Lamentabili sane exitu

Dekret Posvátné římské a všeobecné inkvizice (Svatého officia), jímž se zavrhuje a zakazuje 65 vět — 3. července 1907, potvrzeno sv. Piem X. následujícího dne. (Acta Sanctae Sedis 40 [1907], s. 470–478.)

Lamentabili je soupis 65 zavržených vět — proto se mu odjakživa říká „nový Syllabus”, po vzoru Syllabu Pia IX. z roku 1864. Vyšel dva měsíce před encyklikou Pascendi dominici gregis (8. září 1907) a je k ní přirozeným protějškem: kdežto Pascendi modernismus vykládá jako soustavu a hledá jeho příčiny i léky, Lamentabili jej podává po větách — konkrétně, jednu po druhé, tak jak byly vybrány z tehdejších spisů. Věty nejsou smyšlené: pocházejí z děl katolických kněží a učenců té doby, především Alfreda Loisyho, dále George Tyrrella, Alberta Houtina a dalších; mnohé jsou citovány doslovně, ostatní podle smyslu.

Vět je 65 a jdou zhruba v tomto sledu: 1–8 o učitelském úřadu Církve a censuře knih, 9–19 o inspiraci Písma a o evangeliích (mimo jiné o svatém Janu), 20–26 o zjevení, dogmatu a víře, 27–38 o Kristu — o jeho božství, mesiášském vědomí a vzkříšení, 39–51 o svátostech, 52–57 o ustavení Církve a o primátu, 58–65 o vývoji nauky. Poslední věta shrnuje celý program, který se zavrhuje: že by se katolicismus měl přetvořit „v jakési nedogmatické křesťanství, to jest v široký a liberální protestantismus”.

Dekret vydalo Svaté officium a Pius X. jej schválil a potvrdil 4. července 1907. Motu proprio Praestantia Scripturae (18. listopadu 1907) pak papež k Lamentabili i k Pascendi připojil trest exkomunikace pro toho, kdo by některou ze zavržených vět hájil.

O tomto vydání. Zde je úplné operativní znění dekretu: úvod, všech 65 zavržených vět a závěrečné potvrzení s podpisem notáře — tedy vše, co dekret obsahuje. Latinský text je převzat z dobového českého vydání P. Václava Smolíka CSsR (Encyklika J. S. papeže Pia X. „Pascendi Dominici gregis“ o učení modernistův, Praha, Dědictví sv. Prokopa 1911, s církevním schválením), které věty otiskuje latinsky podle Acta Sanctae Sedis, a porovnán s Denzinger–Bannwart, Enchiridion symbolorum (11. vyd. 1911, sken, tam č. DB 2001–2065; v dnešních vydáních DS 3401–3465, papežské potvrzení DS 3466 — číslování ověřeno proti Denzinger–Schönmetzerovi, kde stojí obojí řada vedle sebe). Obě znění se rozcházejí hlavně pravopisem (subiicere × subicere, tamquam × tanquam, quemdam × quendam, imo × immo); ponechán je pravopis podle Acta Sanctae Sedis. Na dvou místech je zde Smolíkovo znění opraveno podle Denzingera, protože smysl vyžaduje jiné čtení: ve větě 10 constitit → consistit („spočívá v tom, že…“) a ve větě 60 seu → sed („byla židovská, ale stala se…“). Opraveny jsou dále zjevné tiskové kazy elektronického přepisu (věta 31 docuit-sed → docuit, sed; věta 34 nullo circum, scriptam limite → nullo circumscriptam limite; věta 48 morem. et si → morem, et si). Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny; závazné je latinské znění. Úplný český překlad pořídil už roku 1911 zmíněný P. Václav Smolík; zde z něj neotiskujeme. Mezititulky jsou redakční (v dekretu nejsou), čísla vět jsou z dekretu.

Pozor — jde o seznam ZAVRŽENÝCH vět. Vše, co následuje pod čísly 1–65, je nauka, kterou Církev odsuzuje jako bludnou, ne nauka, které učí.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Úvod dekretu

DEKRET POSVÁTNÉ ŘÍMSKÉ A VŠEOBECNÉ INKVIZICE O VĚTÁCH, KTERÉ JE TŘEBA ZAVRHNOUT A ZAKÁZAT.

