archeologické či biblické. Rovněž ti, kdo zanedbávají posvátné obory nebo se zdají dávat přednost světským. V této záležitosti, ctihodní bratři, zvláště při výběru učitelů, nikdy nebude pozornost a vytrvalost přílišná; podle příkladu učitelů se totiž zpravidla utvářejí žáci. Proto, opřeni o vědomí povinnosti, jednejte v této věci prozíravě a rozhodně.

Pari vigilantia et severitate ii sunt cognoscendi ac deligendi, qui sacris initiari postulent. Procul, procul esto a sacro ordine novitatum amor: superbos et contumaces animos odit Deus. — Theologiae laurea nullus in posterum donetur, qui statum curriculum in scholastica philosophia antea non elaboraverit. Quod si donetur, inaniter donatus esto. — Quae de celebrandis Universitatibus Sacrum Consilium Episcoporum et Religiosorum negotiis praepositum clericis Italiae tum saecularibus tum regularibus praecepit anno MDCCCXCVI; ea ad nationes omnes posthac pertinere decernimus. — Clerici et Sacerdotes qui catholicae cuipiam Universitati vel Instituto item catholico nomen dederint, disciplinas, de quibus magisteria in his fuerint, in civili Universitate ne ediscant. Sicubi id permissum, in posterum ut ne fiat edicimus. — Episcopi, qui huiusmodi Universitatibus vel Institutis moderandis praesunt, curent diligentissime ut quae hactenus imperavimus, ea constanter serventur.

S touž bdělostí a přísností je třeba zkoumat a vybírat ty, kdo žádají o přijetí posvátných svěcení. Daleko, daleko budiž od posvátného stavu láska k novotám: pyšné a vzpurné duchy Bůh nenávidí. Ať se napříště nikomu neudělí hodnost v theologii, kdo předtím neabsolvoval stanovený běh scholastické filosofie. A byla-li by udělena, budiž udělena neplatně. Co posvátná Kongregace pro záležitosti biskupů a řeholníků nařídila roku 1896 o navštěvování univerzit italskému kléru, jak světskému, tak řeholnímu, to napříště rozhodujeme vztáhnout na všechny národy. Klerici a kněží, kteří se zapsali na některou katolickou univerzitu nebo do katolického ústavu, ať se neučí oborům, pro něž jsou na těchto ústavech učitelské stolice, na univerzitě světské. Bylo-li to někde dovoleno, nařizujeme, aby se to napříště nedělo. Biskupové, kteří stojí v čele správy takových univerzit či ústavů, ať co nejpečlivěji dbají, aby se to, co jsme dosud přikázali, stále zachovávalo.

III. Dohled biskupů nad tiskem a četbou

III. Episcoporum pariter officium est modernistarum scripta quaeve modernismum olent provehuntque, si in lucem edita, ne legantur cavere; si nondum edita, ne edantur prohibere. — Item libri omnes, ephemerides, commentaria quaevis huius generis neve adolescentibus in seminariis neve auditoribus in Universitatibus permittantur: non enim minus haec nocitura, quam quae contra mores conscripta; immo etiam magis, quod christianae vitae initia vitiant. — Nec secus iudicandum est de quorumdam catholicorum scriptionibus, hominum ceteroqui non malae mentis, sed qui theologicae disciplinae expertes ac recentiori philosophia imbuti, hanc cum fide componere nituntur et ad fidei, ut inquiunt, utilitates transferre. Hae, quia nullo metu versantur ob auctorum nomen bonamque existimationem, plus periculi afferunt ut sensim ad modernismum quis vergat.

Rovněž je povinností biskupů dbát na to, aby se nečetly spisy modernistů nebo takové, jež modernismem zavánějí a jej podporují, jsou-li již vydané, a bránit jejich vydání, nejsou-li dosud vydané. Rovněž ať se všechny knihy, noviny a časopisy tohoto druhu nedovolují ani mladíkům v seminářích, ani posluchačům na univerzitách; neuškodí totiž méně než spisy psané proti mravům, ba dokonce více, protože kazí počátky křesťanského života. A nejinak je třeba soudit o spisech některých katolíků, lidí jinak ne zlého smýšlení, kteří však — neznalí theologické nauky a prodchnuti novější filosofií — se ji snaží srovnat s vírou a přenést ji k takzvanému prospěchu víry. Tyto spisy, poněvadž se čtou bez jakékoli obavy kvůli jménu autorů a jejich dobré pověsti, přinášejí větší nebezpečí, že se někdo ponenáhlu přikloní k modernismu.

Generatim vero, Venerabiles Fratres, ut in re tam gravi praecipiamus, quicumque in vestra uniuscuiusque dioecesi prostant libri ad legendum perniciosi, ii ut exulent fortiter contendite, solemni etiam interdictione usi. Etsi enim Apostolica Sedes ad huiusmodi scripta e medio tollenda omnem operam impendat; adeo tamen iam numero crevere, ut vix notandis omnibus pares sint vires. Ex quo fit, ut serior quandoque paretur medicina, quum per longiores moras malum invaluit. Volumus igitur ut sacrorum Antistites, omni metu abiecto, prudentia carnis deposita, malorum clamoribus posthabitis, suaviter quidem sed constanter suas quisque partes suscipiant; memores quae Leo XIII in Constitutione apostolica Officiorum ac munerum praescribebat: Ordinarii, etiam tamquam Delegati Sedis Apostolicae, libros aliaque scripta noxia in sua dioecesi edita vel diffusa proscribere et e manibus fidelium auferre studeant. Ius quidem his verbis tribuitur sed etiam officium mandatur. Nec quispiam hoc munus officii implevisse autumet, si unum alterumve librum ad Nos detulerit, dum alii bene multi dividi passim ac pervulgari sinuntur. — Nihil autem vos teneat, Venerabiles Fratres, quod forte libri alicuius auctor ea sit alibi facultate donatus, quam vulgo Imprimatur appellant: tum quia simulata esse possit, tum quia vel negligentius data vel benignitate nimia nimiave fiducia de auctore concepta, quod forte postremum in Religiosorum ordinibus aliquando evenit. Accedit quod, sicut non idem omnibus convenit cibus, ita libri qui altero in loco sint innocentes, nocentes in altero ob rerum complexus esse queunt. Si igitur Episcopus, audita prudentum sententia, horum etiam librorum aliquem in sua dioecesi notandum censuerit, potestatem ultro facimus immo et officium mandamus. Res utique decenter fiat, prohibitionem, si sufficiat, ad clerum unum coercendo; integro tamen bibliopolarum catholicorum officio libros ab Episcopo notatos minime venales habendi. —

Obecně pak, ctihodní bratři, nařizujeme v tak závažné věci toto: kdekoli se ve vaší diecézi nacházejí knihy škodlivé ke čtení, usilujte rozhodně o to, aby byly vypuzeny, a to i slavnostním zákazem. Neboť ačkoli Apoštolský stolec vynakládá veškerou práci na odstranění takových spisů, přesto jejich počet vzrostl natolik, že sotva stačí síly k označení všech. Z toho pochází, že se lék někdy opatří příliš pozdě, když zlo delším odkladem zesílilo. Chceme tedy, aby biskupové, odloživše veškerý strach, zanechavše tělesnou opatrnost, nedbajíce na křik zlých lidí, každý přijal vlídně, ale rozhodně svůj díl odpovědnosti, pamětlivi toho, co Lev XIII. předepsal v apoštolské konstituci Officiorum ac munerum: Ordináři, i jakožto delegáti Apoštolského stolce, ať usilují zakázat knihy a jiné škodlivé spisy vydané nebo šířené ve své diecézi a odejmout je z rukou věřících. Těmito slovy se sice přiznává právo, ale ukládá se i povinnost. A ať si nikdo nemyslí, že tento úkol povinnosti splnil, oznámil-li nám jednu či druhou knihu, zatímco se jiným, hodně mnohým, dovoluje, aby se všude rozdělovaly a rozšiřovaly. Ať vás nikterak nezdržuje, ctihodní bratři, že autor některé knihy snad obdržel jinde ono povolení, které se obecně nazývá Imprimatur: jednak protože může být předstírané, jednak protože bylo uděleno buď nedbaleji, nebo z přílišné vlídnosti či z přílišné důvěry pojaté k autorovi — což poslední se snad někdy stalo v řeholních řádech. Přistupuje k tomu, že jako není všem vhodný týž pokrm, tak knihy, které jsou na jednom místě neškodné, mohou být na jiném pro souvislost okolností škodlivé. Uzná-li tedy biskup, vyslechnuv mínění prozíravých mužů, že je i některou z těchto knih třeba ve své diecézi označit, dáváme mu k tomu ochotně moc, ba ukládáme mu to jako povinnost. Ať se to ovšem děje slušně, omezí-li se zákaz, stačí-li to, na samotný klérus; při zachování neporušené povinnosti katolických knihkupců nemít knihy biskupem označené na prodej.

Et quoniam de his sermo incidit, vigilent Episcopi ne, lucri cupiditate, malam librarii mercentur mercem: certe in aliquorum indicibus modernistarum libri abunde nec parva cum laude proponuntur. Hos, si obedientiam detrectent, Episcopi, monitione praemissa, bibliopolarum catholicorum titulo privare ne dubitent; item potioreque iure si episcopales audiant: qui vero pontificio titulo ornantur, eos ad Sedem Apostolicam deferant. — Universis demum in memoriam revocamus, quae memorata apostolica Constitutio Officiorum habet, articulo XXVI: Omnes, qui facultatem apostolicam consecuti sunt legendi et retinendi libros prohibitos, nequeunt ideo legere et retinere libros quoslibet aut ephemerides ab Ordinariis locorum proscriptas, nisi eis in apostolico indulto expressa facta fuerit potestas legendi ac retinendi libros a quibuscumque damnatos.

A když už o tom přišla řeč, ať biskupové bdí, aby knihkupci z touhy po zisku neobchodovali se špatným zbožím: v seznamech některých se totiž knihy modernistů nabízejí hojně a nikoli s malou chválou. Odpírají-li tito poslušnost, ať biskupové neváhají po předchozím napomenutí zbavit je titulu katolických knihkupců; a tím spíše, nazývají-li se biskupskými; ty pak, kdo jsou ozdobeni titulem papežským, ať oznámí Apoštolskému stolci. Konečně všem připomínáme, co má zmíněná apoštolská konstituce Officiorum v článku XXVI.: Všichni, kdo obdrželi apoštolské povolení číst a podržet zakázané knihy, nemohou proto číst a podržet jakékoli knihy nebo noviny zakázané místními ordináři, ledaže by jim v apoštolském indultu byla výslovně dána moc číst a podržet knihy odsouzené kýmkoli.

IV. Censoři a povolení k vydání

IV. Nec tamen pravorum librorum satis est lectionem impedire ac venditionem; editionem etiam prohiberi oportet. Ideo edendi facultatem Episcopi severitate summa impertiant. — Quoniam vero magno numero ea sunt ex Constitutione Officiorum, quae Ordinarii permissionem ut edantur postulent, nec ipse per se Episcopus praecognoscere universa potest; in quibusdam dioecesibus ad cognitionem faciendam censores ex officio sufficienti numero destinantur. Huiusmodi censorum institutum laudamus quam maxime: illudque ut ad omnes dioeceses propagetur non hortamur modo sed omnino praescribimus. In universis igitur curiis episcopalibus censores ex officio adsint, qui edenda cognoscant: hi autem e gemino clero eligantur, aetate, eruditione, prudentia commendati, quique in doctrinis probandis improbandisque medio tutoque itinere eant. Ad illos scriptorum cognitio deferatur, quae ex articulis XLI et XLII memoratae Constitutionis praevio subsunt examini. Censor sententiam scripto dabit. Ea si faverit, Episcopus potestatem edendi faciet per verbum Imprimatur, cui tamen proponetur formula Nihil obstat, adscripto censoris nomine.

