Rerum novarum

Encyklika o postavení dělnictva (de conditione opificum) — Lev XIII., 15. května 1891. (Acta Sanctae Sedis 23 [1890–91], s. 641–670.)

Rerum novarum je první velká sociální encyklika Církve. Lev XIII. v ní reaguje na „dělnickou otázku” průmyslové doby: bídu dělnictva, propast mezi bohatstvím a chudobou a nástup socialismu. Odmítá socialistické zrušení soukromého vlastnictví jako nespravedlivé a protipřirozené, hájí právo na soukromý majetek i rodinu, ale zároveň klade vážné mravní povinnosti zaměstnavatelům (spravedlivá mzda, důstojnost dělníka, přiměřená práce) a vymezuje úlohu státu i právo dělníků sdružovat se. Encyklika se stala základem katolické sociální nauky; navázaly na ni Quadragesimo anno (1931) a Mater et Magistra (1961).

Pozor — jde o zkrácený, souvislý výběr, ne o úplné znění. Encyklika je velmi rozsáhlá (na 70 odstavců), proto je zde podána po oddílech ve věrném výběru: latinské úryvky sledují stavbu a hlavní myšlenky dokumentu, některé věty a odstavce jsou vynechány. Úplný latinský originál je na vatican.va (ověřeno proti Acta Sanctae Sedis 23). Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latinského originálu; pro závazné znění platí latinský text. Mezititulky jsou redakční (v originálu nejsou), pro snazší orientaci.

---

LEV, BISKUP, SLUŽEBNÍK SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, CTIHODNÝM BRATŘÍM POZDRAV A APOŠTOLSKÉ POŽEHNÁNÍ.

Úvod: nové věci a dělnická otázka

Rerum novarum semel excitata cupidine, quae diu quidem commovet civitates, illud erat consecuturum ut commutationum studia a rationibus politicis in oeconomicarum cognatum genus aliquando defluerent. Revera nova industriae incrementa novisque euntes itineribus artes; mutatae dominorum et mercenariorum rationes mutuae; divitiarum in exiguo numero affluentia, in multitudine inopia; opificum cum de se confidentia maior, tum inter se necessitudo coniunctior, praeterea versi in deteriora mores, effecere, ut certamen erumperet.

Jakmile jednou vzplála touha po novotách, která už dlouho zmítá národy, muselo nutně dojít k tomu, že se snaha po změnách přelila z politiky do příbuzné oblasti hospodářské. Vskutku nový rozmach průmyslu a nové cesty řemesel, změněné vzájemné vztahy pánů a nádeníků, nahromadění bohatství u nemnohých a bída v zástupech, větší sebevědomí dělníků i jejich těsnější vzájemné semknutí, a nadto úpadek mravů — to vše způsobilo, že vypukl zápas.

In quo quanta rerum momenta vertantur, ex hoc apparet, quod animos habet acri expectatione suspensos: denique ingenia exercet doctorum, concilia prudentum, conciones populi, legumlatorum iudicium, consilia principum, ut iam caussa nulla reperiatur tanta, quae teneat hominum studia vehementius. Itaque, proposita Nobis Ecclesiae caussa et salute communi, quod alias consuevimus, Venerabiles Fratres, datis ad vos Litteris de imperio politico, de libertate humana, de civitatum constitutione christiana, aliisque non dissimili genere, quae ad refutandas opinionum fallacias opportuna videbantur, idem nunc faciendum de conditione opificum iisdem de caussis duximus.

Jak veliké věci jsou v tomto zápase v sázce, je zřejmé z toho, že drží mysli v napjatém očekávání: zaměstnává nadání učenců, porady moudrých, shromáždění lidu, úsudek zákonodárců i rady vládců, takže se dnes nenajde žádná otázka tak závažná, která by silněji poutala zájem lidí. A proto, ctihodní bratři, jako jsme jindy — majíce na zřeteli věc Církve a obecné blaho — vydali listy o státní moci, o lidské svobodě, o křesťanském zřízení států a o dalších podobných věcech, jež se zdály vhodné k vyvrácení klamných názorů, tak jsme z týchž důvodů uznali za nutné pojednat nyní o postavení dělnictva.

Genus hoc argumenti non semel iam per occasionem attigimus: in his tamen Litteris totam data opera tractare quaestionem apostolici muneris conscientia monet, ut principia emineant quorum ope, uti veritas atque aequitas postulant, dimicatio dirimatur. Caussa est ad expediendum difficilis, nec vacua periculo. Arduum siquidem metiri iura et officia, quibus locupletes et proletarios, eos qui rem, et eos qui operam conferant, inter se oportet contineri. Periculosa vero contentio, quippe quae ab hominibus turbulentis et callidis ad pervertendum iudicium veri concitandamque seditiose multitudinem passim detorquetur.

Této látky jsme se už nejednou příležitostně dotkli; v tomto listě však vědomí apoštolského úřadu velí probrat celou otázku záměrně a soustavně, aby vynikly zásady, s jejichž pomocí lze spor rozřešit tak, jak žádá pravda a spravedlnost. Věc je nesnadno rozřešitelná a není bez nebezpečí. Je totiž obtížné vyměřit práva a povinnosti, jimiž se mají navzájem řídit boháči a nemajetní, ti, kdo poskytují majetek, a ti, kdo poskytují práci. A spor je nebezpečný, protože jej lidé bouřliví a vychytralí kdekoli překrucují, aby zvrátili úsudek o pravdě a pobuřovali zástupy.

Utcumque sit, plane videmus, quod consentiunt universi, infimae sortis hominibus celeriter esse atque opportune consulendum, cum pars maxima in misera calamitosaque fortuna indigne versentur.

Ať je tomu jakkoli, jasně vidíme — a všichni v tom souhlasí —, že lidem nejnižšího postavení je třeba rychle a účinně pomoci, neboť jejich převážná část se nezaslouženě zmítá v bídném a strastiplném údělu.

Socialistické řešení je klamné a nespravedlivé

Nam veteribus artificum collegiis superiore saeculo deletis, nulloque in eorum locum suffecto praesidio, cum ipsa instituta legesque publicae avitam religionem exuissent, sensim factum est ut opifices inhumanitati dominorum effrenataeque competitorum cupiditati solitarios atque indefensos tempus tradiderit. Malum auxit usura vorax, quae non semel Ecclesiae judicio damnata, tamen ab hominibus avidis et quaestuosis per aliam speciem exercetur eadem; huc accedunt et conductio operum et rerum omnium commercia fere in paucorum redacta potestatem, ita ut opulenti ac praedivites perpauci prope servile jugum infinitae proletariorum multitudini imposuerint.

Když totiž byla v minulém století zrušena stará řemeslnická společenstva a na jejich místo nenastoupila žádná ochrana, a když se veřejné instituce i zákony zřekly zděděného náboženství, došlo znenáhla k tomu, že dělníci byli osamocení a bezbranní vydáni nelidskosti pánů a bezuzdné hrabivosti soupeřů. Zlo rozmnožila dravá lichva, kterou — ač už mnohokrát Církví odsouzenou — chtiví a ziskuchtiví lidé provozují jen pod jinou tvářností. K tomu přistupuje, že se najímání práce i veškerý obchod dostaly téměř do moci nemnohých, takže hrstka boháčů a zbohatlíků vložila nesčetnému množství dělníků takřka otrocké jho.

Ad huius sanationem mali Socialistae quidem, sollicitata egentium in locupletes invidia, evertere privatas bonorum possessiones contendunt oportere, earumque loco communia universis singulorum bona facere, procurantibus viris qui aut municipio praesint, aut totam rempublicam gerant. Eiusmodi translatione bonorum a privatis ad commune, mederi se posse praesenti malo arbitrantur, res et commoda inter cives aequabiliter partiendo. Sed est adeo eorum ratio ad contentionem dirimendam inepta, ut ipsum opificum genus afficiat incommodo: eademque praeterea est valde iniusta, quia vim possessoribus legitimis affert, pervertit officia reipublicae, penitusque miscet civitates.

K vyléčení tohoto zla socialisté — podněcujíce závist nuzných vůči bohatým — tvrdí, že je třeba zrušit soukromé vlastnictví majetku a namísto něho učinit majetek jednotlivců společným všem, spravovaný lidmi, kteří stojí v čele obce nebo řídí celý stát. Domnívají se, že takovýmto převedením majetku od soukromníků na celek mohou vyléčit nynější zlo tím, že rozdělí věci a výhody mezi občany rovnoměrně. Avšak jejich způsob je k rozřešení sporu natolik nezpůsobilý, že poškozuje samo dělnictvo; a je nadto velmi nespravedlivý, protože činí násilí zákonitým vlastníkům, převrací úkoly státu a do základů rozvrací obec.

