Encyklika Řehoře XVI. z 15. srpna 1832 proti indiferentismu, „svobodě svědomí“ a nemírné svobodě mínění. Úplný latinský text s pracovním českým překladem, dvojjazyčně po odstavcích.

Mirari vos

Encyklika všem patriarchům, primasům, arcibiskupům a biskupům katolického světa o zmatku v Církvi i v občanské společnosti — Řehoř XVI., 15. srpna 1832.

Mirari vos je první velké papežské odsouzení liberalismu. Řehoř XVI. ji psal osmnáct měsíců po svém zvolení, kdy sotva utichlo povstání v Papežském státě — proto ten úvod o bouři, z níž papeže vytrhla „Boží pravice“. Bezprostředním podnětem byla ovšem nauka, ne politika: okruh kolem francouzského kněze Félicité de Lamennais a jeho listu L’Avenir žádal, aby se Církev spojila s moderními svobodami — se svobodou svědomí, tisku a s odlukou od státu. Encyklika je jmenovitě neuvádí, ale odpovídá právě jim; Lamennaisovo učení pak Řehoř XVI. odsoudil výslovně breve Singulari Nos (1834).

Jádro textu je ve čtyřech odstavcích uprostřed. Indiferentismus — mínění, že spásu lze získat v kterémkoli vyznání — nazývá papež pramenem zla; z tohoto „zahnívajícího pramene“ pak podle něj plyne „svoboda svědomí“, chápaná jako nárok každého vyznávat cokoli, kterou označuje slovem deliramentum, blouznění. Následuje odsouzení nemírné svobody mínění a tisku a řeč o tom, proč Církev knihy cenzurovala; dále výklad o povinné poslušnosti zákonné vládě a odmítnutí odluky Církve od státu. Tudy vede přímá čára k Syllabu Pia IX. (1864) a k encyklikám Lva XIII. Immortale Dei (1885) a Libertas (1888).

Pro web svaté rodiny má encyklika ještě jednu souvislost: papež ji datoval na svátek Nanebevzetí Panny Marie a v úvodu i v závěru to výslovně zdůvodňuje — list svěřuje té, kterou „uprostřed největších pohrom poznal jako ochránkyni“.

O tomto vydání. Zde je úplné znění encykliky, dvojjazyčně: latinský odstavec, pod ním český překlad. Latinský text je převzat z vatican.va a zkontrolován proti tištěnému znění v Acta Gregorii Papae XVI, sv. I (Řím 1901), dokument CLXII — sken na archive.org. Elektronický text na vatican.va je porušen desítkami chyb ze strojového čtení (belium místo bellum, ninll místo nihil, curo místo cum); opravy jsou provedeny podle tištěného vydání a všechny jsou vypsány v textových poznámkách na konci stránky. Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latiny; závazné je latinské znění. Číslování odstavců a mezititulky jsou redakční (v originálu nejsou), pro snazší orientaci; čísla v závorkách uvnitř textu jsou poznámky původní a rozepisují se na konci.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Text

ŘEHOŘ PP. XVI.

Všem patriarchům, primasům, arcibiskupům a biskupům katolického světa — o zmatku v Církvi i v občanské společnosti.

Ctihodní bratři, pozdrav a apoštolské požehnání.

I. Proč list přichází až nyní

Mirari vos arbitramur, quod ab imposita Nostrae humilitati Ecclesiae universae procuratione nondum literas ad vos dederimus, prout et consuetudo vel a primis temporibus invecta, et benevolentia in vos Nostra postulasset. Erat id quidem Nobis maxime in votis, ut dilataremus illico super vos cor Nostrum, atque in communicatione spiritus ea vos adloqueremur voce, qua confirmare fratres in persona beati Petri iussi fuimus (1).

Domníváme se, že se divíte, proč jsme vám od chvíle, kdy byla Naší nepatrnosti uložena péče o celou Církev, dosud neposlali list, jak by toho žádal jak zvyk zavedený už od prvních dob, tak Naše laskavost k vám. Bylo to zajisté Naším nejvroucnějším přáním: ihned nad vámi rozšířit Naše srdce a ve sdílení ducha k vám promluvit tím hlasem, jímž Nám bylo v osobě blaženého Petra přikázáno posilovat bratry.(1)

Verum probe nostis, quanam malorum aerumnarumque procella primis pontificatus Nostri momentis in eam subito altitudinem maris acti fuerimus, in qua, nisi dextera Dei fecisset virtutem, ex teterrima impiorum conspiratione Nos congemuissetis demersos. Refugit animus tristissima tot discriminum recensione susceptum inde moerorem refricare; patrique potius omnis consolationis benedicimus, qui, disiectis perduellibus, praesenti Nos eripuit periculo, atque, turbulentissima sedata tempestate, dedit a metu respirare. Proposuimus illico vobiscum communicare consilia ad sanandas contritiones Israel; sed ingens curarum moles, quibus in concilianda publici ordinis restitutione obruti fuimus, moram tunc Nostrae huic obiecit voluntati.

Dobře však víte, jaká bouře zel a útrap Nás v prvních chvílích Našeho pontifikátu náhle zahnala do takové hlubiny moře, že kdyby Boží pravice nebyla ukázala svou moc, byli byste Nás oplakávali jako pohlceného nejohavnějším spiknutím bezbožníků. Duch se zdráhá jitřit smutek, který by nejtrudnější výčet tolika nebezpečí znovu rozjitřil; raději dobrořečíme Otci veškeré útěchy, jenž rozehnal vzbouřence, vytrhl Nás z bezprostředního nebezpečí, a když utišil zuřivou bouři, dopřál Nám oddechnout si od strachu. Umínili jsme si hned poradit se s vámi, jak léčit rány Izraele; ale nesmírné břímě starostí, jímž jsme byli při obnovování veřejného pořádku zavaleni, tehdy tomuto Našemu úmyslu položilo do cesty odklad.

Nova interim accessit causa silentii ob factiosorum insolentiam, qui signa perduellionis iterum attollere conati sunt. Nos quidem tantam hominum pervicaciam, quorum effrenatus furor impunitate diuturna impensaeque Nostrae benignitatis indulgentia non deliniri, sed ali potius conspiciebatur, debuimus tandem ingenti licet cum moerore, ex collata Nobis divinitus auctoritate, virga compescere (2); ex quo, prout iam probe coniicere potestis, operosior in dies instantia Nostra quotidiana facta est.

Mezitím přistoupila nová příčina mlčení: drzost buřičů, kteří se znovu pokusili pozvednout korouhve vzpoury. Takovou zatvrzelost lidí, jejichž nespoutaná zuřivost se — jak bylo vidět — dlouhou beztrestností a shovívavostí Naší štědré dobroty nemírnila, nýbrž spíše sytila, jsme nakonec museli, byť s velikým zármutkem, z moci Nám od Boha svěřené zkrotit metlou;(2) a od té doby, jak už dobře uhodnete, přibývalo Našich denních starostí den ode dne.

Ast cum, quod ipsum iisdem ex causis distuleramus, iam possessionem pontificatus in Lateranensi basilica ex more institutoque maiorum adiverimus, omni demum abiecta cunctatione, ad vos properamus, venerabiles fratres, testemque Nostrae erga vos voluntatis epistolam damus laetissimo hoc die, quo de virginis sanctissimae in coelum Assumptae triumpho solemnia festa peragimus, ut quam patronam ac sospitam inter maximas quasque calamitates persensimus, ipsa et scribentibus ad vos Nobis adstet propitia mentemque Nostram coelesti afflatu suo in ea inducat consilia, quae Christiano gregi futura sint quammaxime salutaria.