Nestačí však jen bránit četbě a prodeji špatných knih; je třeba zabránit i jejich vydávání. Proto ať biskupové udělují povolení k vydání s nejvyšší přísností. Poněvadž je však podle konstituce Officiorum velké množství věcí, které k vydání vyžadují povolení ordináře, a biskup sám nemůže vše předem prozkoumat, ustanovují se v některých diecézích k tomuto zkoumání úřední censoři v dostatečném počtu. Takové zřízení censorů chválíme co nejvíce a nejen vybízíme, ale zcela nařizujeme, aby se rozšířilo do všech diecézí. Ve všech biskupských kuriích ať jsou tedy úřední censoři, kteří budou zkoumat, co se má vydat; ať jsou vybíráni z obojího kléru, doporučeni věkem, vzdělaností a prozíravostí, a ať jdou při schvalování a zamítání nauk střední a bezpečnou cestou. Ať se jim předkládá ke zkoumání to ze spisů, co podle článků XLI. a XLII. zmíněné konstituce podléhá předchozímu přezkoumání. Censor dá svůj úsudek písemně. Bude-li příznivý, udělí biskup moc k vydání slovem Imprimatur, jemuž však bude předeslána formule Nihil obstat s připojeným jménem censora.

— In Curia romana, non secus ac in ceteris omnibus, censores ex officio instituantur. Eos, audito prius Cardinali in Urbe Pontificis Vicario, tum vero annuente ac probante ipso Pontifice Maximo, Magister sacri Palatii apostolici designabit. Huius erit ad scripta singula cognoscenda censorem destinare. Editionis facultas ab eodem Magistro dabitur necnon a Cardinali Vicario Pontificis vel Antistite eius vices gerente, praemissa, prout supra diximus, approbationis formula adiectoque nomine censoris. — Extraordinariis tantum in adiunctis ac per quam raro, prudenti Episcopi arbitrio, censoris mentio intermitti poterit. — Auctoribus censoris nomen patebit nunquam, antequam hic faventem sententiam ediderit; ne quid molestiae censori exhibeatur vel dum scripta cognoscit, vel si editionem non probarit. — Censores e religiosorum familiis nunquam eligantur, nisi prius moderatoris provinciae secreto sententia audiatur: is autem de eligendi moribus, scientia et doctrinae integritate pro officii conscientia testabitur. — Religiosorum moderatores de gravissimo officio monemus numquam sinendi aliquid a suis subditis typis edi, nisi prius ipsorum et Ordinarii facultas intercesserit. — Postremum edicimus et declaramus, censoris titulum, quo quis ornatur, nihil valere prorsus nec unquam posse afferri ad privatas eiusdem opiniones firmandas.

V římské kurii, ne jinak než ve všech ostatních, ať jsou ustanoveni úřední censoři. Ty určí Mistr posvátného apoštolského paláce, vyslechnuv nejprve kardinála papežova vikáře v Městě a se souhlasem a schválením samotného nejvyššího velekněze. Jeho věcí bude určit censora ke zkoumání jednotlivých spisů. Povolení k vydání dá týž Mistr a rovněž kardinál papežův vikář nebo prelát, který jej zastupuje, po předeslání schvalovací formule, jak jsme řekli výše, a s připojením jména censora. Jen za mimořádných okolností a naprosto zřídka bude možno podle prozíravého uvážení biskupa zmínku o censorovi vynechat. Autorům ať se jméno censora nikdy neprozradí dříve, než tento vydá příznivý úsudek; aby se censorovi nezpůsobila nějaká nesnáz, ať už zatímco spisy zkoumá, ať kdyby vydání neschválil. Censoři ať se nikdy nevybírají z řeholních rodin, aniž by se nejprve tajně vyslechlo mínění provinčního představeného; ten pak podle svědomí svého úřadu dosvědčí o mravech, vědění a neporušenosti nauky toho, kdo má být vybrán. Představené řeholníků napomínáme o nanejvýš závažné povinnosti nikdy nedovolit, aby jejich podřízení něco vydali tiskem, aniž by předtím došlo k povolení jejich i ordináře. Konečně nařizujeme a prohlašujeme, že titul censora, jímž je kdo ozdoben, nemá naprosto žádnou platnost a nikdy nemůže být uváděn na podporu jeho soukromých názorů.

His universe dictis, nominatim servari diligentius praecipimus, quae articulo XLII Constitutionis Officiorum in haec verba edicuntur: Viri e clero saeculari prohibentur quominus, absque praevia Ordinariorum venia, diaria vel folia periodica moderanda suscipiant. Qua si qui venia perniciose utantur, eâ, moniti primum, priventur. — Ad sacerdotes quod attinet, qui correspondentium vel collaboratorum nomine vulgo veniunt, quoniam frequentius evenit eos in ephemeridibus vel commentariis scripta edere modernismi labe infecta; videant Episcopi ne quid hi, contra quam siverint, moliantur, datamque potestatem, si oportet retractent. Idipsum ut religiosorum moderatores praestent gravissime admonemus: qui si negligentius agant, Ordinarii auctoritate Pontificis Maximi provideant. — Ephemerides et commentaria, quae a catholicis scribuntur, quoad fieri possit, censorem designatum habeant. Huius officium erit folia singula vel libellos, postquam sint edita, integre attenteque perlegere: si quid dictum periculose fuerit, id in sequenti folio vel libello corrigendum iniungat. Eadem porro Episcopis facultas esto, etsi censor forte faverit.

Když bylo toto řečeno obecně, nařizujeme, aby se jmenovitě pečlivěji zachovávalo to, co se článkem XLII. konstituce Officiorum stanoví těmito slovy: Mužům ze světského kléru se zakazuje přijímat bez předchozího povolení ordinářů vedení deníků nebo periodických listů. Užívali-li by někteří tohoto povolení zhoubně, ať jsou ho po předchozím napomenutí zbaveni. Pokud jde o kněze, kteří obecně vystupují pod jménem dopisovatelů nebo spolupracovníků — poněvadž se častěji stává, že v novinách nebo časopisech vydávají spisy nakažené poskvrnou modernismu — ať biskupové hledí, aby nepodnikali nic proti tomu, co dovolili, a je-li třeba, ať udělené oprávnění odvolají. Co nejdůrazněji napomínáme, aby totéž zajistili představení řeholníků; a jednali-li by nedbale, ať se postarají ordináři autoritou nejvyššího velekněze. Noviny a časopisy psané katolíky ať mají, pokud je to možné, určeného censora. Jeho povinností bude jednotlivá čísla nebo sešity poté, co byly vydány, celé a pozorně pročíst; bylo-li by něco řečeno nebezpečně, ať uloží, aby se to opravilo v následujícím čísle nebo sešitě. A táž moc ať náleží biskupům, i kdyby snad censor byl příznivý.

V. Kněžské sjezdy

V. Congressus publicosque coetus iam supra memoravimus, utpote in quibus suas modernistae opiniones tueri palam ac propagare student. — Sacerdotum conventus Episcopi in posterum haberi ne siverint, nisi rarissime. Quod si siverint, ea tantum lege sinent, ut nulla fiat rerum tractatio quae ad Episcopos Sedemve Apostolicam pertinent; ut nihil proponatur vel postuletur, quod sacrae potestatis occupationem inferat; ut quidquid modernismum sapit quidquid presbyterianismum vel laicismum, de eo penitus sermo conticescat. — Coetibus eiusmodi, quos singulatim, scripto, aptaque tempestate permitti oportet, nullus ex alia dioecesi sacerdos intersit, nisi litteris sui Episcopi commendatus. — Omnibus autem sacerdotibus animo ne excidant, quae Leo XIII gravissime commendavit: Sancta sit apud sacerdotes Antistitum suorum auctoritas: pro certo habeant sacerdotale munus nisi sub magisterio Episcoporum exerceatur, neque sanctum, nec satis utile, neque honestum futurum.

Veřejné sjezdy a shromáždění jsme již výše zmínili jako místa, kde se modernisté snaží veřejně hájit a šířit své názory. Biskupové ať napříště nedovolují konání kněžských sjezdů, leda nanejvýš zřídka. Povolí-li je, ať to učiní jen s tou podmínkou, že se na nich nebude jednat o ničem, co náleží biskupům nebo Apoštolskému stolci; že se nebude nic navrhovat ani požadovat, co by znamenalo zásah do posvátné moci; a že se zcela zamlčí vše, co zavání modernismem, co presbyterianismem nebo laicismem. Takových shromáždění, jež je třeba povolovat jednotlivě, písemně a ve vhodnou dobu, ať se neúčastní žádný kněz z jiné diecéze, není-li doporučen listem svého biskupa. Všem kněžím pak ať nevymizí z mysli to, co co nejdůrazněji doporučil Lev XIII.: Ať je kněžím posvátná autorita jejich biskupů; ať mají za jisté, že kněžský úřad, není-li vykonáván pod vedením biskupů, nebude ani svatý, ani dosti užitečný, ani počestný (encyklika Nobilissima, 8. února 1884).

VI. Diecézní rady bdělosti

VI. Sed enim, Venerabiles Fratres, quid iuverit iussa a Nobis praeceptionesque dari, si non haec rite constanterque serventur? Id ut feliciter pro votis cedat, visum est ad universas dioeceses proferre, quod Umbrorum Episcopi, ante annos plures, pro suis prudentissime decreverunt. Ad errores, sic illi, iam diffusos expellendos atque ad impediendum quominus ulterius divulgentur, aut adhuc extent impietatis magistri per quos perniciosi perpetuentur effectus, qui ex illa divulgatione manarunt; sacer Conventus, sancti Caroli Borromaei vestigiis inhaerens, institui in unaquaque dioecesi decernit probatorum utriusque cleri consilium, cuius sit pervigilare an et quibus artibus novi errores serpant aut disseminentur atque Episcopum de hisce docere, ut collatis consiliis remedia capiat, quibus id mali ipso suo initio extingui possit, ne ad animarum perniciem magis magisque diffundatur, vel quod peius est in dies confirmetur et crescat. — Tale igitur consilium, quod a vigilantia dici placet, in singulis dioecesibus institui quamprimum decernimus. Viri, qui in illud adsciscantur, eo fere modo cooptabuntur, quo supra de censoribus statuimus. Altero quoque mense statoque die cum Episcopo convenient: quae tractarint decreverint, ea arcani lege custodiunto. Officii munere haec sibi demandata habeant. Modernismi indicia ac vestigia tam in libris quam in magisteriis pervestigent vigilanter; pro cleri iuventaeque incolumitate, prudenter sed prompte et efficaciter praescribant.