Sane, quod facile est pervidere, ipsius operae, quam suscipiunt qui in arte aliqua quaestuosa versantur, haec per se caussa est, atque hic finis quo proxime spectat artifex, rem sibi quaerere privatoque jure possidere uti suam ac propriam. Is enim si vires, si industriam suam alteri commodat, hanc ob caussam commodat ut res adipiscatur ad victum cultumque necessarias: ideoque ex opera data ius verum perfectumque sibi quaerit non modo exigendae mercedis, sed et collocandae uti velit. Ergo si tenuitate sumptuum quicquam ipse comparsit, fructumque parcimoniae suae, quo tutior esse custodia possit, in praedio collocavit, profecto praedium istiusmodi nihil est aliud, quam merces ipsa aliam induta speciem: proptereaque coemptus sic opifici fundus tam est in ejus potestate futurus, quam parta labore merces. In eo igitur quod bona privatorum transferre Socialistae ad commune nituntur, omnium mercenariorum faciunt conditionem deteriorem, quippe quos, collocandae mercedis libertate sublata, hoc ipso augendae rei familiaris utilitatumque sibi comparandarum spe et facultate despoliant.

Vždyť — jak lze snadno prohlédnout — vlastním důvodem práce, kterou na sebe berou ti, kdo se věnují nějakému výdělečnému řemeslu, a nejbližším cílem, k němuž dělník směřuje, je získat si majetek a soukromým právem jej vlastnit jako svůj. Neboť propůjčuje-li druhému své síly a svou píli, propůjčuje je proto, aby získal věci nutné k obživě a živobytí; a tak si z vykonané práce získává pravé a plné právo nejen požadovat mzdu, nýbrž i naložit s ní, jak chce. Jestliže tedy šetrností něco ušetřil a plod své spořivosti — aby byl jistěji uchován — uložil do pozemku, pak takový pozemek není nic jiného než ona mzda oděná do jiné podoby; a proto bude takto koupený statek v dělníkově moci právě tak jako mzda získaná prací. Tím tedy, že se socialisté snaží převést majetek soukromníků na celek, zhoršují postavení všech námezdně pracujících: neboť jim tím, že odnímají svobodu naložit se mzdou, berou naději i možnost rozmnožit svůj majetek a získat si výhody.

Soukromé vlastnictví je v souladu s přirozeností

Verum, quod maius est, remedium proponunt cum iustitia aperte pugnans, quia possidere res privatim ut suas, ius est homini a natura datum. Revera hac etiam in re maxime inter hominem et genus interest animantium ceterarum. Non enim se ipsae regunt belluae, sed reguntur gubernanturque duplici naturae instinctu. Longe alia hominis natura. Quod eminet atque excellit in nobis, quod homini tribuit ut homo sit, et a belluis differat genere toto, mens seu ratio est. Et ob hanc caussam quod solum hoc animal est rationis particeps, bona homini tribuere necesse est non utenda solum, quod est omnium animantium commune, sed stabili perpetuoque jure possidenda, neque ea dumtaxat quae usu consumuntur, sed etiam quae, nobis utentibus, permanent.

Ba co víc: navrhují lék zjevně odporující spravedlnosti, protože vlastnit věci soukromě jako své je právo dané člověku od přirozenosti. Vskutku i v této věci je největší rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy. Zvířata se totiž sama neřídí, nýbrž jsou vedena a řízena dvojím pudem přirozenosti. Zcela jiná je přirozenost člověka. To, co v nás vyniká a převyšuje, co dává člověku, aby byl člověkem a lišil se od zvířat celým rodem, je mysl neboli rozum. A právě proto, že jen tento tvor má účast na rozumu, je nutné přiznat člověku statky nejen k užívání — což je společné všem živočichům —, nýbrž k trvalému a stálému vlastnictví, a to nejen ty, které se užíváním spotřebují, nýbrž i ty, které i při našem užívání trvají.

Quod magis etiam apparet, si hominum in se natura altius spectetur. Homo enim cum innumerabilia ratione comprehendat, rebusque praesentibus adiungat, atque annectat futuras, cumque actionum suarum sit ipse dominus, propterea sub lege aeterna, sub potestate omnia providentissime gubernantis Dei, se ipse gubernat providentia consilii sui. Ex quo consequitur, ut in homine esse non modo terrenorum fructuum, sed ipsius terrae dominatum oporteat, quia e terrae fetu sibi res suppeditari videt ad futurum tempus necessarias. Igitur rem quamdam debet homini natura dedisse stabilem perpetuoque mansuram, unde perennitas subsidii expectari posset. Atqui istiusmodi perennitatem nulla res praestare, nisi cum ubertatibus suis terra, potest.

To vysvítá ještě více, uvážíme-li přirozenost člověka hlouběji. Neboť člověk svým rozumem obsáhne nesčetné věci, k přítomným připojuje a spojuje budoucí, a protože je pánem svých činů, řídí sám sebe pod věčným zákonem, pod mocí Boha, jenž vše nejprozřetelněji řídí, prozřetelností vlastní rozvahy. Z toho plyne, že člověk musí mít vládu nejen nad plody země, nýbrž nad zemí samou, protože z úrody země si opatřuje věci nutné pro budoucí čas. Přirozenost tedy musela dát člověku nějakou věc stálou a trvale zůstávající, od níž by se dala očekávat trvalá opora. A takovou trvalost nemůže poskytnout nic jiného než země se svou úrodností.

Neque est, cur providentia introducatur reipublicae: est enim homo, quam respublica, senior; quocirca ius ille suum ad vitam corpusque tuendum habere natura ante debuit quam civitas ulla coisset. Quod vero terram Deus universo generi hominum utendam, fruendam dederit, id quidem non potest ullo pacto privatis possessionibus obesse. Deus enim generi hominum donavisse terram in commune dicitur, non quod eius promiscuum apud omnes dominatum voluerit, sed quia partem nullam cuique assignavit possidendam, industriae hominum institutisque populorum permissa privatarum possessionum descriptione. Ceterum utcumque inter privatos distributa, inservire communi omnium utilitati terra non cessat, quoniam nemo est mortalium, quin alatur eo, quod agri efferunt.

A není třeba dovolávat se prozřetelnosti státu: člověk je totiž starší než stát, a proto musel mít své právo chránit život a tělo od přirozenosti dříve, než se utvořila jakákoli obec. To, že Bůh dal zemi celému lidskému rodu k užívání a požitku, nemůže nijak škodit soukromému vlastnictví. Neboť se říká, že Bůh dal zemi lidskému rodu společně nikoli proto, že by chtěl její společné vlastnictví u všech, nýbrž proto, že nikomu nevykázal určitou část k vlastnění, ponechav vymezení soukromých držeb přičinlivosti lidí a zřízením národů. Ostatně ať je země rozdělena mezi soukromníky jakkoli, nepřestává sloužit společnému prospěchu všech, protože není smrtelníka, který by se neživil tím, co pole vydávají.

Qua ex re rursus efficitur, privatas possessiones plane esse secundum naturam. Res enim eas, quae ad conservandam vitam maximeque ad perficiendam requiruntur, terra quidem cum magna largitate fundit, sed fundere ex se sine hominum cultu et curatione non posset. Iamvero cum in parandis naturae bonis industriam mentis viresque corporis homo insumat, hoc ipso applicat ad sese eam naturae corporeae partem, quam ipse percoluit, in qua velut formam quamdam personae suae impressam reliquit; ut omnino rectum esse oporteat, eam partem ab eo possideri uti suam, nec ullo modo ius ipsius violare cuiquam licere.

Z toho opět vyplývá, že soukromé vlastnictví je zcela v souladu s přirozeností. Věci totiž nutné k zachování a zvláště ke zdokonalení života země sice vydává s velikou štědrostí, ale sama od sebe, bez lidského obdělávání a péče, by je vydat nemohla. A když člověk na opatření přírodních statků vynakládá píli mysli a síly těla, právě tím k sobě připojuje onu část tělesné přírody, kterou obdělal a do níž vtiskl jakoby podobu své osoby; takže musí být naprosto správné, aby tuto část vlastnil jako svou a nikomu nebylo dovoleno jeho právo jakkoli porušovat.

Horum tam perspicua vis est argumentorum, ut mirabile videatur, dissentire quosdam exoletarum opinionum restitutores: qui usum quidem soli, variosque praediorum fructus homini privato concedunt; at possideri ab eo ut domino vel solum, in quo aedificavit, vel praedium quod excoluit, plane ius esse negant. Merito igitur universitas generis humani, dissentientibus paucorum opinionibus nihil admodum mota, studioseque naturam intuens, in ipsius lege naturae fundamentum reperit partitionis bonorum, possessionesque privatas, ut quae cum hominum natura pacatoque et tranquillo convictu maxime congruant, omnium saeculorum usu consecravit. Idem divinarum legum sanxit auctoritas, quae vel appetere alienum gravissime vetant: Non concupisces uxorem proximi tui: non domum, non agrum… et universa quae illius sunt.

Síla těchto důvodů je tak zřejmá, že se zdá podivné, že s nimi někteří křísitelé zastaralých názorů nesouhlasí: soukromému člověku sice přiznávají užívání půdy a rozličné plody pozemků, ale popírají, že by měl právo vlastnit jako pán půdu, na níž stavěl, nebo pozemek, který obdělal. Právem tedy veškeré lidstvo, nijak nedbajíc nesouhlasných názorů několika málo lidí a pozorně hledíc k přirozenosti, nalezlo v samém zákoně přirozenosti základ pro rozdělení statků, a soukromé vlastnictví — jako nejvíce odpovídající lidské přirozenosti a pokojnému a klidnému soužití — posvětilo užíváním všech věků. Totéž stvrdila i autorita Božích zákonů, které co nejpřísněji zakazují dokonce i toužit po cizím: „Nepožádáš manželky bližního svého: ani domu, ani pole… ani ničeho, co jeho jest” (Dt 5, 21).