Ve středu dne 3. července 1907.

Lamentabili sane exitu aetas nostra freni impatiens in rerum summis rationibus indagandis ita nova non raro sequitur ut, dimissa humani generis quasi haereditate, in errores incidat gravissimos. Qui errores longe erunt perniciosiores, si de disciplinis agitur sacris, si de Sacra Scriptura interpretanda, si de fidei praecipuis mysteriis. Dolendum autem vehementer inveniri etiam inter catholicos non ita paucos scriptores qui, praetergressi fines a patribus ac ab ipsa Sancta Ecclesia statutos, altioris intelligentiae specie et historicae considerationis nomine, eum dogmatum progressum quaerunt, qui, reipsa, eorum corruptela est.

Se věru žalostným koncem naše doba, nesnášející uzdu, při zkoumání nejvyšších důvodů věcí nezřídka sleduje novoty tak, že — zavrhši takřka dědictví lidského pokolení — upadá do nejtěžších bludů. Tyto bludy budou daleko zhoubnější, jde-li o posvátné vědy, o výklad Písma svatého či o hlavní tajemství víry. Je však třeba velmi želet, že se i mezi katolíky nachází nemálo spisovatelů, kteří překročivše meze stanovené Otci i samotnou svatou Církví, pod zdáním hlubšího porozumění a pod jménem dějinného zkoumání hledají takový pokrok dogmat, který je ve skutečnosti jejich zkázou.

Ne vero huius generis errores, qui quotidie inter fideles sparguntur, in eorum animis radices figant ac fidei sinceritatem corrumpant, placuit Ssmo D. N. Pio divina providentia Pp. X. ut per hoc Sacrae Romanae et Universalis Inquisitionis officium ii qui inter eos praecipui essent, notarentur et reprobarentur.

Aby však bludy tohoto druhu, které se denně rozsévají mezi věřícími, nezapustily v jejich duších kořeny a neporušily ryzost víry, uznal za dobré Nejsvětější Pán náš Pius, z Boží prozřetelnosti papež X., aby skrze tento úřad Posvátné římské a všeobecné inkvizice byly ty z nich, které jsou nejpřednější, označeny a zavrženy.

Quare, instituto diligentissimo examine, praehabitoque RR. DD. Consultorum voto, Emi ac Rmi Dni Cardinales, in rebus fidei et morum Inquisitores Generales, propositiones quae sequuntur reprobandas ac proscribendas esse indicarunt, prouti hoc generali decreto reprobantur ac proscribuntur:

Proto po nejpečlivějším přezkoumání a po předchozím hlasování veledůstojných pánů konzultorů usoudili nejdůstojnější páni kardinálové, generální inkvizitoři ve věcech víry a mravů, že věty, které následují, mají být zavrženy a zakázány, jakož se tímto obecným dekretem zavrhují a zakazují:

Učitelský úřad Církve a censura knih (1–8)

1. · DS 3401

Ecclesiastica lex, quae praescribit subiicere praeviae censurae libros Divinas respicientes Scripturas, ad cultores critices aut exegeseos scientificae librorum Veteris et Novi Testamenti non extenditur.

Církevní zákon, který předpisuje podrobit předběžné censuře knihy týkající se Písma svatého, se nevztahuje na pěstitele kritiky nebo vědecké exegeze knih Starého a Nového zákona.

2. · DS 3402

Ecclesiae interpretatio Sacrorum Librorum non est quidem spernenda, subiacet tamen accuratiori exegetarum iudicio et correctioni.

Výkladem posvátných knih ze strany Církve se sice nemá pohrdat, podléhá však přesnějšímu úsudku a opravě exegetů.

3. · DS 3403

Ex iudiciis et censuris ecclesiasticis contra liberam et cultiorem exegesim latis colligi potest, fidem ab Ecclesia propositam contradicere historiae, et dogmata catholica cum verioribus christianae religionis originibus componi reipsa non posse.

Z církevních rozsudků a censur vynesených proti svobodné a vzdělanější exegezi lze usoudit, že víra předkládaná Církví odporuje dějinám a že katolická dogmata ve skutečnosti nelze srovnat s pravdivějšími počátky křesťanského náboženství.