Nač by ale bylo, ctihodní bratři, dávat příkazy a nařízení, kdyby nebyly řádně a vytrvale zachovávány? Aby to šťastně vyšlo podle přání, uznali jsme za dobré rozšířit na všechny diecéze to, co před mnoha lety nanejvýš prozíravě rozhodli pro své diecéze biskupové Umbrie (akta shromáždění umbrijských biskupů, listopad 1849, tit. II., čl. 6). K vypuzení již rozšířených bludů a k zabránění tomu, aby se dále šířily, anebo aby ještě existovali učitelé bezbožnosti, jimiž by se udržovaly zhoubné následky vzešlé z onoho rozšíření, rozhodlo posvátné shromáždění, jdouc ve šlépějích svatého Karla Boromejského, ustanovit v každé diecézi radu složenou z osvědčených kněží obojího kléru, jejímž úkolem je bedlivě sledovat, zda a jakými způsoby se nové bludy plíží nebo šíří, a informovat o tom biskupa, aby po společné poradě přijal opatření, jimiž by se toto zlo dalo vyhladit hned v počátku, aby se ke zkáze duší více a více nešířilo anebo — což je horší — aby se den ode dne neupevňovalo a nerostlo. Rozhodujeme tedy, aby taková rada, jíž se má říkat rada bdělosti (a vigilantia), byla co nejdříve zřízena v každé jednotlivé diecézi. Muži, kteří do ní budou přibráni, ať se vybírají zhruba týmž způsobem, jaký jsme výše stanovili o censorech. Ať se scházejí s biskupem každý druhý měsíc ve stanovený den; a co projednají a rozhodnou, ať střeží pod zákonem tajemství. Za povinnost svého úřadu ať pokládají toto. Ať bedlivě zkoumají příznaky a stopy modernismu jak v knihách, tak ve výuce; ať prozíravě, avšak rychle a účinně nařizují opatření k ochraně kléru i mládeže.

— Vocum novitatem caveant, meminerintque Leonis XIII monita: Probari non posse in catholicorum scriptis eam dicendi rationem quae, pravae novitati studens, pietatem fidelium ridere videatur, loquaturque novum christianae vitae ordinem, novas Ecclesiae praeceptiones, nova moderni animi desideria, novam socialem cleri vocationem, novam christianam humanitatem, aliaque id genus multa. Haec in libris praelectionibusque ne patiantur. — Libros ne negligant, in quibus piae cuiusque loci traditiones aut sacrae Reliquiae tractantur. Neu sinant eiusmodi quaestiones agitari in ephemeridibus vel in commentariis fovendae pietati destinatis, nec verbis ludibrium aut despectum sapientibus, nec stabilibus sententiis, praesertim, ut fere accidit, si quae affirmantur probabilitatis fines non excedunt vel praeiudicatis nituntur opinionibus.

Ať se varují novot ve slovech a pamatují na napomenutí Lva XIII.: Nelze schvalovat ve spisech katolíků ten způsob mluvy, který — ženoucí se za zvrácenou novotou — se zdá vysmívat zbožnosti věřících a mluví o novém řádu křesťanského života, o nových předpisech Církve, o nových touhách moderního ducha, o novém sociálním povolání kléru, o novém křesťanském lidství a o mnoha jiných věcech toho druhu (instrukce Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, 27. ledna 1902). Ať to nestrpí v knihách a přednáškách. Ať nezanedbávají knihy, v nichž se pojednává o zbožných tradicích toho kterého místa nebo o svatých ostatcích. A ať nedovolují, aby se takové otázky rozviřovaly v novinách nebo v časopisech určených k pěstování zbožnosti, ani slovy zavánějícími posměchem či opovržením, ani pevnými soudy — zvláště, jak se zpravidla stává, nepřesahují-li tvrzené věci meze pravděpodobnosti nebo opírají-li se o předsudky.

— De sacris Reliquiis haec teneantur. Si Episcopi, qui uni in hac re possunt, certo norint Reliquiam esse subditiciam, fidelium cultu removeant. Si Reliquiae cuiuspiam auctoritates, ob civiles forte perturbationes vel alio quovis casu, interierint; ne publice ea proponatur nisi rite ab Episcopo recognita. Praescriptionis argumentum vel fundatae praesumptionis tunc tantum valebit, si cultus antiquitate commendetur; nimirum pro decreto, anno MDCCCXCVI a sacro Consilio indulgentiis sacrisque Reliquiis cognoscendis edito, quo edicitur: Reliquias antiquas conservandas esse in ea veneratione in qua hactenus fuerunt, nisi in casu particulari certa adsint argumenta eas falsas vel supposititias esse. Quum autem de piis traditionibus iudicium fuerit, illud meminisse oportet: Ecclesiam tanta in hac re uti prudentia, ut traditiones eiusmodi ne scripto narrari permittat nisi cautione multa adhibita praemissaque declaratione ab Urbano VIII sancita; quod etsi rite fiat, non tamen facti veritatem adserit, sed, nisi humana ad credendum argumenta desint, credi modo non prohibet. Sic plane sacrum Consilium legitimis ritibus tuendis, abhinc annis triginta, edicebat: Eiusmodi apparitiones seu revelationes neque approbatas neque damnatas ab Apostolica Sede fuisse, sed tantum permissas tamquam pie credendas fide solum humana, iuxta traditionem quam ferunt, idoneis etiam testimoniis ac monumentis confirmatam. Hoc qui teneat, metu omni vacabit. Nam Apparitionis cuiusvis religio, prout factum ipsum spectat et relativa dicitur, conditionem semper habet implicitam de veritate facti: prout vero absoluta est, semper in veritate nititur, fertur enim in personas ipsas Sanctorum qui honorantur. Similiter de Reliquiis affirmandum. — Illud demum Consilio vigilantiae demandamus, ut ad socialia instituta itemque ad scripta quaevis de re sociali assidue ac diligenter adiiciant oculos, ne quid in illis modernismi lateat, sed Romanorum Pontificum praeceptionibus respondeant.

O svatých ostatcích ať se drží toto. Vědí-li biskupové, kteří jediní v této věci mohou rozhodovat, s jistotou, že je ostatek podvržený, ať jej odejmou úctě věřících. Zanikla-li snad kvůli občanským zmatkům nebo z jakéhokoli jiného důvodu ověřovací listina nějakého ostatku, ať se veřejně nevystavuje, dokud jej biskup řádně nepřezkoumá. Důvod vydržení nebo podložené domněnky bude platit jen tehdy, doporučuje-li úctu starobylost — totiž podle dekretu vydaného roku 1896 posvátnou Kongregací pro odpustky a svaté ostatky, jímž se stanoví: Staré ostatky je třeba zachovat v té úctě, v níž byly dosud, ledaže by v jednotlivém případě byly jisté důvody, že jsou nepravé nebo podvržené. Půjde-li pak o soud o zbožných tradicích, je třeba pamatovat na toto: Církev užívá v této věci takové prozíravosti, že takové tradice nedovoluje ani písemně vyprávět, aniž by se užilo velké obezřetnosti a předeslalo prohlášení stanovené Urbanem VIII.; a děje-li se to i řádně, netvrdí se tím přesto pravdivost skutečnosti, nýbrž se jen nezakazuje věřit, nechybějí-li lidské důvody k víře. Tak zcela zřetelně stanovila posvátná Kongregace pro ochranu oprávněných obřadů před třiceti lety: Taková zjevení či zjevení nebyla Apoštolským stolcem ani schválena, ani odsouzena, nýbrž pouze dovolena jako hodná zbožné víry pouze vírou lidskou, podle tradice, kterou uvádějí, potvrzené i vhodnými svědectvími a památkami (dekret z 2. května 1877). Kdo se toho drží, bude prost veškeré obavy. Neboť úcta ke kterémukoli zjevení, pokud hledí k samé skutečnosti a nazývá se vztažnou, má vždy implicitní podmínku o pravdivosti té skutečnosti; pokud je však absolutní, opírá se vždy o pravdu, neboť se nese k samým osobám svatých, kteří jsou uctíváni. Totéž je třeba tvrdit o ostatcích. Konečně ukládáme radě bdělosti, aby ustavičně a pečlivě obracela zrak k sociálním institucím a rovněž ke všem spisům o sociální otázce, aby se v nich neskrývalo nic z modernismu, nýbrž aby odpovídaly nařízením římských papežů.

VII. Tříleté zprávy Apoštolskému stolci

VII. Haec quae praecepimus ne forte oblivioni dentur, volumus et mandamus ut singularum dioecesum Episcopi, anno exacto ab editione praesentium litterarum, postea vero tertio quoque anno, diligenti ac iurata enarratione referant ad Sedem Apostolicam de his quae hac Nostra Epistola decernuntur, itemque de doctrinis quae in clero vigent, praesertim autem in Seminariis ceterisque catholicis Institutis, iis non exceptis quae Ordinarii auctoritati non subsunt. Idipsum Moderatoribus generalibus ordinum religiosorum pro suis alumnis iniungimus».

Aby se na tato naše nařízení náhodou nezapomnělo, chceme a nařizujeme, aby biskupové jednotlivých diecézí rok po vydání tohoto listu, a poté vždy po třech letech, podávali Apoštolskému stolci pod přísahou pečlivou zprávu o tom, co je touto naší epištolou nařízeno, a rovněž o naukách, jež panují v kléru, zvláště pak v seminářích a ostatních katolických ústavech, nevyjímaje ty, které nepodléhají autoritě ordináře. Totéž ukládáme generálním představeným řeholních řádů ohledně jejich chovanců.

Semináře: koho ke kněžství nepouštět

His, quae plane confirmamus omnia sub poena temeratae conscientiae adversus eos, qui dicto audientes esse renuerint, peculiaria quaedam adiicimus, quae ad sacrorum alumnos in Seminariis degentes et ad instituti religiosi tirones referuntur. — In Seminariis quidem oportet partes omnes institutionis eo tandem aliquando conspirent ut dignus tali nomine formetur sacerdos. Nec enim existimare licet, eiusmodi contubernia studiis dumtaxat aut pietati patere. Utraque re institutio tota coalescit, suntque ipsa tamquam palaestrae ad sacram Christi militiam diuturna praeparatione fingendam. Ex iis igitur ut acies optime instructa prodeat, omnino sunt duae res necessariae, doctrina ad cultum mentis, virtus ad perfectionem animi.

K tomu všemu, co plně potvrzujeme — pod trestem provinilého svědomí pro ty, kdo by odmítli poslechnout — připojujeme něco zvláštního, co se týká chovanců v seminářích a noviců v řeholních institutech. V seminářích je totiž třeba, aby všechny složky výchovy směřovaly nakonec k jedinému: aby byl vychován kněz hodný toho jména. Nelze se domnívat, že jsou taková společenství otevřena jen studiu, anebo jen zbožnosti. Celá výchova srůstá z obojího a semináře jsou jako zápasiště, kde se dlouhou přípravou utváří posvátné Kristovo vojsko. Aby z nich vyšel co nejlépe vycvičený šik, jsou naprosto nutné dvě věci: nauka ke vzdělání rozumu a ctnost k dokonalosti duše.

Altera postulat ut alumna sacrorum iuventus iis artibus apprime erudiatur quae cum studiis rerum divinarum arctiorem habent cognationem; altera singularem exigit virtutis constantiaeque praestantiam. Videant ergo moderatores disciplinae ac pietatis, quam de se quisque spem iniiciant alumni, introspiciantque singulorum quae sit indoles; utrum suo ingenio plus aequo indulgeant, aut spiritus profanos videantur sumere; sintne ad parendum dociles, in pietatem proni, de se non alte sentientes, disciplinae retinentes; rectone sibi fine proposito, an humanis ducti rationibus ad sacerdotii dignitatem contendant; utrum denique convenienti vitae sanctimonia doctrinaque polleant; aut certe, si quid horum desit, sincero promptoque animo conentur acquirere.

První žádá, aby mládež zasvěcená posvátné službě byla důkladně vzdělána v oborech, které mají k božským věcem nejbližší vztah; druhá vyžaduje mimořádnou vytrvalost ve ctnosti. Ať tedy představení kázně a zbožnosti hledí, jakou naději o sobě který chovanec budí, a ať zkoumají povahu jednotlivců: zda si příliš nehoví ve vlastním důvtipu nebo se nezdají nabírat světského ducha; zda jsou poslušní, nakloněni zbožnosti, nesmýšlejí o sobě vysoko a drží se kázně; zda usilují o kněžskou důstojnost se správným cílem, nebo z lidských ohledů; zda konečně vynikají patřičnou svatostí života a naukou — anebo aspoň, chybí-li jim něco z toho, zda se to upřímně a ochotně snaží získat.