Vlastnictví, rodina a její práva

Iura vero istiusmodi, quae in hominibus insunt singulis, multo validiora intelliguntur esse si cum officiis hominum in convictu domestico apta et connexa spectentur. En igitur familia, seu societas domestica, perparva illa quidem, sed vera societas, eademque omni civitate antiquior; cui propterea sua quaedam iura officiaque esse necesse est, quae minime pendeant a republica. Quod igitur demonstravimus, ius dominii personis singularibus natura tributum, id transferri in hominem, qua caput est familiae, oportet: immo tanto ius est illud validius, quanto persona humana in convictu domestico plura complectitur.

Taková práva, jež náležejí jednotlivým lidem, se však chápou jako mnohem mocnější, jsou-li viděna ve spojení s povinnostmi člověka v rodinném soužití. Hle tedy rodina neboli domácí společenství — sice velmi malé, ale pravé společenství, a starší než každá obec; jemu proto nutně náležejí jistá vlastní práva a povinnosti, které naprosto nezávisejí na státě. Co jsme tedy dokázali — totiž že právo vlastnictví je jednotlivým osobám dáno od přirozenosti —, musí být přeneseno i na člověka jakožto hlavu rodiny; ba to právo je tím mocnější, oč více lidská osoba v domácím soužití zahrnuje.

Sanctissima naturae lex est, ut victu omnique cultu paterfamilias tueatur quos ipse procrearit; idemque illud a natura ipsa deducitur, ut velit liberis suis, quippe qui paternam referunt et quodam modo producunt personam, acquirere et parare, unde se honeste possint in ancipiti vitae cursu a misera fortuna defendere. Id vero efficere non alia ratione potest, nisi fructuosarum possessione rerum, quas ad liberos hereditate transmittat. Velle igitur ut pervadat civile imperium arbitratu suo usque ad intima domorum, magnus ac perniciosus est error.

Nejsvětější zákon přirozenosti velí, aby otec rodiny živobytím a vší péčí chránil ty, které zplodil; a z téže přirozenosti se odvozuje, že chce svým dětem — jež zastupují a jistým způsobem prodlužují osobu otcovu — získávat a opatřovat, z čeho by se mohly na nejisté životní pouti počestně bránit před bídou. A to nemůže učinit jinak než vlastnictvím výnosných věcí, které by dědictvím předal dětem. Chtít tedy, aby státní moc svévolně pronikala až do nitra domácností, je veliký a zhoubný omyl.

Patria potestas est eiusmodi, ut nec extingui, neque absorberi a republica possit, quia idem et commune habet cum ipsa hominum vita principium. Filii sunt aliquid patris, et velut paternae amplificatio quaedam personae. Quod igitur Socialistae, posthabita providentia parentum, introducunt providentiam reipublicae, faciunt contra iustitiam naturalem, ac domorum compaginem dissolvunt. Ac praeter iniustitiam, nimis etiam apparet qualis esset omnium ordinum commutatio perturbatioque, quam dura et odiosa servitus civium consecutura. Aditus ad invidentiam mutuam, ad obtrectationes et discordias patefieret; ademptis ingenio singulorum sollertiaeque stimulis, ipsi divitiarum fontes necessario exarescerent; eaque, quam fingunt cogitatione, aequabilitas, aliud revera non esset nisi omnium hominum aeque misera atque ignobilis, nullo discrimine, conditio.

Otcovská moc je taková, že ji stát nemůže ani zrušit, ani pohltit, protože má týž a společný počátek jako sám lidský život. Děti jsou jakoby částí otce a jistým rozšířením otcovské osoby. Tím tedy, že socialisté odsouvají prozřetelnost rodičů a zavádějí prozřetelnost státu, jednají proti přirozené spravedlnosti a rozvracejí soudržnost rodin. A kromě nespravedlnosti až příliš vysvítá, jaký by nastal převrat a rozvrat všech vrstev a jaké tvrdé a nenávistné otroctví občanů by následovalo. Otevřela by se cesta ke vzájemné závisti, k pomluvám a svárům; když by byly odňaty pohnutky pro nadání a přičinlivost jednotlivců, nutně by vyschly i samy prameny bohatství; a ona rovnost, kterou si představují, by ve skutečnosti nebyla ničím jiným než stejně bídným a nedůstojným postavením všech lidí bez rozdílu.

Ex quibus omnibus perspicitur, illud Socialismi placitum de possessionibus in commune redigendis omnino repudiari oportere, quia iis ipsis, quibus est opitulandum, nocet, naturalibus singulorum iuribus repugnat, officia reipublicae tranquillitatemque communem perturbat. Maneat ergo, cum plebi sublevatio quaeritur, hoc in primis haberi fundamenti instar oportere, privatas possessiones inviolate servandas.

Ze všeho toho je patrné, že onu socialistickou zásadu o převedení vlastnictví do společných rukou je třeba naprosto zavrhnout, protože škodí právě těm, jimž se má pomoci, odporuje přirozeným právům jednotlivců a rozvrací úkoly státu i obecný klid. Ať tedy zůstane platné, že hledá-li se úleva prostému lidu, je třeba mít především za základ, že soukromé vlastnictví má být zachováno neporušené.

Církev je pro řešení nepostradatelná

Confidenter ad argumentum aggredimur ac plane iure Nostro; propterea quod caussa agitur ea, cuius exitus probabilis quidem nullus, nisi advocata religione Ecclesiaque, reperiatur. Profecto aliorum quoque operam et contentionem tanta haec caussa desiderat: principum reipublicae intelligimus, dominorum ac locupletium, denique ipsorum, pro quibus contentio est proletariorum; illud tamen sine dubitatione affirmamus, inania conata hominum futura, Ecclesia posthabita. Videlicet Ecclesia est, quae promit ex Evangelio doctrinas, quarum virtute aut plane componi certamen potest, aut certe fieri, detracta asperitate, mollius; eademque est, quae non instruere mentem tantummodo, sed regere vitam et mores singulorum praeceptis suis contendit.

S důvěrou a plným právem přistupujeme k tomuto tématu; neboť jde o věc, k níž se nenajde žádné pravděpodobné rozřešení, nebude-li přizváno náboženství a Církev. Zajisté tak veliká věc vyžaduje i úsilí a přičinění jiných: míníme vládců státu, pánů a boháčů, a konečně i těch, o něž se vede spor, totiž dělníků; přesto bez váhání tvrdíme, že úsilí lidí bude marné, bude-li Církev ponechána stranou. Neboť je to Církev, kdo z Evangelia čerpá nauky, jejichž mocí lze spor buď zcela urovnat, nebo jej alespoň — když se odejme jeho příkrost — zmírnit; a je to táž Církev, kdo se snaží nejen poučit mysl, nýbrž svými přikázáními řídit život a mravy jednotlivců.

Nerovnost je přirozená; třídy se mají doplňovat

Illud itaque statuatur primo loco, ferendam esse conditionem humanam: ima summis paria fieri in civili societate non posse. Agitant id quidem Socialistae: sed omnis est contra rerum naturam vana contentio. Sunt enim in hominibus maximae plurimaeque natura dissimilitudines; non omnium paria ingenia sunt, non sollertia, non valetudo, non vires: quarum rerum necessarium discrimen sua sponte sequitur fortuna dispar.

Ať se tedy stanoví na prvním místě, že lidský úděl je třeba snášet: nejnižší se v občanské společnosti nemohou stát rovnými nejvyšším. Socialisté se o to sice pokoušejí, ale každé úsilí proti přirozenosti věcí je marné. Mezi lidmi jsou totiž od přirozenosti největší a přečetné nerovnosti; ne u všech je stejné nadání, stejná zručnost, stejné zdraví, stejné síly: a z nutného rozdílu těchto věcí sama od sebe plyne i nestejnost údělu.

Est illud in caussa, de qua dicimus, capitale malum, opinione fingere alterum ordinem sua sponte infensum alteri, quasi locupletes et proletarios ad digladiandum inter se pertinaci duello natura comparaverit. Quod adeo a ratione abhorret et a veritate, ut contra verissimum sit quo modo in corpore diversa inter se membra conveniunt, unde illud existit temperamentum habitudinis, quam symmetriam recte dixeris, eodem modo naturam in civitate praecepisse ut geminae illae classes congruant inter se concorditer, sibique convenienter ad aequilibritatem respondeant. Omnino altera alterius indiget: non res sine opera, nec sine re potest opera consistere. Concordia gignit pulchritudinem rerum atque ordinem: contra ex perpetuitate certaminis oriatur necesse est cum agresti immanitate confusio.

Základním zlem ve věci, o níž mluvíme, je domnívat se, že jedna vrstva je sama o sobě nepřátelská druhé, jako by přirozenost postavila boháče a dělníky proti sobě k vytrvalému souboji. To se natolik příčí rozumu i pravdě, že je naopak nejpravdivější, že jako se v těle vzájemně různé údy shodují, odkud vzniká ona souměrnost uspořádání, kterou bys právem nazval harmonií, tak přirozenost v obci určila, aby se ony dvě třídy svorně shodovaly a vzájemně si přiměřeně odpovídaly v rovnováze. Naprosto jedna druhou potřebuje: nemůže být majetek bez práce, ani práce bez majetku. Svornost plodí krásu a řád věcí; naopak z ustavičného boje nutně vzniká zmatek s divokou surovostí.

