Quartus supra

Encyklika — Pius IX., 6. ledna 1873. (ASS 7 [1872–1873], s. 244–274.)

Stručně, oč jde: Schisma neboli rozkol není totéž co blud. Bludař popírá něco z víry; schismatik může věřit všechno správně, ale odmítá poslušnost — trhá se od zákonitých pastýřů a především od římského biskupa. Tahle encyklika je psaná do docela konkrétní situace: roku 1870 se v Cařihradu část arménských katolíků odtrhla od svého patriarchy, a když je Řím napomenul a stihl církevními tresty, zvolili si vlastního, protipatriarchu. Pius IX. jim odpovídá — a přitom, bod po bodu, vyvrací čtyři obhajoby, které rozkolníci uváděli. Právě proto se text čte dodnes: je to jeden z nejúplnějších papežských výkladů, kdo je a kdo není katolík.

Co tomu předcházelo

Arménští katolíci (tedy Arméni sjednocení s Římem, s vlastním obřadem) měli v Osmanské říši i občanské postavení — patriarcha byl zároveň hlavou národa před sultánem, takže církevní volby měly rovnou politické důsledky. Do toho vstoupil Pius IX. konstitucí Reversurus (12. července 1867): napříště měli patriarchu volit sami biskupové (bez laiků), papež jeho volbu potvrzoval dřív, než se ujme úřadu, a biskupy měl Řím vybírat ze tří kandidátů navržených synodou. K tomu zakázala konstituce zcizovat církevní majetek bez souhlasu Apoštolského stolce.

Odpůrci patriarchy Antona Petra IX. Hasuna v tom viděli zásah do práv svého národa i sultánových. Napomenutí (listy Non sine gravissimo, 24. února 1870, a Quo impensiore, 20. května 1870) nepřijali; roku 1871 si zvolili protipatriarchu, jehož volbu papež prohlásil za neplatnou a schismatickou (list Ubi prima, 11. března 1871). Zákonitý patriarcha musel opustit Osmanskou říši, kostely byly obsazeny. Tehdy — o svátku Zjevení Páně roku 1873, tedy v den, který sám papež váže k „nové hvězdě, jež zazářila na Východě” — píše Pius IX. tuto encykliku.

Čtyři výmluvy, které encyklika vyvrací

1. „Jsme přece katolíci.” Rozkolníci si vydali vlastní vyznání víry (odst. 6–7). Papež: nikomu nikdy nebylo dovoleno prokazovat se jako katolík formulemi víry sestavenými podle vlastní libovůle, v nichž se mlčí o tom, co se vyznat nechce.
2. „Nikomu se zpovídat nemusíme.” Katolíkem se nikdo pravdivě nenazve, nevyhoví-li Apoštolskému stolci (odst. 8–9).
3. „Ta exkomunikace byla nespravedlivá, tedy neplatná.” Novota otcům neznámá; totéž už bylo odsouzeno u jansenistů a u Viklefa (odst. 10).
4. „Nešlo o víru, jen o kázeň.” Kdo se svéhlavě staví na odpor zákonitým představeným, toho Církev vždycky měla za schismatika — a to i dřív, než byl jako takový odsouzen (odst. 12).

Zbytek encykliky je odpověď na námitku „hájíme jen práva svých církví, svého národa a svého panovníka”: papež vykládá, proč volba biskupů nepatří lidu ani státu (odst. 25–29), co konstituce Reversurus vlastně stanovila a proč (odst. 21–24, 30–35), jak je to s „národními právy” a právy sultánovými (odst. 36–42) a s církevním majetkem (odst. 43–45). Závěr míří na tvrzení, že papež je pro místní církev „cizí, vnější autorita” (odst. 46–48) — a končí otevřenými dveřmi: vrátí-li se kajícní, Apoštolský stolec je přijme s plnou láskou.

Latinský text je úřední znění z Acta Sanctae Sedis 7 (1872–1873), s. 244–274, ověřené proti skenu téhož ročníku. Číslování odstavců (1–51) je z ASS; papežovy vlastní odkazy na Písmo a Otce ponecháváme v závorkách tam, kde je tiskne pramen.

Český překlad je pracovní a nezávazný — pořízen pro potřeby tohoto webu z latinského originálu; závazné je latinské znění. Mezititulky jsou redakční, v originálu nejsou.

Zobrazit latinský textSkrýt latinský text

Text

PIUS BISKUP, SLUŽEBNÍK SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH — OKRUŽNÍ LIST

Ad Patriarcham, Archiepiscopos, Episcopos, Clerum ac Populum ritus armeni, Gratiam et Communionem Apostolicae Sedis habentes.

VEN. FRATRIBUS ANTONIO PETRO IX PATRIARCHAE CILICIAE, ARCHIEPISCOPIS, EPISCOPIS ET DILECTIS FILIIS CLERO AC POPULO RITUS ARMENI, GRATIAM ET COMMUNIONEM APOSTOLICAE SEDIS HABENTIBUS.

PIUS PP. IX.

VEN. FRATRES ET DILECTI FILII, SALUTEM ET APOSTOLICAM BENEDICTIONEM.

Patriarchovi, arcibiskupům, biskupům, kléru a lidu arménského obřadu, kteří mají milost a společenství Apoštolského stolce.

Ctihodným bratřím Antonu Petru IX., patriarchovi kilikijskému, arcibiskupům a biskupům a milovaným synům, kléru a lidu arménského obřadu, kteří mají milost a společenství Apoštolského stolce.

PIUS PP. IX. — Ctihodní bratři a milovaní synové, pozdrav a apoštolské požehnání.

Nová pohroma na Východě

1. Quartus supra vigesimum elapsus iam annus est cum Nos, recurrentibus sacratissimis diebus, quibus novum sidus gentibus illuminandis in Oriente affulsit, apostolicas Nostras Litteras ad Orientales dedimus; ut catholicos in fide confirmaremus, eos vero qui extra catholicam Ecclesiam misere versantur, ad unicum Christi ovile revocaremus. Nobisque laeta spes affulgebat, futurum ut auxiliante Deo et Salvatore nostro Iesu Christo, christianae fidei puritas latius propagaretur, et ecclesiasticae disciplinae studium in Oriente refloresceret; cui componendae atque ad normam sacrorum canonum ordinandae Nostram auctoritatem adfore pollicebamur. Quantam vero ex eo tempore sollicitudinem gesserimus de Orientalibus, quove charitatis affectu eos prosequuti fuerimus, Deus scit: quae vero eum in finem praestiterimus, omnes noverunt, utinam et omnes rite intelligerent! Verum imperscrutabili Dei iudicio factum est, ut expectationi et caritati Nostrae res minime responderint; et modo non laetari ob novam calamitatem, qua nonnullae premuntur Orientalium Ecclesiae, dolere potius atque ingemiscere debeamus.

1. Uplynul už čtyřiadvacátý rok od chvíle, kdy jsme o posvátných dnech, v nichž na Východě zazářila nová hvězda k osvícení národů, vydali svůj apoštolský list Východním, abychom katolíky utvrdili ve víře a ty, kdo bědně žijí mimo katolickou Církev, povolali zpět do jediného ovčince Kristova. A zářila nám radostná naděje, že s pomocí Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista se čistota křesťanské víry rozšíří dál a že na Východě znovu rozkvete péče o církevní kázeň — k jejímuž urovnání a uspořádání podle normy posvátných kánonů jsme slibovali přispět svou autoritou. Jakou starost jsme od té doby o Východní nesli a s jakou láskou jsme je provázeli, ví Bůh; co jsme k tomu cíli vykonali, vědí všichni — kéž by tomu všichni také náležitě rozuměli! Avšak nevyzpytatelným soudem Božím se stalo, že se věci našemu očekávání a naší lásce pramálo odvděčily; a teď se nemáme z nové pohromy, jíž jsou některé východní církve tísněny, radovat, nýbrž spíše bolet a naříkat.

2. Quod enim auctor fidei et consummator Christus Iesus iam ante praemonuerat, (Matth., XXIV, 5) multos scilicet in eius nomine venturos qui dicerent, ego sum Christus, et multos seducerent, id vos in praesentia pati atque experiri coacti estis. Namque communis humani generis hostis et inimicus, excitato tribus abhinc annis in urbe Constantinopolitana novo schismate apud Armenos, totus in eo est, ut saeculari sapientia et haeretico sermone atque astutae fraudis subtilitate, vi etiam, dum licet, adhibita, subvertat fidem, veritatem corrumpat, scindat unitatem. Cuius simulationem et dolos deplorans, unaque detegens S. Cyprianus aiebat: (Lib. de Unit., n. 3) « Rapit de ipsa Ecclesia homines, et dum sibi appropinquasse iam lumini atque evasisse saeculi noctem videntur, alias nescientibus tenebras rursus infundit, ut cum evangelio Christi et cum observatione eius et lege non stantes, christianos se vocent, et ambulantes in tenebris habere se lumen existiment, blandiente adversario atque fallente; qui secundum Apostoli vocem transfigurat se velut angelum lucis (2 Cor., XI, 14), et ministros suos subornat velut ministros iustitiae, asserentes noctem pro die, interitum pro salute, desperationem sub obtentu spei, perfidiam sub praetextu fidei, antichristum sub vocabulo Christi: ut dum verisimilia mentiuntur, veritatem subtilitate frustrentur ».

2. Co totiž původce a dokonavatel víry Kristus Ježíš už napřed předpověděl (Mt 24, 5) — že mnozí přijdou v jeho jménu a budou říkat „já jsem Kristus” a mnohé svedou — to jste nyní nuceni snášet a zakoušet. Vždyť společný nepřítel a protivník lidského pokolení vzbudil před třemi lety v Cařihradu nový rozkol mezi Armény a je celý zabrán do toho, aby světskou moudrostí, bludařskou řečí a jemností lstivého podvodu — a dokud smí, i násilím — podvrátil víru, porušil pravdu a roztrhl jednotu. Jeho přetvářku a úklady oplakával a zároveň odhaloval sv. Cyprián (O jednotě Církve, č. 3): « Uchvacuje lidi ze samotné Církve, a když se jim zdá, že už se přiblížili ke světlu a unikli noci tohoto věku, znovu na ně, aniž o tom vědí, vlévá jinou temnotu — takže se nazývají křesťany, ač nestojí při Kristově evangeliu ani při jeho zachovávání a zákoně, a chodíce v temnotách domnívají se, že mají světlo, protože jim protivník lichotí a klame je; ten se podle slova apoštolova (2 Kor 11, 14) přestrojuje za anděla světla a své služebníky přistrojuje za služebníky spravedlnosti, vydávajíce noc za den, zkázu za spásu, zoufalství pod záminkou naděje, věrolomnost pod záminkou víry, antikrista pod jménem Kristovým — aby lhouce věci pravdě podobné zmařili pravdu vytříbeností. »

3. Etsi autem novi huiusce schismatis initia, multis ut assolet involuta essent ambagibus, Nos tamen illius pravitatem et pericula praesentientes, statim pro Nostro debito obstitimus, datis apostolicis litteris, alteris die 24 februarii 1870, quae incipiunt Non sine gravissimo, alteris die 20 maii eiusdem anni, quarum initium est Quo impensiore. Verum eo res processit, ut eiusdem schismatis auctores et asseclae, despectis Apostolicae huius Sedis hortationibus, monitis et censuris, pseudopatriarcham sibi eligere non reformidaverint; quam electionem omnino irritam atque schismaticam esse, et electum una cum suis electoribus canonicas poenas incurrisse declaravimus Nostris Litteris, quarum initium Ubi prima, datis die undecima martii 1871. Porro catholicorum ecclesiis violenter usurpatis, legitimo Patriarcha Ven. Fr. Antonio Petro IX finibus Imperii Othomanici exire compulso, ipsa patriarchali Ciliciensi sede, quae est in Libano, militari manu occupata, civili etiam praefectura potiri, catholicae Armeniae genti incubarunt, eamque ab Apostolicae Sedis communione et obedientia una secum divellere omnimodis connituntur. Id vero ut ex eorum sententia cedat, multum adlaborat alter e Neoschismaticis sacerdotibus Ioannes Kupelian, quem iam antea in civitate Diarberkirien. seu Amiden. turbas foventem et schisma excitantem, Ven. Fr. Nicolaus Archiepiscopus Martianopolitanus, Apostolicus in Mesopotamia aliisque regionibus Delegatus, Auctoritate Nostra publice ac nominatim excommunicaverat, et ab Ecclesia catholica abscissum declaraverat. Ille enim postquam sacrilegam episcopalem consecrationem a Pseudopatriarcha recepit, et potestate potitus est, catholicos Armenii ritus, qua suasionibus, qua minis publice illatis dominationi suae submittere praesumit atque contendit. Quod si umquam fieret, ad miserrimam illam conditionem catholici omnino reverterentur, quam ante quadraginta duos annos patiebantur, dum potestati veterum sui ritus schismaticorum erant obnoxii.

3. A třebaže počátky tohoto nového rozkolu byly, jak bývá, zahaleny mnoha oklikami, přece jsme, tušíce jeho zvrácenost a nebezpečí, ihned podle své povinnosti postavili na odpor: vydali jsme apoštolské listy — jedny dne 24. února 1870, začínající Non sine gravissimo, druhé dne 20. května téhož roku, jejichž počátek je Quo impensiore. Věci však došly tak daleko, že se původci a přívrženci tohoto rozkolu, pohrdnuvše napomenutími, výstrahami a tresty tohoto Apoštolského stolce, nezalekli zvolit si pseudopatriarchu. Tuto volbu jsme prohlásili za zcela neplatnou a schismatickou a zvoleného spolu s jeho voliči za stiženého kanonickými tresty svým listem Ubi prima ze dne 11. března 1871. Poté, když násilně zabrali katolické kostely, přinutili zákonitého patriarchu, ctihodného bratra Antona Petra IX., opustit území Osmanské říše a vojenskou mocí obsadili samo patriarší kilikijské sídlo v Libanonu, zmocnili se i občanské správy, dolehli na katolický arménský národ a všemožně se snaží strhnout jej spolu se sebou od společenství a poslušnosti Apoštolského stolce. Aby to podle jejich záměru dopadlo, velmi se přičiňuje další z novoschismatických kněží, Jan Kupelian, jehož už dříve — když ve městě Diarbekiru čili Amidě rozněcoval nepokoje a rozkol — ctihodný bratr Mikuláš, arcibiskup martianopolský, apoštolský delegát v Mezopotámii a jiných krajích, z Naší autority veřejně a jmenovitě exkomunikoval a prohlásil za odťatého od katolické Církve. Ten totiž, když od pseudopatriarchy přijal svatokrádežné biskupské svěcení a zmocnil se moci, opovažuje se a usiluje podrobit katolíky arménského obřadu své vládě, hned domluvami, hned veřejnými hrozbami. Kdyby k tomu kdy došlo, upadli by katolíci zcela zpátky do onoho nejubožejšího stavu, jejž snášeli před dvaačtyřiceti lety, dokud byli podrobeni moci starých schismatiků svého obřadu.

4. Equidem Nos nihil intentatum reliquimus, ut, more praedecessorum Nostrorum, quorum auctoritatem, patrocinium et opem spectatissimi quique Ecclesiarum Orientalium Episcopi et Patres in similibus temporum et rerum adiunctis implorare consueverunt, a vobis tanta mala depelleremus. Quem etiam in finem extraordinarium Nostrum Legatum istuc misimus; ipsumque celsissimum Othomanicum Imperatorem, ne aliquo deesse videremur, singulari Nostra epistola nuper adivimus, rogantes ut, ad iustitiae tramitem illata catholicis Armeniis damna sarcirentur, et gregi suo Pastor exsul redderetur. At quominus haec Nostris votis responderent, eorum obstiterunt artes, qui dum se catholicos dicunt, inimici sunt crucis Christi.

4. My jsme věru nenechali nic nezkoušeno, abychom od vás tak veliká zla odvrátili — po způsobu svých předchůdců, jejichž autoritu, ochranu a pomoc za podobných okolností doby a věcí vzývali ti nejvýznamnější biskupové a otcové východních církví. K tomu cíli jsme tam poslali svého mimořádného legáta; a abychom se v ničem nezdáli zanedbat, obrátili jsme se nedávno zvláštním listem i na samotného osmanského císaře s prosbou, aby byly cestou spravedlnosti napraveny škody způsobené arménským katolíkům a aby byl vyhnaný pastýř vrácen svému stádu. Tomu, aby to odpovědělo Našim přáním, se však postavily do cesty úklady těch, kdo se sice nazývají katolíky, ale jsou nepřáteli kříže Kristova.