Nec nimium difficultatis habet investigatio; siquidem virtutum, quas diximus, defectum cito produnt et religionis officia fleto animo persoluta, et servata metus causa, non conscientiae voce, disciplina. Quam qui servili timore retineat, aut animi levitate contemptuve frangat, is a spe sacerdotii sancte fungendi abest quam longissime. Haud enim facile creditur, domesticae disciplinae contemptorem a publicis Ecclesiae legibus minime discessurum. Hoc animo comparatum si quem deprehenderit sacri ephebei moderator, et si semel iterumque praemonitum, experimento facto per annum, intellexerit a consuetudine sua non recedere, eum sic expellat, ut neque a se neque ab ullo episcopo sit in posterum recipiendus.

Takové zkoumání není příliš nesnadné: nedostatek řečených ctností brzy prozradí náboženské povinnosti konané naoko a kázeň zachovávaná ze strachu, ne z hlasu svědomí. Kdo se jí drží z otrocké bázně nebo ji lehkomyslností či pohrdáním porušuje, je od naděje na svaté kněžství nejdál, jak jen lze být; těžko se totiž věří, že by ten, kdo pohrdá domácí kázní, neopustil i veřejné zákony Církve. Přistihne-li představený semináře někoho takové mysli a pozná-li po jednom i druhém napomenutí a po roční zkoušce, že od svého zvyku neustupuje, ať jej vyloučí tak, aby napříště nebyl přijat ani jím, ani žádným biskupem.

Duo igitur haec ad promovendos clericos omnino requirantur; innocentia vitae cum doctrinae sanitate coniuncta: Neve illud praetereat, praecepta ac monita, quibus episcopi sacris ordinibus initiandos compellant, non minus ad hos quam ad candidatos esse conversa, prout ubi dicitur: «Providendum, ut caelestis sapientia, probi mores et diuturna iustitiae observatio ad id electos commendet…. Sint probi et maturi in scientia simul et opere… eluceat in eis totius forma iustitiae».

Ať se tedy k povýšení kleriků naprosto žádají tyto dvě věci: bezúhonnost života spojená se zdravou naukou. A ať se nepřehlíží, že příkazy a napomenutí, jimiž biskupové oslovují ty, kdo mají přijmout svěcení, míří neméně na biskupy samotné než na kandidáty, jak se praví: Je třeba dbát, aby ty, kdo jsou k tomu vyvoleni, doporučovala nebeská moudrost, řádné mravy a dlouhé zachovávání spravedlnosti… Ať jsou řádní a zralí zároveň ve vědění i v jednání… ať v nich září podoba veškeré spravedlnosti.

Studium: mnoho se učit, ale ne všechno

Ac de vitae quidem probitate satis dictum esset, si haec a doctrina et opinionibus, quas quisque sibi tuendas assumpserit, posset facili negotio seiungi. Sed, ut est in proverbiorum libro: Doctrina sua noscetur vir, utque docet Apostolus: Qui… non permanet in doctrina Christi, Deum non habet.

O bezúhonnosti života by bylo řečeno dost, kdyby ji šlo snadno oddělit od nauky a názorů, které si kdo umínil hájit. Ale jak stojí v knize Přísloví: Podle své nauky bude muž poznán (Př 12,8), a jak učí Apoštol: Kdo… nezůstává v Kristově nauce, nemá Boha (2 Jan 9).

Quantum operae vero dandum sit addiscendis rebus multis equidem et variis, vel ipsa huius aetatis conditio docet, nihil gloriosius efferentis quam lucem progredientis humanitatis. Quotquot igitur sunt ex ordine cleri si convenienter temporibus velint in suis versari muneribus; si cum fructu exhortari in doctrina sana, et eos, qui contradicunt, arguere; si opes ingenii in Ecclesiae utilitatem transferre, oportet cognitionem rerum assequantur, eamque minime vulgarem, et ad excellentiam doctrinae propius accedant. Luctandum est enim cum hostibus non imperitis, qui ad elegantiam studiorum scientiam saepe dolis consutam adiungunt, quorum speciosae vibrantesque sententiae magno verborum cursu sonituque feruntur, ut in iis videatur quasi quid peregrinum instrepere. Quapropter expedienda mature sunt arma, hoc est, opima doctrinae seges comparanda omnibus, quicumque sanctissimis perarduisque muneribus in umbratili vita se accingunt.

Kolik práce je třeba věnovat osvojení mnoha a rozmanitých věcí, tomu učí sama povaha této doby, která nevynáší nic slavněji než světlo pokračující vzdělanosti. Chtějí-li tedy všichni, kdo jsou z kněžského stavu, zastávat své úřady přiměřeně době; chtějí-li s užitkem povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce (Tit 1,9); chtějí-li obrátit bohatství svého nadání k prospěchu Církve, musí získat znalost věcí, a to nikoli obyčejnou, a přiblížit se výtečnosti v nauce. Je totiž třeba zápasit s nepřáteli, kteří nejsou nezkušení: k vybroušenosti studia připojují vědění nezřídka poskládané z úskoků a jejich líbivé, jiskřivé věty se nesou velkým proudem a zvukem slov, takže se v nich zdá zaznívat cosi cizokrajného. Proto je třeba včas připravit zbraně, to jest opatřit bohatou žeň nauky všem, kdo se v skrytém životě chystají na nejsvětější a nejtěžší úkoly.

Verum, quia vita hominis iis est circumscripta limitibus ut ex uberrimo cognoscendarum rerum fonte vix detur aliquid summis labiis attingere, discendi quoque temperandus est ardor et retinenda Pauli sententia: non plus sapere quam oportet sapere, sed sapere ad sobrietatem. Quare, quum clericis multa iam satis eaque gravia sint imposita studia, sive quae pertinent ad sacras litteras, ad Fidei capita, ad mores, ad scientiam pietatis et officiorum, quam asceticam vocant, sive quae ad historiam Ecclesiae, ad ius canonicum, ad sacram eloquentiam referuntur; ne iuvenes aliis quaestionibus consectandis tempus terant et a studio praecipuo distrahantur, omnino vetamus diaria quaevis aut commentaria, quantumvis optima, ab iisdem legi, onerata moderatorum conscientia, qui ne id accidat religiose non caverint.

Protože však je lidský život vymezen tak, že z přebohatého pramene poznatelných věcí lze sotva něco okusit špičkou rtů, je třeba mírnit i horlivost v učení a držet se Pavlova slova: nesmýšlet výš, než je třeba smýšlet, nýbrž smýšlet střízlivě (Řím 12,3). A protože klerikům je uloženo studií už dost a dost, a to náročných — ať těch, která se týkají Písma svatého, článků víry, mravouky a vědy o zbožnosti a povinnostech, jíž se říká askese, ať těch, která se týkají dějin Církve, kanonického práva a posvátného řečnictví — aby mladíci netrávili čas honbou za jinými otázkami a nedali se odvádět od hlavního studia, naprosto zakazujeme, aby četli jakékoli noviny nebo časopisy, byť sebelepší; a zatěžujeme tím svědomí představených, kdyby na to svědomitě nedbali.

Zavedení přísahy

Ut autem suspicio segregetur omnis clanculum se inferentis modernismi, non solum omnino servari volumus quae sub numero secundo superius praescripta sunt, sed praeterea praecipimus ut singuli doctores, ante auspicandas ineunte anno praelectiones, Antistiti suo textum exhibeant, quem sibi quisque in docendo proposuerit, vel tractandas quaestiones, sive theses; deinde ut per annum ipsum exploretur sua cuiusque magisterii ratio; quae si videatur a sana doctrina discedere, causa erit quamobrem doctor illico amoveatur. Denique, ut, praeter fidei professionem, iusiurandum det Antistiti suo, secundum adiectam infra formulam, et subscripto nomine.

Aby se pak odstranilo veškeré podezření z modernismu, který se vtírá potají, chceme nejen, aby se naprosto zachovávalo, co je předepsáno výše pod číslem II, ale nadto přikazujeme, aby každý učitel před zahájením přednášek na počátku roku předložil svému biskupovi text, který si při vyučování zvolil, anebo otázky či these, jež hodlá probírat; dále aby se během roku zkoumal způsob vyučování jednoho každého — a bude-li se zdát, že se odchyluje od zdravé nauky, bude to důvod, aby byl učitel ihned odvolán. Konečně aby kromě vyznání víry složil svému biskupovi přísahu podle formule níže připojené a podepsal ji svým jménem.

Iusiurandum hoc, praemissa Fidei professione per formulam a sa. me. Decessore Nostro Pio IV praescriptam, cum adlectis definitionibus Concilii Vaticani, suo antistiti item dabunt:

I. Clerici maioribus ordinibus initiandi; quorum singulis antea tradatur exemplar tum professionis fidei, tum formulae edendi iurisiurandi ut eas accurate praenoscant, adiecta violati iurisiurandi, ut infra, sanctione.

II. Sacerdotes confessionibus excipiendis destinati et sacri concionatores, antequam facultate donentur ea munia exercendi.

III. Parochi, Canonici, Beneficiarii ante ineundam beneficii possessionem.

IV. Officiales in curiis episcopalibus et ecclesiasticis tribunalibus, haud exceptis Vicario generali et iudicibus.

V. Adiecti concionibus habendis per quadragesimae tempus.

VI. Officiales omnes in Romanis Congregationibus vel tribunalibus coram Cardinali Praefecto vel Secretario eiusdem sive Congregationis sive tribunalis.

VII. Religiosarum familiarum Congregationumque Moderatores et Doctores antequam ineant officium.

Tuto přísahu — a napřed vyznání víry podle formule, kterou předepsal náš předchůdce svaté paměti Pius IV., s připojenými definicemi Vatikánského koncilu — složí svému biskupovi rovněž:

I. klerici, kteří mají přijmout vyšší svěcení; každému z nich ať se předem dá opis jak vyznání víry, tak formule přísahy, kterou má složit, aby je přesně poznali, spolu s níže uvedeným trestem za porušení přísahy;

II. kněží ustanovení ke zpovídání a kazatelé, dříve než dostanou pověření k výkonu těchto úřadů;

III. faráři, kanovníci a beneficiáti před uvedením v držbu obročí;

IV. úředníci biskupských kurií a církevních soudů, nevyjímaje generálního vikáře a soudce;

V. ti, kdo jsou určeni ke kázáním v postní době;

VI. všichni úředníci římských kongregací a soudů, a to před kardinálem prefektem nebo sekretářem téže kongregace či soudu;

VII. představení a učitelé řeholních rodin a kongregací, dříve než nastoupí úřad.

Professionis fidei, quam diximus, editique iurisiurandi documenta, peculiaribus in tabulis penes Curias episcopales adserventur, itemque penes Romanarum Congregationum sua quaeque officia. Si quis autem, quod Deus avertat, iusiurandum violare ausus fuerit, ad Sancti Officii tribunal illico deferatur.

Doklady o řečeném vyznání víry a o složené přísaze ať se uchovávají ve zvláštních spisech při biskupských kuriích a rovněž při jednotlivých úřadech římských kongregací. Kdyby se však někdo — nedej Bůh — odvážil přísahu porušit, ať je ihned udán soudu Svatého officia.