Vzájemné povinnosti dělníků i pánů

Ac primum tota disciplina religionis, cuius est interpres et custos Ecclesia, magnopere potest locupletes et proletarios componere invicem et coniungere, scilicet utroque ordine ad officia mutua revocato, in primisque ad ea quae a iustitia ducuntur. Quibus ex officiis illa proletarium atque opificem attingunt: quod libere et cum aequitate pactum operae sit, id integre et fideliter reddere; non rei ullo modo nocere, non personam violare dominorum; in ipsis tuendis rationibus suis abstinere a vi, nec seditionem induere unquam; nec commisceri cum hominibus flagitiosis, immodicas spes et promissa ingentia artificiose iactantibus.

A především celá nauka náboženství, jejímž vykladačem a strážcem je Církev, může mocně sbližovat a spojovat boháče a dělníky, totiž tím, že obě vrstvy volá ke vzájemným povinnostem, a to zvláště k těm, které plynou ze spravedlnosti. Z těchto povinností se dělníka a pracujícího týkají tyto: co bylo o práci svobodně a spravedlivě ujednáno, to poctivě a věrně splnit; nijak neškodit majetku, neurážet osobu pánů; při hájení svých zájmů se zdržet násilí a nikdy se nedopouštět vzpoury; nedružit se s ničemnými lidmi, kteří lstivě rozhlašují nemírné naděje a nezměrné sliby.

Ista vero ad divites spectant ac dominos: non habendos mancipiorum loco opifices; vereri in eis aequum esse dignitatem personae, utique nobilitatam ab eo, character christianus qui dicitur. Illud vere turpe et inhumanum, abuti hominibus pro rebus ad quaestum, nec facere eos pluris, quam quantum nervis polleant viribusque. Quare dominorum partes esse, efficere ut idoneo temporis spatio pietati vacet opifex; item non plus imponere operis, quam vires ferre queant, nec id genus, quod cum aetate sexuque dissideat.

Toto pak se týká bohatých a pánů: nemají mít dělníky za otroky; je spravedlivé ctít v nich důstojnost osoby, povýšenou navíc tím, čemu se říká křesťanský ráz. Je vskutku hanebné a nelidské zneužívat lidí jako věcí k zisku a cenit si jich jen tolik, kolik zmohou svaly a silami. Proto je úkolem pánů postarat se, aby měl dělník ve vhodnou dobu volno pro zbožnost; rovněž neukládat více práce, než mohou síly unést, ani takový druh práce, který se neshoduje s věkem a pohlavím.

In maximis autem officiis dominorum illud eminet, iusta unicuique praebere. Profecto ut mercedis statuatur ex aequitate modus, caussae sunt considerandae plures: sed generatim locupletes atque heri meminerint, premere emolumenti sui caussa indigentes ac miseros, alienaque ex inopia captare quaestum, non divina, non humana iura sinere. Fraudare vero quemquam mercede debita grande piaculum est, quod iras e caelo ultrices clamore devocat. Ecce merces operariorum… quae fraudata est a vobis, clamat; et clamor eorum in aures Domini Sabaoth introivit.

Mezi největšími povinnostmi pánů však vyniká tato: dávat každému, co je spravedlivé. Aby se totiž mzda spravedlivě stanovila, je třeba uvážit více věcí; ale obecně ať boháči a páni pamatují, že utlačovat pro svůj zisk nuzné a ubohé a kořistit z cizí nouze nedovolují ani zákony Boží, ani lidské. Ošidit někoho o dluženou mzdu je pak veliký hřích, který voláním svolává z nebe mstivý hněv: „Hle, mzda dělníků… o kterou jste je ošidili, volá; a křik jejich vešel do uší Pána zástupů” (Jak 5, 4).

Pohled víry: pozemský život a věčnost

Sed Ecclesia tamen, IESU CHRISTO magistro et duce, persequitur maiora: videlicet perfectius quiddam praecipiendo, illuc spectat, ut alterum ordinem vicinitate proxima amicitiaque alteri coniungat. Neque enim Deus hominem ad haec fragilia et caduca, sed ad caelestia atque aeterna generavit, terramque nobis ut exulandi locum, non ut sedem habitandi dedit. Divitiis ceterisque rebus, quae appellantur bona, affluas, careas, ad aeternam beatitudinem nihil interest: quemadmodum utare, id vero maxime interest. Acerbitates varias, quibus vita mortalis fere contexitur, IESUS CHRISTUS copiosa redemptione sua nequaquam sustulit, sed in virtutum incitamenta, materiamque bene merendi traduxit.

Avšak Církev, majíc za učitele a vůdce Ježíše Krista, směřuje k vyššímu: tím, že přikazuje cosi dokonalejšího, hledí k tomu, aby jednu vrstvu s druhou spojila nejtěsnějším sousedstvím a přátelstvím. Neboť Bůh nezplodil člověka pro tyto křehké a pomíjivé věci, nýbrž pro nebeské a věčné, a zemi nám dal jako místo vyhnanství, ne jako sídlo k přebývání. Zda oplýváš bohatstvím a ostatními věcmi, které se nazývají statky, nebo je postrádáš, na věčnou blaženost nemá vliv; ale jak jich užíváš — na tom velmi záleží. Rozličné hořkosti, jimiž je smrtelný život téměř protkán, Ježíš Kristus svým hojným vykoupením nikterak neodstranil, nýbrž je proměnil v podněty ke ctnostem a v látku k záslužnému konání.

Itaque fortunati monentur, non vacuitatem doloris afferre, nec ad felicitatem aevi sempiterni quicquam prodesse divitias, sed potius obesse; terrori locupletibus esse debere IESU CHRISTI insuetas minas; rationem de usu fortunarum Deo iudici severissime aliquando reddendam.

Zámožní se tedy napomínají, že bohatství nezbavuje bolesti a k blaženosti věčného věku nijak neprospívá, nýbrž spíše škodí; že boháčům mají nahánět hrůzu neobvyklé hrozby Ježíše Krista; a že jednou budou muset Bohu soudci nejpřísněji vydat počet z užívání svého jmění.

Právo vlastnit a povinnost správně užívat

De ipsis opibus utendis excellens ac maximi momenti doctrina est, quam si philosophia inchoatam, at Ecclesia tradidit perfectam plane. Cuius doctrinae in eo est fundamentum positum, quod iusta possessio pecuniarum a iusto pecuniarum usu distinguitur. Bona privatim possidere ius est homini naturale; eoque uti iure, maxime in societate vitae, non fas modo est, sed plane necessarium. At vero si illud quaeratur, qualem esse usum bonorum necesse sit, Ecclesia quidem sine ulla dubitatione respondet: quantum ad hoc, non debet homo habere res exteriores ut proprias, sed ut communes, ut scilicet de facili aliquis eas communicet in necessitate aliorum.

O užívání bohatství samého je vynikající a nanejvýš závažná nauka, kterou filosofie sice započala, avšak Církev předala zcela dokonalou. Základ této nauky je položen v tom, že spravedlivé vlastnění peněz se rozlišuje od spravedlivého užívání peněz. Vlastnit statky soukromě je přirozené právo člověka; a užívat tohoto práva, zvláště ve společenském životě, je nejen dovolené, nýbrž přímo nutné. Táže-li se však, jaké má být užívání statků, Církev bez jakéhokoli váhání odpovídá slovy sv. Tomáše: „Co se toho týče, člověk nemá mít vnější věci jako vlastní, nýbrž jako společné, totiž aby je snadno sdílel v nouzi druhých.”

Nemo certe opitulari aliis de eo iubetur, quod ad usus pertineat cum suos tum suorum necessarios. Sed ubi necessitati satis et decoro datum, officium est de eo quod superat gratificari indigentibus. Quod superest, date eleemosynam. Non iustitiae, excepto in rebus extremis, officia ista sunt, sed caritatis christianae, quam profecto lege agendo petere ius non est. Sed legibus iudiciisque hominum lex antecedit iudiciumque Christi Dei, qui multis modis suadet consuetudinem largiendi: beatius est magis dare, quam accipere.

Nikdo ovšem není povinen pomáhat druhým z toho, co je nutné pro jeho vlastní potřeby a potřeby jeho blízkých. Ale když je dost učiněno nutnosti a přiměřenému postavení, je povinností z toho, co přebývá, prokazovat dobro potřebným. „Co vám přebývá, dejte jako almužnu” (Lk 11, 41). Kromě krajní nouze nejsou tyto povinnosti povinnostmi spravedlnosti, nýbrž křesťanské lásky, jejíhož plnění se ovšem nelze domáhat právní cestou. Ale zákonům a soudům lidí předchází zákon a soud Krista Boha, který mnoha způsoby vybízí ke zvyku štědrosti: „Blaženější je dávat než přijímat” (Sk 20, 35).

Quarum rerum haec summa est: quicumque maiorem copiam bonorum Dei munere accepit, sive corporis et externa sint, sive animi, ob hanc caussam accepisse, ut ad perfectionem sui pariterque, velut minister providentiae divinae, ad utilitates adhibeat ceterorum.

