Novéna před 15. srpnem a modlitba Pia XII. k Panně Marii na nebe vzaté — italsky a česky, podle Raccolty z roku 1952.

Pobožnost k Nanebevzetí Panny Marie

Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) je hlavní mariánský svátek roku — v rubrikách roku 1962 svátek I. třídy. (Oktáv míval, ale ten roku 1955 odpadl spolu se všemi ostatními kromě vánočního, velikonočního a svatodušního.) Devět dní před svátkem se od nepaměti drží novéna a Církev ji odedávna obdařila odpustky.

Texty na této stránce jsou z Raccolty — přesněji z Enchiridion indulgentiarum. Preces et pia opera (Apoštolská penitenciárie, druhé vydání, Vatikán 1952), tedy z knihy, která v roce 1962 platila.

Novéna: 6. až 14. srpna

Raccolta novénu k Nanebevzetí nesvazuje s pevným textem. Uděluje ji obecně (č. 326): tomu, kdo se „zbožně pomodlí nějaké modlitby ke cti Narození, Obětování, Zvěstování, Navštívení, Očekávání porodu, Očišťování nebo Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, s předsevzetím konat totéž po devět nepřerušených dní”.

Z toho plyne tvar pobožnosti, jak se drží u nás:

Devět dní po sobě, bez vynechání — obvykle od 6. do 14. srpna, aby poslední den novény připadl na svatvečer svátku. Kniha datum nepředpisuje; říká jen „kdykoli v roce” a „devět nepřerušených dní”.
Každý den nějaká modlitba ke cti Nanebevzetí. Nejpřirozeněji modlitba Pia XII. níže, k ní růženec (zvláště čtvrté tajemství slavného růžence) nebo litanie loretánská.
Předsevzetí hned na začátku — že novénu dokončím. Raccolta je na tom výslovně: odpustek je vázán na úmysl vytrvat devět dní.

Na den svátku pak Raccolta odkazuje ještě na zvláštní modlitbu (č. 627).

Modlitba k Panně Marii na nebe vzaté

Modlitbu složil Pius XII. rok po tom, co 1. listopadu 1950 konstitucí Munificentissimus Deus vyhlásil nanebevzetí za článek víry. Do Raccolty přibyla tak pozdě, že ji sazba už nestihla očíslovat po pořádku — má číslo 439 bis a stojí na vloženém oddílu Ad B. V. M. in caelum assumptam. Původní znění je italské; český překlad je pracovní.

Je stavěná na pěti krocích a každý má dvě části: napřed co o Panně Marii věříme (Noi crediamo… Noi sappiamo… Noi confidiamo…), a pak, co z toho plyne pro nás (e noi…).