Znění přísahy (Iusiurandum contra errores modernismi)

Úvodní formule · DS 3537

IURISIURANDI FORMULA

«Ego… firmiter amplector ac recipio omnia et singula, quae ab inerranti Ecclesiae magisterio definita, adserta ac declarata sunt, praesertim ea doctrinae capita, quae huius temporis erroribus directo adversantur.

FORMULE PŘÍSAHY. Já… pevně přijímám a beru za své všechno, co neomylný učitelský úřad Církve vymezil, prohlásil a vyhlásil, každou jednotlivost — zvláště pak ty články nauky, které přímo odporují bludům této doby.

Za prvé: Boha lze poznat rozumem · DS 3538

Ac primum quidem Deum, rerum omnium principium et finem, naturali rationis lumine per ea quae facta sunt, hoc est per visibilia creationis opera, tamquam causam per effectus, certo cognosci, adeoque demonstrari etiam posse, profiteor.

A předně vyznávám, že Boha, počátek a cíl všech věcí, lze přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat — a tedy i dokázat — skrze to, co bylo učiněno (Řím 1,20), to jest skrze viditelná díla stvoření, jako příčinu z jejích účinků.

Za druhé: zázraky a proroctví jsou platná znamení · DS 3539

Secundo, externa revelationis argumenta, hoc est facta divina, in primisque miracula et prophetias admitto et agnosco tamquam signa certissima divinitus ortae christianae Religionis, eademque teneo aetatum omnium atque hominum, etiam huius temporis, intelligentiae esse maxime accommodata.

Za druhé: vnější důvody zjevení, to jest Boží skutky, a mezi nimi především zázraky a proroctví, přijímám a uznávám za nejjistější znamení, že křesťanské náboženství vzešlo od Boha; a mám za to, že jsou nanejvýš přiměřené chápání všech dob i všech lidí, také lidí této doby.

Za třetí: Církev založil sám dějinný Kristus · DS 3540

Tertio: Firma pariter fide credo, Ecclesiam, verbi revelati custodem et magistram, per ipsum verum atque historicum Christum, quum apud nos degeret, proxime ac directo institutam, eandemque super Petrum, apostolicae hierarchiae principem eiusque in aevum successores aedificatam.

Za třetí: rovněž pevnou vírou věřím, že Církev, strážkyně a učitelka zjeveného slova, byla bezprostředně a přímo ustanovena samotným pravým a dějinným Kristem, když pobýval mezi námi, a že je vybudována na Petrovi, hlavě apoštolské hierarchie, a na jeho nástupcích na věky.

Za čtvrté: dogma nemění smysl · DS 3541

Quarto: Fidei doctrinam ab Apostolis per orthodoxos Patres eodem sensu eademque semper sententia ad nos usque transmissam, sincere recipio; ideoque prorsus reiicio haereticum commentum evolutionis dogmatum, ab uno in alium sensum transeuntium, diversum ab eo, quem prius habuit Ecclesia; pariterque damno errorem omnem, quo, divino deposito, Christi Sponsae tradito ab Eaque fideliter custodiendo, sufficitur philosophicum inventum, vel creatio humanae conscientiae, hominum conatu sensim efformatae et in posterum indefinito progressu perficiendae.

Za čtvrté: upřímně přijímám nauku víry, předanou od apoštolů skrze pravověrné Otce až k nám v témž smyslu a v témž pojetí; a proto naprosto odmítám bludný výmysl o vývoji dogmat, jež by přecházela z jednoho smyslu do jiného, odlišného od toho, který Církev měla dříve. Stejně tak zavrhuji každý blud, jímž se za Boží poklad, svěřený Kristově Snoubence a jí věrně opatrovaný, podstrkuje filosofický vynález nebo výtvor lidského vědomí, jež se prý lidským úsilím ponenáhlu utvořilo a má se do budoucna zdokonalovat neomezeným pokrokem.

Za páté: víra není cit, nýbrž souhlas rozumu · DS 3542

Quinto: certissime teneo ac sincere profiteor, Fidem non esse coecum sensum religionis e latebris subconscientiae erumpentem, sub pressione cordis et inflexionis voluntatis moraliter informatae, sed verum assensum intellectus veritati extrinsecus acceptae ex auditu, quo nempe, quae a Deo personali, creatore ac domino nostro dicta, testata et revelata sunt, vera esse credimus, propter Dei auctoritatem summe veracis.

Za páté: nejjistěji mám za to a upřímně vyznávám, že víra není slepý náboženský cit, prýštící z temnot podvědomí pod tlakem srdce a přiklonění mravně utvářené vůle, nýbrž pravý souhlas rozumu s pravdou přijatou zvenčí ze slyšení: souhlas, jímž totiž věříme, že je pravdivé, co osobní Bůh, náš stvořitel a pán, řekl, dosvědčil a zjevil — a to pro autoritu Boha nejvýš pravdomluvného.

Podrobení Pascendi a Lamentabili · DS 3543

Me etiam, qua par est, reverentia, subiicio totoque animo adhaereo damnationibus, declarationibus, praescriptis omnibus, quae in Encyclicis litteris «Pascendi» et in Decreto «Lamentabili» continentur, praesertim circa eam quam historiam dogmatum vocant.

Rovněž se s náležitou úctou podrobuji a celou duší přilnu ke všem odsouzením, prohlášením a předpisům, které obsahuje encyklika Pascendi a dekret Lamentabili, zvláště pokud jde o to, čemu se říká dějiny dogmat.

Víra neodporuje dějinám · DS 3544

Idem reprobo errorem affirmantium, propositam ab Ecclesia fidem posse historiae repugnare, et catholica dogmata, quo sensu nunc intelliguntur, cum verioribus christianae religionis originibus componi non posse.

Rovněž zavrhuji blud těch, kdo tvrdí, že víra, kterou Církev předkládá, může odporovat dějinám a že katolická dogmata v tom smyslu, v jakém se jim dnes rozumí, nelze srovnat s pravdivějšími počátky křesťanského náboženství.

Proti dvojí osobě věřícího a dějepisce · DS 3545

Damno quoque ac reiicio eorum sententiam, qui dicunt, christianum hominem eruditiorem induere personam duplicem, aliam credentis, aliam historici, quasi liceret historico ea retinere quae credentis fidei contradicant, aut praemissas adstruere, ex quibus consequatur dogmata esse aut falsa aut dubia, modo haec directo non denegentur.

Zavrhuji a odmítám také mínění těch, kdo říkají, že vzdělanější křesťan na sebe bere dvojí osobu, jednu věřícího a druhou dějepisce, jako by dějepisci bylo dovoleno držet se toho, co odporuje víře téhož člověka jako věřícího, nebo stavět předpoklady, z nichž plyne, že dogmata jsou nepravdivá či pochybná — jen když je přímo nepopře.

Proti textové kritice jako nejvyššímu pravidlu · DS 3546

Reprobo pariter eam Scripturae Sanctae diiudicandae atque interpretandae rationem, quae, Ecclesiae traditione, analogia Fidei, et Apostolicae Sedis normis posthabitis, rationalistarum commentis inhaeret, et criticen textus velut unicam supremamque regulam, haud minus licenter quam temere amplectitur.

Stejně zavrhuji ten způsob posuzování a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici Církve, analogii víry a normy Apoštolského stolce, přidržuje se výmyslů racionalistů a přijímá — neméně svévolně než opovážlivě — textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo.

Proti „vědeckému“ dějepisu bez nadpřirozena · DS 3547

Sententiam praeterea illorum reiicio qui tenent, doctori disciplinae historicae theologicae tradendae, aut iis de rebus scribenti seponendam prius esse opinionem ante conceptam sive de supernaturali origine catholicae traditionis, sive de promissa divinitus ope ad perennem conservationem uniuscuiusque revelati veri; deinde scripta Patrum singulorum interpretanda solis scientiae principiis, sacra qualibet auctoritate seclusa, eaque iudicii libertate, qua profana quaevis monumenta solent investigari.

Odmítám dále mínění těch, kdo tvrdí, že učitel dějinné theologie nebo ten, kdo o těch věcech píše, má nejprve odložit předem pojatý názor o nadpřirozeném původu katolické tradice i o Bohem přislíbené pomoci k trvalému zachování každé zjevené pravdy, a že pak má spisy jednotlivých Otců vykládat jedině podle zásad vědy, s vyloučením jakékoli posvátné autority a s touž svobodou úsudku, s jakou se zkoumají kterékoli světské památky.

V tradici je něco božského · DS 3548

In universum denique me alienissimum ab errore profiteor, quo modernistae tenent in sacra traditione nihil inesse divini; aut, quod longe deterius, pantheistico sensu illud admittunt; ita ut nihil iam restet nisi nudum factum et simplex, communibus historiae factis aequandum; hominum nempe sua industria, solertia, ingenio scholam a Christo eiusque apostolis inchoatam per subsequentes aetates continuantium.

Konečně vůbec vyznávám, že jsem naprosto vzdálen bludu, jímž modernisté tvrdí, že v posvátné tradici není nic božského — nebo, což je mnohem horší, připouštějí to v panteistickém smyslu, takže nezbývá než holá a prostá skutečnost, srovnatelná s obyčejnými dějinnými událostmi: že totiž lidé svou pílí, obratností a nadáním pokračují v následujících dobách ve škole, kterou započal Kristus a jeho apoštolové.

Charisma pravdy v apoštolské posloupnosti · DS 3549

Proinde fidem Patrum firmissime retineo et ad extremum vitae spiritum retinebo, de charismate veritatis certo, quod est, fuit eritque semper in episcopatus ab Apostolis successione; non ut id teneatur quod melius et aptius videri possit secundum suam cuiusque aetatis culturam, sed ut nunquam aliter credatur, nunquam aliter intelligatur absoluta et immutabilis veritas ab initio per Apostolos praedicata.

Proto co nejpevněji zachovávám víru Otců a zachovám ji do posledního dechu: víru v jisté charisma pravdy, které je, bylo a vždy bude v biskupském úřadu jdoucím v posloupnosti od apoštolů (sv. Irenej) — ne aby se drželo to, co se podle vzdělanosti té které doby zdá lepší a vhodnější, nýbrž aby se nikdy jinak nevěřilo a nikdy jinak nerozumělo absolutní a neměnné pravdě, hlásané od počátku apoštoly (Tertulián).

Závěrečný slib · DS 3550

«Haec omnia spondeo me fideliter, integre sincereque servaturum et inviolabiliter custoditurum, nusquam ab iis sive in docendo sive quomodolibet verbis scriptisque deflectendo. Sic spondeo, sic iuro, sic me Deus etc.».

Toto všechno slibuji věrně, celistvě a upřímně zachovávat a neporušeně střežit a nikde se od toho neuchýlit, ať už v učení, nebo jakkoli jinak slovem i písmem. Tak slibuji, tak přísahám, k tomu mi dopomáhej Bůh a toto svaté Boží evangelium.

Pozn.: Acta Apostolicae Sedis závěr zkracují („sic me Deus etc.“), protože formule byla známá. Denzinger ji tiskne celou: sic me Deus adiuvet et haec sancta Dei Evangelia — „k tomu mi dopomáhej Bůh a toto svaté Boží evangelium“. Podle toho je zde přeložena.

O posvátném kázání

I tato část je citace. Pius X. dal latinsky přeložit a připojil instrukci Kongregace pro biskupy a řeholníky z 31. července 1894, vydanou z příkazu Lva XIII. a rozeslanou tehdy jen do Itálie; zde ji rozšiřuje na celou Církev. Je to nejostřejší část celého dokumentu — a míří na kazatele.