Když jsme však již — což jsme z týchž příčin rovněž odkládali — podle zvyku a ustanovení předků nastoupili držbu pontifikátu v lateránské bazilice, spěcháme konečně, odloživše všechno otálení, k vám, ctihodní bratři, a jako svědectví Naší přízně k vám vydáváme tento list v přeradostný den, kdy slavíme svátek triumfu nejsvětější Panny nanebevzaté. Ať Ta, kterou jsme uprostřed největších pohrom poznali jako ochránkyni a zachránkyni, milostivě stojí po boku i Nám, když vám píšeme, a ať Naši mysl svým nebeským vnuknutím přivede k rozhodnutím pro křesťanské stádo co nejspasitelnějším.

II. Co máme před očima

Moerentes quidem animoque tristitia confecto venimus ad vos, quos pro vestro in religionem studio, ex tanta, in qua ipsa versatur, temporum acerbitate maxime anxios novimus. Vere enim dixerimus, horam nunc esse potestatis tenebrarum, ad cribrandos, sicut triticum, filios electionis (3). Vere „luxit et defluxit terra, infecta ab habitatoribus suis, quia transgressi sunt leges, mutaverunt ius, dissipaverunt foedus sempiternum“. (4)

Přicházíme k vám zarmouceni a s duší zdrcenou smutkem — k vám, o nichž víme, že jste pro svou horlivost pro náboženství nanejvýš znepokojeni tou trpkou dobou, v níž se ocitlo. Vpravdě totiž můžeme říci, že nyní je hodina moci temnot, aby byli synové vyvolení tříbeni jako pšenice.(3) Vpravdě „truchlila a rozplynula se země, poskvrněná svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili právo, zrušili věčnou smlouvu“.(4)

Loquimur, venerabiles fratres, quae vestris ipsi oculis conspicitis, quae communibus idcirco lacrymis ingemiscimus. Alacris exultat improbitas, scientia impudens, dissoluta licentia. Despicitur sanctitas sacrorum, et quae magnam vim magnamque necessitatem possidet, divini cultus maiestas, ab hominibus nequam improbatur, polluitur, habetur ludibrio: sana hinc pervertitur doctrina erroresque omnis generis disseminantur audacter. Non leges sacrorum, non iura, non instituta, non sanctiores quaelibet disciplinae tutae sunt ab audacia loquentium iniqua. Vexatur acerrime Romana haec Nostra beatissimi Petri Sedes, in qua posuit Christus Ecclesiae firmamentum, et vincula unitatis in dies magis labefactantur, abrumpuntur. Divina Ecclesiae auctoritas oppugnatur, ipsiusque iuribus convulsis, substernitur ipsa terrenis rationibus, ac per summam iniuriam odio populorum subiicitur, in turpem redacta servitutem. Debita episcopis obedientia infringitur eorumque iura conculcantur. Personant horrendum in modum academiae ac gymnasia novis opinionum monstris, quibus non occulte amplius et cuniculis petitur catholica fides, sed horrificum ac nefarium ei bellum aperte iam et propalam infertur.

Mluvíme, ctihodní bratři, o tom, co sami vidíte na vlastní oči a nad čím proto společně s pláčem sténáme. Bujaře jásá nepravost, nestoudná učenost, rozpustilá svévole. Pohrdá se svatostí posvátných věcí; vznešeností bohoslužby, která má velikou moc a velikou nutnost, ničemní lidé opovrhují, poskvrňují ji a tropí si z ní posměch; odtud se převrací zdravá nauka a směle se rozsévají bludy všeho druhu. Ani zákony posvátných věcí, ani práva, ani zřízení, ani jakákoli posvátnější kázeň nejsou bezpečné před opovážlivostí těch, kdo mluví nepravost. Nanejvýš krutě je sužován tento Náš římský Stolec blaženého Petra, na němž Kristus položil pevný základ Církve, a svazky jednoty se den ode dne víc uvolňují a trhají. Božská autorita Církve je napadána, její práva rozvrácena, sama je podřizována pozemským ohledům a nejtěžší křivdou vydávána nenávisti národů, uvedena v potupné otroctví. Poslušnost povinná biskupům se láme a jejich práva se pošlapávají. Vysoká učení a školy hlučí strašlivým způsobem novými zrůdami mínění, jimiž se na katolickou víru už neútočí skrytě a podkopy, nýbrž otevřeně a veřejně se proti ní vede hrozná a bezbožná válka.

Institutis enim exemploque praeceptorum, corruptis adolescentium animis, ingens religionis clades morumque perversitas teterrima percrebuit. Hinc porro freno religionis sanctissimae proiecto, per quam unam regna consistunt, dominatusque vis ac robur firmatur, conspicimus ordinis publici exitium, labem principatus omnisque legitimae potestatis conversionem invalescere. Quae quidem tanta calamitatum congeries ex illarum in primis conspiratione societatum est repetenda, in quas quidquid in haeresibus et in sceleratissimis quibusque sectis sacrilegum, flagitiosum ac blasphemum est, quasi in sentinam quamdam, cum omnium sordium concretione confluxit.

Neboť zřízeními a příkladem učitelů se zkazily duše mládeže a rozmohla se nesmírná pohroma náboženství a nejohavnější zvrácenost mravů. A když byla odhozena uzda nejsvětějšího náboženství, jímž jediným státy stojí a jímž se upevňuje síla a pevnost vlády, vidíme, jak sílí zkáza veřejného pořádku, pád knížecí moci a převrat veškeré zákonné autority. Tuto tak velikou hromadu pohrom je třeba odvozovat především ze spolčení oněch společností, do nichž jako do jakési stoky steklo — se vším slitým kalem — všechno, co je v bludech a v nejzločinnějších sektách svatokrádežné, hanebné a rouhavé.

Haec, venerabiles fratres, et alia complura et fortassis etiam graviora, quae in praesens percensere longum esset ac vos probe nostis, in dolore esse Nos iubent, acerbo sane ac diuturno, quos in Cathedra principis apostolorum constitutos zelus universae domus Dei comedat prae caeteris, opus est.

Tyto věci, ctihodní bratři, a mnohé jiné, snad ještě těžší, které by bylo zdlouhavé nyní vypočítávat a které dobře znáte, Nám ukládají bolest věru trpkou a dlouhou; je totiž nutné, aby nás, postavené na stolec knížete apoštolů, stravovala horlivost pro celý dům Boží více než ostatní.

Verum cum eo Nos loci positos esse agnoscamus, quo deplorare dumtaxat innumera haec mala non sufficiat, nisi et ea convellere pro viribus connitamur; ad opem fidei vestrae confugimus, vestramque pro catholici gregis salute sollicitudinem advocamus, venerabiles fratres, quorum spectat virtus ac religio et singularis prudentia et sedula adsiduitas animos Nobis addit, atque in tanta rerum asperitate afflictos consolatione sustentat periucunda. Nostrarum quippe est partium, vocem tollere omniaque conari, ne aper de silva demoliatur vineam, neve lupi mactent gregem: Nostrum est, oves in ea dumtaxat pabula compellere, quae salutaria iisdem sint, nec vel tenui suspicione perniciosa. Absit, carissimi, absit, ut, quando tanta premant mala, tanta impendeant discrimina, suo desint muneri pastores, et perculsi metu dimittant oves, vel, abiecta cura gregis, otio torpeant ac desidia. Agamus idcirco in unitate spiritus communem Nostram seu verius Dei causam, et contra communes hostes pro totius populi salute una omnium sit vigilantia, una contentio.