Souhrn těchto věcí je tento: kdokoli přijal z Božího daru větší množství statků, ať tělesných a vnějších, ať duševních, přijal je proto, aby jich užíval ke svému zdokonalení a zároveň — jako služebník Boží prozřetelnosti — k prospěchu ostatních.

Důstojnost chudoby a bratrství v Kristu

Bonis autem fortunae qui careant, ii ab Ecclesia perdocentur, non probro haberi, Deo iudice, paupertatem, nec eo pudendum, quod victus labore quaeratur. Idque confirmavit re et facto Christus Dominus, qui pro salute hominum egenus factus est, cum esset dives; cumque esset Filius Dei ac Deus ipsemet, videri tamen ac putari fabri filius voluit. Immo vero in calamitosorum genus propensior Dei ipsius videtur voluntas: beatos enim IESUS CHRISTUS nuncupat pauperes; invitat peramanter ad se, solatii caussa, quicumque in labore sint ac luctu; infirmos et iniuria vexatos complectitur caritate praecipua.

Ty pak, kdo postrádají statky štěstěny, Církev důkladně poučuje, že chudoba není před Bohem soudcem hanbou a že není třeba se stydět za to, že se živobytí získává prací. To Kristus Pán potvrdil skutkem: on, ačkoli byl bohatý, stal se pro spásu lidí chudým; a ačkoli byl Syn Boží a sám Bůh, přece chtěl být viděn a pokládán za syna tesaře. Ba vůle samého Boha se zdá nakloněnější k lidem trpícím: neboť Ježíš Kristus nazývá blahoslavenými chudé; láskyplně zve k sobě k útěše všechny, kdo jsou v práci a zármutku; slabé a bezprávím sužované objímá zvláštní láskou.

Quos tamen, si christianis praeceptis paruerint, parum est amicitia, amor etiam fraternus inter se coniugabit. Sentient enim et intelligent, omnes plane homines a communi parente Deo procreatos; omnes ad eumdem finem bonorum tendere qui Deus est ipse; singulos item pariter esse Iesu Christi beneficio redemptos et in dignitatem filiorum Dei vindicatos. Talis est forma officiorum ac iurium, quam christiana philosophia profitetur. Nonne quieturum perbrevi tempore certamen omne videatur, ubi illa in civili convictu valeret?

Ty však, budou-li poslušni křesťanských přikázání, spojí mezi sebou nejen přátelství, nýbrž i bratrská láska. Budou totiž cítit a chápat, že všichni lidé jsou zplozeni od společného Otce Boha; že všichni směřují k témuž cíli dober, jímž je sám Bůh; a že každý stejně byl dobrodiním Ježíše Krista vykoupen a povýšen k důstojnosti dětí Božích. Taková je podoba povinností a práv, kterou hlásá křesťanská filosofie. Nezdálo by se, že by za velmi krátký čas ustal všechen zápas, kdyby ona vládla v občanském soužití?

Církev léčí i skutkem

Denique nec satis habet Ecclesia viam inveniendae curationis ostendere, sed admovet sua manu medicinam. Nam tota in eo est ut ad disciplinam doctrinamque suam excolat homines atque instituat. Atque in hac parte, quae princeps est ac permagni momenti, Ecclesia quidem una potest maxime. Quibus enim instrumentis ad permovendos animos utitur, ea sibi hanc ipsam ob caussam tradita a IESU CHRISTO sunt, virtutemque habent divinitus insitam.

Konečně Církvi nestačí ukázat cestu k nalezení léku, nýbrž vlastní rukou přikládá lék. Neboť celá její činnost je v tom, aby lidi pěstila a vychovávala ke své kázni a nauce. A v této části, jež je nejpřednější a nanejvýš závažná, zmůže nejvíce právě Církev sama. Neboť nástroje, jichž užívá k pohnutí myslí, jsou jí právě k tomu předány Ježíšem Kristem a mají sílu vloženou od Boha.

Satis est in hoc genere exempla veterum paulisper cogitatione repetere. Res et facta commemoramus, quae dubitationem nullam habent: scilicet civilem hominum communitatem funditus esse institutis christianis renovatam; huiusque virtute renovationis ad meliora promotum genus humanum, immo revocatum ab interitu ad vitam. Quare si societati generis humani medendum est, revocatio vitae institutorumque christianorum sola medebitur. De societatibus enim dilabentibus illud rectissime praecipitur, revocari ad origines suas, cum restitui volunt, oportere.

V tomto ohledu stačí v mysli si na chvíli připomenout příklady předků. Uvádíme věci a skutky, které nepřipouštějí žádnou pochybnost: totiž že občanské společenství lidí bylo od základu obnoveno křesťanskými institucemi a že silou této obnovy bylo lidstvo povzneseno k lepšímu, ba odvoláno od záhuby k životu. Proto má-li být uzdraveno lidské společenství, uzdraví je jedině návrat ke křesťanskému životu a zřízení. O upadajících společenstvích totiž zcela právem platí zásada, že mají-li být obnovena, je třeba je přivést zpět k jejich počátkům.

Nec tamen putandum, in colendis animis totas esse Ecclesiae curas ita defixas, ut ea negligat quae ad vitam pertinent mortalem ac terrenam. De proletariis nominatim vult et contendit ut emergant e miserrimo statu fortunamque meliorem adipiscantur. Quin in hoc etiam genere beneficiorum ita semper excelluit, ut ab ipsis inimicis praedicatione efferatur. Ea vis erat apud vetustissimos christianos caritatis mutuae, ut persaepe sua se re privarent, opitulandi caussa, divitiores; quamobrem neque quisquam egens erat inter illos.

Nesmí se však myslet, že veškerá péče Církve je tak upřena na pěstování duší, že by zanedbávala to, co náleží k životu smrtelnému a pozemskému. O dělnících jmenovitě chce a usiluje, aby se vymanili z nejubožejšího stavu a dosáhli lepšího údělu. Ba v tomto druhu dobrodiní vždy vynikala tak, že ji chválí i sami nepřátelé. Taková byla u nejstarších křesťanů síla vzájemné lásky, že se zámožnější velmi často zbavovali svého majetku, aby pomohli; proto „nebyl mezi nimi nikdo nuzný” (Sk 4, 34).

Hinc sensim illud extitit patrimonium, quod religiosa cura tamquam rem familiarem indigentium Ecclesia custodivit. Nam et locupletium et indigentium communis parens, excitata ubique ad excellentem magnitudinem caritate, collegia condidit sodalium religiosorum, aliaque utiliter permulta instituit, quibus opem ferentibus, genus miseriarum prope nullum esset, quod solatio careret. Sed quae christianam caritatem suppleant, totam se ad alienas porrigentem utilitates, artes humanas nullas reperientur. Ecclesiae solius est illa virtus, quia nisi a sacratissimo IESU CHRISTI corde ducitur, nulla est uspiam.

Odtud znenáhla povstalo ono jmění, které Církev nábožnou péčí střežila jako rodinný majetek potřebných. Neboť jakožto společná matka boháčů i nuzných, roznítivši všude lásku k vynikající velikosti, zakládala společenství řeholních druhů a zřídila přemnoho jiných užitečných věcí, jejichž pomocí nebyl téměř žádný druh bídy, který by postrádal útěchu. Ale žádné lidské umění se nenajde, které by nahradilo křesťanskou lásku, jež se celá rozprostírá k prospěchu druhých. Tato ctnost náleží jen Církvi, protože není-li čerpána z nejsvětějšího Srdce Ježíše Krista, není jí nikde.

Úloha státu

At vero non potest esse dubium quin, ad id quod est propositum, ea quoque, quae in hominum potestate sunt, adiumenta requirantur. Omnino omnes, ad quos caussa pertinet, eodem intendant idemque laborent pro rata parte necesse est. Iamvero quota pars remedii a republica expectanda sit, praestat exquirere. Rempublicam hoc loco intelligimus non quali populus utitur unus vel alter, sed qualem et vult recta ratio naturae congruens, et probant divinae documenta sapientiae.

Nemůže však být pochyby, že se k dosažení stanoveného cíle vyžadují i ty pomůcky, které jsou v moci lidí. Je naprosto nutné, aby všichni, jichž se věc týká, mířili k témuž a pracovali každý podle svého podílu. A nyní je vhodné prozkoumat, jakou část léku lze očekávat od státu. Státem zde rozumíme nikoli takový, jakého užívá ten či onen národ, nýbrž takový, jaký chce zdravý rozum shodný s přirozeností a jaký schvalují svědectví Boží moudrosti.

Itaque per quos civitas regitur, primum conferre operam generatim atque universe debent tota ratione legum atque institutorum, scilicet efficiendo ut ex ipsa conformatione atque administratione reipublicae ultro prosperitas tam communitatis quam privatorum efflorescat. Harum igitur virtute rerum in potestate rectorum civitatis est, ut ceteris prodesse ordinibus, sic et proletariorum conditionem iuvare plurimum: idque iure suo optimo, neque ulla cum importunitatis suspicione: debet enim respublica ex lege muneris sui in commune consulere.

