Divino afflatu

Apoštolská konstituce — sv. Pius X., 1. listopadu 1911. (AAS 3 [1911], s. 633–638; připojené rubriky s. 639–651.)

Stručně, oč jde: Breviář je kniha denní modlitby Církve (božského oficia), kterou jsou kněží a řeholníci vázáni se modlit každý den. Jejím jádrem je žaltář — 150 starozákonních žalmů, které se odedávna měly přemodlit celé jednou za týden. Jenže jak během staletí přibývalo svátků svatých, jejich oficia postupně přebila neděle a všední dny; a protože svátky braly žalmy ze společných textů, opakovala se pořád dokola tatáž hrstka „svátečních” žalmů, kdežto na většinu ostatních nedošlo prakticky nikdy. Touto konstitucí sv. Pius X. rozdělil žalmy po týdnu znovu — tak, aby se za týden opravdu přemodlily všechny, a aby se přitom oficium nikomu neprodloužilo. Nový žaltář se stal závazným 1. ledna 1913.

Proč to sem patří. Papež v konstituci sám říká, že tímto ustanovením „učinil první krok k úpravě římského breviáře a misálu” a že k té věci brzy ustaví komisi odborníků. Tady tedy začíná řada předkoncilních reforem, která o půl století později vyústí v rubriky 1960 — v breviář 1961 a misál 1962, podle nichž počítá tento kalendář. Souvislost je i doslovná: motu proprio Rubricarum instructum (1960) výslovně ruší „Dodatky a změny v rubrikách breviáře a misálu podle bully Našeho předchůdce sv. Pia X. Divino afflatu” — tedy právě rubriky připojené k tomuto dokumentu, které jsou na webu rovněž přeloženy.

Druhá věc, kterou Pius X. na tomto místě rozhodl, zasáhla přímo kalendář a mši: nařídil, aby se „v posvátné liturgii vrátily na své místo nejstarobylejší mše nedělí během roku a férií, zvláště postních”. Až do té doby svátek svatého běžně vytlačil nedělní mešní formulář; od Pia X. má neděle přednost. Právě z tohoto principu žije přednostní řád, který stránky tohoto webu ukazují u každého dne.

Latinský text je úřední znění z Acta Apostolicae Sedis 3 (1911), s. 633–638, kde konstituce vyšla pod záhlavím Constitutio Apostolica de nova Psalterii in Breviario Romano dispositione. K dispozici jsou jen dvě OCR svědectví — přepis na vatican.va a sken ročníku AAS tamtéž —, a každé má jiné chyby rozpoznávání; četli jsme je proto proti sobě a rozporná místa rozhodli podle smyslu a podle citovaných pramenů. Tak čteme in vetere Lege recepto (web: „Legere cepto”), fructum labiorum confitentium (sken: „confitendum” — proti Žid 13, 15), de ceterisque infinitis laudibus (sken: „munitis”), renovatur eius desiderium (web: „emus”), atque imprimis quidem ut (web slovo „imprimis” vypouští) a statim post eius editionem (web: „postemus”). Slova rozdělená či slepená zlomem řádku jsme spojili (Psalterium intra, per monasticas, subtraherentur).

Zde je text konstituce. Rubriky k ní připojené (AAS s. 639–651) — technický návod, jak podle nového žaltáře konat oficium a mši, který roku 1960 zrušilo Rubricarum instructum — jsou přeloženy na vlastní stránce.

Druh dokumentu: AAS jej tiskne jako apoštolskou konstituci; vydán byl v podobě buly — proto závěrečné Loco ✠ Plumbi, „místo olověné pečeti” — a Rubricarum instructum jej cituje jako „bullu Divino afflatu”.

Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latinského originálu; závazné je latinské znění. Mezititulky jsou redakční, v originálu nejsou.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Text

APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE O NOVÉM USPOŘÁDÁNÍ ŽALTÁŘE V ŘÍMSKÉM BREVIÁŘI

PIUS EPISCOPUS SERVUS SERVORUM DEI AD PERPETUAM REI MEMORIAM.

PIUS, BISKUP, SLUŽEBNÍK SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, NA VĚČNOU PAMÁTKU.