„Jsme přece katolíci” — vlastní vyznání víry

5. Eo itaque res devenisse patet, ut valde timendum sit, ne novi schismatis auctores et asseclae in peius proficiant, atque infirmiores in fide vel minus cautos tam ex Armeniis quam ex aliorum rituum catholicis, quod illis propositum est, seductos in viam perditionis possint abducere. Idcirco vos iterum alloqui, atque, discussis tenebris et multa caligine, quibus veritatem circumfundi novimus, universos monere, ipsa apostolici Nostri muneris ratione compellimur; ut scilicet stantes confirmemus, labantes fulciamus, et eos etiam qui a veritate et unitate catholica miserrime defecerunt, si tamen quod a Deo enixe poscimus audire voluerint, ad bonam frugem, auxiliante Deo, revocemus.

5. Je tedy zjevné, že věci dospěly tak daleko, že je velmi třeba se obávat, aby původci a přívrženci nového rozkolu nepokročili k horšímu a aby ty, kdo jsou ve víře slabší nebo méně opatrní — jak z Arménů, tak z katolíků jiných obřadů — svedeni nedovedli na cestu záhuby, jak si předsevzali. Proto nás sama povaha Našeho apoštolského úřadu nutí znovu k vám promluvit a všechny napomenout, když rozptýlíme temnotu a mnohou mlhu, jíž je, jak víme, pravda obestřena: abychom totiž ty, kdo stojí, utvrdili, ty, kdo kolísají, podepřeli, a i ty, kdo nejubožeji odpadli od pravdy a katolické jednoty, s Boží pomocí přivedli k dobrému — budou-li ovšem chtít slyšet, oč Boha snažně prosíme.

6. Potissima fraus, ad novum schisma obtegendum adhibita, est catholicum nomen quod illius auctores et asseclae, licet auctoritate Nostra Nostroque iudicio condemnati, usurpare praesumunt. Hoc enim solemne semper fuit haereticis atque schismaticis, ut se catholicos nuncuparent, multaque de se praeclare edicerent, ut populos simul et principes in errorem inducerent. Quod de iisdem inter ceteros testatus S. Hieronymus Presbyter (Comment. in Isaiae caput XIX, vv. 12. 13) aiebat: « Solent haeretici regi suo vel Pharaoni dicere, filii sumus sapientum, qui ab initio doctrinam nobis Apostolicam tradiderunt; filii sumus regum antiquorum, qui appellantur reges Philosophorum et habemus scientiam Scripturarum iunctam sapientiae saeculari ».

6. Hlavní podvod, jehož se užívá k zakrytí nového rozkolu, je katolické jméno, které si jeho původci a přívrženci osobují, ačkoli byli Naší autoritou a Naším soudem odsouzeni. Bludařům a schismatikům totiž vždycky bývalo vlastní nazývat se katolíky a mnoho skvělého o sobě prohlašovat, aby uvedli v omyl lid i knížata. O nich mezi jinými svědčil kněz sv. Jeroným (Výklad Izaiáše, kap. 19, v. 12–13) slovy: « Bludaři mívají ve zvyku říkat svému králi či faraonovi: jsme synové mudrců, kteří nám od počátku předali apoštolskou nauku; jsme synové starých králů, kteří se nazývají králi filosofů, a máme znalost Písem spojenou se světskou moudrostí. »

7. Ut autem se probent catholicos, provocant Neoschismatici ad quamdam, uti aiunt, fidei declarationem ab eis editam die 6 februarii an. 1870, quam a catholica fide nullatenus dissentire dictitant. Verum nemini unquam licuit catholicum se probare, concinnatis pro arbitrio suo fidei formulis, in quibus ea reticeri solent, quae profiteri non placet; sed illis omnino subscribendum est, quae ab Ecclesia proponuntur, uti omnium temporum ecclesiastica historia testatur.

7. Aby se prokázali jako katolíci, dovolávají se novoschismatici jakéhosi, jak říkají, prohlášení víry, které vydali dne 6. února roku 1870 a o němž tvrdí, že se od katolické víry nikterak neodchyluje. Jenže nikomu nikdy nebylo dovoleno prokazovat se jako katolík formulemi víry sestavenými podle vlastní libovůle, v nichž se obvykle mlčí o tom, co se vyznat nechce; nýbrž je třeba podepsat naprosto to, co předkládá Církev — jak dosvědčují církevní dějiny všech dob.

8. Subdolam autem et captiosam fuisse fidei formulam ab eis editam ex eo etiam confirmatur, quod reiecerint declarationem seu professionem fidei auctoritate Nostra de more propositam; cui subscribere eos iusserat Ven. Fr. Antonius Iosephus Archiep. Thyanaeus, Apostolicus Constantinopoli Delegatus, monitoriis Litteris ad eos datis die 29 septembris eodem anno. Alienum quippe est, tam a divina Ecclesiae ordinatione, quam a perpetua et constanti eius traditione, posse quemquam catholicam fidem suam probare seque catholicum veraciter asserere, nisi Apostolicae huic Sedi satisfaciat. Ad hanc enim (S. Irenaeus, Lib. 3, contr. haeres., cap. 3) propter potentiorem principalitatem, omnem Ecclesiam, hoc est eos qui sunt undique fideles oportet convenire: et qui (S. Cyprian., Lib. de Unitate, n. 4) cathedram Petri, super quam fundata est Ecclesia deserit, nonnisi mendaciter se in Ecclesia esse confidit; ut iam schismaticus (S. Optat. Milev. de schism. Donatist., lib. 2) et peccator sit, qui alteram collocet contra singularem B. Petri cathedram, a qua (Concil. Aquileien. et S. Ambros., ep. XI ad Imperatores) in omnes venerandae communionis iura dimanant.

8. Že jimi vydaná formule víry byla úskočná a záludná, potvrzuje i to, že odmítli prohlášení neboli vyznání víry, které jim bylo obvyklým způsobem předloženo Naší autoritou a jež jim nařídil podepsat ctihodný bratr Antonín Josef, arcibiskup thyanský, apoštolský delegát v Cařihradu, napomínajícím listem ze dne 29. září téhož roku. Je totiž cizí jak božskému uspořádání Církve, tak jejímu ustavičnému a stálému podání, aby mohl někdo prokázat svou katolickou víru a pravdivě se prohlašovat za katolíka, nevyhoví-li tomuto Apoštolskému stolci. K němu se totiž (sv. Irenej, Proti bludům III, 3) pro jeho mocnější prvenství musí sbíhat každá církev, to jest věřící odevšad; a kdo (sv. Cyprián, O jednotě Církve, č. 4) opouští Petrovu stolici, na níž je Církev založena, jen lživě si důvěřuje, že je v Církvi; takže je už schismatikem (sv. Optatus z Milevy, O donatistickém rozkolu, kn. 2) a hříšníkem, kdo staví druhou stolici proti jedinečné stolici blaženého Petra, z níž (sněm v Akvileji a sv. Ambrož, list 11 císařům) vyplývají na všechny práva ctihodného společenství.

9. Id profecto non latuit Orientalium Ecclesiarum praeclarissimos Episcopos; qua de re in synodo Constantinopoli celebrata anno 536, Mennas eiusdem urbis Episcopus (Labb. Collect. Concil., edit. Ven. T. VII, c. 1279) aperte declarabat probantibus Patribus: « Nos, sicut charitas vestra novit, Apostolicam Sedem sequimur et obedimus; et ipsius communicatores, communicatores habemus, et condemnatus ab ipsa, et nos condemnamus ». Luculentius etiam et expressius, S. Maximus (Epist. ad Petrum illustrem. Coll. Conc., T. VI, col. 1520) Abbas Chrysopolitanus et fidei confessor, de Pyrrho Monothelita agens, profitebatur: « Si vult haereticus non esse neque audire, non isti aut illi satisfaciat; superfluum quippe hoc et irrationabile est: quia sicut uno contra eum scandalizato, omnes scandalizati sunt, ita quoque uno satisfacto, omnes procul dubio satisfiunt. Festinet pro omnibus Sedi Romae satisfacere. Hac enim satisfacta, communiter ubique omnes pium hunc et orthodoxum praedicabunt. Nam frustra loquitur, qui mihi similes suadendos ac surripiendos putat; et non satisfacit et implorat sanctissimae Romanorum Ecclesiae beatissimum Papam, id est Apostolicam Sedem, quae ab ipso incarnato Dei Verbo, sed et omnibus sanctis synodis secundum sacros canones et terminos, universarum, quae in toto terrarum orbe sunt, sanctarum Dei Ecclesiarum, in omnibus et per omnia percepit et habet imperium, auctoritatem et potestatem ligandi et solvendi ». Quare Ioannes Episcopus Constantinopolitanus, quod postea saepius factum est, damnatorum a Romano Pontifice nomina e sacris diptychis eradenda curavit (Libell. Ioannis Constantinopolitani ad S. Hormisdam. — Concil. Oecum. VIII, action. 1): quo palam significabat, se eos uti veraciter catholicos non agnoscere. Quae omnia tanti sunt ponderis, ut quisquis a Romano Pontifice schismaticus fuerit iudicatus, donec omnem eius potestatem expresse non admittat et revereatur, ab usurpando catholico nomine cessare omnino debeat.

9. To zajisté neuniklo nejznamenitějším biskupům východních církví. Proto na synodě konané v Cařihradu roku 536 Mennas, biskup téhož města, otevřeně prohlašoval — a otcové to schvalovali: « My, jak vaše láska ví, následujeme Apoštolský stolec a posloucháme jej; a ty, s nimiž je on ve společenství, máme ve společenství, a koho on odsoudil, odsuzujeme i my. » Ještě jasněji a výslovněji vyznával sv. Maxim, opat chrysopolský a vyznavač víry, když jednal o monotheletovi Pyrrhovi: « Chce-li přestat být bludařem a být tak i slyšen, ať nedává zadostiučinění tomu či onomu — to je zbytečné a nerozumné; neboť jako se pohoršením jednoho pohoršili všichni, tak když se učiní zadost jednomu, je bez pochyby učiněno zadost všem. Ať pospíší dát zadostiučinění za všechny stolci římskému. Až bude učiněno zadost jemu, budou jej všichni všude společně prohlašovat za zbožného a pravověrného. Nadarmo totiž mluví, kdo se domnívá, že lidi jako jsem já přemluví a získá na svou stranu, a přitom nedává zadostiučinění a nevzývá nejsvětějšího papeže přesvaté církve Římanů, to jest Apoštolský stolec, který od samého vtěleného Slova Božího, a rovněž ode všech svatých synod podle posvátných kánonů a vymezení, přijal a má nade všemi svatými Božími církvemi na celém okrsku země ve všem a skrze všechno vládu, autoritu a moc svazovat a rozvazovat. » Proto Jan, biskup cařihradský — jak se potom dálo častěji — dal jména těch, které odsoudil římský papež, vymazat z posvátných diptychů: čímž veřejně dával najevo, že je neuznává za pravdivě katolické. To všechno má takovou váhu, že kdokoli byl římským papežem uznán za schismatika, musí zcela přestat osobovat si katolické jméno, dokud výslovně nepřijme a nebude ctít celou jeho moc.

„Ta exkomunikace byla nespravedlivá”

10. Hoc vero cum minime iuvet Neoschismaticos, idcirco recentiorum haereticorum vestigia sectantes eo confugerunt, ut iniustam fuisse praedicarent, ideoque nullius roboris ac momenti sententiam schismatis et excommunicationis in eos Nostro nomine latam a Ven. Fr. Archiepiscopo Thyanaeo, Apostolico Delegato in urbe Constantinopolitana: cui acquiescere vel ea de causa se non potuisse dixerunt, ne fideles ipsorum ministerio fraudati ad haereticos transfugerent. Nova autem haec sunt et veteribus Ecclesiae Patribus ignota prorsus et inaudita. Etenim « cuncta per mundum novit Ecclesia, quoniam quorumlibet sententiis ligata Pontificum, Sedes B. Petri Apostoli ius habeat resolvendi, utpote quae de omni ecclesia fas habeat iudicandi, neque cuiquam de eius liceat iudicare iudicio » (S. Gelas. ad Episcopos Dardaniae, epist. 26, § 5). Quare cum Ianseniani haeretici similia docere ausi fuissent, (Const. Unigenitus, prop. 91, 92, 93) de contemnenda scilicet praetextu iniustitiae excommunicatione a legitimo Praelato inflicta, deque implendo ea non obstante proprio, uti aiebant, cuiusque debito, Clemens XI fel. rec. praedecessor Noster huiusmodi propositiones, minime alienas a nonnullis articulis Ioannis Wicleff, iampridem a Synodo Constantiensi et a Martino V condemnatis, proscripsit atque damnavit in Const. Unigenitus edita contra Quesnelli errores. Etsi enim propter humanam infirmitatem fieri quandoque posset, ut quis a suo Praelato censuris iniuste plecteretur, opus tamen est, ut monuit S. Gregorius Magnus, praedecessor Noster, (Hom. XXVI, in Evangelia, § 6) « ut is, qui sub manu Pastoris est ligari timeat vel iniuste, nec Pastoris sui iudicium temere reprehendat; ne etsi iniuste ligatus est, ex ipsa tumidae reprehensionis superbia, culpa, quae non erat, fiat ». Quod si vel iniuste ligato a suo Pastore formidandum est, quid de iis dicendum, qui ideo ligati sunt, quod suo Pastori et Apostolicae huic Sedi rebelles inconsutilem Christi vestem, hoc est Ecclesiam, novo schismate lacerarunt et dilacerant?

10. Poněvadž jim to však nikterak neprospívá, uchýlili se novoschismatici — po stopách novějších bludařů — k tomu, že hlásají, že rozsudek rozkolu a exkomunikace, vynesený proti nim Naším jménem ctihodným bratrem arcibiskupem thyanským, apoštolským delegátem v Cařihradu, byl nespravedlivý, a tedy bez jakékoli platnosti a váhy; a řekli, že se mu nemohli podrobit už proto, aby věřící, olupovaní o jejich službu, nepřeběhli k bludařům. To jsou však věci nové a starým otcům Církve zcela neznámé a neslýchané. Vždyť « celá Církev po světě ví, že stolec blaženého apoštola Petra má právo rozvázat to, co bylo svázáno rozsudky kterýchkoli biskupů, neboť má právo soudit o každé církvi, a nikomu není dovoleno soudit o jeho soudu » (sv. Gelasius biskupům dardanským, list 26, § 5). Když se proto jansenističtí bludaři odvážili učit podobné věci (konstituce Unigenitus, věty 91, 92, 93) — totiž že se smí pod záminkou nespravedlnosti pohrdnout exkomunikací uloženou zákonitým představeným a že každý má bez ohledu na ni plnit, jak říkali, svou povinnost — Klement XI., Náš předchůdce blahé paměti, tyto věty, nikterak vzdálené některým článkům Jana Viklefa, kdysi odsouzeným kostnickou synodou a Martinem V., zavrhl a odsoudil v konstituci Unigenitus, vydané proti Quesnelovým bludům. I kdyby se totiž pro lidskou slabost mohlo někdy stát, že by někdo byl svým představeným nespravedlivě stižen tresty, přece je třeba, jak napomínal Náš předchůdce sv. Řehoř Veliký (Homilie 26 na evangelia, § 6), « aby ten, kdo je pod rukou pastýře, měl strach být svázán i nespravedlivě a neopovážlivě soud svého pastýře nekáral; aby se — i když byl svázán nespravedlivě — právě z pýchy nadutého kárání nestala vina, která dřív nebyla ». A je-li se čeho bát i tomu, kdo byl svým pastýřem svázán nespravedlivě, co teprve říci o těch, kdo byli svázáni proto, že jako vzbouřenci proti svému pastýři a proti tomuto Apoštolskému stolci roztrhli a trhají novým rozkolem nesešívané roucho Kristovo, to jest Církev?

11. Charitas vero qua praesertim sacerdotes tenentur prosequi fideles, sit oportet de corde puro et conscientia bona et fide non ficta, uti monuit Apostolus (1 Tim., I, 5): qui etiam ea recensens, per quae debemus exhibere nosmetipsos sicut Dei ministros, addebat in charitate non ficta, in verbo veritatis (2 Cor., VI, 6. 7). Ipse autem Christus Deus, qui (1 Ioan., IV, 8) charitas est, aperte dixit, sicut ethnicos et publicanos eos habendos, qui Ecclesiam non audierint (Matth., XVIII, 17). Ceterum Euphemio Constantinopolitano Episcopo similia oggerenti respondebat S. Gelasius praedecessor Noster: (Epist. 3, ad Euphemium, n. 15) « Pastorem sequi grex debet ad pascua salutaria revocantem, non per devia gregem pastor errantem ». Etenim « docendus est populus, non sequendus: nosque si nesciunt, eos quid liceat quidve non liceat, commonere, non his consensum praebere debemus » (S. Caelestinus PP. ad Episc. Apul. et Calabr., n. 3).