Raccolta 1952, č. 439 bis — Ad B. V. M. in caelum assumptam

O Vergine Immacolata, Madre di Dio e Madre degli uomini!	Ó Panno Neposkvrněná, Matko Boží a Matko lidí!
I. Noi crediamo con tutto il fervore della nostra fede nella vostra assunzione trionfale in anima e in corpo al cielo, ove siete acclamata Regina da tutti i cori degli Angeli e da tutte le schiere dei Santi; e noi ad essi ci uniamo per lodare e benedire il Signore, che vi ha esaltata sopra tutte le altre pure creature, e per offrirvi l’anelito della nostra devozione e del nostro amore.	I. Věříme s celou vroucností své víry v tvé vítězné nanebevzetí s duší i tělem, kde tě Královnou provolávají všechny kůry andělů a všechny zástupy svatých; a my se k nim připojujeme, abychom chválili a dobrořečili Pánu, jenž tě vyvýšil nade všechny ostatní pouhé tvory, a abychom ti přinesli touhu své úcty a své lásky.
II. Noi sappiamo che il vostro sguardo, che maternamente accarezzava l’umanità umile e sofferente di Gesù in terra, si sazia in cielo alla vista della umanità gloriosa della Sapienza increata, e che la letizia dell’anima vostra nel contemplare faccia a faccia l’adorabile Trinità fa sussultare il vostro cuore di beatificante tenerezza; e noi, poveri peccatori, noi a cui il corpo appesantisce il volo dell’anima, vi supplichiamo di purificare i nostri sensi, affinchè apprendiamo, fin da quaggiù, a gustare Iddio, Iddio solo, nell’incanto delle creature.	II. Víme, že tvůj pohled, jenž na zemi mateřsky hladíval pokorné a trpící lidství Ježíšovo, se v nebi sytí pohledem na oslavené lidství nestvořené Moudrosti, a že radost tvé duše z patření tváří v tvář na Trojici hodnou klanění rozechvívá tvé srdce blaživou něhou; a my, ubozí hříšníci, jimž tělo tíží let duše, tě prosíme, očisti naše smysly, abychom se už zde dole učili okoušet Boha, Boha samotného, v kráse tvorů.
III. Noi confidiamo che le vostre pupille misericordiose si abbassino sulle nostre miserie e sulle nostre angoscie, sulle nostre lotte e sulle nostre debolezze; che le vostre labbra sorridano alle nostre gioie e alle nostre vittorie; che Voi sentiate la voce di Gesù dirvi di ognuno di noi, come già del suo discepolo amato: Ecco il tuo figlio; e noi, che vi invochiamo nostra Madre, noi vi prendiamo, come Giovanni, per guida, forza e consolazione della nostra vita mortale.	III. Důvěřujeme, že se tvé milosrdné zraky sklánějí k naší bídě a k naší úzkosti, k našim zápasům a k našim slabostem; že se tvé rty usmívají našim radostem a našim vítězstvím; že slyšíš hlas Ježíšův, jenž ti o každém z nás říká jako kdysi o svém milovaném učedníku: Hle, tvůj syn; a my, kteří tě vzýváme jako svou Matku, bereme si tě jako Jan za vůdkyni, sílu a útěchu svého smrtelného života.
IV. Noi abbiamo la vivificante certezza che i vostri occhi, i quali hanno pianto sulla terra irrigata dal sangue di Gesù, si volgono ancora verso questo mondo in preda alle guerre, alle persecuzioni, alla oppressione dei giusti e dei deboli; e noi, fra le tenebre di questa valle di lacrime, attendiamo dal vostro celeste lume e dalla vostra dolce pietà sollievo alle pene dei nostri cuori, alle prove della Chiesa e della nostra patria.	IV. Máme oživující jistotu, že tvé oči, které plakaly na zemi zavlažené krví Ježíšovou, se ještě obracejí k tomuto světu, vydanému válkám, pronásledování a útisku spravedlivých a slabých; a my v temnotách tohoto slzavého údolí čekáme od tvého nebeského světla a od tvé sladké dobroty úlevu v bolestech svých srdcí, ve zkouškách Církve i své vlasti.
V. Noi crediamo infine che nella gloria, ove Voi regnate, vestita di sole e coronata di stelle, Voi siete, dopo Gesù, la gioia e la letizia di tutti gli Angeli e di tutti i Santi; e noi, da questa terra, ove passiamo pellegrini, confortati dalla fede nella futura risurrezione, guardiamo verso di voi, nostra vita, nostra dolcezza, nostra speranza; attraeteci con la soavità della vostra voce, per mostrarci un giorno, dopo il nostro esilio, Gesù, frutto benedetto del vostro seno, o clemente, o pia, o dolce Vergine Maria.	V. Věříme konečně, že ve slávě, kde kraluješ, oděná sluncem a korunovaná hvězdami, jsi po Ježíši radostí a plesáním všech andělů a všech svatých; a my z této země, kterou procházíme jako poutníci, posilněni vírou v budoucí vzkříšení, hledíme k tobě, živote náš, sladkosti naše a naděje naše; přitáhni nás lahodností svého hlasu, abys nám jednoho dne po tomto vyhnanství ukázala Ježíše, požehnaný plod života svého, ó milostivá, ó přívětivá, ó sladká Panno Maria.

Pius Pp. XII.

Poslední věta není náhoda

Modlitba končí slovy, která každý zná odjinud: nostra vita, nostra dolcezza, nostra speranza… mostrarci Gesù, frutto benedetto del vostro seno, o clemente, o pia, o dolce Vergine Maria. To je Zdrávas Královno — antifona, kterou se církev modlí od nešpor Nejsvětější Trojice do adventu, tedy i 15. srpna.

Pius XII. tím řekl bez vysvětlování to hlavní: nanebevzetí není nauka o jedné mimořádné výsadě, ale odpověď na prosbu, kterou se modlíme celý rok. Tu, která byla vzata do nebe, prosíme, ať nám po tomto vyhnanství ukáže Ježíše — a ona už tam je.

Poznámka k odpustkům

Raccolta u obou textů uvádí odpustky: u modlitby č. 439 bis tři roky a plnomocné odpustky za obvyklých podmínek tomu, kdo se ji zbožně modlí denně po celý měsíc (Apoštolská penitenciárie, 17. listopadu 1951); u novény č. 326 pět let za každý den a plnomocné odpustky po jejím dokončení.

Uvádíme to jako historický údaj, ne jako platný příslib. Sbírka z roku 1952 byla tehdy jediná autentická, ale roku 1968 ji nahradil Enchiridion indulgentiarum Pavla VI., který odpustky na dny a léta zrušil a celou soustavu přepracoval. Modlitba samotná tím pochopitelně nic neztratila.