Žalmy jsou od počátku hlasem Církve

Divino afflatu compositos Psalmos, quorum est in sacris litteris collectio, inde ab Ecclesiae exordiis non modo mirifice valuisse constat ad fovendam fidelium pietatem, qui offerebant hostiam laudis semper Deo, id est, fructum labiorum confitentium nomini eius [1]; verum etiam ex more iam in vetere Lege recepto in ipsa sacra Liturgia divinoque Officio conspicuam habuisse partem. Hinc illa, quam dicit Basilius, nata Ecclesiae vox [2], atque psalmodia, eius hymnodiae filia, ut a decessore Nostro Urbano VIII appellatur [3], quae canitur assidue ante sedem Dei et Agni, quaeque homines, in primis divino cultui addictos docet, ex Athanasii sententia, qua ratione Deum laudare oporteat quibusque verbis decenter confiteantur [4]. Pulchre ad rem Augustinus: Ut bene ab homine laudetur Deus, laudavit se ipse Deus; et quia dignatus est laudare se, ideo invenit homo, quemadmodum laudet eum [5].

Je známo, že žalmy, složené z Božího vnuknutí a shromážděné v Písmě svatém, měly od počátků Církve nejen podivuhodnou moc rozněcovat zbožnost věřících, kteří přinášeli Bohu vždy oběť chvály, to jest ovoce rtů vyznávajících jeho jméno [1]; nýbrž měly také — podle zvyku přijatého už ve Starém zákoně — význačný podíl v samotné posvátné liturgii a v božském oficiu. Odtud onen, jak jej nazývá Basil, zrozený hlas Církve [2], a žalmodie, dcera oné hymnodie, jak ji pojmenoval Náš předchůdce Urban VIII. [3], jež se ustavičně zpívá před trůnem Boha a Beránka a jež lidi, především ty, kdo jsou oddáni službě Boží, učí podle Athanasiova výroku, jakým způsobem mají Boha chválit a jakými slovy se mu důstojně vyznávat [4]. Krásně k věci Augustin: Aby byl Bůh člověkem dobře chválen, chválil Bůh sám sebe; a protože ráčil chválit sám sebe, proto člověk nalezl, jak jej chválit [5].

V žalmech je síla, která budí ctnost

Accedit quod in Psalmis mirabilis quaedam vis inest ad excitanda in animis omnium studia virtutum. Etsi enim omnis nostra Scriptura, cum vetus tum nova, divinitus inspirata utilisque ad doctrinam est, ut scriptum habetur; … at Psalmorum liber, quasi paradisus omnium reliquorum (librorum fructus) in se continens, cantus edit, et proprios insuper cum ipsis inter psallendum exhibet. Haec iterum Athanasius [6], qui recte ibidem addit: Mihi quidem videtur, psallenti Psalmos esse instar speculi, ut et seipsum et proprii animi motus in ipsis contempletur, atque ita affectus eos recitet [7]. Itaque Augustinus in Confessionibus: Quantum, inquit, flevi in hymnis et canticis tuis suave sonantis Ecclesiae tuae vocibus commotus acriter! Voces illae influebant auribus meis et eliquabatur veritas in cor meum et exaestuabat inde affectus pietatis et currebant lacrimae et bene mihi erat cum eis [8].

Přistupuje k tomu, že v žalmech je jakási podivuhodná síla, jež v duších všech probouzí úsilí o ctnost. Ačkoli je totiž celé naše Písmo, jak Starý, tak Nový zákon, vnuknuto od Boha a užitečné k vyučování, jak je psáno; … přece kniha žalmů, jako by v sobě obsahovala ráj plodů všech ostatních knih, vydává zpěvy a nadto při zpívání přidává k nim ještě zpěvy vlastní. Tak opět Athanasius [6], který tamtéž právem dodává: Zdá se mi, že žalmy jsou tomu, kdo je zpívá, jako zrcadlo, aby v nich pozoroval sebe sama i hnutí vlastní duše a tak je přednášel s týmiž city [7]. A tak Augustin ve Vyznáních: Kolik jsem, praví, proplakal při hymnech a chvalozpěvech tvých, prudce dojat hlasy tvé sladce znějící Církve! Ony hlasy vplývaly do mých uší a pravda se rozlévala do mého srdce a z toho vzkypěl cit zbožnosti a řinuly se slzy a bylo mi s nimi dobře [8].