11. Láska, kterou jsou zvláště kněží povinni provázet věřící, musí být « z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry », jak napomínal apoštol (1 Tim 1, 5); a týž apoštol, když vypočítával, čím se máme osvědčovat jako Boží služebníci, dodával: v lásce neličené, ve slovu pravdy (2 Kor 6, 6–7). Sám pak Kristus Bůh, který (1 Jan 4, 8) je láska, otevřeně řekl, že ti, kdo neposlechnou Církve, mají být pokládáni za pohany a celníky (Mt 18, 17). Ostatně Eufemiovi, biskupu cařihradskému, který namítal podobné věci, odpovídal Náš předchůdce sv. Gelasius (list 3 Eufemiovi, č. 15): « Stádo má následovat pastýře, který je volá zpět na spasitelné pastvy, ne pastýř bloudící stádo po scestích. » Neboť « lid se má učit, ne následovat: a nevědí-li, co je a co není dovoleno, máme je poučit, ne jim dávat souhlas » (papež sv. Celestin biskupům apulským a kalabrijským, č. 3).

„Nešlo o víru, jen o kázeň”

12. At enim non de dogmate actum fuisse, aiunt Neoschismatici, verum de disciplina: hanc enim respicit Nostra Constitutio, quae incipit Reversurus, edita die 12 iulii 1867: proinde contradictoribus neque catholicorum nomen neque praerogativas negari posse; quod quidem effugium quam futile sit et inane vos probe intelligere non dubitamus. Qui enim legitimis Ecclesiae Praelatis, praesertim vero Summo omnium Pastori contumaciter resistunt, eorumque mandata exequi detrectant, ipsa etiam eorum abnegata dignitate, eos uti schismaticos catholica Ecclesia semper habuit. Quae cum ab Armenia Constantinopolitana factione acta fuerint, nemo profecto immunes a reatu schismatis eos censere posset, etsi Apostolica Auctoritate uti tales condemnati nondum fuissent. Ecclesia enim, uti Patres docuerunt, (S. Cyprian., ep. 66, ad Florentium Pupianum, n. 8) est plebs sacerdoti adunata, et pastori suo grex adhaerens; proinde Episcopus in Ecclesia est, et ecclesia in Episcopo; et si quis cum Episcopo non sit, in Ecclesia non est. Ceterum sicut monebat praedecessor Noster Pius VI in apostolicis litteris, (Quod aliquantum, 10 mart. 1791) quibus civilem cleri constitutionem in Galliis condemnavit, saepe disciplina adeo cohaeret dogmati et ad eius puritatis conservationem adeo influit, ut sacra concilia pluribus in casibus disciplinae violatores ab Ecclesiae communione per anathema separare non dubitaverint.

12. Novoschismatici však říkají, že nešlo o dogma, nýbrž o kázeň — té se prý týká Naše konstituce Reversurus, vydaná dne 12. července 1867 — a že tedy odpůrcům nelze upírat ani katolické jméno, ani jeho výsady. Jak je tato výmluva plytká a prázdná, tomu, jak nepochybujeme, dobře rozumíte. Kdo se totiž svéhlavě staví na odpor zákonitým představeným Církve, a zvláště nejvyššímu Pastýři všech, a odmítá plnit jejich příkazy — ba upírá jim samu jejich důstojnost — ty katolická Církev vždycky měla za schismatiky. A protože právě to arménská cařihradská strana učinila, nikdo by je věru nemohl pokládat za prosté viny rozkolu, i kdyby jako takoví ještě nebyli apoštolskou autoritou odsouzeni. Neboť Církev, jak učili otcové (sv. Cyprián, list 66 Florentiu Pupianovi, č. 8), je lid sjednocený s knězem a stádo přimknuté ke svému pastýři; a tedy biskup je v Církvi a Církev v biskupovi, a není-li kdo s biskupem, není v Církvi. Ostatně, jak napomínal Náš předchůdce Pius VI. v apoštolském listě (Quod aliquantum, 10. března 1791), jímž odsoudil civilní ústavu kléru ve Francii, kázeň často tak souvisí s dogmatem a tak působí na zachování jeho čistoty, že se posvátné sněmy v mnoha případech nezdráhaly odloučit narušitele kázně anathematem od společenství Církve.

Rozkol si vždycky přibere blud: útok na primát

13. Verum Neoschismatici ulterius progressi sunt, quandoquidem « nullum schisma (S. Hieron. in ep. ad Tit., cap. 3, vv. 10. 11) non sibi aliquam confingit haeresim, ut recte ab Ecclesia recessisse videatur ». Nos enim et Apostolicam Sedem criminari veriti non sunt, quasi fines potestatis Nostrae supergressi, in alienam messem falcem iniicere praesumpserimus, cum quaedam disciplinae capita in Armenio patriarchatu servanda ediceremus; perinde ac si Orientalium ecclesiae solam Nobiscum fidei communionem et unitatem servare deberent, Apostolicae autem B. Petri potestati in his quae pertinent ad disciplinam non essent obnoxiae. Porro huiusmodi doctrina non modo post editam ab Oecumenico Concilio Vaticano definitionem et declarationem de vi et ratione pontificii primatus haeretica est, verum eam uti talem semper habuit ac detestata est catholica Ecclesia. Hinc Oecumenici Concilii Chalcedonensis Episcopi supremam Apostolicae Sedis auctoritatem in actis suis perspicue professi, decretorum suorum, etiam disciplinam respicientium, confirmationem et firmitatem a S. Leone praedecessore Nostro humiliter flagitabant.

13. Novoschismatici však postoupili ještě dál — vždyť « žádný rozkol si nevymyslí nějaký blud, aby se zdálo, že od Církve odešel právem » (sv. Jeroným, Výklad listu Titovi, kap. 3, v. 10–11). Neostýchali se totiž obviňovat Nás i Apoštolský stolec, jako bychom překročili hranice své moci a opovážili se vložit srp do cizí žně, když jsme stanovili některé body kázně, jež se mají v arménském patriarchátu zachovávat — jako by východní církve měly s Námi zachovávat pouze společenství a jednotu ve víře, ale apoštolské moci blaženého Petra nebyly podřízeny v tom, co se týká kázně. Taková nauka je přitom bludná nejen po vyhlášení definice a prohlášení Vatikánského ekumenického koncilu o síle a povaze papežského primátu, nýbrž katolická Církev ji za bludnou vždycky měla a odsuzovala ji. Proto biskupové ekumenického chalcedonského sněmu, když ve svých aktech jasně vyznali nejvyšší autoritu Apoštolského stolce, pokorně žádali Našeho předchůdce sv. Lva o potvrzení a stvrzení svých dekretů — i těch, které se týkaly kázně.

14. Et revera « B. Petri Successor hoc ipso quod in Petri locum succedit, assignatum sibi habet iure divino gregem Christi universum, ut simul cum Episcopatu potestatem accipiat universalis regiminis; ceteris porro Episcopis suam cuique peculiarem gregis portionem non divino sed ecclesiastico iure, non Christi ore sed hierarchica ordinatione assignari opus est, ut ordinariam regiminis potestatem explicare in eam valeant ». Cuius assignationis summa auctoritas si B. Petro eiusque successoribus abiudicaretur, ipsa mutarent Maiorum imprimis Ecclesiarum fundamenta, earumque praerogativae; « si quid enim Christus (S. Leo, serm. 3 in anniv. assumption. suae) cum Petro commune ceteris voluit esse principibus, nunquam nisi per ipsum dedit quidquid aliis non negavit ». Et re quidem vera « ipse (S. Gregorius M., lib. 7, ep. 40 ad Eulog. Ep. Alexandrin.) decoravit sedem (Alexandrinam), in quam Evangelistam discipulum misit: ipse firmavit sedem (Antiochenam), in qua septem annis quamvis discessurus sedit ». His vero quae in Concilio Chalcedonen. de Constantinopolitana sede decreta fuere, Apostolicae Sedis approbationem et confirmationem necessariam omnino fuisse, vel ipse Anatolius Episcopus Constantinopolitanus (Anatolius ad S. Leonem, ep. 132, n. 4) et ipse Imperator Marcianus (Marcian. ad S. Leonem, ep. 100) manifeste confessi sunt.

14. A vskutku: « nástupce blaženého Petra má už tím samým, že nastupuje na Petrovo místo, božským právem sobě přidělené celé stádo Kristovo, takže spolu s biskupským úřadem přijímá moc všeobecné vlády; ostatním biskupům však musí být jejich vlastní část stáda přidělena nikoli právem božským, nýbrž církevním, ne ústy Kristovými, nýbrž hierarchickým uspořádáním, aby nad ní mohli uplatňovat řádnou moc vlády. » Kdyby byla nejvyšší autorita tohoto přidělování upřena blaženému Petrovi a jeho nástupcům, změnily by se samy základy především větších církví i jejich výsady; neboť « dal-li Kristus (sv. Lev, řeč 3 k výročí svého nastoupení) něco, co má Petr společné s ostatními představenými, nikdy nedal to, co jiným neodepřel, jinak než skrze něho ». A skutečně: « on sám (sv. Řehoř Veliký, kn. 7, list 40 alexandrijskému biskupu Eulogiovi) ozdobil stolec (alexandrijský), na nějž poslal svého učedníka evangelistu; on sám upevnil stolec (antiochijský), na němž sedm let seděl, byť měl odejít. » A že to, co bylo na chalcedonském sněmu ustanoveno o cařihradském stolci, naprosto potřebovalo schválení a potvrzení Apoštolského stolce, zjevně vyznali i sám Anatolius, biskup cařihradský, i sám císař Marcián.

15. Profecto igitur nisi recedatur omnino a constanti et perpetua Ecclesiae traditione, Patrum testimoniis luculentissime confirmata, Neoschismatici quamquam sese catholicos ore praedicent, tales tamen se esse nullo modo sibi persuadere poterunt. Et nisi astuta haereticarum fallaciarum subtilitas satis nota et perspecta foret, intelligi non posset, quomodo Othomanicum Gubernium eos uti catholicos habere valeat, quos Nostro iudicio et auctoritate ab Ecclesia catholica sequestratos esse novit. Ut enim catholica religio in Othomanica ditione tuto ac libere consistat, quod celsissimi Imperatoris decretis cautum est, ea etiam admittantur oportet, quae ad essentiam eiusdem religionis pertinent, qualis est primatus iurisdictionis Rom. Pontificis: et huius iudicio, uti universalis et supremi eius Capitis et Pastoris, decernendum relinquatur, quinam catholici sint an non: quod de qualibet humana prorsus et privata societate sentiendum esse, apud universos ubique gentium receptissimum est.

15. Nemá-li se tedy zcela opustit stálé a ustavičné podání Církve, co nejjasněji potvrzené svědectvími otců, nebudou se novoschismatici — ať se ústy prohlašují za katolíky sebevíc — nikterak moci přesvědčit, že katolíky jsou. A kdyby nebyla dost známa a prohlédnuta lstivá jemnost bludařských úskoků, nedalo by se pochopit, jak může osmanská vláda pokládat za katolíky ty, o nichž ví, že byli Naším soudem a autoritou od katolické Církve odloučeni. Má-li totiž katolické náboženství v osmanské říši bezpečně a svobodně trvat, což je zajištěno výnosy nejvznešenějšího císaře, je třeba připustit i to, co patří k podstatě téhož náboženství — a takový je primát jurisdikce římského papeže; jeho soudu, jakožto všeobecné a nejvyšší Hlavy a Pastýře, ať se ponechá rozhodovat, kdo je a kdo není katolík. Že tak je třeba smýšlet o kterékoli i zcela lidské a soukromé společnosti, je u všech národů všude věcí nejobecněji přijatou.

„Hájíme jen práva svých církví a svého národa”

16. Ipsi autem Neoschismatici, se catholicae Ecclesiae institutionibus minime contradicere asserunt; atque id unum se contendere, ut iura Ecclesiarum suarum, suaeque nationis, quin et summi Imperantis iura defendant, quae a Nobis violata fuisse comminiscuntur. Quo pacto omnem hodiernae perturbationis causam in Nos et hanc Apostolicam Sedem reiicere non verentur; uti olim factum est ab Acacianis schismaticis (S. Gelas., epist. 12 ad Anastasium Augustum, n. 1) in S. Gelasium praedecessorem Nostrum; et prius ab Arianis, qui Liberium item praedecessorem Nostrum apud Constantium Imperatorem calumniabantur, eo quod renueret damnare S. Athanasium Alexandrinum Episcopum, et cum haereticis illis communicare (S. Athanas., in hist. Arianor. ad Monach., n. 35). Quod quidem dolere quis poterit, non autem mirari. Ut enim idem sanctissimus Pontifex Gelasius ea de re ad Anastasium Imperatorem scribebat, « habet hoc qualitas saepe languentium, ut accusent medicos congruis observationibus ad salubria revocantes, quam ut ipsi suos noxios appetitus deponere vel reprobare consentiant ». Itaque quoniam haec praecipua esse videntur capita, quibus et favorem sibi conciliant Neoschismatici, et causae licet deterrimae potentum patrocinium aucupantur, necesse est, ne fideles in errorem inducantur, fusius agere, quam si dumtaxat de calumniis istis refellendis ageretur.

16. Sami novoschismatici ovšem tvrdí, že zřízením katolické Církve nikterak neodporují a že usilují jen o jedno: hájit práva svých církví a svého národa, ba i práva nejvyššího panovníka, o nichž si vymýšlejí, že jsme je porušili. Tak se nebojí svalit všechnu příčinu dnešního zmatku na Nás a na tento Apoštolský stolec — jako to kdysi učinili akakiánští schismatici Našemu předchůdci sv. Gelasiovi (list 12 císaři Anastasiovi, č. 1) a před nimi ariáni, kteří rovněž Našeho předchůdce Liberia pomlouvali u císaře Constantia za to, že se zdráhal odsoudit sv. Atanáše, biskupa alexandrijského, a být s oněmi bludaři ve společenství (sv. Atanáš, Dějiny ariánů k mnichům, č. 35). Nad tím lze želet, ale nelze se tomu divit. Jak totiž týž nejsvětější papež Gelasius o té věci psal císaři Anastasiovi: « Povaha nemocných to s sebou často nese, že spíše obviňují lékaře, kteří je vhodnými předpisy volají zpět ke zdraví, než aby sami svolili odložit nebo zavrhnout své škodlivé choutky. » A protože se zdá, že právě tyto body jsou hlavní, jimiž si novoschismatici získávají přízeň a pro svou — byť prašpatnou — věc loví ochranu mocných, je nutno, aby věřící nebyli uvedeni v omyl, pojednat o věci šíře, než kdyby šlo pouze o vyvrácení oněch pomluv.

17. Nolumus certe hic recolere, quo devenissent res Ecclesiarum catholicarum, quae per Orientem constitutae erant, postquam schisma praevaluit, et ulciscente Deo discissam Ecclesiae suae unitatem Graecorum imperium eversum est. Neque item recolere animus est, quantum adlaboraverint praedecessores Nostri, cum primum licuit, ut errantes oves ad unicum et verum Christi Domini gregem revocarent. Etsi autem fructus labori cumulate non responderit, Deo tamen miserente, nonnullae diversorum rituum Ecclesiae ad veritatem et unitatem catholicam reversae sunt; quas uti infantes modo genitos ulnis excipiens Apostolica Sedes sollicita imprimis fuit, ut eas in vera catholica fide solidaret, et ab omni haeretica labe prorsus immunes servaret.

17. Nechceme tu ovšem připomínat, kam dospěly věci katolických církví zřízených po Východě poté, co převládl rozkol a co Bůh, mstitel roztržené jednoty své Církve, dopustil pád říše Řeků. Ani nemáme v úmyslu připomínat, jak se Naši předchůdcové, jakmile to bylo možné, přičiňovali, aby bloudící ovce povolali zpět k jedinému a pravému stádu Krista Pána. A třebaže plod tomu úsilí plně neodpověděl, přece se z Božího smilování některé církve různých obřadů vrátily ke katolické pravdě a jednotě; Apoštolský stolec je vzal do náručí jako novorozeňátka a měl především starost, aby je upevnil v pravé katolické víře a uchoval zcela prosté všeliké bludařské poskvrny.