Poněvadž však uznáváme, že jsme postaveni tam, kde nestačí tato nesčetná zla toliko oplakávat, nesnažíme-li se je i ze všech sil vyvracet, utíkáme se k pomoci vaší víry a dovoláváme se vaší starostlivosti o spásu katolického stáda, ctihodní bratři — vaše statečnost a zbožnost, neobyčejná rozvážnost a bdělá vytrvalost Nám dodává mysli a v tak tvrdé době podpírá zkroušené blahodárnou útěchou. Je zajisté Naším úkolem pozvednout hlas a učinit vše, aby kanec z lesa nezničil vinici a vlci nerozsápali stádo; je Naším úkolem hnát ovce jen na taková pastviska, která jsou pro ně zdravá a ani sebemenším podezřením zhoubná. Odstup, nejmilejší, odstup, aby — když doléhají taková zla a hrozí taková nebezpečí — pastýři nedostáli svému úřadu, aby ze strachu ovce opustili nebo aby, odhodivše péči o stádo, otupěli v zahálce a lenosti. Konejme tedy v jednotě ducha Naši společnou, či spíše Boží věc, a proti společným nepřátelům ať je pro spásu všeho lidu jedna bdělost všech, jedno úsilí.

III. Jednota s Petrovým stolcem

Id porro apprime praestabitis, si, quod vestri muneris ratio postulat, attendatis vobis, et doctrinae, illud assidue revolventes animo, „universalem Ecclesiam quacumque novitate pulsari“ (5), atque ex sancti Agathonis pontificis monitu (6) „nihil de iis, quae sunt regulariter definita minui debere, nihil mutari, nihil adiici, sed ea et verbis et sensibus illibata esse custodienda“. Immota inde consistet firmitas unitatis quae hac beati Petri Cathedra suo veluti fundamento continetur, ut unde in Ecclesias omnes venerandae communionis iura dimanant, ibi universis et murus sit, et securitas, et portus expers fluctuum et bonorum thesaurus innumerabilium (7).

To pak nejlépe zajistíte, budete-li — jak žádá povaha vašeho úřadu — dbát na sebe i na učení a neustále v mysli převracet, že „všeobecná Církev je zasahována každou novotou“,(5) a napomenutí svatého papeže Agathona,(6) že „z toho, co bylo řádně vymezeno, se nic nesmí ubírat, nic měnit, nic přidávat, nýbrž se to má chovat neporušené ve slovech i ve smyslu“. Odtud potrvá neochvějná pevnost jednoty, která se drží tohoto stolce blaženého Petra jako svého základu, takže tam, odkud vyvěrají pro všechny církve práva ctihodného společenství, je všem i zdí, i bezpečím, i přístavem prostým vlnobití a pokladnicí nesčetných dober.(7)

Ad eorum itaque retundendam audaciam, qui vel iura Sanctae huius Sedis infringere conantur, vel dirimere Ecclesiarum cum ipsa coniunctionem, qua una eaedem nituntur et vigent, maximum fidei in eam ac venerationis sincerae studium inculcate, inclamantes cum sancto Cypriano „falso confidere se esse in Ecclesia, qui Cathedram Petri deserat, super quam fundata est Ecclesia“ (8).

Abyste tedy zlomili opovážlivost těch, kdo se pokoušejí buď narušit práva tohoto Svatého stolce, nebo roztrhnout spojení církví s ním — spojení, jímž jediným stojí a sílí —, vštěpujte co největší horlivost víry v něj a upřímné úcty k němu a volejte se svatým Cypriánem: „Klame se, kdo se domnívá, že je v Církvi, opouští-li stolec Petrův, na němž je Církev založena.“(8)

In hoc ideo elaborandum vobis est adsidueque vigilandum, ut fidei depositum custodiatur in tanta hominum impiorum conspiratione, quam ad illud diripiendum perdendumque factam lamentamur. Meminerint omnes, iudicium de sana doctrina, qua populi imbuendi sunt, atque Ecclesiae universae regimen et administrationem penes Romanum Pontificem esse, cui „plena pascendi, regendi et gubernandi universalem Ecclesiam potestas a Christo Domino tradita fuit“, uti patres Florentini concilii diserte declararunt (9).

Na tom tedy máte pracovat a bedlivě bdít, aby byl v tak velikém spiknutí bezbožných lidí — o němž s nářkem víme, že vzniklo právě proto, aby jej rozchvátilo a zničilo — uchován poklad víry. Ať všichni pamatují, že soud o zdravé nauce, jíž mají být národy napájeny, jakož i řízení a správa veškeré Církve náleží římskému veleknězi, jemuž „byla od Krista Pána předána plná moc pást, řídit a spravovat všeobecnou Církev“, jak výslovně prohlásili otcové florentského koncilu.(9)

10.

Est autem singulorum episcoporum Cathedrae Petri fidelissime adhaerere, depositum sancte religioseque custodire et pascere, qui in eis est, gregem Dei. Presbyteri vero subiecti sint, oportet, episcopis, quos „uti animae parentes suscipiendos ab ipsis esse“, monet Hieronymus (10): nec unquam obliviscantur, se vetustis etiam canonibus vetari, quidpiam in suscepto ministerio agere, ac docendi et concionandi munus sibi sumere „sine sententia episcopi, cuius fidei populus est creditus, et a quo pro animabus ratio exigetur“ (11). Certum denique firmumque sit, eos omnes, qui adversus praestitutum hunc ordinem aliquid moliantur, statum Ecclesiae, quantum in ipsis est, perturbare.

Jednotlivým biskupům pak přísluší co nejvěrněji lnout ke stolci Petrovu, svatě a zbožně střežit svěřený poklad a pást stádo Boží, které je u nich. Kněží ať jsou podřízeni biskupům, které mají — jak napomíná Jeroným(10) — „přijímat jako rodiče duše“; a ať nikdy nezapomínají, že jim i staré kánony zapovídají cokoli ve svěřené službě podnikat a osobovat si úřad učit a kázat „bez rozhodnutí biskupa, jemuž je lid svěřen a od něhož se bude žádat počet za duše“.(11) Konečně ať je jisté a pevné, že všichni, kdo se pokoušejí proti tomuto stanovenému řádu něco podnikat, pokud je na nich, uvádějí stav Církve ve zmatek.

IV. Církevní kázeň se nemá „obnovovat“ podle libosti

11.

Nefas porro esset atque ab eo venerationis studio prorsus alienum, qua Ecclesiae leges sunt excipiendae, sancitam ab ipsa disciplinam, qua et sacrorum procuratio, et morum norma, et iurium Ecclesiae ministrorumque eius ratio continetur, vesana opinandi libidine improbari, vel ut certis iuris naturae principiis infestam notari vel mancam dici atque imperfectam civilique auctoritati subiectam.

Bylo by dále nedovolené a zcela cizí té uctivosti, s níž se mají přijímat zákony Církve, aby se kázeň jí posvěcená — jíž je obsažena správa posvátných věcí, pravidlo mravů i řád práv Církve a jejích služebníků — ze šílené libovůle v mínění zavrhovala, aby se označovala za odporující jistým zásadám přirozeného práva nebo se prohlašovala za kusou, nedokonalou a podřízenou světské moci.

12.

Cum autem, ut Tridentinorum patrum verbis utamur, constet Ecclesiam „eruditam fuisse a Christo Iesu eiusque apostolis atque a Spiritu Sancto illi omnem veritatem in dies suggerente edoceri“ (12), absurdum plane est, ac maxime in eam iniuriosum, „restaurationem ac regenerationem“ quamdam obtrudi, quasi necessariam, ut eius incolumitati et incremento consulatur, perinde ac si censeri ipsa possit vel defectui, vel obscurationi, vel aliis huiuscemodi incommodis obnoxia; quo quidem molimine eo spectant novatores, ut „recentis humanae institutionis iaciantur fundamenta“, illudque ipsum eveniat, quod detestatur Cyprianus, ut quae divina res est, „humana fiat Ecclesia“ (13).