Etenim, quem non moveant frequentes illi Psalmorum loci, in quibus de immensa maiestate Dei, de omnipotentia, de inenarrabili iustitia aut bonitate aut clementia de ceterisque infinitis laudibus eius tam alte praedicatur? Cui non similes sensus inspirent illae pro acceptis a Deo beneficiis gratiarum actiones, aut pro exspectatis humiles fidentesque preces, aut illi de peccatis clamores paenitentis animae? Quem non admiratione psaltes perfundat, cum divinae benignitatis munera in populum Israel atque in omne hominum genus profecta narrat, cumque caelestis sapientiae dogmata tradit? Quem denique non amore inflammet adumbrata studiose imago Christi Redemptoris, cuius quidem Augustinus [9] vocem in omnibus Psalmis vel psallentem, vel gementem, vel laetantem in spe, vel suspirantem in re audiebat?

Vždyť koho by nepohnula ona četná místa žalmů, na nichž se tak vznešeně hlásá o nesmírné velebnosti Boží, o všemohoucnosti, o nevýslovné spravedlnosti či dobrotě nebo milosrdenství a o ostatních jeho nekonečných chválách? V kom by nevzbudila podobné city ona díkůvzdání za dobrodiní přijatá od Boha, nebo pokorné a důvěřivé prosby za ta očekávaná, nebo ono volání kajícné duše nad hříchy? Koho by nenaplnil obdivem žalmista, když vypráví o darech Boží dobrotivosti prokázaných izraelskému lidu i celému lidskému pokolení a když předává nauky nebeské moudrosti? Koho konečně nezapálí láskou pečlivě vykreslený obraz Krista Vykupitele, jehož hlas Augustin [9] ve všech žalmech slýchal — jak zpívá, jak lká, jak se raduje v naději či vzdychá ve skutečnosti?

Odedávna se měl celý žaltář přemodlit za týden

Iure igitur optimo provisum est antiquitus, et per decreta Romanorum Pontificum, et per canones Conciliorum, et per monasticas leges, ut homines ex utroque clero integrum Psalterium per singulas hebdomadas concinerent vel recitarent. Atque hanc quidem legem a patribus traditam decessores Nostri S. Pius V, Clemens VIII, Urbanus VIII in recognoscendo Breviario Romano sancte servarunt. Unde etiam nunc Psalterium intra unius hebdomadae spatium recitandum foret integrum, nisi mutata rerum condicione talis recitatio frequenter impediretur.

Právem tedy bylo odedávna postaráno — dekrety římských papežů, kánony koncilů i řeholními zákony —, aby lidé z obojího kléru celý žaltář každý týden zpívali nebo recitovali. A tento zákon, podaný od otců, svatě zachovali Naši předchůdcové sv. Pius V., Klement VIII. a Urban VIII., když prohlíželi římský breviář. Proto by i nyní měl být žaltář recitován celý v rozmezí jednoho týdne, kdyby takové recitaci často nebránily změněné poměry.

Svátky svatých zatlačily neděli a férii — a s ní většinu žalmů

Etenim procedente tempore continenter crevit inter fideles eorum hominum numerus, quos Ecclesia, mortali vita defunctos, caelicolis accensere et populo christiano patronos et vivendi duces consuevit proponere. In ipsorum vero honorem Officia de Sanctis sensim propagari coeperunt, unde fere factum est, ut de Dominicis diebus deque Feriis Officia silerent ideoque non pauci neglegerentur Psalmi, qui sunt tamen, non secus ac ceteri, ut Ambrosius ait [10] benedictio populi, Dei laus, plebis laudatio, plausus omnium, sermo universorum, vox Ecclesiae, fidei canora confessio, auctoritatis plena devotio, libertatis laetitia, clamor iucunditatis, laetitiae resultatio.

Neboť postupem času mezi věřícími ustavičně rostl počet těch lidí, které Církev po skončení smrtelného života připojuje k nebešťanům a předkládá křesťanskému lidu za ochránce a vůdce života. Na jejich počest se pak zvolna začala šířit oficia o svatých, čímž se téměř stalo, že oficia o nedělích a feriích umlkla, a proto bylo nemálo žalmů opomíjeno — ačkoli i ony jsou, právě tak jako ostatní, jak praví Ambrož [10], požehnáním lidu, chválou Boží, chvalozpěvem obce, potleskem všech, řečí veškerenstva, hlasem Církve, zvučným vyznáním víry, oddaností plnou autority, radostí svobody, výkřikem veselí, ozvěnou radosti.

De huiusmodi autem omissione non semel graves fuerunt prudentum piorumque virorum querimoniae, quod non modo hominibus sacri ordinis tot subtraherentur praesidia ad laudandum Dominum et ad intimos animi sensus ei significandos aptissima; sed etiam quod optabilis illa in orando varietas desideraretur, ad digne, attente, devote precandum imbecillitati nostrae quam maxime opportuna. Nam, ut Basilius habet, in aequalitate torpescit saepe, nescio quomodo, animus, atque praesens absens est: mutatis vero et variatis psalmodia et cantu per singulas horas, renovatur eius desiderium et attentio instauratur [11].