18. Hinc cum delatum fuisset, disseminari in Oriente prava dogmata sectae cuiusmodi ab Apostolica Sede iam reprobatae, eo praesertim tendentia, ut deprimerent pontificium iurisdictionis primatum, fel. me. Pius PP. VII rei gravitate ac periculo vehementer commotus statim providendum censuit, ne per vanas quaestionum ambages et pugnas sana quandocumque verborum forma a Maioribus tradita sensim efflueret ex animis christifidelium. Qua de causa Patriarchis et Antistitibus Orientalibus mitti iussit veterem formulam S. Hormisdae praedecessoris Nostri, unaque simul iisdem mandavit, (Encycl. S. C. de Propag. Fide, 6 iulii 1803) ut qua late pateret sua cuiusque iurisdictio, Episcopos singulos, tum cleri utriusque saecularis et regularis viros animarum curam sustinentes professioni fidei ab Urbano VIII praescriptae pro Orientalibus subscribere iuberent, nisi antea forte iam id fecissent; idemque ab eis exigerent, qui deinceps essent ecclesiasticis ordinibus initiandi, aut ad sacra quaevis ministeria promovendi.

18. Když tedy bylo oznámeno, že se po Východě rozsévají zvrácené nauky sekty už dříve Apoštolským stolcem zavržené, směřující zvláště k tomu, aby snížily papežský primát jurisdikce, papež Pius VII. blahé paměti, mocně znepokojen závažností a nebezpečím věci, usoudil, že je třeba ihned zakročit — aby se marnými oklikami a spory o otázky pozvolna nevytratila z myslí věřících zdravá forma slov, kdysi předaná od předků. Proto nařídil poslat východním patriarchům a biskupům starobylou formuli Našeho předchůdce sv. Hormisda a zároveň jim uložil (oběžník Kongregace pro šíření víry, 6. července 1803), aby v celém rozsahu své jurisdikce přikázali jednotlivým biskupům i mužům z kléru světského i řeholního, kteří mají péči o duše, podepsat vyznání víry předepsané Urbanem VIII. pro Východní, pokud tak už dříve neučinili; a aby totéž vyžadovali od těch, kdo měli napříště přijmout církevní svěcení nebo být povýšeni k jakékoli posvátné službě.

19. Verum haud multo post, scilicet anno 1806, apud monasterium Carcaphae, quod est in dioecesi Berytensi, coacta est Synodus Antiochena nuncupata, quae in multis ex iam damnata Pistoriensi synodo tacite fraudulenterque hausta fuerat, et aliquot propositiones eiusdem synodi Pistoriensis a S. Romana Sede damnatas partim ad litteram, partim ambigue insinuatas continebat; aliaque etiam Baianismum et Iansenismum redolentia, ecclesiasticae potestati adversa, Ecclesiae statum perturbantia, et contra sanam doctrinam et probatam Ecclesiae disciplinam. Quam Carcaphensem Synodum, inconsulta Apostolica Sede anno 1810 typis arabicis editam, multis Episcoporum querelis exagitatam, demum fel. rec. Gregorius XVI praedecessor Noster datis apostolicis litteris (Gregor. XVI, apost. litt. Melchitarum catholicorum, 16 septembris 1835) improbavit et condemnavit; et episcopos iussit normam regiminis sui doctrinaeque ab aliis veteribus synodis haurire iamdiu ab Apostolica Sede probatis. Utinam vero damnata synodo cessassent errores, quibus ea scatebat. Pravae enim huiusmodi doctrinae clanculum serpere per Orientem non destiterunt, opportunam expectantes occasionem, qua in omnium conspectum prodire possent; quod frustra tentatum ante viginti circiter annos, Armeni Neoschismatici efficere modo ausi sunt.

19. Nedlouho poté, totiž roku 1806, byla v klášteře Karkafě v bejrútské diecézi svolána takzvaná antiochijská synoda, která v mnohém tajně a podvodně čerpala z už odsouzené synody v Pistoji a obsahovala několik vět téže pistojské synody odsouzených Svatým římským stolcem — zčásti doslova, zčásti dvojznačně naznačených; a k tomu i jiné věci, páchnoucí bajanismem a jansenismem, odporující církevní moci, rozvracející stav Církve a příčící se zdravé nauce a schválené církevní kázni. Tuto karkafskou synodu, vydanou roku 1810 arabským tiskem bez dotázání Apoštolského stolce a napadanou mnoha stížnostmi biskupů, nakonec Náš předchůdce Řehoř XVI. blahé paměti apoštolským listem (o katolických melchitech, 16. září 1835) zavrhl a odsoudil a přikázal biskupům, aby normu své vlády a nauky čerpali z jiných starých synod, dávno schválených Apoštolským stolcem. Kéž by však s odsouzenou synodou byly přestaly i bludy, jimiž se hemžila! Takové zvrácené nauky totiž nepřestaly potají lézt po Východě a čekaly na příhodnou příležitost, kdy by mohly vystoupit všem na oči; a co bylo marně zkoušeno asi před dvaceti lety, to se nyní odvážili provést arménští novoschismatici.

20. Cum vero fidei retinaculum disciplina sit, ut ad eam sarciendam incumberet Apostolica Sedes pro suo iure ac officio opus erat. Cui officio sane gravissimo numquam illa defuit, licet ob adversa temporum et locorum adiuncta nonnisi occurrentibus necessitatibus consulere potuerit, aequiora interim expectans tempora, quae miserente Deo, tandem aliquando advenerunt. Siquidem praedecessoribus Nostris Leone XII et Pio VIII urgentibus, et catholicis Austriae ac Galliarum summis principibus coadiuvantibus, celsissimus Othomanicus Imperator, agnito discrimine quod est catholicos inter et haereticos, illos ab horum civili potestate subduxit; eosque suum pro more regionis civile, uti aiunt, caput seu praefectum habere decrevit. Licuit tum primum, Armenii ritus Episcopos ordinaria pollentes auctoritate Constantinopoli tuto constituere; licuit catholicas eiusdem ritus ecclesias excitare et catholicum cultum publice profiteri et exercere; ideoque fel. rec. Pius VIII praedecessor Noster primatialem et archiepiscopalem Armenorum sedem Constantinopoli erexit, (Apostolicis litteris Quod iamdiu, 6 iulii 1830) sollicitus quam maxime ut canonica disciplina apte et opportune in ea effloresceret.

20. Poněvadž je kázeň pouto víry, bylo třeba, aby se Apoštolský stolec podle svého práva a úřadu ujal jejího spravování. Tomuto vpravdě nejtěžšímu úkolu nikdy nezůstal nic dlužen, i když pro nepříznivé okolnosti doby a míst mohl pečovat jen o naléhavé potřeby a mezitím čekal na příznivější časy — a ty z Božího smilování nakonec přece jen přišly. Když totiž Naši předchůdcové Lev XII. a Pius VIII. naléhali a katoličtí panovníci Rakouska a Francie pomáhali, nejvznešenější osmanský císař, uznav rozdíl mezi katolíky a bludaři, vyňal katolíky z občanské moci bludařů a rozhodl, aby měli po způsobu země svou vlastní občanskou hlavu neboli představeného. Tehdy bylo poprvé možné bezpečně ustanovit v Cařihradu biskupy arménského obřadu s řádnou pravomocí, stavět katolické kostely téhož obřadu a veřejně vyznávat a konat katolickou bohoslužbu; a proto Náš předchůdce Pius VIII. blahé paměti zřídil v Cařihradu prvosídelní a arcibiskupský stolec Arménů (apoštolským listem Quod iamdiu, 6. července 1830), jsa nanejvýš pečliv, aby v něm vhodně rozkvetla kanonická kázeň.

Co konstituce Reversurus skutečně stanovila

21. Post nonnullos annos, ubi primum expedire visum est, episcopales sedes primatiali Constantinopolitanae subiectae a Nobis (Apostolicis litteris Universi Dominici gregis, die 30 aprilis 1850) erectae sunt, tum methodus in electione Episcoporum servanda fuit praefinita. Deinde ne civilis, uti aiunt, Praefecti potestas, quod ab Ecclesiae catholicae legibus abhorret omnino, in sacra ferretur, ipsa demum summi Imperantis in Othomanico Imperio auctoritate cautum est; dato ad Vener. Fr. Antonium Hassun tunc illius sedis Primatem, imperiali diplomate die 7 aprilis anno 1857. Cum vero, ipsis Armenis petentibus, Constantinopolitanam primatialem Ecclesiam, hoc eius titulo abrogato, patriarchali Ciliciensi sedi coniunximus apostolicis litteris, quarum initium est Reversurus, opportunum quin et necessarium visum est, ut praecipua quaedam disciplinae capita, eiusdem Constitutionis auctoritate, sancirentur; demandata synodo patriarchali, quam Apostolicis Litteris, quarum initium est Commissum, editis die 12 iulii anno 1867, quamprimum celebrari iussimus, cura et sollicitudine adlaborandi, ut in universo Armenio Patriarchatu accuratus disciplinae ordo recte constitueretur.

21. Po několika letech, jakmile se to zdálo prospěšné, byly Námi zřízeny biskupské stolce podřízené cařihradskému prvosídlu (apoštolským listem Universi Dominici gregis ze dne 30. dubna 1850) a tehdy byl také předem stanoven způsob, jak se má zachovávat při volbě biskupů. Potom bylo — aby se moc takzvaného občanského představeného, což se zcela příčí zákonům katolické Církve, nevnášela do posvátných věcí — zajištěno i samotnou autoritou nejvyššího panovníka osmanské říše, císařským diplomem vydaným dne 7. dubna roku 1857 ctihodnému bratru Antonu Hasunovi, tehdejšímu prvosídelnímu biskupovi. Když jsme pak na žádost samotných Arménů zrušili tento titul a spojili cařihradskou prvosídelní církev s patriarším stolcem kilikijským apoštolským listem, jehož počátek je Reversurus, zdálo se vhodné, ba nutné, stvrdit autoritou téže konstituce některé hlavní body kázně; a patriarší synodě, kterou jsme apoštolským listem Commissum, vydaným dne 12. července roku 1867, nařídili co nejdříve konat, bylo uloženo pečlivě se přičinit, aby byl v celém arménském patriarchátu správně zaveden přesný řád kázně.

22. Verum inimicus homo, in Armenia Constantinopolitana Ecclesia zizania superseminare aggressus est, excitata paulo post a nonnullis quaestione de civili Armeniae communitatis praefectura, quam subreptam a novo Patriarcha querebantur. Hanc vero controversiam subsecuta mox est gravis perturbatio; idemque Patriarcha de proditis nationalibus iuribus accusatus fuit, eo quod praedictam Constitutionem Nostram, uti decebat catholicum Episcopum, excepisset; et sic demum in ipsam Constitutionem omnia dissidentium consilia, machinationes et dicteria conspirarunt.

22. Avšak nepřítel člověk se jal rozsévat koukol v arménské cařihradské církvi: brzy nato někteří vyvolali spor o občanskou správu arménské obce, o níž si stěžovali, že ji nový patriarcha uchvátil. Po tomto sporu následoval záhy těžký zmatek; a týž patriarcha byl obviněn ze zrady národních práv za to, že zmíněnou Naši konstituci přijal, jak se na katolického biskupa slušelo. A tak se nakonec proti samotné konstituci spikly všechny úradky, úklady a posměšky odpadlíků.

23. Qua in re duo imprimis in crimen vocata sunt, ea scilicet quae de sacrorum Antistitum electione, et de bonorum ecclesiasticorum administratione decreta fuerant; haec enim refragari gentis suae, quin et summi Imperantis iuribus calumniose assertum est. Quae vero de utroque illo capite definiverimus, licet notissima esse debeant, hic tamen repetere iuvat: multi enim semper fuere et sunt, qui (Ephes. IV, 17. 18) loquuntur in vanitate sensus sui per ignorantiam quae est in illis, alii autem (Proverb. XXIII, 7) qui in similitudinem arioli et coniectoris aestimant quod ignorant.

23. V té věci byly obviněny především dvě věci: to, co bylo ustanoveno o volbě biskupů a o správě církevního majetku; o obojím se totiž pomlouvačně tvrdilo, že odporuje právům jejich národa, ba i nejvyššího panovníka. Co jsme o obou těch bodech vymezili, ač by to mělo být obecně známo, je přece užitečné tu zopakovat: vždycky totiž bylo a je mnoho těch, kdo (Ef 4, 17–18) « mluví v marnosti svého smýšlení pro nevědomost, která je v nich », a jiných (Př 23, 7), kteří « po způsobu hadače a věštce posuzují, co neznají ».

24. Patriarcham eligi mandavimus a synodo Episcoporum, exclusis ab eo eligendo laicis, et etiam clericis quibusvis episcopali charactere non pollentibus; vetuimus autem, quo minus electus in exercitium potestatis suae veniret, quod aiunt inthronizari, nisi receptis antea ab Apostolica Sede confirmationis suae litteris. Episcopos vero ita eligi iussimus, ut omnes provinciae Episcopi synodaliter congregati, tres idoneos ecclesiasticos viros proponant Apostolicae Sedi. Si vero impossibile sit omnes Episcopos ad synodum accedere, fiat propositio a tribus saltem dioecesanis Episcopis in synodum cum Patriarcha convenientibus, absentibus vero praedictam ternariam propositionem scripto significantibus. Quo facto Romanus Pontifex unum ex propositis eliget, quem vacanti Ecclesiae praeficiet. Ediximus autem non dubitare Nos, quin Episcopi vere dignos et idoneos viros proponere studerent, ne umquam cogeremur Nos vel successores Nostri pro apostolici ministerii officio, alium licet non propositum eligere et vacanti Ecclesiae praeficere.

24. Nařídili jsme, aby patriarchu volila synoda biskupů, přičemž jsou z volby vyloučeni laici i všichni klerici, kteří nemají biskupské svěcení; zakázali jsme však, aby zvolený nastoupil výkon své moci — jak se říká, aby byl intronizován — dříve, než obdrží od Apoštolského stolce list o svém potvrzení. Biskupy jsme pak nařídili volit tak, že všichni biskupové provincie shromáždění na synodě navrhnou Apoštolskému stolci tři způsobilé duchovní muže. Není-li možné, aby se na synodu dostavili všichni biskupové, ať návrh učiní alespoň tři diecézní biskupové, kteří se sejdou na synodě s patriarchou, a nepřítomní ať zmíněný trojí návrh oznámí písemně. Poté římský papež jednoho z navržených vybere a postaví v čelo uprázdněné církve. Prohlásili jsme přitom, že nepochybujeme, že se biskupové budou snažit navrhovat vpravdě hodné a způsobilé muže, abychom nikdy nebyli My ani Naši nástupci z povinnosti apoštolské služby nuceni zvolit a v čelo uprázdněné církve postavit jiného, byť nenavrženého.

Proč volba biskupů nepatří lidu

25. Haec vero si animo a partium studiis alieno expendantur, omnia iuxta canonum fidem catholicam sancita fuisse deprehendentur. Quod pertinet ad exclusionem laicorum ab eligendis sacrorum Antistitibus, accurate distinguendum est, ne quid a catholica fide alienum efferatur, ius eligendi Episcopos, a facultate testimonii ferendi quoad eligendorum vitam et mores. Primum quidem ad falsas opiniones referendum esset Lutheri et Calvini, qui etiam asserebant iuris esse divini, ut Episcopi eligerentur a populo: et falsam huiusmodi doctrinam a catholica Ecclesia improbatam fuisse et improbari omnes noverunt: nulla enim neque divino, neque ecclesiastico iure facta umquam fuit populo, Episcopos vel alios sacrorum administros eligendi potestas.

25. Zváží-li se to myslí prostou stranických zájmů, shledá se, že všechno bylo ustanoveno podle věrnosti kánonům a katolické víře. Pokud jde o vyloučení laiků z volby biskupů, je třeba pečlivě rozlišovat — aby nezaznělo nic cizího katolické víře — mezi právem biskupy volit a možností vydat svědectví o životě a mravech těch, kdo mají být zvoleni. To první by patřilo mezi falešné názory Lutherovy a Kalvínovy, kteří rovněž tvrdili, že je věcí božského práva, aby biskupy volil lid; a všichni vědí, že takovou falešnou nauku katolická Církev zavrhla a zavrhuje. Nikdy totiž nebyla lidu ani božským, ani církevním právem dána moc volit biskupy nebo jiné služebníky svatých věcí.