A tak ti, kdo řídí obec, mají nejprve přispívat obecně a povšechně celým uspořádáním zákonů a institucí, totiž tím, že způsobí, aby ze samého zřízení a správy státu sám od sebe vzkvétal blahobyt jak společnosti, tak soukromníků. Silou těchto věcí je tedy v moci vládců obce, aby — jako prospívají ostatním vrstvám — nejvíce pomáhali i postavení dělníků: a to svým nejlepším právem, bez jakéhokoli podezření z vměšování, neboť stát má ze zákona svého úřadu pečovat o obecné blaho.

Sed illud praeterea considerandum, quod rem altius attingit, unam civitatis esse rationem, communem summorum atque infimorum. Sunt nimirum proletarii pari iure cum locupletibus natura cives. Cum igitur illud sit perabsurdum, parti civium consulere, partem negligere, consequitur, in salute commodisque ordinis proletariorum tuendis curas debitas collocari publice oportere; ni fiat, violatum iri iustitiam suum cuique tribuere praecipientem.

Kromě toho je třeba uvážit, co se věci dotýká hlouběji: že je jeden ráz obce, společný nejvyšším i nejnižším. Dělníci jsou totiž stejným právem jako boháči od přirozenosti občany. Protože je tedy zcela nesmyslné pečovat o jednu část občanů a druhou zanedbávat, plyne z toho, že je třeba veřejně věnovat náležitou péči ochraně blaha a zájmů vrstvy dělníků; nestane-li se tak, bude porušena spravedlnost, která velí dávat každému, co je jeho.

Nihilominus ad bene constitutam civitatem suppeditatio quoque pertinet bonorum corporis atque externorum, quorum usus est necessarius ad actum virtutis. Iamvero his pariendis bonis est proletariorum maxime efficax ac necessarius labor. Immo eorum in hoc genere vis est atque efficientia tanta, ut illud verissimum sit, non aliunde quam ex opificum labore gigni divitias civitatum. Iubet igitur aequitas, curam de proletario publice geri, ut ex eo, quod in communem affert utilitatem, percipiat ipse aliquid, ut tectus, ut vestitus, ut salvus vitam tolerare minus aegre possit.

Nicméně k dobře zřízené obci náleží i opatřování statků tělesných a vnějších, jejichž užívání je nutné pro úkon ctnosti. A k vytváření těchto statků je nanejvýš účinná a nutná práce dělníků. Ba jejich síla a účinnost je v tomto ohledu tak veliká, že je nejpravdivější, že bohatství obcí nevzniká odjinud než z práce dělníků. Spravedlnost tedy velí, aby se o dělníka veřejně pečovalo tak, aby z toho, čím přispívá ke společnému prospěchu, sám něco získal a mohl snášet život méně těžce — maje střechu, oděv a zdraví.

Iura quidem, in quocumque sint, sancte servanda sunt atque ut suum singuli teneant, debet potestas publica providere, propulsandis atque ulciscendis iniuriis. Nisi quod in ipsis protegendis privatorum iuribus, praecipue est infirmorum atque inopum habenda ratio. Siquidem natio divitum, suis septa praesidiis, minus eget tutela publica; miserum vulgus, nullis opibus suis tutum, in patrocinio reipublicae maxime nititur. Quocirca mercenarios, cum in multitudine egena numerentur, debet cura providentiaque singulari complecti respublica.

Práva, ať jsou v kterékoli osobě, mají být svatě zachovávána, a veřejná moc má dbát, aby si každý udržel své, tím, že odvrací a trestá bezpráví. Jenže při ochraně soukromých práv je třeba brát zvláštní zřetel na slabé a nemajetné. Vrstva bohatých, obehnaná vlastními ochranami, méně potřebuje veřejnou ochranu; ubohý lid, nechráněný žádným vlastním majetkem, se opírá hlavně o ochranu státu. Proto dělníky, protože se počítají mezi nuzné množství, má stát obejmout zvláštní péčí a prozřetelností.

Ochrana vlastnictví, práce a odpočinku

Sed quaedam maioris momenti praestat nominatim perstringere. Caput autem est, imperio ac munimento legum tutari privatas possessiones oportere. Potissimumque, in tanto iam cupiditatum ardore, continenda in officio plebs: nam si ad meliora contendere concessum est non repugnante iustitia, at alteri, quod suum est, detrahere, ac per speciem absurdae cuiusdam aequabilitatis in fortunas alienas involare, iustitia vetat, nec ipsa communis utilitatis ratio sinit.

Některé závažnější věci je však třeba jmenovitě zdůraznit. Hlavní je, že mocí a ochranou zákonů je třeba chránit soukromé vlastnictví. A především — při tak velikém rozohnění vášní — je třeba udržet lid v mezích povinnosti: neboť je-li dovoleno usilovat o lepší, nepříčí-li se to spravedlnosti, přece brát druhému, co je jeho, a pod záminkou jakési nesmyslné rovnosti vpadat do cizího majetku spravedlnost zakazuje a nedovoluje to ani ohled na obecný prospěch.

Longinquior vel operosior labor, atque opinatio curtae mercedis caussam non raro dant artificibus quamobrem opere se solvant ex composito, otioque dedant voluntario. Cui quidem incommodo usitato et gravi medendum publice. Qua in re illud magis efficax ac salubre, antevertere auctoritate legum, malumque ne erumpere possit prohibere, amotis mature caussis, unde dominorum atque operariorum conflictus videatur extiturus. Similique modo plura sunt in opifice, praesidio munienda reipublicae: ac primum animi bona.

Příliš dlouhá nebo namáhavá práce a domněnka o příliš nízké mzdě nezřídka dávají dělníkům podnět, aby se smluveně zprostili práce a oddali se dobrovolné zahálce. Tuto obvyklou a vážnou nesnáz je třeba léčit veřejně. V této věci je účinnější a zdravější předejít autoritou zákonů a zabránit, aby zlo vůbec mohlo vypuknout, tím, že se včas odstraní příčiny, z nichž by mohl vzejít střet pánů a dělníků. A podobně je v dělníkovi více věcí, jež má stát chránit: a především statky duše.

Hinc consequitur requies operum et laborum per festos dies necessaria. Id tamen nemo intelligat de maiore quadam inertis otii usura, sed omnino de requiete operum per religionem consecrata. Coniuncta cum religione quies sevocat hominem a laboribus negotiisque vitae quotidianae, ut ad cogitanda revocet bona caelestia, tribuendumque cultum numini aeterno iustum ac debitum. Haec maxime natura atque haec caussa quietis est in dies festos capiendae: quod Deus et in Testamento veteri praecipua lege sanxit: Memento ut diem sabbati sanctifices.

Odtud plyne nutný odpočinek od prací a námah o svátečních dnech. To ať však nikdo nechápe jako jakési větší dopřávání nečinné zahálky, nýbrž zcela jako odpočinek od práce posvěcený náboženstvím. Odpočinek spojený s náboženstvím odvádí člověka od prací a starostí každodenního života, aby ho přivedl k rozjímání nebeských statků a k spravedlivé a povinné úctě věčnému Božství. To je hlavní ráz a důvod odpočinku, který se má konat o svátcích: což Bůh i ve Starém zákoně zvláštním přikázáním ustanovil: „Pomni, abys den sobotní světil” (Ex 20, 8).

Quoad tutelam bonorum corporis et externorum, primum omnium eripere miseros opifices e saevitia oportet hominum cupidorum, personis pro rebus ad quaestum intemperanter abutentium. Scilicet tantum exigi operis, ut hebescat animus labore nimio, unaque corpus defatigationi succumbat, non iustitia, non humanitas patitur. De quotidiano igitur opere videndum ne in plures extrahatur horas, quam vires sinant. Denique quod facere enitique vir adulta aetate beneque validus potest, id a femina puerove non est aequum postulare. Immo de pueris valde cavendum, ne prius officina capiat, quam corpus, ingenium, animum satis firmaverit aetas.

Pokud jde o ochranu statků tělesných a vnějších, je třeba především vyrvat ubohé dělníky z krutosti hrabivých lidí, kteří nemírně zneužívají osob jako věcí k zisku. Totiž vymáhat tolik práce, až duch otupí přílišnou námahou a s ním i tělo podlehne únavě, nedovoluje ani spravedlnost, ani lidskost. U každodenní práce je tedy třeba dbát, aby se neprotahovala na více hodin, než síly dovolují. A konečně, co může dělat a čeho může dosáhnout muž dospělého věku a dobrého zdraví, není spravedlivé požadovat od ženy nebo dítěte. Ba u dětí je třeba se velmi mít na pozoru, aby je dílna nezaměstnala dříve, než jejich tělo, nadání a ducha dostatečně upevní věk.

Spravedlivá mzda

Rem hoc loco attingimus sat magni momenti: quae recte intelligatur necesse est, in alterutram partem ne peccetur. Videlicet salarii definitur libero consensu modus: itaque dominus rei, pacta mercede persoluta, liberavisse fidem, nec ultra debere quidquam videatur. Cui argumentationi aequus rerum iudex non facile, neque in totum assentiatur, quia non est absoluta omnibus partibus: momentum quoddam rationis abest maximi ponderis. Hoc est enim operari, exercere se rerum comparandarum caussa, quae sint ad varios vitae usus, potissimumque ad tuitionem sui necessariae.