Nad takovým opomíjením nejednou zazněly vážné stížnosti moudrých a zbožných mužů: nejenže se mužům duchovního stavu odnímá tolik prostředků nadmíru vhodných k chválení Pána a k vyjádření nejniternějších citů duše, nýbrž i že se postrádá ona žádoucí rozmanitost v modlitbě, naší slabosti nanejvýš prospěšná k tomu, aby se člověk modlil důstojně, pozorně a zbožně. Neboť, jak praví Basil, ve stejnosti duch často, nevím jak, ochabuje a jsa přítomen je nepřítomen; kdežto mění-li se a střídá-li se žalmodie a zpěv každou hodinu, obnovuje se jeho touha a navrací se pozornost [11].

Biskupové o to žádali už na Vatikánském koncilu

Minime igitur mirum, quod complures e diversis orbis partibus sacrorum Antistites sua in hanc rem vota ad Apostolicam Sedem detulerunt, maximeque in Concilio Vaticano, cum hoc inter cetera postularunt, ut, quoad posset, revocaretur consuetudo vetus recitandi per hebdomadam totum Psalterium, ita tamen ut clero, in sacri ministerii vinea ob imminutum operariorum numerum iam gravius laboranti, non maius imponeretur onus. Hisce vero postulationibus et votis, quae Nostra quoque ante susceptum Pontificatum fuerant, itemque precibus, quae deinceps ab aliis Venerabilibus Fratribus piisque viris admotae sunt, Nos equidem concedendum duximus, cauto tamen, ne recitatione integri Psalterii hebdomadae spatio conclusa, ex una parte quicquam de Sanctorum cultu decederet, neve ex altera molestius Divini Officii onus clericis, immo temperatius evaderet.

Není tedy nikterak divné, že mnozí biskupové z různých končin světa přednesli v této věci svá přání Apoštolskému stolci — a nejvíce na Vatikánském koncilu, kde mimo jiné žádali, aby byl, pokud možno, obnoven starý zvyk recitovat během týdne celý žaltář, tak však, aby kléru, který ve vinici posvátné služby pro zmenšený počet dělníků už teď pracuje s větší tíží, nebylo ukládáno větší břemeno. Těmto žádostem a přáním, která byla i Naše ještě před přijetím pontifikátu, a rovněž prosbám, jež poté vznesli další ctihodní bratří a zbožní muži, jsme se rozhodli vyhovět — se zajištěním, aby se recitací celého žaltáře uzavřenou do rozmezí týdne na jedné straně nic neubralo z úcty ke svatým, a aby se na druhé straně břemeno božského oficia klerikům nestalo tíživějším, nýbrž spíše mírnějším.

Quapropter, implorato suppliciter Patre luminum, corrogatisque in id ipsum suffragiis sanctarum precum, Nos vestigiis insistentes decessorum Nostrorum, aliquot viros delegimus doctos et industrios, quibus commisimus, ut consiliis studiisque collatis certam aliquam reperirent rei efficiendae rationem, quae Nostris optatis responderet. Illi autem commissum sibi munus e sententia exsequentes novam Psalterii dispositionem elaborarunt; quam cum S. R. E. Cardinales sacris ritibus cognoscendis praepositi diligenter consideratam probassent, Nos, utpote cum mente Nostra admodum congruentem, ratam habuimus in rebus omnibus, id est, quod ad ordinem ac partitionem Psalmorum, ad Antiphonas, ad Versiculos, ad Hymnos attinet cum suis Rubricis et Regulis, eiusque editionem authenticam in Nostra typographia Vaticana adornari et indidem evulgari iussimus.

Proto jsme — když jsme pokorně vzývali Otce světel a k témuž vyprosili podporu svatých modliteb — kráčejíce ve šlépějích svých předchůdců vybrali několik učených a pracovitých mužů a uložili jim, aby po vzájemné poradě a společném studiu nalezli nějaký spolehlivý způsob, jak věc provést, který by odpovídal Našim přáním. Ti pak, plníce svěřený úkol podle zadání, vypracovali nové uspořádání žaltáře; a když je kardinálové svaté římské Církve, postavení v čelo posvátných obřadů, pečlivě prozkoumali a schválili, My jsme je — jakožto zcela se shodující s Naším smýšlením — potvrdili ve všech věcech, to jest v tom, co se týká pořádku a rozdělení žalmů, antifon, veršíků a hymnů s jejich rubrikami a pravidly; a nařídili jsme, aby jeho úřední vydání bylo připraveno v Naší vatikánské tiskárně a odtud vydáno.