26. Ad testimonium plebis quod spectat de vita et moribus eorum, qui ad Episcopatum provehendi sunt, « postquam (Pius VI, apost. litt. contr. civilem cleri constitutionem, 10 mart. 1791) per vim Arianorum, quibus imperator favebat Constantius, exturbari a suis sedibus coeperunt catholici Praesules in easque sedes immitti illorum asseclae, ut S. Athanasius (Hist. Arianor. ad Monach.) deplorat, ipsa temporum coegit necessitas ut in Episcoporum electionibus populus adesset, unde incenderetur ad tuendum in sua sede Episcopum, quem coram se electum esse novisset ». Et quidem mos iste aliquandiu in Ecclesia viguit: verum, cum continuae excitarentur discordiae, tumultus, ceterique abusus, oportuit populum ab electionibus removere, eiusque testimonium et desiderium circa personam eligendam praeterire. Uti enim S. Hieronymus (Lib. 1, advers. Iovinian., n. 34) advertit « nonnumquam errat plebis vulgique iudicium, et in sacerdotibus comprobandis unusquisque suis moribus favet, ut non tam bonum, quam sui similem quaerat praepositum ».

26. Co se týče svědectví lidu o životě a mravech těch, kdo mají být povýšeni k biskupství: « poté (Pius VI., apoštolský list proti civilní ústavě kléru, 10. března 1791), co začali být násilím ariánů, jimž přál císař Constantius, katoličtí biskupové vyháněni ze svých stolců a na tytéž stolce dosazováni přívrženci oněch bludařů — jak si stěžuje sv. Atanáš (Dějiny ariánů k mnichům) — přinutila sama nutnost doby, aby byl při volbách biskupů přítomen lid, a tak byl roznícen k tomu, aby ve stolci hájil biskupa, o němž věděl, že byl zvolen před jeho očima ». A tento zvyk nějakou dobu v Církvi opravdu platil; když však vznikaly ustavičné sváry, bouře a jiné zlořády, bylo třeba lid od voleb odstranit a jeho svědectví i přání ohledně volené osoby pominout. Jak totiž poznamenává sv. Jeroným (Proti Joviniánovi I, 34): « Úsudek lidu a davu se nezřídka mýlí a při schvalování kněží každý přeje svým vlastním mravům, takže si nehledá ani tak dobrého představeného, jako spíše sobě podobného. »

27. Nihilo tamen minus Nos, in electionis methodo praestituenda, liberam reliquimus ipsi Episcoporum synodo facultatem de dotibus eligendorum ea qua magis vellent ratione exquirendi, provocato etiam, si ita iuberet, plebis testimonio. Et re quidem vera, etiam post editam Nostram Constitutionem exquisitum illud fuisse ab Armeniis Praesulibus, cum ageretur de eligendo ante tres annos Episcopo pro regionibus Sebastena et Tokatensi, missa ad hanc S. Sedem acta testantur. Non ita vero statuendum censuimus, neque censemus de Patriarchae electione, tum propter dignitatis eius eminentiam, tum quod universis suae regionis Episcopis praepositus sit, tum demum, quia ex actis ad hanc Apostolicam Sedem allatis, patet Patriarcharum cuiusque Orientalis ritus electiones a solis Episcopis peractas fuisse; nisi forte cum peculiares atque extraordinariae circumstantiae aliud postularunt; scilicet ut catholici se a schismaticorum, queis suberant, potestate et vi tuerentur, et alio sibi Patriarcha quaesito, per hoc ipsum suum ab iisdem schismaticis recessum, veramque et sinceram ad catholicam fidem conversionem veluti confirmarent; quod in electione Abrahami Petri I factum est.

27. Přesto jsme, když jsme předepisovali způsob volby, ponechali samotné synodě biskupů volnou možnost zjišťovat vlastnosti kandidátů tím způsobem, který sami uznají za vhodnější — a tedy i vyžádat si svědectví lidu, bude-li toho třeba. A že to arménští biskupové skutečně učinili i po vydání Naší konstituce, když se před třemi lety jednalo o volbě biskupa pro kraje sivaský a tokatský, dosvědčují akta zaslaná tomuto Svatému stolci. U volby patriarchy jsme však takto stanovit neuznali za vhodné a neuznáváme — jednak pro vznešenost jeho důstojnosti, jednak protože je představeným všech biskupů své oblasti, jednak konečně proto, že z akt donesených tomuto Apoštolskému stolci je zřejmé, že volby patriarchů kteréhokoli východního obřadu konali sami biskupové; leda by zvláštní a mimořádné okolnosti žádaly něco jiného — totiž aby se katolíci ubránili moci a násilí schismatiků, jimž byli podřízeni, a tím, že si vyhledali jiného patriarchu, jakoby stvrdili svůj odchod od těchže schismatiků a své pravé a upřímné obrácení ke katolické víře; což se stalo při volbě Abraháma Petra I.

28. Quod vero Apostolicae huic Sedi asseruerimus ius et potestatem eligendi Episcopum in ternaria propositione vel extra eam; atque electum Patriarcham inthronizari vetuerimus, nisi antea a Rom. Pontifice confirmatum, illud est quod nonnulli acerbius ferunt, ac lamentantur; et Nobis Ecclesiarum suarum consuetudines et canones oggerunt, quasi a custodia sacrorum canonum recesserimus. Quibus quidem reponi posset illud S. Gelasii praedecessoris Nostri, (In Commonit. ad Faustum, n. 5) qui similem calumniam ab Acacianis schismaticis passus « Nobis, aiebat, opponunt canones, dum nesciunt quid loquantur: contra quos hoc ipso venire se produnt, quod primae Sedi sana rectaque suadenti parere refugiunt ». Ipsi enim sunt canones, qui omnimodam B. Petri divinam auctoritatem in universam ecclesiam agnoscunt; eumque, ut in Ephesina Synodo (Oecum. Syn. Ephesin., Act. 3) dictum est, ad hoc usque tempus et semper in suis successoribus vivere et iudicium exercere praedicant. Merito proinde Stephanus Episcopus Larissae his, qui reputabant de privilegiis Ecclesiarum regiae urbis Constantinopolitanae aliquid minui per interventionem Romani Pontificis, confidenter respondere potuit: « Auctoritas Sedis Apostolicae, quae a Deo et Salvatore nostro summo Apostolorum data est, omnibus sanctarum ecclesiarum privilegiis antecellit, in cuius confessione omnes mundi requiescunt ecclesiae » (Steph. Lariss. Episcopus in Libell. oblat. Bonif. II et Rom. Syn. an. 531).

28. Že jsme však tomuto Apoštolskému stolci vyhradili právo a moc zvolit biskupa z trojího návrhu i mimo něj a že jsme zakázali intronizovat zvoleného patriarchu dřív, než jej římský papež potvrdí — to je, co někteří nesou hůř a nad čím naříkají; a předhazují Nám zvyklosti a kánony svých církví, jako bychom se zpronevěřili střežení posvátných kánonů. Těm by se dalo odpovědět slovem Našeho předchůdce sv. Gelasia (Napomenutí Faustovi, č. 5), který snesl podobnou pomluvu od akakiánských schismatiků: « Předhazují Nám kánony, ač nevědí, co mluví; a právě tím prozrazují, že jdou proti nim, že se zdráhají poslechnout první Stolec, když radí věci zdravé a správné. » Vždyť jsou to právě kánony, které uznávají veškerou božskou autoritu blaženého Petra nad celou Církví a hlásají, že on — jak bylo řečeno na efeském sněmu (3. zasedání) — až do této doby a vždy žije a vykonává soud ve svých nástupcích. Právem tedy mohl Štěpán, biskup larissský, těm, kdo se domnívali, že zásahem římského papeže se něco ubírá z výsad církví císařského města Cařihradu, s důvěrou odpovědět: « Autorita Apoštolského stolce, která byla nejvyššímu z apoštolů dána od Boha a Spasitele našeho, převyšuje všechny výsady svatých církví, a v jejím vyznávání nacházejí pokoj všechny církve světa. »

29. Profecto, si historiam vestrarum regionum mente repetatis, exempla vobis occurrent Romanorum Pontificum, hac utentium potestate, cum eius exercitium necessarium existimarunt ad incolumitatem ecclesiarum Orientalium. Idcirco Agapetus Rom. Pontifex Anthimum auctoritate sua a Constantinopolitana sede deturbavit, eique Mennam absque ulla synodo suffecit. Et Martinus I praedecessor Noster Ioanni Episcopo Philadelphiae vicem suam commisit in Orientis partibus, (Epist. ad Ioann. Philadelph. Labbe Collec. Concil., ed. Venet. T. VII, col. 22) atque ex apostolica auctoritate, ipse ait, quae data est nobis a Domino per Petrum sanctissimum et principem Apostolorum, praecepit memorato Episcopo, ut constitueret per omnem civitatem eorum, quae sedi tum Hierosolymitanae, tum Antiochenae subsunt, Episcopos et presbyteros et diaconos. Et si ad recentiora tempora decurrere placeat, Mardensem Armenorum Episcopum huius Apostolicae Sedis auctoritate electum et consecratum noscetis; quam demum curam Ciliciae Patriarchis praedecessores Nostri concesserunt, Mesopotamiae regionis administratione ad beneplacitum S. Sedis iisdem attributa. Et haec quidem omnia consentanea omnino sunt supremae Romanae Sedis potestati; quam Armenorum Ecclesia, si luctuosa schismatis tempora excipiantur, agnovit semper, praedicavit, et reverita est. Neque mirum, quandoquidem etiam apud vestrates a catholica fide adhuc alienos, firma manet et viget antiqua traditio, magnum illum Episcopum et Martyrem, quo gentis vestrae Illuminatore merito gloriamini, quemque Chrysostomus (Encom. S. Greg. Armenor. Illumin.) solem appellavit in partibus Orientalibus nascentem, cuius radiorum splendor usque ad Graecorum gentem pertigit, potestatem suam ab Apostolica Sede accepisse; ad quam longo atque difficili itinere minime deterritus, coram accedere non dubitaverit.

29. Vskutku, připomenete-li si dějiny svých krajů, vytanou vám příklady římských papežů, kteří této moci užili, kdykoli pokládali její výkon za nutný pro neporušenost východních církví. Tak papež Agapet svou autoritou sesadil Anthima z cařihradského stolce a bez jakékoli synody na jeho místo dosadil Mennu. A Náš předchůdce Martin I. svěřil Janovi, biskupu filadelfskému, své zastoupení ve východních krajích (list Janovi filadelfskému) a z apoštolské autority, jak sám praví, « která nám byla dána od Pána skrze Petra, nejsvětějšího a předního z apoštolů », přikázal zmíněnému biskupovi, aby ve všech městech podřízených stolci jeruzalémskému i antiochijskému ustanovil biskupy, kněze a jáhny. A chcete-li sestoupit k novějším dobám, poznáte, že arménský biskup mardinský byl zvolen a vysvěcen autoritou tohoto Apoštolského stolce; tuto péči nakonec Naši předchůdcové přenechali patriarchům kilikijským a svěřili jim správu mezopotámské oblasti podle uvážení Svatého stolce. To všechno je zcela ve shodě s nejvyšší mocí římského stolce, kterou arménská církev — nepočítáme-li žalostné doby rozkolu — vždy uznávala, hlásala a ctila. A není divu: vždyť i mezi vašinci, kteří jsou katolické víře dosud vzdáleni, trvá pevně a živě starobylé podání, že onen veliký biskup a mučedník, jímž se právem chlubíte jako Osvětitelem svého národa a jejž Zlatoústý nazval sluncem vycházejícím ve východních krajích, jehož paprsků záře dosáhla až k národu Řeků, přijal svou moc od Apoštolského stolce — k němuž se nedal odstrašit dlouhou a obtížnou cestou a neváhal přijít osobně.

Proč to bylo nutné a jak je to s potvrzováním patriarchů

30. Causae autem, gravissimae illae quidem, Deus testis est, diuque ante a Nobis et vetera et recentiora recolentibus mature perpensae, Nos impulerunt, ut ad hanc demum dispositionem, non ex alicuius suggestione, sed motu proprio et ex certa scientia deveniremus. Quisque enim facile intelligit, a recta Episcoporum electione pendere aeternam et cum ipsa quandoque temporalem populorum felicitatem; eique attentis praesertim locorum ac temporum adiunctis ea ratione consuli debuisse, ut ad Apostolicam Sedem, unde processit, instituendorum sacrorum Antistitum auctoritas omnis revocaretur. Cuius tamen potestatis exercitium ita temperare visum est, ut Episcoporum synodo maneret potestas Patriarcham eligendi; eiusque simul esset tres idoneos viros ad vacantes sedes Nobis proponere, ut in memorata Nostra Constitutione sancitum fuit.

30. K tomuto uspořádání nás dovedly příčiny — a to velmi vážné, Bůh je svědkem — dávno předtím zrale zvážené, když jsme si připomínali věci staré i novější; a došli jsme k němu nikoli něčím návodem, nýbrž z vlastního popudu a s jistou znalostí. Každý totiž snadno chápe, že na správné volbě biskupů závisí věčná a někdy i časná blaženost národů, a že se o ni — zvláště se zřetelem k okolnostem míst a dob — mělo postarat tím způsobem, aby veškerá autorita při ustanovování biskupů byla vrácena Apoštolskému stolci, od něhož vzešla. Výkon této moci jsme však uznali za dobré zmírnit tak, aby synodě biskupů zůstala moc volit patriarchu a aby jí zároveň příslušelo navrhovat Nám tři způsobilé muže pro uprázdněné stolce, jak bylo stvrzeno ve zmíněné Naší konstituci.

31. Qua etiam in re ut desides excitarentur, bene currentibus stimulus adderetur, sperare Nos ediximus vere idoneos viros tantoque dignos munere propositum iri, ne unquam cogeremur alium, licet non propositum, vacanti sedi praeficere; quod etiam in methodo (Instruct. Licet, 20 august. 1853) anno 1853 a Nobis constituta eodem prorsus consilio cautum fuerat. Accepimus, et ex his ceteroquin mitissimis verbis aliquos arripuisse occasionem suspicandi, ne illusoria futura sit nulliusque apud Nos momenti synodalis Episcoporum propositio: alios autem ulterius progressos excogitavisse, latere in hisce verbis propositum committendi Armenorum curam Latinis Episcopis. Equidem nullam ineptae huiusmodi criminationes responsionem merentur: has enim proferre iis tantum licet, qui evanuerunt in cogitationibus suis, et trepidaverunt timore, ubi non erat timor. De Nostro iure extra ternariam propositionem eligendi, silendum non esse duximus, ne quis umquam futuris quibusque temporibus Apostolicam Sedem adigeret ad eius usum exercendum. Hoc vero ius ac debitum, etiam tacentibus Nobis, Beatissimi Petri cathedrae integrum mansisset: quae enim ab ipso Christo Deo ei data sunt iura et privilegia, impeti quidem possunt, convelli non possunt; neque in hominis potestate est divino iuri renunciare, quod aliquando ex ipsius Dei voluntate exercere adigeretur.

31. A abychom v té věci pobídli liknavé a přidali podnět těm, kdo běží dobře, prohlásili jsme, že doufáme, že budou navrhováni muži vpravdě způsobilí a tak velikého úřadu hodní, abychom nikdy nebyli nuceni postavit v čelo uprázdněného stolce jiného, byť nenavrženého; totéž bylo z téhož záměru zajištěno i v pravidlech, která jsme stanovili roku 1853 (instrukce Licet, 20. srpna 1853). Doslechli jsme se, že si někteří i z těchto jinak nanejvýš mírných slov vzali příležitost k podezření, že synodální návrh biskupů bude jen zdánlivý a u Nás bez jakékoli váhy; jiní pak zašli dál a vymysleli si, že se v těch slovech skrývá úmysl svěřit péči o Armény latinským biskupům. Takové nesmyslné výtky si věru nezasluhují žádné odpovědi: pronášet je smějí jen ti, kdo « se ztratili ve svých myšlenkách » a « chvěli se strachem tam, kde nebylo čeho se bát ». O Našem právu volit i mimo trojí návrh jsme neuznali za dobré mlčet, aby nikdo nikdy v budoucnu nenutil Apoštolský stolec, aby ho použil. Toto právo a povinnost by ovšem stolci blaženého Petra zůstala nedotčena, i kdybychom mlčeli: neboť práva a výsady, které mu dal sám Kristus Bůh, sice mohou být napadány, ale nemohou být vyvráceny; a není v moci člověka zříci se božského práva, které by byl někdy z vůle samotného Boha nucen vykonat.