Poněvadž pak — abychom užili slov tridentských otců — je jisté, že Církev „byla vyučena Ježíšem Kristem a jeho apoštoly a že ji Duch svatý den co den učí, vnukaje jí veškerou pravdu“,(12) je zcela nesmyslné a pro ni krajně urážlivé vnucovat jí jakousi „obnovu a znovuzrození“ jako nutnou, aby se prý postaralo o její neporušenost a růst — jako by ji bylo možno pokládat za vydanou úpadku, zatemnění či jiným takovým nesnázím. Tímto úsilím směřují novotáři k tomu, aby „byly položeny základy nového lidského zřízení“ a aby nastalo právě to, co Cyprián nenávidí: aby se z Církve, která je věcí božskou, „stala věc lidská“.(13)

Perpendant vero, qui consilia id genus machinantur, uni Romano Pontifici ex sancti Leonis testimonio „canonum dispensationem esse creditam“, ipsiusque dumtaxat esse, non vero privati hominis, „de paternarum regulis sanctionum“ quidpiam decernere, atque ita, quemadmodum scribit sanctus Gelasius (14), decreta „canonum librare decessorumque praecepta metiri, ut quae necessitas temporum restaurandis Ecclesiis relaxanda deposcit, adhibita consideratione diligenti, temperentur“.

Ať však ti, kdo takové plány strojí, uváží, že podle svědectví svatého Lva bylo „nakládání s kánony svěřeno jedinému římskému veleknězi“ a že jen jemu, a nikoli soukromému člověku, přísluší rozhodovat cokoli „o pravidlech otcovských ustanovení“, a to tak — jak píše svatý Gelasius(14) —, aby „vážil rozhodnutí kánonů a měřil příkazy předchůdců, a to, co nutnost doby žádá pro obnovu církví uvolnit, aby po pečlivém uvážení zmírnil“.

V. Kněžský celibát

13.

Hic autem vestram volumus excitatam pro religione constantiam adversus foedissimam in clericalem coelibatum coniurationem, quam nostis effervescere in dies latius, connitentibus cum perditissimis Nostri aevi philosophis nonnullis etiam ex ipso ecclesiastico ordine, qui personae obliti munerisque sui, ac blanditiis abrepti voluptatum, eo licentiae proruperunt, ut publicas etiam atque iteratas aliquibus in locis ausi sint adhibere principibus postulationes ad disciplinam illam sanctissimam perfringendam. Sed piget de turpissimis hisce conatibus longo vos sermone distinere, vestraeque potius religioni fidentes committimus, ut legem maximi momenti, in quam lascivientium tela undique sunt intenta, sartam, tectam custodiri, vindicari, defendi, ex sacrorum canonum praescripto, omni ope contenditis.

Zde pak chceme vzbudit vaši pevnost pro náboženství proti nejohavnějšímu spiknutí proti kněžskému celibátu, o němž víte, že se den ode dne šíří; usilují o ně spolu s nejzkaženějšími filosofy Našeho věku i někteří z církevního stavu, kteří zapomněli na svou osobu i na svůj úřad, a stiženi svody rozkoší dospěli k takové zvůli, že se na některých místech odvážili obracet se i veřejně a opětovně na panovníky s žádostmi, aby tato přesvatá kázeň byla zlomena. Je Nám však trapné zdržovat vás dlouhou řečí o těchto nejhanebnějších pokusech; spíše důvěřujeme vaší zbožnosti a svěřujeme vám, abyste ze všech sil usilovali, aby byl tento zákon nejvyšší závažnosti, proti němuž se odevšad napřahují střely chlípníků, podle předpisu posvátných kánonů zachováván neporušený a nedotčený, hájen a bráněn.

VI. Manželství

14.

Honorabile deinde christianorum connubium, quod „sacramentum magnum“ nuncupavit Paulus „in Christo et Ecclesia“ (15), communes Nostras curas efflagitat, ne quid adversus ipsius sanctitatem, ac de indissolubili eiusdem vinculo minus recte sentiatur vel tentetur induci. Impense id iam commendaret suis ad vos literis felicis recordationis praedecessor Noster Pius VIII. Adhuc tamen infesta eidem molimina succrescunt.

Dále si Naši společnou péči vyžaduje čestné manželství křesťanů, které Pavel nazval „velikým tajemstvím v Kristu a v Církvi“,(15) aby se proti jeho svatosti nesmýšlelo nesprávně o jeho nerozlučném svazku ani se nezavádělo nic nového. Naléhavě to už svým listem k vám doporučoval Náš předchůdce blahé paměti Pius VIII. Přesto proti němu nepřátelská úsilí stále rostou.

Docendi itaque sunt sedulo populi, matrimonium semel rite initum dirimi amplius non posse, nexisque connubio Deum indivisse perpetuam vitae societatem nodumque necessitudinis, qui exsolvi, nisi morte, non possit, Memores, sacris illud rebus adnumerari et Ecclesiae proinde subiici, praestitutas de ipso eiusdem Ecclesiae leges habeant ob oculos, iisque pareant sancte accurateque, ex quarum exequutione omnino pendet eiusdem connubii vis, robur ac iusta consociatio. Caveant, ne quod sacrorum canonum placitis conciliorumque decretis officiat, ulla ratione admittant, probe gnari, exitus infelices illa habitura esse coniugia, quae vel adversus Ecclesiae disciplinam, vel non propitiato prius Deo, vel solo aestu libidinis iungantur, quin de sacramento ac de mysteriis, quae illo significantur, ulla teneat sponsos cogitatio.

Lid je tedy třeba pilně učit, že manželství jednou řádně uzavřené již nemůže být rozloučeno a že Bůh těm, které manželství spojilo, uložil trvalé společenství života a pouto svazku, jež nelze rozvázat leč smrtí. Pamětlivi toho, že se počítá mezi věci posvátné a je tudíž podřízeno Církvi, ať mají před očima zákony o něm touž Církví stanovené a ať je svatě a přesně zachovávají; na jejich splnění zcela závisí platnost, pevnost a spravedlivé uspořádání toho manželství. Ať se varují jakkoli připustit něco, co by odporovalo ustanovením posvátných kánonů a dekretům koncilů, dobře si vědomi, že nešťastné konce budou mít ta manželství, která se uzavírají buď proti kázni Církve, nebo aniž by byl napřed usmířen Bůh, nebo z pouhého žáru chtíče, aniž by snoubence napadla jakákoli myšlenka na svátost a na tajemství, jež jsou jí naznačena.

VII. Indiferentismus: jako by na vyznání nezáleželo

15.

Alteram nunc persequimur causam malorum uberrimam, quibus afflictari in praesens comploramus Ecclesiam indifferentismum, scilicet, seu pravam illam opinionem, quae improborum fraude ex omni parte percrebuit, qualibet fidei professione aeternam posse animae salutem comparari, si mores ad recti honestique normam exigantur. At facili sane negotio in re perspicua planeque evidenti, errorem exitiosissimum a populis vestrae curae concreditis propelletis.

Nyní probereme další nesmírně vydatnou příčinu zel, jimiž je, jak s pláčem vidíme, Církev nyní sužována: totiž indiferentismus, čili ono zvrácené mínění, které se podvodem ničemů rozšířilo na všechny strany — že prý lze věčnou spásu duše získat jakýmkoli vyznáním víry, jen když se mravy řídí měřítkem správnosti a počestnosti. Ve věci tak zřejmé a naprosto jasné však snadno odvrátíte tento nanejvýš zhoubný blud od národů svěřených vaší péči.