První krok k úpravě breviáře a misálu

Quoniam vero Psalterii dispositio intimam quamdam habet cum omni Divino Officio et Liturgia coniunctionem, nemo non videt, per ea, quae hic a Nobis decreta sunt, primum Nos fecisse gradum ad Romani Breviarii et Missalis emendationem; sed super tali causa proprium mox Consilium seu Commissionem, ut aiunt, eruditorum constituemus. Interim, opportunitatem hanc nacti, nonnulla iam in praesenti instauranda censuimus, prout in appositis Rubricis praescribitur: atque imprimis quidem ut in recitando Divino Officio Lectionibus statutis sacrae Scripturae cum Responsoriis de tempore occurrentibus debitus honor frequentiore usu restitueretur; dein vero ut in sacra Liturgia Missae antiquissimae de Dominicis infra annum et de Feriis, praesertim quadragesimalibus, locum suum recuperarent.

Protože však uspořádání žaltáře má jakousi vnitřní souvislost s celým božským oficiem a s liturgií, každý vidí, že tím, co jsme zde ustanovili, jsme učinili první krok k úpravě římského breviáře a misálu; pro tuto věc však brzy ustavíme zvláštní radu neboli komisi, jak se říká, učených mužů. Zatím jsme, chopivše se této příležitosti, usoudili, že některé věci je třeba obnovit už nyní, jak je předepsáno v připojených rubrikách: a to především, aby se při recitaci božského oficia častějším užíváním vrátila náležitá čest stanoveným čtením z Písma svatého spolu s responsorii připadajícími podle liturgické doby; a dále, aby v posvátné liturgii nabyly znovu svého místa nejstarobylejší mše nedělí během roku a férií, zvláště postních.

Rozhodnutí: starý pořádek žaltáře se ruší k 1. lednu 1913

Itaque, harum auctoritate litterarum, ante omnia Psalterii ordinem, qualis in Breviario Romano hodie est, abolemus eiusque usum, inde a Kalendis Ianuariis anni millesimi nongentesimi decimi tertii, omnino interdicimus. Ex illo autem die in omnibus ecclesiis Cleri saecularis et regularis, in monasteriis, ordinibus, congregationibus, institutisque religiosorum ab omnibus et singulis, qui ex officio aut ex consuetudine Horas canonicas iuxta Breviarium Romanum, a S. Pio V editum et a Clemente VIII, Urbano VIII, Leone XIII recognitum, persolvunt, novum Psalterii ordinem, qualem Nos cum suis Regulis et Rubricis approbavimus typisque Vaticanis vulgandum decrevimus, religiose observari iubemus. Simul vero poenas in iure statutas iis denuntiamus, qui suo officio persolvendi quotidie Horas canonicas defuerint; qui quidem sciant se tam gravi non satisfacturos officio, nisi Nostrum hunc Psalterii ordinem adhibeant.

Proto autoritou tohoto listu především rušíme pořádek žaltáře, jaký je dnes v římském breviáři, a ode dne 1. ledna roku tisícího devítistého třináctého jeho užívání zcela zakazujeme. Od onoho dne pak přikazujeme, aby ve všech kostelích světského i řeholního kléru, v klášteřích, řádech, kongregacích a řeholních institutech všichni a jednotliví, kdo z úřadu nebo ze zvyku konají kanonické hodinky podle římského breviáře — vydaného sv. Piem V. a prohlédnutého Klementem VIII., Urbanem VIII. a Lvem XIII. —, zbožně zachovávali nový pořádek žaltáře, jak jsme jej s jeho pravidly a rubrikami schválili a nařídili vydat vatikánským tiskem. Zároveň ohlašujeme tresty stanovené právem těm, kdo by nedostáli své povinnosti konat denně kanonické hodinky; ti ať vědí, že tak vážné povinnosti nedostojí, neužijí-li tohoto Našeho pořádku žaltáře.