4. · DS 3404

Magisterium Ecclesiae ne per dogmaticas quidem definitiones genuinum Sacrarum Scripturarum sensum determinare potest.

Učitelský úřad Církve nemůže ani dogmatickými definicemi určit pravý smysl Písma svatého.

5. · DS 3405

Quum in deposito fidei veritates tantum revelatae contineantur, nullo sub respectu ad Ecclesiam pertinet iudicium ferre de assertionibus disciplinarum humanarum.

Poněvadž jsou v pokladu víry obsaženy pouze zjevené pravdy, nepřísluší Církvi v žádném ohledu vynášet soud o tvrzeních lidských věd.

6. · DS 3406

In definiendis veritatibus ita collaborant discens et docens Ecclesia, ut docenti Ecclesiae nihil supersit nisi communes discentis opinationes sancire.

Při definování pravd spolupracuje Církev učící se a Církev učící tak, že Církvi učící nezbývá nic než potvrdit obecné názory Církve učící se.

7. · DS 3407

Ecclesia, cum proscribit errores, nequit a fidelibus exigere ullum internum assensum, quo iudicia a se edita complectantur.

Církev, když zavrhuje bludy, nemůže na věřících vyžadovat žádný vnitřní souhlas, jímž by přijali rozsudky, které vydala.

8. · DS 3408

Ab omni culpa immunes existimandi sunt, qui reprobationes a Sacra Congregatione Indicis aliisve Sacris Romanis Congregationibus latas nihili pendunt.

Za prosté veškeré viny je třeba pokládat ty, kdo si nic nedělají ze zavržení vynesených posvátnou kongregací Indexu nebo jinými posvátnými římskými kongregacemi.

Inspirace Písma a evangelia (9–19)

9. · DS 3409

Nimiam simplicitatem aut ignorantiam prae se ferunt, qui Deum credunt vere esse Scripturae Sacrae auctorem.

Přílišnou prostoduchost nebo nevědomost dávají najevo ti, kdo věří, že Bůh je vskutku původcem Písma svatého.

10. · DS 3410

Inspiratio librorum Veteris Testamenti in eo consistit, quod scriptores israelitae religiosas doctrinas sub peculiari quodam aspectu, gentibus parum noto aut ignoto, tradiderunt.

Inspirace knih Starého zákona spočívá v tom, že izraelští spisovatelé předali náboženské nauky pod jistým zvláštním zorným úhlem, pohanům málo známým nebo neznámým.

11. · DS 3411

Inspiratio divina non ita ad totam Scripturam Sacram extenditur, ut omnes et singulas eius partes ab omni errore praemuniat.

Božská inspirace se nevztahuje na celé Písmo svaté tak, aby všechny jeho části i každou jednotlivě uchránila od veškerého omylu.

12. · DS 3412

Exegeta, si velit utiliter studiis biblicis incumbere, in primis quamlibet praeconceptam opinionem de supernaturali origine Scripturae Sacrae seponere debet, eamque non aliter interpretari quam cetera documenta mere humana.

Chce-li se exegeta užitečně věnovat biblickým studiím, musí především odložit jakýkoli předem pojatý názor o nadpřirozeném původu Písma svatého a vykládat je ne jinak než ostatní čistě lidské písemnosti.

13. · DS 3413

Parabolas evangelicas ipsimet Evangelistae ac christiani secundae et tertiae generationis artificiose digesserunt, atque ita rationem dederunt exigui fructus praedicationis Christi apud iudaeos.

Evangelijní podobenství uspořádali uměle sami evangelisté a křesťané druhého a třetího pokolení, a tak podali vysvětlení nepatrného ovoce Kristova kázání u Židů.

14. · DS 3414

In pluribus narrationibus non tam quae vera sunt Evangelistae retulerunt, quam quae lectoribus, etsi falsa, censuerunt magis proficua.

V mnoha vyprávěních evangelisté neuvedli ani tak to, co je pravdivé, jako spíše to, co pokládali za čtenářům prospěšnější, byť to bylo nepravdivé.

15. · DS 3415

Evangelia usque ad definitum constitutumque canonem continuis additionibus et correctionibus aucta fuerunt; in ipsis proinde doctrinae Christi non remansit nisi tenue et incertum vestigium.