Admonente apostolo (16), „unum esse Deum, unam fidem, unum baptisma“, extimescant, qui e religione qualibet patere ad portum beatitudinis aditum comminiscuntur, reputentque animo ex ipsius Servatoris testimonio, „esse se contra Christum, quia cum Christo non sunt“ (17) seque infeliciter dispergere, qui cum ipso non colligunt, ideoque „absque dubio in aeternum esse perituros, nisi teneant catholicam fidem, eamque integram inviolatamque servaverint“ (18) Hieronymum audiant; qui, cum in tres partes schismate scissa esset Ecclesia, narrat, se tenacem propositi, quando aliquis rapere ipsum ad se nitebatur, constanter clamitasse: „Si quis Cathedrae Petri iungitur, meus est. “ (19) Falso autem sibi quis blandiretur, quod et ipse in aqua sit regeneratus, Opportune enim responderet Augustinus (20): „Ipsam formam habet etiam sarmentum, quod praecisum est de vite: sed quid illi prodest forma, si non vivit de radice? “

Když apoštol napomíná, že „jeden je Bůh, jedna víra, jeden křest“,(16) ať se zděsí ti, kdo si vymýšlejí, že se z kteréhokoli náboženství otevírá přístup do přístavu blaženosti, a ať uváží, že podle svědectví samého Spasitele „jsou proti Kristu, protože nejsou s Kristem“,(17) a nešťastně rozptylují, kdo s ním neshromažďují, a proto „bezpochyby na věky zahynou, nebudou-li mít víru katolickou a nezachovají-li ji celou a neporušenou“.(18) Ať slyší Jeronýma, který vypráví, že když byla Církev rozštěpena rozkolem na tři strany, on pevný ve svém předsevzetí, kdykoli se ho někdo pokoušel strhnout k sobě, vytrvale volal: „Kdo se drží stolce Petrova, ten je můj.“(19) A marně by si kdo lichotil, že i on byl znovuzrozen ve vodě: vhodně by mu totiž odpověděl Augustin:(20) „Tutéž podobu má i ratolest uťatá z kmene; ale co jí ta podoba prospěje, nežije-li z kořene?“

VIII. „Svoboda svědomí“ a nemírná svoboda mínění

16.

Atque ex hoc putidissimo indifferentismi fonte absurda illa fluit ac erronea sententia, seu potius deliramentum, asserendam esse ac vindicandam cuilibet „libertatem conscientiae“. Cui quidem pestilentissimo errori viam sternit plena illa atque immoderata libertas opinionum, quae in sacrae et civilis rei labem late grassatur, dictantibus per summam impudentiam nonnullis, aliquid ex ea commodi in religionem promanare. „At quae peior mors animae quam libertas erroris!“ inquiebat Augustinus (21).

A z tohoto zahnívajícího pramene indiferentismu plyne ono nesmyslné a mylné mínění, či spíše blouznění, že se má každému přiznat a vymáhat „svoboda svědomí“. Tomuto nanejvýš morovému bludu razí cestu ona plná a nemírná svoboda mínění, která se k pohromě věcí posvátných i občanských šíří široko daleko, zatímco někteří s krajní nestoudností tvrdí, že z ní náboženství plyne jakýsi prospěch. „Ale která smrt duše je horší než svoboda bludu!“ říkával Augustin.(21)

Freno quippe omni adempto, quo homines contineantur in semitis veritatis, proruente iam in praeceps ipsorum natura ad malum inclinata, vere apertum dicimus „puteum abyssi “ (22), e quo vidit Ioannes ascendere fumum, quo obscuratus est sol, locustis ex eo prodeuntibus in vastitatem terrae. Inde enim animorum immutationes, inde adolescentium in deteriora corruptio, inde in populo sacrorum rerumque ac legum sanctissimarum contemptus, inde uno verbo pestis rei publicae prae qualibet capitalior, cum experientia teste vel a prima antiquitate notum sit, civitates, quae opibus, imperio, gloria floruere, hoc uno male concidisse, libertate immoderata opinionum, licentia concionum, rerum novandarum cupiditate.

Když je totiž odňata veškerá uzda, jíž by byli lidé drženi na stezkách pravdy, a jejich přirozenost, nakloněná ke zlu, se řítí střemhlav, pak vpravdě říkáme, že je otevřena „studnice propasti“,(22) z níž Jan viděl vystupovat dým, jímž bylo zatemněno slunce, a z něhož vycházely kobylky pustošit zemi. Odtud totiž převraty v duších, odtud zkáza mládeže k horšímu, odtud v lidu pohrdání posvátnými věcmi i nejsvětějšími zákony, odtud jedním slovem mor pro stát zhoubnější než kterýkoli jiný — vždyť je podle svědectví zkušenosti už od nejstarších dob známo, že obce, které vynikaly bohatstvím, mocí a slávou, zanikly touto jedinou pohromou: nemírnou svobodou mínění, svévolí veřejných řečí a touhou po novotách.

IX. Svoboda tisku a cenzura knih

17.

Huc spectat deterrima illa ac numquam satis exsecranda et detestabilis libertas artis librariae ad scripta quaelibet edenda in vulgus, quam tanto convicio audent nonnulli efflagitare ac promovere. Perhorrescimus, venerabiles fratres, intuentes, quibus monstris doctrinarum, seu potius quibus errorum portentis obruamur, quae longe ac late ubique disseminantur ingenti librorum multitudine libellisque et scriptis mole quidem exiguis, malitia tamen permagnis, e quibus maledictionem egressam illacrymamur super faciem terrae.

Sem patří ona nejhorší a nikdy dost neproklínaná a odsouzeníhodná svoboda knihtisku vydávat na veřejnost kterékoli spisy, kterou se někteří odvažují s takovým povykem vymáhat a šířit. S hrůzou hledíme, ctihodní bratři, jakými zrůdami nauk, či spíše jakými nestvůrami bludů jsme zavaleni — bludy, jež se rozsévají široko daleko nesmírným množstvím knih, brožur a spisů rozsahem sice nepatrných, zlobou však převelikých, z nichž, jak s pláčem vidíme, vyšlo prokletí na tvář země.

Sunt tamen, proh dolor! qui eo impudentiae abripiantur, ut asserant pugnaciter, hanc errorum colluviem inde prorumpentem satis cumulate compensari ex libro aliquo, qui in hac tanta pravitatum tempestate ad religionem ac veritatem propugnandam edatur. Nefas profecto est, omnique iure improbatum, patrari data opera malum certum ac maius, quia spes sit, inde boni aliquid habitum iri. Numquid venena libere spargi ac publice vendi comportarique, imo et obbibi debere, sanus quis dixerit, quod remedii quidpiam habeatur, quo qui utuntur, eripi eos ex interitu identidem contingat?

Přesto se, žel, najdou takoví, kteří se dají strhnout k té nestoudnosti, že tvrdošíjně hlásají, že tuto záplavu bludů, která odtud vyráží, dostatečně a s přebytkem vyváží nějaká kniha, jež se v této tak veliké bouři zvráceností vydá na obranu náboženství a pravdy. Je zajisté nedovolené a vším právem zavržené páchat úmyslně jisté a větší zlo proto, že je naděje, že z něho vzejde něco dobrého. Řekl by snad někdo se zdravým rozumem, že se jedy mají volně rozsévat, veřejně prodávat a shromažďovat, ba dokonce i pít, protože se najde nějaký lék, díky němuž se ti, kdo jich užijí, tu a tam zachrání před zhoubou?

18.

Verum longe alia fuit Ecclesiae disciplina in exscindenda malorum librorum peste vel ab apostolorum aetate, quos legimus grandem librorum vim publice combussisse (23). Satis sit, leges in concilio Lateranensi V in eam rem datas perlegere, et constitutionem, quae deinceps a Leone X fel. rec, praedecessore Nostro fuit edita, ne „id quod ad fidei augmentum ac bonarum artium propagationem salubriter est inventum, in contrarium convertatur, ac Christi fidelium saluti detrimentum pariat“ (24). Id quidem et Tridentinis patribus maximae curae fuit, qui remedium tanto huic male adhibuere, edito saluberrimo decreto de indice librorum, quibus impura doctrina contineretur, conficiendo (25).