Omnibus igitur Patriarchis, Archiepiscopis, Episcopis, Abbatibus ceterisque ecclesiarum Praelatis, ne Cardinalibus quidem Archipresbyteris patriarchalium Urbis basilicarum exceptis, mandamus, ut in sua quisque dioecesi, ecclesia vel coenobio Psalterium cum Regulis et Rubricis, quemadmodum a Nobis dispositum est, constituto tempore inducendum curent: quod Psalterium quasque Regulas et Rubricas etiam a ceteris omnibus, quoscumque obligatio tenet recitandi vel concinendi Horas canonicas, inviolate adhiberi ac servari praecipimus. Interim autem cuilibet et capitulis ipsis, modo id maior capituli pars sibi placere ostenderit, novum Psalterii ordinem, statim post eius editionem, rite usurpare licebit.

Všem tedy patriarchům, arcibiskupům, biskupům, opatům a ostatním církevním prelátům — nevyjímaje ani kardinály arcikněze patriarchálních bazilik Města — nařizujeme, aby každý ve své diecézi, kostele nebo klášteře dbal o to, aby byl v určený čas zaveden žaltář s pravidly a rubrikami tak, jak jsme jej uspořádali; a přikazujeme, aby týž žaltář a tatáž pravidla a rubriky byly neporušeně užívány a zachovávány i všemi ostatními, které váže povinnost recitovat nebo zpívat kanonické hodinky. Zatím však bude komukoli i samotným kapitulám — projeví-li s tím větší část kapituly souhlas — dovoleno řádně užívat nového pořádku žaltáře hned po jeho vydání.

Závěrečná stvrzující formule

Haec vero edicimus, declaramus, sancimus, decernentes has Nostras litteras validas et efficaces semper esse ac fore; non obstantibus constitutionibus et ordinationibus apostolicis, generalibus et specialibus, ceterisve quibusvis in contrarium facientibus. Nulli ergo hominum liceat hanc paginam Nostrae abolitionis, revocationis, permissionis, iussionis, praecepti, statuti, indulti, mandati et voluntatis infringere, vel ei ausu temerario contraire. Si quis autem hoc attentare praesumpserit, indignationem omnipotentis Dei, ac beatorum Petri et Pauli, Apostolorum eius, se noverit incursurum.

Toto tedy vyhlašujeme, prohlašujeme a stvrzujeme, ustanovujíce, že tento Náš list je a navždy bude platný a účinný, bez ohledu na apoštolské konstituce a nařízení, obecná i zvláštní, a na cokoli jiného, co by tomu odporovalo. Nikomu z lidí tedy ať není dovoleno tuto stránku Našeho zrušení, odvolání, dovolení, příkazu, nařízení, ustanovení, indultu, mandátu a vůle porušit nebo se proti ní opovážlivě postavit. Kdyby se pak někdo opovážil o to pokusit, ať ví, že na sebe uvalí hněv všemohoucího Boha a jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.

Datace

Datum Romae apud S. Petrum anno Incarnationis Dominicae millesimo nongentesimo undecimo, Kalendis Novembribus, in festo Sanctorum omnium, Pontificatus Nostri anno nono.

A. CARDINALIS AGLIARDI, S. R. E. Cancellarius. FR. SEB. CARDINALIS MARTINELLI, S. R. C. Praefectus.

Loco ✠ Plumbi. — Visa: M. RIGGI C. A., Not. — Reg. in Canc. Ap. n. 571.

Dáno v Římě u sv. Petra léta Vtělení Páně tisícího devítistého jedenáctého, o listopadových kalendách, na svátek Všech svatých, devátého roku Našeho pontifikátu.

A. kardinál AGLIARDI, kancléř svaté římské Církve Fr. Šebestián kardinál MARTINELLI, prefekt Posvátné kongregace obřadů

Místo ✠ olověné pečeti. — Viděl: M. Riggi, apoštolský notář. — Zapsáno v apoštolské kanceláři pod č. 571.

Poznámky pod čarou

Odkazy jsou papežovy vlastní, tak jak je tiskne AAS.

1. Žid 13, 15.
2. Basil, Homil. in Ps. 1, n. 2.
3. Urban VIII., bula Divinam psalmodiam (1631).
4. Athanasius, Epist. ad Marcellinum in interpret. Psalmor., n. 10.
5. Augustin, In Psalm. 144, n. 1.
6. Athanasius, Epist. ad Marcell. cit., n. 2.
7. Tamtéž, n. 12.
8. Augustin, Confessiones, kn. IX, kap. 6.
9. Augustin, In Ps. 42, n. 1.
10. Ambrož, Enarrat. in Ps. 1, n. 9.
11. Basil, Regulae fusius tractatae, interrog. 37, n. 5.