Evangelia byla až do vymezení a ustanovení kánonu rozmnožována ustavičnými přídavky a opravami; nezůstala v nich proto z Kristova učení než slabá a nejistá stopa.

16. · DS 3416

Narrationes Ioannis non sunt proprie historia, sed mystica Evangelii contemplatio; sermones, in eius evangelio contenti, sunt meditationes theologicae circa mysterium salutis historica veritate destitutae.

Janova vyprávění nejsou vlastními dějinami, nýbrž mystickým rozjímáním evangelia; řeči obsažené v jeho evangeliu jsou teologické úvahy o tajemství spásy, postrádající dějinnou pravdivost.

17. · DS 3417

Quartum Evangelium miracula exaggeravit, non tantum ut extraordinaria magis apparerent, sed etiam ut aptiora fierent ad significandum opus et gloriam Verbi Incarnati.

Čtvrté evangelium zveličilo zázraky nejen proto, aby se jevily mimořádnějšími, ale i aby se staly vhodnějšími k označení díla a slávy vtěleného Slova.

18. · DS 3418

Ioannes sibi vindicat quidem rationem testis de Christo; re tamen vera non est nisi eximius testis vitae christianae, seu vitae Christi in Ecclesia, exeunte primo saeculo.

Jan si sice osobuje postavení svědka o Kristu; ve skutečnosti však není než vynikajícím svědkem křesťanského života, čili života Kristova v Církvi na sklonku prvního století.

19. · DS 3419

Heterodoxi exegetae fidelius expresserunt sensum verum Scripturarum quam exegetae catholici.

Heterodoxní (nekatoličtí) exegeté vyjádřili pravý smysl Písma věrněji než exegeté katoličtí.

Zjevení, dogma a víra (20–26)

20. · DS 3420

Revelatio nihil aliud esse potuit quam acquisita ab homine suae ad Deum relationis conscientia.

Zjevení nemohlo být nic jiného než vědomí vlastního vztahu k Bohu, jehož člověk nabyl.

21. · DS 3421

Revelatio, obiectum fidei catholicae constituens, non fuit cum Apostolis completa.

Zjevení, které tvoří předmět katolické víry, nebylo s apoštoly dovršeno.

22. · DS 3422

Dogmata, quae Ecclesia perhibet tanquam revelata, non sunt veritates e coelo delapsae, sed sunt interpretatio quaedam factorum religiosorum, quam humana mens laborioso conatu sibi comparavit.

Dogmata, která Církev předkládá jako zjevená, nejsou pravdy spadlé z nebe, nýbrž jsou jakýmsi výkladem náboženských skutečností, který si lidská mysl opatřila usilovnou snahou.

23. · DS 3423

Existere potest et reipsa existit oppositio inter facta, quae in Sacra Scriptura narrantur eisque innixa Ecclesiae dogmata; ita ut criticus tamquam falsa reiicere possit facta, quae Ecclesia tamquam certissima credit.

Může existovat — a skutečně existuje — rozpor mezi skutečnostmi, které se vypravují v Písmě svatém, a dogmaty Církve, jež se o ně opírají; takže kritik může jako nepravdivé odmítnout skutečnosti, které Církev věří jako nejjistější.

24. · DS 3424

Reprobandus non est exegeta, qui praemissas adstruit, ex quibus sequitur dogmata historice falsa aut dubia esse, dummodo dogmata ipsa directe non neget.

Nemá být zavržen exegeta, který staví předpoklady, z nichž plyne, že dogmata jsou dějinně nepravdivá nebo pochybná, jen když sama dogmata přímo nepopírá.

25. · DS 3425

Assensus fidei ultimo innititur in congerie probabilitatum.

Souhlas víry se nakonec opírá o snůšku pravděpodobností.

26. · DS 3426

Dogmata fidei retinenda sunt tantummodo iuxta sensum practicum, idest tamquam norma praeceptiva agendi, non vero tamquam norma credendi.

Dogmata víry je třeba podržet pouze podle praktického smyslu, totiž jako přikazující pravidlo jednání, nikoli však jako pravidlo věření.

Kristus (27–38)

27. · DS 3427

Divinitas Iesu Christi ex Evangeliis non probatur; sed est dogma, quod conscientia christiana e notione Messiae deduxit.