Zcela jiná však byla kázeň Církve při vyhlazování moru zlých knih, a to už od doby apoštolů, o nichž čteme, že veřejně spálili veliké množství knih.(23) Stačí přečíst si zákony vydané v té věci na V. lateránském koncilu a konstituci, kterou potom vydal Náš předchůdce Lev X. blahé paměti, aby se „to, co bylo spasitelně vynalezeno k rozmnožení víry a k šíření dobrých umění, neobrátilo v opak a nepůsobilo škodu spáse věřících v Krista“.(24) I tridentským otcům to bylo velikou starostí; ti proti tomuto zlu použili léku a vydali nanejvýš spasitelný dekret o sestavení seznamu knih, v nichž je obsažena nečistá nauka.(25)

„Pugnandum est acriter“, inquit Clemens XIII tel. rec, praedecessor Noster in suis de noxiorum librorum proscriptione encyclicis literis (26), „pugnandum est acriter, quantum res ipsa efflagitat, et pro viribus tot librorum mortifera exterminanda pernicies: nunquam enim materia subtrahetur erroris, nisi pravitatis facinorosa elementa in flammis combusta depereant.“ Ex hac itaque constanti omnium aetatum solllicitudine, qua semper Sancta haec Apostolica Sedes suspectos et noxios libros damnare et de hominum manibus extorquere enisa est, patet luculentissime, quantopere falsa, temeraria eidemque Apostolicae Sedi iniuriosa, et fecunda malorum in christiano populo ingentium sit illorum doctrina, qui nedum censuram librorum veluti gravem nimis et onerosam reiiciunt, sed eo etiam improbitatis progrediuntur, ut eam praedicent a recti iuris principiis abhorrere, iusque illius decernendae habendaeque audeant Ecclesiae denegare.

„Je třeba bojovat ostře,“ praví Náš předchůdce Klement XIII. blahé paměti ve svém okružním listě o zákazu škodlivých knih,(26) „je třeba bojovat ostře, jak toho věc sama vyžaduje, a ze všech sil vyhladit smrtonosnou nákazu tolika knih; neboť látka bludu nikdy nebude odňata, nezhynou-li zločinné živly zvrácenosti spáleny v plamenech.“ Z této stálé péče všech věků, s níž tento Svatý apoštolský stolec vždy usiloval odsuzovat podezřelé a škodlivé knihy a vyrvat je z rukou lidí, je tedy nadmíru zřejmé, jak falešná, opovážlivá a témuž Apoštolskému stolci urážlivá — a jak plodná nesmírných zel v křesťanském lidu — je nauka těch, kdo nejenže odmítají cenzuru knih jako příliš tíživou a obtížnou, nýbrž pokročili v ničemnosti tak daleko, že ji prohlašují za odporující zásadám správného práva a odvažují se upírat Církvi právo ji vyhlašovat a vykonávat.

X. Poslušnost vůči zákonné vládě

19.

Cum autem circumlatis in vulgus scriptis doctrinas quasdam promulgari acceperimus, quibus debita erga principes fides atque submissio labefactatur, facesque perduellionis ubique incenduntur: cavendum maxime erit, ne populi inde decepti a recti semita abducantur. Animadvertant omnes, „non esse“, iuxta apostoli monitum, „potestatem nisi a Deo: quae autem sunt, a Deo ordinata sunt. Itaque qui resistit potestati, Dei ordinationi resistit, et qui resistunt, ipsi sibi damnationem acquirunt“ (27). Quocirca et divina et humana iura in eos clamant, qui turpissimis perduellionis seditionumque machinationibus a fide in principes desciscere ipsosque ab imperio deturbare connituntur.

Poněvadž jsme se pak dověděli, že se spisy rozšiřovanými mezi lid hlásají jakési nauky, jimiž se podrývá povinná věrnost a poddanost vůči panovníkům a všude se rozněcují pochodně vzpoury, bude třeba se co nejvíce střežit, aby tím nebyly národy oklamány a odvedeny ze stezky správnosti. Ať všichni uváží, že podle napomenutí apoštolova „není moci, leč od Boha; a ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha. Kdo se tedy protiví moci, protiví se Božímu zřízení; a ti, kdo se protiví, přivolávají si odsouzení“.(27) Proto proti těm, kdo se nejhanebnějšími úklady vzpoury a bouří snaží odvrátit lid od věrnosti panovníkům a svrhnout je z panství, volají práva božská i lidská.

20.

Atque hac plane ex causa, ne tanta se turpitudine foedarent veteres christiani, saevientibus licet persecutionibus, optime tamen eos de imperatoribus ac de imperii incolumitate meritos fuisse constat, idque nedum fide in iis, quae sibi mandabantur religioni non contraria, accurate prompteque perficiendis, sed et constantia et effuso etiam in praeliis sanguine luculentissime comprobasse. „Milites christiani“, ait sanctus Augustinus (28), „servierunt imperatori infideli; ubi veniebatur ad causam Christi, non agnoscebant, nisi illum, qui in coelis erat. Distinguebant Dominum aeternum a domino temporali, et tamen subditi erant propter Dominum aeternum etiam domino temporali. “Haec quidem sibi ob oculos proposuerat sanctus Mauritius martyr invictus, legionis Thebanae primicerius, quando, uti sanctus Eucherius refert, haec respondit imperatori (29). „Milites sumus, imperator, tui, sed tamen servi, quod libere confitemur, Dei.“ Et nunc non nos haec ultima vitae necessitas in rebellionem coegit: tenemus ecce arma, et non resistimus, quia mori, quam occidi satius volumus.„

A právě z této příčiny je známo, že staří křesťané, aby se neposkvrnili takovou hanebností, si — ač zuřila pronásledování — vedli vůči císařům a vůči bezpečnosti říše co nejlépe, a že to nejjasněji prokázali nejen tím, že přesně a ochotně plnili, co jim bylo ukládáno a co neodporovalo náboženství, nýbrž i vytrvalostí a krví prolitou v bitvách. „Křesťanští vojáci,“ praví svatý Augustin,(28) „sloužili nevěřícímu císaři; když se přišlo na věc Kristovu, neuznávali nikoho než toho, který je v nebesích. Rozlišovali Pána věčného od pána časného, a přece byli pro Pána věčného poddáni i pánu časnému.“ To měl zajisté před očima svatý Mauricius, nepřemožený mučedník, přední muž thébské legie, když — jak vypráví svatý Eucherius(29) — odpověděl císaři: „Jsme tvoji vojáci, císaři, ale přece — což svobodně vyznáváme — služebníci Boží. A ani nyní nás tato krajní nutnost života nedohnala ke vzpouře: hle, držíme zbraně, a neodporujeme, protože chceme raději zemřít než zabíjet.“

Quae quidem veterum christianorum in principes fides eo etiam illustrior effulget, si perpendatur cum Tertulliano (30) tunc temporis christianis non defuisse vim numerorum et copiarum, si hostes exertos agere voluissent. “Externi sumus„, inquit ipsi, “et vestra omnia implevimus, urbes, insulas, castella, municipia, conciliabula, castra ipsa, tribus, decurias, palatium, senatum, forum … Cui bello non idonei, non prompti fuissemus, etiam impares copiis, qui tam libenter trucidamur, si non apud istam disciplinam magis occidi liceret, quam occidere … ? Si tanta vis hominum in aliquem orbis remoti sinum abrupissemus a vobis, suffudisset utique pudore dominationem vestram tot qualiumcumque amissio civium, imo et ipsa destitutione punisset. Procul dubio expavissetis ad solitudinem vestram … quaesissetis, quibus imperaretis: plures hostes, quam cives vobis remansissent: nunc autem pauciores hostes habetis prae multitudine Christianorum.„

Tato věrnost starých křesťanů vůči panovníkům září tím jasněji, uváží-li se s Tertuliánem,(30) že tehdejším křesťanům nechyběla síla počtu ani vojska, kdyby byli chtěli vystoupit jako zjevní nepřátelé. „Jsme cizinci,“ praví, „a naplnili jsme všechno vaše: města, ostrovy, tvrze, municipia, shromáždění, ba i tábory, tribue, dekurie, palác, senát, forum… K jaké válce bychom nebyli způsobilí a pohotoví, i kdybychom byli slabší počtem — my, kdo se tak ochotně dáváme pobíjet, kdyby u této nauky nebylo dovoleno spíše být zabit než zabíjet…? Kdybychom se v takovém množství od vás odtrhli do některého odlehlého koutu světa, byla by zajisté ztráta tolika občanů, ať jakýchkoli, zahanbila vaši vládu, ba potrestala by ji už tím osiřením. Bezpochyby byste se zděsili své opuštěnosti… hledali byste, komu byste vládli: zbylo by vám více nepřátel než občanů. Nyní však máte nepřátel méně právě pro množství křesťanů.“

21.