Zde se dotýkáme věci dosti závažné, kterou je nutné správně pochopit, aby se nechybilo ani na jednu stranu. Míra mzdy se totiž stanoví svobodnou dohodou; a tak se zdá, že pán věci, když vyplatil smluvenou mzdu, dostál svému závazku a už nic nedluží. S touto úvahou by však spravedlivý soudce věcí nesnadno a ne zcela souhlasil, protože není úplná ve všech částech: chybí jí jeden velmi závažný prvek. Pracovat totiž znamená namáhat se za účelem opatření věcí nutných k rozličným potřebám života a především k zachování sebe sama.

Sed longe aliter iudicandum si cum ratione personalitatis ratio coniungitur necessitatis, cogitatione quidem non re ab illa separabilis. Reapse manere in vita, commune singulis officium est, cui scelus est deesse. Esto igitur, ut opifex atque herus libere in idem placitum, ac nominatim in salarii modum consentiant; subest tamen semper aliquid ex iustitia naturali, idque libera paciscentium voluntate maius et antiquius, scilicet alendo opifici, frugi quidem et bene morato, haud imparem esse mercedem oportere. Quod si necessitate opifex coactus, aut mali peioris metu permotus duriorem conditionem accipiat, quae, etiamsi nolit, accipienda sit, quod a domino vel a redemptore operum imponitur, istud quidem est subire vim, cui iustitia reclamat.

Zcela jinak je však třeba soudit, spojí-li se s hlediskem osobnosti hledisko nutnosti, jež je od onoho oddělitelné jen myšlenkou, ne skutečně. Zůstat totiž naživu je společná povinnost všech, a je zločin ji zanedbat. Ať tedy dělník i pán svobodně souhlasí v téže úmluvě, a jmenovitě v míře mzdy; přece je v základu vždy cosi z přirozené spravedlnosti, co je větší a starší než svobodná vůle smlouvajících, totiž že mzda má být dostatečná k obživě dělníka spořádaného a mravného. Jestliže tedy dělník donucen nouzí nebo pohnut strachem z horšího zla přijme tvrdší podmínku, kterou — i když nechce — přijmout musí, protože mu ji ukládá pán nebo zadavatel práce, je to podléhání násilí, proti němuž se spravedlnost bouří.

Mercedem si ferat opifex satis amplam ut ea se uxoremque et liberos tueri commodum queat, facile studebit parsimoniae, si sapit, efficietque, quod ipsa videtur natura monere, ut detractis sumptibus, aliquid etiam redundet, quo sibi liceat ad modicum censum pervenire. Quamobrem favere huic iuri leges debent, et quoad potest, providere ut quamplurimi ex multitudine rem habere malint. Quo facto, praeclarae utilitates consecuturae sunt; ac primum certe aequior partitio bonorum.

Dostává-li dělník mzdu dostatečně velkou, aby jí mohl pohodlně uživit sebe, ženu a děti, snadno bude — je-li rozumný — dbát o spořivost a způsobí, jak sama přirozenost jakoby napomíná, aby mu po odečtení výdajů i něco přebývalo, čímž by si mohl dojít k malému majetku. Proto mají zákony tomuto právu přát a pokud možno zajistit, aby co nejvíce lidí z množství toužilo mít majetek. Když se tak stane, nastanou znamenité prospěchy; a především zajisté spravedlivější rozdělení statků.

Sdružení a spolky

Postremo domini ipsique opifices multum hac in caussa possunt, iis videlicet institutis, quorum ope et opportune subveniatur indigentibus, et ordo alter propius accedat ad alteram. Sed principem locum obtinent sodalitia artificum, quorum complexu fere cetera continentur. Fabrum corporatorum apud maiores nostros diu bene facta constitere. Vulgo coiri eius generis societates, sive totas ex opificibus conflatas, sive ex utroque ordine mixtas, gratum est; optandum vero ut numero et actuosa virtute crescant.

Konečně mnoho v této věci zmohou i sami páni a dělníci, totiž takovými zařízeními, jejichž pomocí se jednak včas pomáhá potřebným, jednak se jedna vrstva více přiblíží druhé. Přední místo však zaujímají sdružení dělníků, do jejichž rámce téměř všechna ostatní spadají. Řemeslnická společenstva u našich předků dlouho konala dobré dílo. Že se obecně tvoří sdružení tohoto druhu, ať už složená zcela z dělníků, nebo smíšená z obou vrstev, je vítané; je však třeba si přát, aby rostla počtem i činnou zdatností.

Virium suarum explorata exiguitas impellit hominem atque hortatur, ut opem sibi alienam velit adiungere. Hac homo propensione naturali sicut ad coniunctionem ducitur congregationemque civilem, sic et alias cum civibus inire societates expedit. Nunc vero quamquam societates privatae existunt in civitate, eiusque sunt velut partes totidem, tamen universa ac per se non est in potestate reipublicae ne existant prohibere. Privatas enim societates inire concessum est homini iure naturae; est autem ad praesidium iuris naturalis instituta civitas, non ad interitum; eaque si civium coetus sociari vetuerit, plane secum pugnantia agat.

Poznaná nedostatečnost vlastních sil pobízí a povzbuzuje člověka, aby si přál připojit cizí pomoc. Touto přirozenou náklonností je člověk veden nejen k spojení a občanskému společenství, nýbrž je pro něj prospěšné vstupovat s ostatními občany i do jiných sdružení. A ačkoli soukromá sdružení existují v obci a jsou jakoby jejími částmi, přece obecně a samo o sobě není v moci státu zakazovat, aby existovala. Vstupovat do soukromých sdružení je totiž člověku dovoleno právem přirozenosti; obec je však zřízena k ochraně přirozeného práva, ne k jeho záhubě; a kdyby zakázala občanům se sdružovat, jednala by zjevně v rozporu sama se sebou.

Incidunt aliquando tempora cum ei generi communitatum rectum sit leges obsistere: scilicet si quidquam ex instituto persequantur quod cum probitate, cum iustitia, cum reipublicae salute aperte dissideat. Quibus in caussis iure quidem potestas publica, quo minus illae coalescant, impediet; iure etiam dissolvet coalitas: summam tamen adhibeat cautionem necesse est, ne iura civium migrare videatur, neu quidquam per speciem utilitatis publicae statuat, quod ratio non probet.

Nastávají někdy doby, kdy je správné, aby zákony takovému druhu společenství odporovaly: totiž sledují-li ze svého zřízení něco, co se zjevně příčí počestnosti, spravedlnosti nebo blahu státu. V takových případech veřejná moc právem zabrání, aby se utvořila, a právem rozpustí i utvořená; musí však užít nejvyšší opatrnosti, aby se nezdálo, že překračuje práva občanů, a aby pod záminkou veřejného prospěchu neustanovila nic, co rozum neschvaluje.

Sodalitates varias hic reputamus animo et collegia et ordines religiosos, quos Ecclesiae auctoritas et pia christianorum voluntas genuerant. Multis locis communitates huius generis respublica violavit, ac multiplici quidem iniuria: cum et civilium legum nexu devinxerit, et legitimo iure personae moralis exuerit, et fortunis suis despoliarit. Quamobrem temperare animo non possumus, quin spoliationes eiusmodi tam iniustas ac perniciosas conqueramur, eo vel magis quod societatibus catholicorum virorum, pacatis iis quidem et in omnes partes utilibus, iter praecludi videmus, quo tempore edicitur, utique coire in societatem per leges licere.

Máme zde na mysli rozličná sdružení, společenství i řeholní řády, které zplodila autorita Církve a zbožná vůle křesťanů. Na mnoha místech stát tato společenství poškodil, a to mnohonásobným bezprávím: spoutal je pouty občanských zákonů, zbavil je zákonitého práva mravní osoby a oloupil o jejich majetek. Proto se nemůžeme zdržet, abychom si na takováto tak nespravedlivá a zhoubná loupení nestěžovali, tím spíše, že vidíme, jak se sdružením katolických mužů — pokojným a všestranně užitečným — zahrazuje cesta právě v době, kdy se hlásá, že sdružovat se je podle zákonů dovoleno.

Katolická sdružení a naděje do budoucna

Profecto consociationum diversissimarum, maxime ex opificibus, longe nunc maior, quam alias frequentia. Opinio tamen est, multis confirmata rebus, praeesse ut plurimum occultiores auctores, eosdemque disciplinam adhibere non christiano nomini, non saluti civitatum consentaneam. Hoc rerum statu, alterutrum malint artifices christiani oportet, aut nomen collegiis dare, unde periculum religioni extimescendum, aut sua inter se sodalitia condere, viresque hoc pacto coniungere, quo se animose queant ab illa iniusta ac non ferenda oppressione redimere.

Sdružení nejrozmanitějších druhů, zvláště dělnických, je nyní mnohem více než jindy. Panuje však mínění, potvrzené mnohými skutečnostmi, že v jejich čele stojí většinou skrytější původci a že uplatňují kázeň neslučitelnou s křesťanským jménem ani s blahem států. Za tohoto stavu věcí musí křesťanští dělníci volit jedno z dvojího: buď se dát zapsat do sdružení, z nichž je třeba se obávat nebezpečí pro náboženství, anebo si mezi sebou zakládat vlastní sdružení a spojit tak síly, aby se mohli statečně vykoupit z onoho nespravedlivého a nesnesitelného útlaku.