Božství Ježíše Krista se z evangelií nedokazuje; je to však dogma, které křesťanské vědomí odvodilo z pojmu Mesiáše.

28. · DS 3428

Iesus, quum ministerium suum exercebat, non in eum finem loquebatur, ut doceret se esse Messiam, neque eius miracula eo spectabant, ut id demonstraret.

Ježíš, když konal svůj úřad, nemluvil s tím cílem, aby učil, že je Mesiáš, ani jeho zázraky k tomu nesměřovaly, aby to dokázaly.

29. · DS 3429

Concedere licet, Christum quem exhibet historia, multo inferiorem esse Christo, qui est obiectum fidei.

Lze připustit, že Kristus, kterého podávají dějiny, je mnohem nižší než Kristus, jenž je předmětem víry.

30. · DS 3430

In omnibus textibus evangelicis nomen Filius Dei aequivalet tantum nomini Messias, minime vero significat Christum esse verum et naturalem Dei Filium.

Ve všech evangelijních textech se jméno „Syn Boží“ rovná pouze jménu „Mesiáš“ a nikterak neznamená, že Kristus je pravý a přirozený Syn Boží.

31. · DS 3431

Doctrina de Christo, quam tradunt Paulus, Ioannes et Concilia Nicaenum, Ephesinum, Chalcedonense, non est ea, quam Iesus docuit, sed quam de Iesu concepit conscientia christiana.

Nauka o Kristu, kterou předávají Pavel, Jan a sněmy nicejský, efeský a chalkedonský, není ta, které učil Ježíš, nýbrž ta, kterou si o Ježíši utvořilo křesťanské vědomí.

32. · DS 3432

Conciliari nequit sensus naturalis textuum evangelicorum cum eo, quod nostri theologi docent de conscientia et scientia infallibili Iesu Christi.

Přirozený smysl evangelijních textů nelze uvést v soulad s tím, co naši teologové učí o neomylném vědomí a vědění Ježíše Krista.

33. · DS 3433

Evidens est cuique, qui praeconceptis non ducitur opinionibus, Iesum aut errorem de proximo messianico adventu fuisse professum, aut maiorem partem ipsius doctrinae in Evangeliis Synopticis contentae authenticitate carere.

Každému, kdo se neřídí předem pojatými názory, je zřejmé, že buď Ježíš vyznával omyl o blízkém mesiášském příchodu, anebo že větší část jeho učení obsaženého v synoptických evangeliích postrádá pravost.

34. · DS 3434

Criticus nequit asserere Christo scientiam nullo circumscriptam limite nisi facta hypothesi, quae historice haud concipi potest quaeque sensui morali repugnat, nempe Christum uti hominem habuisse scientiam Dei et nihilominus noluisse notitiam tot rerum communicare cum discipulis ac posteritate.

Kritik nemůže Kristu přiznat vědění neomezené žádnou mezí, leda za předpokladu, který si dějinně nelze představit a který odporuje mravnímu citu, totiž že Kristus měl jako člověk vědění Boží, a přesto nechtěl znalost tolika věcí sdělit učedníkům a potomstvu.

35. · DS 3435

Christus non semper habuit conscientiam suae dignitatis messianicae.

Kristus neměl vždy vědomí své mesiášské důstojnosti.

36. · DS 3436

Resurrectio Salvatoris non est proprie factum ordinis historici, sed factum ordinis mere supernaturalis, nec demonstratum nec demonstrabile, quod conscientia christiana sensim ex aliis derivavit.

Vzkříšení Spasitele není vlastně skutečností dějinného řádu, nýbrž skutečností řádu čistě nadpřirozeného, nedokázanou ani nedokazatelnou, kterou křesťanské vědomí ponenáhlu odvodilo z jiných věcí.

37. · DS 3437

Fides in resurrectionem Christi ab initio fuit non tam de facto ipso resurrectionis, quam de vita Christi immortali apud Deum.

Víra ve vzkříšení Krista se od počátku netýkala ani tak samé skutečnosti vzkříšení, jako spíše nesmrtelného Kristova života u Boha.

38. · DS 3438

Doctrina de morte piaculari Christi non est evangelica sed tantum paulina.