Praeclara haec immobilis subiectionis in principes exempla, quae ex sanctissimis christianae religionis praeceptis necessario proficiscebantur, detestandam illorum insolentiam et improbitatem condemnant, qui proiecta effrenataque procacis libertatis cupiditate aestuantes, toti in eo sunt, ut iura quaeque principatuum labefactent atque convellant, servitutem sub libertatis specie populis illaturi. Huc sane scelestissima deliramenta consiliaque conspirarunt Waldensium, Beguardorum, Wiclefistarum aliorumque huiusmodi filiorum Belial, qui humani generis sordes ac dedecora fuere, merito idcirco ab Apostolica hac Sede toties anathemate confixi. Nec alia profecto ex causa omnes vires intendunt veteratores isti, nisi ut cum Luthero ovantes gratulari sibi possint, „liberos se esse ab omnibus“, quod ut facilius celeriusque assequantur, flagitiosora quaelibet audacissime aggrediuntur.

Tyto skvělé příklady neochvějné poddanosti vůči panovníkům, které nutně vyvěraly z přesvatých přikázání křesťanského náboženství, odsuzují ohavnou drzost a ničemnost těch, kdo — planouce nespoutanou a bezuzdnou touhou po opovážlivé svobodě — se cele oddávají tomu, aby podkopali a rozvrátili veškerá práva vlád, chystajíce se pod zdáním svobody uvést národy v otroctví. K tomu zajisté směřovala zločinná blouznění a plány valdenských, bekhardů, viklefovců a jiných takových synů Beliálových, kteří byli hanbou a potupou lidského rodu a byli proto právem tolikrát tímto Apoštolským stolcem stiženi klatbou. A věru z žádné jiné příčiny nenapínají tito staří pletichaři všechny síly, než aby si mohli s Lutherem jásavě blahopřát, že „jsou svobodni ode všech“; a aby toho snáze a rychleji dosáhli, pouštějí se co nejopovážlivěji do kdejakých hanebností.

XI. Odluka Církve od státu

22.

Neque laetiora et religioni et principatui ominari possemus ex eorum votis, qui Ecclesiam a regno separari mutuamque imperii cum sacerdotio concordiam abrumpi discupiunt. Constat quippe, pertimesci ab impudentissimae libertatis amatoribus concordiam illam, quae semper rei et sacrae et civili fausta extitit ac salutaris.

Ani z přání těch, kdo touží po tom, aby byla Církev odloučena od státu a rozvázána vzájemná svornost mocnářství s kněžstvem, bychom nemohli věštit nic radostnějšího pro náboženství ani pro vládu. Je totiž zřejmé, že milovníci nejnestoudnější svobody se bojí právě oné svornosti, která byla vždy pro věc posvátnou i občanskou příznivá a spásná.

XII. Spolky, které hlásají svobodu všeho druhu

23.

At ad caeteras acerbissimas causas, quibus solliciti sumus, et in communi discrimine dolore quodam praecipuo angimur, accessere consociationes quaedam statique coetus, quibus, quasi agmine facto cum cuiuscumque etiam falsae religionis ac cultus sectatoribus, simulata quidem in religionem pietate, vere tamen novitatis seditionumque ubique promovendarum cupidine, libertas omnis generis praedicatur, perturbationes in sacram et civilem rem excitantur, sanctior quaelibet auctoritas discerpitur.

K ostatním přetrpkým příčinám, jimiž jsme znepokojeni a jimiž se v obecném nebezpečí souží zvláštní bolestí, přistoupily jakési spolky a stálé schůze, v nichž se — jako by se semkly v šik i s vyznavači kteréhokoli, byť falešného náboženství a kultu, s předstíranou zbožností k náboženství, ve skutečnosti však z touhy šířit všude novoty a bouře — hlásá svoboda všeho druhu, vzbuzují se zmatky ve věcech posvátných i občanských a rozdírá se jakákoli posvátnější autorita.

XIII. Výzva biskupům a panovníkům

24.

Haec perdolenti sane animo, fidentes tamen in eo, qui imperat ventis et facit tranquillitatem, scribimus ad vos, venerabiles fratres, ut induti scutum fidei contendatis praeliari strenue praelia Domini. Ad vos potissimum pertinet, stare pro muro contra omnem altitudinem extollentem se adversus scientiam Dei. Exerite gladium spiritus, quod est verbum Dei, habeantque a vobis panem, qui esuriunt iustitiam. Adsciti, ut sitis cultores navi in vinea Domini, id unum agite, in hoc simul laborate, ut radix quaelibet amaritudinis ex agro vobis commisso evellatur, omnique enecato semine vitiorum convalescat ibi seges laeta virtutum.

Toto vám, ctihodní bratři, píšeme s duší velmi bolestnou, avšak s důvěrou v toho, který poroučí větrům a působí utišení: abyste, oděni štítem víry, statečně bojovali boje Páně. Vám především přísluší stát jako zeď proti každé vyvýšenosti, která se pozvedá proti poznání Boha. Taste meč Ducha, jímž je slovo Boží, a ať mají od vás chléb ti, kdo lační po spravedlnosti. Byli jste povoláni, abyste byli pilnými dělníky na vinici Páně: to jediné konejte, na tom společně pracujte, aby byl z pole vám svěřeného vytržen každý kořen hořkosti a aby tam — až bude vyhubeno všechno símě neřestí — vzešla bohatá úroda ctností.

Eos in primis affectu paterno complexi, qui ad sacras praesertim disciplinas, et ad philosophicas quaestiones animum appulere, hortatores auctoresque iisdem sitis, ne solius ingenii sui viribus freti imprudenter a veritatis semita in viam abeant impiorum. Meminerint, Deum esse sapientiae ducem emendatoremque sapientium (31), ac fieri non posse, ut sine Deo Deum discamus, qui per verbum docet homines scire Deum (32). Superbi, seu potius insipientis hominis est, fidei mysteria, quae exsuperant omnem sensum, humanis examinare ponderibus nostraeque mentis rationi confidere, quae naturae humanae conditione debilis est et infirma.

Především objímejte otcovskou láskou ty, kdo se oddali zvláště posvátným naukám a filosofickým otázkám, a povzbuzujte je a veďte, aby nesešli, spoléhajíce jen na síly vlastního nadání, neopatrně ze stezky pravdy na cestu bezbožných. Ať pamatují, že Bůh je vůdce moudrosti a napravovatel moudrých(31) a že není možné, abychom se bez Boha učili Bohu, který skrze Slovo učí lidi znát Boha.(32) Je věcí pyšného, či spíše nemoudrého člověka zkoumat lidskými váhami tajemství víry, která přesahují všechen smysl, a spoléhat na úsudek naší mysli, jenž je z povahy lidské přirozenosti slabý a chatrný.