32. Ceterum, etsi undeviginti iam abhinc annis haec Armenis edicta fuerint et pluries de eligendis Episcopis actum sit, numquam hactenus contigit, ut Nos ea potestate usi fuerimus, ne tum quidem, cum recentiori tempore, post editam Constitutionem Reversurus, ternariam quamdam propositionem acciperemus, e qua Episcopum eligere non potuimus. Quam proinde a synodo Episcoporum iuxta praescriptas a Nobis leges innovandam ediximus, quin alium non propositum eligeremus: quominus vero id fieret, novum schisma quo Armenorum ecclesia dilacerari coepit, hactenus impedimento fuit. Porro futurum confidimus, numquam calamitosa adeo tempora Armeniis catholicis ecclesiis fore ventura, ut Romani Pontifices compellantur viros iisdem praeficere ab Episcoporum synodo non propositos.

32. Ostatně, ačkoli to bylo Arménům vyhlášeno už před devatenácti lety a o volbě biskupů se jednalo mnohokrát, dosud se nikdy nestalo, že bychom té moci použili — ani tehdy, když jsme v nedávné době, po vydání konstituce Reversurus, přijali jistý trojí návrh, z něhož jsme biskupa zvolit nemohli. Proto jsme nařídili, aby jej synoda biskupů podle Námi předepsaných zákonů obnovila, a nezvolili jsme jiného, nenavrženého; tomu, aby se tak stalo, dosud překáží nový rozkol, jímž se arménská církev počala trhat. Věříme však, že arménským katolickým církvím nikdy nenastanou časy tak zlé, aby římští papežové byli nuceni stavět jim v čelo muže, které synoda biskupů nenavrhla.

33. Pauca addere iuvat de vetita Patriarcharum inthronizatione ante apostolicam huius S. Sedis confirmationem. Patriarcharum electionem numquam firmam ratamque habitam fuisse absque Romani Pontificis assensu et confirmatione, veterum monumenta testantur; quam proinde confirmationem ab electis ad patriarchales sedes expetitam fuisse, ipsis etiam imperatoribus deprecantibus, compertum est. Ita, ut in re notissima alios omittamus, Anatolius Constantinopolitanus Episcopus, vir certe de Apostolica Sede non optime meritus; quin et ipse Photius primus Graeci schismatis auctor, ut electiones suae Romani Pontificis firmarentur assensu, flagitarunt, interventione quoque usi imperatorum Theodosii, Michaelis, et Basilii. Maximum vero Antiochenum Episcopum idcirco Patres Chalcedonenses (Concil. Chalcedon. Act. X) in sua sede consistere voluerunt, etsi latrocinalis Ephesinae synodi in qua Domno suffectus fuerat, acta omnia irrita declarassent, eo quod « sanctus et beatissimus Papa, qui episcopatum sancti ac venerabilis Maximi Episcopi Antiochenae Ecclesiae confirmavit, iusto satis iudicio eius meritum approbasse visus esset ».

33. Je užitečné připojit několik slov o zákazu intronizovat patriarchy před apoštolským potvrzením tohoto Svatého stolce. Že volba patriarchů nikdy nebyla pokládána za pevnou a platnou bez souhlasu a potvrzení římského papeže, dosvědčují starobylé památky; a je zjištěno, že si tedy zvolení na patriarší stolce toto potvrzení vyžadovali, ba že o ně prosili i sami císařové. Tak — abychom ve věci nadmíru známé pominuli ostatní — Anatolius, biskup cařihradský, muž jistě ne nejlépe zasloužilý o Apoštolský stolec, ba i sám Fotius, první původce řeckého rozkolu, naléhavě žádali, aby jejich volby byly stvrzeny souhlasem římského papeže, a použili k tomu i přímluvy císařů Theodosia, Michaela a Basileia. A Maxima, biskupa antiochijského, chtěli chalcedonští otcové (10. zasedání) ponechat v jeho stolci právě proto, že — ačkoli prohlásili všechna akta lupičské efeské synody, na níž byl dosazen místo Domna, za neplatná — « svatý a nejblaženější papež, který potvrdil biskupství svatého a ctihodného Maxima, biskupa antiochijské církve, zjevně dostatečně spravedlivým soudem schválil jeho zásluhu ».

34. Quod si de illarum ecclesiarum Patriarchis agatur, quae recentiori aevo ad catholicam unitatem eiurato schismate reversae sunt, neminem eorum invenietis, qui Rom. Pontificis confirmationem non expetierit; quos omnes iidem Romani Pontifices datis litteris ita confirmarunt, ut eos simul Ecclesiis suis instituentes praeficerent. Factum quidem est, ut Apostolica Sede tolerante propter regionum longinquitatem, itinerum pericula, et impendentia saepe saepius damna ab schismaticorum eiusdem ritus praepotentia, electi Patriarchae ante Summi Pontificis confirmationem potestate uterentur, quod etiam in Occidente propter necessitates Ecclesiarum et utilitates dispensative iis concessum est, (Concil. Later. IV, can. 26) qui essent valde remoti. At par est animadvertere, cessasse huiusmodi causas, sublatis itinerum difficultatibus, et ereptis catholicis beneficio summi Othomanici Imperatoris a civili schismaticorum potestate. Nemo autem non videt, ita tutius provideri catholicae fidei conservationi, quam perturbare pro lubitu posset ante receptam Apostolicam confirmationem qui tanto indignus officio in patriarchalem sedem insiliret; vel certe perturbationum occasiones praepediri, quae oriri possent, si quando electus patriarcha a S. Sede Apostolica reiectus, e suo loco cedere deberet.

34. A jde-li o patriarchy oněch církví, které se v novější době, po zřeknutí se rozkolu, vrátily ke katolické jednotě, nenajdete ani jednoho, který by o potvrzení římského papeže nepožádal; a všechny je titíž římští papežové listem potvrdili tak, že je zároveň ustanovili a postavili v čelo jejich církví. Stávalo se ovšem, že zvolení patriarchové užívali moci před potvrzením nejvyššího velekněze — Apoštolský stolec to trpěl pro vzdálenost krajů, nebezpečí cest a škody, jimiž častokrát hrozila přemoc schismatiků téhož obřadu; což bylo pro potřeby a užitek církví dispensí povoleno i na Západě těm (IV. lateránský sněm, kán. 26), kdo byli velmi vzdáleni. Sluší se však povšimnout, že takové důvody pominuly: obtíže cest odpadly a katolíci byli dobrodiním nejvyššího osmanského císaře vyňati z občanské moci schismatiků. A každý vidí, že se tak bezpečněji pečuje o zachování katolické víry, kterou by mohl podle libosti rozvrátit ten, kdo by před přijetím apoštolského potvrzení vskočil na patriarší stolec, byť tak velikého úřadu nehoden; a že se tím jistě předchází příležitostem ke zmatkům, které by mohly vzniknout, kdyby snad zvolený patriarcha, zamítnutý Svatým apoštolským stolcem, musel své místo opustit.

35. Profecto si res attente introspiciatur, apparebit, quaecumque in Nostra Constitutione sancita sunt, omnia ad catholicae fidei conservationem et incrementum, nec non ad veram Ecclesiae libertatem, auctoritatemque Episcoporum vindicandam conspirare; quorum iura et privilegia, quae in Apostolicae Sedis firmitate solidantur, roborantur, conquiescunt, Romani Pontifices, supplicantibus Episcopis cuiusque dignitatis, gentis vel ritus, contra haereticos vel ambitiosos, strenue semper defenderunt.

35. Vskutku, prohlédne-li se věc pozorně, ukáže se, že všechno, co je v Naší konstituci stvrzeno, směřuje k zachování a růstu katolické víry a k obhájení pravé svobody Církve i autority biskupů — jejichž práva a výsady, jež v pevnosti Apoštolského stolce nabývají pevnosti, síly a pokoje, římští papežové vždy statečně hájili proti bludařům i ctižádostivcům, kdykoli je o to biskupové kterékoli hodnosti, národa či obřadu prosili.

„Národní práva” a práva panovníkova

36. De nationalibus vero, uti aiunt, iuribus opus non est ut pluribus respondeamus. Si enim de civilibus tantum agitur, ea in potestate sunt supremi Principis; cuius est de illis rite diiudicare ac decernere, prout ad subditorum utilitatem expedire censuerit. Si forte autem de ecclesiasticis res intelligenda sit, nemo unus ignorare potest, nulla nationalia seu populorum iura in ecclesiam eiusque hierarchiam et ordinationes, catholicos umquam novisse. Etsi enim undique gentes ac nationes in Ecclesiam confluxerint, omnes tamen in unitate sui nominis ita Deus adunavit sub eo, quem universis praefecit, supremo Pastore B. Petro Apostolorum Principe, ut iam non sit, uti monebat Apostolus, Gentilis et Iudaeus, Barbarus et Scytha, servus et liber, sed omnia et in omnibus Christus: (Coloss. III, 11) ex quo totum corpus compactum et connexum per omnem iuncturam subministrationis, secundum operationem in mensuram uniuscuiusque membri augmentum corporis facit in aedificationem sui in charitate. (Ephes. IV, 16) Dominus enim non modo nullam gentibus aut nationibus dedit potestatem in Ecclesiam, sed eas, iniuncto debito credendi, (Matth. XXVIII, 19) docendas commisit Apostolis; unde et Beatissimus Petrus, (Act. XV, 7) convenientibus Apostolis et senioribus palam edixit, elegisse Deum, per os suum audire gentes verbum Evangelii et credere.

36. Na takzvaná národní práva není třeba odpovídat mnoha slovy. Jde-li totiž jen o práva občanská, ta jsou v moci nejvyššího panovníka; jemu přísluší o nich řádně rozhodovat a ustanovovat, jak uzná za prospěšné pro dobro poddaných. Má-li se to však snad vztahovat na věci církevní, nemůže nikdo nevědět, že katolíci nikdy neznali žádná národní či lidová práva vůči Církvi, její hierarchii a jejím zřízením. I když se totiž do Církve sešly národy a kmeny odevšad, přece je Bůh všechny sjednotil v jednotě svého jména pod tím, jehož postavil v čelo všech, pod nejvyšším Pastýřem, blaženým Petrem, knížetem apoštolů — tak, že už není, jak napomínal apoštol, « pohan a Žid, barbar a Skytha, otrok a svobodný, nýbrž všechno a ve všech Kristus » (Kol 3, 11); « z něhož celé tělo, spojené a stmelené každým podpůrným kloubem podle činnosti přiměřené každé části, roste a buduje se v lásce » (Ef 4, 16). Pán totiž národům a kmenům nejenže nedal nad Církví žádnou moc, nýbrž je — uloživ jim povinnost věřit (Mt 28, 19) — svěřil apoštolům, aby je učili; a proto také nejblaženější Petr (Sk 15, 7), když se sešli apoštolové a starší, veřejně prohlásil, že Bůh vyvolil, aby skrze jeho ústa pohané slyšeli slovo evangelia a uvěřili.

37. At etiam summi Imperantis iura a Nobis violata fuisse dicuntur. Vulgaris haec est longoque haereticorum usu detrita calumnia; quam primitus contra Christum Deum a Iudaeis excogitatam, ethnici apud romanos imperatores, mox haeretici apud principes etiam catholicos saepissime adhibuerunt, atque utinam et in praesentia non adhiberent. Quare S. Hieronymus (Comment. in Amos, cap. VII, vv. 10. 11) scripsit « adulari haereticos regali fastigio, et hanc habere consuetudinem, ut superbiam suam regibus imputent, et quod ipsi faciunt rex fecisse videatur: sanctos viros ac praecones fidei accusare apud eum, et iubere doctoribus ne praedicent in Israel, ne contra regis faciant voluntatem, quia Bethel, hoc est domus Dei et falsa ecclesia sanctificatio regis sit et domus regni ». Has quidem impudentissimas calumnias contemptu ac silentio obterere satius esset, adeo a catholicae fidei doctrinis, Nostrisque moribus et institutis alienae sunt. Verum simplicibus et imperitis utilissimum est providere, ne damno afficiantur male et sinistre de Nobis et de Apostolica Sede existimantes, ob malignorum dicteria, « qui ex eo quod alios incessunt, vitiis suis opem ferre moliuntur » (Greg. Nazianz. orat. 43, in laud. S. Basil., n. 68).

37. Praví se však také, že jsme porušili práva nejvyššího panovníka. To je otřepaná pomluva, ošoupaná dlouhým užíváním u bludařů: nejprve ji proti Kristu Bohu vymysleli Židé, pak jí nejčastěji užívali pohané u římských císařů a záhy bludaři u knížat, a to i katolických — kéž by jí neužívali i nyní. Proto sv. Jeroným (Výklad Amosa, kap. 7, v. 10–11) napsal, že « bludaři lichotí královské vznešenosti a mají ten zvyk, že svou pýchu připisují králům a co dělají sami, to má vypadat, že učinil král; svaté muže a hlasatele víry u něho obviňují a učitelům přikazují, aby nekázali v Izraeli a nejednali proti královské vůli, protože Bethel, to jest dům Boží a falešná církev, je svatyní královou a domem království ». Tyto nanejvýš nestoudné pomluvy by bylo lépe rozdrtit pohrdáním a mlčením — tak jsou cizí naukám katolické víry i Našim mravům a zřízením. Je však nadmíru užitečné postarat se o prosté a nezkušené, aby neutrpěli škodu tím, že by o Nás a o Apoštolském stolci smýšleli špatně a nepříznivě kvůli posměškům zlomyslných, « kteří se tím, že napadají druhé, snaží pomoci svým vlastním neřestem » (sv. Řehoř Naziánský, řeč 43 na chválu sv. Basila, č. 68).

38. Ecclesiae igitur catholicae doctrina est ab ipso Christo Deo accepta, et a sanctis Apostolis tradita, reddenda esse Caesari quae sunt Caesaris, Deo autem quae Dei sunt; quapropter et praedecessores Nostri numquam omiserunt, cum opus fuit, debitam principibus fidem et obedientiam inculcare. Quo fit, ut imperatoris propria sit civilium rerum administratio, res autem ecclesiasticae ad sacerdotes omnino pertineant. His autem rebus omnia sunt accensenda quae ad exteriorem, uti aiunt, Ecclesiae disciplinam constituendam et sanciendam necessaria sunt: haereticum enim esset asserere, uti iam definitum fuit a recol. mem. Pio VI praedecessore Nostro (Const. Auctorem fidei, propos. 4) usum huius potestatis a Deo acceptae, abusum esse auctoritatis Ecclesiae. Haec autem distinctio potestatum ut plane integra servaretur, Apostolica Sedes plurimum semper adlaboravit; et saecularium principum in rebus ecclesiasticis immixtionem, quae spectaculum novum et Arianae haeresis inventum a S. Athanasio (Hist. Arianor. ad Monach., n. 52) dicta fuit, sanctissimi quique Praesules aperte improbarunt; quos inter meminisse sufficiat Basilium Caesariensem, Gregorium Theologum, Ioannem Chrysostomum et Ioannem Damascenum. Qui postremus aperte affirmabat (Orat. 2, de sacr. imaginib., n. 16) « neminem sibi persuasurum Imperatoris edictis Ecclesiam administrari; sed Patrum institutis regitur, sive ea scripta sint, sive non scripta ». Quapropter et oecumenici Concilii Chalcedonensis Patres (Concil. Chalced. Action. IV) in causa Photii Episcopi Tyri aperte proclamarunt, ipsis assentientibus Imperatoris administris, « contra regulas nihil pragmaticum (hoc est imperiale decretum) valebit; canones Patrum teneant ». Et sciscitantibus iisdem administris « num haec de universis pragmaticis decerni sancta Synodus vellet, quae in detrimentum canonum facta sunt, Episcopi omnes responderunt: Universa pragmatica cessabunt: canones teneant, et hoc a vobis fiat ».