Nauka o smírné smrti Kristově není evangelijní, nýbrž pouze pavlovská.

Svátosti (39–51)

39. · DS 3439

Opiniones de origine sacramentorum, quibus Patres Tridentini imbuti erant, quaeque in eorum canones dogmaticos procul dubio influxum habuerunt, longe distant ab iis, quae nunc penes historicos rei christianae indagatores merito obtinent.

Názory o původu svátostí, jimiž byli prodchnuti tridentští otcové a které bezpochyby měly vliv na jejich dogmatické kánony, jsou velmi vzdálené od těch, které nyní právem platí u historiků zkoumajících křesťanství.

40. · DS 3440

Sacramenta ortum habuerunt ex eo, quod Apostoli eorumque successores ideam aliquam et intentionem Christi, suadentibus et moventibus circumstantiis et eventibus, interpretati sunt.

Svátosti vznikly z toho, že apoštolové a jejich nástupci vyložili jakousi Kristovu myšlenku a úmysl, když je k tomu vedly a pohnuly okolnosti a události.

41. · DS 3441

Sacramenta eo tantum spectant, ut in mentem hominis revocent praesentiam Creatoris semper beneficam.

Svátosti směřují pouze k tomu, aby člověku připomínaly vždy blahodárnou přítomnost Stvořitele.

42. · DS 3442

Communitas christiana necessitatem baptismi induxit, adoptans illum tamquam ritum necessarium, eique professionis christianae obligationes adnectens.

Nutnost křtu zavedla křesťanská obec tím, že jej přijala jako nutný obřad a připojila k němu povinnosti křesťanského vyznání.

43. · DS 3443

Usus conferendi baptismum infantibus evolutio fuit disciplinaris, quae una ex causis extitit, ut sacramentum resolveretur in duo, in baptismum scilicet et poenitentiam.

Zvyk udílet křest dětem byl kázeňským vývojem, který se stal jednou z příčin, proč se svátost rozdělila ve dvě, totiž ve křest a pokání.

44. · DS 3444

Nihil probat, ritum sacramenti confirmationis usurpatum fuisse ab Apostolis; formalis autem distinctio duorum sacramentorum, baptismi scilicet et confirmationis, haud spectat ad historiam christianismi primitivi.

Nic nedokazuje, že by obřad svátosti biřmování užívali apoštolové; formální rozlišení dvou svátostí, totiž křtu a biřmování, pak nenáleží do dějin prvotního křesťanství.

45. · DS 3445

Non omnia, quae narrat Paulus de institutione Eucharistiae (I. Cor. XI, 23—25), historice sunt sumenda.

Ne vše, co Pavel vypravuje o ustanovení Eucharistie (1 Kor 11,23–25), je třeba brát dějinně.

46. · DS 3446

Non adfuit in primitiva Ecclesia conceptus de christiano peccatore auctoritate Ecclesiae reconciliato, sed Ecclesia nonnisi admodum lente huiusmodi conceptui assuevit. Imo etiam postquam poenitentia tamquam Ecclesiae institutio agnita fuit, non appellabatur sacramenti nomine, eo quod haberetur uti sacramentum probrosum.

V prvotní Církvi nebylo pojmu o křesťanském hříšníkovi smířeném autoritou Církve, nýbrž Církev si na takový pojem zvykala jen velmi zvolna. Ba i poté, co bylo pokání uznáno za instituci Církve, nenazývalo se jménem svátosti, protože bylo pokládáno za svátost potupnou.

47. · DS 3447

Verba Domini: Accipite Spiritum Sanctum; quorum remiseritis peccata, remittuntur eis, et quorum retinueritis, retenta sunt (Ioan. XX, 22 et 23) minime referuntur ad sacramentum poenitentiae, quidquid Patribus Tridentinis asserere placuit.

Slova Páně: Přijměte Ducha svatého; komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy (Jan 20,22–23) se nikterak nevztahují na svátost pokání, ať tridentským otcům bylo libo tvrdit cokoli.

48. · DS 3448

Iacobus in sua epistola (V, 14 et 15) non intendit promulgare aliquod sacramentum Christi, sed commendare pium aliquem morem, et si in hoc more forte cernit medium aliquod gratiae, id non accipit eo rigore, quo acceperunt theologi qui notionem et numerum sacramentorum statuerunt.