Ceterum communibus hisce votis pro rei et sacrae et publicae incolumitate carissimi in Christo filii Nostri viri principes sua faveant ope et auctoritate, quam sibi collatam considerent non solum ad mundi regimen, sed maxime ad Ecclesiae praesidium. Animadvertant sedulo, pro illorum imperio et quiete geri, quidquid pro Ecclesiae salute laboratur; imo pluris sibi suadeant fidei causam esse debere, quam regni, magnumque sibi esse perpendant, dicimus cum s. Leone pontifice, „si ipsorum diademati de manu Domini etiam fidei addatur corona. “ Positi quasi parentes et tutores populorum, veram, constantem, opulentiam iis quietem parient et tranquillitatem, si in eam potissimum curam incumbant, ut incolumis sit religio et pietas in Deum, qui habet scriptum in femore: „rex regum, et Dominus dominantium“ (33).

Ostatně ať těmto společným přáním pro bezpečnost věcí posvátných i veřejných napomáhají svou mocí a autoritou Naši nejmilejší synové v Kristu, panující knížata; ať uváží, že jim byla svěřena nejen k řízení světa, nýbrž především k ochraně Církve. Ať pilně pozorují, že vše, co se koná pro spásu Církve, se děje pro jejich vládu a pokoj; ba ať se přesvědčí, že věc víry jim má být dražší než věc království, a ať za veliké pokládají — řekněme se svatým papežem Lvem —, „přidá-li se jejich diadému z ruky Páně také koruna víry“. Postaveni jako rodiče a ochránci národů zjednají jim pravý, stálý a hojný pokoj a klid tehdy, budou-li především dbát o to, aby bylo neporušené náboženství a zbožnost vůči Bohu, jenž má napsáno na svém boku: „Král králů a Pán pánů.“(33)

XIV. Panně Marii svěřeno

25.

Sed ut omnia haec prospere ac feliciter eveniant, levemus oculos manusque ad sanctissimam Virginem Mariam, quae sola universas haereses interemit, Nostraque maxima fiducia, imo tota ratio est spei Nostrae (34), Suo ipsa patrocinio in tanta dominici gregis necessitate studiis, consiliis actionibusque Nostris exitus secundissimos imploret. Id et ab apostolorum principe Petro et ab eius coapostolo Paulo humili prece efflagitemus, ut stetis omnes pro muro, ne fundamentum aliud ponatur praeter id quod positum est. Hac iucunda spe freti confidimus, auctorem consummatoremque fidei Iesum Christum consolaturum tandem fore Nos omnes in tribulationibus quae invenerunt Nos nimis, coelestisque auxilii auspicem Apostolicam benedictionem, vobis, venerabiles fratres, et ovibus vestrae curae traditis peramanter impertimur.

Aby však toto vše šťastně a zdárně dopadlo, pozvedněme oči i ruce k nejsvětější Panně Marii, která sama vyhubila všechny bludy a je Naší největší důvěrou, ba celým důvodem Naší naděje;(34) ať sama svou ochranou v tak veliké nouzi stáda Páně vyprosí Našim snahám, plánům a činům nejpříznivější výsledky. O to prosme pokornou modlitbou i knížete apoštolů Petra a jeho spoluapoštola Pavla, abyste všichni stáli jako zeď a aby nebyl kladen jiný základ mimo ten, který byl položen. Opřeni o tuto radostnou naději důvěřujeme, že Ježíš Kristus, původce a dokonavatel víry, Nás všechny konečně potěší v souženích, která Nás příliš stihla; a jako záruku nebeské pomoci vám, ctihodní bratři, i ovcím svěřeným vaší péči nejláskyplněji udělujeme apoštolské požehnání.

26.

Datum Romae apud sanctam Mariam Maiorem decimo octavo kalendas septembris die solemni Assumptionis eiusdem Beatae Virginis Mariae anno dominicae incarnationis millesimo octingentesimo trigesimo secundo, pontificatus Nostri anno secundo.

Dáno v Římě u Panny Marie Sněžné dne osmnáctého před kalendami zářijovými, v den slavnosti Nanebevzetí téže blahoslavené Panny Marie, léta vtělení Páně tisícího osmistého třicátého druhého, druhého roku Našeho pontifikátu.

Poznámky původního textu

Lk 22,32.
1 Kor 4,21.
Lk 22,53.
Iz 24,5.
Sv. Celestin I., list 21 galským biskupům.
Sv. Agatho, list císaři (Mansi, sv. 2, s. 235).
Sv. Inocenc I., list 11 (vyd. Constant).
Sv. Cyprián, O jednotě Církve.
Florentský koncil, 25. zasedání, v definici (Labbe, sv. 18, sl. 527, benátské vydání).
Sv. Jeroným, list Nepotiánovi.
Apoštolský kánon 38 (Mansi, sv. 1, s. 38).
Tridentský koncil, 13. zasedání, dekret o eucharistii, úvod.
Sv. Cyprián, list 52 (vyd. Baluze).
Sv. Gelasius, list biskupům Lukánie.
Originál odkazuje na „Žid 13,4“; citovaná slova („veliké tajemství v Kristu a v Církvi“) jsou však Ef 5,32.
Ef 4,5.
Lk 11,23.
Athanasiánské vyznání víry.
Sv. Jeroným, list 57.
Sv. Augustin, Žalm proti straně Donátově.
Sv. Augustin, list 166.
Zj 9,2–3.
Sk 19,19.
Akta V. lateránského koncilu, 10. zasedání, kde se uvádí konstituce Lva X.; srov. dřívější konstituci Alexandra VI. Inter multiplices.
Tridentský koncil, 18. a 25. zasedání.
Klement XIII., encyklika Christianae z 25. listopadu 1766.
Řím 13,2.
Sv. Augustin, výklad Žalmu 124, č. 7.
Sv. Eucherius, in Ruinart, Acta martyrum, o sv. Mauriciovi a druzích, č. 4.
Tertulián, Apologetikum, kap. 37.
Mdr 7,15.
Sv. Irenej, Proti bludům (originál uvádí „kn. 14, kap. 10“; míněno kn. IV, kap. 10).
Zj 19,16 (originál uvádí „Zj 18,16“).
Sv. Bernard, kázání na Narození Panny Marie, § 7.

Textové poznámky

Elektronický text na vatican.va vznikl strojovým čtením a je na řadě míst porušen. Níže je úplný seznam oprav, které jsme provedli podle tištěného znění v Acta Gregorii Papae XVI (sv. I, dok. CLXII). Vždy je nejprve uvedeno čtení vatican.va, za šipkou pak znění tištěné, které tato stránka otiskuje.

ingenti licet curo moerore → cum
nefarium ei belium aperte → bellum
minui debere, ninll mutari → nihil
Ecclesiarum curo ipsa coniunctionem → cum
intenta, santam, tectam custodiri → sartam (sartam tectam je právní obrat: „v neporušeném stavu“)
publicas etiam atque iteratus → iteratas
matrimonium semeI rite initum → semel
ulla te ne at sponsos cogitatio → teneat
Inde enim animo rum immutationes → animorum
inde uno verba pestis → verbo
imo et obbidi debere → obbibi
et eam praecident a recti iuris principiis → ut eam praedicent
promulgari acceperuimus → acceperimus
ut induit scutum fidei → induti scutum
stare pro mure → muro
ut sine Deo Deuro discamus → Deum
non solum ad mundi reginem → regimen
si ipsoruro diademati → ipsorum
quam regni, magnuroque sibi → magnumque

Beze změny naopak ponecháváme čtení, která jsou shodná v obou pramenech, i tam, kde se liší od citovaného zdroje: Externi sumus (Tertulián, Apologetikum 37, má Hesterni sumus, „jsme tu od včerejška“) a flagitiosora quaelibet.

Latinské znění: Acta Gregorii Papae XVI, sv. I (Řím 1901), dok. CLXII; elektronicky na vatican.va. Český překlad je pracovní a nezávazný; závazné je latinské znění.