38. Nauka katolické Církve, přijatá od samotného Krista Boha a předaná svatými apoštoly, tedy je, že se má dávat císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží; proto také Naši předchůdcové nikdy neopominuli, když bylo třeba, vštěpovat povinnou věrnost a poslušnost vůči panovníkům. Z toho plyne, že císaři vlastní je správa věcí občanských, kdežto věci církevní náležejí zcela kněžím. K těmto věcem je pak třeba počítat všechno, co je nutné k ustavení a stvrzení takzvané vnější kázně Církve: bylo by totiž bludné tvrdit — jak už vymezil Náš předchůdce Pius VI. blahé paměti (konstituce Auctorem fidei, věta 4) — že užívání této od Boha přijaté moci je zneužitím autority Církve. Aby toto rozlišení mocí zůstalo zcela neporušené, Apoštolský stolec se vždy velmi přičiňoval; a vměšování světských knížat do církevních věcí, které sv. Atanáš nazval « novým divadlem a vynálezem ariánského bludu » (Dějiny ariánů k mnichům, č. 52), otevřeně zavrhovali nejsvětější biskupové — mezi nimi stačí připomenout Basila Cesarejského, Řehoře Teologa, Jana Zlatoústého a Jana Damašského. Ten poslední otevřeně tvrdil (2. řeč o svatých obrazech, č. 16), že « nikoho nepřesvědčí, že se Církev spravuje císařskými edikty; nýbrž řídí se ustanoveními Otců, ať psanými, či nepsanými ». Proto také otcové ekumenického chalcedonského sněmu (4. zasedání) ve věci Fotia, biskupa tyrského, otevřeně prohlásili — a císařovi úředníci s tím souhlasili —: « proti pravidlům nebude platit žádné pragmaticum (to jest císařský výnos); ať platí kánony Otců ». A když se titíž úředníci ptali, « zda chce svatá synoda rozhodnout takto o všech výnosech, které byly vydány ke škodě kánonů, odpověděli všichni biskupové: Všechny výnosy pozbudou platnosti; ať platí kánony, a to ať se stane od vás. »

39. Duo autem sunt in quibus laesa a Nobis imperialia iura dicuntur, videlicet quod modum in sacrorum Antistitum electione et institutione servandum definiverimus, atque ecclesiastica bona, inconsulta Apostolica Sede, a Patriarcha alienari vetuerimus.

39. Dvě věci jsou to, v nichž jsme prý porušili císařská práva: totiž že jsme vymezili způsob, který se má zachovávat při volbě a ustanovování biskupů, a že jsme zakázali, aby patriarcha zcizoval církevní majetek bez dotázání Apoštolského stolce.

40. Iamvero quid magis ad ecclesiasticarum rerum ordinem pertinere dicendum est, quam Episcoporum electiones? Quas nullibi legimus in sacris litteris, Principum aut populi arbitrio permissas, quas Ecclesiae Patres, oecumenica Concilia, apostolicae constitutiones ad potestatem ecclesiasticam pertinere semper et agnoverunt et sanxerunt. Si itaque cum agitur de Pastore ecclesiastico constituendo Apostolica Sedes modum definiat in iisdem electionibus peragendis servandum, qua ratione dici poterit summi Imperantis iura violasse, cum non alienae, sed sibi propriae potestatis iura exerceat? Est quidem eximia et venerabilis in populum sibi commissum Episcopi auctoritas; nil tamen est quod inde timeat civilis potestas, quoniam in Episcopo non inimicum sed assertorem habebit legitimorum iurium eiusdem Principis. Quod si propter humanam infirmitatem secus fieret, Apostolica Sedes in talem Episcopum a debita legitimo Principi fide et subiectione vere desciscentem animadvertere minime negligeret. Neque verendum, ne quis inimicum erga legitimum Principem gerens animum ad episcopalem dignitatem subrepat; multa enim iuxta Ecclesiae leges in iis, de quorum promotione agitur, antea inquiri solent; ut virtutibus praediti dignoscantur, quas in eis Apostolus requirit. His vero certe non polleret, qui deprehenderetur non servare praeceptum B. Petri Principis Apostolorum (1 Petr. II, 13) « Subiecti estote omni humanae creaturae propter Deum: sive regi quasi praecellenti, sive ducibus tamquam ab eo missis ad vindictam malefactorum, laudem vero bonorum; quia sic est voluntas Dei, ut benefacientes obmutescere faciatis imprudentium hominum ignorantiam; quasi liberi et non quasi velamen habentes malitiae libertatem, sed sicut servi Dei ».

40. Co lze ovšem označit za věc více patřící k řádu věcí církevních než volby biskupů? Nikde v Písmě nečteme, že by byly ponechány libovůli knížat nebo lidu; a otcové Církve, ekumenické sněmy i apoštolské konstituce vždy uznávaly a stvrzovaly, že patří k moci církevní. Jestliže tedy Apoštolský stolec, když jde o ustanovení církevního pastýře, vymezí způsob, jak se mají tyto volby konat, jak se bude moci říkat, že porušil práva nejvyššího panovníka — když vykonává práva moci ne cizí, nýbrž sobě vlastní? Autorita biskupa nad svěřeným lidem je ovšem znamenitá a ctihodná; není však důvod, aby se jí občanská moc obávala, neboť v biskupovi bude mít nikoli nepřítele, nýbrž zastánce zákonitých práv téhož panovníka. A kdyby se pro lidskou slabost stalo jinak, Apoštolský stolec by nikterak neopominul zakročit proti takovému biskupovi, který by se opravdu zpronevěřil povinné věrnosti a poddanosti vůči zákonitému panovníkovi. Ani se není třeba bát, že by se k biskupské důstojnosti vplížil někdo se smýšlením nepřátelským vůči zákonitému panovníkovi: podle zákonů Církve se totiž u těch, o jejichž povýšení se jedná, mnoho věcí předem zkoumá, aby se poznalo, že mají ctnosti, které od nich žádá apoštol. A ty by zajisté neměl ten, kdo by byl přistižen, že nezachovává příkaz blaženého Petra, knížete apoštolů (1 Petr 2, 13): « Buďte poddáni každému lidskému zřízení pro Boha: ať králi jako svrchovanému, ať vládcům jako od něho poslaným k trestání zločinců a k chvále dobrých; neboť taková je vůle Boží, abyste dobrým jednáním umlčeli nevědomost nerozumných lidí; jako svobodní, a ne jako ti, kdo mají svobodu za plášť zloby, nýbrž jako služebníci Boží. »

41. Si autem, quod utile visum est primo Othomanorum in Constantinopolitana urbe dominatori eiusque successoribus, placeat civile quoque officium atque administrationem Episcopis aliisque e clero tribuere, non idcirco plena atque integra Ecclesiae potestas in eorumdem electione potest imminui. Absonum enim foret, ut caelestia terrenis, spiritualia civilibus posthaberentur et inservirent. Ceterum integrum semper esset summo Imperanti civilem personam et potestatem alteri tribuere, si quandoque ita expedire iudicaret, pleno tamen et libero manente catholicis Episcopis ecclesiasticae potestatis exercitio. Id autem alias evenisse, quin etiam speciali diplomate celsissimi Imperatoris Othomanici anno 1857 factum fuisse, satis compertum est.

41. Zlíbí-li se pak — jak se zdálo užitečné prvnímu osmanskému panovníku v Cařihradu a jeho nástupcům — svěřovat biskupům a jiným z kléru i občanský úřad a správu, nemůže se tím zmenšovat plná a neporušená moc Církve při jejich volbě. Bylo by nesmyslné, aby nebeské ustupovalo pozemskému a duchovní občanskému a sloužilo mu. Ostatně nejvyššímu panovníkovi by vždy zůstávalo možné svěřit občanskou osobnost a moc někomu jinému, kdyby to někdy uznal za prospěšné — jen ať katolickým biskupům zůstane plný a svobodný výkon moci církevní. Že se to jindy stalo, ba že se to zvláštním diplomem nejvznešenějšího osmanského císaře stalo roku 1857, je dostatečně známo.

42. Quae quidem omnia cum iam Nostro nomine et mandato significata aperte fuerint Othomanicae Aulae a Vener. Fr. Archiepiscopo Thessalonicensi, cum legatione Nostra extraordinaria Constantinopoli fungeretur; a calumniosis hisce et obsoletis dicteriis refricandis cessandum omnino esse liquet, nisi qui ex adverso sunt invidiosi, et magis studiosi partium quam veritatis velint reputari.

42. A protože to všechno už bylo Naším jménem a z Našeho pověření otevřeně sděleno osmanskému dvoru ctihodným bratrem arcibiskupem soluňským, když v Cařihradu zastával Naše mimořádné poselství, je zjevné, že je třeba zcela přestat s rozdíráním těchto pomlouvačných a otřepaných posměšků — ledaže by ti, kdo stojí na opačné straně, chtěli být pokládáni za závistivé a za lidi, kterým jde více o stranu než o pravdu.

Církevní majetek

43. Vehementissime autem admirati sumus, cum Nos impeti audivimus ob innovatam et confirmatam a Nobis legem circa bonorum ecclesiasticorum alienationem, quasi nedum imperialia iura invadere, verum et ipsa Ecclesiarum Armeniarum bona Nobis vindicare vellemus. Ecclesiastica bona ad ecclesias pertinere non minus certe quam civium bona ad cives, earumque sub potestate esse, non tam canones sanxerunt, quam ipsa naturalis ratio cuique suasit. Eorundem vero bonorum administrationem primis Ecclesiae saeculis Episcoporum arbitrio et conscientiae commissam, subsequentium Conciliorum decreta moderari non praetermiserunt, editis legibus, quibus definiretur qua ratione et quas ob causas administratio gerenda foret, alienatio permittenda: qua in re, circumscripta est vetus illa Episcoporum potestas; et synodorum vel quandoque maiorum Praesulum prudenti arbitrio permissa. Cum vero satis adhuc consultum non videretur ecclesiasticorum bonorum indemnitati sive ob synodorum infrequentem celebrationem, sive alias ob causas, Apostolicae Sedis intercedere auctoritas debuit; qua cautum est, ne ecclesiarum bona, inconsulto Romano Pontifice, alienarentur.

43. Nanejvýš jsme se podivili, když jsme uslyšeli, že jsme napadáni kvůli zákonu o zcizování církevního majetku, který jsme obnovili a potvrdili — jako bychom nejenže zasahovali do císařských práv, nýbrž si dokonce chtěli přivlastnit samotný majetek arménských církví. Že církevní majetek patří církvím zajisté neméně, než majetek občanů patří občanům, a že je v jejich moci, nestvrdily ani tak kánony, jako to každému vnukl sám přirozený rozum. Správu tohoto majetku, v prvních staletích Církve svěřenou uvážení a svědomí biskupů, neopominuly dekrety pozdějších sněmů upravit: byly vydány zákony, jimiž se vymezilo, jakým způsobem a z jakých důvodů se má správa vést a zcizení dovolit; tím byla ona stará moc biskupů omezena a ponechána prozíravému uvážení synod či někdy vyšších představených. Když se však ještě nezdálo dostatečně postaráno o neztenčenost církevního majetku — ať pro řídké konání synod, ať z jiných příčin — musela zakročit autorita Apoštolského stolce; a tou bylo zajištěno, aby se majetek církví nezcizoval bez dotázání římského papeže.

44. Quod quidem ad earumdem utilitatem tam grave et necessarium visum est, ut ad eius legis observantiam, interposita iurisiurandi religione, electos ad cathedrales, metropoliticas, vel etiam patriarchales Ecclesias obstringere sese debere multo abhinc tempore statutum sit. Et hoc quidem iuramentum ab Orientalis etiam ritus Patriarchis quoad bona mensae suae praestitum fuisse, ex quo primum ad catholicam veritatem et unitatem eorumdem Ecclesiae reversae sunt, acta testantur quae sunt in apostolicis Nostris archivis; et nemo unus ex eis est, qui legis praedictae observantiam iuramento non promiserit. Idipsum factum est et fit quotidie ab Episcopis latini ritus cuiuslibet gentis, regni vel reipublicae, quin umquam civiles potestates conquestae fuerint sua idcirco iura violari. Et merito: his enim legibus Romanus Pontifex nihil praesumit, nihil sibi arrogat; sed totus in eo est, ut spectata ecclesiarum utilitate vel in singulis casibus quid ab Episcopo fieri expediat, collatis consiliis definiat, vel ipsi Episcopo definiendi faciat potestatem; non dissimili ratione ac pater familias cum filiis suis agendum putaret. Quod autem, subiectis iam Patriarchis ea lege qua, inconsulta Apostolica Sede, bona mensae suae alienare vetantur, hoc ipsum in Nostra Constitutione decernendum duxerimus de aliis ecclesiasticis bonis, id non sine gravissimis causis, de quibus optime novimus Deo a Nobis reddendam rationem, factum fuisse, nemo unus qui recte iudicare velit poterit suspicari. Novisse sufficiat, quod profecto quisque sapiens intelliget, Ecclesiarum indemnitati, et bonorum ecclesiasticorum conservationi eo pacto tutius et efficacius consultum esse, quin legitimis cuiusque iuribus praeiudicium fuerit illatum per memoratam Nostram Constitutionem.

44. To se pro jejich prospěch zdálo tak závažné a nutné, že už dávno bylo stanoveno, že se zvolení k stolcům katedrálním, metropolitním, ba i patriaršímu musejí k zachovávání tohoto zákona zavázat přísahou. A že tuto přísahu skládali i patriarchové východního obřadu, pokud jde o statky svého stolce, a to od chvíle, kdy se jejich církve poprvé vrátily ke katolické pravdě a jednotě, dosvědčují akta, jež jsou v Našich apoštolských archivech; a není mezi nimi jediného, kdo by zachovávání zmíněného zákona přísahou nepřislíbil. Totéž činili a denně činí biskupové latinského obřadu kteréhokoli národa, království či republiky, aniž si kdy občanské moci stěžovaly, že se tím porušují jejich práva. A právem: těmito zákony si totiž římský papež nic neosobuje a nic si nepřivlastňuje, nýbrž je mu jen o to, aby se zřetelem k prospěchu církví po poradě vymezil, co je v jednotlivých případech vhodné, aby biskup učinil — anebo aby toto vymezení svěřil samotnému biskupovi; ne nepodobně tomu, jak by otec rodiny uvážil, že má jednat se svými syny. A že jsme — když už jsou patriarchové podřízeni zákonu, který jim zakazuje zcizovat statky svého stolce bez dotázání Apoštolského stolce — uznali za dobré totéž stanovit ve své konstituci i o ostatním církevním majetku, to se nestalo bez nejvážnějších důvodů, z nichž, jak dobře víme, budeme skládat účty Bohu; a nikdo, kdo chce soudit správně, nemůže mít podezření opačné. Ať postačí vědět — a každý moudrý to jistě pochopí — že se tak bezpečněji a účinněji postaralo o neztenčenost církví a o zachování církevního majetku, aniž byla zmíněnou Naší konstitucí způsobena újma něčím zákonitým právům.

45. Quomodo vero hisce Nostris decretis summi Imperantis iura, uti aiunt, laesa fuerint, ingenue fatemur Nos nullo pacto intelligere; tantum abest ut hoc vel voluerimus, aut fieri posse existimaverimus. Nam si dici non potest, iisdem iuribus repugnare eam potestatem, qua pollent in ipso Othomanico imperio Patriarchae et Episcopi circa bonorum ecclesiasticorum procurationem, neque iisdem repugnare dicenda illa est, quam Apostolica Sedes pro suo debito et iure exerit, cum modum praefinit, sua etiam auctoritate interveniente, quo sacrorum Antistites ea uti debeant, ut sit in aedificationem, non in destructionem. Quo pacto provisum a Nobis fuisse patet bonorum ipsorum incolumitati, remque utilem quam maxime futuram ecclesiis catholicis, quae per Orientem constitutae sunt: quod ubi contentiones deferbuerint, omnes agnoscent; posteri autem, si tamen hae leges religiose custodiantur, procul dubio experientur. Cum vero libertatem illarum summus Imperans Othomanicus decretis suis asseruerit, earumque patrocinium se gerere humanissime Nobis significaverit, non dubitamus, quin re inspecta qualis revera est, et disiectis superstructis adversantium calumniis, laetari potius debeat, quam dolere de his, quae in evidentem illarum utilitatem cessura sunt.

45. Jak by však těmito Našimi rozhodnutími byla porušena takzvaná práva nejvyššího panovníka, upřímně přiznáváme, že nikterak nechápeme; natolik jsme to ani nechtěli, ani nepokládali za možné. Neboť nelze-li říci, že se těmto právům příčí moc, kterou v samotné osmanské říši mají patriarchové a biskupové při obstarávání církevního majetku, pak se nemá říkat, že se jim příčí ani ta, kterou podle své povinnosti a práva uplatňuje Apoštolský stolec, když — i svým zásahem — předem stanoví způsob, jímž jí mají biskupové užívat, aby to bylo k budování, ne k boření. Je zjevné, že jsme se tak postarali o neporušenost tohoto majetku a že to bude věc nanejvýš prospěšná katolickým církvím zřízeným po Východě; jakmile spory opadnou, všichni to uznají a potomci to — budou-li tyto zákony svědomitě zachovávány — bezpochyby zakusí. A protože nejvyšší osmanský panovník jejich svobodu svými výnosy zaručil a nanejvýš laskavě Nám sdělil, že nad nimi drží ochrannou ruku, nepochybujeme, že — bude-li věc prohlédnuta taková, jaká opravdu je, a rozptýlí-li se navršené pomluvy odpůrců — se má spíše radovat než rmoutit z toho, co dopadne k jejich zjevnému prospěchu.