Jakub ve svém listě (5,14–15) nezamýšlí vyhlásit nějakou Kristovu svátost, nýbrž doporučit jakýsi zbožný zvyk; a spatřuje-li snad v tomto zvyku nějaký prostředek milosti, nebere to v té přísnosti, v jaké to vzali teologové, kteří stanovili pojem a počet svátostí.

49. · DS 3449

Coena christiana paulatim indolem actionis liturgicae assumente, hi, qui Coenae praeesse consueverant, characterem sacerdotalem acquisiverunt.

Když křesťanská večeře ponenáhlu nabývala rázu liturgického úkonu, získali ti, kdo jí obvykle předsedali, kněžský charakter.

50. · DS 3450

Seniores, qui in christianorum coetibus invigilandi munere fungebantur, instituti sunt ab Apostolis presbyteri aut episcopi ad providendum necessariae crescentium communitatum ordinationi, non proprie ad perpetuandam missionem et potestatem Apostolicam.

Starší, kteří v křesťanských shromážděních zastávali úřad dohlížitelů, byli apoštoly ustanoveni kněžími nebo biskupy, aby bylo postaráno o nutné uspořádání rostoucích obcí, nikoli vlastně proto, aby se zvěčnilo apoštolské poslání a moc.

51. · DS 3451

Matrimonium non potuit evadere sacramentum novae legis nisi serius in Ecclesia; siquidem ut matrimonium pro sacramento haberetur, necesse erat, ut praecederet plena doctrinae de gratia et sacramentis theologica explicatio.

Manželství se mohlo stát svátostí nového zákona teprve později v Církvi; aby totiž bylo manželství pokládáno za svátost, bylo nutné, aby předcházel plný teologický výklad nauky o milosti a svátostech.

Ustavení Církve a primát (52–57)

52. · DS 3452

Alienum fuit a mente Christi Ecclesiam constituere veluti societatem super terram per longam saeculorum seriem duraturam; quin imo in mente Christi regnum coeli una cum fine mundi iamiam adventurum erat.

Kristovu smýšlení bylo cizí ustanovit Církev jako společnost, která bude na zemi trvat po dlouhou řadu věků; ba naopak, podle Kristova smýšlení mělo nebeské království nastat co nevidět spolu s koncem světa.

53. · DS 3453

Constitutio organica Ecclesiae non est immutabilis; sed societas christiana perpetuae evolutioni aeque ac societas humana est obnoxia.

Ústrojné zřízení Církve není nezměnitelné; křesťanská společnost však podléhá ustavičnému vývoji zrovna tak jako společnost lidská.

54. · DS 3454

Dogmata, sacramenta, hierarchia, tum quod ad notionem tum quod ad realitatem attinet, non sunt nisi intelligentiae christianae interpretationes evolutionesque, quae exiguum germen in Evangelio latens externis incrementis auxerunt perfeceruntque.

Dogmata, svátosti a hierarchie, pokud jde jak o pojem, tak o skutečnost, nejsou než výklady a vývojové útvary křesťanského chápání, které vnějšími přírůstky rozmnožily a zdokonalily nepatrný zárodek skrytý v evangeliu.

55. · DS 3455

Simon Petrus ne suspicatus quidem unquam est, sibi a Christo demandatum esse primatum in Ecclesia.

Šimon Petr nikdy ani netušil, že mu Kristus svěřil primát v Církvi.

56. · DS 3456

Ecclesia Romana non ex divinae providentiae ordinatione, sed ex mere politicis conditionibus caput omnium Ecclesiarum effecta est.

Římská církev se stala hlavou všech církví nikoli z ustanovení Boží prozřetelnosti, nýbrž z čistě politických podmínek.

57. · DS 3457

Ecclesia sese praebet scientiarum naturalium et theologicarum progressibus infensam.

Církev se projevuje jako nepřátelská pokroku přírodních i teologických věd.

Vývoj nauky (58–65)

58. · DS 3458

Veritas non est immutabilis plusquam ipse homo, quippe quae cum ipso, in ipso et per ipsum evolvitur.

Pravda není nezměnitelnější než sám člověk, ježto se vyvíjí s ním, v něm a skrze něho.