Quandoquidem praeterea diuturna observatione sit cognitum Nobis, episcoporum curis ut annuntietur divinum Verbum pares non respondere fructus, idque, non tam audientium desidiae, quam oratorum iactantiae tribuendum putemus, qui hominis verbum exhibent magis quam Dei, opportunum censuimus, latine versum evulgare atque Ordinariis commendare documentum, iussu Decessoris Nostri fel. rec. Leonis XIII a Sacra Congregatione episcoporum et regularium editum die XXXI mensis Iulii anno MDCCCXCIV et ad Ordinarios Italiae atque ad religiosarum Familiarum Congregationumque moderatores transmissum.

Protože jsme mimoto dlouhým pozorováním poznali, že péči biskupů o to, aby se hlásalo Boží slovo, neodpovídají úměrné plody, a protože se domníváme, že to není tolik vinou lenosti posluchačů jako vychloubačnosti řečníků, kteří předkládají spíše slovo lidské než Boží, uznali jsme za vhodné vydat v latinském překladu a doporučit ordinářům dokument, který z příkazu našeho předchůdce blahé paměti Lva XIII. vydala Posvátná kongregace pro biskupy a řeholníky dne 31. července 1894 a rozeslala ordinářům Itálie a představeným řeholních rodin a kongregací.

1. Zbožnost a vzdělání kazatele

1. «Et in primis quod ad ea pertinet virtutum ornamenta quibus sacri oratores emineant potissimum oportet, caveant ipsi Ordinarii ac religiosarum familiarum Moderatores ne unquam sanctum hoc et salutare divini verbi ministerium iis credant qui nec pietate in Deum nec in Christum Filium eius Dominum nostrum caritate ornentur ac redundent. Istae enim si in catholicae doctrinae praeconibus desiderentur animi dotes, quavis tandem ii polleant dicendi facultate, aliud nihil profecto praestabunt quam aes sonans, aut cymbalum tinniens: neque unquam id ipsis suppetet a quo evangelicae praedicationis vis omnis ac virtus derivatur, studium videlicet divinae gloriae aeternaeque animorum salutis. Quae quidem oratoribus sacris apprime necessaria pietas, eluceat oportet etiam in externa vitae eorumdem ratione: ne sermone celebratis praeceptis institutisque christianis disserentium mores refragentur: neve iidem opere destruant quod aedificant verbo. Ne quid praeterea profani pietas eiusmodi redoleat: verum ea sit praedita gravitate, ut probet eos esse revera ministros Christi, et dispensatores mysteriorum Dei. Secus enim, ut scite animadvertit Angelicus, si doctrina est bona et praedicator malus, ipse est occasio blasphemiae doctrinae Dei.

A především, pokud jde o ozdoby ctností, jimiž mají posvátní řečníci vynikat nejvíce: ať sami ordináři a představení řeholních rodin dbají, aby nikdy nesvěřovali tuto svatou a spasitelnou službu Božího slova těm, kdo nejsou ozdobeni a naplněni zbožností k Bohu a láskou ke Kristu, jeho Synu a našemu Pánu. Chybějí-li totiž tyto vlastnosti ducha u hlasatelů katolické nauky, pak — ať už mají řečnickou schopnost jakoukoli — nepředvedou zajisté nic jiného než zvučící kov nebo cinkající zvonec (1 Kor 13,1); a nikdy nebudou mít po ruce to, z čeho pramení veškerá síla a moc evangelijního kázání: totiž horlivost o Boží slávu a o věčnou spásu duší. A tato zbožnost, posvátným řečníkům nade vše potřebná, musí zářit i z jejich vnějšího života: aby mravy těch, kdo o tom mluví, neodporovaly křesťanským přikázáním a zřízením, jež ve svých kázáních vychvalují, a aby skutkem nebořili, co budují slovem. Ať kromě toho taková zbožnost nezavání ničím světským, nýbrž ať je obdařena takovou vážností, aby dokazovala, že jsou opravdu služebníky Kristovými a správci Božích tajemství (1 Kor 4,1). Jinak totiž — jak bystře podotýká Andělský učitel — je-li nauka dobrá a kazatel špatný, je on sám příležitostí k rouhání se Boží nauce.

— At vero pietati ceterisque christianis virtutibus comes ne desit scientia: quum et per se pateat, et diuturna experientia comprobetur, nec sapiens, nec compositum, nec frugiferum dicendi genus posse ab iis afferri, qui doctrina, praesertim sacra, non affluant, quique ingenita quadam freti celeritate verborum, suggestum temere adscendunt ac ferme imparati. Hi profecto aerem verberant, et inscii divina eloquia contemptui obiiciunt ac derisioni; plane digni quibus aptetur divina illa sententia: Quia tu scientiam repulisti, repellam te, ne sacerdotio fungaris mihi».

Ať však zbožnosti a ostatním křesťanským ctnostem nechybí za družku vzdělanost: je totiž samo sebou zřejmé a dlouhá zkušenost to potvrzuje, že moudrý, uspořádaný ani plodný způsob řeči nemohou podat ti, kdo neoplývají naukou, zvláště posvátnou, a kdo spoléhajíce na jakousi vrozenou hbitost slov vystupují na kazatelnu neuváženě a téměř nepřipraveni. Ti věru mlátí do vzduchu a ve své neznalosti vydávají Boží výroky opovržení a posměchu — a plně si zaslouží, aby na ně bylo vztaženo ono Boží slovo: Protože jsi zavrhl poznání, zavrhnu tebe, abys mi nekonal kněžskou službu (Oz 4,6).

2. O čem se má kázat

2. «Igitur episcopi et religiosarum familiarum antistites divini verbi ministerium ne cui sacerdoti committant, nisi ante constiterit, ipsum esse pietatis doctrinaeque copia rite instructum. Iidem sedulo advigilent ut ea tantum pertractanda sumantur, quae sacrae praedicationis sunt propria. Quae vero eiusmodi sint Christus Dominus tunc aperuit quum ait: Praedicate evangelium… Docentes eos servare omnia quaecumque mandavi vobis. Ad quae verba apte S. Thomas: Praedicatores debent illuminare in credendis, dirigere in operandis, vitanda manifestare, et modo comminando, modo exhortando, hominibus praedicare. Et sacrosanctum Concilium Tridentinum: Annuntiantes eis vitia, quae eos declinare, et virtutes quas sectari oportet, ut poenam aeternam evadere et caelestem gloriam consequi valeant. Quae omnia fusiore calamo persequutus f. r. Pius IX, haec scripsit: Non semetipsos, sed Christum crucifixum praedicantes, sanctissimae religionis nostrae dogmata et praecepta, iuxta catholicae Ecclesiae et Patrum doctrinam, gravi ac splendido orationis genere, populo clare aperteque annuncient; peculiaria singulorum officia accurate explicent, omnesque a flagitiis deterreant, ad pietatem inflamment, quo fideles, Dei verbo salubriter refecti, vitia omnia declinent, virtutes sectentur, atque ita aeternas poenas evadere et caelestem gloriam consequi valeant. Ex quibus omnibus perspicuum fit, symbolum Apostolorum, divinum decalogum, Ecclesiae praecepta, Sacramenta, virtutes ac vitia, sua cuiusque conditionis officia, novissima hominis et cetera id genus aeterna vera, haec esse propria argumenta de quibus oporteat concionari».

Biskupové a představení řeholních rodin tedy ať nesvěřují službu Božího slova žádnému knězi, dokud se dříve nezjistí, že je řádně vyzbrojen hojností zbožnosti i nauky. Titíž ať bedlivě bdí, aby se k probírání brávalo jen to, co je vlastním předmětem posvátného kázání. A co tím je, otevřel Kristus Pán, když řekl: Kažte evangelium… a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mk 16,15; Mt 28,20). K těm slovům výstižně svatý Tomáš: Kazatelé mají osvěcovat v tom, čemu se má věřit, řídit v tom, co se má konat, ukazovat, čeho se má člověk vyvarovat, a kázat lidem hned hrozbou, hned povzbuzením. A přesvatý tridentský sněm: Ohlašujíce jim neřesti, jichž se mají vystříhat, a ctnosti, o něž mají usilovat, aby mohli uniknout věčnému trestu a dosáhnout nebeské slávy. To vše rozvedl šíře Pius IX. blahé paměti a napsal: Ať nekáží sami sebe, nýbrž Krista ukřižovaného, a ať lidu jasně a otevřeně hlásají články a přikázání našeho přesvatého náboženství podle nauky katolické Církve a Otců, vážným a skvělým způsobem řeči; ať přesně vykládají zvláštní povinnosti jednotlivých stavů, ať všechny odstrašují od hanebností a zapalují ke zbožnosti, aby se věřící, spasitelně občerstveni Božím slovem, vyhýbali všem neřestem, usilovali o ctnosti, a tak mohli uniknout věčným trestům a dosáhnout nebeské slávy. Ze všeho toho je zřejmé, že vlastními náměty, o nichž se má kázat, jsou: apoštolské vyznání víry, Boží desatero, přikázání Církve, svátosti, ctnosti a neřesti, povinnosti jednotlivých stavů, poslední věci člověka a ostatní věčné pravdy toho druhu.

3. „Konference“ místo kázání

3. «Sed rerum talium copiam et uberrimam et gravissimam recentiores divini verbi ministri haud raro nil pensi habent; uti obsoletum quid et inane negligunt ac paene abiiciunt. Hi nimirum quum probe compertum habeant recensita rerum momenta captandae populari gratiae, cui tantum inhiant, minus esse idonea; quae sua sunt quaerentes, non quae Iesu Christi, eadem plane seponunt; idque vel ipsis quadragesimae diebus ac reliquis solemnioribus anni tempestatibus. Una vero cum rebus immutantes nomina, antiquis concionibus recens quoddam ac minus recte intellectum alloquendi sufficiunt genus, quod CONFERENTIAM dicunt, menti cogitationique alliciendae magis aptum quam impellendae voluntati atque instaurandis moribus. Hi profecto haud secum reputant conciones morales omnibus, conferentias vix paucis prodesse; quorum si moribus diligentius perspectum foret per inculcatam saepe castitatem, animi demissionem, obsequium in Ecclesiae auctoritatem, hoc ipso praeiudicatas de fide opiniones exuerent lucemque veritatis promptiore animo exciperent. Quod enim complures de religione prave sentiunt, maxime inter catholicas gentes, id effrenatis animi cupiditatibus potius est tribuendum, quam vitio aberrantis intelligentiae, secundum divinam sententiam: De corde exeunt cogitationes malae… blasphemiae. Hinc Augustinus Psalmistae referens verba: Dixit insipiens in corde suo: non est Deus, commentatur: in corde suo, non in mente sua».

Novější služebníci Božího slova však nezřídka nedbají na tuto přebohatou a nanejvýš závažnou látku; zanedbávají ji jako cosi zastaralého a prázdného a téměř ji odhazují. Dobře totiž vědí, že vypočtené náměty se méně hodí k získání přízně lidu, po níž jedině dychtí; a tak — hledajíce, co je jejich, ne co je Ježíše Krista (Flp 2,21) — je zcela odkládají, a to i v postních dnech a v ostatních slavnějších dobách roku. A měníce s věcmi i jména, nahrazují staré kázání jakýmsi novým a nesprávně pochopeným druhem oslovení, jemuž říkají KONFERENCE — vhodnějším k tomu, aby zaujal mysl a myšlení, než aby pohnul vůlí a napravil mravy. Ti věru neuvažují, že mravní kázání prospívají všem, kdežto konference sotva několika; a kdyby se u těch několika pečlivěji dohlédlo na mravy častým vštěpováním čistoty, pokory ducha a poslušnosti k autoritě Církve, právě tím by odložili předsudky o víře a přijali by světlo pravdy ochotnější myslí. Neboť to, že mnozí smýšlejí o náboženství zvráceně — a nejvíce mezi katolickými národy — je třeba připisovat spíše nezřízeným žádostem ducha než chybě bloudícího rozumu, podle Božího výroku: Ze srdce vycházejí zlé myšlenky… rouhání (Mt 15,19). Proto Augustin, uváděje slova žalmistova Řekl blázen ve svém srdci: Bůh není (Ž 13,1), poznamenává: ve svém srdci, ne ve své mysli.