„Papež je cizí, vnější autorita”

46. Neque minus calumniosum est commentum illud a recentioribus quibusdam excogitatum, et ab Orientalibus dissidentibus percupide exceptum, qui Romanum Pontificem, qua Christi Vicarius est, traducere non erubuerunt uti externam quamdam auctoritatem, quae interiori regnorum et nationum regimini sese inserat: quod omnino prohibendum aiunt ut sarta tecta summo Imperanti sua iura maneant, et omnis occludatur via, ne alii principes ad similia audenda incitentur.

46. Neméně pomlouvačný je i onen výmysl, vytvořený některými novějšími a náruživě přijatý východními odloučenými, kteří se nestyděli vydávat římského papeže — pokud je Kristovým náměstkem — za jakousi vnější autoritu, jež se vměšuje do vnitřní vlády království a národů; a říkají, že se tomu musí zcela zabránit, aby nejvyššímu panovníkovi zůstala jeho práva neporušena a aby byla uzavřena každá cesta, jíž by se i jiná knížata dala podnítit k podobným odvážnostem.

47. Iamvero quantum haec falsa sint, quantum a recta ratione aberrent et a catholicae Ecclesiae divina ordinatione, facile est intelligere. Falsum enim imprimis est Romanos Pontifices a limitibus suae potestatis recessisse, vel in regnorum civilem administrationem sese inseruisse, et iura Principum usurpasse. Quod si idcirco ea calumnia Romani Pontifices notantur, quod de Episcoporum et sacrorum Ecclesiae ministrorum electionibus, vel causis, aut de aliis quibuslibet ad ecclesiasticam disciplinam, etiam quam exteriorem vocant, pertinentibus aliquid decernant, alterutrum est admittendum vel ignorari scilicet, vel refici divinam ideoque immutabilem catholicae Ecclesiae ordinationem. Haec quidem stabilis semper mansit et manebit: neque ullo pacto exigi potest, ut mutationibus sit obnoxia, iis praesertim in locis, in quibus propria catholicae religioni libertas atque securitas imperialibus etiam summi Principis decretis asserta fuit. Cum enim catholicae fidei dogma sit, unam esse Ecclesiam, et Romanum Pontificem esse eiusdem caput et omnium christianorum patrem ac doctorem existere, is certe nulli ex Christianis, nulli ex peculiaribus Christianorum Ecclesiis extraneus dici poterit, nisi forte quis contendere vellet, membris extraneum esse caput, filiis patrem, discipulis magistrum, gregi pastorem.

47. Jak jsou tyto věci falešné, jak se odchylují od zdravého rozumu i od božského uspořádání katolické Církve, lze snadno pochopit. Především je nepravda, že by římští papežové vybočili z hranic své moci nebo se vměšovali do občanské správy království a osobovali si práva knížat. Jsou-li pak římští papežové touto pomluvou stíháni proto, že něco rozhodují o volbách biskupů a posvátných služebníků Církve nebo o jejich záležitostech či o čemkoli jiném, co patří k církevní kázni — i k té, kterou nazývají vnější — pak je třeba připustit jedno ze dvou: buď že se božské, a tedy neproměnné uspořádání katolické Církve nezná, anebo že se má předělat. To zůstalo a zůstane vždy pevné a nikterak nelze požadovat, aby podléhalo změnám — zvláště na místech, kde byla katolickému náboženství jeho svoboda a bezpečnost zaručena i císařskými výnosy nejvyššího panovníka. Poněvadž je totiž dogmatem katolické víry, že Církev je jedna a že římský papež je její hlavou a je otcem a učitelem všech křesťanů, nebude se zajisté moci nazývat cizím vůči žádnému z křesťanů ani vůči žádné jednotlivé církvi křesťanů — ledaže by snad někdo chtěl tvrdit, že hlava je cizí údům, otec synům, učitel žákům, pastýř stádu.

48. Ceterum quia extraneam auctoritatem appellare non dubitant Apostolicam Sedem, Ecclesiae unitatem ea loquendi ratione discindunt, vel eius discindendae occasionem praebent, quoniam B. Petri successori et titulum et iura universalis Pastoris eo ipso denegant; deficientes idcirco vel a debita catholicae Ecclesiae fide, si eiusdem filiis ipsi accenseantur, debitam eidem libertatem impetentes, si foris sint. Christus enim Dominus aperte tradidit, (Ioan. X, 5) et scire et audire oves vocem pastoris, eumque sequi; ab alieno autem fugere, quia non noverunt vocem alienorum. Si itaque extraneus, hoc est alienus alicui peculiari Ecclesiae dicatur Summus Pontifex, aliena proinde et ipsa erit ab Apostolica Sede, hoc est ab Ecclesia catholica; quae una et sola est super Petrum voce Domini fundata. A quo fundamento qui eam seiungunt, non iam divinam et catholicam servant, sed humanam conantur ecclesiam facere; (S. Cyprian., epist. ad Antonian., n. 24) quae utpote humanis tantum nationalitatis uti aiunt vinculis colligata, neque sacerdotum cathedrae B. Petri firmiter adhaerentium glutino copularetur, neque in eiusdem solidaretur firmitate, neque esset iuxta connexam et ubique coniunctam Ecclesiae catholicae unitatem.

48. Ostatně tím, že se nezdráhají nazývat Apoštolský stolec cizí autoritou, takovým způsobem mluvy trhají jednotu Církve — anebo dávají příležitost k jejímu roztržení — protože tím samým upírají nástupci blaženého Petra titul i práva všeobecného Pastýře; a odpadají tak buď od povinné víry katolické Církve, počítají-li se sami mezi její syny, anebo napadají její povinnou svobodu, jsou-li mimo ni. Kristus Pán totiž otevřeně učil (Jan 10, 5), že ovce znají a slyší hlas pastýře a jdou za ním, kdežto od cizího utíkají, protože neznají hlas cizích. Nazve-li se tedy nejvyšší velekněz cizím, to jest odcizeným některé jednotlivé církvi, bude tím pádem i ona cizí Apoštolskému stolci, to jest katolické Církvi, která je jediná a jedna založena hlasem Páně na Petrovi. Kdo ji od tohoto základu odlučují, nezachovávají už církev božskou a katolickou, nýbrž pokoušejí se udělat církev lidskou (sv. Cyprián, list Antoniánovi, č. 24) — takovou, která by, svázána jen lidskými pouty takzvané národnosti, nebyla spojena tmelem kněží pevně přilnuvších ke stolci blaženého Petra, ani by nebyla upevněna jeho pevností, ani by nebyla podle souvislé a všude spojené jednoty katolické Církve.

Závěrečné napomenutí

49. Haec omnia, Ven. Fratres ac dilecti Filii, in praesenti rerum discrimine vobis scribenda duximus, qui coaequalem sortiti estis Nobiscum fidem in iustitia Dei et Salvatoris nostri Iesu Christi, ut vestram excitaremus in commonitione sinceram mentem. Videtis enim apud vos etiam impleri quod sancti Dei Apostoli dudum praedixerant, venturos scilicet in novissimis diebus in deceptione illusores iuxta proprias concupiscentias ambulantes. Studete igitur, ne transferamini ab eo, qui vos vocavit in gratiam Christi, in aliud Evangelium; quod non est aliud, nisi sunt aliqui qui vos conturbant et volunt convertere evangelium Christi. Vere enim evangelium Christi convertere volunt, qui positum ab eodem Christo Deo Ecclesiae suae fundamentum submovere conantur; et universalem curam pascendi oves et agnos B. Petro in evangelio commissam vel negant vel evacuant. Equidem « fieri haec Dominus permittit et patitur, manente propriae libertatis arbitrio, ut dum corda vestra et mentes vestras veritatis discrimen examinat, probatorum fides integra manifesta luce clarescat ». Eos tamen in peius quotidie proficientes vos devitare opus est iuxta praeceptum Apostoli; et neminem talibus communicantem ad vestrum recipere qualibet subreptione consortium, uti hactenus praeclare constanterque fecistis, ut catholicam fidem in cordibus vestris intemeratam servetis.

49. To všechno jsme, ctihodní bratři a milovaní synové, uznali za nutné vám v nynější krizi napsat — vám, kterým se dostalo stejné víry s Námi ve spravedlnosti Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista — abychom napomenutím probudili vaši upřímnou mysl. Vidíte totiž, že i u vás se plní, co svatí apoštolové Boží dávno předpověděli: že v posledních dnech přijdou v klamu posměvači, kteří chodí podle vlastních žádostí. Hleďte tedy, abyste nebyli odvedeni od toho, který vás povolal v milost Kristovu, k jinému evangeliu; ono ovšem jiné není, jenže jsou někteří, kdo vás matou a chtějí převrátit evangelium Kristovo. Vpravdě totiž chtějí převrátit evangelium Kristovo ti, kdo se snaží odstranit základ, který týž Kristus Bůh položil své Církvi, a všeobecnou péči pást ovce i beránky, v evangeliu svěřenou blaženému Petrovi, buď popírají, nebo vyprazdňují. « To Pán dopouští a snáší, ponechávaje vůli vlastní svobody, aby — zatímco zkouška pravdy prověřuje vaše srdce a vaše mysli — víra osvědčených zazářila celá jasným světlem. » Přesto je třeba, abyste se těch, kdo denně postupují k horšímu, podle příkazu apoštolova vyhýbali a nikoho, kdo je s takovými ve společenství, žádným úskokem nepřijímali do svého společenství — jak jste dosud skvěle a vytrvale činili — abyste si uchovali katolickou víru v srdcích neporušenou.

50. « Sed neque vos quisquam circumvenire pertentet, uti a veteribus schismaticis factum est, (S. Gelasius, epist. 18 ad Episc. Dardan., n. 6) quod dicant non de religione sed de moribus esse certamen, vel Apostolicam Sedem non causam communionis catholicae fideique tractare, sed iniuriam dolere, cur videatur ab eis fuisse contempta; quoniam haec et huiusmodi, quatenus simplices quosque decipiant, hi qui in errore sunt positi spargere non quiescunt ». Manifestum enim iam est ex eorum declarationibus, et scriptis quoque in vulgus editis, aperte impugnare primatum iurisdictionis a Christo Domino in persona B. Petri Apostolicae huic Sedi tributum, dum illius exercendi in Ecclesias ritus Orientalis ius impetitur: cuius proferendi erroris turbulentos aut imperitis mentibus occasio seu praetextus, non autem causa esse potuit aut potest memorata Constitutio Nostra. « Sedes autem Apostolica (S. Gelasius, loc. cit.) in tantum non contumeliam dolet, sed fidem defendit, communionem sinceram, ut hodie cuncti, qui in eius visi sunt prorupisse despectum, si ad integritatem fidei communionisque eae — vere et ex animo poenitentes — revertantur, secundum regularum tramitem paternarum toto cordis affectu venientes et plena charitate suscipiat ». Quod ut piissimus Deus indulgere dignetur et Nos in humilitate cordis Nostri iamdiu enixe flagitamus atque ut vos etiam idem faciatis, et desideramus et volumus.

50. « Ať se vás však nikdo nepokouší obelstít, jak to činívali staří schismatici (sv. Gelasius, list 18 biskupům dardanským, č. 6), když říkají, že spor není o náboženství, nýbrž o mravy, anebo že Apoštolský stolec nehájí věc katolického společenství a víry, nýbrž že ho bolí urážka, protože se zdá, že jím bylo pohrdnuto; vždyť tyto a podobné věci ti, kdo jsou v omylu, nepřestávají rozsévat, aby oklamali kohokoli prostého. » Z jejich prohlášení a také ze spisů vydaných na veřejnost je totiž už zjevné, že otevřeně útočí na primát jurisdikce, svěřený Kristem Pánem v osobě blaženého Petra tomuto Apoštolskému stolci, když napadají jeho právo vykonávat jej nad církvemi východního obřadu. Zmíněná Naše konstituce mohla být a může být pro rozšíření tohoto bludu neklidným nebo nezkušeným myslím jen příležitostí či záminkou, nikoli příčinou. « Apoštolský stolec však (sv. Gelasius, tamtéž) natolik nežaluje na urážku, nýbrž hájí víru a upřímné společenství, že dnes všechny, kdo se zjevně propukli v pohrdání jím, přijme — vrátí-li se k neporušenosti víry a společenství vpravdě a ze srdce kajícní a přijdou-li podle běhu otcovských pravidel — s celou náklonností srdce a s plnou láskou. » A oč Nás, v pokoře svého srdce, už dlouho snažně prosíme, aby to nejdobrotivější Bůh ráčil dopřát — o to si přejeme a chceme, abyste prosili i vy.

51. De cetero, Ven. Fratres et dilecti Filii, confortamini in Domino et in potentia virtutis eius: accipite armaturam Dei ut possitis stare in die malo, sumentes in omnibus scutum fidei; neque animam vestram faciatis pretiosiorem quam vos. Mementote Maiorum vestrorum, qui exilia et carceres et ipsam mortem perpeti non timuerunt, ut praeclarissimum verae et catholicae fidei donum et sibi et vobis conservarent: probe enim sciebant, non illos timendos esse, qui occidunt corpus, sed eum, qui potest et animam et corpus perdere in gehennam. Omnem proinde sollicitudinem vestram proiicite in Deum; ipsi enim cura est de vobis, et non patietur vos tentari supra id, quod potestis, sed faciet cum tentatione proventum, ut possitis sustinere. In quo exultabitis modicum nunc si oportet contristari in variis tentationibus, ut probatio vestrae fidei multo pretiosior auro, quod per ignem probatur, inveniatur ad laudem et gloriam et honorem in revelatione Iesu Christi. Obsecramus denique vos per nomen eiusdem Dei et Salvatoris nostri, ut id ipsum et dicatis et faciatis omnes, et sitis perfecti in eodem sensu et in eadem sententia, solliciti servare unitatem fidei in vinculo pacis. Et pax Dei, quae exuperat omnem sensum, custodiat corda vestra et intelligentias vestras in Christo Iesu Domino nostro: cuius nomine et auctoritate Apostolicam Benedictionem Vobis, Ven. Fratres ac dilecti Filii in communione et obedientia Apostolicae Sedis perseverantibus, peramanter impertimus.

51. Ostatně, ctihodní bratři a milovaní synové, posilněte se v Pánu a v moci jeho síly: vezměte na sebe Boží zbroj, abyste mohli obstát ve zlý den, a ke všemu pochopte štít víry; a nemějte svůj život za cennější než sebe samy. Pamatujte na své předky, kteří se nebáli snášet vyhnanství, žaláře i samu smrt, aby přeslavný dar pravé a katolické víry uchovali sobě i vám: dobře totiž věděli, že se není třeba bát těch, kdo zabíjejí tělo, nýbrž toho, kdo může zahubit v pekle i duši i tělo. Všechnu svou starost tedy složte na Boha, vždyť on má o vás péči, a nedopustí, abyste byli zkoušeni nad své síly, nýbrž se zkouškou dá i východisko, abyste mohli obstát. Nad tím se budete radovat, i když se teď na krátko musíte rmoutit v rozličných zkouškách, aby se vaše osvědčená víra — mnohem vzácnější než zlato, které se zkouší ohněm — shledala ke chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Konečně vás zapřísaháme skrze jméno téhož Boha a Spasitele našeho, abyste všichni totéž mluvili i činili a byli dokonalí v témž smýšlení a v témž úsudku, pečlivi zachovat jednotu víry ve svazku pokoje. A pokoj Boží, který převyšuje všechen rozum, ať chrání vaše srdce a vaše mysli v Kristu Ježíši, Pánu našem: v jehož jménu a z jehož autority vám, ctihodní bratři a milovaní synové, kteří vytrváváte ve společenství a poslušnosti Apoštolského stolce, s velikou láskou udělujeme apoštolské požehnání.

Datace

Datum Romae apud S. Petrum die sexta Ianuarii anno MDCCCLXXIII, Pontificatus Nostri anno vigesimoseptimo.

PIUS PP. IX

Dáno v Římě u sv. Petra dne 6. ledna roku 1873, dvacátého sedmého roku Našeho pontifikátu.

PIUS PP. IX.