59. · DS 3459

Christus determinatum doctrinae corpus omnibus temporibus cunctisque hominibus applicabile non docuit, sed potius inchoavit motum quemdam religiosum diversis temporibus ac locis adaptatum vel adaptandum.

Kristus neučil vymezenému souboru nauky, použitelnému pro všechny doby a všechny lidi, nýbrž spíše započal jakési náboženské hnutí, přizpůsobené nebo přizpůsobitelné různým dobám a místům.

60. · DS 3460

Doctrina christiana in suis exordiis fuit iudaica, sed facta est per successivas evolutiones primum paulina, tum ioannica, demum hellenica et universalis.

Křesťanská nauka byla ve svých počátcích židovská, postupnými vývoji se však stala nejprve pavlovskou, potom janovskou a nakonec helénskou a všeobecnou.

61. · DS 3461

Dici potest absque paradoxo, nullum Scripturae caput, a primo Genesis ad postremum Apocalypsis, continere doctrinam prorsus identicam illi, quam super eadem re tradit Ecclesia, et idcirco nullum Scripturae caput habere eumdem sensum pro critico ac pro theologo.

Bez paradoxu lze říci, že žádná kapitola Písma, od první kapitoly Genese po poslední kapitolu Zjevení, neobsahuje nauku naprosto totožnou s tou, kterou o téže věci předává Církev, a že proto žádná kapitola Písma nemá tentýž smysl pro kritika a pro teologa.

62. · DS 3462

Praecipui articuli Symboli Apostolici non eamdem pro christianis primorum temporum significationem habebant, quam habent pro christianis nostri temporis.

Hlavní články apoštolského vyznání víry neměly pro křesťany prvních dob týž význam, jaký mají pro křesťany naší doby.

63. · DS 3463

Ecclesia sese praebet imparem ethicae evangelicae efficaciter tuendae, quia obstinate adhaeret immutabilibus doctrinis, quae cum hodiernis progressibus componi nequeunt.

Církev se projevuje jako neschopná účinně hájit evangelijní mravouku, protože se zatvrzele drží nezměnitelných nauk, které nelze srovnat s dnešním pokrokem.

64. · DS 3464

Progressus scientiarum postulat, ut reformentur conceptus doctrinae christianae de Deo, de Creatione, de Revelatione, de Persona Verbi Incarnati, de Redemptione.

Pokrok věd vyžaduje, aby byly zreformovány pojmy křesťanské nauky o Bohu, o stvoření, o zjevení, o osobě vtěleného Slova a o vykoupení.

65. · DS 3465

Catholicismus hodiernus cum vera scientia componi nequit, nisi transformetur in quemdam christianismum non dogmaticum, id est in protestantismum latum et liberalem.

Dnešní katolicismus nelze srovnat s pravou vědou, leda by se přeměnil v jakési nedogmatické křesťanství, to jest v široký a liberální protestantismus.

Potvrzení papežem

Schválení a potvrzení · DS 3466

Sequenti vero feria V. die 4. eiusdem mensis et anni facta de his omnibus Ssmo D. N. Pio Pp. X. accurata relatione, Sanctitas Sua Decretum Emorum Patrum adprobavit et confirmavit, ac omnes et singulas supra recensitas propositiones seu reprobatas ac proscriptas ab omnibus haberi mandavit.

Petrus Palombelli, S. R. U. I. Notarius.

Následujícího čtvrtka, dne 4. téhož měsíce a roku, byla o tom všem podána Nejsvětějšímu Pánu našemu papeži Piu X. přesná zpráva; Jeho Svatost dekret nejdůstojnějších otců schválil a potvrdil a nařídil, aby všechny výše vypočtené věty i každou z nich všichni pokládali za zavržené a zakázané.

Petrus Palombelli, notář Posvátné římské a všeobecné inkvizice.

---

Latinské znění: Acta Sanctae Sedis 40 (1907), s. 470–478; zde podle Smolíkova vydání z roku 1911, porovnáno s Denzinger–Bannwart, Enchiridion symbolorum (11. vyd. 1911, sken), č. DB 2001–2065 = DS 3401–3465. Český překlad je pracovní a nezávazný; závazné je latinské znění.