Valde quidem laudandi complures ex nostris, qui probe perspecto quid a se tempora postulent, experiuntur ac tentant qua ratione proletarios ad meliora adducere honestis artibus possint. Tam multiplex tamque alacris industria quantum attulerit rebus communibus boni plus est cognitum, quam ut attineat dicere. Hinc iam bene de reliquo tempore sperandi auspicia sumimus, modo societates istiusmodi constanter incrementa capiant, ac prudenti temperatione constituantur. Tutetur hos respublica civium coetus iure sociatos; ne trudat tamen sese in eorum intimam rationem ordinemque vitae; vitalis enim motus cietur ab interiore principio, ac facillime sane pulsu eliditur externo.

Velmi je třeba chválit mnohé z našich, kteří, dobře prohlédnuvše, co od nich doba žádá, zkoušejí a hledají, jakým způsobem by mohli počestnými prostředky přivést dělníky k lepšímu. Kolik dobrého přineslo obecným věcem toto tak rozmanité a tak horlivé úsilí, je známější, než aby bylo třeba o tom mluvit. Odtud již přijímáme dobrá znamení naděje pro budoucí čas, jen ať taková sdružení soustavně vzrůstají a jsou zřizována s rozvážnou umírněností. Ať stát chrání tato po právu utvořená sdružení občanů; ať se však nevtírá do jejich vnitřního uspořádání a řádu života; neboť životní pohyb je vyvoláván vnitřním počátkem a velmi snadno se ruší vnějším nárazem.

Ad summam rem quod spectat, haec tanquam lex generalis ac perpetua sanciatur, ita constitui itaque gubernari opificum collegia oportere, ut instrumenta suppeditent aptissima maximeque expedita ad id, quod est propositum, quodque in eo consistit ut singuli e societate incrementum bonorum corporis, animi, rei familiaris, quoad potest, assequantur. Perspicuum vero est, ad perfectionem pietatis et morum tamquam ad caussam praecipuam spectari oportere; eaque potissimum caussa disciplinam socialem penitus dirigendam. Ceterum quid prosit opifici rerum copiam societate quaesiisse, si ob inopiam cibi sui de salute periclitetur anima? Quid prodest homini, si mundum universum lucretur, animae vero suae detrimentum patiatur?

Pokud jde o hlavní věc, ať se ustanoví jako obecný a trvalý zákon, že dělnická sdružení mají být zřizována a řízena tak, aby poskytovala co nejvhodnější a nejúčinnější nástroje k tomu, co je jejich cílem, jenž spočívá v tom, aby jednotlivci ze sdružení dosáhli pokud možno vzrůstu statků tělesných, duševních i majetkových. Je však zřejmé, že k dokonalosti zbožnosti a mravů se má hledět jako k příčině nejpřednější; a hlavně z tohoto důvodu má být sociální kázeň zcela usměrněna. Ostatně co prospěje dělníkovi, že si sdružením získal množství věcí, je-li pro nedostatek vlastního pokrmu ohrožena jeho duše na spáse? „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale na své duši utrpí škodu?” (Mt 16, 26).

Socialium legum posito in religione fundamento, pronum est iter ad stabiliendas sociorum rationes mutuas, ut convictus quietus ac res florentes consequantur. Illud quoque magnopere providendum, ut copia operis nullo tempore deficiat opificem, utque vectigal suppeditet, unde necessitati singulorum subveniatur, nec solum in subitis ac fortuitis industriae casibus, sed etiam cum valetudo, aut senectus, aut infortunium quemquam oppressit. His legibus, si modo voluntate accipiantur, satis erit tenuiorum commodis ac saluti consultum; consociationes autem catholicorum non minimum ad prosperitatem momenti in civitate sunt habiturae.

Když je základ sociálních pravidel položen v náboženství, je cesta k upevnění vzájemných vztahů členů snadná, aby následovalo pokojné soužití a vzkvétající poměry. Je také třeba velmi dbát, aby dělníkovi nikdy nechyběl dostatek práce a aby plynul příjem, z něhož by se pomáhalo nouzi jednotlivců, a to nejen v náhlých a nahodilých případech práce, nýbrž i tehdy, když někoho postihne nemoc, stáří nebo neštěstí. Těmito pravidly, budou-li jen přijímána ochotně, bude dostatečně postaráno o prospěch a blaho slabších; a katolická sdružení budou mít v obci nemalý význam pro blahobyt.

De statu opificum certatur in praesens: quae certatio ratione dirimatur an secus, plurimum interest reipublicae in utramque partem. Ratione autem facile dirimetur ab artificibus christianis, si societate coniuncti ac prudentibus auctoribus usi, viam inierint eamdem, quam patres ac maiores singulari cum salute et sua et publica tenuerunt. Iamvero his omnibus mirum quantum prodesse ad salutem collegia catholicorum possunt, si haesitantes ad sinum suum, expediendis difficultatibus, invitarint, si resipiscentes in fidem tutelamque suam acceperint.

O postavení dělnictva se v přítomnosti vede spor: zda bude tento spor rozřešen rozumně, či nikoli, na tom státu velmi záleží v obou směrech. Rozumně jej však snadno rozřeší křesťanští dělníci, jestliže spojeni ve sdružení a užívajíce rozvážných vůdců nastoupí touž cestu, kterou drželi otcové a předkové s neobyčejným prospěchem vlastním i veřejným. A všem těmto mohou katolická sdružení podivuhodně prospět ke spáse, jestliže váhající pozvou do svého klína k řešení nesnází a jestliže ty, kdo se navracejí, přijmou pod svou víru a ochranu.

Závěr: láska jako lék

Habetis, Venerabiles Fratres, quos et qua ratione elaborare in caussa perdifficili necesse sit. Accingendum ad suas cuique partes, et maturrime quidem, ne tantae iam molis incommodum fiat insanabilius cunctatione medicinae. Adhibeant legum institutorumque providentiam, qui gerunt respublicas; sua meminerint officia locupletes et domini; enitantur ratione, quorum res agitur, proletarii; cumque religio, ut initio diximus, malum pellere funditus sola possit, illud reputent universi, in primis instaurari mores christianos oportere, sine quibus ea ipsa arma prudentiae, quae maxime putantur idonea, parum sunt ad salutem valitura.

Máte tedy, ctihodní bratři, kdo a jakým způsobem musí pracovat v této tak přeobtížné věci. Každý ať se chopí svého úkolu, a to co nejdříve, aby se nesnáz už tak veliké tíhy nestala nevyléčitelnější otálením s lékem. Ať uplatní prozřetelnost zákonů a institucí ti, kdo řídí státy; ať pamatují na své povinnosti boháči a páni; ať usilují rozumně dělníci, o jejichž věc jde; a protože náboženství, jak jsme řekli na počátku, jediné může zlo od základu vyhnat, ať všichni uváží, že je třeba především obnovit křesťanské mravy, bez nichž i ony zbraně rozumnosti, které se pokládají za nejvhodnější, málo zmohou ke spáse.

Ad Ecclesiam quod spectat, desiderari operam suam nullo tempore nulloque modo sinet, tanto plus allatura adiumenti, quanto sibi maior in agendo libertas contigerit. Intendant omnes animi industriaeque vires ministri sacrorum; vobisque, Venerabiles Fratres, auctoritate praeeuntibus et exemplo, sumpta ex Evangelio documenta vitae hominibus ex omni ordine inculcare ne desinant; omni qua possunt ope pro salute populorum contendant, potissimumque studeant et tueri in se, et excitare in aliis, summis iuxta atque infimis, omnium dominam ac reginam virtutum, caritatem. Optata quippe salus expectanda praecipue est ex magna effusione caritatis: christianae caritatis intelligimus, quae totius Evangelii compendiaria lex est.

Pokud jde o Církev, ta nikdy a nijak nedopustí, aby její pomoc chyběla, a přinese tím více pomoci, oč větší svobody se jí v jednání dostane. Ať vynaloží všechny síly ducha a přičinlivosti služebníci svatých věcí; a vy, ctihodní bratři, předcházejíce autoritou i příkladem, nepřestávejte vštěpovat lidem všech vrstev naučení života čerpaná z Evangelia; ať vší mocí, kterou mohou, usilují o spásu národů a zvláště ať se snaží chránit v sobě a vzbuzovat v druhých — u nejvyšších stejně jako u nejnižších — paní a královnu všech ctností, lásku. Neboť kýženou spásu je třeba očekávat hlavně z velikého vylití lásky: míníme lásky křesťanské, která je souhrnným zákonem celého Evangelia.

Divinorum munerum auspicem ac benevolentiae Nostrae testem vobis singulis, Venerabiles Fratres, et Clero populoque vestro apostolicam benedictionem peramanter in Domino impertimus. Datum Romae apud S. Petrum die XV Maii An. MDCCCXCI, Pontificatus Nostri Decimoquarto.

Jako záruku Božích darů a svědectví Naší přízně vám jednotlivě, ctihodní bratři, i vašemu kléru a lidu láskyplně v Pánu udílíme apoštolské požehnání. Dáno v Římě u sv. Petra dne 15. května roku 1891, čtrnáctého roku Našeho pontifikátu.

LEV XIII., PAPEŽ