4. Apologetické přednášky mají své místo, ale ne první

4. «Haec tamen non ita sunt accipienda quasi sermones id genus per se omnino sint improbandi, quum contra, si apte tractentur, perutiles possint esse aut etiam necessarii ad refellendos errores, quibus religio impetitur. Sed amovenda omnino est a suggestu pompa illa dicendi, quae in quadam rerum contemplatione magis quam in actione versatur; quae civitatem spectat propius quam religionem; quae denique specie nitet melius quam fructuum ubertate. Ea nempe omnia commentariis et academiis magis accommodata, dignitati atque amplitudini domus Dei minime congruunt. Sermones autem, seu conferentiae, quae propositam habent religionis tuitionem contra hostiles impugnationes, etsi quandoque necessarii, non omnium tamen humeris apti sunt, sed validioribus. Atque ipsis quidem oratoribus eximiis magna est adhibenda cautela, quod eiusmodi defensiones haberi non decet nisi ubi tempus aut locus aut audientium conditio eas necessario postulent, spesque adsit non fore fructu vacuas: cuius rei iudicium legitimum penes Ordinarios esse ambiget nemo. Oportet praeterea in sermonibus id genus probandi vis sacris doctrinis multo plus quam humanae sapientiae verbis innitatur, omniaque nervose dicantur ac dilucide, ne forte mentibus auditorum haereant altius impressae falsae opiniones quam opposita vera, neve obiecta magis quam responsa percellant. Ante omnia vero illud cavendum, ne talium sermonum frequentia moralium concionum dignitatem deminuat ab usuve removeat, quasi hae inferioris ordinis essent ac minoris faciendae prae pugnaci illo dicendi genere, adeoque concionatorum et auditorum vulgo relinquendae; quum contra verissimum sit conciones de moribus plerisque fidelibus esse maxime necessarias; dignitate vero contentiosis disceptationibus minime cedere; ita ut vel a praestantissimis oratoribus, coram quovis elegantiori frequentiorique coetu, saltem identidem summo cum studio essent habendae. Quod nisi fiat, multitudo fidelium cogetur audire semper loquentem de erroribus, a quibus plerique ipsorum abhorrent; nunquam de vitiis ac noxis, quibus eiusmodi auditoria prae ceteris inficiuntur».

To však nelze chápat tak, jako by řeči toho druhu byly samy o sobě zcela zavrženíhodné; naopak, jsou-li vhodně vedeny, mohou být velmi užitečné, ba i nutné k vyvrácení bludů, jimiž se na náboženství útočí. Z kazatelny je však třeba zcela odstranit onu okázalost řeči, která se točí spíše kolem jakéhosi rozjímání o věcech než kolem jednání; která hledí blíže k obci než k náboženství; která konečně září spíše zdáním než hojností plodů. To vše se totiž hodí spíše do časopisů a na akademie a nikterak neodpovídá důstojnosti a velikosti domu Božího. Řeči čili konference, jejichž cílem je obrana náboženství proti nepřátelským útokům, jsou sice někdy nutné, ale nejsou pro ramena všech, nýbrž pro silnější. A i sami vynikající řečníci ať jsou velmi opatrní, protože se takové obrany nesluší konat jinde než tam, kde je nutně vyžaduje doba, místo nebo stav posluchačů a kde je naděje, že nezůstanou bez užitku; a nikdo nebude pochybovat, že oprávněný soud o tom náleží ordinářům. Je mimoto třeba, aby se v řečech toho druhu síla důkazů opírala mnohem více o posvátné nauky než o slova lidské moudrosti a aby se vše říkalo rázně a jasně, aby se snad v myslích posluchačů neuchytily hlouběji vtištěné mylné názory než pravdy jim odporující a aby námitky nezapůsobily více než odpovědi. Především je však třeba se vystříhat toho, aby častost takových řečí neumenšila důstojnost mravních kázání nebo je nevytlačila z užívání, jako by byla nižšího řádu a méně cenná než onen bojovný způsob řeči, a měla se tedy přenechat kazatelům i posluchačům z prostého lidu. Naopak je nejpravdivější, že kázání o mravech jsou pro většinu věřících nanejvýš potřebná a že důstojností nikterak neustupují učeným polemikám — takže by je měli alespoň občas s největší péčí konat i nejlepší řečníci před jakýmkoli vybranějším a početnějším shromážděním. Nestane-li se tak, bude množství věřících nuceno poslouchat stále někoho, kdo mluví o bludech, jimiž se většina z nich hrozí, a nikdy o neřestech a škodách, jimiž jsou taková shromáždění nakažena více než ostatní.

5. Forma řeči: Písmo, ne cizí ozdoby

5. «Quod si vitiis haud vacat argumenti delectus, alia, eaque graviora etiam, querenda occurrunt si animum quis referat ad orationis speciem ac formam. Quae, prout egregie edisserit Aquinas, ut reapse sit lux mundi, tria debet habere praedicator verbi divini: primum est stabilitas, ut non deviet a veritate: secundum est claritas, ut non doceat cum obscuritate: tertium est utilitas, ut quaerat Dei laudem et non suam. At vero forma hodierna dicendi saepenumero, non modo longe abest ab illa evangelica perspicuitate ac simplicitate quae iisdem deberet esse propria, sed tota posita est in verborum anfractibus atque abditis rebus, quae communem populi captum excedunt. Dolenda sane res ac prophetae deflenda verbis: Parvuli petierunt panem, et non erat qui frangeret eis. Sed illud etiam miserius, quod saepe his concionibus deest illa species religionis, afflatus ille christianae pietatis, illa denique vis divina ac Sancti Spiritus virtus interius loquentis et ad bonum pie permoventis animos: qua sane vi ac virtute sacris praeconibus semper essent usurpanda Apostoli verba: Sermo meus, et praedicatio mea, non in persuasibilibus humanae sapientiae verbis, sed in ostensione spiritus et virtutis.

Není-li výběr námětů prost vad, naskýtají se jiné, a to ještě závažnější stížnosti, obrátí-li kdo mysl k podobě a formě řeči. Jak výtečně vykládá Akvinský, aby byl kazatel Božího slova opravdu světlem světa, musí mít troje: první je pevnost, aby se neuchýlil od pravdy; druhé je jasnost, aby neučil temně; třetí je užitečnost, aby hledal Boží chválu, a ne svou. Dnešní forma řeči však mnohdy nejenže je daleko od oné evangelijní průzračnosti a prostoty, která by jí měla být vlastní, ale je celá založena na klikatinách slov a na skrytých věcech, které přesahují obecné chápání lidu. Je to věru politováníhodné a je třeba to oplakávat slovy prorokovými: Děti prosily o chléb, a nebyl, kdo by jim ho lámal (Pláč 4,4). Ještě bědnější však je, že těmto kázáním často chybí ona podoba náboženství, onen dech křesťanské zbožnosti, konečně ona Boží síla a moc Ducha svatého, který mluví uvnitř a zbožně pohybuje duše k dobru — kterýžto síly a moci by měli posvátní hlasatelé vždy užívat podle slov Apoštolových: Má řeč a mé kázání nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, nýbrž v projevu Ducha a moci (1 Kor 2,4).

Iidem contra freti persuasibilibus humanae sapientiae verbis, vix aut ne vix quidem animum ad divina eloquia intendunt et ad Scripturas Sanctas, quae sacrae praedicationi potiores uberioresque recludunt latices, uti diserte docebat nuper Sanctissimus Dominus Leo XIII hisce verbis gravissimis: Haec propria et singularis Scripturarum virtus, a divino afflatu Spiritus Sancti profecta, ea est quae oratori sacro auctoritatem addit, apostolicam praebet dicendi libertatem, nervosam victricemque tribuit eloquentiam. Quisquis enim divini verbi spiritum et robur eloquendo refert, ille non loquitur in sermone tantum, sed et in virtute, et in Spiritu Sancto, et in plenitudine multa. Quamobrem ii dicendi sunt praepostere improvideque facere, qui ita conciones de religione habent et praecepta divina enunciant, nihil ut fere afferant nisi humanae scientiae et prudentiae verba, suis magis argumentis quam divinis innixi. Istorum scilicet orationem, quantumvis nitentem luminibus, languescere et frigere necesse est, utpote quae igne careat sermonis Dei, eamdemque longe abesse ab illa, qua divinus sermo pollet virtute: Vivus est enim sermo Dei, et efficax, et penetrabilior omni gladio ancipiti: et pertingens usque ad divisionem animae ac spiritus. Quamquam hoc etiam prudentioribus assentiendum est, inesse in sacris Litteris mire variam et uberem magnisque dignam rebus eloquentiam; id quod Augustinus pervidit diserteque arguit, atque res ipsa confirmat praestantissimorum in oratoribus sacris, qui nomen suum assiduae Bibliorum consuetudini piaeque meditationi se praecipue debere, grati Deo, affirmarunt».

Titíž naopak, spoléhajíce na přesvědčivá slova lidské moudrosti, sotva, ba téměř vůbec neobracejí mysl k Božím výrokům a k Písmu svatému, které posvátnému kázání otvírá vydatnější a bohatší prameny — jak nedávno výslovně učil nejsvětější pán Lev XIII. těmito nanejvýš závažnými slovy: Tato vlastní a jedinečná moc Písma, vycházející z božského vanutí Ducha svatého, je to, co dodává posvátnému řečníku autoritu, poskytuje apoštolskou svobodu řeči a uděluje ráznou a vítěznou výmluvnost. Neboť kdokoli svou řečí podává ducha a sílu Božího slova, ten nemluví jen ve slově, ale i v moci a v Duchu svatém a v hojné plnosti (1 Sol 1,5). Proto je třeba říci, že jednají zvráceně a neprozíravě ti, kdo tak konají kázání o náboženství a hlásají Boží přikázání, že nepřinášejí téměř nic než slova lidské vědy a chytrosti, opírajíce se spíše o vlastní důvody než o Boží. Řeč takových lidí musí nutně ochabovat a chladnout, byť sebevíc zářila ozdobami, protože postrádá oheň Božího slova, a musí být daleko od té moci, jíž oplývá Boží řeč: Živé je totiž slovo Boží a účinné a pronikavější než každý dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše a ducha (Žid 4,12). A také prozíravějším je třeba přisvědčit, že v Písmě svatém je podivuhodně rozmanitá a bohatá výmluvnost, hodná velikých věcí; což prohlédl a výslovně dokázal Augustin a co potvrzuje sama skutečnost u nejvýtečnějších z posvátných řečníků, kteří vděčni Bohu prohlásili, že za své jméno vděčí především ustavičnému obcování s Biblí a zbožnému rozjímání.

«En igitur eloquentiae sacrae fons facile princeps, Biblia. Sed qui ad nova exempla componuntur praecones, dicendi copiam non e fonte hauriunt aquae vivae, sed abusu haud sane ferendo, se ad humanae sapientiae cisternas dissipatas convertunt, et seposita doctrina divinitus inspirata, vel Ecclesiae Patrum et Conciliorum, toti sunt in profanorum recentiorumque atque adeo viventium scriptorum nominibus sententiisque proferendis: quae sane sententiae saepe interpretationibus ansam praebent, aut ambiguis aut valde periculosis. — «Alterum offensionis caput iniiciunt qui ita de rebus religionis disserunt, quasi omnia caducae huius vitae emolumentis commodisque metiantur, futurae ac sempiternae pene obliti: qui fructus quidem a christiana religione illatos hominum societati praeclare persequuntur; officia vero ab iisdem servanda dissimulant; Christi Servatoris unam efferunt caritatem; iustitiam silent. Inde istius praedicationis exiguus fructus, qua audita profanus homo persuasionem secumfert, etiam non mutatis moribus se fore christianum, dum dicat: Credo in Christum Iesum». — Verum, quid ipsorum interest fructus colligere? Non id sane propositum habent, sed illud maxime, ut auditorum prurientes auribus iisdem assententur; dumque templa referta videant, vacuos animos remanere patiuntur. Hac nempe de causa mentionem iniiciunt nullam de peccato, de novissimis, aliisque maximi momenti rebus, sed in eo toti sunt ut verba placentia effundant, tribunicia magis et profana eloquentia quam apostolica et sacra, ut clamores plaususque aucupentur; contra quos ita Hieronymus: Docente in Ecclesia te, non clamor populi, sed gemitus suscitetur: auditorum lacrimae laudes tuae sint.

Hle tedy pramen posvátné výmluvnosti, snadno první: Bible. Ale hlasatelé, kteří se utvářejí podle nových vzorů, nečerpají hojnost řeči z pramene živé vody, nýbrž se věru nesnesitelným zneužitím obracejí k rozpukaným cisternám lidské moudrosti; a odloživše nauku Bohem vnuknutou i nauku církevních Otců a sněmů, jsou celí zaujati uváděním jmen a výroků světských, novějších, ba i žijících spisovatelů — a tyto výroky ovšem často zavdávají příčinu k výkladům buď dvojznačným, nebo velmi nebezpečným. Druhý důvod pohoršení dávají ti, kdo o věcech náboženství pojednávají tak, jako by vše měřili prospěchem a pohodlím tohoto pomíjivého života, a téměř zapomněli na život budoucí a věčný: kteří sice skvěle rozvádějí plody, jež křesťanské náboženství přineslo lidské společnosti, ale zamlčují povinnosti, které z něho mají být zachovávány; vynášejí jedině lásku Krista Spasitele, o spravedlnosti mlčí. Odtud onen skrovný plod takového kázání, po jehož vyslechnutí si světský člověk odnáší přesvědčení, že bude křesťanem i bez změny mravů, řekne-li: Věřím v Krista Ježíše. Ale co jim záleží na tom, sklízet plody? Ten cíl věru nemají, nýbrž především ten, aby vyhověli posluchačům, které svrbí uši; a když vidí chrámy naplněné, snesou, že duše zůstávají prázdné. Právě proto se ani slovem nezmíní o hříchu, o posledních věcech a o jiných věcech nejvyšší závažnosti, nýbrž jsou celí v tom, aby chrlili líbivá slova — výmluvností spíše tribunskou a světskou než apoštolskou a posvátnou — jen aby ulovili pokřik a potlesk. Proti nim takto Jeroným: Když učíš v kostele, ať se nezvedá pokřik lidu, nýbrž vzdech: slzy posluchačů ať jsou tvou chválou.

Quo fit ut istorum conciones, quum in sacris aedibus tum extra, scenicum quendam apparatum exhibeant, omnemque speciem sanctitatis et efficaciam adimant. Hinc ab «auribus populi et plurium etiam e clero migravit voluptas, omnis quae a divino verbo hauritur; hinc bonis omnibus iniectae offensiones; hinc vel admodum exiguus, vel plane nullus, aberrantium profectus, qui, etiamsi interdum concurrant auditum, verba placentia, praesertim si magnificis illis illecti centies resonantibus humanitatis adscensum, patriam, scientiam recentius invectam, postquam dicendi peritum effuso prosequuti sunt plausu, templo iidem qui antea discedunt, haud eorum absimiles, qui mirabantur, sed non convertebantur».

Tím se stává, že kázání takových lidí — jak v posvátných budovách, tak mimo ně — předvádějí jakousi divadelní výpravu a berou jim všechnu podobu svatosti i účinnost. Odtud se z uší lidu, a mnohých i z kléru, vytratila veškerá radost, která se čerpá z Božího slova; odtud pohoršení způsobené všem dobrým; odtud buď zcela nepatrný, nebo vůbec žádný prospěch bloudících, kteří — i když se občas sběhnou poslechnout líbivá slova, zvláště jsou-li přilákáni oněmi velkolepými, stokrát opakovanými slovy o vzestupu lidstva, o vlasti a o nově zavedené vědě — poté, co odměnili řečnického mistra bouřlivým potleskem, odcházejí z chrámu titíž jako předtím, nepodobní tolik oněm, kteří se divili, ale neobraceli se.

Zakončení instrukce

«Volens igitur haec Sacra Congregatio, ex mandato Sanctissimi Domini Nostri, tot ac tam improbandos abusus cohibere, Episcopos omnes et eos, qui religiosis Familiis institutisve ecclesiasticis praesunt tamquam supremi moderatores, compellat, ut apostolico pectore sese iisdem opponant omnique studio exstirpandos curent. Memores igitur eorum, quae a SS. Concilio Tridentino praescripta sunt — Viros idoneos ad huiusmodi praedicationis officium assumere tenentur — in hoc negotio perquam diligenter cauteque se gerant. Si de sacerdotibus agatur suae dioecesis impense caveant Ordinarii ne unquam iidem ad id muneris admittantur, quin prius de vita et scientia et moribus probati fuerint, hoc est nisi facto periculo aut alia opportuna ratione illos idoneos esse constiterit. Si vero de sacerdotibus res sit alienae dioecesis, neminem suggestum adscendere sinant, idque solemnioribus praesertim diebus, nisi prius ex testimonio scripto proprii Ordinarii vel religiosi Antistitis constiterit eosdem bonis moribus esse praeditos eique muneri pares. Moderatores vero sui cuiusque Ordinis, Societatis vel Congregationis religiosae neminem prorsus ex propriae disciplinae alumnis obire sinant concionatoris munus, eoque minus litterarum testimonio commendent locorum Ordinariis, nisi eiusdem perspectam habeant et morum probitatem et facultatem concionandi uti decet. Si quem vero commendatum sibi litteris oratorem exceperint ac subinde experti cognoverint, eum in concionando a normis praesentium Litterarum discedere, cito in obsequium adigant. Quod si non audierit, a suggestu prohibeant, iis etiam, si opus fuerit, adhibitis canonicis poenis, quas res videatur postulare».

Tato posvátná kongregace tedy, chtějíc z pověření našeho nejsvětějšího Pána zamezit tolika a tak zavrženíhodným zlořádům, vyzývá všechny biskupy i ty, kdo stojí v čele řeholních rodin nebo církevních institutů jako nejvyšší představení, aby se jim postavili apoštolským srdcem a veškerou horlivostí je vymýtili. Pamětlivi tedy toho, co předepsal přesvatý tridentský sněm — jsou povinni brát k tomuto kazatelskému úřadu vhodné muže — ať si v této věci počínají nanejvýš pečlivě a obezřetně. Jde-li o kněze vlastní diecéze, ať ordináři důrazně dbají, aby k tomuto úřadu nikdy nebyli připuštěni, dokud nebudou osvědčeni životem, věděním i mravy, to jest dokud se zkouškou nebo jiným vhodným způsobem nezjistí, že jsou způsobilí. Jde-li však o kněze z cizí diecéze, ať nedovolí nikomu vystoupit na kazatelnu — a to zvláště ve slavnější dny — dokud se z písemného svědectví jeho vlastního ordináře nebo řeholního představeného nezjistí, že jsou dobrých mravů a tomu úřadu na výši. Představení každého řádu, společnosti nebo řeholní kongregace pak ať naprosto nikomu ze svých chovanců nedovolí zastávat kazatelský úřad, a tím méně ať jej písemným svědectvím doporučují místním ordinářům, nemají-li prozkoumánu jak bezúhonnost jeho mravů, tak schopnost kázat, jak se sluší. Přijmou-li však řečníka doporučeného jim listem a poznají-li potom ze zkušenosti, že se v kázání odchyluje od norem tohoto listu, ať jej rychle přivedou k poslušnosti. Neuposlechne-li, ať mu zakážou kazatelnu, a bude-li třeba, ať užijí i kanonických trestů, jaké se budou zdát věcí vyžadované.

Zakončení

Haec praescribenda censuimus aut recolenda, mandantes ut religiose observentur, gravitate permoti succrescentis in dies mali, cui serius occurri non potest sine summo periculo. Neque enim iam res est, quemadmodum ab initio, cum disputatoribus prodeuntibus in vestimentis ovium, sed cum apertis infensisque inimicis, iisque domesticis, qui facto foedere cum Ecclesiae capitalibus hostibus, propositam habent fidei eversionem. Sunt hi nempe, quorum audacia adversus deductam caelo sapientiam quotidie consurgit, cuius corrigendae sibi ius arrogant, quasi esset corrupta; renovandae, quasi esset senio confecta; augendae aptandaeque saeculi placitis, progressionibus, commodis, quasi eadem, non levitati paucorum, sed bono societatis esset adversa.

Uznali jsme za dobré toto předepsat a připomenout a přikazujeme, aby se to svědomitě zachovávalo — pohnuti tíží zla, které den ode dne roste a jemuž nelze čelit později bez nejvyššího nebezpečí. Nejde už totiž, jako na začátku, o ty, kdo se pouštějí do sporů a přicházejí v rouše ovčím, nýbrž o nepřátele otevřené a nenávistné, a to nepřátele domácí, kteří uzavřeli spolek s úhlavními nepřáteli Církve a vytkli si za cíl rozvrat víry. Jsou to ti, jejichž troufalost den co den povstává proti moudrosti seslané z nebe: osobují si právo ji opravovat, jako by byla porušená; obnovovat, jako by sešla věkem; rozmnožovat ji a přizpůsobovat názorům, pokrokům a pohodlí doby — jako by byla na překážku ne lehkomyslnosti několika lidí, nýbrž dobru společnosti.

Hisce ausibus contra evangelicam doctrinam et ecclesiasticam traditionem nunquam satis opponetur vigilantiae aut severitatis nimium ab iis quibus commissa est sacri huius depositi custodia fidelis.

Proti těmto útokům na evangelijní nauku a církevní tradici nepostaví ti, jimž je svěřena věrná ochrana tohoto posvátného pokladu, nikdy dost bdělosti — a přísnosti nikdy příliš.

Quae igitur monita et salutaria mandata Motu hoc proprio ac certa scientia ediximus, ab universis catholici orbis quum Ordinariis tum etiam regularium Ordinum institutorumque ecclesiasticorum supremis Magistris religiosissime servanda, rata et firma consistere auctoritate Nostra volumus et iubemus, contrariis quibuslibet non obstantibus.

Datum Romae, apud Sanctum Petrum, die I mensis Septembris, anno MDCCCCX, Pontificatus Nostri octavo.

PIUS PP. X.

Tato napomenutí a spasitelné příkazy, které jsme vydali z vlastního popudu a z jistého vědomí a jež mají co nejsvědomitěji zachovávat všichni ordináři katolického světa i nejvyšší představení řeholních řádů a církevních institutů, chceme a přikazujeme svou autoritou, aby zůstaly pevné a platné, bez ohledu na cokoli, co by tomu odporovalo.

Dáno v Římě u svatého Petra dne 1. září roku 1910, osmého roku našeho pontifikátu.

PIUS PP. X.